Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Vzkříšení

Severus Snape nebyl mužem s nedostatkem sebedůvěry, ale zjištění, že Lupinův nevyvratitelný názor na Harryho se zcela lišil od jeho, jím podivně otřáslo.

Nikdy jej ani nenapadlo, že by mohlo být chybou ponoukat Harryho směrem k naplnění jeho pomsty. Rozdmýchání Harryho vzteku v kritickém okamžiku zachránilo chlapci život a zdánlivě mu dovolilo vypořádat se s následkem předčasného odchodu Nymfadory Tonksové. Nezpochybňoval své vedení chlapce po té temné cestě; ten proces, koneckonců, probíhal tak hladce.

Vždycky věděl, že Lupin Harryho rozmazlí, když k jeho ztrátě přistoupí se slabostí a sentimentalitou… Možná nebyl zcela proti té myšlence; svým způsobem druhý muž doplňoval jeho vlastní přístup k chlapci, postaral se o tu část jeho syna, která inklinovala k jemnějším projevům, o Harryho stránku, kterou Snape nemohl nikdy ovlivnit.

Ale vlkodlakovo neochvějné přesvědčení, že podporování Harryho destruktivních impulzů bude destruktivní pro samotného Harryho, jej přistihlo nepřipraveného. Jakkoliv z celého srdce Lupinem pohrdal, věděl, že on chápe, co přebývá v Harryho srdci. Lupin by věděl, proč se kluk cítil tak strašně, když věřil, že zabil pouhou domácí skřítku, proč pomohl zraněnému Snapeovi na vrcholu jejich nepřátelství… Lupin by uměl vysvětlit, proč sledování jediného skutku dobročinnosti k Dracovi zcela změnilo chlapcův pohled na něj.

Lupin Harryho znal. A Snape už nemohl s jistotou zaručit, že i on.

V myšlenkách neochvějně došel k Harryho neochotě otrávit Lestrangeovou. Tehdy v lese, když se příbuzenská kletba zdála být jedinou zbraní, vypadalo chlapcovo odhodlání zcela neotřesitelné, a přesto o pár dnů později neskočil po příležitosti ji prostě zavraždit.

V té době Severus věřil, že se chlapec nespokojí s pasivní rolí v takovém scénáři; věřil, že chlapec sáhne po jeho původním slibu – vražedné kletbě seslané tváří v tvář.

Ale Lupin měl pravdu. Harry nebyl mstivý; nečekal na pohled do její tváře, nevyhradil si pro ni mučivou smrt. Nezadržela jej zloba, nebo naděje na krutější plán. Bylo to něco zcela jiného.

A i kdyby na tom záležel jeho život, Severus nemohl přijít na to, co.

Snape odkráčel, vědom si vlkodlakova zmateného výrazu, a zanechal ty dva jejich smutku. Moc se nevzdálil, ačkoliv si hodně přál zbavit se jejich odporné společnosti; jen Merlin ví, co by se stalo, kdyby vlkodlakovi svěřil úkol vrátit chlapce v jednom kuse.

Přecházel po obvodu hřbitova, pozornost mu přitahoval každý pomyslný pohyb. Napůl čekal Luciuse, přízrak plížící se zpoza některého z náhrobků, nebo temnou postavu vystupující z hlubin márnice. Stíny si s jeho myslí pohrávaly, posouvaly se, jak sluneční paprsky prorážely mraky, a po pěti minutách mučivého kroužení mu srdce zběsile bušilo v hrudi.

V zoufalství vrhl pohled na Lupina a svého syna. Při pohledu na Lupinovu paži přehozenou přes Harryho rameno v něm zahořelo podráždění.

Ach, ano, řekl vlkodlakovi, aby šel kluka utěšit, ale toto bylo opravdu až příliš.

Chtěl k nim dopochodovat, aby už šli, ale i přemožen znechucením si uvědomil svoji vlastní neschopnost. Lupin teď mohl nabídnout něco, co on sám nedokázal; on sám nebyl schopný pečování.

