Poslední zamlžené a třeskuté listopadové dny se přehouply v prosinec dřív, než si toho vůbec stačila všimnout.
Noci byly tak chladné a tajuplně tiché, jak přírodu pomalu přemáhal mráz, že toužila po společnosti. Vichry ustaly, za což byla vděčná, ale to ticho zůstávalo stejně strašidelné.
Dělala všechno možné, aby se zaměstnala, aby trávila co nejméně času ve svých komnatách, a střídala návštěvy knihovny s organizováním vánočního plesu s Michaelem a prefekty. V komnatách vládlo po její hádce s Dracem dusno a ona se neodvažovala pobývat v jeho společnosti déle než pár nezbytných okamžiků. Přestože se jejich bouřlivá hádka udála už před více než dvěma týdny, stále se cítila nesvá. Stačila vteřina nad rámec nutnosti a její tělo okamžitě začalo reagovat – do tváří se jí vkradlo horko a ucítila lechtání v břiše.
Draco na druhou stranu její společnost vyhledával neustále. Pokaždé náhodou vyšel z pokoje, když ji slyšel v kuchyni nebo v obýváku. V posledních čtrnácti dnech se jejich cesty zkřížily nejméně desetkrát a k jejímu zmatení se to událo vždy kvůli němu. Urychleně se snažila zmizet a vyhnout se jeho očím ve strachu, že ji vtáhnou do zajetí, ale jednou nebo dvakrát podlehla a podívala se do nich a dech se jí při tom zadrhl a vyschlo jí v ústech. Ale podařilo se jí tvářit nečitelně, když zapadla do pokoje, zatímco se jí jeho pohled provrtával do zad.
Po jejich hádce to šlo s Dracem z kopce. Rysy měl poraženecky ztrhané. Bolestně toužila s ním promluvit, i kdyby tím měla zahnat jen část bolesti vryté do jeho tváře, ale byla odhodlaná udržovat si od něj zdravou vzdálenost. Stále mu vařila obědy, samozřejmě, ale to bylo maximum, co pro něj dělala, i když prahla po tom, aby mohla pomoci víc.
I přes největší úsilí to potlačit, stále jí na něm záleželo.
Ale měla dost rozptýlení s Michaelem, který vyžadoval její pomoc s pořádáním plesu a se záležitostmi ohledně konce pololetí, a Ginny se úspěšně podařilo ji přesvědčit, aby s ní vyrazila na nákup šatů. Studentům bylo dnes, v neděli, povoleno, aby si šli do Prasinek pořídit společenské oblečení, a Hermiona doufala, že jí sváteční atmosféra v městečku zlepší náladu.
Vždy milovala Vánoce, avšak letos se jí všechno to veselí zdálo vynucené a neupřímné a byla si až příliš dobře vědoma, že je letos nestráví s Harrym a Ronem ani s rodinou. Bylo by to zkrátka příliš riskantní. Dokonce se zdálo, že sníh, který zbožňovala se zanícením malého dítěte, se letos někam schoval a dosud nespadla ani vločka.
