Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/31/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 31. Příliv změn
Harry celý rok důsledně odmítal Ronovy a Hermioniny prosby, aby spolu šli do Prasinek, takže je překvapilo, když konečně souhlasil.
„Fakt? To je bezva, Harry!“ vykřikla Hermiona a jeho trochu otrávilo, že jej skutečně objala. „Několik měsíců jsem si dělala starosti, když jsi ani na krok neopustil školu. Ale tohle bude fantastické. Bude to jako za starých časů.“
Harry se přívětivě usmál, ale uvnitř se chvěl nervozitou. Byla pravda, že je konečně připravený unést ty zkoumavé pohledy, které přicházely ruku v ruce s objevením se na veřejnosti, ačkoli v něm stále vyvolávalo úzkost vědomí, že to udělá na úkor bezpečnosti svých spolužáků. A pak tu byla motivace tam zajít.
Chystal se konfrontovat Tonksovou.
Přemýšlel o jejich rozhovoru, který vedli před několika dny, a došel k závěru snad ne z oblasti zbožných přání: pustila jej k vodě, protože ho považovala za příliš nezralého. A jestli tohle byl důvod, pak… chtěl s ní mluvit, protože i když je moc mladý teď, kdo může říct, co se stane za rok, za dva?
Miloval ji. A nedokázal si představit, že by to jen tak skončilo. Pokud by jí to řekl, možná se víc zamyslí, než to s ním nadobro skoncuje.
Celou cestu do městečka byl nervózní. První šanci dostal, když se vytasil s chatrnou záminkou a oddělil se od přátel, aby si ‚šel promluvit s profesorem Lupinem‘ o jeho známkách v obraně. Jakmile byl z dohledu, začal se ohlížet po Tonksové.
Ale když ji našel, jeho úzkost vzrostla natolik, že si málem pozvracel hábit. Zachytil její oči a pokynul směrem k uličce poblíž obchodu U Džina v láhvi. Přikývla téměř neznatelně a po pár minutách se tam k němu připojila.
„Harry, co se děje?“ zeptala se a nevypadala, že by se cítila příjemně.
Zvláštní, jak si nacvičoval vše, co řekne, ale ta slova se teď zdála směšná.
„Ehm, přemýšlel jsem…“ Harry si nervózně otíral ruce o hábit. „A, no, víš – přemýšlel jsem o tom, proč nám to nemůže fungovat. A chápu to. Uznávám. Ale…“
Odmlčel se, najednou příliš nervózní, aby promluvil. Tázavě zvedla obočí a on se obrnil a pustil se do toho.
„No, vím, jsem ještě v Bradavicích, a vím, že teď nemůžeme nic dělat. A to je v pohodě,“ dodal rychle. „Respektuji tvé rozhodnutí. Ale, no, myslel jsem, že bych ti měl říct… Fakt tě mám rád. Nebo, spíš, miluju tě, víš. Miluju.“
Překvapení opanovalo její tvář. „Ach…“
Harry si rukou prohrábl vlasy a přál si, aby se neježily. Nedokázal si představit, jak směšně právě teď vypadá, teď, kdy s vlasy trčícími do všech stran koktá své vyznání lásky.
