Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestadvacátá

Zbytek dne trávil Harry povětšinou rozjímáním. Jen co se vzbudil, lehce poobědval a začal přemýšlet nad tím, co vyčetl z ředitele. Ranní zážitek měl údernost srážky s rychlíkem: Brumbálova aura oslňovala přesně tak, jak Harry očekával, nicméně jeho magický základ nepřesahoval sílu Harryho potenciálu. Ředitelovy kouzelnické schopnosti byly pouze rozvinutější a zocelenější zkušenostmi. Proč Harryho magie sama nezářila ani zdaleka s takovou intenzitou, bylo sice záhadou, přesto se jevilo dosti zřejmým, že není o nic slabší než ředitelova, pokud ji dokonce nepředčí.

Vycítěná šíře palety emocí jej však téměř srazila na kolena. Ředitel skutečně nebyl jednoduchou osobností. Nejsilněji ho ovlivňovalo vědomí odpovědnosti, drtivě přítomné v každém aspektu jeho života. Nesl na svých bedrech váhu celého světa – v tom si byli s Harrym rovni, ať už si toho onen „svět“ všímal, či ne.

Cítil také ochromující vinu a bolest. Vinu jistě přiživoval i Harryho neutuchající vztek namířený právě proti řediteli. Brumbál sice neznal celý rozsah zacházení, kterého se Harrymu dostávalo u Dursleyových, nicméně věděl dost na to, aby mu obrazotvornost dokreslila ostatek.

Harryho prvně napadlo, jak to asi má Brumbál s rodinou, jestli vůbec má někoho dalšího mimo bratra. Harry sice ztratil nesčetně osob, na nichž mu záleželo, i těch, jimž záleželo na něm, ale stále mu zbývalo dost blízkých duší. Koho měl Brumbál?

Následující pondělní soubojová lekce probíhala v příjemně uvolněné atmosféře, spíše ji propovídali, než probojovali. Harry zjistil, že se Brumbál po ztrátě mnoha příbuzných upjal k Harryho dědovi Áronovi jako ke svého druhu adoptivnímu synovi, díky čemuž Jamese považoval takřka za vnuka.

Brumbál si na oplátku vyslechl několik příběhů z Harryho dětství, přičemž se Harry snažil zaměřit na pozitivní zážitky z té doby, například jak poklidný a útulný byl přístěnek pod schody, když ho tam příbuzní šoupli v domnění, že ho tím potrestají.

„Ještě nejsi?“ houkl Ron ode dveří.

Harry zvrátil oči v sloup. „Počkej chvilku.“

Zhlížel se v zrcadle. S vlasy se nic udělat nedalo... ledaže... Švihnutí hůlkou a prameny dorostly do délky, kdy je bylo možno svázat do culíku. Sáhl po Ronově kartáči, vyčaroval koženou šňůrku a pevně si vlasy stáhl do týlu.

Temně nachový vypasovaný hábit těsně přiléhal k tělu, ve spodní části se rozšiřoval. Harry netušil, z jakého materiálu je ušitý, ale byl současně pevný i splývavý jako voda. Otec mu ho spolu s dalšími kusy oděvu pořídil na narozeniny v Příčné. Vysoké boty s masivní podrážkou, které mu přidávaly další tři čtyři centimetry výšky, schoval pod rovné černé nohavice sahající až po kotníky. Náhrdelník od ošetřovatelů draků si hověl na hrudi pod vrstvami látky.

