Preklady fanfiction Harryho Pottera

25. Incendio!

Poznámka autora: Tak je to tady. Tuhle kapitolu jsem vymýšlel celé měsíce. Doufám, že stálo za to počkat.

Komentujte a komentujte!

Poté, co se Albus vrátil do společenské místnosti s pláštěm ukrytým pod hábitem, Rose na něj čekala s několika otázkami. Nepředpokládal, že se jím nechá slepě vést, to by nesměla být Rose Weasleyová.

„Proč musíme jít hned teď, proč nemůžeme počkat nebo najít způsob, jak to říct tvému tátovi?“

Albus je nasměroval ke kuchyni, než odpověděl:  „Nemáme čas říct to tátovi; zatímco mluvíme, mohl by se někdo právě teď dobývat do trezoru v kanceláři strýčka Nevilla.“

„Proč teď, a jak?“ trvala si na svém Rose.

Albus se ovládl, aby na ni nevyštěkl – ale jen taktak. „Když ten kouzelník Záhadný udeřil, co bylo nejčastěji cílem?“

„Tým bojující proti Mrzimoru,“ odpověděl Scorpius.

Rose s její brilantní myslí ho začala dohánět: „Takže si myslíš, že ta osoba zasáhne při dnešním famfrpálovém zápasu?“

Albus dychtivě přikývl, když se zároveň pokoušel přimět je k rychlejší chůzi: „Co momentálně dává Nebelvíru ve famfrpálu největší výhodu?“

„Nebeský blesk!“ odpověděli zároveň, až se zdálo, že je to přivedlo do rozpaků.

Scorpius si rozpačitě odkašlal, než pokračoval: „Tak proč musíme jít za profesorem Longbottomem?“ 

Albus mlčel, zatímco mávali na blažené skřítky a procházeli kuchyní. Jakmile začali stoupat po schodech, rychle se rozhlédl kolem a pak odpověděl: „Chystáme se najít strýčka Nevilla, protože je v Bradavicích jediný, kdo má bystrozorský výcvik a musí vidět toho, kdo doopravdy pronikne do trezoru. Proti Liamovi mají tak dobré důkazy, že neuvěří třem studentům, ale uvěří válečnému hrdinovi, zvlášť když zadrží kouzelníka, kterého přistihne při činu.“

Rose svraštila čelo, zatímco se blížili k arboretu. „Co bude, když strýčka nenajdeme?“

Albus se zarazil, ve spěchu na tuto možnost vůbec nepomyslel.

Scorpius odpověděl: „No, máme ten nejlepší neviditelný plášť, jaký byl kdy očarován, a vzpomeň si, jak jsme v soubojnickém klubu zkoušeli Omračovací kouzla, připlížíme se k němu a sami ho složíme.“

Rose se vyděsila tak, že strnula na místě: „Aby zvládl to, z čeho jej podezíráme, musí to být velice mocný kouzelník; my jsme jen prvňáci, neměli bychom žádnou šanci, kdybychom ho minuli nebo by měl štítové kouzlo!“ vydechla. „Tohle nemůžeme riskovat. Pojďme nejdřív najít jiného profesora.“

Albus jí položil ruku na paži dřív, než mohla odbočit jinam. Ujistil se, že mu hledí do očí. „Nevíme, kdo další je do toho namočený, a mohlo by být příliš pozdě, pokud někoho nechytíme při činu a nedokážeme tak, že Liam je nevinný. Jestli ho nezastavíme, dostane se do trezoru a očaruje Nebeský blesk, tak by mohl ublížit Jamesovi, nebo ho dokonce zabít.“

Rose vypadala ohromeně. „D-dobře,“ vykoktala a kousla se do rtu, „raději bychom to neměli zmeškat. Ale doufám, že nejdřív najdeme strýčka Nevilla.“

Nemuseli hledat daleko, protože řečený profesor se objevil za příštím rohem, roztržitě si broukající jakousi melodii.

Rozběhli se k němu a začali mluvit všichni najednou.

