Preklady fanfiction Harryho Pottera

10. Upíři, růže a práce s hůlkou… Merline!

Poznámka autora: Chvíli mi trvalo, než jsem napsal tuto kapitolu, a potřebuje betu, aby ji nablýskala, ale číst se dá. Zastavte se u mého profilu a prohlédněte si banner. Na ty tři tváře na něm myslím, když píšu o těchto lidech. Nestává se často, že čtenář vidí, co má spisovatel v hlavě. No, kromě můr a pavučin. Doufám, že vás pobavím!

Jako vždy uspokojte mé ubohé závislé srdce – komentujte a komentujte!

K Albusově úlevě následující den proběhl normálně. No, normálně na Bradavice. Když šli do Velké síně, Albuse ohromil zvrat  Scorpiusovy štěstěny. Ti, kdo se od něj den předtím s naprostým opovržením odvraceli, se teď chovali na hranici opravdové tolerance. Albuse zdravili s obvyklou vřelostí, pak odvrátili pohled stranou, aby nedošlo k omylu, a pod nosem si zamumlali „Malfoyi“.

„Tak myslím,“ šťouchl Albus Scorpiuse s radostí do žeber, „že ještě pár měsíců a mohli by se na tebe i podívat!“ Scorpius obrátil oči v sloup a dodal: „A za pár dalších by mohli třeba i vyslovit moje křestní jméno. Než s hanbou uprchnou, samozřejmě.“ Albus se usmál. „To je ten správný duch! Buď pozitivní!“

Scorpius ho obdařil křivým úsměvem.

U snídaně byla Rose ve své normální ranní veselé náladě. Na žebříčku přívětivosti někde mezi zuřivým hipogryfem a trollem s bolestmi zubů. Prázdná místa v širokém okolí naznačovala, že už způsobila nějaký masakr.

Když si sedali, zalétlo k nim od zmijozelského stolu pár jedovatých pohledů, ale Teddyho ochranu zřejmě vzali vážně. Všichni se hned začali zabývat jinými věcmi.

Se sovami přišel Scorpiusovi další Hulák. Tentokrát však Rose dokázala zakouzlit Ševelissimo včas. Scorpius byl jediný, kdo řvaní slyšel.

Albus a Rose se snažili jíst svoji snídani, jako by se nic nedělo, dokud červený papír nevybuchl. Scorpius byl toto ráno trochu méně zdrcený, když se kouzlo rozptýlilo. „Promiňte,“ vysvětloval rozpačitě, „až do včerejška jsem žádný nedostal. Ještě jsem si na to nezvykl.“

„Nechci být vlezlá,“ začala Rose.

„To tě nikdy předtím nezastavilo,“ prohodil Scorpius.

Vyplázla na něj jazyk, než pokračovala: „Co bylo v tomhle ranním Huláku?“

Scorpius klidně smetl popel ze stolu. „Zdá se, že všechna povolení pro studenty hrající famfrpál jsou registrována na ministerstvu. Dědeček tam má pořád přátele. Radost mu to neudělalo.“

Albus se snažil nestrkat do toho nos, ale musel to vědět. „Jak to myslíš, že mu to neudělalo radost?“

Scorpius klidně hleděl do prázdna, ale tváře měl zrudlé zlostí. „Dědeček mi oznámil, že nedostanu závodní koště, které mám doma, a nikdo, kdo je jakkoli spojován s Potterovými, mi nepomůže získat nějaké jiné.“ Obrátil se k Albusovi, v očích měl chlad. „Jestliže mi pomůže někdo, kdo je přímo spojen s Potterovými, dědeček ho před Vnitroškolní famfrpálovou radou  obžaluje z vměšování se do péče a nechá mě suspendovat.“

V tom okamžiku Albus cítil, jak se mu napětím sevřel žaludek. Ten plán byl ďábelsky skvělý. Lucius nemohl zabránit vnukovi hrát famfrpál za Mrzimor, takže ho znevýhodnil tak, aby nebyl schopný přiměřeně soutěžit.

