Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: Marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/35/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 35. Živná půda
„Pokračuj, Pottere…“
„Nešlapej na ten plášť, chlapče…“
„Pozor na tu kládu!“
Harryho mozek ta slova sotva registroval. Až když narazil na padlý kmen stromu, uvědomil si, že s ním Snape mluví. Bledé ruce mu přistály na ramenou a vytáhly jej na nohy, pak rychle ometly větvičky a smetí z jeho neviditelného pláště.
„Pro Merlina… vedle tebe je i Longbottom opatrný.“
Harry zamumlal omluvu a jako by dlel ve veliké dálce, když jej Snape přejel kritickým zrakem a vrátil mu plášť na ramena. Pasivně tu pozornost snášel; jen mu připomněla neskutečný okamžik, kdy strýc Vernon upravoval Dudleymu vázanku. Snape mu nakonec přehodil plášť přes hlavu a lektvary poznamenanými prsty jej popadl za neviditelné rameno.
„Pojď. Už to není daleko.“
Když se stále nehýbal, Snape jej nasměroval kupředu. Harry srovnal krok a v pokusu setřídit si myšlenky potřásl hlavou. Během chůze mu vědomí naplnila hustá, nemilosrdná mlha. Vzpomněl si na dřívější Snapeovu poznámku, že je pravděpodobně v šoku. Teď si říkal, jestli to není pravda. Zcela nepochybně se cítil, jako by se mu mysl odpojila, za posledních dvacet čtyři hodin příliš přehlcená, aby fungovala na vědomé úrovni.
Jakmile vstoupili do školy, Snape sejmul z Harryho neviditelný plášť a obnovil zjevměnící zaklínadlo.
„Budeš muset zajít za ředitelem pro silnější kouzlo,“ informoval jej Snape. „Tohle je to nejlepší, co teď dokážu.“
Harry nepřítomně přikývl a rukou si zlehka přejel po známých rysech tváře Jamese Pottera. Jemu se kouzlo zdálo dost dobré… Ale sotva byl odborníkem na zjevměnící zaklínadlo, které Brumbál a Snape neustále sesílali a odstraňovali.
„Běž teď zpátky do ložnice, Pottere,“ nařídil mu Snape rázně.
Pod Snapeovým neochvějným černým pohledem si to Harryho nohy automaticky namířily k nebelvírské věži. Až když došel k dalšímu rohu, napadlo jej, že tam by mohl být Ron. Ron…
Harry se pomalu zastavil. Víčka se mu zavřela. Byl tak unavený… Ale Ronův výraz na ošetřovně, kdy mu oči plály vztekem, mu propaloval mysl a on věděl, že mu nedokáže čelit. Prostě nedokáže.
Pokusil se krátce zamyslet, co tedy dělat jiného, kam jinam jít, ale hlavu měl beznadějně prázdnou. Možná by mohl zůstat zde, kde je… Možná na sebe hodit neviditelný plášť, nebo použít zastírací kouzlo a vyspat se na podlaze –
„Zapomněl jsi cestu k nebelvírské věži?“
Snapeův hlas ho přímo nepolekal, ale trochu jej překvapilo, že ho muž sledoval, byť z dálky. Když Harry nedokázal najít žádnou kloudnou odpověď, Snape si podrážděně odfrkl a temnou chodbou přešel blíž.
„Proč tu stojíš, Pottere?“ optal se kousavě. Černýma očima se zabodával do Harryho.
„Já –“ Harry se nemohl rozhodnout. Hlava mu prostě nefungovala pořádně. „Promiňte,“ pronesl nakonec, ale cítil se beznadějně pitomě. „Už jdu.“
Snape jej popadl za límec, než se mohl omámeně odvrátit. „Nejdřív mi řekneš, kam hodláš jít, protože zjevně nedbáš mých instrukcí!“
Harry se neobtěžoval ten stisk setřást. Sevřela jej tíseň; Snape požadoval odpověď a on mu nedokázal žádnou dát. Sám si nebyl jistý, kam by mohl jít.
Možná se někde na chvíli posadit… srovnat si myšlenky…
Snape jej alespoň přestal vytrvale zkoumat. „Pojď. A nesundávej si plášť. Nebylo by dobré, kdyby nás viděli spolu.“
Snapeova temná silueta kolem něj proklouzla a pak se vyčkávavě zarazila. Z toho rozkazovačného gesta Harryho zalila úleva. Alespoň nemusí myslet… zatím. Ne, když se cítí tak prázdný.
