Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/36/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 36. Stav věcí
„Takže, zjizvenče, fakt jsi to napálil to brankové tyče?“
Harry ignoroval posměšky, které jej celý den pálily v uších. Studem se musel červenat, ale nějak Snapea za tu směšnou lež nedokázal nenávidět. Zahlédl Ginnyiny zrzavé vlasy a to mu živě připomnělo ony karmínové, co měla Tonksová, její osobitý úsměv na pohyblivém schodišti. Jen Snapeův příslib pomsty mu zabránil ponořit se do prázdnoty v hrudi. V chodbě slyšel smích Pansy Parkinsonové a ten zlomyslný, pronikavý zvuk se mu do mozku zařezával stejně jako potěšené krákání Belatrix Lestrangeové. Vztek však neměl tak hořkou příchuť, když věděl, že Belatrix za své činy zaplatí.
Nejen vlastní hněv mu dodával odvahu proti Belatrix Lestrangeové… Měl slib od Snapea. A jakkoliv tomu umaštěnci v minulosti nedůvěřoval a nesnášel ho, v tomto se odvážil mu věřit. A nesmírně mu ulevilo vědomí, že ve svém smrtícím podniku nebude osamocený, že za ním stojí někdo daleko nemilosrdnější a vypočítavější, než je on sám.
I později venku na famfrpálovém hřišti s nebelvírským týmem, když mu pár spoluhráčů žertem nabídlo nainstalovat na koště airbagy, se Harry tomu dobírání dokázal usmát.
Jediná věc, která jej bodala do srdce, byl Ron, který jej vytrvale ignoroval a odmítal se podívat jeho směrem, jako by i jen pohled na něj byl odporný.
Apaticky letěl kolem hřiště, snažil se na Rona nemyslet, ale to správné nadšení v sobě vyvolat nedokázal. Ke konci tréninku se vysmekl ze své strnulosti právě včas, aby se vyhnul zvláště zákeřnému úderu Potlouku. A najednou si uvědomil, že jej jeho směrem poslal právě Ron.
„Weasley, co to, sakra, bylo?“ zakřičela přes hřiště Katie Bellová a s trhnutím vyrazila směrem k Ronovi.
„Zapomeň na to,“ zavolal Harry a mávnutím ji odháněl. „Stejně už jdu do sprchy.“
Ignoroval hlasy, které na něj hulákaly, aby zůstal, vystoupil na trávu a hodil si Kulový blesk přes rameno. Nevšiml si, že Ron změnil směr letu a drsně přistál někde za ním.
„Takže ty jsi to napálil do tyče, co, Harry? Byl jsi u svatého Munga?“ zařval Ron.
Harryho svaly se napjaly. Chladně se obrátil k Ronovi, který se hotovil k hádce.
„Jo, přesně to se stalo, Rone,“ odvětil unaveně.
„Zajímavé,“ ušklíbl se zrzek, „protože Lupin mi vrátil plánek a já jsem viděl, že celou tu dobu jsi byl u Snapea. Aha, počkat – u tvého tatíka, že?“
Harry se opatrně rozhlédl po obloze a viděl, že zbytek týmu je z doslechu. „Ano, Rone, byl jsem u Snapea. Šlo jen o krytí.“
„Takže možná proto je teď Malfoy tvůj nejlepší kámoš… proto je důležitější než Hermiona!“ zavrčel Ron. „On ve Zmijozelu a tvůj táta zmijozelský ředitel – “
„Rone!“ zalapal po dechu Harry, který si všiml pohybu na kraji hřiště. Blížili se nějací lidé. „Nech to být!“
„Proč bych měl? Jestli Hermiona –“ zavrčel Ron a upřel rozzlobený pohled na paži, za kterou jej Harry naléhavě popadl. „Nešahej na mě!“
„Rone, poslyš –“
„PUSŤ MĚ!“ zařval Ron a vytrhl se z Harryho sevření.
„Ále, šmajchluješ se s Wízlíkem? Zjevně se mu to moc nepozdává, Pottříku.“
Při Malfoyově uštěpačné poznámce nesoucí se hřištěm Harry zasténal. Draco byl ten poslední člověk, kterého zrovna teď potřeboval vidět!
Ron už na blížícího se Draca se zmijozelským týmem v patách zahlížel.
„Vypadni, Malfoyi!“ vykřikl Harry.