Stále byl však ještě čas…
„Co myslíš?“ zeptala se Ginny a odhrnula závěs zkoušecí kabinky. Hermiona zvedla hlavu a cítila, jak se jí na rty vkrádaupřímný úsměv. Její kamarádka si vybrala okouzlující černé šaty se spletitým korálkovým vzorem přes korzet. Perfektně jí seděly. „Co?“ pobídla ji nedočkavě a přehodila si vlasy přes rameno. „Jak vypadám?“
„Senzačně,“ prohlásila Hermiona láskyplně. „Vážně, Ginny. V zrcadle se ti nelíbí?“
„Zrcadla jsou debilně začarovaná, aby se ti zdálo, že každé šaty vypadají dobře,“ odfrkla si mladší čarodějka. „Jsi si jistá, že se jenom nesnažíš být zdvořilá?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tyhle, Ginny. Vypadáš nádherně.“
Zaculila se a uhladila látku sukně. „Děkuju,“ řekla. „Jsou dost dobré na to, abych udělala pár fotek pro Harryho, až se vrátí?“
Pokud se vrátí…
„Rozhodně,“ přikývla místo toho, co chtěla říct, když usoudila, že zhoršit jí náladu postrádá účel. „Zakoktal by se jako blázen, kdyby tě v těch šatech viděl, i když jsem si jistá, že Neville na tom nebude o nic lépe.“
„Ne,“ zachichotala se Ginny. „Nevillovy štěněčí oči v poslední době pokukují po Hannah Abbottové.“
„Vážně? Tak proč nepozval ji?“
„Znáš ho, jak je vždycky nesmělý,“ prohlásila o něm s láskou. „Navíc jsem do toho vstoupila dřív, než se vůbec stihl někoho zeptat. Chtěla jsem doprovod, kterému můžu věřit. Jak jsi to měla udělat i ty, Hermiono.“
„Michael je dost nevinný-“
„Má pro tebe slabost,“ přerušila ji Ginny nesouhlasným tónem. „Vím, že si s Ronem nebyli blízcí, ale stejně, měl by si to zjistit-“
„Ron a já jsme spolu nikdy nebyli oficiálně,“ připomněla zrzce. „A Michael je jen kamarád, Ginny-“
„No, jestli si něco zkusí, bude týden zvracet slimáky.“
Hermiona se zkrátka musela zasmát. A cítila se hned líp. „Tvůj bratr má kletby se slimáky taky v oblibě.“
„Dokonce i potom, co se jedna odrazila?“ ušklíbla se Ginny a zvedla pobaveně obočí. „Fajn, takže mám vybrané šaty. Které se líbí tobě?“
„Já šaty mám-“
„Ale měla by sis sehnat nové,“ trvala na svém a mávla rukou k širokému výběru rób v Kouzelnickém gala oblečení. „Ty tmavě modré by ti slušely-“
„Nevidím důvod kupovat si šaty na ples, na který ani nechci jít,“ hádala se Hermiona, ačkoliv ji na moment ony šaty upoutaly. „A ne že bych vůbec chtěla zapůsobit na svůj doprovod.“
„Nedělej to pro něj, udělej to pro sebe,“ řekla jí Ginny a přistoupila k šatům, aby je sundala z ramínka. „Tahle barva je nádherná a nemají žádné ty zřasené věci, které nesnášíš.“
Hermiona se váhavě dotkla šifonové sukně, prosté v porovnání s jinými róbami v obchodě. Ale ona vždy zastávala teorii, že méně je někdy více. „Jsou vážně krásné,“ pronesla zamyšleně. „Ale-“
„Jenom si je zkus.“
*
Primuska mířila do svých komnat s několika dárky a novými šaty v náručí. Mohla za to Ginnyina neodbytnost a přesvědčivost, ale Hermiona musela uznat, že se po nakupování a máslovém ležáku ve vyzdobené hospodě cítila lépe. Avšak všechno vyprchalo, když stanula před vchodovými dveřmi.
S hlubokým nádechem, jako vždy, je otevřela a znovu se proklela za to, že si před nákupy zapomněla vzít očarovanou kabelku, zatímco bojovala s taškami. Plán přijít tiše a nepozorovaně se ukázal beznadějným, když zakopla a tašky se rozlétly na všechny strany.
„Krámy,“ zamrmlala a klekla si, aby věci posbírala.
Popadla poslední dárek právě ve chvíli, kdy zaslechla, jak se otevírají Dracovy dveře, a když se protáhl do obýváku, usilovně držela pohled u země. Vzduch v místnosti okamžitě ztěžkl a ona polkla uzlík nervů, než se zvedla na nohy a narovnala se v ramenou.
„Na co to je?“ zeptal se kriticky a ukázal na šaty v průhledném obalu.