„Dost dobrý,“ usoudil Ron, k němuž se Harry přidal. „Tatík má vkus.“

„Jak víš, že jsem si to nevybral sám?“ ohradil se Harry. Ron povytáhl obočí a Harry toho raději nechal. Co se schopnosti slušně se obléknout týkalo, neměli si s Ronem co vyčítat. „Dvojčáci se taky snažili.“

Ronův hábit odstínem modři věrně kopíroval oči svého majitele. „Jak víš, že...?“ Ronovy oči se na okamžik zahleděly mimo prostor a čas. „Jasně, ty prachy byly od tebe. Takže... díky za hábit, kámo.“

„Měli bychom hejbnout kostrou,“ zazubil se Harry. „Hermiona už stopro čeká.“

Ron ji vyzvedával před obývacím pokojem sdíleným primusem a primuskou. Měli v úmyslu pak sejít do velké síně, dříve než bude otevřena pro ostatní studentstvo. Malfoy s Annou Fawcettovou také přijdou s předstihem – on i Hermiona se chtějí ještě na poslední chvíli přesvědčit, že sál je plně nachystaný, a dát do pořádku těch pár drobností, co přeci jen potřebují doladit.

Čekala na ně u sochy strážce, dívala se ale opačným směrem, než odkud se blížili. Harry zaslechl, jak se Ron prudce nadechl, a shovívavě se usmál věda, že se jeho kamarádovi zrychlil tep. Nebylo divu, Hermiona vypadala úžasně.

Nový lehce žlutavý hábit pěkně podtrhoval barvu jejích vlasů, jež byly oživené několika světlými pramínky tak umně, jako kdyby takový účes nosila odjakživa. Přizdobila se amuletem, který dostala od Harryho k narozeninám.

Harry takticky zvolnil krok a nechal se předstihnout Ronem. Ten tiše došel k Hermioně, položil jí ruce na boky, otočila se mu v náruči a políbila ho. Smála se na něj, zatímco klopotně vršil komplimenty (alespoň Harry doufal, že to byly komplimenty) na její výběr šatů, líčení a účes.

„Kdybys nebyla mou nejlepší kamarádkou, sestrou, co jsem nikdy neměl, a příležitostnou náhradní matkou v jednom okouzlujícím balení, pokusil bych se mu tě dneska odloudit,“ usmál se na ni a letmo ji políbil na tvář.

Hermiona utřela slzu a pleskla ho. „Zničíš mi fasádu.“

„Jsi kouzelnice, nebo ne?“ poškádlil ji replikou, kterou slýchal do Rona v prváku dnes a denně.

„Repellento!“

Zvrátila oči v sloup. „To jsem tě naučila já!“

„Taks to měla použít sama!“

Ron je tiše pozoroval – Harry věděl, že žárlí, ale že si ještě více cení jejich přátelství. Kdysi si byli oni tři zcela rovni, ale ty časy už zmizely v nenávratnu.

„Tak, pánové,“ nasadila Hermiona profesionální tón, „už je můj doprovod připraven?“

Kluci jí nabídli rámě každý z jedné strany, zavěsila se do nich a nechala se odvést do sálu. Bosky byli Harry a Hermiona stejně vysocí, jenže její společenské střevíce s vysokými podpatky zapříčinily, že Harry vypadal z celého tria nejmenší.

Do velké síně vstoupili zadním vchodem, jindy vyhrazeným k použití výlučně zaměstnancům. Malfoy máchal hůlkou nad hlavou, upravoval tu a tam zbarvení světel pod očarovaným stropem, Anna odpočívala u jednoho ze stolků stojících u stěny místnosti a rámujících taneční parket důstojných rozměrů.

„Je tu víc místa,“ poznamenal Harry, když si byl místnost chvíli podezřívavě měřil očima.

Hermiona se zakřenila. „Potřebovali jsme prostor pro všechny na hostinu i k tanci bez toho, aby se musel v půli večera přerovnávat nábytek.“

„Jedinečné,“ pochválil Ron a políbil ji na čelo. Pak se naklonil k Harrymu: „Hnusák šedesát stupňů pravobok.“

Hermionina ruka pevně stiskla Harryho paži. Vmžiku se přinutil ke klidu, téměř stoickému. Popletalovi se nepodaří ho rozhodit. Ne když má vlastní plány na to, jak dotyčného znemožnit.

„Maškary v kole se točí, dnešní noc bude krásná,“ nadhodil, i když tomu nevěřil. Halloweenská noc nikdy nepobrala mnoho krás.

