Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/32/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 32. Vše se rozpadá
Červíček zakňučel, když mu Harry přitiskl prst na Znamení zla. V pozadí se nesl Belatrixin veselý hlas.
„… prostě úžasné, můj pane…“ Belatrix jemně nadzvedla svůj krví nasáknutý hábit, jako by se chystala k pokloně. „Ta děcka křičela a my vylákali bystrozory ze zabezpečené oblasti přímo k Macnairovi. Byli obklíčeni… doslova jste mohl ochutnat jejich strach –“
Harryho pozornost zabloudila k Malfoyovi, který stál napůl skrytý ve stínech a vypadal rozzlobený.
„Jsi nespokojený, Luciusi,“ poznamenal Harry vysokým, chladným hlasem. „Zdá se mi to podivné, vzhledem k úspěchu vašeho nájezdu.“
Lucius okamžitě zbystřil pozornost a Belatrix uctivě ztichla.
„Samozřejmě jsem potěšený, můj pane.“ Harryho oči se zúžily, jelikož Lucius zjevně hledal výmluvu. „Jsem jen… znechucený.“ Na Harryho kritický pohled Lucius pokynul k Belatrix. „Je neslušné, aby se před vámi objevila v tomto stavu!“
Belatrix se usmála na své zničené oblečení. „Štítíš se trochy krve, bratranče?“
Lucius ji sledoval s chladným opovržením. „Jsi špinavá. A páchneš. Taková vulgární metoda popravy – vyčarovat nůž? Copak jsme se snížili na úroveň mudlů?… Nemluvě o tom, že si jasně vzpomínám, jak Narcisa utratila několik tisíc galeonů za tento hábit. Nedovolím jí plýtvat dalšími tisíci, aby ti koupila nový!“
Belatrix se kdákavě zasmála a prsty si přejela po krví nasáklé látce. „Nedokážeš ocenit umění, drahý bratranče… drahý bratře. Měl jsi vidět její tvář… Už byla poloviční mudla, tak mi připadalo přiléhavé jako mudlu ji zabít.“
„Zdržel bych se kritizování Bely, můj lakomý příteli,“ varoval jej Harry a rty se mu stočily pobavením nad tou scénou. „Nejdřív bratranec, nyní neteř… Docela bych si myslel, že by se mohla chtít zbavit švagra.“
„Ta míšenecká špína nebyla má příbuzná,“ vyštěkla Belatrix, než uctivě zapředla, „pokud vám to udělá radost, můj pane.“
Harry ucítil záblesk podráždění nad Belatrix za její odmlouvání, ale prásknutí přemisťujících se kouzelníků –
„Harry, vzbuď se.“
Harry otevřel oči a zoufale se snažil držet letmých detailů poslední vize. V jizvě mu pulzovalo, jako by mu do čela bušila sbíječka. Remus s ním třásl, aby jej vzbudil. Kočár zjevně konečně dorazil do Bradavic po dlouhé objížďce, díky níž se vyhnul Smrtijedům, kteří doufali, že ze zálohy přepadnou Chlapce, který zůstal naživu.
Chvíli mu trvalo, než se vše vrátilo.
Prasinky. Útok. Hermiona.
„Hermiona!“ vydechl Harry.
„Už bude na ošetřovně,“ odpověděl mu Remus jemně. „Harry, já –“
Harry se mu vyvlekl zpod paže a utekl.
ooOOoo
Snape konečně zamířil ven z ošetřovny, kterou zaplnily oběti útoku na Prasinky. Znamení ho pálilo a ředitelovo slabé pokývnutí jej vyslalo z Bradavic, aby se přemístil ke svému druhému pánovi.
Setkání sloužilo z velké části k sebechvále. Snape měl jedinou roli, a to nahlásit, kolik bystrozorů bylo zabito – devět se dvěma v kritickém stavu – a od té chvíle se vše zvrhlo do shlížení Pána zla z jeho provizorního trůnu na své následovníky, kteří mu pochlebovali, jak je mazaný.
Až poté, co se vnitřní kruh stáhl do menší pracovny a všichni odložili masky, Snape poprvé od jejich konfrontace uviděl Luciuse. Vypadal, že je naštvaný na celý svět, protože jeho pán si připsal veškeré zásluhy za útok na Prasinky, který sám naplánoval.
Ale Snape byl chytřejší.
Lucius tento útok naplánoval s jediným cílem: uprostřed toho chaosu získat svého vlastního syna. Snape otřeseného hocha potkal na ošetřovně, takže Lucius jasně selhal.
