Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/26/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 26. Intriky
Jiný muž by se mohl cítit provinile, že hraje hodnověrného důvěrníka dospívajícímu chlapci, jehož otce jen před pár dny téměř umučil k smrti. Ne však Snape.
„Profesore Snape!“ zavolal Draco, jakmile si jej všiml, a mohl se přerazit, aby se s ním podělil o dobré zprávy. „Slyšel jste to, pane?“ Zářil štěstím. „Můj otec…“ rychle se rozhlédl kolem, než zašeptal, „… utekl.“
Snape se pousmál. Pitomec. Jako vysoce postavěný Smrtijed samozřejmě věděl.
„To je úžasná novinka, Draco,“ protáhl hladce.
„Nemůžu se dočkat, až to zjistí Potter,“ dodal Draco zlomyslně. „Chci vidět jeho obličej.“
„Proč mu to neřeknete?“ navrhl Snape pobavený vyhlídkou na Dracovu zklamanou tvář, až Harry nezareaguje.
Opravdu by neměl rozšiřovat své nepřátelství k Luciusovi na jeho syna, ale nemohl si pomoci.
Draco však vypadal frustrovaně. „Matka řekla, abych hrál nevědomého alespoň nějakou dobu.“
„To by pro vás neměl být problém.“
Draco trhl hlavou vzhůru; zjevně pochytil dvojí význam slov a pátravě si Snapea prohlížel, aby zjistil, zda šlo o úmysl. Snape udržel pečlivě neutrální výraz, dokud kluk nebyl spokojený. Pak Dracovi ten chvilkový zmatený výraz z tváře vyprchal a nahradila jej známá arogance Malfoyů.
„Až to vyjde na veřejnost, Potter si nadělá do kalhot,“ vypustil Draco neomaleně. „Ví, že můj otec po něm půjde.“
„O tom není pochyb,“ odvětil Snape suše a napadlo jej, jestli ten hoch svým slovům opravdu tak pošetile věří.
Dracovu pozornost upoutala skupinka Zmijozelů, kteří vstupovali do společenské místnosti, a na rozloučení Snapeovi věnoval úsměv. „Uvidíme se v hodině, pane.“
Snape sledoval jeho kvapný odchod; nepochybně spěchal rozšířit mezi zmijozelské novinku o otcově útěku. Ta se tak nevyhnutelně dostane do dalších kolejí, a poté i do okolního světa.
Naprosto žádná rozvážnost, pomyslel si Snape opovržlivě.
Díval se, jak mladý Malfoy okázale hovoří k davu svých obdivovatelů. Draco se na okamžik ztratil v moři hlav a po chvíli se vynořil s novým koštětem nad hlavou.
Snape netušil, nač ten kluk potřebuje nové koště; neměl slušnou konkurenci, když už Harry nehrál.
Jak o tom přemýšlel, mračil se. Vážně bylo směšné, že Harry odmítá hrát. Ať už se za tím rozhodnutím skrývaly jakékoliv psychické problémy, pochyboval, že by je zmírnilo bojkotování sportu, který miloval.
V každém případě by si Snape dokázal představit to niterné vzrušení, kdyby jeho potomek porazil toho Luciusova. Jen z toho pomyšlení frustrovaně sevřel a rozevřel pěst.
Že Harry utajil zrušení zákazu famfrpálu i před svými spolužáky, jej napadlo až toho dne u večeře, když zaslechl dva nebelvírské třeťáky bavit se o jejich vyhlídkách na kolejní pohár. Pochyboval, že by Nebelvíři nechali kluka na pokoji, kdyby věděli, že můžou získat zpět svého nejlepšího chytače.
Snape se u třeťáků zastavil a pobaveně zaznamenal, jak oba současně poplašeně vyskočili.