„Hej, zadržte!“ řekl s úsměvem, „jeden po druhém, prosím. Mám sice dvě uši, ale mluvte raději jeden po druhém.“

Rose se Scorpiusem kývli na Albuse a ten začal strýčkovi vyprávět o svých podezřeních, ale když se dostal až k trezoru, strýc zvedl ruku: „Arboretum je zavřené. Dnes tam nepůjdete.“

Všichni tři si vyměnili pohledy. „Proč ne?“ odvážil se Scorpius. Albus viděl, jak se po strýčkově tváři na okamžik mihl výraz zmatku, ale hned ho nahradil prázdný úsměv: „Je to prosté. Já jsem tu profesor, víš.“

Albuse to ohromilo. Strýček Neville se málokdy odvolával na své pravomoci, pokud to nebylo opravdu naléhavé. Albus si vždycky myslel, že ho uvádí do rozpaků, když musí komukoli přikazovat, což jeho studentům na něm připadalo nejroztomilejší. Něco bylo špatně. Bylo to jasné i proto, že jeho kamarádi na profesora zírali stejně zaskočeně.

Neville je netrpělivým gestem odehnal směrem jejich příchodu. „Poslal jsem všechny ven a zavřel ho. Venku je krásný den. Vy dva byste se měli připravovat na zápas. A teď se vraťte tam, odkud jste přišli.“

Albus si náhle uvědomil, že jeho strýc je pod Imperiem. To bylo poznávací znamení tajemného kouzelníka. Strýc Neville byl nyní jen další překážkou, kterou museli zdolat. Nemohli od něj čekat žádnou pomoc. To také znamenalo, že útočník byl v této chvíli už s největší pravděpodobností v arboretu a mířil do trezoru. Cítil se bezmocný, až do této chvíle si neuvědomil, jak moc je na svém strýci závislý.

„Pane profesore?“ odvážil se Scorpius.

Neville se zdál být netrpělivý, ale odpověděl: „Ano?“

„Vzpomínáte si, že se vaši rodiče na vás nepamatují?“ řekl tiše Scorpius.

Strýc Neville náhle vypadal velmi zmateně. „Ano. Proč?“

Scorpius upřeně hleděl staršímu muži do očí, vypadalo to, jako by jeho další slova dokázala proniknout kouzlem. „Někdo se také dostal do vaší mysli, pane profesore, a chce ublížit Jamesi Potterovi tím, že očaruje jeho koště. Musíme mu v tom zabránit, potřebujeme, abyste nás nechal projít.“

Neville Longbottom náhle klesl na kolena, svíral si hlavu v rukou a z jeho úst vyšel výkřik, připomínající spíše zavytí. Vzhlédl s obličejem vlhkým od potu, jak bojoval s kouzlem, v  zarudlých očích plno bolesti: „Nemůžu to zlomit úplně, vydržím to asi jen minutu. Jděte!“

Proběhli kolem něj a dolů po schodech k arboretu. Albus se ohlédl, viděl strýce vstát, jako by zmateně se rozhlédnout a pak s pobrukováním pomalu odkráčet.

Když vstoupili do proskleného prostoru, všichni se ukryli pod plášť. Opatrně procházeli kolem panoramatu rostlinného života. Nebylo možné jít rychle a přitom zůstat neviděni, tak se opatrně plížili vzhůru, ale nikoho nezahlédli, dokud nedošli do čtvrtého podlaží.

Albus skleněnými dveřmi kanceláře uviděl vysokou postavu v plášti, jak nahlíží do papíru ve své ruce a podle něj opatrně kopíruje vzor na dveře. Klikání uvolňovaných zámků znělo hlasitou ozvěnou v Albusových uších; uvědomil si, že tuto siluetu viděl, než dorazil do Prasinek, a zahlédl ji v chodbě, když sesílala na Cormaca Imperius.

To bylo ono. Chystal se spatřit tvář člověka, který stál za tím vším. Tušil, že ji bude znát.