Jako ve snu Snapea následoval a chodby temněly a chladly, jak je vedly do hlubin hradu. Dokud Snape nepronesl heslo, které přeměnilo zmijozelský gobelín na těžké dřevěné dveře, Harry si neuvědomil, že s ním Snape míří do svých soukromých komnat.
Jakmile vešel dovnitř, přepadlo jej intenzivní déjà vu. Vlhký chlad sklepení ustoupil a nahradilo jej příjemné teplo. Rozhlédl se po zdobné místnosti a přišlo mu, jako by se zázračně přemístil ze sklepení Bradavic přímo do majestátních komnat Snapeova panství. Jeden bizarní okamžik se dokonce bavil iluzí, že se jaksi vrátil v čase a ty hrozné události následující po pobytu u Snapea se nestaly. Ale to kouzlo rychle přerušil profesor, když přeměnil pohovku na postel a netrpělivě Harrymu pokynul, aby se usadil.
„Spát, chlapče. Vypadáš, že to potřebuješ. Dal by sis lektvar na usnutí?“
Harry zavrtěl hlavou. Dokud nešikovně neskopl boty, Snape se nepohnul, ale pak se stáhl a dopřál mu soukromí.
Harry se zavrtal pod přikrývku. Pohledem přeběhl ke dveřím.
Nebyl si jistý, jak dokáže čelit tomu, co leží za nimi. Alespoň zde se o to ale nebude muset pokoušet.
ooOOoo
O něco později se Harry vzbudil a trochu jej zmátlo okolí. Brýle měl sundané a kalným zrakem pohlédl na temnou postavu tyčící se nad ním.
„Vypij to, Pottere. Rychle… mám vyučování.“
Už bylo pondělí? Prospal celou neděli?
Já musím mít taky vyučování, uvědomil si. Zamžoural na lahvičku a poznal ji jako lektvar na spaní. Copak si Snape neuvědomil, že má být na obraně?
S Remusem. A Ronem.
Harry se zachvěl a rychle lahvičku vypil, než jej Snape donutí odejít. Starší kouzelník mu flakonek sebral z prstů a vyšel z místnosti. Harry si zatím lehl zpět na polštář a svaly se mu uvolnily, přímo jako by se roztekly.
Když se přes něj přelila vlna vyčerpání, zavřel oči. Snape jej musel nechat ulít se z vyučování. Příliš se mu ulevilo, aby zkoumal proč.
ooOOoo
Příště, když se Harry vzbudil, okamžitě si uvědomil, kde je a že je tady přinejmenším den a půl. Z toho se cítil nesvůj.
„Už je mi líp.“
„To je dobře,“ ozval se Snape chladně z druhé strany místnosti, kde cosi psal do pergamenu. Neznělo to, že by se nějak zvlášť zajímal.
Harrymu bylo trapně. Proč je pořád tady?
Mysl se mu projasňovala a najednou jako by mu deka ztěžkla a propotila se.
Předtím jej pouze překvapilo, že ho Snape prostě nevykopl ven, ale teď se cítil neuvěřitelně nepříjemně při představě, kolik času tady strávil. Pořád šlo o Snapeovy komnaty a asi nebyl zrovna vítaným hostem.
„No, ehm, díky, že jste mě tu nechal, ale asi už půjdu,“ oznámil Harry, shodil ze sebe přikrývku a už se škrábal na nohy.
Snape mávl hůlkou a neviditelná ruka jej šoupla zpátky.
„Ještě ne.“ Snape sklonil hůlku a na Harryho namířil hodnotící pohled. „Ne, dokud si nebudu dostatečně jistý, že jsi připravený znovu začít se svými každodenními činnostmi.“
„Jsem v pohodě,“ odporoval Harry. V duchu sebou však cukal při pomyšlení na Rona, Remuse, svět bez Tonksové… Hermionu ležící v kómatu… Všechny ty studenty zraněné v Prasinkách…
Přistihl se, že drápe do prostěradla, a přiměl se ruku zklidnit ze strachu, aby svoji úzkost neprozradil… Byl připravený odejít.
„Jsem v pohodě,“ zopakoval, „opravdu.“
Snapeovy rty zkroutil úsměv. „Vypij uspávací lektvar, Pottere.“
„Spal jsem od včerejšího rána. Už nechci spát,“ trval na svém Harry.