„Docela optimističtí, že ano?“ protáhl Snape. „Mluvit o kolejním poháru, jako by Nebelvíři měli nějakou myslitelnou šanci vyhrát.“
Sledoval, jak zrudli uraženou pýchou, ale než mohl některý z těch spratků promluvit, dodal sarkasticky: „Potterův zákaz sice mohl být zrušen, ale budete potřebovat víc než jen slušného chytače, abyste porazili Zmijozel.“
Jejich rysy ovládlo pochopení. Nebelvíři si vyměnili šokované pohledy.
Snape dělal, co mohl, aby se neušklíbl, a opustil je v jejich zmatku.
ooOOoo
Harrymu při pohledu na platinové blond vlasy uprostřed chumlu studentů přeběhl mráz po zádech. Opanoval svoji úzkost; musí to být Draco, ne Lucius. Lucius nemohl vstoupit do Bradavic.
Draco Malfoy… Harry si jej dlouze z dálky prohlížel a přemýšlel, co by měl k blonďatému Zmijozelovi cítit teď, když se důkladně seznámil s jeho otcem. Jednu Harryho část lákalo jej litovat. Hodně z Dracova zlomyslného chování určitě pocházelo z Luciusovy výchovy. Byl Lucius stejně tak krutý a nenávistný ke svému vlastnímu synovi, jako byl k ‚Septimusovi‘? Choval se k Dracovi se stejnou vrtkavou směsicí lásky a krutosti?
Nebo by se měl mít před Dracem na pozoru, když už získal představu o jeho výchově? Ty temné kletby z Luciusovy ruky, jeho nadšení pro tresty – zdědil to Draco?
Nedostal moc šance si to promyslet. Snad polovina Nebelvíru se kolem něj seběhla v přívalu vzrušení.
Ron se k němu dostal první a hodil mu ruku kolem ramen.
„Harry, zrovna jsme to zaslechli! Kdy ses chystal nám to říct?“
Harry se rozhlédl kolem se zvyšujícím se znepokojením, jelikož se okolo něj všichni shlukli.
„A… co přesně?“ zeptal se nejistě; nelíbil se mu tlak těch nadšených tváří.
„Měl jsi nám to napsat!“ vykřikl Ron. „Říct o fakt dobrém vánočním dárku, ne?“
Harry na ně zíral. Co…?
„Říkala jsem ti, že se to stane,“ oznámila mu Ginny s úsměvem. „Vymysleli jsme novou sestavu, zatímco jsme tady na tebe čekali. Já vezmu střelce, takže můžeš být zase chytač.“
Harry na ně zíral. Věděli o zrušení zákazu. Jak se o tom –
Samozřejmě. Kdo jiný? Kdo jako jeden z mála o tom věděl a jediný byl natolik zlomyslný, aby to proti němu použil?
Snape.
ooOOoo
Harry na něj čekal v podzemní chodbě a bublal zlostí.
„Vy jste jim řekl, že mi zrušili zákaz!“ obvinil Snapea, když se přiblížil.
Mistr lektvarů se ušklíbl. „Božínku,“ tiše se posmíval. „To mělo být tajemstvím?“
Harry následoval Snapeovy kroky. „Každý Nebelvír se na mě včera vrhl a snažil se mě dostat do hry!“
„Myslel bych si, že si tu pozornost užiješ,“ střelil Snape zpátky. „Tvůj status celebrity se poslední dobou jaksi snížil, ne?“
Snape se zjevně snažil jej vyprovokovat. No, tak to mu vycházelo.
Harry se na něj zamračil. „Nemůžu uvěřit, že jste to udělal. Prozradil jste jim to jen proto, že já hrát nechci!“
Snape na něj vrhl zarputilý pohled. „Prozradil jsem jim to, protože poslední zápasy byly mimořádně fádní a Draco Malfoyovi bolestně chybí důstojný protivník. Jako ředitel koleje mám povinnost všechny hry sledovat a dost se nudím při absenci skutečné výzvy.“
To Harryho zastavilo na celou vteřinu. Snape zjevně netušil, že mu nechtěně složil poklonu.