S morbidní fascinací sledoval Lupinovu ruku jemně hladící Harryho paži nahoru a dolů a jako úderem blesku si najednou uvědomil, co jeho syn viděl tehdy v kabinetě.

Harry byl svědkem toho, jak utěšoval Draca. Pravděpodobně uvěřil, že Severus skutečně je tím mužem, jakého ho tehdy viděl, že není o nic větší monstrum než Lupin, Minerva nebo ostatní… Asi uvěřil, že Snape svoji krutost jen předstírá…

A možná právě teď přemýšlí, proč Severus nepřehodil paži přes jeho druhé rameno.

Snape ponořený v myšlenkách zíral na vzdálené postavy. Ten nový pohled v Harryho očích – jako by se před ním právě otevíraly nové možnosti – zmizí, jakmile si uvědomí, že to všechno byla lež. A on si to nutně uvědomí; Severus nemůže být mužem, jakého očekává.

On sám přijímal bez zábran vztahy založené na lži. Ale v srdci věděl, že Harry to nakonec prokoukne, prokoukne jeho.

Mihnutí v koutku oka jej málem vyděsilo. Plné tři vteřiny zvažoval, zda toho pitomého ptáka neuřknout, ale ten se vznesl zase do vzduchu.

Snape sklonil hůlku a na opeřence se mračil, dokud se neztratil v dálce.

Pohlédl zpět na Harryho a s neveselým úsměvem si uvědomil, že na ničem z toho stejně nezáleží. Malfoy je zítra může oba zabít… Nebo Pán zla v závislosti na tom, pro jakou pomstu se Lucius rozhodne.

Severus zastrčil hůlku do kapsy; cítil se jako blázen.

ooOOoo

Po návštěvě hřbitova se Snape choval chladně a odtažitě. Harry nedokázal přesně určit proč; bylo to jen stěží neobvyklé – prostě klasický Snape – ale ta náhlá změna jej trápila.

Až teď, když se Snape najednou vrátil k ledovému autoritářství, si Harry uvědomil, nakolik vlídný k němu v předchozích dnech byl.

Tížilo jej to. Na hodinu nitrobrany dorazil dřív v naději, že si vyžádá vysvětlení, ale Snapea zaměstnávala příprava lektvaru.

„Počkáš, dokud to tu nedokončím,“ oznámil mu Snape chladně a formálně.

„Dobře,“ souhlasil Harry mírně a posadil se naproti Snapeovi, aby si rozmyslel, co by měl říct.

Roztržitě poškubával za šev hábitu, až se k němu nakonec Snapeovy temné oči zpoza slabého závoje kouře obrátily.

„Vypadáš v dobré náladě,“ ušklíbl se. „Předpokládám, že Lupinovo pošetilé gesto tě potěšilo.“

Harry si jej podezřívavě přeměřil. To proto se na něj Snape zlobí? Je naštvaný, protože Harry je zase přátelský k Lupinovi?

Snapeovy podivné chvíle žárlivosti Harrymu obvykle nekonečně lezly na nervy, ale od té scény s Dracem si nebyl jistý, co si o nich myslet. Měl by je nesnášet? Nebo byly znamením, že jeho otci na něm jaksi pokřiveně záleží? Přál by si, aby se mohl zeptat Rona.

„Asi to nebylo… příjemné, myslím, ale, ehm, ale Tonksová už tolik nebolí,“ vyjadřoval se Harry opatrně. Myšlenkami se dostal k Siriusovi a trošku jej rozrušilo, když přiznal: „Nebo Sirius. Někdy jako by nebyl skutečně mrtvý. Nezbylo tělo.“ Podařilo se mu ze švu hábitu vytáhnout nit a tahal za ni, jak se pod Snapeovým soustředěným pohledem cítil značně trapně. „Už to není, jako by zmizel do prázdna.“

„Ale přesně to se stalo, Pottere,“ prohodil Snape zlomyslně. „Za závojem nic není. Podle všech měřítek Black prostě zmizel do prázdna.“

Harry sebou trhl, ta slova jej hluboce zraňovala. Stále v duchu viděl Siriusovu překvapenou tvář, když padal do nicoty; na okamžik zavrávoral a obsah žaludku jako by mu probublal krkem.