„Neproveď nějakou hloupost,“ neodpustila si Hermiona varování, ač jeho úmysly znala dopodrobna, spolu s Ronem mu pomáhali plánovat.

„Pane ministře,“ pozdravil Harry uhlazeně, napodoboval noblesní způsob vyjadřování tak vlastní Malfoyovi. Ten si toho neomylně všiml a blýskl po Harrym pobaveným pohledem.

„Harry, chlapče drahý,“ Popletal byl pompézní jako pokaždé, „jaké štěstí tě znovu vidět.“

„Rita ještě nedorazila, pane ministře, ani nikdo z vašeho doprovodu, takže si ty neupřímnosti můžeme prozatím odpustit,“ pronesl Harry tónem dokonale zdvořilým. „Rok jste strávil pokusy přesvědčit veřejnost, že jsem jen slávy lačný pošahanec, a snahou nechat mne vyhodit ze školy. Odkud se tedy vzalo toto?“

Popletal se roztržitě napůl obrátil, situace mu byla zřejmě dosti nepříjemná: „Ředitel Brumbál přichystal hlavní tabuli skutečně vkusně. Velmi půvabně připraveno.“

„Dobrý večer, Harry, slečno Grangerová, pane Weasley,“ ozval se zpoza Harryho Albusův hlas. „S výzdobou jsem neměl co do činění, Kornélie, je plně v kompetenci primusky a primuse. Slečna Grangerová a pan Malfoy nám připravili velice elegantní prostředí, aniž by se odchýlili od přirozené tematičnosti svátku.“

Ředitel měl pravdu; ačkoliv Harry by nikdy nečekal, že se z Halloweenu může vyklubat cokoliv elegantního. Vybavení místnosti bylo pokryto nařaseným, stříbřitě pableskujícím naoranžovělým šifonem. Každý stůl zdobila květinová dekorace z rudých a oranžových květů rámovaných zeleným listovím. Vyřezávané dýně nevisely nad celou místností, ale vznášely se pouze v oknech, přičemž svými veselými i hrozivými výrazy osvětlovaly taneční parket. Svíčky u stropu byly z černého vosku, ale hořely pestrobarevnými plamínky.

„Ano, velmi pěkné,“ pronesl Popletal odměřeně k Hermioně.

Jeho tón přešla bez povšimutí: „Děkuji vám, pane ministře. Odvedli jsme na tom hodně práce, ruku k dílu přiložili i všichni prefekti. Rone, měli bychom raději pomoci Dracovi, než společensky konverzovat. Ministře, pane řediteli.“

Každému se zdvořile uklonila, Ron ji napodobil a společně se přidružili k Malfoyovi s úpravami na poslední chvíli.

Harry ministra kouzel ignoroval a otočil se k řediteli: „Našel jste si čas přečíst dopis, který jsem vám dal, pane?“ Jiné varování, co se večer chystá, Brumbál nedostane.

Tázaný – oděný stejně křiklavě jako obvykle, v zářivě oranžovém hábitu s motivem žlutých poletujících netopýrů – lehce kývl. „Ano, Harry, našel. Děkuji ti za něj. Velmi dojemný.“

Kvůli očekávanému přílivu studentstva měl Harry zvláštní smysly utlumené na minimum, i tak ale cítil, že se k němu zezadu blíží jeho otec v doprovodu další osoby. Dle extrémní vzájemné nelibosti bylo ihned zřejmé, koho Snape přivádí.

„Tati, Rito,“ pozdravil je ještě v otočce, zcela ignoruje Popletalovu reakci na to, co muselo vypadat jako ukázka hotové vševědoucnosti. „Děkuji, že jste si našla chvilku, Rito. Jistě jste měla na volné dny mnoho jiných plánů.“

„Pozvání od vás bych si nenechala ujít za nic na světě, Harry,“ usmála se přesladce. Bylo znát, že ministra nesnáší přinejmenším stejně jako Harryho. Což bylo zajímavé zjištění.