Částečně jí blokoval cestu a jí vyklouzla odpověď z úst dřív, než se dokázala zarazit. „Na vánoční ples,“ zamumlala rychle a neobratně se propletla mezi pohovkami, avšak Draco jí zastoupil cestu znovu, s očima stále přilepenýma na šatech. „Dovol, prosím-“
„Vyhýbáš se mi,“ obvinil ji ochraptělým hlasem. „Proč?“
Hermiona odvrátila pohled. „Víš proč, Draco,“ promluvila. „Ustup mi z cesty-“
„Jak dlouho máš ještě v úmyslu udržovat tohle otravné mlčení?“ pokračoval rozlíceně. „Začíná mě to vytáčet-“
„Nebudu tě žádat znovu,“ procedila skrz zuby a neobratně zapátrala v kapse po hůlce. „Jdi mi z cesty, nebo tě k tomu donutím.“
Probodával ji nabroušeným pohledem a naštvaně se kousal zevnitř do tváří, než jí s rezignovaným výdechem ustoupil z cesty. Podél těla se mu třásly zaťaté pěsti, když kolem něj procházela, a ona se zoufale snažila ignorovat závan jeho utěšující vůně. Jeho dech se jí otřel o ušní boltec, ale podařilo se jí potlačit to zachvění, které hrozilo, že prozradí její slabost.
„Už jsme se předtím hádali, Grangerová,“ řekl hlasem téměř skleslým, ještě než došla ke dveřím. „Proč tě to tentokrát… tak vzalo?“
Zastavila se uprostřed kroku a ucítila, jak jí v hrudi roste hněv. „Řekl jsi, ať tě nechám být,“ odvětila chladně. „A přesně to dělám-“
„Ale já-“
„Ty sis to nadrobil, Draco,“ řekla ztuhle, odhodlaná nenechat se zviklat k hádce. „Ty si to taky sníš.“
Mávla hůlkou a seslala Ševelissimo, aby mohla špitnout nedávno změněné heslo. Křivonožka. Pochybovala, že bude Draco znát jméno jejího milovaného mazlíčka, a teď už věděla, že musí být při vstupu do své ložnice opatrná. Měla pocit, že slyší, jak něco zašeptal, než vstoupila dovnitř, ale odmítala se tím zaobírat.
„Počkej,“ zabručel Draco, ale stejně za sebou zabouchla dveře.
Vzpomněl si na tu otřepanou frázi, kterou použila matka, když šel poprvé do Bradavic a popíral, že mu bude manor chybět. Neuvědomíš si, co máš, dokud o to nepřijdeš. Po dvou týdnech, kdy si vyměnili jen hrstku vět, začínal litovat toho, jak skončila jejich divoká hádka, a ona se zřejmě neoblomně zařekla, že se na něj ani nepodívá. Pomalu to ničilo jeho předsevzetí předstírat, že ho to netrápí. Ale ta pýchu zatracující pravda byla, že toužil po něčem od ní.
Po vášnivé hádce, oduševnělé diskuzi… polibku.
Po čemkoliv.
*
Středa ubíhala tempem belhajícího se lenochoda.
Hermionino vyučování proběhlo jen jako monotónní šum a zbytek odpoledne strávila pomocí s dokončováním výzdoby Velké síně. Podařilo se jí odtrhnout od nadšením poskakujících prefektů a ukradla si několik hodin v knihovně, avšak bylo značně frustrující, že výzkum viteálů nic kloudného nepřinesl. Kolem desáté večer se rozhodla podlehnout síle víček ztěžklých únavou a vrátit se do svých komnat. Jen doufala, že Draco nebude lelkovat v obývacím pokoji.
Podařilo se jí neslyšně proplížit dovnitř a natočit si sklenici vody, ale vylekalo ji zaklepání na vchodové dveře. Sklenice se jí roztříštila u nohou. Tiše zaklela a ostražitě pohlédla k Dracovým dveřím.
„Jsi v pořádku, Hermiono?“ ozval se zvenku Michael a Hermiona obrátila oči v sloup. „Slyšel jsem-“
„Je mi fajn,“ vyjela. „Co chceš, Michaele?“
„Jen na slovíčko.“
„Chystám se do postele,“ zavolala a opatrně obešla střepy. „Můžeme to probrat zítra.“
„Bude to jen chvilička,“ trval na svém. „No tak, Hermiono, je teprve deset.“
Čarodějka vydechla a promnula si čelo. Se skeptickým pohledem na Dracovy dveře usoudila, že je snad dost moudrý na to, aby nevycházel, když má hosta, ale většinu času byl nepředvídatelný. Rozhodla se, že bude nejlepší zbavit se Michaela tak rychle, jak jen dokáže, a přeměnila si oblečení v pyžamo, zula si boty a nechala tašku i hůlku v kuchyňce, než se vydala ke vchodu.