„Proč se vlastně ptáte?“ zeptal se Harry, jakmile dokázal polknout.

„Všiml jsem si, že jsi mimořádně sentimentální,“ odpověděl Snape nemilosrdně odtažitým tónem a vrátil pozornost k lektvaru. „Jen ty, ze všech lidí,“ zněl opovržlivě, „budeš pravděpodobně čerpat potěšení z prodlévání ve vlastním obrovském světě trápení. Možná jsem byl laxní, že jsem tě nevzal na návštěvu tvého drahého zesnulého dědečka. Je pohřbený tam…“ nedbale mávl rukou, „… někde. Škoda, že jsi neměl šanci jej poznat. Mohl ti obohatit život stejně úchvatně jako sám Black.“

Harry zaťal pěsti, jak jej přemáhal hněv. Viděl Snapeovy vzpomínky, věděl, že to mělo Siriuse očernit.

„Jo, měli jsme za ním zajít,“ oddal se Harry zlomyslnému impulsu. „Měl bys mě někdy seznámit se svou minulostí, tati. Možná mi povyprávět historky z dětství.“

Snape k němu prudce zvedl zrak. Harry si okamžitě přál, aby ta slova mohl vzít zpět, protože si vzpomněl na chlapce ve Snapeových vzpomínkách, který plakal, když otec křičel na matku. Udělalo se mu zle, jako by právě provedl něco strašného.

„Neměl jsem to říkat. Je mi to líto – “ vyhrkl Harry.

Snape si odfrkl. Nad kotlíkem pozoroval Harryho s výrazem oscilujícím mezi podrážděním a zdráhavým pobavením. „Víš, chlapče, pár vteřin jsem uvažoval, že ti přidělím body za příhodné odseknutí. Děkuji za omluvu a potlačení toho nezdravého impulzu.“

Navzdory těm hrubým slovům se Snapeův výraz poněkud uvolnil, když se od Harryho otočil, aby nakrájel pár stonků žaberníku.

Harry na něj chvíli zíral a snažil se pochopit, co udělal, že to Snapea tak potěšilo. Byla to ta omluva? Zasáhnutí Snapeova bolavého místa poté, co on tak přesně zacílil to Harryho? Kombinace obojího?

Podezřívavě si Snapea přeměřil a přemýšlel, jestli svého otce zmínil z nějakého důvodu. Doufal, že Harry zaútočí? Nebo se ho někam snažil dovést?

Aby svoji teorii otestoval, nenuceně se zeptal: „Kdy váš otec zemřel?“

Snape se na něj zvláštně podíval a Harryho okamžitě napadlo, že pokračováním rozhovoru udělal chybu.

„Jestli to není příliš osobní –“ dodal rychle.

„Ne,“ odvětil Snape nepřítomně, jelikož se soustředil na krájení žaberníku. „Stěží je to osobní. Byl zabit dva roky před pádem Pána zla. Smrtijedem.“

Harry zadržel dech; celá ta věc mu byla proti srsti. Ale zvědavost jej hnala kupředu jako neúprosný pán.

„A kvůli tomu, ehm, jste změnil strany?“

Ta otázka se několik okamžiků nesměle vznášela v zakouřeném prostoru a on mohl jen přemýšlet, zda ji Snape vůbec slyšel. Ale nakonec Mistr lektvarů odpověděl.

„Měl jsem několik důvodů,“ zavrčel a sledoval žaberník, do nějž zabodával nůž. „Ale přiznám, že jeho konec se stal rozhodujícím faktorem.“

Nůž zajel do Snapeova palce a on zanadával a s rachotem nástroj upustil na stůl. Zvedl ruku, a jako by jej ten pohled mátl, sledoval krvácející prst; podle jeho nezaujaté prohlídky mohl patřit někomu jinému.