„Koukni, když to takhle vypálím, možná si myslíš, že jsem moc mladý, nebo moc nezralý, nebo tak něco, abych opravdu věděl, co cítím. Ale, no, mil… vím, co cítím. A opravdu to tak cítím… Miluju tě. A i když nechceš, aby se teď něco stalo, tak… Nechtěl jsem to jen tak nechat, aniž bych ti to řekl. A usoudil jsem, že říct ti to bude dospělé, že jo? Takže…“
Harry se v tom vteřinu plácal a pak pokrčil rameny. „To je vše.“
„Harry,“ Tonksová mu přitiskla prsty na rty. „Podívej…“ zhoupla se na patách a sledovala ho se zvláštním úsměvem. „Je opravdu milé, žes mi to řekl, a moc si toho cením. Ale… nejsem si jistá, že víš, co říkáš.“
„Ne!“ protestoval Harry teď trochu frustrovaně. „Vím. A opravdu jsem nad tím přemýšlel. Nevycucal jsem si to… z prstu. Už chvíli vím, co cítím, ale nemyslel jsem si, že bys to chtěla slyšet. A přiznávám se ti teď, protože, no, nechci, aby to – co máme – prostě jen tak skončilo, aniž bys to věděla. Aby sis myslela… že to pro mě nic neznamenalo. Protože tak to není! Pro mě to něco znamená.“ Hleděl na ni a pak přiznal: „Znamená to všechno. Miluju tě.“
Tonksová jej studovala s obočím nakrabaceným. „Harry, tyhle věci rychle odeznívají, když jsi puberťák. V Bradavicích jsem se zamilovávala a odmilovávala každý týden.“ Plaše se usmála. „Vím, že si myslíš, že mě asi miluješ, ale Merline… je ti jen šestnáct.“
Harry ji frustrovaně popadl za ruku. „Jo, vím, že je mi šestnáct, dobře? Chápu to! Takže podle tvých argumentů v žádném případě nemůžu cítit nic skutečného –“
Oči se jí rozšířily. „Harry, víš, že jsem to tak nemyslela –“
„Pak co?“ vykřikl Harry. „Řekl jsem ti, že tě miluju, a tys mi řekla, že nemám představu, o čem mluvím!“
„Jen si myslím, že láska je velká věc, Harry, a ani jeden z nás není v situaci, kde by… no, kdy by to fungovalo.“
„Pak kdy bude?“ zeptal se.
„Nevím!“ Bezmocně mávla rukou. „Možná to bude jiné, až dostuduješ –“
„Až dostuduju? Fajn!“ Harry po té šanci skočil. „To je jediné, co chci! A co se stane, až budu konečně dost starý a pošlu ti sovu se vzkazem, ve kterém ti všechno toto řeknu? Pokud ti znovu řeknu, co k tobě cítím, a ty uvidíš, že to není přechodná fantazie?“
Tonksová se ušklíbla. „Nestane se nic, pokud to řekneš přes sovu.“
Harry to vnímal jako příliš důležité, aby se jejímu vtípku zasmál. „Když tě vyhledám, až dostuduju… pak mě budeš brát vážně?“
Usmála se. „Jasně, budu.“
Co?
Harry pohledem střelil k jejímu a ona se zazubila jeho užaslému výrazu. „Harry, mám tě ráda… Hodně. Až vystuduješ a pořád budeš o mě stát, budu naprosto připravená na pár drinků… a cokoliv se pak stane.“
Zíral na ni. „Opravdu?“
„Samozřejmě!“ Prsty mu přejela po dlani. „Neříkám, že to musíme ukončit navždy. Až vyjdeš z Bradavic a oba to budeme cítit stejně… nevidím důvod, proč bychom to nemohli znovu rozjet.“
Harry ji chytil za ruku; najednou mu vše připadlo až příliš dobré, aby to byla pravda.
„Jsi si jistá? Jsi – opravdu tohle… není konec?“
Nesměle na něj pohlédla a on si uvědomil, co přesně říká. Z náhlého popudu si přitáhl její ruku ke rtům. „To je – to je fantastické!“
Tonksová se zasmála. „Polibek na ruku… Velmi zastaralé, Harry. A tak uhlazené.“
Harry cítil, jak mu v rozpacích hoří tváře. Přemýšlel, jestli její ruku nepustit. „Vůbec nejsem uhlazený.“
„Vím, že nejsi.“ Tonksová se s úsměvem natáhla a prsty mu zlehka přejela po tváři; oči jí zářily do jeho. „Jiného bych tě nechtěla.“
Zamilovaně se na ni díval, když mířili směrem k náměstíčku. Dokonce i poté, co Tonksová škobrtla o kámen a on zakopl o ni, a co ležela na zemi smíchy se svíjející, prostě jen zíral do nebe v úžasu, jaké reálné možnosti na něj čekají.
A nedokázal se zastavit a usmíval se.
ooOOoo
„Co je s tebou, kámo?“
„Hm?“ Harryho myšlenky byly přitáhnuty zpět do přítomnosti, v níž se na něj z druhé strany stolu v hostinci U prasečí hlavy smáli jeho dva nejlepší kamarádi.
„Celý oběd jsi neřekl ani slovo,“ pravil Ron s plnou pusou brambor.
„A poslední hodinu se usmíváš do zdi,“ dodala Hermiona, zatímco Ron poslal přehnaně podezíravý pohled řečené stěně. Dívka se na Harryho významně podívala. „Myslím, že máš něco, co bys nám chtěl říct.“
Harry zavrtěl hlavou v divokém popření, ale stále s úsměvem.
