Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/23/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
23. Svět se změnil
Poznámka autora: Tato kapitola vířila v mé hlavě celý týden. Po gigantickém úsilí, jímž byly Vánoce, jsem si vzal týden volna, CHACHÁ! Jak už jsem říkal, musím objasnit pár věcí.
Všem ochotným čtenářům, toužícím mě opravovat, že otec Harryho Pottera byl chytač, to je špatně. Sama J. K. Rowlingová ve svém druhém rozhovoru o škole řekla, že James Potter byl střelec. To jsou přímo slova autorky! Nevymyslel jsem si to. Stejně tak je to i v lexikonu. Prosím, nahlédněte do něj a ověřte si to. Připadám si jako vševěd pokaždé, když to musím obhajovat. FILM ho změnil v chytače, myslím, že proto, aby měl hlubší spojení s Harrym. FILMY NEJSOU kánon, jak už jsem několikrát připomínal. Vezměte prosím na vědomí, že se snažím provádět výzkum. Podle mě kdykoli máte pocit, že čtete něco, co je nutné upřesnit, nejdřív si ověřte fakta. Mohli byste být překvapení; vím, že mně samotnému se to několikrát stalo! Vy všichni, kdo si myslíte, že jsem zatraceně mimo, prosím, vraťte se a přečtěte si množství komentářů, ve kterých se namáhavě snažím opravit tuhletu mylnou představu. CHACHÁ!
Můj textový editor mi dnes zamával na rozloučenou, právě když jsem se snažil upravit kapitolu, takže tu s největší pravděpodobností budu mít víc chyb, než obvykle. Prosím, buďte hodní. Jsem unavený z toho, jak se snažím najít betu, v poslední době jsem třikrát neuspěl, když jsem se snažil někoho najít, ale v tom úsilí nepolevím.
Nic jsem neřekl.
Komentujte a komentujte, buďte tak laskaví!
Den po Vánocích je při snídani u stolu nečekaně navštívil Kian Kerry.
„Jen jsem chtěl říct, že se omlouvám, Rose. Nebylo správné tvé matce takhle nadávat. Nemyslel jsem to vážně,“ prohlásil a zaujatě sledoval letokruhy ve dřevě stolu vedle ní.
Rose byla ohromená, ale povedlo se jí vykoktat: „Omlouvám se za to, co jsem řekla o tvém otci. Nebylo to správné, i kdyby to byla pravda.“
Albus i Scorpius po ní střelili pohledem. Prostě nedokázala ustoupit, ani kvůli usmíření. Nezdálo se, že si toho Kian všiml. Jen přikývl a odloudal se.
Albus s úlevou vydechl. „Co se to stalo? Ten malý čistokrevný prevít se prostě jen tak omluvil?“
Rose sledovala odcházejícího chlapce, jak bez ohlédnutí opouští Velkou síň. „Myslím, že právě tohle se stalo,“ zamumlala.
Scorpius důrazně zakroutil hlavou. „Ne, nebyl upřímný.“
„Jak to víš?“ poznamenal Albus.
Vypadalo to, že Scorpius se o něčem v duchu dohaduje sám se sebou, a pak promluvil: „Nezapomínej, že mě připravovali pro Zmijozel. Můj dědeček mě poučil o jejich kultuře. Existují tři druhy Zmijozelů. První z nich je vedoucí osobnost. To je Kian. Spíš manipuluje, než by sám přímo zasahoval.“
Albus se nad tím zamyslel. „Co jsou pak Cameron s Connerem, násilníci?“ vyslovil.
Scorpius přikývl: „Jo, ti dělají hrubou práci, zastrašování a šikanu.“
„Říkal jsi, že existují tři druhy,“ připomněla mu Rose.
Scorpius vážně přikývl. „Třetí typ je vzácný. Mají sílu být brutální, ale také inteligenci k manipulaci a vedení.“
Scorpius vypadal, že se zdráhá pokračovat, tak ho Albus pobídl: „Jak říkají těmto?“
Scorpius si povzdechl.„Nazývají je Pány zla.“
V příštích pár dnech Albus, pokud zrovna nebyl venku s Rose a Scorpiusem nebo nenavštěvoval Krumovy a divoké sestry, četl knihu, kterou mu poslal táta.
