Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20

„Nemůžu se mu dostat pod kůži, Remusi,“ prohlásila Lily nešťastně dalšího rána. „A většinu času mám dojem, že on vlastně ani nechce, aby se mi to podařilo.“

Po událostech minulého večera se Remus s Lily rozhodli, že si zaslouží soukromou snídani. Potřebovali čas, aby si promluvili - vlastně čas na všechno. U Merlina, vždyť bylo dvacátého prosince a oni ještě ani nepomysleli na vánoční dárky.

„Vždyť si vzpomeň třeba na minulý večer. Nejdřív předvedli v Albusově kanceláři ukázku šílenství, potom přešli k děsivé kompetentnosti a zakončili to záchvatem deprese, a to vše ve dvou hodinách! A pak, po tom, co ležel na koberci a truchlil pro svou mrtvou přítelkyni, si Harry jen tak s úšklebkem vyskočil a vrátil se zpět do Bradavic, jako by se nic nestalo!“

„Já vím,“ řekl Remus. Překvapilo ho to stejně jako Lily. Ale v hlavě mu stále hlodal ještě jiný problém. Bylo nad slunce jasné, že Lenčiny příběhy, jak podotkla Hermiona, se zakládají na pravdě a taky že pojednávají o Harrym a ostatních. Pokud se nemýlil, pokud ty dvě děti, které zemřely, jsou Ron a Ginny, pokud Hermiona je tou chytrou, Neville tím silným, Lenka tou dívkou, která pozoruje a vidí... Pak to, co znamená ten příběh o chlapci a příšeře pro Harryho...

Zatím nenašel odvahu říct to Lily.

„Jako by vyloženě předpokládal, že ho odmítnu, a přitom mi nedává žádnou šanci, abych ho vůbec poznala,“ pokračovala Lily. „Je to jako by na to odmítnutí čekal.“

„Možná se právě tohle naučil,“ nadhodil Remus tiše. Vzpomínal nato, jak viteál syčel (Vše, co jsi kdy měl, je pryč) a na Lenčin příběh z předchozího večera (Hrdina našeho příběhu vyrostl nenáviděn a nikdy nepoznal lásku). „Možná, že nikdy neměl nikoho, komu by na něm záleželo.“

Lily odmítavě zavrtěla hlavou.

„To není možné,“ nesouhlasila. „Přece jakkoli rozdílný jejich svět je, pořád by měl přátele a ty a Severus byste se o něj starali. Podívej, jak se chová k Siriusovi. Očividně jej v jeho dimenzi znal a měl rád.“

„To asi ano,“ souhlasil Remus, avšak v hlavě mu zněla část z Lenčina úplně prvního příběhu. Chlapec, který byl ukrytý ve skříni, řekla o Harrym, a pokud to byla pravda, pokud opravdu strávil své dětství odříznutý od všech ostatních...

„Myslím, že důležitější otázka je, jestli ho chceš poznat, Lily,“ vyslovil tiše. „Dali velmi jasně najevo, že tady nehodlají zůstat, pokud se odtud vůbec dá odejít. A je už skoro dospělý. Takže ne že by tě potřeboval...“

„Podíval ses na něj vůbec?“ zeptala se Lily rozzlobeně. „Pokud kdy existoval chlapec, který někoho potřebuje, je to Harry! Nevím, co všechno se mu stalo, ale je úplně jasné, že už dlouho nemá v životě žádného dospělého člověka, na kterého by se mohl naprosto spolehnout.“

„A jsi si jistá, že bys tím člověkem mohla být ty?“

V té otázce se skrývalo mnoho - Lilyina minulost a jejich vlastní rány, Lilyina vznětlivost a Harryho netečnost. Místo aby otázku jen tak odbyla, Lily se na dlouhou chvíli odmlčela a usilovně přemýšlela.

„Nejsem si jistá, Remusi,“ svěřila se tiše. „Ale musím se o to pokusit. Mohl by být můj syn!“

Ještě chvíli pak rozmlouvali, porovnávali své postřehy a lámali si hlavu nad Albusovým chováním, divili se, že byl Lucius minulý večer tak obezřetný, a taky uvažovali, zda Harry naváže kontakt s Ronem nebo Jamesem.

Avšak ani když na dveře zaklepal Severus, aby doprovodil Remuse do knihovny, na žádnou z otázek stále nenašli odpověď.