„Teď je hřiště naše. Rezervovali jsme si ho,“ odpověděl Draco chladně a šedýma očima vypočítavě střílel mezi Harrym a Ronem. „Tuhle vaši schůzku si přesuňte jinam, jinak bych se mohl z koštěte pozvracet.“
„Zrovna ty máš co mluvit o schůzkách, Malfoyi!“ křikl Ron. Zlomyslně se obrátil na Harryho. „Možná proto ses vrátil mu pomoct. Možná tvoje tajná holka vůbec není holka!“
„Rone!“ vyjekl Harry zděšeně.
Draco dostal záchvat smíchu a rychle mávl na ostatní Zmijozely, aby si pospíšili za ním.
Když si toho Harry všiml, popadl zase Rona za ruku a táhl jej pryč od Malfoye a dalších zmijozelských, ale toho zcela pohltil vztek a vytrhl se mu.
„Potíže v ráji, Pottere?“ posmíval se Draco.
Ron hleděl přímo jedovatě.
„Proč ho vůbec takhle oslovuješ, Malfoyi?“ ozval se škodolibě a Harryho polila hrůza z toho, co se chystá říct. „Koneckonců jeho táta je jedním z –“
„SKLAPNI!“ zařval Harry a pěstí Rona praštil do brady.
Ron padl na zem a náhlá bolest v zápěstí upozornila Harryho na to, co právě provedl. Uhodil Rona. Ale musel –
Ron se okamžitě vyškrábal na nohy, vrhl se na Harryho a efektivně jej poslal k zemi sedmdesáti sedmi kilogramy rozzuřené živé váhy. Harry cítil dopad Ronovy pěsti do tváře a pak zableskla rudá, jak jej praštil do oka.
Zápasil s Ronovým útočícím tělem a podařilo se mu přetočit nahoru, jen aby jej oponent opět vrátil dolů. Když jej Ron opakovaně uhodil, ucítil krev, ale slepě mu to vrátil. Ron vyjekl a chytil se za tvář a jeho druhá ruka polevila dost na to, aby jej Harry popadl za límec a smýkal jím pryč od uchváceného Malfoye, pryč od davu čumilů. Kutáleli se od famfrpálového hřiště dolů svahem pod tribunou. Ron se vztyčil k novému útoku, ale Harry se vyškrábal nahoru a rychle zvedl ruce, aby jej zastavil.
„Snažíš se mě zabít?“ zachraptěl a zdravým okem divoce zíral na zrzka. „To opravdu chceš, Rone?“
„Sklapni!“ zaburácel Ron a znovu jej uhodil.
Harry zády narazil do podpůrného trámu a v uších mu zazvonilo. Ron na něj skočil a brutálně jím mrštil proti dřevu. Pak jej čapnul za oblečení a oba se opět složili na zem.
Harry bojoval s Ronovou váhou a podařilo se mu zpod zrzkova pevného stisku chytnutím za límec stáhnout jeho hlavu k tváři.
„Copak to nechápeš?“ syčel Ronovi do ucha a ignoroval jeho snahu se vyprostit. „Jestli jim to řekneš – jestli to zjistí Voldemort – ZABIJÍ mě! To opravdu chceš? Opravdu chceš, abych byl MRTVÝ?“
Harry zíral do Ronových divokých očí a s pocitem otupělé hrůzy si uvědomil, že Ron jej skutečně chce zabít. Jakkoliv na něj býval Ron dřív naštvaný, vždy by dal ruku do ohně, že v důležitých chvílích za ním bude stát.
Ale teď… teď šlo o Hermionu. Teď to bylo jiné. Možná tentokrát byla hranice překročena. Možná jej Ron skutečně nenávidí.
Slyšel kroky spěchající jejich směrem, takže rychle zašeptal: „Každý Smrtijed a jeho matka mě bude moct proklít, až se dozví, že jsem jejich příbuzný. Budou mě moct mučit, zatímco budu tady, a vystopují mě, jakmile opustím ochrany. Rone – zabijí mě a zabijí Snapea. Opravdu to chceš?“
Množství výkřiků a smíchu doprovázelo studenty – Nebelvíry i Zmijozely – kteří je obklopili. Zmijozelští odstrkovali nebelvírské, kteří ty dva bojovníky chtěli roztrhnout. Ron shlížel na Harryho, zhluboka dýchal a stále jej drtil svojí váhou. Pár spolužáků je povzbuzovalo, aby zase začali bojovat, další křičeli, aby přestali, ale Harry neprojevil žádný odpor, jen Rona prosil očima (no, vlastně prosil okem), aby nic neříkal. Sledoval, jak Ronovou tváří proběhl vztek a popření, a srdce se mu divoce rozbušilo.