„Můžu dál?“ zeptal se primus, když otevřela a škvírou vyhlédla ven.
„Teď ani ne,“ zavrtěla hlavou, příliš unavená, aby se byť jen pokusila o výmluvu. „Co potřebuješ?“
„No, jenom jsem tak přemýšlel, jak to bude s pátkem.“
„Víš, co se bude dít,“ zamračila se. „Poslala jsem ti všechny podrobnosti.“
„Myslel jsem nás,“ upřesnil a promnul si zátylek. „Mám tě vyzvednout tady? Nebo-“
„Aha, tohle,“ zamumlala a pokoušela se zůstat trpělivá. Nemohl za to, že byla v poslední době tak popudlivá. „Ne, to je v pořádku, Michaele. Všichni jsme souhlasili, že se sejdeme před Velkou síní, tak to uděláme.“
„Dobře,“ přikývl a stěží skryl zklamání. „Jsi si jistá, že se nechceš potkat ještě předtím?“
„Ne, budeme mít beztak naspěch, takže bude jednodušší setkat se rovnou tam,“ vysvětlila a předstírala, že potlačuje zívnutí. „Ještě něco? Jsem dnes docela odrovnaná.“
„Hm, ne,“ pokrčil poraženecky rameny. „To je všechno. Tak se uvidíme zítra.“
„Dobrou noc,“ popřála mu Hermiona a okamžitě zavřela dveře. Chvíli naslouchala ozvěně Michaelových kroků na chodbě a dech se jí upokojil právě ve chvíli, kdy ucítila známé mravenčení v ramenou a zádech, které značilo, že za ní stojí její zmijozel. „Na co si to hraješ?“ otázala se a prohnala se kolem něj. Udělala jen tu chybu, že pohledem zachytila jeho oči. „Snažíš se, aby tě objevili?“
Dracovy chladné rysy se zkroutily do ztrápeného zamračení, které ji naprosto odzbrojilo. Vypadal… zrazeně. „Řekla jsi, že mezi tebou a Cornerem nic není,“ zavrčel temně a jí se sevřela hruď.
Vykročila dopředu, ale on jí předvídatelně zastoupil cestu k pokoji. „Není,“ zamumlala váhavě. „Uhni, Draco-“
„Evidentně je tam toho dost, abys s ním šla na ples,“ pokračoval ochraptělým hlasem a pomalu k ní přistupoval. „Nepovažoval jsem tě za lhářku, Grangerová.“
„Já nelžu,“ odsekla a ošila se, když si vzpomněla, že nechala hůlku na kuchyňské lince. „Nech mě projít do pokoje-“
„Líbíš se mu, Grangerová,“ řekl jí. „Dá se říct-“
„Jsi směšný,“ vynadala mu, zneklidněná jeho stoickým hlasem. „Uhni mi-“
„Donuť mě,“ vyzval ji. „S tím idiotem jsem ještě neskončil.“
S rozhodnutím, že situace bude zřejmě vyžadovat pomoc magie, než se do toho dočista zamotá, mrkla směrem k odložené hůlce a vrhla se po ní. Ale vyjekla, když uklouzla v louži rozlité vody, a dopadla tvrdě na podlahu, rukou přímo do rozbitého skla.
Hermiona zasténala, když jí bolest vystřelila z dlaně do zápěstí a šířila se po zbytku paže. Shlédla a otřepala se, když v dlani spatřila zabodnutý střep velikost galeonu. Mezi prsty jí stékala krev. Vytáhla se do sedu, aby se opřela o kredenc, a než si stačilo všechno srovnat v hlavě, Draco se ocitl na kolenou vedle ní. Tvář měl zamyšlenou a vyrovnanou, ale s nádechem, který by se dal zaměnit za znepokojení.