Rose ho zatahala za rukáv a vytasila hůlku.

Scorpius ji následoval, Albus se připravil rozhrnout plášť.  Pro jistotu si také nachystal hůlku. Oba namířili hůlky na široká záda postavy v tmavém rouchu.

Rose pokynula a Albus odhrnul plášť.

„Mdloby na tebe!“ vykřikli zároveň a paprsky červeného světla vytryskly k cíli.

Postava se koupala v červenavé záři a Albus se na chvíli ocitl v euforii.

Dokázali jsme to!

Ten člověk ale neupadl, prostě se napřímil, obrátil se a sňal si kápi.

„Profesore Pharrele?“ zamumlal Scorpius, hlas ztemnělý šokem.

Muž se usmál tak příjemně, jako nikdy předtím:

„Ano i ne.“

Přeběhl místnost nelidskou rychlostí a nenuceným plácnutím hřbetem ruky zasáhl Rose tak, že prolétla vzduchem. Upadla na vitrínu s knihami, ty se na ni sesypaly i s portrétem Nevilla a Hannah. Narazila do skleněné zdi takovou silou, že ta popraskala.

Albus se rozzuřil.

„Reducto!“ zařval, jasně oranžový proud světla opustil jeho hůlku a srazil se s profesorem Pharrelem. Albusova náhlá domněnka, že se nejedná o člověka, se potvrdila, když jeho kouzlo jednoduše odhodilo muže přes celou místnost do trezoru v oblaku dýmu, který byl podivně cítit jako spálené dřevo. Scorpiusovi to rychle myslelo, bleskově se rozběhl a dveře od trezoru přibouchl před tím, než se to znovu postaví na nohy.

Albus si nacpal plášť do hábitu a se Scorpiusem se rozběhli k Rose.  Ležela teď pod hromadou knih.

„Rose!“ vykřikl Albus a odhazoval jí knihy z obličeje. Víčka se jí slabě zachvěla. Albus nevěděl, jak moc zraněná byla, ale skřety vyrobené dveře duněly pod pěstí, která do nich tloukla. Pěst bušila do dveří větší silou, než by měla mít.

„M-musíme se teď dostat p-pryč,“ zajíkal se Scorpius, oči upřené na dveře.

Zvedli Rose, přidržovali ji mezi sebou a zamířili ven z místnosti. Za nimi ustaly rány a byl slyšet zlověstnější zvuk kliknutí, jak se někdo snažil otevřít dveře zevnitř.

„Brzy přijde na to, jak se dostat ven,“ zalapal po dechu Scorpius. „Musíme ji odsud odvést. Co to vlastně je?“

Rose se zavrtěla a něco zamumlala.

Albus se k ní naklonil: „Co jsi říkala, Rose?“

„Golem,“ šeptla.

Scorpius zbledl. „Jsme v pořádném průšvihu.“

Albus byl podrážděný: „Jo? Ani jsem si nevšiml!“

Scorpius zdvojnásobil svou snahu dostat Rose odtud. Téměř táhl i Albuse.

Albus si náhle uvědomil, že Rose nezvládnou celou cestu dolů vláčet. I kdyby se schovali pod plášť, nedalo se odhadnout, jak dlouho bude strýček Neville pod kouzlem Imperius odhánět lidi pryč. Možná dost dlouho na to, aby je ten tvor našel. Pokud dokázal změnit Nevillovu paměť, mohl by jejich vymazat taky a napravit ten zmatek. Liama by zavřeli do Azkabanu, James by se poranil při poruše svého koštěte a Albus by nebyl o nic moudřejší.

Náhle dostal nápad. Bylo to něco, co řekl Moody ve své knize.

Přepadení ze zálohy nejsou taktika jen pro síly zla. Potřebujete jediné, pouze trochu zmatku a odvrátit je od místa, kde mohou víc škodit. Myslete na to, že to, co nevidí, jim může hodně ublížit.