„Nenáviděl jsem svého otce,“ dodal sám od sebe a rychle pronesl léčivé kouzlo. „A mnohokrát jsem si pro něj přál bolestivou smrt. Ale co se toho dne přihodilo, neproběhlo v souladu s mým přáním.“

Harry se sotva odvažoval dýchat. Najednou si ostře uvědomoval, že Snape mu odhaluje jedno  ze svých nejtemnějších tajemství… A z jeho roztržitého chování bylo zřejmé, že si snad ani není vědom monumentální povahy toho, co odhaluje.

„Pán zla to považoval za dárek,“ pokračoval Snape stále klidným tónem, jako by probírali složení ozdravného lektvaru. „Odměnil mě za moji věrnou službu. Konec konců – on sám pomstychtivě zavraždil vlastního otce a docela si to užil. Proč bych já neměl vítat smrt toho svého? Naše vzájemná nenávist k předkům byla jedním z faktorů, proč jsem se mu zalíbil. Kdybych odmítl, no… nemohl jsem odmítnout. Věřil mi, jen pokud jsem dodržoval jeho podmínky, a jakmile služebník Pána zla jeho důvěru ztratil…“

Jeho hlas se zlověstně vytratil a Harryho zamrazilo, když pochopil, co Snape říká.

„Nechal jste ho zemřít.“

Snapeovy oči se stočily k Harryho. „Ano. Nechal jsem svého otce zemřít.“ Rty mu zkřivil strašlivý úsměv a změnil tak úzký obličej na hrozivý. „A co bys udělal ty?“

Harry se pod Snapeovým soustředěným zkoumáním zachvěl, uvědomoval si, že cokoliv teď řekne, mohlo by být špatné. Snape jej dlouze sledoval a ten pohled jako by jej svlékal z kůže.

„Bohužel mohu hádat,“ ušklíbl se Snape. „Nebelvírská šlechetnost.“ Očima posměšně přejel po Harrym. „Jaký jen jsi blázen.“

Vrátil se k žaberníku.

„Svého života jsem si cenil víc než otcova. A udržením si důvěry Pána zla, no…“ Pokračoval v krájení. Pohyby – předtím neobratné – měl opět pevné a nacvičené. „Pána zla jsem mnohem víc poškodil svojí poslušností, než kdybych mu předvedl ukázku ušlechtilého vzdoru.“

Harry se neklidně zavrtěl a přál si, aby mohl nějak zmírnit to podivné napětí, které se mezi ně vplížilo jako hmatatelná bariéra. „Ehm, no… Takto můžete taky získat odplatu. Vsadím se, že vašeho tátu by to potěšilo. Děláte to pro něj.“

Napadlo jej, že pokud Snapea vykreslí v takto příznivém světle, nebudou se zdát tak odlišní. Ale jeho slova neměla zamýšlený efekt na snížení napětí, které vzduchem až praskalo. Snapeovy prsty se stočily kolem rukojeti nože a jeho neúprosný pohled si našel Harryho.

„Ale chápeš mě špatně, Harry,“ Snape jej pozoroval třpytícíma se očima. „Otcova smrt mě neobrátila, protože bych snad měl jeho ztrátou zlomené srdce… Zradil jsem Pána zla, protože mého otce zabil místo mě. Já jsem měl ukončit jeho život; já jej měl zničit. Já si to zasloužil. Pán zla mi to právo sebral.“

Harry na něj zíral a přemýšlel, jestli špatně nerozuměl. Snape jeho výraz pochopil a přes rty mu přeběhl úsměv, jako by si Harryho nevěřícnost užíval.

„Pánovi zla jsem sloužil s vírou, že budu mocnější než obyčejný člověk nebo kouzelník. Ale když mi ukradl otcovu smrt, všechna ta předpokládaná ‚moc‘ se stala fraškou. Nejen v mých očích. I v očích Pána zla…“ Snapeův výraz neuvěřitelně potemněl. „A nakonec i v očích mého otce.“

Snape zíral na nůž v ruce. „Před smrtí prosil o svůj život, ale nerespektoval mě. Jsem si jistý, že i když se mi svíjel u nohou, shlížel na mě.“

Harry ucítil tupé pulzování v rukou; uvědomil si, že zarývá prsty do dlaní. Musel se snažit, aby pěsti rozevřel.