Albus začal chápat, proč jsou Zmijozelové tak hrůzu vzbuzujícími nepřáteli.

Rose si pod nosem pobouřeně mumlala děsné hrozby: „Někdo by se měl sebrat, najít toho dědka a…“

Albus ji přerušil dřív, než stačila dokončit myšlenku. „Takže když nemůže pomoct nikdo, kdo má spojení s Potterovými, co profesor Pharrel? Táta dostal první koště od ředitelky své koleje.“

Po Scorpiusově tváři se začal šířit úsměv. „Dovolili mu je používat?“

Albus přikývl.

Před vyučováním šli najít kancelář profesora Pharrela. Objevili ji v zadní části prostorné třídy obrany proti temné magii.

Profesor otevřel a vlídně jim pokynul, ať vstoupí. Ukázalo se, že je to okázalá, vyřezávaným dubem zařízená místnost, lemovaná policemi s detektory temných kouzel a trofejemi ze soubojů. Pozorně vyslechl vyprávění o jejich problému a slíbil pracovat na řešení, pak je vyzval k odchodu, aby se neopozdili na první hodinu.

I když po chodbě běželi, dorazili na kouzelné formule o něco později než ostatní.

Jakmile dorazili do velké, vzdušné místnosti, přešla je dobrá nálada. Uvítaly je vzteklé pohledy nespokojených studentů nebelvírského prvního ročníku, kteří se v pevném šiku usadili v zadních lavicích.

Zdálo se, že Albusovo hrdinství předchozího dne mu v jejich věži nezískalo obdivovatele. To, že je zachránila skupina Mrzimorů, vneslo extrémní rozpaky do koleje známé statečností a smělostí. Studenti z vyšších ročníků to pravděpodobně nenechali bez povšimnutí.

„Zdráv buď, ó vítězný hrdino, který přicházíš,“ řekl vyšší z plavovlasé dvojice z minulého dne jedovatě.

„Zdráv buď, pitomče, který už sedíš,“ plivla Rose zpět. Albus obrátil oči v sloup. Tak je to tady.

Jakékoli hrozící násilí přerušil příchod profesorky Patilové. Klidným pohledem přelétla očividné oddělení obou kolejí, ale nekomentovala to.

Zahájila hodinu rychle a bez dlouhých úvodů. Nebyla z těch, kdo pronášejí proslovy a nikomu nic neusnadnila.

Brzy bylo slyšet jen její hlas a pohyb brků po pergamenu, když se učili, jak provést kouzlo. Zvlášť o tom, že svou roli sehrává pohyb hůlkou a záměr. Zdálo se, že Rose a Scorpius dokážou držet krok s výkladem. Rose zapisovala slovo od slova, zatímco Scorpius si občas něco poznamenal. Albus měl pocit, že se mu zavaří mozek.

Nakonec jim profesorka nařídila vyzkoušet si kouzlo Wingardium leviosa a nadnášet peříčko.

Scorpiusovi se povedlo vznést jeho peříčko nad stůl poměrně rychle, dřív než zrudlé Rose.

Albus viděl, jak Scorpius se lstivým úsměvem pozoruje její boj. Nakonec se naklonil a zamumlal: „Máš příliš tuhé zápěstí.“ Rose se na něj zamračila, ale v okamžiku, kdy si je uvolnila, její pero opustilo povrch stolu.

„Neopovažuj se vyslovit, že jsi mi to říkal!“ zasyčela. Scorpius vypadal uražený jejím předpokladem, že by mohl tak hluboko klesnout, ale jakmile se odvrátila stranou, neslyšně ta slova artikuloval. Albus se musel chichotat.

Rose se otočila k Albusovi: „No, hochu samá sranda, budeš to peří levitovat, nebo se jen ovívat hůlkou?“ zeptala se.