Přikradl se k Malfoyovi, který jej ignoroval.
„Pěkný pokus, Luciusi,“ zašeptal Snape. „Uvědomuješ si, že tvého syna málem políbil mozkomor? Museli ho zachránit. Musel ho zachránit Harry Potter.“
Lucius na něj ostře pohlédl a zanechal svého lhostejného vystupování.
„Ano, málem jsi zabil svého syna,“ usmál se Snape. „Ušpinil se v kočáře cestou zpět do Bradavic… tolik byl vyděšený.“
Luciusův výraz ztvrdl. „Lžeš.“
„Byl jsem u toho, když ho přivedli na ošetřovnu,“ připomněl mu Snape chladně. „Jak by se cítil, kdyby věděl, že to jeho vlastní otec zorganizoval útok, který jej málem zabil?“
„Drž se od mého syna!“ zasípal Lucius.
„Pak přestaň s touto pošetilostí a uznej, že jsme vyrovnaní!“
„Vyrovnaní?“ zasyčel Lucius. „Ukradl jsi mi důstojnost, moji pozici –“
„Pořád bych toho mohl udělat víc,“ varoval jej Snape chladně. „Podezření našeho pána ohledně tvé loajality už zřejmě vyprchala, ale bylo by snadné je znovu rozdmýchat.“
Lucius se na něj zamračil. „Máš mého syna, Severusi. To je jediný důvod, proč jsem ti mohl dopřát dočasného příměří.“ Vytáhl se do maximální možné výšky a zlomyslně se nad Snapem čněl. „Ale přísahám, nebudeš ho mít dlouho. A tvůj drahocenný Sept –“
„Nevyslovuj to jméno!“ zavrčel Snape. „Tvoje hloupost ještě znásobí tvé selhání –“
„Jaké selhání?“
Belatrixin ostrý hlas překvapil oba muže. Nehlučně se k nim přiblížila a Snape v Luciusově výrazu zahlédl vlastní letmé zneklidnění.
„Záležitost lektvarů,“ osvětlil Snape hladce a úsměv mu stočil rty. „Lucius neuspěl ve svém pokusu zajistit mi potřebné ingredience do lektvaru, který si objednal.“
„Vše má svůj čas, Severusi,“ zapředl Lucius. „Říkal jsem ti, ať máš trpělivost.“ Pro jednou Severusovi prospělo, že je Lucius dokonalým lhářem.
Belatrix si je oba dlouhou chvíli hloubavě prohlížela. Tak pozorná kontrola brnkala Severusovi na nervy. Věděl, že ta ženská je šílená, a co hůř, Pán zla jí věří víc než komukoliv jinému. Ačkoliv ji Lucius nějak využil v honbě za Septimusem, aniž by odhalil chlapcův vztah ke Snapeovi – a i kdyby se rozkrájel, Severus nemohl uhádnout, jak – neodvažoval se její zvědavost vzbuzovat právě teď.
Zjevně však nebyl středem jejího zájmu. Oči jak dva tvrdé pazourky zabořila do Malfoye.
„Ale, ale, Severusi… s mým drahým bratrancem nemůžeš počítat, že dodá slíbené.“ Přešla k Malfoyovi a opovržlivost z jejího hlasu přímo odkapávala: „Slíbil mi skvělý dárek a vyvolal ve mně marné naděje, jen aby nakonec zlomil malé Bele srdce. Obávám se, že není hoden naší důvěry.“
„Už jsem ti, Belo, říkal, že ti ho seženu později…“ vysvětloval Lucius trpělivě, „nebo možná dokonce něco lepšího.“
„Děkuji ti,“ pravila Bela tiše a smrtonosně, „ale nestarám se o tvá prázdná slova. Příště se porozhlédnu jinde…“
Snape cítil, jak se mu z hrudi zvedlo závaží, když kolem nich prošla; vždycky se cítil nepříjemně pod jejíma fanatickýma očima.
Ale ztuhl, když se zastavila a s děsivým úsměvem se otočila. Naštěstí svoji pozornost zaměřila na Malfoye.
„Pomysli, drahý bratře… to dvě sestry Blackovy teď přestaly uspokojovat své potřeby!“
Lucius ponížením zbledl.
S krutým, bublajícím smíchem se Belatrix odloudala pryč. Malfoy za ní temně hleděl a vypadal, že je připravený někoho uškrtit.