Nebyl si jistý, co může očekávat, ale po dočtení první kapitoly získal na knížce závislost. Pošuk Moody nebyl vojenský génius, jenom člověk, který vnikl hluboko do extrémních druhů magie a jen taktak unikl zpět. Předmluva se četla jako román, ale protože kniha nebyla fikce, Albus předpokládal, že všechno v těchto autobiografických dopisech je pravda.
Zdálo se, že od té doby, co začal jako nezkušený bystrozorský učedník, až po noc, kdy ho dostal Voldemort, měl Pošuk prsty v zatčení, uvěznění, nebo smrti téměř každého významnějšího temného kouzelníka, který se na světě vyskytl. Všechny ty bitvy nevyhrál, ve skutečnosti ztratil mnohem víc než oko a nohu. V době své smrti byl téměř jediný přeživší člen původního Fénixova řádu. Návrhy předkládané v jeho zápiscích vycházely ze zkušeností, ne z domněnek nebo předpokladů. Byly to těžce zaplacené lekce, které chtěl předat – tak, aby nikdo další neutrpěl takové škody v boji dobra proti zlu. Zahrnul tam také úskalí, na nichž uvízl, chybné způsoby myšlení, které z něj dělaly člověka stejně špatného jako ti, které se snažil zastavit.
Albus nemusel číst knihu příliš dlouho, než narazil na první překvapení.
Kapitola nesla název:
Smrtící past rytířství
Pro každého zástupce dobra v boji se zlem je největším nebezpečím nutkání k rytířskosti.
Rytířství je prostě touha být spravedlivý, dát soupeři šanci. Je to touha ukázat protivníkovi vynikající morálku. Ukázat, že jste přes to všechno dobrý chlap. Tahle touha zabila víc ‚dobrých chlapíků‘ než jakákoli síla, kterou znám.
Tady jsou tvrdá fakta. Když bojujete, morálka je handicap. Když čelíte někomu, kdo chce způsobit bolest vám nebo vašim blízkým, tak všechna omezení, které jste na sebe uvalili, jsou nebezpečná pro vás nebo pro lidi, které chcete ochránit. Když na vás někdo zaútočí, říká: „Nemám na srdci tvoje nejlepší zájmy. Ve skutečnosti jsem tu, abych s tebou skoncoval, jakkoli to půjde. Nezastavím se, dokud mě nezastavíš ty. Nebudu s tebou mít slitování. Nezastavím se před ničím, abych dosáhl svého cíle.“ Stručně řečeno říká: „Je to ty nebo já, a já chci vyhrát.“
Tohle byste měli mít vždycky na paměti. V tom okamžiku to nejsou vaši přátelé, vaše rodina. Jsou to vaši nepřátelé, nebudou s vámi mít žádné slitování, tak jim nic nedarujte.
Můj trik je velmi jednoduchý a pomůže vám dožít se příštího dne.
Podvádějte. Pokud jsou síly vyrovnané, podvádějte. Pokud je soupeř lepší, podvádějte hodně. Pokud je slabší, podvádějte ještě víc. Mnohem víc největších válečníků v dějinách bylo zabitých podřadnými protivníky, kteří měli náhodou štěstí, než jakýmkoli ‚úhlavním nepřítelem‘.“
Když Albus poprvé přečetl tuto pasáž, musel se podívat na obálku, aby se ujistil, že autorem není Salazar Zmijozel. Velmi vážně uvažoval o tom, že by jím klidně mohl být.
Přečetl si o autorovi a zjistil, že ten je stejně fascinující.
Orion Cody je velmi oceňovaný bývalý agent Federálního úřadu pro tajné vyšetřování. Byl to také on, kdo pomohl vytvořit pobočky úřadu při policejních stanicích s cílem pomáhat při sledování kouzelníků, kteří prchali přes státní hranice. V roce 1973 pomáhal ukončit vzpouru šamanů v Jižní Dakotě dřív, než se přenesla do mudlovského světa. Setkal se s Alastorem Moodym na mezinárodním sympoziu o prosazování kouzelnických zákonů v Paříži, kde byl Moody předním řečníkem. Začali si dopisovat a pokračovali v tom až do Moddyho smrti z rukou lorda Voldemorta, výjimku tvořil jen rok, v němž Moodyho věznil Bartemius Skrk mladší, který se za něj vydával. Cody napsal sedm knih o temné magii, a tuto kompilaci považuje za vrchol své spisovatelské kariéry. Nyní je v důchodu a věnuje se zkoumání komančské magie na hranicích Texasu a nového Mexika, protože o ní chce napsat další knihu.