„V tom případě,“ vzpomněl si na letní setkání Řádu, „bychom spolu měli někdy zajít na večeři. Měl bych pár drobností, jež by vás mohly zaujmout.“

Investigativní novinářka se nemohla nechytit na háček: „Určete večer, Harry, já se dostavím.“

„Budu muset předtím leccos zařídit,“ usmál se zdvořile, „například povolení opustit školní pozemky.“

Ředitel i Snape se rozesmáli. Otec mu položil dlaň na rameno: „Kdy naposledy ses nechal omezovat neexistencí povolenky?“

Rozverně mávl rukou. „Ale to jsem pokaždé musel někoho zachraňovat před Voldemortem,“ vychutnal si Popletalovo nadskočení, „nebo domnělým vrahem.“

„Byl odsouzen na doživotí do Azkabanu, Harry,“ kontroval Popletal rádoby lehce.

Harry se o lehký tón ani nepokoušel: „Odsouzení bez soudu není platné a Sirius Black nebyl nikdy souzen za zločiny, které mu byly připisovány.“

Popletal zamrkal: „Jistě se...“

„Bartemius Skrk ho poslal do Azkabanu, načež na něho ministerstvo na čtrnáct let pohodlně zapomnělo.“

Popletal pod Harryho upřeným pohledem jen nasucho polkl.

„Budeme otevírat sál, Pottere,“ zavolal Malfoy přes místnost. Bylo to od něho poměrně přezíravé vůči ministrovi i Brumbálovi, ale ředitel vypadal pobaveně. Harry kývl na Malfoye, který spolu s primuskou zamířil ke dveřím.

„Měli bychom zaujmout pozice,“ pokynul Brumbál k pódiu.

První vyrazili Harry se Snapem, Popletal se držel za nimi a Brumbál je následoval. Harry netušil, jak Brumbál dokázal, že se Popletal pro tu chvíli vzdal svých rozličných nohsledů a bystrozorské ochranky, ale byl tomu rád.

„Máme venku Kingsleyho, Tonksovou a pár dalších,“ šeptl Snape Harrymu. „Kingsley dneska šéfuje ministrově ochrance a přesvědčil Popletala, že s Albusem bude dokonale v bezpečí a že budou užitečnější venku, když dohlédnou na pozemky.“

Harry se uchechtl. Stále lepší. Měl podezření, že si otec z posbíraných střípků složil obrázek Harryho plánů a leccos přepustil Kingsleymu. Harry pokynul Ritě a na moment ji odtáhl bokem.

„Jeden z mých spolužáků má fotografovací obsesi,“ vysvětloval polohlasem. „Donutím ho, aby dnešní dávku vyvolal ještě v noci a zítra ráno čekejte sovu s výběrem snímků. Určitě budou i pěkné záběry Popletala.“

Rita se na něho usmála, toho úsměvu – a co předjímal – se svého času Harry děsil. Tentokrát nebyl namířen proti němu, Harry se měl co držet, aby nezačal nadskakovat netrpělivostí, jak se na ten článek těšil.

Studenti se valili do sálu za velkého halasu. Hovor chytil ještě rychlejší spád, když na čestném místě uviděli ministra s ředitelem, Harrym a jeho otcem.

Ani si nehledali místa u stolků, kupili se na parketu, odkud byl skvělý výhled na očekávanou taškařici. Jak bylo předpovězeno, Colin Creevey se prodral kupředu za veselého klapání uzávěrky. Harry potlačil nutkání ho zaškrtit a jen se chabě usmíval, zatímco Brumbál vítal všechny u příležitosti plesu.

„Nežli veselí započne,“ dostal se konečně ředitel k jádru pudla, „ještě musíme vyřídit důležité povinnosti. Jak jste si jistě povšimli, máme dnes hosta. Předávám sál panu ministru Popletalovi.“

Ministr se zářivě usmál na shromážděné studenty. Někteří zdvořile tleskali, jiní ho jen nevraživě pozorovali. Členové BA byli mezi zahlížejícími, stejně jako všichni, kteří neměli dobrou osobní zkušenost s Dolores Umbridgeovou. Věděli, kdo ji na její post dosadil.

