Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25. Návrat do Bradavic

Informace o ministerstvem povoleném přenášedle, které jim umožní cestu zpět do Bradavic, se ke Snapeovi dostala až příštího odpoledne.

Harryho zdravotní stav se zlepšil natolik, že začal projevovat rostoucí podráždění nad svým uvězněním, a Snape si udržoval odstup. Považoval to spíš za zlomyslné gesto, díky němuž byl chlapec nucen postarat se o vlastní potřeby během nemoci sám, ale pokud by byl k sobě upřímný, spíše se mu vyhýbal, protože to Harry tak chtěl.

Jejich prázdniny splnily Snapeův původní cíl. Zrušil zjevměnící zaklínadlo, alespoň dočasně vyrval chlapce z Brumbálova vlivu a oddálil triumfální návrat Remuse Lupina do Harryho života. Také donutil Harryho uznat jeho skutečný původ a potvrdil jistou míru autority nad chlapcem.

Přesto po celé té zkušenosti zůstal zneklidněný a litoval, že se do toho podniku vůbec pustil. Měl pocit, že osobně ztratil víc, než získal. Teď si až příliš dobře uvědomoval Harryho jako svého syna, ale věděl, že Harry ony pocity neopětuje. Změnil svůj názor na Harryho, ale byl si jistý, že Harry se v názoru na něj jen utvrdil.

A nepředvídal Minervinu reakci na jejich návrat do Bradavic.

„Merline, Severusi, vypadá hrozně!“ vydechla. „Co jste s ním dělal?“

Snape na ni vrhl kyselý pohled a položil přenášedlo na stůl. Harry po jeho boku se zatvářil rozmrzele.

„Jsem v pohodě,“ zjevně neoceňoval její podrobnou prohlídku. „Smím odejít?“

Snape obnovil zjevměnící zaklínadlo – jeho vlastní dočasné kouzlo, dokud ředitel nesešle něco silnějšího – ale bylo slabé na to, aby zakrylo Harryho současný fyzický stav. Chlapec byl pobledlý a roztřesený, ještě nesl známky muk způsobených Luciusovýma rukama.

„Smíš jít na ošetřovnu a nechat se prohlédnout madame Pomfreyovou,“ informoval jej Snape.

„Ale –“ začal Harry.

„Ano, na ošetřovnu, pane Pottere!“ prohlásila McGonagallová přísně, ačkoli se očividně stále nevzpamatovala z toho, jak bledý a hubený chlapec je. „Zkontroluji si u madame Pomfreyové, že jste tam došel.“

Harry se na oba zamračil a vydal se ke dveřím. U vchodu se zastavil s nadějí ve tváři.

„Ehm, paní profesorko? Je už tady Remus?“

Snape zažil podivný pocit, jako by mu právě na hrudník spadlo metrákové závaží.

Lupin… ten zatracený zablešený kříženec…

„Na ošetřovnu, Pottere!“ pokynul Snape ostře. „Svého milovaného vlkodlaka si můžeš hledat ve svém volnu.“

Harryho pěsti se zaťaly do dvou klubek hněvu, ale otočil se a strnule vyšel z kanceláře.

Minerva za ním chvíli hleděla, než se zprudka otočila k Severusovi s obviněním v očích.

„Lucius Malfoy,“ vysvětlil Snape stroze, založil si ruce na prsou a opřel se zády o stůl. „Nesvaluj vinu za jeho stav na mě.“

Našpulila tenké rty a ustaraně se podívala za Harrym. „Měli jsme Popletala zmrskat, aby to přenášedlo povolil dřív. Nevěřil byste, kolik klacků nám ministerští naházeli pod nohy, jen aby zjistili, kam přesně jsme jej schovali.“

„No,“ řekl Snape, „upřímně pochybuji, že toto směšné příměří budeme muset zachovávat nějak dlouho. Jakmile se do povědomí veřejnosti dostanou detaily o Malfoyově útěku, budeme mít do týdne nového ministra.“

Minervě zaplály oči pomstychtivou spokojeností a Snapea poněkud překvapilo, že mu její společnost není zcela proti srsti. Možná nakonec nějaké střípky lidskosti oceňoval, byť nevýrazně.