Albus se zastavil. Scorpius málem upadl. Zuřivě se obrátil k Albusovi: „Zešílels? Ta věc nás zabije.“

Albus zavrtěl hlavou. „Mám plán. Můžeme ho zabít, když mi pomůžeš.“ Scorpius nezaváhal, kývl na Albuse, ať pokračuje.

Ve chvíli, kdy se dunivé zvuky od zprohýbaných dveří trezoru změnily v zlověstné ticho, byli připraveni.

Albus pod pláštěm sledoval, jak si Rose přikrývá ústa, jež stále mumlala fakta o golemovi. Ten děsivou rychlostí vyběhl z kanceláře. Tomu, co se podobalo profesoru Pharrelovi, chyběl obrovský kus hrudi, kde Albusova kletba rozdrtila část hmoty na prach. Kolem otvoru byly stopy po spálenině, krev se neobjevila, ale unikalo tam něco, co vypadalo jako míza. Ještě děsivější bylo, že otvor se vyplňoval, sám se léčil kousek po kousku. Vtom zahlédl Scorpiuse, který náhle vystoupil zpoza kouzelného krytu dále v kopuli čtvrtého podlaží.

Chlapec třímal meč a výhružně jím mával. „Víš, kdybych chtěl mít podobu někoho jiného, myslím, že bych si vybral méně odporného člověka,“ zvolal posměšně. Mávl mečem s grácií, kterou Albus obdivoval, pak vztáhl druhou ruku a gestem golema vyzval, aby si pro něj přišel. Stvoření se k němu s řevem vrhlo.

Střemhlav se řítilo chodbou, ale Scorpius neuhnul. Stál na místě a čekal. Až v poslední chvíli se vrhl stranou, golem se otočil, aby šel po něm, ale vtom Albus odhodil plášť. „Reducto!“ vzkřikl. Síla, jež se jím prohnala, byla poháněna jeho hněvem a pocitem zrady. Kouzlo zasáhlo kreaturu, vyhodilo ji do vzduchu a přes propustnou stěnu za ní. Ihned vyskočila na nohy a otestovala jednosměrně zakouzlenou stěnu. Neuvědomila si, že není jediným vězněm, dokud ji neobklopilo pět zlověstně vyhlížejících trnitých šlahounů, které ovinuly její ruce i nohy. Vydala šokovaný zvuk, ale pak byla katapultována do středu toho, co bylo nazváno Dolores Umbridgeová.

Scorpius se připojil k Albusovi a oba sledovali, jak bezmocně řvoucího netvora - Pharrela rve na kusy ještě větší monstrum, než je on sám. Scorpius si přidržel paži a trhl sebou. Albus se usmíval, ale všiml si, že jeho přítel zůstává vážný.

„Co je s tebou? Porazili jsme to!“ chvástal se Albus a poplácal ho po zádech. Scorpiusovi unikl tichý výkřik bolesti a zamračil se na něj.

„Ještě to neskončilo,“ povedlo se mu říct.

Albusovo srdce pokleslo. „Jak to myslíš, že to neskončilo?“

Scorpius si hryzl spodní ret. „Golemova životní síla pochází z jeho tvůrce. Nemůže existovat, pokud zdroj, z něhož čerpá magii, není poblíž.“

Albus právě začínal chápat, co mu bylo řečeno, když uslyšel hlas, který se ozýval ozvěnou zdola: „Albusi? Albusi Pottere, pojď dolů i se svými přáteli. Potřebujeme si trošku promluvit. Chci mít příležitost to osobně vysvětlit.“

Albus přistoupil k zábradlí, aby nakoukl dolů prostorem, který odděloval podlaží. Zezdola přicházel někdo zahalený v tak objemném hábitu a kápi, že se Albus mohl jen dohadovat, jestli je to skutečný Atticus Pharrel. V tu chvíli vzhlédl a jeho úsměv způsobil Albusovi mrazení kolem páteře. „Tady jsi, chlapče. Pojď dolů, probereme to. Myslím, že mám řešení, s nímž budeme oba spokojení.“

Scorpiusova tvář byla bledší než obyčejně, téměř přízračná: „Myslím, že jsem si zlomil pravičku, Albusi. Nedokážu ti pomoct.“

Albus si uvědomil, že celý školní rok směřoval k tomuto okamžiku. Musel se rozhodnout.