„No?“ pobídla jej Hermiona rázně. „Vyklop to.“
„No tak, Harry. Víš, že nám nemůžeš lhát,“ zahrál Ron přísný tón. „Vždycky to poznáme.“
„Nic to není!“ protestoval Harry, ale cítil, že rudne. No, perfektní!
„Vsadím se, že se líbal s nějakou holkou,“ zahihňal se Ron.
Hermiona obrátila oči v sloup. „Ale Rone, musíš vždycky –“ změnila výraz, když zachytila Harryho nervózní pohled, a oči se jí rozšířily. „Harry Pottere! Tys to před náma skrýval?“
„Myslím, že skrýval,“ doplnil Ron ochotně.
„No? Copak nám o ní povíš?“ Hermiona strčila vidličku do úst a oči se jí třpytily pobavením. „Někdo, koho známe?“
„Děcka,“ Harryho tváře hořely, „vážně, nemám –“
„Beru to jako ano,“ Hermiona pronesla samolibě. „Je to šesťačka?“
Harry pocítil osten podráždění, obzvláště když se ozval Ron: „Ne, to se mi nezdá. Vidíš? Ještě víc by zrudl, to se vsadím.“
„No tak, nechte toho!“ vykřikl Harry, vyděšený, že kamarádi na vše přijdou jen z jeho reakcí na jejich otázky. Ale rozesmál se. „Nemůžu uvěřit, že si skutečně myslíte, že bych před váma dokázal udržet tajemství.“ Ignoroval Ronův významný pohled a to, jak se bezmála chystá prasknout tím, co neříká. „Nemám žádnou tajnou holku.“
„Věřím mu.“
Při uštěpačném hlase Draca Malfoye všichni tři ztuhli. Stál jen několik stop od nich s rukama překříženýma a úšklebkem na rtech. Za jeho rameny se čněli dva mohutní bodyguardi.
„Na Pottříka by se podívala jedině nějaká holka stejně slepá jako on.“
Harry si rozpačitě posunul brýle. „Vypadni, Malfoyi.“
Malfoy se ušklíbl. „Přinuť mě.“
„Ignoruj ho,“ ozvala se Hermiona z druhé strany stolu. „Nestojí za námahu, Harry.“
„No, nevím…“ zašeptal Ron. Diskrétně otevřel dlaň, aby Harrymu ukázal blbůstky Freda a George, které mu začátkem týdne poslali. Harry se nad nimi zlomyslně zazubil.
„Jsi ochotný stát si za svým velkohubým prohlášením, Malfoyi?“ vyzval jej Harry a se škodolibou radostí myslel na tablety v Ronově ruce. Stačilo je jen hodit protivníkovi pod nohy a jediné, co po další tři minuty jeho hůlka zvládne, budou žertovné sprejové pruhy.
Draca to překvapilo, ale vrhl pohled na Crabbeho a Goyla; zjevně se před nimi nechtěl ztrapnit. „Fajn. Kouzelnický souboj. Za Třemi košťaty. Za deset minut.“
Střelil po Harrym zlomyslný pohled, načež stroze pokynul svým pohůnkům, aby jej následovali.
Hermiona se na Harryho zamračila.
„No tak,“ klidnil ji Harry. „Bude to zábava.“
„Neměl bys ho provokovat,“ kárala jej chladně.
„No, já půjdu!“ oznámil Ron, vysunul se z boxu a hodil svoji útratu na stůl. „Hermiono?“
Důstojně zavrtěla hlavou. „S tím nechci nic mít.“
Harry si vyměnil s Ronem podrážděný pohled, ale oba se zazubili.
„Tvoje chyba.“
ooOOoo
Draco absolutně zuřil, když jeho Expelliarmus vyprodukovalo jen žertovné pruhy, které by z jeho hůlky prostě stříkat neměly, a v téže chvíli Harry vystřelil své Rictusempra. Pak se ještě víc rozzuřil, když se v pase zlomený nekontrolovatelně smál, přičemž pokusy Crabbeho a Goyla skončily lechtacím zaklínadlem, které vyprodukovalo tytéž žertovné pruhy z jejich hůlek. Hihňající se Draco se bezmocně válel v růžové hmotě, zatímco jej šimraly neviditelné prsty.