Třeba mu ten oddych od Bradavic přeci jen něco pozitivního přinesl …

Do sborovny vešel Lupin a jakékoliv Snapeovy představy o dobré náladě okamžitě vyšuměly.

Zatracený vlkodlak!

„Minervo! Severusi!“ pozdravil je Lupin vlídně.

Snapea uspokojily známky hlubokých vrásek v obličeji a temných stínů pod očima. Lupin navíc od posledně zhubl o dvanáct kilo a zestárl o deset let.

Asi zármutkem, ten prašivý podvraťák…

„Remusi! Už jste se zabydlel?“ zeptala se Minerva příjemně.

Lupin se usmál a jeho vychrtlá tvář ztratila něco ze své vyčerpanosti. „Ano, už, děkuji. Všechen nábytek stojí na stejném místě. Jako bych nikdy neodešel.“

Snapea podráždil Lupinův tesklivý tón a sarkasticky poznamenal: „Moc si nezvykej. Jestli k tomu budou mít co říct rodiče, jsem si jistý, že tvé působení mezi námi zůstane požehnaně pomíjivým.“

Lupin na něj poněkud smutně pohlédl, ale přesto se usmál. „Myslím, že pak bych z něj měl co nejvíc získat.“

Jak jen Lupina nenáviděl. Nenáviděl ten tichý, jemný hlas, to, jak mírně se vyhýbal všem Severusovým slovním výpadům.

„Neminul jste cestou Harryho?“ zeptala se Minerva. „Ptal se na vás okamžitě, jak se vrátil.“

Ty temné, svíjející se emoce ve Snapeově nitru uspokojilo, když úsměv z Lupinových rtů zmizel.

Copak to tu máme? přemýšlel Snape a měřil si Lupina se znovuobnoveným zájmem.

„Ptal?“ odvětil Lupin mírně. Přiměl se opět usmívat, ale něco bylo špatně. „Budu si s ním muset promluvit později.“

Ve Snapeovi vzklíčilo podezření a prudce vzplála nenávist a na druhého muže se mračil s mnohem větším zápalem.

Něco bylo špatně. A Severus měl pocit, že tuší co.

Lupin věděl. Ten zatracený ředitel mu to musel prozradit.

Toliko k udržení této záležitosti pod pokličkou. Nejdřív Minerva, teď Lupin…

Snapeovi běhaly hlavou rozzuřené myšlenky, když později vystřelil na chodbu. Ačkoliv Lupinovi stěží přisuzoval nějaké chápání, natož mysl schopnou vypočítavého jednání, řediteli už nevěřil. Lupinovi se zjevně dostalo informací. Ten vlkodlak evidentně cosi věděl. Jen tak se dala vysvětlit jeho podivná reakce na Harryho jméno.

Ředitel musel doufat, že Lupin naruší Snapeův vliv coby jakási jeho protiváha. Možná Lupinovi přisuzoval blahodárnější vliv na chlapce než Severusovi.

No… No… Však se o to postará!

Na Harryho narazil v půli cesty k nebelvírské věži. Chlapcovými rysy problesklo zděšení, zatímco hledal způsob, jak jej obejít, ale Snape okamžitě vystartoval.

„Pottere! Měl jsi být na ošetřovně!“

Harry na něj hleděl rozšířenýma očima. „Už jsem byl. Madame Pomfreyová mě pustila.“

„Proč ti nevěřím?“ zeptal se Snape pomstychtivě. „Očividně jsi ignoroval nařízení dvou tvých profesorů, jen abys navštívil toho svého zatraceného vlkodlaka!“

„Jdu navštívit Lupina, ano –“ vysvětloval Harry.