Scorpiusova nezraněná ruka dopadla na jeho rameno. „Zvládneš to. Jsi jediný, kdo má tu šanci.“

Albus zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsem jediný, kdo tu zbyl.“

Scorpius neústupně zavrtěl hlavou: „Ne, Albusi, ty jediný jsi dost chytrý a mazaný, abys měl šanci porazit Pharrela. Prostě ho vnímej jako soupeře v šachu.“

Albus si povzdechl. Sbohem navždy, normalito.

Podal Scorpiusovi plášť. „Drž ho v bezpečí. Pokud nevyhraju, schovej se a pokus se proklouznout kolem něj, pamatuj si, že musíš varovat Jamese.“ Scorpius vážně přikývl.

Albus přistoupil k chodníku a začal sestupovat.

Jak šel, ozvěnou mu v uších zněla Moodyho slova.

Podvádějte. Pokud jsou síly vyrovnané, podvádějte.  Pokud je soupeř lepší, podvádějte hodně.

Albus došel na půl cesty mezi nimi. Netrpělivě na profesora čekal. Musel dokonale využít čas.

„Ty jsi prostě úžasný. Věděl jsem to od chvíle, kdy jsem na tebe narazil kousek od spěšného vlaku. Až se spáč konečně probudí, budeš skvostem, který mu mohu nabídnout, abych prokázal svoji hodnotu.“ Pharrel mluvil s horečnatou naléhavostí, zatímco se přibližoval. „Škoda, že si to nebudeš pamatovat, až ten čas nastane. Budu si tvého formování užívat, tak jako všeho ostatního v jeho službách.“

Albus se ušklíbl: „No, nejdřív se mnou budete muset bojovat, pane profesore.“

Atticus byl tak překvapený, že se zastavil a zíral. Pak se hlučně zasmál: „Ty chceš bojovat se mnou? Já jsem největší mistr soubojů všech dob! Proč bych měl bojovat s dítětem?“

Albus zkřížil prsty za zády. Odříkal tichou modlitbičku, aby to skutečně bylo to správné popíchnutí tohoto nepředvídatelného muže. V hlavě mu odtikávaly minuty a už neměl moc času. „Myslím, že i student prvního ročníku dokáže porazit někoho, jako jste vy. Pravděpodobně jste ty trofeje koupil v bazaru!“

Atticus zavrčel a jeho ruka rychleji, než Albus dokázal postřehnout, na něj vyslala proud červeného světla. To se však náhle odrazilo, jako pestrobarevná aureola vystřelilo zpět a uhodilo muže do hrudi silou, která ho srazila na zem, a on upadl do bezvědomí.  Albus se zhroutil úlevou. Pozvedl květ bastilské růže, který utrhl po cestě dolů a držel za zády, a políbil jej.

Najednou ho ze země jedním trhnutím pozvedla nadpřirozeně silná paže. Hrubý hlas mu zavrčel do ucha: „Tys mi způsobil potíže, maličký, tak myslím, že zabít tě bude ten nejlepší způsob, jak posloužit svému pánovi. Bude to bolet.“

Albusem projela vlna děsu, když z něj netvor začal vymačkávat život.

„Pusť ho na zem, teď hned,“ ozval se za ním hlas tak divoký a rozzuřený, že ho Albus v první chvíli nepoznal.

Tvor se otočil a Albus uviděl potácejícího se strýčka Nevilla. Byl promočený potem, ale jeho oči hořely vztekem. Porazil paměťové kouzlo, a to ho stálo hodně sil. Byl unavený, ale hůlku držel v ruce pevně.