„Podej mi ruku,“ přikázal jí klidně. „Musím ten střep vytáhnout.“
„Ne, jsem v pořádku,“ zasyčela přes bolest. „Jen mi podej hůlku.“
„Nemůžu se jí dotknout,“ připomenul jí. „Nech mě to vytáhnout a můžeš si to vyléčit, až se uklidníš-“
„Pomoz mi vstát.“
„Zůstaň v klidu,“ řekl příkře. „Dělej, Grangerová. Podej mi ruku a já to udělám rychle-“
„Au, au, au,“ vydechla, když ji jemně uchopil za zápěstí a zblízka prohlédl škody. Uklidnila ji jeho neočekávaná něžnost a vyrovnanost a zmateně studovala jeho zadumaný a mírný výraz, než se s povzdychem podvolila. „Dobře,“ vydechla. „Jsem připravená.“
Když uchopil sklo a pokusil se ho vytrhnout, Hermiona zadusila vyheknutí. „To bolí,“ vyhrkla, než se stačila zarazit, a polkla zaskuhrání. „Draco-“
„Budeš v pořádku,“ utišil ji a naposledy zatáhl za úlomek, až se uvolnil. „Hotovo.“
Draco sledoval, jak se jí jemnými rysy rozlila úleva, a cítil, jak ho něco bodlo v hrudi. Její krev se mu na prstech rozlila ve stružky a dostala se až za nehty, a ačkoliv si byl moc dobře vědom, že by jej to mělo odpuzovat, nebylo to tak. Prstem nepřítomně kreslil kroužky v místě, kde jí pulzovala tepna, když zhluboka dýchala, aby píchání v ruce polevilo. Rozhostilo se mezi nimi nevítané napjaté ticho, zatímco ji netrpělivě sledoval a na něco čekal.
„Accio hůlka,“ zašeptala, jakmile od něj odtrhla pozornost.
Draco jí zdráhavě pustil zápěstí, když si začala léčit pořezání, ale zůstal v podřepu u jejího boku. Grangerová mu v poslední době nedovolila se k ní přiblížit, a tak využil příležitosti, aby si vychutnal jejich momentální blízkost, než se navrátí k předešlému plánu vyhýbat se mu. Jako had si navlhčil rty, donutil se zůstat klidný a pátravě ji při její činnosti pozoroval. Jestli chce, aby to pro něj skončilo dobře, bude muset zvolit správnou taktiku.
„Zvládla bych to i bez tebe,“ řekla mu pevně, evidentně spokojená s výsledkem léčení.
„Možná,“ připustil podmračeně. „Já jsem-“
„To nic nemění,“ vychrlila, odtáhla se od něj a šlehla po něm varovným pohledem. „Stále jsem na tebe-“
„To proto jdeš na ples s tím podělaným Cornerem?“ zavrčel a k jeho opovržení mu v hlase zřetelně zněla žárlivost. „Abys mi to dokázala?“
„Nemám ti co dokazovat,“ vyprskla, vytáhla se na nohy a zamířila přímo ke své ložnici. „Jasně jsi vyjádřil, co si o mně myslíš-“
„Neutíkej ode mě, Grangerová!“ křikl za ní. „Proč je to sakra tentokrát tak jiné?“
„Ty víš proč!“ zařvala, tváře zrudlé a oči zalité slzami. „Jsem unavená z toho, jak mě pořád odstrkuješ a děláš mi v hlavě guláš! Jasně jsem ti dala najevo, co k tobě cítím, a tys jen-“
„Co ke mně cítíš?“ zopakoval a srdce mu pod žebry divoce dunělo. „O čem to-“
„Na tom už nezáleží,“ skočila mu kvapně do řeči a vynadala sama sobě, že dovolila, aby jí to vyklouzlo. „Nic jsi ode mě nechtěl a to nic ti právě-“
„Počkej, Grangerová!“ vyštěkl, ale jedinou odpovědí mu bylo zahřmění zabouchnutých dveří. „Do prdele,“ procedil skrz zuby do prázdnoty a otočil se na podpatku, aby zamířil do koupelny smýt krev z rukou.
Tentokrát se ani neobtěžoval pátrat po známkách špíny. Věděl, že má stejnou krev jako on.
