Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17

„Tohle pro nás není dobré místo,“ svěřila se mu Lenka a zkoumala černobílou mramorovou podlahu a křišťálový lustr s výrazem podobným odporu.

„Mě se tu vždy docela líbilo,“ odpověděl Remus a měl v úmyslu vkormidlovat do bezpečných vod zdvořilé konverzace dřív, než je ostatní členové Řádu budou moci zaslechnout. Zatím byli ve vstupní hale sami, ale to se mohlo každou chvíli změnit a on nechtěl, aby na ostatní členy Řádu na první dojem působila jako šílená malá holka. „Nejdříve to tu může působit trochu zastrašujícím dojmem, ale jakmile to tady poznáš, docela tě to okouzlí.“

Lenka na něj vrhla mírně vyčítavý pohled a pak se smutně usmála.

„Když jsem tady byla naposledy,“ řekla vysokým, vyrovnaným hlasem. „Zavraždili mého otce přímo před mýma očima. O vybavení domu jsem se moc nezajímala. I když koberce byly velmi pěkné.“

_______________________________________

Remusovi najednou přišlo, jako by mu zkratoval mozek. Věděl, že zírat na Lenku s naprostým zděšením nebylo zrovna vyspělé chování, ale nemohl přijít na jiný způsob reakce - vlastně nemohl přemýšlet vůbec.

Působila tak nevinně a vyjadřovala se tak fakticky a on se tady zabýval tím, jak kvůli těmto mezidimenzionálním cestovatelům bude vypadat před ostatními členy Řádu, a ještě si tajně přál, aby odešla.

Zatímco ona se musela vyrovnávat s pobytem na místě, kde zavraždili jejího otce.

Úzkost se musela projevit do výrazu jeho tváře, protože se znovu usmála, tentokrát šťastněji.

„To je v pořádku,“ zašeptala. „Když jsme se setkali, tak jste říkal správné věci, profesore. A snažil jste se mě zachránit.“

Najednou netoužil po ničem jiném než ji obejmout a někde pro ni sehnat velké množství zmrzliny. Než ale mohl přejít k uskutečnění alespoň první části svého přání, v krbu znovu vyšlehly plameny a objevili se...

Ne osoby, které očekával.

Byli to jen Neville, Hermiona a Harry, ale Remusovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Protože místo nevkusného a pomačkaného oblečení je nyní obepínaly černé bitevní hábity zvýrazňující jejich svaly (nebo, v Hermionině případě, křivky - od kdy měla nějaké křivky?). Pokud se šeredně nepletl, hábity byly vyrobeny z dračí kůže. Hůlky měli viditelně zasunuté v držácích na předloktí, za které by se nemusel stydět žádný bystrozor (jakkoli to bylo ilegální, každý z nich měl hůlky dvě). Zpoza Nevillových a Harryho zad zachytil záblesk rukojetí mečů a Hermionu opět obtáčel dvojitý pás plný lahviček s lektvary.

Vypadali jaksi vyšší než před pár minutami, už jen proto jak stáli vzpřímeně, každý pohyb prodchnut elegancí ostříleného bojovníka a jejich tváře...

...tváře starověkých válečníků, které viděl vyobrazené na gobelínech v bradavických chodbách, tváře povýšené, chladné a lehce unuděné světem, leč předpokládající, že se ten poddá jejich vůli. Vypadali zároveň staře a mladě, laskavě i lehce nepřístupně a nějakým zvláštním nepojmenovatelným způsobem naprosto nádherně.

Kdyby dimenzionální trhlinou prošli tito lidé, nepochyboval by o jejich příběhu ani na minutu. Byl by vůči nim podezíravý a choval by k nim respekt.

„Už začali?“ zeptal se Harry hlasem hlubším, drsnějším a tak velitelským, že to Remus nedokázal vysvětlit. Sám chtěl najednou stát vzpřímeněji, a kdyby neměl takovou averzi k jakémukoli druhu vojenského obřadu, instinktivní potřeba zasalutovat by jej zcela ovládla.

Lenka klidně přikývla.

Remus hlasitě polknul.

Harry na něj pohlédl a tázavě zvedl obočí. Vypadal netrpělivě a zcela pod kontrolou.