S tímto člověkem se Albus rozhodně chtěl jednou setkat!
Dřív, než Albus, Rose a Scorpius čekali, se škola naplnila studenty a začalo vyučování.
James přišel a omluvil se Albusovi za to, že od něj beze slova odešel, ale Albus věděl, že ho k tomu přiměly máminy výhrůžky, nemyslel to doopravdy. Když James odcházel, Nox - nesl Albusovi novou sadu brků – ho klovl do hlavy, jak se snášel dolů. James na něj zlostně pohlédl a třel si čelo. Nox mu bezostyšně pohled vracel.
„Hodná sovička!“ cukroval Albus. Pak spolu s Rose a Scorpiusem nakrmili sovu tolika kůrkami, kolik stačila spolykat.
Vyučování plynulo a Albus se stále zlepšoval v práci s hůlkou. Pořád mu vybuchovaly věci častěji než kterémukoli jinému studentovi ve třídě, ale řídil se mimořádnými pokyny a tvrdě pracoval. V přeměňování měnili brouky v knoflíky a profesorka Bastová s mrknutím položila před Albuse živý hmyz. Rose se Scorpiusem se snažili být mu oporou, ale ze způsobu, jakým sebou trhli, se dalo poznat, že čekají, až se na ně sesype záplava broučích vnitřností. Zhluboka se nadechl, vybavil si pohyb hůlkou a zkusil to. Scorpius s Rose pomalu otevřeli oči a ulevilo se jim, když spatřili knoflík s chvějícími se tykadly, jak se snaží odplazit. Jásali, jako kdyby plně uspěl. Havraspárští na ně káravě hleděli, ale kamarádi z Mrzimoru ho povzbuzovali. Vyvinul ještě trochu úsilí a na konci hodiny měl knoflík. No, článkovaný knoflík, který jevil tendence popolézat, ale vypadal jako knoflík.
Sníh začal tát a Vrba mlátička se rozhodla zbavit se ho sama; osprchovala rozbředlým sněhem každého studenta, který se ocitl v její blízkosti.
Madame Pomfreyová nabírala lektvar Životobudič přímo z kotlíku, než přešel týden, měla spoustu pacientů.
Albus nenáviděl tání; vždycky měl pocit, jako by svět opouštěla část magie, když viděl z půdy vykukovat první náznak zeleně.
Třináctého ledna oslavili Rosiny narozeniny u mrzimorského stolu spolu se všemi příbuznými, kuchyňští skřítkové jí upekli dort; jeden z nových skřítků přišel loni z panství Blackbriar a dal jim na něj tip. O pár týdnů později – přesně 12. února – udělali malý večírek i pro Albuse. Scorpius se ušklíbl a poznamenal, že Potterovi a Granger-Weasleyovi si určitě byli blízcí v mnoha ohledech. Rose se začervenala a pleskla ho po rameni.
Zanedlouho se počasí zlepšilo natolik, že mohly pokračovat famfrpálové tréninky. Diana se změnila v absolutního štvance. Byla jako šílená ještě víc než obvykle, protože Mrzimor už měl hrát jen jednou; poté, co zvítězil ve dvou zápasech, se měl utkat v poslední hře s Nebelvírem. Další hrál Zmijozel proti Havraspáru, a pak budou hadi čelit lvům.
Nastal den zápasu a Scorpius s Albusem šli na hřiště povzbuzovat orly, aby porazili hady. Rose zůstala v hradu, chtěla si zaskočit do knihovny.
Hra se změnila v krvavou lázeň plnou trestů. Oba týmy věděly, že zápasí o třetí místo, takže měly velkou motivaci. Viktorie ani jednou nezvedla svůj pilníček na nehty, neustále hlásila spoustu akcí.