Sklonil se nad umyvadlem, otočil kohoutkem a sledoval, jak sytě rudá kapalina víří po smaltu, až vybledla do světle růžové. Zaťal zuby, sevřel bělostný povrch a sebral všechny síly, když ho překvapilo bolestivé pnutí v hrudi. To odloučení, které si prosazovala, ho tížilo a po dvou týdnech začal zapomínat, jaká byla. Jak chutnala.
Nemohl ji skutečně vinit za to, že se takhle chová, ale z představy, že se vzdala toho čehokoliv, co mezi nimi bylo, se mu dělalo fyzicky zle. Bylo fajn pohrávat si s jejími emocemi, když v ní dřímal příslib, že bez ohledu na cokoliv vytrvá, ale znal její tvrdohlavost dost na to, aby mu došlo, že tentokrát to bylo jiné.
Zatlačil na ni až příliš a teď za to platil.
To poznání ho bolelo, ale chtěl ji a intenzita a surovost toho chtíče přemohla hlas v jeho hlavě, který naléhal, že je to přece špatné. Uvnitř těla mu vřela potřeba řídit se touhou a moc dobře si uvědomoval, že brzy se něco stane.
Cítil počínající neklid.
*
Hermiona si povzdychla nad svým odrazem a nanesla si na rty poslední vrstvu balzámu.
Půlnočně modré šaty se zdály jako plýtvání vzhledem k tomu, že před plesem necítila ani náznak očekávání, ale aby si zkrátila dlouhou chvíli, trochu experimentovala s lehkým makeupem. Ginny jí půjčila sprej, který jí zkrotil kudrny, trochu podobný tomu, který měla na plese ve čtvrtém ročníku, ale tentokrát si vlasy nechala rozpuštěné. Nepochybovala, že kdykoliv jindy by se cítila elegantně a nadšeně, ale nemohla se zbavit toho melancholického oparu, který jí už od středy zahaloval mozek.
Dracovo ohleduplné a rozvážné chování, když si zranila ruku, ji naprosto mátlo. V tu chvíli by bylo tak jednoduché vzdát se slibu, že se od něj bude držet dál, ale musela si zachovat logické uvažování. Při vzpomínce na jeho slova o „zašoustání si“ vystřízlivěla, nepřestávala si však lámat hlavu nad jeho citlivým zacházením. Jako by byla z křehkého skla. Ten netypicky něžný povahový rys ji fascinoval. Možná si na něm odstup vybírá svou daň…
Zavrtěla hlavou, aby zapudila tesklivé myšlenky, a usoudila, že cestu do Velké síně odkládá už dost dlouho. Do očarované kabelky vložila hůlku a vyšla z ložnice, aby vzápětí zkameněla na prahu, když si povšimla osamělé postavy usazené na jedné z pohovek.
Draco měl sklopenou hlavu a ramena shrbená v prohře, zatímco si nepřítomně bubnoval prsty na koleni. Hermiona si náhle uvědomila, jak vypadá, i přes předešlou lhostejnost, a přejela si rukama po měkké látce sukně, když se jí nervozitou stáhl žaludek. Musel slyšet tiché zašustění jejích šatů, protože zvedl hlavu a začal ji hltat zamlženýma očima. Do tváří se jí při tom projevu bezuzdného zájmu nahrnulo horko.
Draco cítil, jak se mu zrychluje puls, když ji všemi smysly vstřebával, a jeho plán uhrát to dovedně a pokorně se rychle vypařil. Byla pro něj zkrátka příliš přitažlivá, aby zůstal vypočítavě prozíravý, a on ji nemohl nechat odejít s vědomím, že bude v blízkosti toho podělaného havraspárského retarda. Ať už měl nevinné úmysly, nebo ne.