„Jak krásné je vidět tolik radostných mladých tváří,“ Popletal se natočil, aby ho fotoaparát zabíral z lichotivějšího úhlu. „Jsem zde dnes proto, abych vyjádřil uznání tomu z vás, který se stal zářným představitelem nastupující generace kouzelníků. Ministerstvo poctilo přítomného Harolda Jamese Pottera Merlinovým řádem třetí třídy na znamení díků za jeho námahu spojenou s upozorňováním na nebezpečí, jež našemu světu hrozí.“

‚A které jste se snažil vší silou zamést pod koberec,‘ poznamenal potměšilý hlásek v Harryho hlavě.

„Prosím, přistup, Harry,“ pokynul Popletal vznešeně a Harry udělal krůček vpřed. Popletalovi tedy nezbylo, než dojít k blahosklonně se usmívajícímu mladíkovi, za nímž na ministra podmračeně zahlížel Snape. „Merlinův řád třetí třídy budiž tímto udělen.“

Než mu sklouzla kolem krku purpurová stužka se zlatým přívěskem ve tvaru kouzelnické hůlky, zkontroloval Harry v rychlosti, že mu ministr nepodstrkuje... třeba další přenášedlo. Převzal si také ruličku pergamenu, oficiální certifikát.

„Budiž nošen s hrdostí, přinášeje svému nositeli slávu a čest.“

„Přijímám tento řád na paměť Jamese a Lily Potterových, mých rodičů, kteří zemřeli na den před šestnácti lety proto, abychom my mohli žít,“ pronesl Harry jasným hlasem, ve tváři výraz odhodlání. Pak před sebe vztáhl ruku: z řady diváků vykročil Ron a vtiskl do připravené dlaně několik pergamenů. „Usoudil jsem, že výročí jejich úmrtí, které před Tomem Raddlem nezachránilo život pouze můj, ale i nesčíslné množství dalších, je příhodnou chvílí pro napravení omylu vážícího se k tehdejším událostem, omylu, jenž zcela ovládl veřejné mínění. Mám na mysli pomýlené uvěznění a pronásledování Siriuse Blacka, mého kmotra.

Tento dopis mi napsal můj otec v den mých prvních narozenin, tento druhý napsal téhož dne Siriusi Blackovi. Oba byly uloženy v Potterově trezoru u Gringottů, kde jsem je objevil o svých sedmnáctinách.“

Popletal na okamžik vypadal otřeseně, ale hbitě se vzpamatoval, i když ne tak rychle, aby jeho výraz nestačil zaznamenat Colinův fotoaparát.

„V obou dopisech můj otec píše, že strážcem tajemství úkrytu naší rodiny byl Petr Pettigrew a že pokud budou dopisy čteny, musel být Petr buď mučen, či zradil.

Ministře,“ otočil se Harry nesmlouvavě na osloveného, „pravdu jsem vám říkal při vícero příležitostech, ale pokaždé jste se rozhodl mi nevěnovat pozornost. Nyní mám v rukou nepopiratelné důkazy. Budete stále trvat na tak zjevném justičním omylu?“

„Co se mne týče...,“ Popletal si byl dobře vědom, že na něm Rita Holoubková i bradavičtí studenti visí očima. „Pravost těch dopisů musí být prověřena.“

„Pane řediteli?“ ozval se Snape zpoza Harryho. „Mohu dosvědčit, že dopisy pocházejí z Potterova trezoru, jakož i existenci dopisu adresovaného mně, který obsahuje tytéž informace.“

„I já jsem dostal Jamesův dopis se stejným obsahem.“ Albusovy oči jiskřily. Máchl hůlkou, dopisy v Harryho rukou zlatě zazářily. „Byly psány Jamesem Áronem Potterem, nesou jeho magický podpis.“

Harry zakroužil zápěstím, do dlaně mu vklouzla falešná hůlka. Seslal duplikační kouzlo na dopis pro Siriuse, jednu kopii předal Ritě, druhou Popletalovi. Oba psaní v rychlosti projeli pohledem.