Eleanor Ferrarová, kterou v dvou předchozích hrách beztrestně prohazovali, se opravdu snažila zmařit úsilí Zmijozelu. Ve skutečnosti se musela obávat jen jedné hrozby, a tou byla Paige Hawkinsová.
Štíhlá dívka se zobanovitým nosem a rozevlátými hustými vlasy dělala to nejlepší, co dovedla, ale havraspárští odrážeči – Isla Petitová a Ashton Gully – se na ni s tím vědomím soustředili. Pokaždé, když se dostala k camrálu, zasáhli ji nesmírně krutými ranami. Albus se Scorpiusem sebou trhli pokaždé, když chytila zásah.
„Proč jí jejich odrážeči nepomáhají?“ pátral Scorpius.
„Nevím,“ odpověděl mu Albus.
Když ostatní dva zmijozelští střelci, Jakob Ackerman nebo Oliver Huer, získali camrál, Roq MacNast a Aiden Gallo třískali do potlouků blížících se k nim, ale zdálo se, že Paige létá na vlastní pěst. I s krví stékající po bradě a s něčím, co vyhlíželo – aspoň Albus si to myslel – jako slzy na tvářích, když čelila ranám a bravurním dvojitým přesunům, skórovala proti Havraspáru. Byl to první zásah ve hře, která začínala vypadat jako obranný zápas.
Náhle řada havraspárských střelců našla svůj rytmus. Max Gates, zmijozelský brankář, se zdál být velkou překážkou, ale ve skutečnosti postrádal zručnost. Holly Wareová zmizela z dohledu, aby se znovu objevila a několikrát skórovala. Elliot Durnin byl neúnavný, jeho legračně zježené vlasy a praštěné brýle se staly méně komickými poté, co třikrát trefil branku. Jay Usher dostal tři penalty za bránění tělem.
Pokaždé, když se Paige dostala k camrálu – bez toho, že by ji někdo bránil před potloukem – Eleanor Ferrarová neměla šanci. Albus stále doufal, že si zmijozelští všimnou, jak je dobrá a pomohou jí, ale ona stále schytávala rány a přitom pořád dokázala skórovat. Nakonec tato přehlídka bolesti skončila. Leon Sloan s jistou dávkou štěstí chytil zlatonku před Lilith LeBlancovou. Žádná úroveň dovedností nedokázala vyvážit skutečnost, že ten nejhorší chytač na světě doslova vrazil do zlatonky a polapil ji; štěstí je slepé. Nicméně stav byl nerozhodný. Poté se hrála rozhodující penalta, házel se jeden camrál. Hořkou ironií bylo, že když Paige Hawkinsová nalétala, aby prohodila Eleanor Ferrarovou, té se - předvádějíc formu, která před rokem dovedla její tým na první místo – povedlo vykopnout míč a zachránit situaci.
Zatímco havraspárští jásali a Viktorie ohlašovala konečné skóre, Zmijozelové sklíčeně odcházeli k chodbě do šaten. K Paige zalétl nejeden jedovatý pohled od jejích spoluhráčů. Albus i Scorpius s odporem kroutili hlavami.
Jak šli zpět do hradu, zaznamenali ve skupině Zmijozelů jakýsi rozruch. Zvědavě se k nim přiblížili.
Albus zažil jednu z nejhorších situací svého života.
Paige se skloněnou hlavou kráčela zpět do hradu a Roq MacNast na ni řval. „Nemůžu uvěřit, že jsem tě nechal hrát ve svém týmu! Nejsi nic jiného než polokrevná šmejdka!“ vrčel.
Albus doufal, že Paige se bude bránit, ale ona jen pokračovala v cestě.
Nakonec se přece jen ukázalo, že se nemusí bránit sama.
„Prosím?“ zazněl hlas jako prásknutí bičem.
Všichni strnuli a otočili se; přivítal je pohled skvělý a děsivý zároveň. Viktorii Weasleyové právě došla trpělivost. Ke slovu se dostaly obě její přirozenosti, Weasleyová i víla.