„Co tady děláš?“ zeptala se a vytrhla ho z tranzu. „Já-“
„Nechoď s ním,“ vyrazil ze sebe a upřímně mu bylo jedno, jestli zní trapně. „Nechoď s ním, Grangerová.“
Hermiona našpulila rty. „Do toho nemáš co mluvit.“
„Ano, mám,“ odsekl a zvedl se z gauče. „Zůstaň-“
„Proč bych měla?“
„PROTOŽE UŽ TO NEVYDRŽÍM!“ zařval a všechny svaly v těle mu vypověděly službu. „Nemůžu… nedokážu to! Nechtěj to po mně!“
„Já po tobě nic nechci!“ odporovala a doufala, že jí v hlase nezaznívá příliš emocí. „Michael je jen kamarád. A i kdyby nebyl, ty s tím nemáš nic společného-“
„Tak zařiď, ať s tím mám něco společného!“ vykřikl a pochodoval přímo k ní. „Ať je to i moje věc-“
„Nepřibližuj se ke mně,“ varovala ho, ale jen chabě. „Prosím, Draco-“
„Zůstaň,“ požádal ji znovu a zastavil se u ní dost blízko, aby jí z jeho dechu naskočila kolem klíčních kostí husí kůže. „Zůstaň,“ zopakoval, tentokrát tišeji. Zavřela oči a on se pokusil k ní nahnout a políbit ji, přesvědčený, že tentokrát vyhrál. Ale než se mu podařilo zajmout její ústa, zoufale jej odstrčila. „Grangerová-“
„Ne!“ ohradila se a zavrtěla hlavou. „Dala jsem ti tolik šancí, Draco, a ty pokaždé uděláš to samé! Srovnám se s poznámkami o mudlovských šmejdech, ale nenechám tě zahrávat si s mým srdcem. Ublížil jsi mi!“
Vlna studu, která ho polila, byla zdrcující. „Já ti ne-“
„Ale ano!“ vykřikla a namířila na něj rozechvělým prstem. „Nejsem něco, co použiješ a zase odkopneš!“
Pokusil se k ní znovu přiblížit, ale opět se mu vyhnula. „Grangerová-“
„Řekni mi, že bych nebyla jenom něco, co chceš ošoustat!“ vyplivla, jako by ji ta slova pálila na jazyku. „ŘEKNI TO!“
Cukl sebou, ale díval se jí přímo do očí. „Jsi všechno jenom ne tohle, Grangerová,“ řekl jí upřímně. „Ale vím, že chceš, abych… se tě dotknul-“
„Přestaň,“ zamumlala se zatajeným dechem a otřela si slzu, která vypovídala o tolika věcech. „Stačilo.“
„Vím, že ty se mě chceš dotknout taky,“ pokračoval Draco směle, znovu jí vstoupil do osobního prostoru a chytil ji za ramena. „Řekla jsi mi-“
„Vím, co jsem řekla,“ umlčela ho a tentokrát se nijak nepokusila vymanit z jeho sevření. „Ale tys řekl-“
„Do prdele s tím, co jsem řekl,“ zavrčel chraplavě a naklonil hlavu. „Jestli nechceš, abych tě políbil, řekni to a já to neudělám.“
Hranice jeho trpělivosti vzaly za své během pár vteřin, kdy přejížděla očima po jeho tváři. Vypadala zkamenělá, ale když uběhla třetí sekunda, po jejích rysech se rozlilo smíření a on usoudil, že dvacet dní čekání bylo příliš na to, aby zahodil další šanci.
Hrubě ji políbil, neschopný držet se zpátky a připravený utopit se v ní, pokud mu to dovolí. Hermiona zareagovala téměř okamžitě a rozevřela rty, takže si ji mohl báječně snadno vychutnávat. Cítil nervózní údery jejího srdce, když jej chytila za tvář a nehty mu dráždivě přejížděla kolem uší dolů ke krku. Pevně ji popadl za boky, přirazil ji zády k nejbližší zdi a vzápětí ucítil vzadu na krku vibrace jejího zasténání. Stékalo mu po kapkách dolů páteří a rozvířilo to nebezpečné cukání v podbřišku, a tak ji políbil ještě víc.
Mísily se mezi nimi líbezné zvuky, jak byli čím dál horečnější, a Draco jí přejel zuby po spodním rtu a přes bradu k hrdlu. Na jazyku cítil zběsilé tepání její krve, zatímco o temeno se otřel její zasněný povzdych, a on jí mezi zuby lačně stiskl citlivou kůži.
Ať už se mu to líbilo nebo ne, to pnutí a touha v něm vřely celé týdny a on si nedokázal pomoci, aby dlaní nesjel až pod její břicho. Věděl, že na to jde příliš rychle, ale po těch nesčetných ránech protkaných fantaziemi o jejím sprchováním si nedokázal zabránit, aby jí dychtivě nezajel mezi stehna.