„Myslím, že bychom se teď měli na chvíli zabývat problémem identifikace jejich dimenze,“ navrhl po cestě Remus Siriusovi. „Co vím, dočista jsme vyždímali všechny zdroje v knihovně, které se zmiňují o prokletích duše. A je mi už docela hloupé zkoumat viteály, když vím, že ředitel o nich pravděpodobně ví všechno.“

„Nehledě na to, že to je to poslední, co můžeme udělat, když nám v podstatě vyřešili náš problém s viteály,“ souhlasil Severus klidně a po krátké odmlce dodal: „Hermiona to s tou prací přehání.“

„To oni všichni,“ řekl Remus a zněl přesně tak zasmušile, jak se cítil. Události předchozího večera jim otevřely oči ve více než jednom ohledu.

„Viděl jsi to jako první, že?“ zeptal se pak Severuse, který po něm střelil tázavým pohledem. „V jak špatném stavu jsou. Když ses vrátil z toho rozhovoru s Hermionou, úplně první večer, už jsi věděl, čím si prošli. Proto se vůči ní chováš tak ochranářsky. Ale jak jsi to zjistil? Neřekla ti to, teda pokud jsi ve svém shrnutí něco nevynechal.“

Severus pokrčil rameny a dlouho tiše přemýšlel. Teprve až když přišli do knihovny a vybrali si stůl v ústraní, odpověděl:

„Vím, jaké to je, být zoufalý,“ řekl tiše. Najednou jim bylo znovu dvanáct let a Severus si mohl oči vyplakat, protože Remus objevil modřiny na jeho zádech. „A poznám to. Skrývají to dobře, nebo už jsou tak dlouho pod tlakem, že se ani sami nepoznávají, ale ocitli se na hraně. Každou chvíli se můžou zlomit.“

Pokrčil rameny, nesmělý jako vždy, když mluvil o pocitech, pravý Zmijozel, a začal shromažďovat knihy, které by se jim mohly hodit k výzkumu.

Remus cítil, jak mu v krku roste těžký knedlík. Vybavil si Harryho výraz v momentě, kdy poprvé spatřil Lily, to, jak Hermiona hlídkovala u svých zraněných přátel, jak jej Lenka včera večer chytila za ruku, vyděšená k smrti, a přesto ani na chvíli nezvažovala možnost útěku.

„No,“ řekl, „tak se prostě musíme postarat o to, aby se nezlomili.“

_______________________________________

O půl hodiny později byli zcela ponořeni do práce, když se znovu otevřely dveře do knihovny a dovnitř vešla celá čtyřka, hluboce zabraná do diskuze.

„Docela riskujeme, když tomuto světu pomáháme,“ pronesla Hermiona nervózně. Remus si uvědomil, že si nevšimli jeho a Severusovy přítomnosti, protože byli ukryti za policemi s knihami. „Možná riskujeme až moc. Možná bychom se měli soustředit jen na to, jak se vrátit zpátky, a nechat je, ať se svých viteálů zbaví sami?“

Harryho reakce byla okamžitá a rozhodná.

„Nedovolím, aby se Sirius přiblížil k jakémukoliv viteálu,“ zasyčel. „Ani moje... ani Lily. Nejsou připraveni na to, co se může stát. Mohli by přijít k úrazu.“

„Ale to my taky,“ přela se Hermiona. „Podívej... neříkám, že bychom je v tom měli nechat úplně samotné, ale možná by stačilo, kdybychom zorganizovali nějaký tréninkový kurz? Sami toho máme víc než dost, Harry.“

V nastalém tichu si Severus s Remusem vyměnili dlouhý, tázavý pohled. Bylo by více než trapné se teď prozradit, ale neudělat to jim připadalo jako porušení důvěry. Na druhou stranu - právě se jim naskytla vzácná příležitost, jak zjistit něco víc o pohnutkách svých hostů, ne?

A někde hluboko uvnitř se objevila další myšlenka, kterou Remus nedokázal potlačit: vzrušení, že se ti čtyři očividně v Bradavicích a v jejich blízkosti cítí natolik bezpečně, že nepodstupují obvyklý rituál odhalovacích kouzel.

„Tréninkový kurz čeho?“ zeptal se Harry posměšně. „Jak si nechat roztrhat srdce na kousky? Jak se úspěšně vzdát naděje? Jak očekávat nemožné?“

„Učit je to, co potřebují vědět, znamená vzdát se všeho, co chceme zachovat,“ řekla Lenka a Remus si byl téměř jistý, že to znamená, že souhlasí s Harrym.