Jestli Ron něco cekne…
Ale ten jej znenadání pustil a zmizela i ta drtící tíha. Harry zaslechl zklamané povzdechy a svezl se na zem, kde zhluboka lapal po vzduchu. Jen mlhavě si uvědomoval, že se nad ním jeho bývalý kamarád ční, černá silueta proti rannímu nebi.
„Neměla to být ona,“ zamumlal Ron.
Pak se prudce otočil a prorazil si cestu přihlížejícími, aby zmizel v davu.
Vzduch naplnil smích Zmijozelů a šepot Nebelvírů. Když se Harry škrábal na nohy, cítil, jak mu svaly protestují; v pohmožděném obličeji mu nemilosrdně pulzovalo a nateklé oko nedokázal otevřít.
Napadlo jej, jestli Ronova poslední ostrá slova neznamenala, že by dal přednost tomu, aby na ošetřovně ležel Draco, nebo Harry. Odpověď byla jedna z mnoha, na které neuměl odpovědět. Už ne.
ooOOoo
„Co se ti stalo?“ zeptal se Snape zostra, když toho večera Harry dorazil do jeho kanceláře.
„Nic,“ odvětil Harry a mašíroval si to ke křeslu naproti. Kůži kolem oka měl ještě trochu žlutou a fialovou, ale madame Pomfreyová mu dala mast na redukci otoku. „Jen roztržka. Madame Pomfreyová řekla, že se to vyléčí samo.“
„S kým?“
Harry si povzdechl a unaveně zvedl oči ke Snapeovým. „McGonagallová nám už trest dala, takže se nemusíte obtěžovat. Vy nás už potrestat nemůžete.“
„To posoudím sám,“ odpověděl Snape nebezpečně. „Takže kdo?“
Harry pokrčil rameny. „To je jedno.“
Snapeův tón naplňovala nechuť. „Předpokládám, že šlo o další z tvých… mudlovských pěstních soubojů. To loňské představení s Dracem bylo jednoznačně ostudné.“
„Jo, další mudlovský pěstní souboj,“ odvětil Harry, ale nic dalšího říct nechtěl. „Prostě toho nechme.“
Snape si jej chvíli přeměřoval zářícíma černýma očima, pak ve víru vlajícího černého hábitu prošel kolem stolu a bledým ukazováčkem si zamyšleně přejížděl po tenké linii rtů.
„Kdybys mi řekl, kdo to udělal,“ vyjadřoval se obezřetně, jako by hodnotil každé slovo, „možná bych… zavřel oči, pokud bys na svého protivníka použil zaklínadlo z Tisíce a jednoho kladu. Mohl bych tvůj přestupek přehlédnout. A tvůj protivník by si to nemusel pamatovat.“
Harry by nikdy neuvažoval o zakletí Rona, ale ta nabídka jej překvapila. Že by se Snape záměrně díval jinam, zatímco by Harry někoho proklínal? Když by mu mohl snadno napařit trest? To bylo nové.
„Udělal byste co?“ zeptal se zmateně.
„Za předpokladu, že to není Zmijozel,“ dodal Snape represivně. „Pokud se chceš naučit temnější kouzla, potřebuješ testovací subjekty… Jen budu potřebovat týden, abych připravil paměť pozměňující lektvar, ale jakmile bude hotov, umožním ti volnou ruku nad tím pachatelem, aby ses procvičil dle svého uvážení.“
Harry se neklidně zavrtěl; nemohl uvěřit, co mu Snape vážně navrhuje. Hermionu – žaludek mu ztěžkl, jako by mu tam spadla hromada kamení – Hermionu by to zděsilo. Nazvala by to hrubým porušením Snapeových pravomocí a naprosto neetickým aktem. Najednou se cítil strašně; trpěl fyzickým dopadem souboje s Ronem a přemýšlením o Hermioně.