„Škoda, že to nezáleží na tobě. Pij.“ Mávnutí Snapeovy hůlky poslalo lahvičku do Harryho ruky.
Harry se podíval na lektvar, pak na Snapea, a ucítil první záchvěvy hněvu. „Nemůžete mě nutit tu zůstat.“
Snape zvedl obočí. „Nesouhlasím. Pij, Harry.“
Snape to opravdu udělá. Přinutí ho spát.
„Lidé budou mít o mě strach,“ zlobil se Harry. „Brumbál se po mně bude ptát. Kamarádi –“ ztěžka polkl a další slova ze sebe musel nutit, „se po mně budou ptát.“
„Ale nebudou,“ kontroval Snape hedvábně. „Ředitel si je situace plně vědom. Chápal potřebu otce strávit čas ve společnosti svého syna, syna zničeného smutkem nad komatózní kamarádkou. A pokud jde o spolužáky, no… rozhlásil jsem, že jsi v současné době indisponovaný u svatého Munga, protože jsi na koštěti napálil do brankové tyče.“
Harrymu probleskla hlavou představa, jak vráží do brankové tyče. A zděsila jej. Jak pitomý by musel být, aby něco takového udělal? A Snape to řekl každému!
„Všichni si budou myslet, že jsem idiot!“ vykřikl Harry. „Nejmíň dva roky si ze mě budou dělat srandu!“
Snape se ušklíbl. „Ano, toho jsem si vědom. Vypij to, Harry.“
Harry se na něj zuřivě zamračil. Nenáviděl Snapea. Nenáviděl ho. Vše v něm bylo v pokušení prostě ten uspávací lektvar hodit do ušklíbající se profesorovy tváře…
Ale najednou ho vztek opustil. Pochmurně pohlédl na lahvičku a přemýšlel, co by vlastně chtěl tak rychle dělat. Není to jedno, že jej Snape nutí zůstat? Aspoň nebude muset čelit těm hrozným věcem. Tady může prostě jen spát.
Jedním lokem vyprázdnil flakonek. Vzhlédl ke Snapeovi a čekal jeho triumfální pohled – dosáhl přece svého – namísto toho se ale setkal s obličejem zcela bez výrazu. Letmo se nad tím zamyslel, než jej přemohlo vyčerpání; možná že kapitulace nakonec nebyla to, co Snape chtěl.
ooOOoo
Když Harry znovu otevřel oči, už byl naštvaný. Proč je zde a jen marní svůj čas? A Snape – zatracený Snape – jako by si to načasoval, už tady čekal, až se vzbudí, aby jej zase mohl uspat.
„Tedy další lektvar, Pottere?“ zeptal se suše. Seděl v křesle hned vedle Harryho postele.
Harry prudce vstal a zamračil se na Snapea. „Ne. Mám dost.“
Snape přimhouřil oči a sáhl do hábitu pro další lahvičku nenáviděného uspávacího lektvaru. „Pořád vypadáš roztřeseně.“ Z jeho tónu rozhodně odkapávala blahosklonnost. „Pij –“
„NE!“
Harry se ohnal po lahvičce a mrštil jí o podlahu. Po Severusovi střelil zuřivým, vzdorným pohledem a čekal na výbuch zlosti.
Překvapilo jej však, když Snape okamžitě vstal a od Harryho postele se vzdálil s něčím podobným uspokojení. „Beru to tak, že už jsi zase sám sebou.“
Harry na něj zíral zaskočený tím mírným tónem.
Snape namířil hůlkou na rozbitou lahvičku. „Reparo.“
„Vy jste jen… čekal, až vás zastavím?“ ptal se Harry a sledoval, jak se rozbité sklo spojuje do své výchozí podoby.
„Zjevně jsi ty dva dny nebyl ve stavu navštěvovat hodiny,“ odvětil Snape chladně, pečlivě prozkoumal flakonek a schoval jej do kapsy. „Jestliže se zase chováš jako drzý spratek, mohu předpokládat, že se nezhroutíš při prvním posměšku od Zmijozela.“
Harry silně stiskl víčka a snažil se spolknout hněv. „Proč jste mi prostě neřekl, že čekáte, až se vzpamatuju? Proč jste se mnou musel manipulovat?“
„V minulosti se to ukázalo jako mimořádně účinné,“ ušklíbl se Snape. „Jsi navztekaný. To je víc osvobozující pocit než ochromující zoufalství, ne?“
To byl. Ale Harryho podráždily ty zbytečné dva dny v posteli jen proto, že se jej Snape snažil vyprovokovat. Ten umaštěnec si s ním jen pohrával. Je mu jedno –
Najednou do něj udeřilo strašné poznání.