„Hele,“ hádala se Hermiona. „Nejsou to přece nevinné děti, ne? Jsou dospělí, a to dost bystří. Dokážou se rozhodovat sami za sebe - mají na to právo, stejné, jaké bychom měli mít i my, Harry!“

Rozhostilo se další ticho a Remus si dokázal živě představit, jak na sebe Harry a Hermiona nenávistně hledí přes celý stůl, Neville je oba sleduje a Lenka zírá do dálky.

„Všechno, co jsme za poslední roky podstoupili,“ promluvil nakonec Neville klidným a silným hlasem, který vždy používal poté, co se nad něčím hluboce zamyslel, „jsme udělali kvůli tomu, abychom ochránili svoje milované. Kvůli tomu, abychom udrželi nevinné lidi v bezpečí.“

Zaváhal.

„No, naši milovaní jsou už povětšinou mrtví,“ pokračoval. „Ale tady jsme narazili na jejich alternativní verze, které stále ještě žijí. Nestojí za to riziko, abychom to zkusili a ušetřili jim spoustu bolesti?“

Rozhostila se chvíle ticha a pak se ozvalo souhlasné mručení - z Hermioniny strany možná trochu zdráhavé, ale souhlasné.

‚A co vaše bolest?‘ pomyslel si Remus tiše.

Ale nikdo z nich tu otázku nevyslovil nahlas, takže samozřejmě nepřišla odpověď. A možná že žádná ani neexistovala. Po nějaké době Harry s Nevillem opustili knihovnu a Lenka s Hermionou vzápětí zamířily do oddělení s omezeným přístupem, takže se Remus se Severusem mohli nepozorovaně proplížit ven.

_______________________________________

Následující dva dny uběhly jako voda a ve všech situacích, v nichž figurovali mezidimenzionální cestovatelé, také značně záhadně. Co chvíli se roztahovali po knihovně jako špinavé, umolousané pozůstatky povodňové vlny. Hermiona se zdržela jen na tak dlouho, aby zjistila novinky ze Severusova a Remusova výzkumu, a pak zase na celé hodiny zmizela a odmítala jim prozradit, kam pořád všichni chodí a co dělají.

Lily se s nimi pokoušela domluvit po dobrém, avšak bez úspěchu - Hermiona všechny její argumenty odpálkovala a zakončila to dost posměšnou poznámkou: „Jestli nechcete, abychom vám ten problém pomohli vyřešit, stačí říct.“

Severus se s nimi pokoušel vyjednávat; bez úspěchu - sliboval jim lektvary ze svých soukromých zásob, pokud vezmou někoho z nich s sebou, ale Neville pouze zatřásl hlavou a odmítal se o tom nadále bavit.

Sirius se je pokoušel sledovat; bez úspěchu - dvakrát jej setřásli šikovnou kličkou a zanechali neschopného slova, dvakrát jej uřkli a jednou na něj někdo (Remus si byl docela jistý, že Harry) poštval Filche, takže strávil půl nervydrásající hodiny hádkou se školníkem o novém systému trestání, o kterém nikdo z nich doposud neslyšel. Potom to vzdal.

Čtveřice se s nimi sice účastnila snídaní a večeří, avšak z útržkovitých rozhovorů, které se jim při těchto příležitostech dařilo zachytit, se nic moc nedozvěděli - Harry a jeho přátelé buď záměrně mluvili v hádankách, nebo se zmiňovali o tolika odlišných věcech, že se v tom zkrátka ztráceli.

„...ukázalo se, že Uršula je v tomto světě stejná koketa jako u nás,“ pronesl Harry během snídaně dvacátého prvního prosince, po tom co se objevil se zaprášeným a zmáčeným koženým deníkem, který měl přímo uprostřed velkou díru, jako by jej někdo propíchl mečem. „Pár nesmělých slov zašeptaných do ouška a dosáhl jsem svého.“

„A to ses před ní ani nemusel vykoupat,“ řekl Neville s vážnou tváří a Lenka se zachichotala.

Harry použil na oplátku onu věc, která pravděpodobně bývala viteálem, aby přetáhl svého přítele po hlavě. Ten uhnul právě včas a převrhl mísu s kaší. Celé by se to zvrhlo v snídaňovou bitvu, kdyby nezasáhla Hermiona (pravděpodobně už měla za sebou tři hodiny v knihovně), která jim připomněla, že za hodinu a půl mají odcházet do ‚domu Gauntů‘. Ať už to bylo kdekoli.

Toho večera Neville nemohl pořádně hýbat pravou rukou, jako by ji měl poraněnou, a Harrymu se přes celou levou tvář táhly pomalu blednoucí spáleniny. Ale vypadali dobře naladěni a v průběhu večeře nemilosrdně popichovali Hermionu ohledně ‚pokušení prstenu‘ a o jejích skrytých touhách po ovládnutí celého světa.