„No, díky,“ pravil sklesle, „ale nevím, jestli mu chci něco takového provést. Bylo by to prostě… Nechci mu to udělat.“ Dotkl se své pohmožděné tváře. „Nemůžu.“
„No tak, Harry,“ opáčil Snape chladně. „Jakmile se začneš seznamovat se základními mechanismy útočných zaklínadel, budeš je muset aplikovat v praktických situacích. Jak myslíš, že jsem se já naučil svůj rozsáhlý repertoár kouzel?“
Harry se nad tím zamyslel; pravděpodobně to měl tušit. „Asi jste si je zkoušel na mém – na Jamesovi a Siriusovi?“
Snape se ušklíbl a s rukama samolibě založenýma na hrudi se opřel o stůl. „Oba byli příliš zkušení, aby sloužili jako pouhé zkušební objekty. Lupin však byl jiný případ.“ Snapeův výraz změkl, když si vybavil několik z oněch tréninků. „On se často motal po chodbách sám a byl příliš laskavý, aby mě uřkl, když můj pokus selhal. Z proklínání jeho osoby jsem se docela dost naučil.“
Harry nemohl uvěřit, že Snape bloumal kolem a proklínal Remuse a nikdo jej nezastavil. Nemohl uvěřit, že to Snape přiznává.
„Nikdy mi o tom nic neřekl!“
„Jde o to, Harry,“ pravil Snape tichým a zlomyslným hlasem s pohledem upřeným do Harryho očí, „že on si to nepamatuje. Paměťové lektvary jsou neuvěřitelně efektivní a z velké části nevratné, pokud se použijí v rámci hodiny od vzpomínky, kterou chceš změnit.“
Harryho lákalo být zděšený představou Snapea, jak během studia v Bradavicích očividně trápí nevědomého Remuse a vzpomínky na to mu trvale maže z paměti… ale místo toho přemýšlel, o kolik jednodušší by bylo, kdyby před pár týdny takový lektvar Snape použil na Rona. Jeho kamarád by dnes to tajemství proti němu nepoužil; nemusel by Ronovi jednu ubalit, aby mu zabránil vyžbleptnout to před Dracem.
Jeho nejlepší kamarád by se mu neodcizil.
„Jestli takový lektvar opravdu umíte připravit,“ pravil lehce hořce Harry, „proč jste ho nepoužil na Rona? Vím, že jste mu chtěl vymazat vzpomínku, když jsem mu to prozradil.“
„Ten lektvar potřebuje skoro týden vaření a musí být aplikován do dvaceti čtyř hodin od dokončení. Použití lektvaru na vymazání paměti musí být promyšlené.“
„Aha.“ Harryho velmi pokoušelo provést Ronovi něco na oplátku, ale nechtěl jej doopravdy zranit… a ještě méně získat Snapeovu pomoc při roztavení jeho střev nebo něčem takovém. „Má odpověď je pořád ne. Nechci nikoho proklínat.“
Myšlenkami se potemněle vrátil k Belatrix Lestrangeové – jak se smála, když Sirius propadal do smrti…
Jen ji… Pouze ji.
Snape jej zamračeně pozoroval; stejně tak se mohl dívat do Harryho myšlenek. „Zdá se, že přecitlivělost je jedním z tvých specifických nedostatků. Jsem vděčný, že nejde o rodinný rys.“
„Samozřejmě, že nejde,“ zamumlal Harry a střelil po něm zamračeným pohledem. „Vy byste si nikdy nestěžoval ohledně zraňování druhých. Vy byste si to užíval.“
Cosi divného probliklo Snapeovým výrazem a Harry by přísahal, že vypadal zaraženě. „Ty věříš, že si to užívám, Pottere?“
„Užíváte.“ Harry na něj pohlédl jasnýma očima. „Viděl jsem vaši tvář, když jste mučil Malfoye. Vypadal jste – rozhodně jste si to užíval.“
Snapeův výraz byl nečitelný. Dlouhou chvíli hleděl na Harryho neproniknutelnýma, černýma očima.
„Neužívám si, když někomu způsobuji bolest, Pottere. Baví mě náročná odplata. To je rozdíl.“ Zaměřil na Harryho tvrdý pohled. „Jak bys ty měl dobře vědět.“
Harry chtěl poukázat na to, že existuje významný rozdíl mezi zabráněním Belatrix, aby zabíjela ty, které on miluje, a užíváním si bolestného křiku Luciuse Malfoye… ale měl pocit, že Snape by jeho slova jen překroutil proti němu a udělal z něho pokrytce. Raději zůstal zticha.