Harry a Ron hýkali smíchy. Harry si ještě utíral slzy z očí, když se nad Dracem slitoval a lechtací zaklínadlo ukončil. S radostí sledoval blonďatého Zmijozela zvedat se na nohy, třást se vzteky a rozmazávat si růžovou hmotu po svém drahém hábitu.
„Za to tě zabiju, Pottere!“ zařval.
Ta slova Harryho a Rona rozesmála ještě víc a potěšení vzrostlo, když Draco nabral hrst žertovných pruhů a pokusil se je na ně hodit. Dopadly na zem desítky centimetrů od cíle.
„Crabbe, Goyle!“ vykřikl Draco zdrchaně.
Dva mohutní tělesní strážci se pohnuli vpřed. Harry poslal Ronovi znepokojený pohled a poprvé cítil ohrožení.
„Jak dlouho ten efekt vydrží?“
„Už by měl vyprchat,“ poznamenal Ron vědecky. „Ale kdo se stará o souboj? Expelliarmus!“
Hůlky Malfoye, Crabbeho a Goyla jim vyletěly z rukou. Goylova a Crabbeho zapadla někam do růžové hmoty, ale Harry si všiml, že Dracova se odrazila od vzdálené zdi. Draco, naštěstí, neviděl, kam se ztratila. Šedýma očima zběsile hledal kolem, pak se zamračil na Rona.
„To ti oplatím, Weasley,“ slíbil mu chladně. „A také tvým bratrům.“
„Ohó, to se bojím,“ střelil zpět Ron stále ještě s úsměvem.
Jeho veselí se však vypařilo, když všech pět chlapců zaslechlo vzdálený křik. Harry ostražitě ztuhl a zvedl hůlku. Skupina bystrozorů se prohnala kolem a Ron na ně zakřičel: „Co se děje?“
Žádný se neráčil odpovědět, ale z nedalekého obchodu k nim přispěchala starší čarodějka.
„Říká se, že skupina Smrtijedů se přemístila na okraj města. Raději byste měli najít své učitele, zlatíčka.“ Očima padla na Harryho a soucitně se na něj usmála. „Obzvláště ty, mladý muži.“
Harry si rozpačitě promnul jizvu, když odcházela. Ron se vyčítavě podíval na Draca, který se na něj ušklíbl.
„Teď jsi vyděšený, co, Weasley?“ zeptal se Draco samolibě, protože si všichni plně uvědomovali, že mezi útočícími Smrtijedy by mohl být Lucius Malfoy.
„Ty zmetku! Vsadím se, že jsi o tom věděl!“ vykřikl Ron.
Draco zamyšleně sevřel rty a oči mu zářily radostí. „Smrtijedi… hm… zajímalo by mě, jestli zabijou nějaké mudlovské šmejdy…“ Na rtech mu zahrál krutý úsměv. „Řekni, kde je Grangerová?“
Ronova tvář se zkřivila vztekem, a než ho Harry stihl zastavit, praštil pěstí Draca do tváře.
„RONE!“ vykřikl Harry, vrhl se dopředu, aby popadl rozzuřeného zrzka, a zároveň zvednutou hůlkou varoval Crabbeho a Goyla, kteří vypadali, jako by se chystali po nich skočit.
Draco Malfoy se rychle vyškrábal na nohy a z nosu mu tekla krev.
„Jsi mrtvý, Weasley,“ zachraptěl s šedýma očima divokýma zuřivostí. „Zabiju tě!“
Ron se zasmál. „Jo, správně, Malfoyi. Co uděláš? Nastrčíš na mě svého fotříka?“
Draco zíral z Rona na Harryho, který stále přidržoval kamaráda za ramena. Výraz mu ještě zchladl.
„Crabbe, Goyle, zapomeňte na své hůlky! Najděte moji!“
Do prdele. Harry byl odhodlaný dostat se sakra odsud dřív, než Malfoy najde svoji hůlku a ještě situaci zhorší. Nechtěl jako nějaký idiot ztrácet čas půtkou s Dracem, zatímco bystrozorové bojovali se skutečnými Smrtijedy.
„Pojď, Rone, mazejme odsud,“ zasyčel mu Harry do ucha.