Hermiona nabrala sytě rudý odstín a omluvila se od stolu dříve, aby mohla strávit ještě několik hodin v knihovně. Neville a Harry se však shlukli kolem nic netušícího Siriuse a začali se jej vyptávat na velmi konkrétní informace ohledně jeho bratra Reguluse a jeho napojení na Smrtijedy.

Nato je Sirius několikrát ujistil, že jeho bratr, jakkoli přitahován ideologií čisté krve, kterou celý život hlásali jejich rodiče, se po prvním ročníku v Bradavicích velmi změnil. Nejen že přišel do kontaktu se Severusovým a Siriusovým velmi odlišným pohledem na svět, ale také s velkým počtem mudlorozených. Ve skutečnosti, jak jim Sirius s hrdým úšklebkem vysvětlil, Regulus měl nyní za ženu jednu mudlorozenou čarodějku a s její pomocí přeměnil dům na Grimmauldově náměstí 12 v učiněné nebe pro celou svoji pětičlennou rodinu.

Tuhle část historie rodiny Blacků evidentně mezidimenzionální cestovatele nepřijali moc dobře.

„V tom případě je medailonek stále ještě v jeskyni,“ řekl Neville vážně a Remus už je znal natolik dobře, aby poznal, že ho nyní trápí skutečné obavy. „A budou na něm stále ještě všechna ochranná kouzla.“

Harry a Neville si vyměnili jeden z těch dlouhých, nečitelných pohledů, které vypilovali skoro až do uměleckého díla.

„Ano,“ řekl poté Harry a bylo v tom mnohem víc, než jen souhlas s Nevillovým prohlášením.

„Hermioně se to vůbec nebude líbit,“ podotkl Neville a po dlouhé odmlce dodal: „A mně se to taky nelíbí, Harry.“

A Harry pouze přikývnul a otočil se k Remusovi.

„Potřebujeme se sejít s ředitelem i s vámi všemi. Za půl hodiny?“

_______________________________________

„Tohle je diadém Roweny z Havraspáru,“ řekl Harry o hodinu a půl později a dost neuctivě hodil zmíněný šperk na stůl. „Byli jste u toho, když jsme zničili viteál uvnitř něj.“

Čtyři mezidimenzionální cestovatelé, Albus, Remus, Lily, Severus a Sirius se nacházeli v ředitelně.

Pak vedle diadému položil kožený zápisník, kterým se oháněl předchozího večera.

„Tohle je deník Toma Raddlea, pravděpodobně první viteál, který Voldemort kdy stvořil. Během prvního ročníku studia Ginny Weasleyové ho jeden z Voldemortových Smrtijedů schoval mezi její věci, a tak se deník dostal do Bradavic.

Na okamžik mu přes tvář přelétl stín žalu, ale hned zase zmizel. Remus i ostatní už Harryho poznali dostatečně dobře na to, aby se naučili, že nestojí o utěšování.

„A tohle,“ pronesl nakonec a přidal na hromádku prsten s puklým černým kamenem, „je Gauntův dědický prsten. Až do včerejšího večera byl viteálem. A stále je jednou z relikvií smrti - kámen vzkříšení, abych byl přesný.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

„Děláte si z nás srandu?“ zeptal se pak Sirius. „Relikvie jsou jen legenda, to ví snad každý.“

„Relikvie?“ otázala se Lily. Nyní už existovalo pouze několik málo znamení jejího mudlovského původu, ale toto k nim patřilo. „Není to z té staré pohádky?“

„Bezová hůlka, neviditelný plášť a kámen vzkříšení,“ objasnil Severus tiše. „Údajně darovány bratrům Peverellovým samotnou Smrtí.“

„Přesně tak,“ skočil mu do řeči Sirius, „legenda.“

„Pravda,“ opravila jej Hermiona ostře. „Jak může váš ředitel dosvědčit. Nicméně na tom nezáleží. Na čem záleží je, že včetně smrti vašeho Nevilla jsou zničeny čtyři viteály.“

„Pokud je tohle skutečně kámen vzkříšení, můj drahý chlapče,“ řekl Albus klidně a ignoroval Hermioninu snahu změnit téma, „pak je to velmi cenný artefakt. Jsi si jistý, že si jej nechceš ponechat?“

Harry se zašklebil.