Pak se mu myšlenky stočily ke vzpomínkám na famfrpál. No… miloval ho. To vzrušení, létání, ostré soustředění mysli pokaždé, když uháněl za Zlatonkou.
Ale poté, co ztratil Siriuse… prostě si nedokázal představit nadšení z něčeho tak bezvýznamného jako je hra. A nemohl vystát vyhlídku na všechny ty oči namířené na něj, když hrál, všechnu pozornost zaměřenou na něj, když ukončil zápas.
Posledních pár měsíců byl v bezpečí. Poutal na sebe pozornost, co nejméně to šlo. Nehrál famfrpál, nemluvil při hodinách a nechodil do Prasinek. Nikdo mu nevěnoval víc než povrchní pozornost, jakmile vyprchala novost ze setkání s Chlapcem, který zůstal naživu. Harry se téměř obludil, že je jako každý jiný student.
A teď se Snape snažil mu tu anonymitu sebrat!
Jak jen se z toho dostat? Jak Ronovi a ostatním vysvětlit, že prostě hrát nechce? Co řeknou? Co si o něm budou myslet, až se dozví, že odmítl?
„Kvůli tomuhle mě nenechají na pokoji!“ vybuchl Harry naštvaně. „Nepřestanou na mě tlačit!“
Snape vypadal bezcitně. „Myslím, že jednoho dne se, Pottere, naučíš, že nejlepší způsob, jak zmírnit tlak vrstevníků, je podlehnout mu.“
Harry na něj nevěřícně zíral a Mistr lektvarů mu pohled lstivě a vypočítavě vracel.
„Jen se neboj, Pottere. Jsem si jistý, že svým spolužákům vysvětlíš, že je ti prostě jedno, jestli prohrají; oni to pochopí. Snad bys jim mohl říct, že už nejsi schopný létat. Jistě pokud přiznáš, že Draco Malfoy je pro tebe příliš hrůzu nahánějící soupeř, zvláště při tvé současné slabosti, tak…“ Snape nechal větu viset ve vzduchu.
Harry se na něj zamračil. „Vím, o co se snažíte!“
„A to jako o co?“ zeptal se Snape hedvábně a zvedl obočí.
„Reverzní psychologie,“ vyplivl Harry. „No, pěkný pokus. Ale neudělám nic, protože mě nutíte.“
Když vcházeli do vstupní síně, Snape se stále tvářil nesmírně samolibě a Harry nechtěl nic víc než jej praštit.
Pak Snapeovy rysy přeměnil odpor. Harry následoval jeho pohled k Remusovi, který se právě vynořil na schodišti vedoucím z Nebelvíru.
„Ahoj, Harry,“ oslovil jej profesor Lupin se slabým úsměvem. „Právě tebe jsem hledal.“
Harry cítil, jak mu srdce nadějí poskočilo. „Hledal? Co – ehm, proč?“
Jen matně si uvědomoval, že se Snape u jeho boku netrpělivě posunul, a krátce se podivil, proč prostě nepokračuje svým směrem. Opatrně se přiblížil k Lupinovi.
Remus se na něj usmál, a ačkoliv se ta náklonnost zdála… napjatá, pomohla zmírnit Harryho úzkost.
„Slyšel jsem, že zase budeš hrát famfrpál,“ usmíval se Lupin. „To je báječná zpráva, Harry! Musíš být nadšený.“
„Jo, no…“ Harry rozpačitě zašoupal nohama a přemýšlel, jak zformulovat odpověď.
„Už se těším, až tě uvidím ve hře,“ pravil Lupin tiše.
Ať už mezi nimi existovaly jakékoli rozpaky, Remusovy oči byly upřímné. Myslel to vážně a Harry najednou zjistil, že nemůže polknout knedlík v krku.
„To je fajn,“ zachraptěl.
„Tvůj otec by na tebe byl tak pyšný,“ dodal Lupin laskavě.