„Lhal jste mi o Belatrix?“ zeptal se Harry a přemýšlel, co udělá, jestli to Snape potvrdí. Jestli s ním Snape zase manipuloval –
Snape po něm vrhl dlouhý, tvrdý pohled. „Ne. Jestli ji pořád plánuješ zničit, mám v úmyslu ti pomoci.“
Harrymu se uvolnila ramena. V tomto se Snapem nechtěl bojovat.
„Musíš mít hlad,“ poznamenal Snape. „Lektvar sice obsahoval nutriční složky, ale stěží může nahradit zdravé jídlo. Pojď do jídelny. Přivolám něco k snědku.“
Aniž by čekal na souhlas, Snape kolem něj proklouzl a zmizel v přilehlé komnatě. Harry se pustil do hledání ponožek.
Za dveřmi zaburácel Snapeův hlas, jak žádal o jídlo z kuchyně, a Harrymu padl zrak na knihovnu. Kecl si na zadek před kolekcí temných svazků a vytáhl ten první zajímavý.
Kouzlení pro eticky nestabilní.
Prolistoval stránkami a dveře do jídelny se otevřely.
„Název je hrozivější než celý obsah knihy.“
Harry si v obranném gestu knihu přitiskl k hrudi a pohledem opatrně zabrousil k místu, kde stál Snape.
„Pokud si přeješ přiměřeně temná kouzla používaná v útočné magii, tato je lepší.“ To nejmenší mávnutí Snapeovy hůlky Harrymu do ruky vsunulo další bichli.
Harry koukl na název a pocítil nával čehosi mezi zlostí a bolestí.
Tisíc a jeden klad vaření mudlů
Takže Snape si z něho střílí. Myslí si, že je Harry tak neschopný, že ani náhodou nezvládne temnější magii.
„Pro vás je celá ta záležitost s Belatrix jen sranda, že?“ prohlásil Harry. „Nevěříte, že to myslím vážně –“
Snape protočil očima. „Podívej se dovnitř, Harry.“
Aniž by čekal na odpověď, mávl hůlkou a kniha se prudce otevřela.
Harry zachytil záblesk textu: „… a proto okamžitě zkapalní střeva oběti…“ Otočil desky zpět na titulní stranu a nevěřícně zkontroloval název.
„Daleko účinnější než příbuzenské kletby,“ ozval se Snape. „A žádný úskok na tebe.“
Harry zalistoval řádkou stejně hrozivých kouzel, pak zpět na přední stránku obálky a opět na název. „Proč se tak jmenuje?“
„Temný čaroděj bude jen stěží do okolí hlásat své… sklony, pane Pottere,“ pravil Snape. „Název jako, řekněme, Nejtemnější magie by byl při nájezdu Ministerstva kouzel okamžitě zabaven. Takto však nevzbudí podezření, zatímco skutečně temného čaroděje varuje o povaze obsahu.“
„Já to nechápu,“ Harry znovu pohlédl na titul. „Proč by kniha o vaření – aha. ‚Vaření mudlů‘, že? To jsou klíčová slova? Něco jako – ehm, opékání mudlů zaživa nebo tak?“
„Výborně,“ uznal Snape, i když to znělo neochotně.
„Ale pak je to zřejmé,“ protestoval Harry. „Ten dvojsmysl je docela jasný –“
„Když ho hledáš,“ kontroval Snape tiše. „A zjistíš, že bystrozorové mají jen stěží flexibilní myšlení.“
Bystrozorové.
Tonksová.
Harry zíral na stránku, ale slova se mu rozmazala. Najednou mu dvojí význam názvů byl zcela lhostejný. Ale než se v tom mohl začít pořádně utápět, Snape mu knihu z ruky vytrhl.
„Prozkoumáš ji později. Pojď jíst.“
ooOOoo
V Severusově mysli se neúprosně opakovala Brumbálova jedovatá slova z oné noci před třemi měsíci.