Pohled na její krásu v majestátním hněvu téměř bolel. Jahodově plavé vlasy se vznášely ve vánku, který ovíval pouze ji. Její tvrdý výraz jako by z kusu mramoru vytesala mistrovská ruka, jasně modré oči jiskřily ležérním svitem, když přistoupila k mohutnému zmijozelskému kapitánovi.
Nakonec přece jen osvědčil jakousi inteligenci, když v obavách několik kroků ustoupil. Jeho brutální kamarádi se ztratili, hned jak zaslechli ‚prosím‘.
Krutá bohyně, v níž se změnila Albusova sestřenice, přelétla vzdálenost, která je dělila a z těsné blízkosti hleděla do Roqovy tváře.
Na Paigeině ze hry zhmožděné tváři se ukázal údiv nad tím, že se jí někdo skutečně zastává.
Viktorie konečně promluvila.
„U hlasatele sedím už nějakou dobu a můžu dobře sledovat tvůj tým. Je to výsměch. Jste ta nejhorší banda degenerovaných bláznů, jakou jsem kdy viděla hrát a jaká se kdy vylíhla na tomhle Merlinem zapomenutém ostrůvku, a necháte živořit na lavičce náhradníků jednu z nejlepších hráček, jakou jsem kdy viděla.
Má teta Angie hrála čtyři roky jako střelec v týmu Magpies a teta Ginny tři u Harpyjí, a to počítám jenom je.
Paige dostala šanci jen loni, protože ti sestry udělaly laskavost a vyřadily ze hry ty pitomce, co se tvářili jako střelci. Letos byla pořád jen náhradnice a proč? Kvůli krevnímu statusu? Tvá kolej se stala terčem posměchu. Zatímco ostatní koleje se zlepšují, tvoje se zhoršuje. Už jsi někdy použil ty dvě mozkové buňky, které osaměle bloumají v tvé mohutné lebce a zeptal ses proč? Prozradím ti to. Svět se změnil a nechal vás čistokrevné poražené za sebou. Teď není důležité, kdo jsou tví rodiče, ale to, co máš v srdci, co jsi odhodlaný dokázat svou vytrvalostí. Jestli řekneš té statečné dívce tamhle ještě jedno jediné slovo, které nebude poděkováním za to, že ozdobila svou přítomností tvou úděsnou napodobeninu famfrpálového týmu, pak si promluvíme. Můj přítel ti nadělil po celém těle takové hnisavé puchýře, že tě madame Pomfreyová považovala za obří dýmějovou hlízu. A i on se mě bojí. Přemýšlej o tom.“
Odstoupila od něj a obrátila se ke Zmijozelům, kteří ji uctivě sledovali.
Zvolala: „Jestli chcete, aby vaše kolej znovu zazářila, zkuste vyměnit ty trolly, kteří vás vedou, za lidi dvojí krve, jako je tohle děvče. Tak si budete moct být jistí, že mají aspoň polovinu mozku.“
Přešla k Paige, nabídla jí ruku a vedla ji k hradu. Omráčená dívka se ještě nevzpamatovala, ale šla dobrovolně. Dominique, zářící pýchou na svou velkou sestru, vzala Paige za druhou paži. Ostatní Weasleyovi je následovali.
Albus se ohlédl přes rameno a zjistil, že zatímco někteří ze Zmijozelů stále vypadají šokovaně, jiní jsou zjevně zamyšlení.
Albus si řekl: „Tak to je důvod, proč ji udělali primuskou.“
Scorpius ho šťouchl loktem: „Myslím, že Teddy je ten nejšťastnější chlap, jakého znám.“ Albus přikývl. Scorpius se na vteřinku zamyslel, než dodal: „Taky by mohl být ten nejnešťastnější.“
Albus zamumlal: „I v tomhle můžeš mít pravdu.“
Myšlenka pro tento den: Byl jsem si jistý, že na mě vychrlíte nějaké plameny kvůli malé bezvýznamné nemoci. SSDT je podobný lidskému masochismu. Jen jsem si myslel, že George by měl mít stejně šíleného domácího skřítka, jako je on sám. Je to jen nápad. Když máte rasu, která trestá sama sebe za jakékoli nepatrné provinění, nemohla by existovat možnost, že nějaký její zvrácený příslušník si to užívá? Nebo jsem jen praštěný? Ale stejně…