„Přestaň,“ vyhekla Hermiona a zaryla mu nehty do ramen. „Musím jít-“
„Ne,“ zavrčel do její kůže. „Grangerová-“
„Je to moc rychlé,“ trvala na svém a on se od ní neochotně odtáhl. „Mu-musím jít na ples.“
„Ne!“ naléhal a pokoušel se na ni zaměřit zastřený pohled. „Vím, že to chceš-“
„Potřebuju myslet,“ zabručela, odstoupila od něj a zamířila ke dveřím. „Mohl… mohl jsi to všechno dělat jenom proto-“
„Nemohl!“ opáčil a cítil, jak se mu v hlase ozývá vztek. „Neopovažuj se teď utéct, Grangerová!“
„Já… prostě nemůžu,“ zadrhla se a vyštrachala se ven.
Na druhé straně dveří si dopřála dlouhou minutu, aby se vzpamatovala a s pomocí hůlky se upravila. V očích ji pálily horké slzy a hruď se dmula a tělo se nepřestávalo třást.
Ach bože, bože, bože…
Vyrazila k Velké síni, i když se jí chvěla kolena a cestou chodbami se musela přidržovat stěn. Přišla pozdě, a jak se přibližovala k místu konání plesu, čím dál hlasitěji slyšela, jak se starými hradními prostory rozléhá hudba. Zdálo se, že rytmus jen povzbuzuje pulzování v jejím podbřišku, i když se to zřejmé mravenčení mezi nohama pokoušela ignorovat. Teď už slyšela i hlasy studentů a rychle si srovnala rysy do klidné masky, aby skryla šok a úzkost.
„Hermiono!“ zavolal Michaelův hlas a Hermiona se pokusila sebou necuknout, když ho spatřila. „Tady jsi, už jsem si říkal, jestli se ti něco nestalo. Jsi nádherná.“
Nedočkavě se k ní přiblížil a pokusil se ji políbit na tvář, ale podařilo se jí jeho nevítanému gestu vyhnout. „Děkuju,“ přikývla zdvořile. „Kde jsou Ginny a ostatní?“
„Už šli dovnitř,“ řekl. „Připravená?“
„Hm… jasně,“ zamumlala a zavěsila se do něj cestou ke dveřím.
Zastavili se těsně před vstupem do rozlehlé síně a Hermiona si rychle prohlédla všechny dekorace a vybavení, nad jejichž promýšlením strávila týdny. Rozhodla se zachovat je podobné jako na plese ve čtvrtém ročníku, akorát přidala něco nového, včetně umělého sněhu, který se na ně líně snášel ze stropu, a očarovaných ledových soch, jež tančily mezi ostatními. Spěšný pohled na známé tváře jí potvrdil, že se všichni dobře baví, ale ta veselá atmosféra, po níž už od začátku roku tak zoufale toužila, jejímu rozpoložení nijak nepomohla.
Jediné, na co dokázala myslet, byly Dracovy rty a prsty. Stopy po nich jí stále žhnuly v pórech a vysílaly jí kůží statické výboje. Ano, byla sice nervózní z toho, kam by to vedlo, ale utekla, protože byla přesvědčená, že jsou jeho činy sobecké a jen ovládané chtíčem. Teď o tom pochybovala. Jeho chování dnes večer i ve středu bylo tak odlišné a zjevně nelíčené, ale stejně si to mohla jednoduše nalhávat nebo byl Draco dobrý herec.
Ale co když…
Co když to znamenalo něco víc, něco opravdového? Co když jednala příliš zbrkle? Godricu, musí to zjistit…
„Promiň, Michaele,“ zamručela urychleně a odstoupila od něj. „Já nemůžu.“
„Cože?“ zeptal se a dlouze a zmateně se na ni podíval. „O čem to mluvíš?“
„Omlouvám se,“ zopakovala.
A aniž by čekala na odpověď, otočila se na podpatku a dala se do běhu, hnaná adrenalinem, který ji vedl zpátky do komnat. Zpátky k němu.