„To je v pořádku,“ poznamenala Lenka, jako by ji náhlé zjevení jejích přátel ani trochu nepřekvapilo. Co že to říkala? Že dnes večer musí být lvi? No, rozhodně se k tomu vhodně oblékli. „Profesorův svět se teď otřásá v základech, ale za chvilku přijdeme. Můžete začít bez nás.“

Konejšivě Remuse pohladila po ruce.

Harry místo odpovědi mírně naklonil hlavu Hermioniným směrem, jako by dával tichý příkaz. Remus si povšiml, že jizva ve tvaru blesku, kterou skoro vždy zakrýval vlasy, nyní zcela viditelně zářila a vypadala lehce zarudle. Vlasy měl shrnuté dozadu a působil díky tomu starší a trochu nespoutaný.

„Vysoce komplexní ochranné štíty,“ Hermionin hlas byl také jiný, upjatý a pečlivý s podtónem nepřipouštějící žádné nesmysly, což Remusovi připomnělo Minervu McGonagallovou. Každý kousek svého těla i mysli měla pod kontrolou, stejně jako pečlivě učesané vlasy. „Vytvořené Billem Weasleyem, jakkoliv zvláštně to zní. Ředitel je ve vedlejší místnosti, spolu se skupinou asi třiceti lidí - většinu z nich známe. Není zde nic, co by nám mohlo ublížit.“

Harry znovu mlčky naklonil hlavu, a Neville přenesl váhu a postavil se do pohotovostní pozice, která Remusovi připomněla Moodyho, když měl jedno ze svých paranoidnějších rozpoložení.

„Pojďme,“ pokynul tiše, hlas tak vyrovnaný, jako sám vypadal.

Harry přejel po místnosti pečlivým pohledem, mnohem působivějším, než diagnostická kouzla, která s Hermionou sesílali v nespočetně situacích předtím. Pak se ušklíbl, chladný a nebezpečný výraz v bledé tváři, a lehce přimhouřil své zelené oči.

„Vždycky jsem si myslel, že takové množství mramoru působí nevkusně,“ konstatoval a znělo to blahosklonně a povýšeně, vůbec ne šíleně nebo mimo mísu.

Hermiona se usmála pevně semknutými rty. Vzpomínka na to, jak na Luciuse vrhá Cruciatus, se Remusovi najednou zdála velmi čerstvá.

„Dávejte pozor na pávy,“ zamumlala hedvábným hlasem.

Jakmile Harry vyrazil směrem k společenskému sálu, lehkými a dlouhými kroky, které nenechaly nikoho na pochybách, že postavit se mu do cesty by bylo vyloženě směšné, Neville a Hermiona jej v těsném závěsu následovali, každý po jednom jeho boku. Jejich černé pláště za nimi vlály a ovíjely se jim kolem kotníků a vyleštěných bot.

Opustili vstupní halu v tichosti.

„Co to bylo?“ zeptal se nakonec Remus, vědom si vlastního třesoucího se hlasu. Navzdory všem těm věcem, kterých byl poslední dny svědkem, nikdy by ho nenapadlo, že by mezidimenzionální cestovatelé byli schopni takového vystupování.

Lenka ho znova pohladila po ruce.

„Chtěli jste, aby vypadali jako zázrak, ne?“ zeptala se lehce. „Chtěli jste předtím, aby byli krály a královnou. Inu, dnes večer tím vším jsou.“

To skoro i dává smysl, pomyslel si Remus nepřítomně, avšak většinu jeho mysli zaměstnávala snaha utřídit své předsudky a očekávání, které v minulých pěti minutách jaksi přestaly dávat smysl. Takže vůbec neprotestoval, když jej Lenka chytla za ruku silněji a začala jej táhnout do vedlejší místnosti.

Minuli Severuse a Siriuse, kteří měli na tvářích stejné šokované výrazy, a konečně stanuli vedle Lily, která pozorovala svého skoro syna stojícího nahoře na podiu po boku Albuse Brumbála s výrazem, který Remus neuměl pojmenovat.

Zrak nespouštěla z Harryho, ale tělem se přisunula blíž, jako by hledala nějaký zdroj tepla.