Albus zasmušile zvedl hůlku a všiml si ticha kolem něj, rušeného jen zvukem několika odsouvaných židlí. Díval se na Rose a Scorpiuse, myslel si, že pochytil pohyb i výslovnost. Nevšímal si brnění v paži držící hůlku, zavřel oči a mávl správným způsobem. „Wingardium leviosa!“ pronesl. Uslyšel vzdechy a zvuky, vydávané studenty opouštějícími svá místa. Pootevřel jedno oko.

Celý stůl z těžkého dřeva i se vším, co na něm leželo, se vznášel vzduchem ve výši jeho nosu. V šoku se přestal soustředit a stůl začal padat. Profesorka ho zachytila svým vlastním kouzlem a jemně jej snesla na zem.

„Studenti, smíte odejít. Zkoušejte si to kouzlo na příští hodinu, ale pouze na malých, lehkých předmětech, prosím,“ řekla profesorka.

U dveří vznikla tlačenice, zatímco si Albus se zrudlými tvářemi ukládal hůlku.

„Pane Pottere?“

„A-ano, profesorko?“

„Ujistěte se, že máte otevřené oči po celou dobu, co sesíláte kouzlo,“ řekla. „Zvlášť s vaší hůlkou.“

S laskavým pohledem v očích mu dovolila odejít.

Když odcházeli ze třídy, uslyšel za sebou: „Pottere, pokus se tentokrát nevyklopit snídani.“ Obrátil se a uviděl odcházet chodbou několik smějících se Nebelvírů.  Míjel jej Rick Cresswell s Thorem Bootem a znechuceně potřásal hlavou; ukazoval tak, komu patří jeho loajalita.

Až do půlnoční astronomie neměli vyučování, takže zbytek dne patřil jim. Šli dolů navštívit profesora Kruma na jeho lodi. Dostali úžasný citrónový chlebíček Prajitura cu lamaie podle rumunského receptu, který jim jako projev vděčnosti upekla profesorova krásná žena. Profesor Krum pochválil Scorpiusovi jeho letecké umění a bez okolků poděkoval Albusovi s Rose za záchranu v těžké situaci.

Když se nacpaní citrónovým chlebíčkem vrátili do hradu, už jen uždibovali z večeře a ignorovali některé zlobné pohledy a jízlivé poznámky Nebelvírů usazených ve Velké síni. Pak šli dolů do sklepa pracovat na svých domácích úkolech z lektvarů a kouzelných formulí.

Později v noci po jejich první hodině astronomie se Zmijozelem Albus zjistil, že ne všichni studenti byli nevděční za jeho hrdinství předchozího dne. Hezká Mrzimorka s perfektními plavými vlasy mu řekla ahoj a představila se. „Jsem Summer Sutherlandová,“ řekla. „Děkuji ti, že jsi nás včera zachránil, byl jsi moc statečný.“  Albus jí potřásl rukou, nebyl si jistý, co má ještě udělat. Usmála se tak, že předvedla dolíčky v tvářích, a když odcházela, zbyl po ní závan nějaké květinové vůně. Malá stydlivá dívka s brýlemi, která se vždycky držela Summer v patách, se zastavila jen na tak dlouho, aby zašeptala: „Ano, děkuji ti.“ Tím vyčerpala svou schopnost komunikace a odběhla; knihy a dalekohled si pevně tiskla k hrudi jako štít.

„Kdo to byl?“ zeptal se Albus, když se na něj ještě naposledy ohlédla, než zmizela za rohem.

Rose se uchechtla: „Nejdřív si otři z brady sliny.“

„Ne tahle, ta druhá,“ trval na svém Albus.