„… nevěřila, že jste připravený převzít odpovědnost za blaho dítěte. Já souhlasil…“
Jakkoliv jej ta slova dokázala rozzuřit, na jisté úrovni s nimi souhlasil. Nehodil se na otce; nebyl ani vhodným instruktorem pro ty spratky na hodinách lektvarů. Jen před pár dny jej zasáhlo, jak velice nebezpečné bude pouze si dopřát hry na otce před svým synem.
Po onom vyváznutí o fous v lese si však uvědomil –
bledé tělo na zemi, skelné oči hledící do otevřeného nebe –
jak hrozně nebezpečné by bylo nebýt otcem svému synovi.
Kolik dní uběhlo od chvíle, kdy se v duchu chlapce vzdal ve prospěch Brumbála, Lupina, McGonagallové a všech těch spolehlivých dospělých, kteří by podle něj tu roli splnili skvěle? Věřil jim. Věřil, že by něčemu takovému uměli zabránit.
Ale, zatraceně, neuměli!
Harryho našel sotva minuty… možná okamžiky před katastrofou. A ty zodpovědné osoby nikde poblíž toho zatroleného kluka nebyly.
Ale zase, proč vlastně věřil řediteli, že toho mladého idiota ochrání? Copak nebyl on sám nucený jen před pár lety vystoupit a při famfrpálovém zápase zachránit tomu mezulánovi život? Nebyl sám jediný, kdo se snažil uřídit klukovu bezhlavost, zatímco ostatní ji jen povzbuzovali? Dokonce ji odměňovali?
Nu, už ne. Už jim nebude – ne, už jim nemůže věřit v něčem tak riskantním, jako je blaho jeho vlastního syna. Už ne.
Vezme péči o Harryho do vlastních rukou. A jestli jej musí vést po cestě vraždy, jen aby nad ním získal nějakou kontrolu, no, pak to udělá.
Koneckonců, sotva byl tím, kdo by zpochybňoval morálku.
Snape zjistil, že upírá zrak na chlapce na protilehlé straně stolu. Jídla na panství vždy probíhala v tichosti, slavnostně, s chlapcem zírajícím jedním směrem a Severusem zírajícím jiným. Harry příležitostně nepřátelským tónem vznesl dotaz nebo stížnost a Severus se občas uráčil nevybíravě odpovědět. Dnes chlapec zasmušile pozoroval jídlo, zjevně se nutil k chuti a Snape jej sledoval a hledal, co správného říct nebo udělat.
Harry se nezdál tak dobitý či ztuhlý jako před dvěma dny, ale stále nebyl úplně sám sebou. Občas jej přepadly chmurné myšlenky a zelené oči se vzdálily a až příliš zaměřily dovnitř.
Co by v takovéto chvíli řekl Lupin?
Severus zalitoval, že ho o pár hodin dřív vypoklonkoval ze svých komnat, když se neohlášený zastavil, zjevně s obavami o Harryho, jelikož se mu nelíbilo tajemství zahalující jeho přítomnost ve Snapeových komnatách. Možná by to Lupin zjednodušil, nebo mu poradil, co říct.
Lupin by pronesl něco taktního. Něco otcovského. Něco, aby se Harry cítil dobře. Zatracený vlkodlak.
„Přišel za tebou tvůj milovaný přítel Lupin,“ pronesl Snape. „Poslal jsem ho pryč.“
Čekal na Harryho výbuch, ale nic nepřišlo. Harry zbledl. Ruce na ubruse se mu zaťaly v pěst. „Aha.“
„Nějak si domyslel, že jsi tady,“ pokračoval Snape a pozorně jej sledoval. „Docela bystrý úsudek… na Lupina, to ano. Ale na druhou stranu myslím, že jej upozornilo tvé malé uklouznutí.“
Harry na něj nechápavě pohlédl. „Jaké uklouznutí?“
Snape přimhouřil oči. „Prozradil jsi mu to.“ Nažloutlým nehtem poklepal na ubrus, jak se snažil neventilovat své podráždění a nepromrhat tak chlapcovou ošidnou důvěru. „Štěstí, že jsi to udělal, protože jinak by mě nenapadlo zpochybnit stav tvé mysli… ale varoval jsem tě, že nebude moudré mu o nás říct.“
Harry si promnul čelo, ale Snapeovým očím se vyhýbal. „No, nemyslel jsem si, že to bude problém. Neměli jsme se už znovu vidět.“
Ve Snapeovi vzplál neklid, když si připomenul ten obrázek – tělo mezi stromy – „Zdá se, že to vzal dobře,“ pronesl a nutil se od té myšlenky odpoutat. „Lupina jsem vždy považoval za nejméně ohavného z kumpánů Jamese Pottera.“
„Nemyslím, že mě kvůli tomu bude brát hůř,“ zamumlal Harry a zíral do guláše. „Vsadím se, že to rád slyšel. Už se nemusí obtěžovat…“
Odmlčel se a zaměstnal propichováním kusu vepřového.