„Tak tohle bylo naprosto neočekávané,“ zašeptala a on jí souhlasně zamumlal do vlasů.

Neuvědomil si, že stále svírá Lenčinu ruku, dokud Albus nedokončil svoji úvodní řeč. Šepot utichl a Harry vystoupil, připraven převzít setkání do vlastní režie.

Tohle je ta nejdůležitější chvíle, pomyslel si Remus nepřítomně. Pokud teď Harry na první dojem zapůsobí důvěryhodně a autoritativně, výstřední chování bude později tolerováno. Naopak, když se teď ukáže jako cvok, Řád mu už nikdy nebude naslouchat.

Soudě dle způsobu, jakým Harry zaujal pozici ve středu, jak svojí přítomností vyplnil celou místnost, prohlédl si členy Řádu v tichosti rozestoupené před podiem, jak lehce pozvedl ruku a snadno umlčel poslední z nich, ta nejdůležitější chvíle pominula a Harry si je získal.

„Dobrý večer,“ promluvil nyní tím samým hlubokým, drsným hlasem, díky kterému zněl o deset let starší. „Dovolte mi nejdříve vám všem poděkovat, že jste se zde takto narychlo shromáždili. Ředitel Brumbál byl natolik laskav a představil nás a já doufám, že později bude příležitost popovídat si s každým z vás zvlášť. Nyní se, prosím, soustřeďme na důvod, proč jsme tady.“

Odmlčel se, nastavil rozevřenou dlaň a Hermiona plynulým pohybem vystoupila dopředu a vložila mu do ní třpytivý diadém.

Jakmile se ho Harry dotknul, zdálo se, že se jeho tvář zkřivila bolestí. Avšak ten výraz zmizel s úderem srdce a zanechal za sebou pouze sebekontrolu. Pozvedl diadém před sebe a plošky diamantů vytvářely světelné efekty po podlaze a po stěnách. Byl to jeden z nejúchvatnějších šperků, co kdy Remus viděl a divil se, kde jej našli.

„Tohle,“ oznámil Harry suše, „je viteál. Navzdory jeho kráse je to jeden z nejďábelštějších a nejnebezpečnějších artefaktů, se kterým většina z vás kdy přijde do styku. Hermiono?“

Hermiona po Harryho boku vytáhla hůlku a začala kouzlit sérii komplexních ochranných zaklínadel, která oddělila osoby na podiu - Harryho, Hermionu a Nevilla - od zbytku místnosti. Dále přidala osobní tělesné ochrany na ni i Harryho a pokynula Nevillovi, aby sestoupil do oblasti chráněné celkovým štítem.

„Ředitel Brumbál vás informoval o tom, jak viteál vzniká a co to znamená pro kouzelníka, který jej vytvořil. Co vám však neřekl je, jakým způsobem viteál působí na jakoukoli osobu, která se dostane do jeho blízkosti.“

Harry se odmlčel. Stále ve svých rukou otáčel diadém a klidně jej zkoumal, ale odlesky, které na něm tančily, se nyní zdály nepříjemné a oslňující a už vůbec ne úchvatné. Remus se pokradmu podíval doleva a doprava a viděl, jak kouzelníci a čarodějky kolem něj zírají na podium a visí Harrymu na rtech.

V davu postávalo mnoho starých přátel, Kingsley Pastorek, Artur Weasley, Amelie Bonesová, Nymfadora Tonksová, Lucius Malfoy. A na všech těchto tvářích se odrážela ta samá směsice pocitů, jakou cítil i on sám: strach a odpor, ale také zvláštní, děsivé okouzlení.

„Viteály,“ pokračoval Harry a tentokrát v jeho hlase zaznívala jistá naléhavost, jako by bylo životně důležité, aby ho poslouchali a vzali si všechna jeho slova k srdci, „jsou esencí zla. Narušují. Překrucují. Likvidují všechno dobré, co ve vás je. Zničit je je nebezpečné nejen fyzicky, ale také to znamená boj pro mysl a duši. A věřte mi, vypořádat se s nimi není lehké. Vlastně, co je nám známo, existují jen dva způsoby, a buďte si jisti, že jsme v této oblasti opravdu prozkoumali vše.“

Odvrátil pohled od viteálu ve svých rukou, jakoby to byla hračka, která jej už nudí, a pohlédl k publiku, které na jeho malý vtípek odpovědělo záchvěvem nervózního smíchu.