„Zavražděním mého otce,“ pokračoval Snape a sledoval ho, „mě Pán zla smrtelně urazil. Dal bych přednost tomu, aby mě veřejně označil za slabého svůj úkol dokončit, než aby obešel moji vůli pod rouškou přátelství. Byl jsem naprosto bezmocný; nemohl jsem dát najevo svůj nesouhlas, nemohl jsem odmítnout jeho gesto dobré vůle… Ten den jsem si uvědomil, že moc Smrtijeda je bezvýznamná. A proto jsem se vrátil k řediteli.“

Odvrátil se od Harryho a začal stonky žaberníku skládat do úhledných řádků. Harry na něj nevěřícně zíral a Snape se mu pohled lstivě vrátil.

„Představoval sis hrdinství?“ zeptal se Snape opovržlivě. „Nebo nějaký ušlechtilý důvod schovaný za mými činy? Lásku ke tvé matce, například – nebo touhu napravit všechny ty hrozné křivdy, které jsem spáchal? Pouhopouhá čistá zášť motivovala mé obrácení, Pottere.“

Harry se mu nemohl podívat do očí. Na jisté úrovni si asi vždy myslel, že existoval nějaký… no, přesvědčivý důvod, proč je Snape na jejich straně. Možná protože Snape mu zachránil život, ještě než se dozvěděl, že jsou příbuzní. Nebo možná protože mu Brumbál tolik věřil.

Nedokázal si představit, že by Brumbál věřil monstru. Prostě nedokázal.

„Brumbál by vám nikdy nevěřil, kdyby toto byl jediný důvod!“ namítl Harry s vášní, která jej samotného překvapila.

Snape ironicky pozvedl obočí. „Určitě, Pottere? Skutečně věříš, že je ředitel tak slepý, aby si nevšímal silného spojence jen kvůli drobným morálním zábranám? Proč myslíš, že tě přede mnou ukrýval? Zjevně nechtěl, aby takový jako já vychovával syna.“

Harry do něj prudce zabodl zelený pohled. „Přestaňte s tím ‚Potterem‘,“ vyštěkl. „Říkal jsem vám, ať mě oslovujete ‚Harry‘.“

„Tvá úmyslná slepota je dojemná,“ odtušil Snape, avšak nezněl nijak zvlášť vděčně. „Můj projev k Dracovi tě tak hluboce zasáhl? Máš mě teď rád, Harry?“

Harry nemohl mluvit; jako by mu někdo zarazil dech.

Snapeovy oči se přimhouřily do štěrbin. „Jsi blázen, jestli věříš tomu, co vidíš, Pottere.“

Ztěžka polkl, ale pod Snapeovým pohledem nepolevil. „Říkejte mi Harry.“

Snape vydal znechucený zvuk a odvrátil se.

„Pročisti si mysl, Harry.“

Opět vyslovil Harryho jméno jako nějakou nadávku, ale stejně to bylo lepší než ono odmítání spjaté s ‚Potterem‘. Harry vydechl – ani nevěděl, že zadržuje vzduch – a vytáhl hůlku.

ooOOoo

V noci byl nervózní. Nemohl spát, ale jen ležet v posteli a přemýšlet o Snapeových slovech bylo k nesnesení. V jizvě mu od nitrobrany neúnavně bušilo – podle Snapeova vyjádření šlo o jeden z ‚nejokázalejších neúspěchů‘ uplynulého měsíce.

V zoufalém pokusu bezútěšné noční hodiny alespoň něčím naplnit si vytáhl učebnice přeměňování a obrany a ve společenské místnosti se marně snažil dohnat všechno vyučování. Kupodivu se knihám podařilo to, co pozdní hodiny nedokázaly. Jakmile se vrhl do práce, oči mu ztěžkly.