Snape se od něj ostře odvrátil. „V každém případě tady nejsme proto, abychom probírali mě.“
Harry ponuře přikývl, i když to Snape nemohl vidět. Ani pro jednoho nebylo příjemné mluvit o Malfoyovi.
Snape prolistoval pergameny srovnané na kraji stolu. „Rád bych, abys prozkoumal tato kouzla; označil jsem je podle náročnosti provedení a stupně vyvolané bolesti.“
Hodil před Harryho vydatnou hromádku, která za sebou zanechala vznášející se oblak prachu. Sledoval, jak Harryho oči proběhly poněkud ohromující příval informací.
„Zvaž následující, hochu,“ pronesl Snape po chvíli. „Pustíš se do fyzické konfrontace, nebo bych tě měl seznámit s přednostmi jedů?“
Harry trochu vystrašeně vzhlédl od obrovské hromady. „Jed?“
Snapeovo mávnutí hůlkou doručilo z vedlejší místnosti několik desítek vznášejících se lahviček, které se v úhledných řadách samy uspořádaly na stole. Snape se okamžitě pustil do vysvětlování jejich použití, pěkně jeden jed po druhém.
Harry by Snapea nikdy neoznačil za nadšence do čehokoliv, ale vypadalo to, že přednášení o různých složitostech jedů mu přinášelo určitou radost. Zjevně jich pár sám vymyslel a s jistým temným požitkem tyto flakonky představil. Rychlé i ty pomalé, nesnesitelně bolestivé, základní mudlovské jedy, magické jedy určené pouze kouzelníkům.
Bylo zřejmé, že obzvláště na jeden z vlastních vynálezů je pyšný. „Nazývám jej Absynia. Všimni si textury,“ pravil Snape a zavířil Harrymu před očima kovově šedou tekutinou. „Možná vypadá poněkud zrnitě, ale v tekutině se okamžitě rozpustí a upozorňuje na svoji přítomnost pouze tím nejslabším náznakem citrusu. Tento se mi líbí, poněvadž přestože nemá protilátku, pečlivým aplikováním protijedů se smrt může měsíce odvracet. Slouží jako výborný prostředek nátlaku, nebo umožňuje pomalou, dlouhotrvající smrt oběti.“
Prostor naplnilo podivné šumění a Snapeovy oči líně přeběhly k malé místnosti přiléhající k jeho kabinetu. Lahvičku postavil zpět na stůl a štíhlým prstem si odhrnul mastné vlasy z ramen.
„Vrátíme se k tomu později, Pottere. Zvaž možnosti – přímá konfrontace by mohla přinést několik výsledků, pozitivních i negativních. Budeš potřebovat přípravu, trénink, musíš zajistit výhodné podmínky.“ Střelil po Harrym dlouhým, hodnotícím pohledem. „Jedem bys však mohl mít svůj cíl mrtvý do týdne. Přemýšlej o tom.“
Harry zpracovával Snapeova slova, zatímco si jeho profesor sbíral flakonky; cítil se podivně nervózní. Ačkoliv by jed byl zcela jistě nejlogičtějším směrem – Snape prohlásil, že by Harrymu dovolil jej připravit, dokonce jí i podstrčit jed do pití, pokud by si přál – z jakéhosi důvodu to bylo špatné.
Zavřel oči a snažil se představit uspokojení, které by cítil při vědomí, že pomstil Tonksovou a Siriuse. Jediné, co by musel udělat, by bylo otrávit Belatrix. Snape by to mohl zařídit… Snape by jej dokázal dostat dost blízko…
Ale zabít ji tak rychle, tak jednoduše, prostě nestačilo.
Co, sakra, vlastně chci? říkal si, ale zlobil se sám na sebe. Před pár dny se vyhlídka na to, že ji zabije příbuzenskou kletbou – aniž by ji viděl a se strašnými následky pro něho osobně – zdála ideální. Proč mu teď představa, že ji otráví, přišla nedostatečná?
Očima se dostal ke Snapeovi, který se jako obří netopýr čněl nad kotlíkem v přilehlé místnosti a přes svůj dlouhý, zahnutý nos hleděl do jeho zakouřeného obsahu.