„Obtěžovat s čím, Pottere?“ zeptal se Snape a sledoval Harryho ztrhaný obličej.
„S ničím. Tohle je docela dobré.“ Harry si nacpal maso do úst a začal je ostentativně žvýkat.
Snape si založil ruce a čekal, dokud Harry nepolkne. „Pokud ti mám pomoci s tvým ztřeštěným podnikem proti Belatrix Lestrangeové,“ pravil chladně, „pak mi můžeš alespoň říct, co se stalo s tím zatraceným vlkodlakem.“
Harry s pochmurným výrazem dlouze zíral do ubrusu, jako by sváděl debatu sám se sebou. Severus věděl, že využívat předběžnou dohodu se synem je riskantní krok… ale v té chvíli se Harry vzdal a zhroutil se na své židli. „Remus myslí, že je to moje chyba. Myslím, co se stalo Siriusovi.“
Snape prudce vzhlédl. „Řekl ti to?“ zeptal se mrazivým hlasem.
ZABIJU toho zatraceného vlkodlaka.
„Není jediný,“ zamumlal Harry.
„Prosím?“
„Ale no tak, Snape!“ vykřikl Harry a zuřivé zelené oči zvedl ke Snapeovým. „Nepamatujete se? ‚Takový hrdinský čin, zabít Siriuse Blacka…‘ Taky víte, že je to moje chyba!“
V Harryho očích se náhle zaleskly slzy. Než se Snape zmohl na něco víc než pocit trapnosti, chlapec je rychle odmrkal.
„Řekl jste mi, že jsem ‚téměř hoden svého rodového jména‘,“ vybalil Harry drsně. „Řekl jste to!“
Snapeova mysl se přenesla zpět do toho hořkého dne, kdy chlapec zpackal pokus vymazat mu paměť, a jak mu to drtivě oplatil… Jak Harryho málem kouzlem udusil… Jak využil Harryho pocitu viny nad ztrátou Blacka, aby mu ublížil.
Až příliš rychle odpouští, pomyslel si Snape a s nepříjemným záchvěvem obav si vybavil, jak mu další den Harry pomohl, když měl bolesti.
„Řekl jsem to, protože jsem věděl, že ti to ublíží, ty pitomče,“ zahartusil. „Nosíš srdce na dlani. Varoval jsem tě, že to jen navodí tvoji zranitelnost, a měl jsem pravdu. Nepokládal jsem – nepokládám tě za skutečně odpovědného za Blackovu smrt –“
Pak se zarazil s vědomím toho, že by bylo nevhodné větu dokončit: „Ne že bych nějak zvlášť namítal, kdybys i zodpovědný byl…“
Harry temně zíral na jakýsi bod za Snapeovým ramenem; zjevně mu nevěřil a na svůj věk vypadal až příliš cynicky. Zkusil jinou taktiku.
„V každém případě, chlapče, oba si plně uvědomujeme, že Black byl blázen.“
Harryho ruce se sevřely vztekem. Divoké zelené oči střelily ke Snapeovým. „Neopovažujte se o něm takto mluvit!“
Snape se krutě usmál a přehnaně si vychutnal sousto, než opět promluvil. „Za to, že zemřel, si může ten zatracený podvraťák sám. Uprostřed souboje s nejnebezpečnější pobočnicí Pána zla se rozhodl si s ní pohrávat.“ Z jeho hlasu odkapávalo opovržení. „Sirius Black byl idiot a sám si přivodil vlastní smrt.“
Harry prakticky vyskočil na nohy připravený jej uřknout. „Takže tvrdíte, že si to Sirius ZASLOUŽIL?“
Ach, ano, samozřejmě si to ten bezcenný bastard zasloužil. Ale vyslovit to nahlas by stěží k něčemu vedlo, takže Snape zjemnil tón.