„Iris Ivyová. Se Summer se pořád poflakují spolu. Nevím proč. Tohle je nejdelší věta, kterou jsem od ní slyšela.“

Na zpáteční cestě do sklepa minuli Vrčizuba, a skřet se na Albuse vědoucně, strašidelně usmál. Albus si to nechtěl přiznat, ale stačilo mu jen skřeta vidět, aby mu naskočila husí kůže.

Druhý den Scorpiusovi žádný Hulák nepřišel, k jeho veliké úlevě, ale profesor Pharrel o sobě nedával vědět. Rozhodli se počkat a promluvit si s ním v hodině obrany, která byla na rozvrhu v pátek.

Dnes Albus dokázal myslet jen na to, že bude mít hodinu bylinkářství s profesorem Longbottomem.

To byly jediné hodiny, o nichž James kdy mluvil, a říkal, že jsou parádní.

Dorazili k vnitřnímu vchodu do arboreta ve stejnou dobu jako Zmijozelové, momentálně se ušklíbající, když vytahovali požadované rukavice a ochranné brýle.

Se zasyčením stlačeného vzduchu vstoupili do arboreta. Stanuli a jen zírali. Naprosto obrovský rozměr nebyl to jediné, co je ohromilo, spadla jim brada i z rozmanitosti rostlinstva.

Přivítala je čtyři patra chodníků a otevřený prostor. Začarované zelené vnitřní sklo netónovalo nebo neubíralo barvy, ale zvýrazňovalo je.

Z místa, kde stáli, mohli vidět ekosystémy pouze na prvním podlaží. Na druhé straně vlevo se nacházela skupina tropických rostlin, na niž pršelo z malých bouřkových mraků, zatímco jen přes cestu nějaké pouštní květiny a exotické rostliny vyrůstaly z holé, sluncem rozpálené skály a písku. Nad nimi se vznášela malá koule, vydávající potřebné teplo, ale ovzduší v arboretu zůstávalo příjemné.

Uprostřed stezky stál strýc Neville. S rukama založenýma za zády a brýlemi zapomenutými ve vlasech nad čelem vypadal jako dítě dychtivě předvádějící své dílo.

„Vítejte v Arboretu profesorky Prýtové,“ přivítal je.

Zanedlouho potom byli provedeni stezkami a schodišti po spirále až na vrchol. Albus měl pocit, že mu pukne hlava ze všeho, co viděl cestou.

Prošli kolem zimní krajiny a tundry s rostlinami, které vypadaly jako stvořené z křišťálově průzračného skla, míjeli něco ve tvaru skalní stěny porostlé vegetací, všude pofukoval mírný větřík.

„Po bitvě o Bradavice začalo být zřejmé několik věcí,“ vysvětlil Neville. „Za prvé to byla důležitost uplatnění magických rostlin v obraně, a za druhé nedostatek finančních prostředků soustředěných na výzkum bylinkářství potřebný k nápravě.“

Neville se zarazil, když se vzadu někdo výsměšně zachechtal. Aniž by dal najevo rozladění, usmál se. „Ach, máme tu mezi sebou skeptika,“ řekl radostně. „Prosím, vystupte dopředu.“

Menší zmijozelský chlapec s tmavými kudrnatými vlasy odvážně vykročil.

Neville si pro sebe přikývl: „Ano, pan Kerry, Kian. Syn Krystopha Kerryho, předpokládám?“

Kian se ušklíbl: „Ano, a on říkal, že nikdy neviděl větší plýtvání finančními prostředky ministerstva, než je tohle arboretum.“

Neville přikývl. „Nu, to je jeden názor. Co namítáte vy, mladý pane Kerry?“

Kian obrátil oči v sloup. „Použití rostlin v obranných aplikacích, to myslíte vážně?“

Neville zamával nad hlavami studentů k obzvlášť velkolepé rostlině s květy jako růže mnoha barev, které se zdály měnit s úhlem a světlem. „Pane Kerry? Naučil vás otec nějaká útočná kouzla? ‚Mdloby na vás!‘ například?!“

