Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1

Harry běžel. Věděl, že to je špatný nápad, věděl, že by jej mohl chytit Filch, nebo hůř, Snape, ale právě teď mu to bylo jedno. Jediné, na čem mu záleželo, bylo dostat se co nejrychleji k zrcadlu. A ke svým rodičům.

Zatočil za roh a vyrazil tryskem. Tady jsou ty dveře! Pouze za několik málo okamžiků znovu uvidí mámu a tátu! Ve svém vzrušení za sebou zapomněl zavřít. Nedbale odhodil do kouta neviditelný plášť (který mu už stejně nebyl k ničemu) a postavil se před zrcadlo.

„Mami! Tati!“ vydechl.

Jako vždy stáli všichni jeho příbuzní za krásnou, rusovlasou ženou a obrýleným mužem s nepoddajnými vlasy a tiše se na něj usmívali. Harrymu to mlčení nevadilo, záleželo mu na jediném: že byli tady, s ním, a že neexistuje žádné zelené světlo, které by mu je zase vzalo.

Harry byl už tak blízko k chladnému povrchu zrcadla, že se tváří téměř dotýkal skla. Jak si přál, aby se mohl připojit k rodině za ním! Povzdechl si. Byl si jistý, že to není možné, ale nic mu nebránilo zůstat v chladné nevyužívané učebně, kde bylo Zrcadlo z Erisedu uloženo, s rodiči celou noc, i následující večer, a každý další večer, stejně jako zde strávil poslední tři noci od té katastrofální chvíle, kdy vzal Rona s sebou, aby mu ukázal svou rodinu.

Jenže to nefungovalo. Ron neviděl Harryho rodinu, ale pouze sám sebe a nějaké hloupé odznaky, poháry a trofeje. A když si Harry povzdechl a odstrkoval Rona stranou, aby znovu viděl své rodiče - dům a pohár jistě byly méně důležité než rodina - Ron zrudl vzteky. Nejen že byl celý dopálený, ale rozzuřil se. Začal hulákat na Harryho, že by neměl být tak sobecký, že on už měl zrcadlo pro sebe na jednu celou noc a že vítězství ve famfrpálovém poháru je minimálně stejně důležité jako rodina.

Harry od něj couval, jakmile začal křičet - nenáviděl křik. Od strýce Vernona si užil křiku na celý život a vždycky to znamenalo, že byl v opravdu velkém problému a že strávil několik dní zavřený v přístěnku.

A teď Ron také křičel (ačkoli Harry musel připustit, že nebyl zdaleka tak zastrašující jako jeho strýc) a bylo mu jedno, že to bylo uprostřed noci a že on a Harry by měli být v posteli a že by se určitě dostali do problémů, kdyby někdo zaslechl ten hluk a chytil je.

A opravdu, když se Ron uklidnil a jen na Harryho vztekle zíral, mohli jasně slyšet, že se k nim alarmující rychlostí blíží kroky. Ronovy oči se rozšířily. Harry neztrácel čas a přehodil přes oba neviditelný plášť. Poté se vmáčkli do nedalekého rohu pro případ, že by se ten, kdo spěchal chodbou, rozhodl vstoupit do místnosti, kde právě byli.

Naštěstí kroky minuly místnost se Zrcadlem z Erisedu, a když se dalších pár minut nic neozvalo, Harryho tep začal opět zpomalovat.

Ani jeden nepromluvil, ani cestou zpět do nebelvírské společenské místnosti, ani když konečně znovu vstoupili do teplé a útulné ložnice.

To bylo před čtyřmi dny a Ron stále ještě neodpustil Harrymu, že nepochopil důležitost jeho vidění. Zpočátku byl Harry rozhodnutý se svému příteli neomluvit - on neudělal nic špatného, vyjádřil pouze svůj názor, a byl to Ron, kdo začal křičet a téměř zavinil, že je chytili!

Nicméně nyní ve svém rozhodnutí začal váhat. Hermiona odjela na vánoční prázdniny a Harry neměl s kým mluvit. Jistě, byli zde Ronovi bratři Fred a George, kteří se ho několikrát pokusili zapojit do rozhovoru, ale to prostě nebylo totéž. A navíc, nikdy jste si nemohli být jistí, zda vás nechtějí jen napálit - byli přece Fred a George!

Harry si povzdechl. Opravdu se chtěl se svým kamarádem usmířit. Dokonce i učitelé si nejspíš všimli, že něco není v pořádku, alespoň podle toho, co Harry vyčetl ze zvědavých pohledů, které na něj s Ronem během jídla vrhali.

Možná by měl prostě jít a říct Ronovi, že je mu to líto. Nezáleželo přece na tom, kdo měl pravdu! Vezme-li vinu na sebe, nebude to zdaleka tak špatné jako ztratit svého prvního přítele. A nebylo to, jako kdyby nikdy nebyl trestán za věci, které neprovedl - Dursleyovi to dělali pořád.

Ale přesto, myšlenka, jak se Ronovi omlouvá, Harrymu nedělala dobře. Moc se nestaral o své příbuzné a o skutečnost, že ho nemilovali - vlastně už dávno zvládl umění potlačovat své pocity - ale Ron, Ron byl jiný, Ron byl jeho přítel, Ron ho měl rád, nebo ne?

Jediná slza mu stekla po tváři. Rychle ji setřel. Pláč by situaci nezlepšil. Díky pláči by se necítil lépe.