„Jak se můžeš jen tak stáhnout? Víš, že je jedním z nich, Harry!“ vykřikl Ron a vyčítavě ukázal na Draca, zatímco jej Harry neustále táhl zpět. „Určitě má prsty v tom útoku!“
„Teď-není-ten-správný-čas,“ pravil Harry pevně. „Pojďme!“
Když zatáčeli za roh, Harry se ohlédl. Draco stále hledal hůlku; se svými bodyguardy si zjevně nevšiml, kam spadla, že leží u vzdálené zdi, a všichni po kotníky v růžové hmotě šátrali po zemi.
No, tím líp, pomyslel si Harry, když se prodírali ulicí. Se zaměstnaným Malfoyem nehrozilo žádné zranění –
Prohnal se jím strašný pocit.
Cítil, jak se do něj vplížil strach, ale kamaráda nepustil. Harryho oči vyhledaly Ronovy a v nich se odrážela jeho vlastní hrůza.
Mozkomorové.
„Harry! Rone! Kde jste byli!“
Harryho zalila vlna úlevy, když k nim přiběhla Hermiona s vlasy divoce vlajícími u ramen; viditelně byla na konci s dechem a hnědýma očima přeběhla po jejich ucouraném vzhledu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Ron a na Draca zjevně zapomněl.
„Jsem v pohodě, ale Parvati zasáhlo zbloudilé zmenšovací kouzlo,“ oznámila Hermiona věcně. „Musíme dostat Harryho do centra; zaslechla jsem Pastorka, jak říká něco o zajištění oblasti.“ Hlas se snížil do šepotu a oči měla odhodlané. „A vsadím se, že to také cítíte.“
Oba chlapci se zachvěli. Nepotřebovali její varování o blížících se mozkomorech.
„Tak jdeme!“ řekl Ron a popadl Harryho za paži.
Toho poněkud vytočilo, že cítí Hermioninu ruku na té druhé. „Hej – co děláte?“ zeptal se a zamračil se na ruce svých přátel svírající obě jeho paže. „Cítím se, jako bych pochodoval pod gilotinu nebo tak něco.“
„Harry, všichni víme, jak by se jim líbilo, kdyby tě tu našli,“ odpověděla Hermiona kousavě, když zahnuli za roh.
Výrazy měli napjaté; Harry cítil, že se její ruka chvěje. Ti mozkomorové, kdekoliv byli, blížili se.
Harry udělal další tři kroky, než si uvědomil, že za sebou nechali Draca, který ještě hledá hůlku.
Smrtijedi sice mohli odlišit přítele od nepřítele, ale upřímně pochyboval, že by si jakýkoli mozkomor nechal ujít hostinu na Dracovi a jeho kumpánech jen proto, že se podobal Luciusi Malfoyovi.
„Sakra. Rone! Hermiono!“ Setřepal jejich sevření a odtáhl se. „Musíme zajistit, aby Malfoy dostal zpátky hůlku. Vsadím se, že z nich tří jen on umí vyvolat Patrona.“
Ron na něj zíral široce otevřenýma očima. „Blázníš? Mozkomorové už tam můžou být!“
Harrymu poskočilo srdce strachem. „Pak musíme jít hned!“
Otočil se a vyběhl zpět k onomu místu. Někde za sebou slyšel zadýchanou Hermionu: „Harry má pravdu, Rone…“
Viděl, kam spadla Dracova hůlka. Jediné, co musel udělat, bylo ukázat na ni, a…
Harrymu ztuhlo srdce v hrudi, když zahnul za roh a spatřil Crabbeho a Goyla, jak se třesou zády ke zdi před přibližujícím se mozkomorem, a bledého Draca ztuhlého před druhým.
Dlouhou dobu hrozil Harryho strach, že jej utopí v hrozných obrazech, které napadaly jeho oči.
…Sirius padá zády skrze závoj…
Mozkomor se natáhl, aby popadl Draca…
„Pokloň se smrti, Harry… možná to dokonce nebude bolet…“
Přinutil se myslet na něco pěkného. Něco báječného.
Něco… Tonksová. Úsměv na její tváři, když mu řekla, že není konec. Ta naděje, která v něm vykvetla, když si uvědomil, že v budoucnosti na něj čeká něco dobrého…
Cítil, jak mu srdce poskočilo radostí, a hlas měl silný, když hlasitě vyřkl: „EXPECTO PATRONUM!“
Patron vystřelil s oslepujícím zábleskem z hůlky a mozkomorové ustoupili před dorážejícím jelenem. Ten drtivý chlad vzduchu se odplížil a strachem ochromené, vyděšené tváře Crabbeho a Goyla se pomalu uvolnily.