„Jaký lektvar připravujete, pane profesore?“ zeptal se Harry, jak se snažil rozptýlit se od nepříjemných myšlenek.
Snapeovy oči kmitly k Harryho, než se vrátily ke kotlíku. „Vlkodlačí. Prosím, neobtěžuj se setrvávat v mé přítomnosti.“
Ta drsná slova se po něm snadno svezla. „Pustil jste se do toho na poslední chvíli, ne?“ poznamenal s výzvou v hlase a sebral si knihy. „Úplněk je už v neděli.“
Snape se ušklíbl do kotlíku. „Předchozí várka se ukázala být nevyhovující.“ Přes tenkou stěnu kouře zvedl své temné oči k Harryho. „Vrať se do věže, Harry. Musím pracovat.“
Mávnutím hůlky zabouchl dveře mezi nimi. Harry zůstal po jeden bizarní okamžik uchvácen kouřem dýmajícím zpod zavřených dveří a přemýšlel, jestli opravdu ví, co dělá… jestli opravdu je tak impulzivní idiot, za jakého ho Snape má.
Jed by byl snadný… Tak proč ho představa její otravy nechává tak chladným?
ooOOoo
„Harry, na moment.“
Harry se neochotně zastavil právě na hranici útěku z učebny obrany. Studenti kolem něj proudili, nevědomí si Harryho naléhavé touhy se v jejich středu schovat a vypadnout, dokud to jde.
Nesnese přímý pohled na Remuse. Zdráhavě se vrátil před katedru, nohy těžší než olovo, a díval se na stůl, tabuli, kamkoliv, jen ne na Lupina.
„Ano, pane profesore?“
Remus si povzdechl a unaveně klesl na židli na druhé straně stolu. Složil ruce do klína a natáhl si tak záplatované lokty na hábitu, až málem popraskaly.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom, co se stalo v neděli ráno.“
Plný rozpaků si Harry přesunul knihy do druhé ruky. „Nemusíte. Já –“
„Harry, vím, že se na mě zlobíš. Máš na to právo.“
Harry střelil hlavou nahoru. „Máte starosti, že se na vás zlobím?“
Remus si dlaní promnul předčasně vrásčité čelo. „Nereagoval jsem dobře na věci kolem Severuse.“ Harry ztuhl. „A jak jsem se nedávno choval –“
„Vy si – ehm, myslel jsem, že to vy se zlobíte na mě,“ přiznal Harry tiše.
Remus se usmál, ale vypadal pak ještě unaveněji. „Byl to trochu šok, Harry. Ale měl jsem čas se nad tím zamyslet… Ředitel mi doplnil nějaké osvětlující detaily.“ Zasmál se trochu nuceně. „A Severus mi víc než rád dodal zbytek.“
Harry se neodvážil promluvit.
„Po pravdě řečeno, Harry, nikdy by mě ani nenapadlo přemýšlet o Severusovi jako o otci a už vůbec ne jako o tvém otci.“ Pochmurně se usmál. „Ale jak jsem měl možnost vidět, asi jsem jej podceňoval.“ Úsměv ze rtů zmizel. „Jen jsem se chtěl ujistit, že víš, že se tím mé city k tobě nemění. Jen se poupraví… Ale Jamesův syn, nebo Severusův syn… Jsi pořád ten samý kluk, kterého jsem učil ve třetím ročníku seslat Patrona.“
„A ten člověk, který zabil Siriuse.“
Ta drsná slova z něj vypadla dřív, než je mohl zastavit. Harry se chtěl vypařit po zraněném výrazu Remusovy tváře.
„Za to se omlouvám, Harry,“ zašeptal. „Přál bych si to nějak vzít zpátky.“
Harry se přikrčil. Kéž by to nevytahoval. Ani nevěděl, proč to řekl, když vše šlo tak dobře. Mohli věci urovnat a předstírat, že se nic nestalo.
Ale ono se stalo…
„Siriuse zabila Belatrix Lestrangeová.“ Remusův hlas zněl napjatě, jako by jej to hodně stálo. Vlídně se díval na Harryho a ten v jeho očích poprvé spatřil potvrzení, že sdílejí stejnou bolest. „Myslím, Harry, že my oba máme co léčit.“
ooOOoo
Když Harry dorazil na hodinu nitrobrany, Snape měl očividně špatnou náladu. Harryho napadlo, že to má nějak co dělat s jeho negativní reakcí na otrávení Belatrix, ale po hodině opětovného prožívání chvil, kdy jej Lucius Malfoy znovu a znovu proklínal Cruciatem, byl příliš rozzuřený, aby se o to staral.