„Pak to přiznáváš,“ přitlačil Snape a přerušil tak chlapcovy protesty. „Výborně, týden trestů…“

„Co –“

„… pod mým dohledem začne zítra. Teď si běž svou cestou, hochu!“

Harry nevěřícně třeštil oči, když kolem něj Snape prošel s očima třpytícíma se temným vítězstvím.

„Šel jsem na ošetřovnu!“ křičel Harry za jeho zády. „Tohle nemůžete! Nemáte ŽÁDNÝ DŮVOD!“

Snape jej ignoroval. Ať se propadne, jestli se založenýma rukama nechá dalšího Pobertu páchat škody na jeho území.

Tentokrát ne.

Lupin trestu neunikne.

ooOOoo

Když Harry dorazil k Remusovu kabinetu, ještě se třásl zlostí.

Alespoň byl tentokrát chytřejší; nečekal od Snapea žádnou lidskou slušnost a tak nedošlo k pošlapání jeho nepatrných očekávání. Jistě, Snape se o něj postaral v nemoci, ale Brumbála by rozladilo, pokud by tak neučinil. A ty okamžiky, kdy se umaštěnec nezdál tak zlý – no, ty tu byly jen proto, aby Harrymu zamotaly hlavu. To už věděl. Muselo to tak být.

Snape byl k vzteku. A hrozný. Tolik si přál promluvit si o tom s Remusem, ale nebyl si jistý, zda už Remus ví.

A nebyl si jistý, zda je připravený čelit Remusovu zklamání.

Nebo hůř, odmítnutí.

Ale… ne. K tomu nedojde. Remus by jej nezavrhl jen kvůli tomu, že je Snapeův syn. Sirius by tak možná reagovat mohl (Harryho téměř zabíjelo si to připustit), ale Remus takový nebyl.

Žaludek se mu chvěl nervózním napětím, a jakmile došel ke dveřím kabinetu obrany, musel se zastavit a popadnout dech.

Nevěděl, proč se cítí tak nervózní. Koneckonců, šlo jen o Remuse. A stýskalo se mu po něm. Opravdu, opravdu stýskalo. Remus bude taky rád, že jej vidí. Že ano? Že ano…?

A Remus to pochopí. Taky ztratil Siriuse. Byl tam, když Sirius padl. Musí být zraněný jako Harry. Nebude Harryho osočovat z trucování, ani mu nebude pokládat nepříjemné otázky o tom, jak vše zvládá.

Sakra, potřeboval se sejít s Remusem.

Samozřejmě, pomyslel si Harry hořce, taky se s ním potřeboval sejít v létě.

Kde, k čertu, Remus byl? Proč se z ničeho nic vypařil? Jak jen to mohl udělat, aniž by Harrymu alespoň poslal sovu?

Pár vteřin počkal, než znovu zaklepal. Bez odezvy.

Harry zklamáním klesl na duchu. Remus tam nebyl.

ooOOoo

Harry se na trestu ukázal celý rozmrzelý. Snape předpokládal, že důvod zná… koneckonců neměl zrovna nejlepší důvod pro jeho udělení.

Kluk zřejmě zašel za Minervou, aby svůj trest zpochybnil, ale ta ženská jaksi sama sebe přesvědčila, že Severus trestu využívá jako záminku, aby trávil víc času se svým nově nalezeným synem. Snape se rozchechtal, když jej kvůli tomu kontaktovala. No vážně, netušil, jak se ta ženská dopracovala k tak scestným představám. Neoceňoval ten vědoucí úsměv, který za ním vyslala, když se rozešli.

A protože ho nekonečně iritovalo, že ty chybné předpoklady vůbec vytáhla, možná poněkud malicherně Harrymu udělil zdlouhavý úkol uvařit leštící sérum pro zmijozelské famfrpálové trofeje, zejména když vzal do úvahy chlapcův zákaz tohoto sportu.

Lehce jej překvapilo, když vzhlédl od učebních plánů a zjistil, že Harry míchá s poměrně klidným výrazem ve tváři.