Draco se zhroutil na místě, kde jej mozkomor zahnal do kouta. Harry pocítil nepříjemný strach, že přišel pozdě, a přistoupil ke zhroucenému Malfoyovi.
Bledý, špičatý obličej se zvedl, šedé oči rozšířené a divoké strachem. Draco vypadal naprosto sinalý a dlouho slepě zíral na Harryho, než pochopil, kdo jej zachránil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry jemně.
„Na co si tu hraješ, Pottere?“ ptal se Draco roztřeseným hlasem.
„Fakt, že se navzájem nenávidíme, neznamená, že tě nechám mozkomorovi, Draco,“ pravil Harry tlumeně. Všiml si Dracovy hůlky na zemi, přivolal ji a hodil ji zpět k druhému chlapci.
Draco na něj nevěřícně zíral. S roztřesenými končetinami se krčil na zemi a rozechvělé prsty obtočil kolem hůlky. Zakymácel se, ale nevypadal, že má sílu vstát.
„Tady –“ přiblížil se Harry.
„NEDOTÝKEJ SE MĚ!“ zaječel Draco a odvrávoral od Harryho nabídnuté ruky. Harry ji spustil k boku. „JEN SE DRŽ, SAKRA, DÁL ODE MNE, POTTERE!“
Harry zvedl ruce na znamení kapitulace. Draco na něj zíral se směsí vzteku a strachu, když se opilecky potácel dozadu. Pak, bez dalšího sbohem, se otočil a rozeběhl. Crabbe a Goyle si vyměnili ohromené pohledy a odklátili se za ním.
Harry střelil bezradným pohledem na Rona a Hermionu, kteří se drželi pár stop za ním.
Opravdu, Draco mohl aspoň –
Ztracený v myšlenkách je neviděl přicházet. Ale Hermiona ano.
„HARRY, NE!“
Její výkřik přehlušil hlasitý, ostrý zvuk neznámého prokletí. Harry se otočil právě včas, aby zahlédl jasně oranžový paprsek světla, které vyslal jakýsi Smrtijed, než byl padajícím tělem odstrčen stranou.
Kouzlo narazilo přímo do Hermioniny hrudi.
„HERMIONO!“
Nejasně si uvědomoval Ronův úzkostný výkřik, jak zrzek vypálil kletbu zpět na Smrtijeda. Nevšiml si třech dalších, kteří se vynořili ze stínů. Jen viděl, jak se Hermiona nehlučně hroutí na zem, a při tom pádu ji zachytil.
„Hermiono. HERMIONO!“ vykřikl, ale bál se zatřást bezvládným tělem, zděšený její popelavou tváří.
Ale ne. NE! Nenech ji zemřít! Ať není mrtvá! –
Skoro vztekle zařval, když ucítil silné paže, které jej obemkly a odtáhly od ní. Harry s tím sevřením bojoval, ale za sebou uslyšel známý hlas: „To jsem jen já, Harry.“
Byl to Remus.
„Remusi – Hermiona – ona je –“ zalkl se a stále bojoval s pevným objetím. Proč jej Remus táhne zpět? Bral jej od ní! Je zraněná, sakra, copak to NEVIDÍ?
„Nech ji. Je jich moc!“ vykřikl Remus a s pevným škubnutím táhl Harryho pryč. „Musíme tě odsud dostat!“
„HERMIONO!“ křičel Harry a bojoval s Remusem a jeho neochvějným sevřením. Kletby střílely vzduchem kolem nich, ale on bojoval s Remusem. Dokázal zaregistrovat jen fakt, že ji opouštějí a nechávají tam, kde ji kdokoliv může dostat! Nechávají ji zemřít!
Frustrovaně vykřikl, když ze sebe nedokázal sevření setřást. Větší, starší muž ignoroval jeho boj a vtlačil jej dovnitř k madame Pacinkové a pak na podlahu za pultem, kde přitiskl Harryho tělo svým vlastním. Nato zvedl hůlku k otevřeným dveřím. Harry na něj křičel.
„Pusťte mě, PUSŤTE MĚ! Je zraněná!“
„Nemůžeme nic dělat, Harry,“ reagoval Remus zadýchaně a z čela mu kapal pot, jak držel hůlku v pohotovosti. „Jeden z bystrozorů se o ni postará. MDLOBY NA TEBE! MDLOBY NA TEBE!“
Smrtijed padl k zemi v té chvíli, kdy vrazil do dveří. Ten za ním uhnul na stranu a Remusova kletba jej minula. Znovu se objevil.