Musel usnout na pohovce. Dřímání mu narušoval jen vzdálený hlas.

„Pottere…“

Snažil se to zapudit, ale hlas na něj neúnavně naléhal.

„Pottere. POTTERE!“

Zmatený a zničený Harry se přinutil otevřít vláčná víčka a očima přeběhl k nebelvírskému krbu, kde rozeznal nejasný obrys tváře – nebo si to jen představuje?

„Pottere, pro Merlina, nemůžu tu pořvávat celou noc…“

Harry byl okamžitě v plné pohotovosti, když poznal ten sarkastický, aristokratický hlas ozývající se z krbu.

„Malfoyi!“ vyhrkl v naprostém šoku z Dracovy tváře, která na něj hleděla zprostřed plamenů. Prakticky doklopýtal z pohovky k ohni. „Co sak – co tu –“

„Nemám čas,“ odsekl Draco stroze a sledoval Harryho s viditelným odporem. „Jediné, co potřebuješ, je Refoveo. Použij ho na Grangerovou.“

Harry na něj ospale zamrkal. „Co? – Refoveo. Proč…?“

Draco přimhouřil oči. „Přivede to tu mudlovskou šmejdku zpátky k jejímu obvyklému iritujícímu já, dobře?“

Uvědomění, že mu Draco právě předložil lék na Hermioninu kletbu, Harryho mysl pročíslo jako blesk.

„Jak to –“

Jak to Draco věděl? Protože byl nejspíš kamarádem toho Smrtijeda, který ji trefil.

„Proč mi to říkáš?“ ptal se Harry. „Jak ti můžu věřit? Hermionu nenávidíš. Tohle může její stav zhoršit!“

„Věř mi,“ ušklíbl se Draco, „moc rád bych s tou šmejdkou skoncoval, ale mám k tobě kouzelnický dluh. My čistokrevní jej respektujeme. Použiješ to, vyléčíš ji a náš dluh se smaže, rozumíš? Nedlužím ti nic. Souhlas?“

Harrymu začalo docházet, že by to mohlo být skutečné, že by skutečně mohl  Hermionu vyléčit.

„Ano! Ano – samozřejmě!“ vyhrkl Harry, ani nemohl svému štěstí uvěřit. „Jestli ji to zachrání, smaže se.“

Zíral na Dracovu hlavu zahalenou plameny a přišel o slova. Jestli je to opravdu lék…

„Díky,“ zašeptal Harry. „Moc ti –“

„Mně neděkuj. Je mi zle z toho, že jsem zachránil mudlovskou šmejdku,“ pravil Draco, když se stahoval, ale Harry sebou rychle trhl kupředu, jak si vzpomněl, že Draco je údajně pohřešovaný.

„Draco!“

Druhý chlapec se zastavil a ostražitě jej sledoval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry tiše. „Slyšel jsem – říká se, že jsi zmizel. Nepotřebuješ pomoc?“

Draco na něj celou vteřinu zíral.

„Takový zatracený hrdina!“ ušklíbl se. Zmizel zpět v plamenech a Harry zase zůstal ve společenské místnosti sám.

ooOOoo

Bylo pozdě; madame Pomfreyová už musela spát. Část z něj byla v pokušení to kouzlo prostě seslat sám, ale neodvážil se vzít Draca za slovo. Pokud by to Hermionin stav zhoršilo…

Popřemýšlel o chodbě vedoucí do knihovny, že by prostě provedl výzkum zaklínadla sám. Ale to by mu mohlo trvat týdny. A nevěděl, kolik času Hermioně zbývá.

Nakonec zjistil, že míří k muži, který se z mnoha důvodů zdál nejlogičtější volbou. Snape Draca znal; mohl posoudit upřímnost jeho touhy splatit kouzelnický dluh. A mohl poznat inkantaci. Jestli mu Draco lhal, aby se pokusil Hermionu ještě víc zranit, Snape by to mohl poznat.