Zřejmě se rozhodl, že ten někdo bude Severus, protože pohled, který k němu poslal, byl naplněný příslibem smrti. „To je tvoje chyba, Severusi!“
„Při tvém oslabeném postavení Julian musel vyplavat na povrch,“ prohodil Snape přezíravě. „Nezvladatelný zájem tvé ženy je prostě příliš ponižující, aby zůstal tajemstvím nadlouho.“
Neříkej to… Neříkej to…
To rýpnutí bylo příliš skvělé, aby odolal.
„I když by mě zajímalo,“ dodal Snape tiše se zlomyslným úsměvem, „co je víc ponižující? Ona nedostatečnost, která od tebe ženu odehnala, nebo tvé lhostejné přijetí jejího dalšího milence?“
Chtěl by cítit to staré uspokojení, když Lucius vystřelil pryč, ale namísto toho mu zbyl jen žaludek stahující pocit strachu, že situaci ještě zhoršil.
Jak by na tom mohli být ještě hůř? Už dělá, co je v jeho silách, aby zničil mě… zničil Harryho…
Ten zatracený kluk. Kdyby nebylo jeho, mohl by si sedět a užívat si Luciusovo nepřátelství; mohl natěšeně očekávat chvíli, kdy bude moci čelit Malfoyově dalšímu tahu. Teď se musel starat o to, zda Lucius další úder namíří na něj, nebo na Septimuse.
Ti zatracení Weasleyovi brali rodičovství jako jedno vzrušující, odměnu přinášející vítězství. Severus jen našel dveře ke zcela nové oblasti obav.
ooOOoo
Nikdy mu netrvalo tak dlouho dostat se na ošetřovnu. Chodby vedly do dalších chodeb, schodiště se před ním táhla do nekonečna. Když konečně dorazil na místo, tak hluboce se mu ulevilo, že si nevšiml Draca Malfoye, dokud jej druhý chlapec nepopadl za paži a s trhnutím jej nezastavil.
„Co je, Malfoyi?“ zeptal se stroze a každý sval v těle se mu napjal neklidnou energií. Nechtěl teď s Malfoyem mluvit. Na tohle neměl čas!
„Nevím, co sis myslel, že děláš,“ zasyčel Draco zle a jeho bledý, špičatý obličej byl hrozivý ve světle pochodní, „ale my nejsme přátelé. Neodpustím ti najednou uplynulých šest let jen proto, že ses rozhodl předvést svého Patrona. Takže nečekej, že ti budu podlézat jako všichni ti ostatní idioti.“
Harry obrátil oči v sloup. „Jak chceš, Malfoyi. Je mi to jedno!“
Prošel kolem Draca, ale ten ho chytil za paži a stáhl jej zpět.
„Proč jsi to teda udělal?“ ptal se třesoucím hlasem. „Co ode mne chceš?“
Harry přeběhl očima k Dracovým a užasl, že jej pořád lituje, i když má strašný strach o Hermionu. Draco si neuměl představit, že by někdo pomohl jinému, aniž by měl nějaký motiv osobního zisku.
Harry se váhavě vytáhl z jeho sevření. „Nic od tebe nechci, Draco… Řekl jsem ti, že tě prostě jen nenechám zemřít.“
„Takový hrdina!“ ušklíbl se Draco.
Harry se na něj zamračil. „Lidé ostatním pomáhají i bez důvodů… Ne všichni jsou jako tvůj otec.“
Draco zesílil stisk. „Neopovažuj se mluvit o mém otci, Pottere!“
Harrymu se podařilo vytrhnout ruku z Dracova sevření.
„Tak mě nech na pokoji!“
Prosmýkl se kolem druhého hocha, který mu i dál blokoval dveře, a vtrhl na ošetřovnu. Na Draca zapomněl v okamžiku, kdy uviděl Hermioninu ležící postavu.
Harrymu vystrašeně poskočilo srdce v hrudi nad tím, jak nemocně vypadá. Sevřela jej přímo fyzická bolest.
Ach, Hermiono…
Ron už seděl u jejího boku a jednu její ruku křečovitě tiskl ve své. Harry se rychle přesunul k protilehlé straně a popadl druhou. Byla studená. Proč byla tak studená?
Ron se zavrtěl.
„Nevzbudí se,“ zamumlal s ponurým výrazem, aniž by na Harryho pohlédl. „Neví, co s ní je, a neví, jestli to budou moct vyléčit.“
Harry ji sevřel pevněji, přál si, aby to zaklínadlo slyšel. Ani za nic si nemohl vzpomenout na slova, která onen Smrtijed vyslovil při tom oranžovém světle. Neslyšel vůbec nic.