Harry se přinutil usmát. „Ehm, díky. Já jen – prostě díky.“
Náhle se cítil nesnesitelně trapně a nepříjemně a zvedal se mu žaludek, když si uvědomil, že se právě zavázal ke hře.
Lupin se opět usmál, a než odešel, sevřel mu krátce rameno.
Harry se za ním díval a cítil se prázdný. Chtěl Remuse zavolat zpátky, ale neodvážil se. Co kdyby se neotočil?
Alespoň dnes v noci bude moci spát, když si vzpomene, co mu Remus právě řekl. Nechtěl riskovat další neshodu, která by jej mohla připravit o tento nejistý návrat Náměsíčníka do jeho života.
Očima nějak našel Snapea, stále číhajícího pár metrů opodál. Ten taky zíral za Lupinem, ale jeho tvář si nesla naprosto nenávistný výraz.
Než vystřelil pryč, Snape i na něj poslal zamračení. Harry si nebyl jistý, jestli by mužovu neschopnost odpoutat se od starých záští měl shledávat zábavnou, nebo prostě smutnou.
Jak se zdálo, někteří lidé se prostě nikdy nezmění.
ooOOoo
Snape se cítil tolik naštvaný a zahořklý, že téměř uvítal známé pálení Znamení. Přemístil se k Pánovi zla a ocitl se ve velkolepém venkovském sídle ve vlastnictví rodiny Dolohovů.
Malá skupina odmaskovaných Smrtijedů – většinou z vnitřního kruhu – se potloukala různě kolem a čekala na předvolání na audienci do předpokoje Pána zla. Snape přecházel sem a tam, smotek neklidného vzteku nadávající na Lupina a plánující několik opravdu drsných trestů pro Harryho.
Když jej jeho rázování přivedlo k vyčerpanému a strhanému Luciusi Malfoyovi, Snape ucítil píchnutí zlomyslné radosti a okamžitě vyrazil do útoku.
„Pane jo, Luciusi, vypadáš poněkud nezdravě,“ pronesl jízlivě. „Někdo pro tebe musel mít hodně pochopení.“
Lucius se vzteky naježil, zjevně rozpoznal svá slova z času, kdy byly jejich role obrácené.
„Netlač na mě, Severusi,“ varoval jej chladně.
V těch slovech zazněla výzva a ostatní Smrtijedi kolem ztichli a sledovali dění. Snapea zachvátilo podivné vzrušení z očekávání nad tou surovou nenávistí v Luciusově výrazu.
Ačkoliv osobně neměl mezi Smrtijedy úhlavního nepřítele, sváry mezi následovníky Pána zla byly běžné. K charakteristickým znakům vedení Pána zla patřilo podporování nepřátelství mezi jeho přívrženci. Očividně věřil, že pokud jeho lovečtí psi budou cenit zuby na sebe, nedostane se jim šance vrhnout se na hrdlo jejich pána.
Pravidelná řevnivost mezi Smrtijedy byla samozřejmostí. Severus, bohužel, se jí nikdy moc neúčastnil. Zatímco sám byl hrubý, sarkastický a schopný přivést ty nejlepší muže k hysterickému záchvatu, kdykoliv hádka hrozila přerůst do skutečného nepřátelství, jeho potenciální protivníci nevyhnutelně ustoupili.
Ta jeho část, která navždy zůstane poníženým puberťákem a která neustále čekala, že na rtech ostatních uvidí slovo ‚Srabus‘, mu našeptávala, že jeho nepřátelé se vyhýbají hádce s ním jen proto, že jej nevnímají jako důstojného soupeře.
Ale teď čelil vyhlídce na hádku s Luciusem Malfoyem. Až do tohoto okamžiku jejich dohadování bylo ‚oko za oko‘, ale teď to hrozilo přerůst v něco víc.
Ačkoliv Malfoy už zdaleka nevlastnil takovou moc jako dřív, jeho bývalé vysoké postavení setrvávalo v paměti lidí. Stále si nesl dostatečnou míru respektu, aby byl vnímán jako soupeř.