„V takovém případě,“ Popletal působil dojmem člověka zahnaného do kouta, „vyhlašuji Siriuse Blacka zbaveným všech obvinění a vracím mu jeho majetek i osobní svobodu, současně obviňuji Petra Pettigrewa z vraždy, zrady, spiknutí, provozování černé magie a smrtijedství.“

Sálem to zašumělo.

„Naneštěstí, pane ministře,“ pronesl Brumbál vážně, „Sirius Black zesnul.“

„Zemřel? Jak?“ dožadoval se Popletal podrážděně.

„Před rokem a půl se dozvěděl, že mi na ministerstvu hrozí nebezpečí, a padl, když bránil mě a mé přátele před smrtijedy,“ vysvětloval Harry tiše, Popletal se k němu zprudka otočil. „Byl proklet svou sestřenicí Bellatrix Lestrangeovou a propadl závojem na odboru záhad.“

Harry vyhledal pohledem Remuse stojícího u vzdálené stěny místnosti. Vlkodlak mu kývl na pozdrav; Harry věděl, že jsou jeho oči plné slz.

„Tedy... tady... mělo by se říci, že ministerstvo...,“ vykřikoval Popletal, jeho plány pro ten večer byly bez debaty ve psí.

„Ano, pane ministře?“ otázal se Snape studeně.

„Upřímně soucítím s vaší ztrátou, pane Pottere,“ vysoukal Popletal, jako by měl potíže s artikulací. „My všichni musíme pro zdar věci přinášet oběti.“

„Na to jsem odborník,“ ucedil Harry nezřetelně s nadějí, že ne každý mu porozumí. Popletal ale vůčihledně zbledl, takže slova zřejmě zasáhla citlivé místo. I ruka na jeho rameni se krátce sevřela.

„Ano... v pořádku...,“ Popletal hledal ztracenou rovnováhu. „Těším se na další setkání, pane Pottere.“

„To těžko,“ ozvalo se někde ze shromáždění.

„Bylo mi stejným potěšením jako vždy, pane ministře,“ usmál se Harry, ačkoli měl sto chutí přidružit se k Remusovi a pomoci mu nést jeho žal. Možná by s sebou měl vzít i otce a ředitele a třeba i Weasleyovy a Hermionu. Chtěl být s rodinou, ne s celou školou.

Po Popletalově odchodu sál propukl v potlesk Harrymu. Zrudl od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou a rychle opustil pódium. Kratiknot očaroval hudební nástroje, aby se daly do díla, síní se začala linout hudba. Studenti si zabírali místa u stolků a Rita odtáhla Harryho bokem na kus řeči.

Večer ubíhal ve směsi hovoru, jídla a tance. Snad každý student chtěl s Harrym prohodit pár slov a prohlédnout si řád. Každá studentka si s ním chtěla zatančit – Harry byl nesmírně povděčen za absolvované lekce tance. Všiml si, že McGonagallová ho od hlavní tabule zálibně pozoruje. Na rozdíl od Vánočního plesu nikdo z profesorů nepil: zřejmě chtěli zůstat ve střehu pro případ potíží se smrtijedy.

Jak se připozdívalo, páry zvolna opouštěly taneční sál. Colin na Harryho důrazné doporučení ještě před koncem bálu vyvolal fotografie, s ostatními vybrali pár nejpovedenějších a jejich kopie odeslali Ritě. Jakmile konečně považoval i pro svou osobu za společensky přijatelné zmizet, vyběhl na střechu nejvyšší školní věže, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Nehrozilo, že by tam byly nějaké roztoužené dvojice, komu by se také chtělo šplhat po tolika schodech kvůli odlehlému tmavému koutu, který byl tak příšerně studený.