„REDUCTO!“ zařval Smrtijed a pult nad jejich hlavami se roztříštil.
Remus se přikrčil. Harry vypáčil hůlku tisknutou jejich těly a strčil ji mezi kusy dřeva. „MDLOBY NA TEBE!“
Smrtijed se zřítil na zem.
„Dobrý zásah, Harry,“ zasupěl Remus a poplácal jej po zádech.
Harry si tu chvíli vybral, aby se vzpřímil, ale Remus jej popadl za zátylek a tvrdě jej přitiskl na podlahu.
„Ne… Remusi –“
„Nikam nepůjdeš!“
„Potřebujou mě venku!“ zasípal Harry a s hrůzou myslel na Hermionu ležící na zemi se vším tím bojem všude kolem. Mohla umírat… mrtvá… A on ji tam jen tak nechal…
„Nepotřebují-tě,“ procedil Remus skrz zaťaté zuby. „Vyjdi ven a necháš se zabít.“
„Můžu jim pomoct…“ prosil Harry a znovu se zvedal. „Můžu někoho zachránit –“
Remus jím praštil zpět na zem. „Nebo můžeš ZPŮSOBIT NĚČÍ SMRT! Copak ses po Siriusovi nic nenaučil?“
Harry zalapal po dechu. Ležel rozdrcený pod Remusem a cítil se, jako by jej druhý muž právě praštil do břicha.
Zvuky boje se od dveří vzdalovaly. Stále zadýchaný Remus na něj klesl a jeho dech chrčel Harrymu u ucha. Stisk nepatrně polevil, když si uvědomil, že s ním Harry nebojuje.
„Promiň, Harry,“ zašeptal do mladíkova ucha. „Neměl jsem to říkat.“
Harry se pod ním cítil ztuhlý, jako by se změnil na led. Někde tam venku Hermiona ležela zraněná, možná mrtvá a on jako by ztratil veškerou sílu svého těla.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl Remus jemně. „Nechtěl jsem nic naznačovat – Harry. Neviním tě z toho, co se stalo Siriusovi. Nemyslel jsem to tak.“
Ale ano, myslel… napadlo Harryho a cítil chlad. Myslel a dobře to víš.
Takže… Remus si myslí, že zabil Siriuse. Asi od Harryho bylo trochu hloupé, že si to neuvědomil dřív, že proto Remusovy úsměvy nedosáhly k očím, proto se jeho náklonnost zdála tak napjatá. I on věděl o Harryho zodpovědnosti za Siriusovu smrt. A kvůli tomu už Harryho neměl rád.
Vážně to měl čekat. Proč neviděl, jak se to blíží?
Zalil jej prázdný pocit studu a přál si, aby ho pohltila zem.
Remus přenesl váhu z Harryho a usadil se za pultem vedle něj. Harry se vzpřímil pomocí roztřesených paží a posadil se na paty. Nemohl se přimět, aby na druhého kouzelníka pohlédl.
„Harry…“
Cítil Remusův jemný dotek na paži a ztuhl.
„Prosím, Harry, nemyslel jsem vážně, co jsem řekl. Promiň.“
Harry sebou trhl pryč od toho smutného, strašného pohledu, od Remusova doteku, objal si kolena a záda přitiskl na druhou stranu pultu.
„Harry, opravdu jsem to tak nemyslel,“ prosil jej Remus tiše. „Víš to, že ano? Nemyslel jsem to tak.“
Srdce mu bušilo v uších, ale jen strnule přikývl; vycítil, že Remus by toho nenechal, dokud by tak neučinil. Byl si vědom mužova ustaraného pohledu ještě dlouho poté, co se přinutil k roztřesenému úsměvu a obrátil oči vzhůru ke stropu.
Uplynula půlhodina, během níž se nešťastně krčil v osamělé hlídce a naslouchal bitvě zuřící za nimi. Předstíral, že mu ta slova nevadí a že to Remus opravdu tak nemyslel, ale pravda visela ve vzduchu mezi nimi jako jedovatý toxin.
Ve svém srdci věděl, že nemá smysl předstírat.
PP: V kapitole použity úryvky z HP 4 – překlad Vladimír Medek