Remus viděl Luciuse, jak stojí poblíž podia, obočí zvedlé v tichém ocenění Harryho schopnosti hrát si s davem. Jakožto Zmijozel, který směřování tohoto druhu soustředění mistrně ovládal, to od jejich hostů nečekal o nic víc než Remus.

Smích utichl, Harry pokynul svojí druhou volnou rukou a tentokrát před své přátele vystoupil Neville a přiblížil se k Severusovi.

„Mistře lektvarů Snape,“ řekl Harry - a v jeho tónu se neobjevilo nic z konfliktních pocitů, které k Severusovi vysílal v posledních dnech. „Mohl byste potvrdit povahu látky, kterou je tento meč pokryt? Buďte však opatrný - je docela smrtící.“

Po tomto prohlášení následoval povyk, jednak proto, že meč, který Neville vytáhl z pochvy na zádech, byl očividně meč Godrika Nebelvíra (a Remus raději nepřemýšlel nad tím, že Harry má na zádech upevněný úplně stejný meč a jak jej dokázali získat i v této dimenzi) a za druhé proto, že Severus provedl pár diagnostických kouzel, jejichž výsledkem byl velmi překvapený Mistr lektvarů a slova ‚jed baziliška‘, která se vznášela vzduchem.

Takže ten ‚velký had‘, kterého těsně před setkáním zabili, opravdu existoval. Remusovi se najednou udělalo docela špatně ze vzpomínky na ten kousek hadí kůže, který Hermiona dříve téhož dne odstranila z Harryho vlasů. Lily se v jeho náručí lehce chvěla.

Neville předal meč Harrymu, rukojetí napřed, čepel spočívala na jeho pažích, jako by byl rytíř, který ji ukazuje svým vazalům. Harry zbraň uchopil, jako by se již narodil s ostřím v rukou. Zaujal neobvyklou pozici s diadémem v levé a legendární Nebelvírovou zbraní v pravé ruce, avšak výraz v jeho tváři, kamenný ve své vážnosti způsobil, že vypadal všelijak, jen ne hloupě či romanticky.

„Uvidíte teď něco škaredého a děsivého,“ konstatoval. „Mějte na paměti, že tohle je základ a tajemství Voldemortovy moci.“

Naklonil hlavu a Hermiona opět vytáhla hůlku. Na její povel diadém vyklouzl z Harryho ruky a vznesl se do vzduchu. Harry zaujal obranný postoj a najednou otevřel ústa a cosi zasyčel...

...a než Remusovi došlo, že Harry je zatracený hadí jazyk, než si vůbec plně uvědomil, co ty syčivé zvuky znamenají, vytryskl z diadému sloupec zeleného, tajemného dýmu, který se rychle šířil vzduchem nad nimi přímo k místu, kde Hermionin štít odděloval podium od ostatních.

Pár lidí zakřičelo, ale vesměs se všichni dokázali obdivuhodně ovládat. Většina z nich byla zkušenými bojovníky a viděla už horší věci než kouzelný dým. Remus od kletby, o které četl několik dní, čekal horší věci a už se skoro uvolnil, když najednou kouř ztmavl, začal se kroutit a nabírat tvary, které se ještě zcela neutvořily a nezviditelnily, avšak pouze náznak toho, čím by se mohly stát, naplnil jeho srdce hrůzou.

A pak se uprostřed kouřového sloupce objevily dvě oči a zazněl hlas. V tuto chvíli už docela dost lidí ztratilo kontrolu.

„…Harry Pottere…“ zasyčel vysoký, hrůzostrašný hlas a naplnil každý kousek místnosti a vysával z ní všechno světlo a teplo. „...Vidím tvé srdce... a je to krvácející, svraštělá věc bez kousku naděje. Dej mi jej. Už ti nic nezbývá, žádná moc, žádná síla, žádná naděje...“

Remus si byl vědom, že ta zpráva není určena jemu, že to vědomí uvnitř viteálu pravděpodobně ani nevnímá ostatní lidi v místnosti, avšak ta slova se mu vrývala hlouběji a hlouběji a cítil vzrůstající beznaději, uvědomění, že selže, že se poddá tomu monstru uvnitř sebe, že to je jen otázka času...