„Ne. Neříkám, že si zasloužil zemřít, ale je zcela zřejmé, že jeho smrt byla spíš než cokoli jiného důsledkem jeho vlastní stupidity a impulzivnosti. I bez machinací Pána zle nebo následků tvých akcí by se jednoho dne zabil.“
Harry stále vypadal uraženě jménem Blacka, ale jeho vina se znovu prosadila. Klesl zpátky na židli a zůstal zdrchaně zírat do dálky.
Snape si povzdechl a vstal, aby mohl obejít stůl. Vycítil, že jen tak získá chlapcovu pozornost. „Už jsem ti kdysi říkal, že je od tebe troufalé brát na sebe zodpovědnost za činy ostatních. Black si té noci zvolil hrát si na hrdinu a Black si zvolil Belatrix nezneškodnit, když měl šanci, ale jen ji popichovat. A Belatrix zasadila poslední ránu; zabila jej a ty tyto faktory nebereš v potaz, když svaluješ vinu na sebe. Znevažuješ Blacka, přisuzuješ-li ony akce pouze sobě. A kromě toho,“ Snape se opřel a měřil si Harryho jiskřícíma očima, „jsi nezmínil, jak znevážil on tebe.“
Harryho to opravdu zaskočilo. „O čem to mluvíte?“
„Byl tvým kmotrem,“ podotkl Severus tiše, „a ty jsi byl v každém směru sirotek. Jemu se dostalo pověření se o tebe starat a on svoji zodpovědnost promarnil tím, že zahodil svůj život. A pro co? Aby vypadl z nudy opatření, která mu zajišťovala bezpečnost! Pokud něco, pak ty máš právo mít to za zlé jemu.“
Chlapec na něj zíral, jako by mluvil cizím jazykem, který naprosto nechápal.
„Nikdy tě to nenapadlo?“ ptal se Snape netrpělivě.
Harry zavrtěl hlavou, spíš aby popřel Snapeova slova, než aby odpověděl na otázku. „To je – špatně. Není to jeho chyba. Bylo to – není to – “ Prakticky od stolu vystřelil, jako by mu hořelo za patami. „Už půjdu.“
„Ještě jsi nedojedl,“ poznamenal Snape chladně.
„Nemám hlad.“
Snape pocítil záblesk známého podráždění, ale snažil se ho neprojevit.
Trpělivost… trpělivost…
Potřeboval mít na chlapce vliv. Nemohl Harryho nasměrovat správně, pokud by vyběhl z komnat užíraný stejnou vinou a ztrátou, které jej užíraly předchozí dny. Ačkoliv asi toho chtěl moc, když si přál jednoduše z chlapce sejmout vinu kvůli Blackovi; možná by měl podpořit živnou půdu v jiných aspektech.
„Pak tedy můžeš odejít.“ Snape nechal Harryho dojít ke dveřím, než dodal: „Ale zítra po hodině nitrobrany si promluvíme o tvých plánech s Lestrangeovou.“
Harry ztuhl. Pomalu se otočil ke Snapeovi a podezřívavě si jej přeměřil.
„Slíbil jste mi pomoct s jejím zabitím… Budu na tom trvat.“
Snape naklonil hlavu. „Také bys měl.“
Harryho zelené oči přeběhly místnost a nalezly Tisíc a jeden klad vaření mudlů. Pronásledovaný výraz v jeho tváři nahradil záblesk odhodlání.
„Smím si to vzít?“
„Ne, to zcela jistě nesmíš!“ vyštěkl Snape. „Merlin chraň, kdyby ředitel nebo někdo z toho beznadějného potěru zjistil, co máš u sebe!“
„Aha,“ reagoval Harry schlíple. „To je asi pravda.“
„Můžeš se ale vrátit a prohlédnout si ji zde, jestli chceš,“ nabídl Snape. Hlas probarvil správnou mírou neochoty, ale věděl, že čím víc času Harry stráví pod jeho dozorem, tím méně se bude muset bát, že ten kluk v jeho nepřítomnosti provede něco bezhlavého nebo fenomenálně pitomého.
„Fajn,“ odpověděl Harry s náznakem výzvy v hlase. Střelil po Snapeovi tvrdým pohledem, kterým jako by jej vyzýval, aby se neodvažoval nabídku stáhnout, a zmizel pod neviditelným pláštěm.
„Zítra večer v sedm, Pottere. Cestu do mého kabinetu znáš.“
Jedinou odpovědí mu bylo otevření dveří a jejich následné zabouchnutí.