Zajíkl se nočním chladem a svezl se na studené dlaždice. Posledních pár dní byl jak na trní a ještě tomu nebyl konec. Ne dokud neví, co právě této noci provozuje Voldemort. Téměř si přál, aby se jejich dřívější spojení obnovilo – jen proto, aby věděl, jestli se něco děje.

Hedvika spolehlivě vycítila, že Harry není ve své kůži, a přilétla za ním. Snesla se mu na předloktí. Probíral se jí pírky a chrlil na ni své strachy a úzkosti.

Noc se již krátila, když sněžná sovice odlétla do sovince a Harry opustil věž. Bloudil chodbami nepříliš přímým směrem k nebelvírské koleji. Nestaral se o případnou ztrátu bodů či školní trest, který by musel podstoupit, kdyby ho chytili. Mezi námi, většina z těch, kteří ho mohli přistihnout, by se o něho spíše obávala, než by se na něj rozzlobila.

Vtom Harryho pozornost upoutalo zasténání nepatřící k sortě roztoužených. Rozběhl se. U paty schodiště, celý zkroucený a krvácející, ležel Draco Malfoy ve zmuchlaném luxusním hábitu.

„Malfoyi!“ Harry zastavil smykem a klesl na kolena. „Draco, slyšíš mě?“

„Bolí,“ skřípal slabě Malfoy. „Upad‘.“

„Z jahody na znak,“ zaúpěl Harry. „Nemůžu s tebou hýbat, nevím, jestli máš záda v celku.“

Seslal tolik diagnostických kouzel, kolik jich dokázal na místě vylovit z paměti, a výsledky nevypadaly vůbec vábně. Vcelku odpovídaly Malfoyovu prohlášení o pádu, ale Harry by vsadil poslední galeon na to, že mu dolů někdo pomohl. Sesílal jedno léčivé zaříkání po druhém, ale stále nemohl primusem pohnout, aby mu neublížil.

Začínalo ho nepříjemně mrazit v zádech, z čiré bezmocnosti zahřešil. Neustále se ptal Malfoye na drobné pitominky, udržoval ho při vědomí pro případ, že by měl vážněji zraněnou i hlavu. Nakonec zavřel oči a soustředil se. Minulou noc se mu to téměř podařilo a nyní měl opravdu vážnou motivaci. Ozvalo se tiché lupnutí a Harry pocítil svobodu, jakou v životě nezažil. Nicméně věděl, že nejprve má důležitý úkol. Sklonil hlavu a upustil pár slz do Malfoyových pootevřených úst. Pak přešel k jeho ranám, jež pro něj v jeho současné podobě byly všechny viditelné.

„Pottere... co to zase sakra...,“ Malfoy se vzpřímil do sedu. „Ty jsi zvěromág s podobou fénixe! Ne, ještě se neměň!“ Malfoy si ho pozorně prohlížel a Harry věděl, že primus je po zdravotní stránce už zcela v pořádku. „Nikdy toho nenecháš, že ne?!“

S dalším lupnutím se Harry vrátil do původní podoby: „Čeho jako?“

„Zvěromág se má měnit na normální nekouzelné zvíře,“ vysvětloval Malfoy a vrtěl hlavou. „Hlavně kvůli nenápadnosti. To si prostě nedokážeš pomoct?“

„Svou podobu si nikdo nevybírá,“ podotkl Harry kousavě. „Koukni, tohles neviděl...“

„Já vím, Pottere... Harry,“ odfrkl Malfoy. „Nejsem idiot.“

„Já taky ne, Draco. Někdo tě shodil.“

„Řekněme, že ti neseberu body za toulání po večerce.“

„Oba bychom se měli vrátit.“ Harry si prohrábl vlasy a společně vyrazili k ložnicím.

„Harry,“ zastavil ho Malfoy na rozcestí, „díky.“

Harry jen kývl. V tichosti se rozešli.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-