Kian nervózně přikývl. „Samozřejmě, že ano, ale co to s tímhle má společného?“

Neville se sklonil, jemně uštípl jeden květ a vložil si ho do knoflíkové dírky na klopě. „Prosím, pokud vám to není příliš proti mysli, omračte mne.“

Kian ucouvl. „Zbláznil jste se, vždyť by mě vyloučili!“

Neville se usmál. „Dovolte, abych vás ujistil, že nebudete vyloučen. Mé čestné slovo. Prosím, pokračujte.“

Kian o tom chvíli přemýšlel, pak vytáhl hůlku a vykřikl: „Mdloby na vás!“

Spirála rudého světla, která vystřelila z hůlky na Nevilla, najednou narazila na cosi, co vypadalo jako pevná mnohobarevná koule energie obklopující dospělého muže, a odrazila se zpět na Kiana. Toho obklopila rudá záře a začal padat k zemi, když se Nevillova hůlka objevila takovou rychlostí, že vypadala jako rozmazaná skvrna, a on vyslovil: „Rennervate!“

Kerry se probral předtím, než upadl, ale ve tváři měl vepsán šok. „C-co to bylo?“

Neville se hrdě usmál. „To je Bastillská růže. Je to jediná známá rostlina, která dokáže chránit sama sebe před kouzly. Pracujeme na jejím využití jako osobní silové pole pro kouzelníky, ale zatím její ochrana netrvá déle jak pár minut, než uvadnou květy.

Studenti, to je jedna z aplikací, na kterých pracujeme. Pojďme do třídy.“

Následovali ho do proskleného prostoru v prvním podlaží, který, jak se ukázalo, ukrýval učebnu s lavicemi, z nichž každá měla v sobě vlastní umyvadlo. Zbytek hodiny uběhl rychle, Neville jim zadal nějakou četbu a odpovídal na otázky ohledně osnov.

Když je propouštěl, prohlásil poslední věc: „Jen abyste věděli, nevěřím na shazování nebo ponižování studentů jako způsob jejich vzdělávání. Pane Kerry, omlouvám se za to, že jsem vás použil k názorné ukázce, ale věřím, že jsem prokázal, že mám pravdu?“

Kianův obličej zčervenal vzteky, ale s přimhouřenýma očima přikývl.

„Studenti, hodina skončila.“

Když se ostatní seřadili k odchodu, Albus s Rose se zastavili, aby „pozdravili strýčka Nevilla“.

„Strýčku Neville, je profesor Hemophilius upír?“ zeptal se Albus.

Neville se uchechtl. „No, řekněme, že usnout v dějinách čar a kouzel je letos trošku riskantnější, než v minulých letech.“

Toto neurčité, ale děsivé prohlášení jim znělo v uších, když kráčeli na další hodinu.

Učebnu osvětlovaly jen lampy na zdech, okna byla zastřena těžkými závěsy. Zařízení připomínalo salon z osmnáctého století s okázalými tapetami na zdech, orámovanými složitými dřevořezbami. Lavice zcela chyběly, místo nich zde stály starožitné pohovky a křesla v půlkruhu kolem zavěšené tabule. Podlahy pokrývaly vzácné orientální koberce. Studenti Havraspáru a Mrzimoru stáli uprostřed vší té dekadence ve zjevném zmatku.

Portrét nepřístupně se tvářícího staršího muže, který vypadal, jako by na tu zeď ani trochu nepatřil, dohlížel na usazující se studenty. Promluvil vysokým, ostrým hlasem: „V těchto hodinách budete dodržovat určitá pravidla. Nikdo z vás se nebude dívat profesorovi do očí déle než několik vteřin, nikdo nikdy z jakéhokoli důvodu nerozhrne závěsy. A nakonec, mezi hodinami nebude žádné bratříčkování mezi profesorem a studenty… nikdy. Takže své dotazy budete klást v hodinách.“

Po těchto zlověstných slovech Albus očekával, že se objeví někdo strašidelný. Ale muž, který vyšel z bočních dveří, byl jednou z nejméně děsivých osob, jaké kdy Albus viděl.