Znamení ho zapálilo ostrou bolestí, jak jej Pán zla volal na soukromou audienci.
„Musím jí.“ Snape poslal Luciusovi smrtící úsměv. „Pozdravuj Narcisu.“
Pro efekt se odmlčel a pak pronesl slova, která stvrdila jejich nepřátelství na věky věků.
„Och, a předej mé pozdravy Julianovi.“
Smrtijedi kolem vybuchli smíchem při tom otevřeném odkazu na Narcisina ne-tak-tajného mladého milence. Nikdo o něm otevřeně nemluvil před Luciusem. A podle výrazu Malfoyovy tváře, ten žil patrně v iluzi o utajení manželčina románku.
Luciusův výraz naprosté hrůzy a ponížení přiměl Severuse usmát se pod maskou, když si ke rtům přitahoval hábit Pána zla.
ooOOoo
Teprve po Snapeově odchodu se pěnící blonďatý aristokrat zvolna přesunul ke své švagrové, od níž se mu dostalo opovržlivého pohledu.
„Jdeš plýtvat mým časem?“ zeptala se Belatrix chladně.
Lucius se vítězně usmál. „Ne. Jen vyměnit si pár zdvořilostí s manželčinou milovanou sestrou… A možná ti něco navrhnout.“
Belatrix si jej prohlédla s výrazem pohrdání, který pro něj měla vyhrazený od chvíle, co se vyhnul Azkabanu po pádu Pána zla.
„Nemáš co navrhnout, aby to zajímalo mě.“
Lucius vycítil, že hrozí její bezprostřední odchod, a nenápadně se k ní přiblížil. „Vím, že tahle nečinnost tě rozčiluje. Mám pro tebe dárek na zahnání nudy.“
„Ano?“ Belatrix zněla znuděně. „Jaký?“
Zlomyslně se usmál. „Nevinného, rozkošného mladíka poloviční krve.“
Neušla mu jiskra zájmu v jejích očích, ani to, jak Rudolfus Lestrange najednou považoval jejich hovor za hodný pozornosti a přikročil ke své ženě.
„Ne jen ledajaký poloviční krve. Nezvykle pohledný hoch,“ dodal Lucius chlípně. „A ujišťuju tě, že křičí nádherně…“
Doutnající pohled, který Belatrix vyslala k manželovi, říkal, že je v náladě mučit polokrevného okamžitě a ne čekat, až jí ho Lucius přivede.
„Je malý, asi tak čtrnáct let,“ pokračoval Lucius, jak si v mysli vyvolával obraz chlapce, aby našel něco, co ji rozhodně zaujme. „Má skvěle výmluvné rysy…“
Probíral si vzpomínku na něj a nemohl najít vhodný popis jeho pozoruhodných očí.
„A zelené oči… v mimořádném odstínu zelené,“ prohodil Lucius nepřítomně. Vždy mu někoho připomínaly. Prohraboval se pamětí, aby zjistil koho.
A pak se mu obraz vyjasnil. Lucius se usmál, protože věděl, že to bude stačit.
„Má stejnou barvu duhovek jako Harry Potter.“
Belatrixiny šílené oči střelily k jeho a významně tam i zůstaly. Lucius se cítil pyšně. Měl ji.
„Určitě chceš něco na oplátku, drahý Luciusi,“ zapředla Belatrix. Z jejího výrazu poznal, že se už oddává představám o zelenookém polokrevném, křičícím jí u nohou.
Tentokrát se Lucius usmál upřímně a oba Lestrangeovy přeběhl chamtivým pohledem.
„Nic. Vůbec nic…“ Opřel se o židli a vychutnával si vítězství. „Ten kluk bude zcela tvůj.“
Lucius stočil pohled na místo, kde jej předtím Severus zostudil a pocítil nával škodolibé radosti.
„Na oplátku pouze žádám, abys mi ho pomohla najít.“