Jak si přál, aby jeho rodiče byli tady. Jak si přál mít příbuzného, poručníka, jakéhokoli dospělého, který by ho měl rád, koho by nezajímalo, jestli je slavný nebo ne, zda je přítel jeho syna, nebo ne… protože to byl jediný důvod, proč mu paní Weasleyová poslala svetr, že? Pokud by Harry s Ronem nebyli přátelé, a kdyby Ron nenapsal své matce o tom, že Harry nejspíš nedostane žádný dárek, jeho matka by se necítila povinna plést další svetr. Lítost. To byl důvod, proč Harry dostal tento dar.

Ne že by neuměl ocenit snahu, kterou nejspíš vynaložila na pletení svetru. Muselo jí to trvat mnoho dní! Teta Petunie někdy pletla oblečení pro Dudleyho, takže Harry věděl, že pletení je opravdu těžká práce. A byl si jistý, že neexistovalo kouzlo, které by tu práci usnadnilo (1).

Nicméně, i přes štěstí, které cítil při otevření balíčku se svetrem a domácími sladkostmi, to také Harrymu otevřelo oči a on si uvědomil něco, o čem až dosud nepřemýšlel: on, Harry, neměl nikoho, kdo by ho opravdu miloval. Byl sám. A tato myšlenka se prostě nedala snést.

„Mami… Tati…“ zašeptal Harry skrz slzy, které mu i přes jeho největší úsilí vytryskly z očí. Najednou se mu zdálo, že zachytil mírný pohyb v zrcadle, a otočil se. Kdyby ho někdo našel brečet, kdyby ten někdo byl Snape… Harry zadržel dech, ale když přelétl očima pokoj, neviděl nikoho. Ale kdo - nebo co - se pohnulo?

Zamračil se a znovu se otočil. A pak se mu zastavilo srdce.

Tam, uvnitř Zrcadla z Erisedu byl - on! Jeho, Harryho objali oba jeho rodiče, viděl je objímat ho stejně, jako teta objímala Dudleyho. Harry uchváceně sledoval, jak mu matka dala pusu na čelo a jak mu otec s úsměvem pohladil nepoddajné vlasy. Měli přesně stejné tmavé, nepoddajné vlasy, a Harry si pomyslel, že jeho otec by byl opravdu hrdý, že je po něm zdědil.

Zadusila ho vlna zoufalství. Nebyly to jen jeho vlasy. Bylo to - všechno! Nechtěl být déle sám, nemohl být déle sám, on to prostě nedokáže snést, zlomí ho to, zblázní se!

Harry zalapal po dechu. Uvnitř Zrcadla z Erisedu jeho matka vzhlédla, podívala se přímo do očí Harryho mimo zrcadlo. Vřele se na něj usmála, její pohled byl plný lásky, a přitom měla pořád ruku kolem ramen Harryho uvnitř zrcadla.

„Mami!“ vydechl. Bez přemýšlení vyrazil kupředu.

Hluku při tříštění Zrcadla z Erisedu na tisíc drobných kousků, které nevydržely náhlý dopad těla jedenáctiletého chlapce, bylo dost, aby to probudilo celý hrad.

Ale nikdo nepřišel.

Kdyby nebylo dlouho po půlnoci, mohli Harryho nalézt dříve, ale naneštěstí jen jeden učitel (plus Filch) stále hlídkoval v hradu a oba se nacházeli ve zcela odlišných křídlech velké budovy ve chvíli, kdy Harry narazil přímo do přes tisíc let starého zrcadla.

Když se chlapec napůl při vědomí převalil na záda, uniklo mu zasténání. Krev mu prýštila z několika řezů na tváři, krku a rukou. Hábit, který si Harry přehodil přes pyžamo před opuštěním koleje, byl roztrhaný na kusy, a na mnoha místech skleněné střepy prořízly látku pyžamových kalhot. Červené skvrny na šedé látce neustále rostly.

„Mami…“ zamumlal Harry, neschopen skutečně pochopit, co se děje. Chtěl jen svou mámu. Když otevřel ústa, teplá kapalina chutnající po železe mu začala stékat do úst. Dávil se, snažil se ji vyplivnout, jen aby zjistil, že pohyb hlavou strašně bolí.

V místnosti byl nepořádek. Všude se povalovaly střepy zrcadla a rám legendárního artefaktu jen těsně minul Harryho tvář, když spadl na zem. Pár palců vpravo a drobný chlapec mohl také být mrtvý.

Malá kaluž krve se začala tvořit vedle Harryho hlavy a další pramínek červené tekutiny mu pomalu stékal po krku a kapal na jeden z mnoha stříbřitých úlomků, na kterých ležel.

Pokud by se Harry podíval, viděl by tvář mladé, zelenooké a rusovlasé ženy odražené nesčetněkrát v každém ze střepů, které kdysi tvořily Zrcadlo z Erisedu.

Bohužel nikdo neviděl, jak Lily Potterová pláče pro své jediné dítě.

(1) PP: Sice existuje kouzlo, které přinutí jehlice plést samy, ale Harry to (asi) ještě nevěděl.

PB: A pro zvídavé jsem nalezla v HP5 pasáž, která existenci pletacích kouzel potvrzuje. Hermiona zde praví: „… Bez kouzel mi jde pletení hrozně pomalu, ale teď, když jsem zase ve škole, počítám, že jich dokážu nadělat mnohem víc.“