Neměla by tady ležet. Ta kletba mířila na něj. Bylo by mnohem snazší, kdyby to byl on…
Vzplanul v něm hněv na sebe, na Remuse… Remus…
Ale zuřivost pohasla. Příliš to bolelo. Nemohl snést pomyšlení na Remuse, dokonce i ho nenávidět za to, že jej odtáhl od Hermiony. Remuse už v pravém slova smyslu ztratil a nyní hrozilo, že Hermionu ztratí ve smyslu ještě děsivějším.
A Ron… nedovedl si představit, jak na tom byl Ron. Harry obrátil svůj zájem z Hermiony k druhému z kamarádů. Přejel očima po jeho napjaté postavě. Zrzek byl strachem zcela vyčerpaný, pihy mu ostře vystupovaly proti bledé pleti.
Cítil, že by měl pronést něco na uklidnění; jeden z nich musel být ten silný, že? A i když sám byl mimo úzkostí nad tím, co se Hermioně mohlo přihodit, nebyl důvod přidávat k Ronovým obavám.
„Bude v pořádku,“ Harry se snažil znít přesvědčivě. „Víš, že bude. A na konci týdne nás bude honit do učení, to se vsaď.“
Ron se zatvářil, ale neřekl nic.
„Při zpáteční cestě jsem slyšel, že jsi zachránil život jednoho bystrozora použitím obyčejného motouzového zaklínadla,“ pokračoval Harry váhavě a doufal, že jej rozptýlí. „Ehm, dobrý nápad.“
Ronův výraz potemněl.
„Musel jsem něco udělat.“ Na Harryho se teď podíval poprvé. „Tys tam nebyl.“
Cosi uvnitř Harryho zchřadlo studem, protože to byla pravda. Jeho kamarádi zůstali sami, aby bojovali o život, a on se krčil u madame Pacinkové…
„Brumbál nařídil Remusovi, aby mě dostal z boje. Řekl, že tam jsou bystrozorové…“ vysvětloval Harry otupěle. „Řekl, že jsou přímo za ním…“
„Jo, to byli, ale víš co? Na tom nezáleží, protože tys nás tam nechal!“ Ron zvýšil hlas. „Ležela tam, umírala, a tys tam nebyl!“
Harry si přál, aby ho pohltila zem. „Promiň. Nemohl jsem – neměl jsem žádnou –“
„Byla tam jen proto, že TY JSI MUSEL POMOCT MALFOYOVI!“ zařval Ron. „A opustil jsi ji! OPUSTIL JSI NÁS!“
„Pane Weasley!“ Ostrý hlas madame Pomfreyové se ještě zvýraznil, když se v mezeře mezi závěsy objevila hlava lékouzelnice. „Budu vás muset požádat, abyste odešel, pokud se neztišíte!“
Ronova tvář rudě zářila a zrzek v tiché zuřivosti zíral do zdi, dokud neodešla. Ztlumil hlas, ale třásl se vztekem, když pokračoval ve svém útoku.
„Kvůli Malfoyovi jsi nechal na holičkách své kamarády a ona teď možná umře! Doufám, že jsi šťastný!“
„Promiň…“ Harry nevěděl, co říct. „Víš, je mi to tak –“
„Proč jsi ještě tady?“ zeptal se Ron nenávistně. „Proč si prostě nejdeš za svým kámošem Malfoyem? Viděl jsem, jak čeká na chodbě!“
„Rone, já –“
„PROSTĚ JDI PRYČ! COPAK JSI TOHO UŽ NEUDĚLAL DOST?“
„Pane Weasley!“ vykřikla madame Pomfreyová a prodrala se celá za zástěnu. „Mám tady spící pacienty! To už by stačilo –“
Ať už dál řekla cokoliv, Harry to neslyšel. Vrhl se do šera ošetřovny. Chvíli trvalo, než mu mozek dohnal tělo.
Hermiona umírá a je to jeho chyba. Je to jeho –
Poprvé si všiml postelí, jedné za druhou, všechny plné zraněných studentů. Ležely jich tu tucty… Neuvědomil si, kolik jich bylo zraněno.
To já? Ta možnost jej zděsila. To po mně šli Smrtijedi? Je to moje chyba?
Výlety do Prasinek se konaly každý rok. Útok proběhl, až když se k nim přidal on!
Jako ve snách se Harry vypotácel z ošetřovny. Byla to jen náhoda? Byla to vůbec náhoda? Nemohla to být jen smůla, že když jde jedinkrát do Prasinek, studenti jsou napadeni.
Jak by jen mohl být tím, kdo zachrání kouzelnický svět, když jediné, co dokáže, je způsobit něčí smrt?