Nijak jej nepřekvapilo, že je Snape vzhůru. Harry za sebou zavřel tapiserii a počkal, až starší kouzelník skloní hůlku z jeho tváře.

„Doufám, že máš naléhavý důvod rušit mě v tak pozdní hodinu?“

Harry rychle přikývl. Mimoděk jej napadlo, jestli Snape užívá své vlastní vynálezy, aby se udržel vzhůru; občas jako by vůbec nespal.

„Tomu vynálezu se říká káva, Pottere,“ pravil Snape ironicky a tmavé oči upíral do Harryho; zjevně po jejich dnešní nitrobraně stále zachytával myšlenky.

Harry se neobtěžoval opravovat jméno.

„Už jste někdy slyšel o Refoveu?“ vyhrkl.

Snape na něj hleděl. „Zní to povědomě… Snad jedno z poměrně obskurní skupiny nově obnovených kouzel, které se dlouho nepoužívaly.“ Podíval se na Harryho tázavě. „Proč?“

„Draco mi řekl, že to zachrání Hermionu.“

Snape mu najednou odhodlaně sevřel rameno. „Byl jsi v kontaktu s Draco Malfoyem? Jak?“

„Krbem – v nebelvírské společenské místnosti.“ Harry přešlápl, zneklidněný Snapeovou podivnou naléhavostí. „Říkal, že mi splácí. Má ke mně kouzelnický dluh.“

„Draco má k tobě kouzelnický dluh,“ zopakoval Snape tiše a prsty na Harryho rameni stiskl ještě víc, ztracen v myšlenkách. „To je ono – dluží ti za život. To jsem zcela přehlédl.“

Harry stisk setřepal, vycítil, že Snapeovi uniká smysl. Nešlo o Dracův kouzelnický dluh. Šlo o záchranu Hermiony!

„Takže myslíte, že je opravdové?“ ptal se Harry. „Myslíte, že ji to zaklínadlo může zachránit?“

Snape jej chvíli dlouze, vypočítavě hodnotil a Harry si najednou uvědomil, že muž se snaží rozhodnout, jak nejlépe jím manévrovat.

„Pravděpodobně ne,“ zamítl to Snape. „Pokud ti Draco Malfoy dodal zaklínadlo, nejspíš ji zabije.“

Odstoupil a ze své větší výšky na Harryho zahlížel.

„Navrhuji ti, abys je nepoužil,“ radil mu. „Alespoň dokud je neprozkoumáme.“

Nastala dlouhá pauza a pak Snape dodal: „A není třeba zahodit dokonale použitelný kouzelnický dluh.“

Harry okamžitě pochopil, že Snape se vůbec nebál o Hermionu; jen chtěl Dracovi zabránit dluh splatit. Asi aby jej tak mohl použít ve hře proti Luciusi Malfoyovi.

Ale Harrymu to bylo jedno. Chtěl pouze zachránit kamarádku. Rychle sklonil oči, aby před Snapem zakryl myšlenky.

„Zní to jako dobrý nápad. Provedeme další výzkum,“ odvětil Harry vesele. „Je dobře, že máme něco, odkud začít.“

Po nekonečné chvíli Snape ustoupil, aby jej nechal projít. Pohledem těžce spočíval na Harryho ke dveřím se vzdalujících zádech.

Harry jen stěží dokázal zakrýt nadšení. Zjistil, co potřeboval – šlo o legitimní zaklínadlo a Snape zjevně věřil, že Hermionu může zachránit, jakkoliv moc chtěl, aby si Harry myslel něco jiného.

Pokud jde o další krok, který Snape s touto informací plánuje, no… bude zklamaný. Harry Hermionu zachrání.

Refoveo

Inkantace, která zvrátí účinky paralyzující kletby. Merlinžel není známo, zda se jedná o univerzální zaklínadlo, nebo zda je určeno pouze proti jedné konkrétní kletbě, nicméně latinský pojem refoveo, -ere znamená doslova „znovu zahřívat“ nebo „opět vzkřísit“, takže je s podivem, že nepatří mezi běžně užívaná.