„Už jsme hotoví?“ zeptal se, když Snape ukončil poslední kouzlo. Aniž by počkal na odpověď, vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím.
„Ne. Ani jednou jsi mě dnes neodrazil.“
„No, zkoušet to asi stokrát moji mysl neprojasní,“ odsekl Harry. „Kromě toho jste šel jen po jedné a té samé vzpomínce. Snažíte se něco dokázat?“
Místo toho, aby to tvrzení zpochybnil, Snape se k němu otočil a zavrčel: „Snažil jsem se ti dokázat, ty idiote, že jsem měl naprosté oprávnění k tomu, co jsem Malfoyovi udělal! I podle tvých směšných standardů.“
Zase tohle? přemýšlel Harry.
„Když to říkáte,“ odvětil. Ta bolest v jizvě ho rozhodně zabíjela. Málem to zvládl ke dveřím, než jej Snape popadl za ruku a popohnal ho zpět na židli.
„Copak nejsi vůbec vděčný?“ zavrčel Snape a tyčil se nad ním. „Zachránil jsem tě před ním!“
„Jsem vděčný –“
Harry se zastavil a najednou si uvědomil, že Snapeovi nikdy nepoděkoval za to, jak Malfoye zastavil. Vlastně nepoděkoval Snapeovi nikdy za nic.
A nepomáhalo, že to Snape tak zatraceně ztěžoval.
„Ehm, díky,“ vysoukal ze sebe Harry a cítil, jak mu studem nad sebou samým rudnou tváře. „Asi jsem vám nikdy nepoděkoval. Ale jsem vděčný. Zastavil jste Malfoye. A když jste –“
„Nechci tvé díky, Pottere!“ reagoval Snape kousavě. „Odvoláš své tvrzení, že jsem přesně odpovídal definici odporného, zlého Zmijozela, když jsem potrestal Malfoye.“
„Když jste se bavil náročnou odplatou?“ zeptal se Harry sarkasticky. „Proč se vůbec staráte, co si myslím?“
„Nestarám se,“ odsekl Snape, „ale nedovolím ti deklarovat tvoji morální nadřazenost kvůli jedinému incidentu s Luciusem Malfoyem.“
Harrymu to znělo jako poměrně slabá výmluva, ale chtěl si jít lehnout a nechat to bušení v jizvě polevit, a nebyl v náladě snažit se vyřešit Snapeův problém.
„Fajn, měl jste právo Malfoye mučit. Nemyslím si, že jsem morálně nadřazený.“
Snape vypadal podrážděně a zcela nespokojeně, ale neměl žádný důvod pro námitky a Harry se opět vydal ke dveřím.
Byl šťastný, že unikl. A ještě šťastnější, že do příštího úterka nemá žádnou další nitrobranu.
Ještě té noci Ron prudce zatáhl závěsy, když Harry vstoupil do jejich ložnice. Příštího rána si ve Velké síni všiml Remusova provinilého výrazu a při návštěvě Hermiony na ošetřovně zjistil, že je ještě bledší než dřív a stále v hlubokém kómatu s nejistou prognózou. Sklíčení z vyhlídky na návrat do Nebelvíru rostlo s přibližující se večerní hodinou a tak se nějak stalo, že se ocitl dole ve sklepení, kde se snažil přijít na to, jak projít Snapeovým gobelínem.
V té chvíli se gobelín přeměnil na otevřené dveře. V nich se tyčil Snape a poněkud zmateně shlížel na Harryho neviditelnou postavu.
„Pottere. Co to má znamenat?“
Harry najednou zpochybnil vlastní zdravý rozum. Proč, sakra, právě dobrovolně přišel za Snapem?
„Říkal jste, že se můžu podívat na tu knihu, když se vrátím.“ Harryho hlas tlumil plášť. Čekal, že na něj Snape zařve, ať vypadne.
Muž na něj dlouze hleděl. „To jsem řekl.“
A k Harryho překvapení Snape ustoupil na stranu a dovolil mu projít. Harry vešel do Snapeových komnat a snažil se ignorovat znepokojivý pocit, že se něco zásadního mezi nimi právě změnilo.