Přál si, aby mu někdo prostě řekl, jestli za to může. Kdyby tak jen mohl věřit Brumbálovi, že mu odpoví pravdivě.
Ale Brumbál už mu dřív lhal. Lhal o Siriusovi, tvrdil, že to není Harryho vina. Harry věděl pravdu. A zjevně – a srdce ho z toho bolelo – zjevně to věděl i Remus.
Ruka si našla cestu k bolavé jizvě a zuřivě ji promnula. Stále jej pokoušelo si ji poškrábat, ale nic – ani sedření kůže z hlavy – by jej toho znamení nezbavilo. Bylo tam navždy. Jeho prokletí, že zničí vše, čeho se dotkne.
Zamířil k jedné ze zídek těsně u hradu a klesl na ni. Ještě nemohl čelit vyhlídce na návrat do Nebelvíru a konfrontaci s tucty obviňujících tváří.
Ron mu Hermionu dával za vinu… a ne bez důvodu. Remus mu dával za vinu Siriuse… opět ne bez důvodu. A co když útok na Prasinky byla jeho vina? Co když –
K jeho sluchu dolehly hlasy a Harry se přitiskl ke zdi. Poslední, co teď chtěl, bylo, aby jej někdo otravoval, proč je tady venku.
„… otřesné. Budeme potřebovat roky, abychom doplnili stavy.“
„Kolik bystrozorů jsme ztratili, Kingsley?“
„Deset. McFarlane bojuje tady, ale Calixtus zemřel dřív, než ho dopravili ke svatému Mungovi…“
Harry se sotva odvažoval dýchat, dokud se jejich hlasy nevytratily do dálky. Až když byl zcela sám, zamyslel se nad jejich slovy.
Bystrozorové. Přišli o deset bystrozorů.
Poprvé od útoku se Harryho strach obrátil k Tonksové. Byla tam. Doufal, že je v pořádku. Určitě je v pořádku…
Cítil chlad a strach. Jizva jej bolestivě bodala a on si ji promnul. Možná pošle Tonksové sovu, jen aby věděl, jak se má. Ale nejspíš si dělá starosti pro nic za nic… Určitě.
Bojoval se špatným směrem myšlenek, ale něco mu v paměti vrtalo.
Belatrix s šaty pokrytými krví a šíleným úsměvem pod temnými, ztěžklými víčky. „Ta míšenecká špína nebyla má příbuzná.“
Deset mrtvých bystrozorů.
A Belatrix Lestrangeová zabila příbuzného… poloviční krve.
„Nejdřív bratranec, nyní neteř…“ Sirius byl bratranec. Neteř. To mohla být jen…
Ne, na to nemůže ani pomyslet.
Ale vplížilo se do něj strašlivé podezření.
„Už byla poloviční mudla, tak mi připadalo přiléhavé ji jako mudlu zabít…“
Ne. To není možné.
Ona je v pořádku. Jen jej přepadá paranoia. Může za to jen ten útok, Remus, Hermiona a Ron… je ve stresu. Nervózní. Tonksová bude v pořádku; předtím s ní mluvil, ne? A slíbila, že mu dá šanci, až dostuduje Bradavice. Měli plány. Nemohli se dnes právě… smířit, aby to pak takto skončilo. Toto se nestalo!
Ani nevnímal, že vstal, a už vůbec ne že běží do sovince a píše vzkaz. Uvědomil si, že se chvěje v nočním vzduchu a do temnoty sleduje mávání křídel Hedviky s bílým papírem v pařátech.
Hodiny tam stál, sotva si všímal mrazivého vzduchu, který mu pronikal do končetin, do kostí, nebo oblaku dechu, který mu vířil před zkřehlými tvářemi. Nevšiml si, jak se na nebe prodírá světlo, černá se mění do fialové. Prostě věděl, že je v pořádku. Musí být, protože opak byl prostě příliš strašný, aby o něm přemýšlel.
Do vědomí jej vrátila až Hedvika snášející se zpět s papírem na noze. Tonksová mu odpověděla. Sladká úleva mu zaplavila hruď a Harry dychtivě roztrhl dopis.
SLYŠEL JSEM, ŽE BYLI ZRANĚNÍ NĚKTEŘÍ BYSTROZOŘI. KDE JSI? JSI V POŘÁDKU? PROSÍM, NAPIŠ MI. HARRY
Stáhl se mu žaludek. To byl jeho vzkaz. Ten, který poslal jí, a který se mu teď vrátil.
Neexistoval žádný adresát.
Tonksová byla mrtvá.