„Pottere!“

Harry mírně vzhlédl. „Pane?“

Snape přimhouřil oči. „Bavíš se?“

Zeptal se kousavě, ale opravdu jej to zajímalo; kluk v lektvarech obvykle podával žalostné výkony. Teď už čekal alespoň pár nehod.

Harry pokrčil útlými rameny. „Je to lepší než drhnout kotlíky.“

„Čekal bych, že ten lektvar bude pro tebe bolestná připomínka,“ neodpustil si Snape sarkasmus. „Koneckonců ty už nic nevyhraješ.“

Harry se ušklíbl. Než mohl Snape posbírat patřičnou frustraci nad faktem, že se kluk vyhnul popíchnutí, uslyšel jej cosi mumlat do kotlíku.

„Co je, Pottere?“

„Řekl jsem: ‚To jen ukazuje, kolik toho vy víte‘.“ Harry vyzývavě zvedl zelené oči k svému otci. „Zákaz mám zrušený. Nehraju, protože sám nechci.“

Snape na něj dlouze překvapeně hleděl, a to i poté, co Harry vrátil pozornost lektvaru.

Ten vývoj jej poněkud mátl.

Studoval kluka, který opět vypadal jako James Potter, a až příliš dobře si uvědomoval chlapce, který pod tím povrchem do jisté míry připomínal jeho samotného. Nekonečně jej frustrovalo, že se opakovaně setkával s aspekty Harryho osobnosti, které neuměl zdůvodnit, či vůbec doufat, že je někdy pochopí.

Snape rozuměl Nebelvírům. Jejich impulzivní bláznovství nenáviděl a opovrhoval jím. Harry nebyl úplně Nebelvír.

Snape rozuměl Zmijozelům. Polovinu života strávil aktivním manipulováním jedním z nejsmrtonosnějších. Harry nebyl úplně Zmijozel.

Takže při řešení otázky, jak určit, proč přesně se Harry Potter, Chlapec, který zůstal naživu, a nejmladší chytač století dobrovolně vzdal famfrpálu, skončil s nepořízenou, což jej vytáčelo.

Kluk zjevně talent měl. I on sám to musel připustit. Ze zatraceně dobrého důvodu jeho kolej s Nebelvírem neustále prohrávala, když Harry působil jako chytač.

Harry byl chytač od přírody. Koneckonců James Potter –

Snape se v myšlenkách zarazil.

James Potter nebyl jeho otcem. Harryho talent neměl naprosto nic společného s Jamesem Potterem.

Zamyšleně složil ruce na stole a zahloubal se nad Harrym. Sledovával Lily Evansovou… Ke koštěti jakýsi vztah měla, ale nic podobného úrovni Harryho techniky.

Ale Severus… sám měl ne zrovna malé množství talentu. Na to by přísahal. Otec mu zakázal hrát, jelikož vnímal famfrpál jako frivolní ztrátu času, který mohl strávit studiem. Když se však ocitl o samotě, kde jej nikdo neviděl, to uměl létat.

Snape si přejel prstem po rtech, jak o tom přemýšlel. Co by se stalo, kdyby měl někdo další možnost vidět jej na koštěti? Než na něj otec seslal zaklínadlo tak zlomyslné, že každé koště, na které nasedl, se pod ním zuřivě vzpínalo… Létal by jako Harry? Odhalil by někdo talent v něm?

Najednou zatoužil po možnosti vidět Harryho zase v akci, když už pro nic jiného, tak aby si ten talent potvrdil, aby věděl, že mohl přijít od něj, ne od Jamese Pottera.

A samozřejmě, pomyslel si podrážděně, kluk si zrovna letos usmyslel toho nechat.

V tichém roztrpčení dlouze na Harryho zíral, než jej přerušilo váhavé zaklepání.

„Vstupte!“ zavolal a vzápětí si přál, aby tak neučinil, protože vešel Lupin.

„Severusi…“ Lupin zakolísal hlasem. A pak: „Harry!“

„Zdravím, profesore Lupine.“ Harry najednou ztratil na jistotě, jako by nevěděl, co říct dál.