Ale Harry stál naprosto neovlivněn, ruku s mečem silnou a pevnou a pohledem klidně zkoumal kouřový sloupec, jako by pro něj ta slova vůbec, ale vůbec nic neznamenala.

„...proč stále bojuješ, Harry?“ zasyčel ten hlas. „Vše, co jsi kdy měl, je ztraceno. Všechna ta láska, ta zářivá budoucnost. Dokonce i tvá nověnalezená matka si myslí, že jsi blázen. Jedinou tvojí odměnou bude smrt, Harry. Nech to být a vzdej se. Nikdy nemůžeš vyhrát...“

Lily v Remusově náručí zasténala, obličej zmáčený slzami a on cítil, jak mu skrz tělo běží mráz a krade všechno teplo, které v sobě kdy měl, až se třásl jako osika a držel svoji ženu co nejpevněji.

Harry nicméně pootočil tvář k Hermioně.

„Po čase se začnou opakovat, že?“ konstatoval a pak pozvedl svůj meč.

Ta věc v oblaku dýmu vydala ďábelské, rozzuřené zasyčení a pak se světlo změnilo a tvary se začaly vyostřovat a najednou se ve vzduchu objevila lidská postava, mladá žena s dlouhými rudými vlasy, nadpřirozeně krásná, avšak s očima bez života a hladkýma jako dva oblázky.

„Vybrala jsem si tě jenom proto, že jsi mi ho připomínal, Harry,“ zašeptala s krutým pobavením v hlase a tentokrát Harry zareagoval. Viditelně sebou trhl a jeho tvář zbledla. „Milovala jsem tě jenom proto, že se v tvém srdci ukrýval kousek jeho duše. Ale ty jsi v porovnání s ním zbabělec a ztroskotanec a nakonec si nikdo nebude pamatovat tvoje jméno...“

Harry vzhlédl k přízraku ženy a navzdory jejím strašným slovům, navzdory zášti, která plnila její tvář, se v jeho očích objevilo něco jako hluboká touha.

„Chybíš mi,“ zašeptal tak tiše, že ta slova mohly rozluštit jen Remusovy vlkodlačí smysly. „Chybíš mi každý den, lásko.“

A pak do diadému sekl mečem a opakující se vřískot přízračné dívky naplnil místnost hrůzou.

Když Remus opět otevřel oči, sál tonul v tichu a světlo se zbarvilo opět do teple žlutých odstínů svíček. Ostatní členové Řádu okolo něj se krčili tam, kde předtím stáli, paže pozvedlé nad hlavami v ochranném gestu a obličeje zkroucené děsem. Dokonce i Brumbál se posunul trochu dál od podia a Lucius vypadal bledší než obvykle.

Ze všech přítomných stáli vzpřímeně a beze strachu pouze Harry a Hermiona na vyvýšeném podiu a Neville a Lenka uprostřed davu.

„Tak tohle, dámy a pánové,“ řekl Harry a bylo zcela neuvěřitelné, že je po takovém zjevení schopen mluvit, natožpak takhle klidně, „byl viteál. To, s čím musíme bojovat. A jak jste mohli vidět, je to boj, který můžeme vyhrát.“

_______________________________________

Pozn. autorky: Popis viteálu jsem stvořila podle zničení medailonku ze sedmé knihy. I když diadém není potřeba otvírat, v mé interpretaci je potřeba viteál aktivovat předtím, než je možno jej zničit, takže přesně to Harry udělal.

Rudovlasá žena, která se mu zjevila, byla samozřejmě Ginny (to jsem vám snad ani nemusela říkat, ne?).

Co si myslíte o drsňákovi Harrym a jeho parťácích? Chcete o nich číst víc? To se vám určitě vyplní v další kapitole, která také bude obsahovat jejich setkání s Ronem a také první střet s Jamesem Potterem.