„Ne, děkuji,“ řekl jako chlapec, kterému někdo nabídl další porci špenátu. „Mám svůj vlastní. Navíc by tenhle kámen stejně dokázal vyvolat jen mrtvé z tohoto světa, tudíž by mi stejně k ničemu nebyl. Jakože, musel bych jen znovu vysvětlovat, kdo jsem, a to nešlo moc dobře ani s těmi živými, co jsou tady, že ano?“

Odmlčel se, ale když se Lily nadechovala, aby porušila ticho, nenechal ji promluvit a pokračoval.

„Každopádně to znamená, že momentálně existují už jen tři viteály: Nagini, mrzimorský šálek a zmijozelův medailonek. Voldemort si drží Nagini u sebe, takže byste si ji měli nechat na konec, jinak se dozví, co máte v plánu. Je docela pravděpodobné, že se šálek nachází v trezoru Lestrangeových. Tam byste nám měli zajistit povolení ke vstupu. Pokud s tím mimochodem nepohnete, mohli bychom se ke Gringottovým vloupat znovu.“

Vyměnil si pohledy se svými přáteli a Remus ani za nic nedokázal usoudit, zda žertuje či ne.

„Medailonek vyřídíme dnes v noci. Nechám vzpomínku na jeho polohu v myslánce a vše, co o něm vím, řeknu řediteli. Pro případ, že bychom se nevrátili.“

Tohle prohlášení způsobilo v přítomných zvláštní reakce. I když obyvatelé Remusova světa nesouhlasili se smýšlením ‚osamělých lovců‘ té čtveřice, už před mnoha dny přistoupili k pasivnímu postoji, a tak prostě tohle prohlášení dokázali vzít a nijak je to nevykolejilo.

Avšak Lenka vypadala upřímně šokovaná a Hermiona se zlostně naježila.

„Ne, nevyřídíme to dnes v noci,“ nesouhlasila. „Vůbec nevíme, jak se dostat přes jeho ochrany. Najít řešení nám může zabrat pár dní, možná i déle.“

Harry se na ni podíval a zakroutil hlavou.

„Když Brumbál navzdory rokům výzkumu nenašel řešení, opravdu si myslíš, že se to podaří tobě, Hermiono?“ zeptal se. „Ne. Známe jeden způsob, jak se přes ochrany dostat, a já budu ten, kdo to udělá. Rozhodnuto.“

Zírala na něj.

„To snad nemyslíš vážně,“ řekla tiše. „Víš, co to znamená, lépe než kdokoli jiný! Jak nad tím můžeš vůbec uvažovat?“

Remus se zase cítil úplně ztracený a viděl, že se ta samá emoce odráží i ve tvářích jeho přátel. Dokonce i Albus ztratil svoji vyrovnanost a podmračeně Harryho a Hermionu pozoroval. Ti se teď však nacházeli ve svém vlastním světě. Nevnímali dokonce ani stálou přítomnost Lenky a Nevilla po svém boku.

„Už to chci mít za sebou, Hermiono,“ zašeptal Harry. „Chci to dokončit a vrátit se do našeho světa a konečně si odpočinout. Žádám o tolik?“

„Nemluvíme tady o nebezpečné výpravě, Harry,“ Hermiona také šeptala a visela na něm tím prosebným pohledem, který u ní Remus viděl pouze jedenkrát; když si Harry vzal dávku Felixe, než šli do bitvy. „Mluvíme o jistotě smrtelného zranění, Harry. A nikdo netuší, jaké jsou dlouhodobé následky - zemřel dřív, než kdokoli dostal šanci to prozkoumat. Tohle je šílenství.“

Harry pouze pokrčil rameny.

„Jenom Voldemort mě může zabít, a jak se potvrdilo loni, pasti, které nastraží, na mě neplatí. Už teď jsem poškozené zboží, Hermiono, tak co je oproti tomu trochu šílenství navíc?“

„O čem to mluvíte?“ přerušila je Lily, ale ani jeden z nich nedal najevo, že by ji slyšel.

Harry smutně pozoroval svoji kamarádku a v koutcích úst mu hrál lehký úsměv. A Hermiona byla bílá jako stěna, rty stažené do rozzlobené linky, ruce sevřené v pěsti tak pevně, až jí zbělaly klouby.

Remus si ustaraně uvědomil, že vypadala přesně jako v momentě, než seslala na Luciuse Crucio.

A když pak promluvila, bylo to tím samým tónem.

„Ven, Harry. Hned.“

PP: S omluvou hlásím, že další kapitola se tu objeví až v pátek 28.8. Prázdninový režim všech, co se na Etapách podílí, se občas nedaří úplně sladit.