Snape uslyšel zlověstné zasyčení lektvaru a s podrážděným povzdechem přiskočil, aby vyrval Harrymu naběračku z ruky.

Ti dva ještě váhali, ale pak Lupin s podivným úsměvem Harryho objal. Snape si uvědomil, že Lupina pečlivé zkoumá, ale na vlkodlakově tváři neviděl nic než ten zvláštní výraz.

„Doufám, že se ti daří?“ zeptal se Lupin tiše a mírně a odstoupil od chlapce.

„Ehm, jo…“ Harry střelil stísněný pohled na Snapea; zjevně jej netěšilo, že ho tady má. „Jak se máte vy?“

Chlapcův zrak naplnily starosti vyvolané pravděpodobně omšelým Lupinovým zjevem. Snape dělal, co mohl, aby neobrátil oči v sloup.

„Dobře, díky. Dej mi chvilku, Harry…“ Lupin se otočil ke Snapeovi. „Ředitel mě sem poslal kvůli další dávce vlkodlačího – “

„Bude hotový, Lupine,“ pronesl Snape chladně. „Věřím, že tentokrát jej nezapomeneš skutečně vypít. Pochybuju, že by někdo ocenil, kdybys mu pokousal děcko.“

Lupinovou tváří prokmitla lítost. „Také pochybuji. Děkuji ti, Severusi.“ Jaksi rozpačitě pohlédl ze Snapea na Harryho. „No, asi bych měl vás dva nechat s vaším lektvarem.“

„Tvá nepřítomnost by byla vítaná,“ ušklíbl se Snape.

Harry na Lupina zíral, jako by měl zraněné city a snažil se to zakrýt. „Už jdete? Ale vždyť jsme – ještě jsem…“ Zarazil se a rty přiměl stočit se do úsměvu, který byl ještě méně přesvědčivý než ten Lupinův. „Asi se uvidíme později, že?“

Lupin mu věnoval další podivný, nečitelný výraz.

„Samozřejmě spolu pobudeme, Harry.“ Zdálo se, že sbírá sílu, aby jim oběma zdvořile pokývl. „Hodně štěstí s vaším lektvarem.“

Po Lupinově odchodu už Harry nevypadal klidný. Temným pohledem a ustaraným výrazem hleděl do lektvaru. Chyby, které Severus čekal už dávno, se začaly objevovat a změnily alespoň dvě dávky leštícího séra do bílé břečky.

„Běž spát, Pottere,“ pokynul Snape nakonec.

Chtěl, aby si Harry odpočinul, než se mu zítra odpoledne vrátí z prázdnin jeho přehnaně zvědaví kamarádi. Nežádoucí otázky nejsou vítány.

Harry se zasmušile pustil do drhnutí kotlíku a sbírání svých věcí. Snapeovi neuniklo, když sebou trhl a tvrdě promnul jizvu.

„Vyčisti si před usnutím mysl,“ dodal.

Aniž by se na něj Harry podíval, přikývl a vyrazil ke dveřím. Snape sledoval jeho odchod s mnohem větším znepokojením, než byl ochoten přiznat. Stále bylo třeba naučit chlapce uzavírat mysl.

Opřel se a začal probírat uplynulé události.

Co se, pro Merlina, dělo s Lupinem?

Nepochyboval, že ten zatracený vlkodlak ví. Ale až teď Severuse znejistilo, co za hru Lupin hraje. Pokouší se o nějakou machinaci, jak od něj Harryho odervat, a jde na to rafinovaným, znepokojivě zmijozelským způsobem, nebo povědomí o Harryho identitě skutečně změnilo Lupinův názor na chlapce?

To se nemohlo stát, že ne?

Snape zachránil zbytky Harryho lektvaru. Neměl rád záhady, zejména u nebelvírských, které považoval za naprosto předvídatelné. A obzvláště nerad přemýšlel o Remusi Lupinovi.