Golem se sípavě zachechtal. „Nemůžeš to udělat, Longbottome. Dokázal jsi jedině přijít včas, aby ses podíval, jak zabíjím chlapce.“

Neville sklonil hůlku, unavenýma očima pohlédl na Albuse. „Věříš mi?“ zeptal se.

Albus přikývl.

Pokud si myslel, že Pharrel je rychlý s hůlkou, neviděl strýce Nevilla ani se hnout, ale cítil, jak kolem něj prolétlo kouzlo tak silné, že ho tvář brněla ještě hodnou chvíli poté. Prošlo tak blízko kolem něj, že ho štíplo do ucha. Golem upustil Albuse a ten spadl z chodníku. Otočil se a spatřil rozdrcené tělo, jak hledá hlavu, která se odpařila silou výbuchu.

Neville se záměrně postavil před Albuse. „Zakryj si oči,“ přikázal. „Incendio!“ vykřikl.

Plameny, které vyšlehly z jeho hůlky, byly tak jasné, že Albus měl dojem, jako by je viděl i přes dlaně, kterými si přikryl oči. Po minutě ticha je otevřel. Řev plamenů a ječení umírajícího tvora ustalo. Viděl, jak strýček Neville dloube hůlkou do hromádky černého prachu a popela. Nervózně se podíval na Albuse. „Je mi tak líto, žes to musel vidět. Tuhle svou stránku neukazuji příliš často.“

Albus slyšel omluvu v jeho hlase a chtěl, aby strýc věděl, že není nic, zač by se měl omlouvat. Stále si ho vážil jako vždy, možná i víc.

Strýc Neville přestal dloubat a obezřetně vzhlédl. Albus se usmál a ukázal: „Něco ti uteklo.“

Strýček se ušklíbl, když uviděl, jak se malý dřevěný prst snaží odplazit. Namířil hůlku a s posledním Reducto golem konečně zmizel.

Myšlenka pro tento den: I když Astrea Severin Orion Black a Phantom Penguin uhodli, že to je profesor Pharrel, (do háje s tím! CHACHÁ), neřekli nic o tom, že bude používat golema… takže néé nééééé! Vyhrál jsem já! Vím, že je to dětinské, ale nemohu si pomoci.

Incendio je kouzlo vysvětlené mimo HP lexikon, a bylo použito při dvou příležitostech, poprvé když Arthur Weasley rozdělal oheň v krbu u Dursleyových v Ohnivém poháru. Pak jím Smrtijed v Princi zapálil Hagridův srub. Použil jsem jej jako název, protože tato kapitola zažehla oheň, který bude hořet až do konce. Vím, že to bylo domýšlivé, ale jsem spisovatel… mám to dovoleno. :-) 

Vysvětlivka: Golemové procházejí celým bájeslovím, jsou to v jistém smyslu magičtí roboti. Byli použiti jako pěšáci, zabijáci a strážci. Mohou vypadat jako lidé nebo jako jednoduché vražedné stroje. I když jsou kouzelní, nemohou vytvářet magii. V jakékoli scéně, v níž jste viděli Atticuse Pharrela používat hůlku, byl člověk Pharrel. Jindy, když nepoužíval kouzla, jež měl logicky použít, byl golem. Například když seslal kouzlo na Lilith LeBlancovou, ale stále ještě v hledišti mluvil s profesorkou Bastovou, ten, kdo hovořil, byl golem, a stejně tak ten, jemuž Albus hlásil, že viděl červený záblesk. Pharrel byl vždycky poslední, protože musel držet krok ve dvou životech. Zanechal jsem stopu o golemech v poslední kapitole, kde o nich najdete zmínku. Ještě jsem neskončil s překvapeními, další kapitola bude špičková! A také se tam poprvé objeví starý přítel HP. Pak se uvidíme!

Poznámka překladatelky: Nás Evropany může zarazit golem ze dřeva, protože podle židovských pověstí je to magicky oživený umělý člověk z hlíny, ale Bartimus je Američan a možná to slyšel jinak :-)