Vypadal téměř jako švihák z přelomu předminulého a minulého století, sotva osmnáctiletý mladík s kůží tak bledou, že se zdála být téměř průsvitná.  Tmavé vlasy mu pevně přiléhaly k hlavě a na sobě měl staromódní modrý sametový šat s širokou šálou zavázanou na uzel.

Usmál se, a když Albus neviděl dlouhé řezáky, začal si myslet, že to je všechno žert.

„Dobrý den, studenti, jsem profesor Hemophilias a pokud budete laskavě mlčet a poslouchat, můžeme to udělat tak rychle a bezbolestně, jak jen bude možné.“

Příjemným, znuděným tónem začal mluvit o událostech, k nimž docházelo v kouzelnických dějinách.

Jeho pohled na historická fakta byl fascinující, podával události a detaily v první osobě. Ale jak by člověk, který vypadá jako dospívající, mohl mluvit o událostech starých přes dvě stě let, jako by byl přímo u nich? přemýšlel Albus.

Slyšel také jakési podivné zvláštnosti ve způsobu, jakým byli vyučováni.

„Skřeti se bouřili; a kdo jim to může mít opravdu za zlé, když tam všude byla krev. Nádherná, měděná, sladká rudá krev.“ Řekl Hemophilius s podivným třasem.

Ploužil se, posedával a pózoval, jeho manýry se zdály být zženštilé, ale děvčata od něj nemohla odtrhnout oči. Pokaždé, když jeho jasně modré oči utkvěly na některé studentce, obraz si odkašlal a profesor přešel dál. Albus nakonec mohl ze svého úhlu letmo zahlédnout tesák, když se profesor usmál.

Hemophilias nikdy nepřekročil čáru na podlaze, dělící ho od studentů; mluvil na ně, ale ve skutečnosti s nimi nespolupracoval.

Když je propustil, všichni rychle opustili třídu s pocitem, že právě něčemu unikli, aniž by si byli jisti čemu.

Rose se snažila vidět na věci pozitivní stránku: „Vypadá to, že dějiny čar a kouzel budou letos zajímavé.“

„Myslíš tím, že nám někdo půjde po krku,“ uchechtl se Albus.

Když nastal pátek, Albuse vyhledal Nox. Temný pták se snesl dolů, jeho dlouhá elegantní křídla k sobě přitáhla několik pohledů. Upustil pergamen a rezervovaně hleděl na Albuse, dokud nedostal kousek toustu. Pak ho jemně klovl do prstu a odletěl.

Pergamen byl od Hagrida.

Jen jsem vám chtěl připomenout, že vy dva se mnou dnes večeříte. Zeptejte se, jestli nechce přijít váš nový kamarád. Bude vítaný. Přijďte v sedm. Mám pro vás překvapení, ale neřeknu jaké. Takže se nesnažte to ze mě vypáčit.

S láskou,

Hagrid

Dal dopis přečíst Rose a zeptal se Scorpiuse, jestli chce jít. Scorpius se rozhlédl kolem po všech těch zlostných pohledech, které ho probodávaly, a přikývl.

„Překvapení pro nás? Hagrid nikdy nedokáže zachovat tajemství,“ poznamenala Rose.

Albus se usmál. „No, aspoň zažijeme švandu, když to z něj nebudeme tahat.“

Společně se rozesmáli.

Jejich první hodina přeměňování proběhla hladce.

Když vstoupili do jasným sluncem zalité třídy profesorky Bastové, rozdělila je do skupin po třech k jednotlivým menším stolkům, které nebyly tak blízko sebe jako v jiných učebnách, takže studenti měli ke svým pokusům více soukromí.

Byla talentovaná učitelka, mluvila velmi živě a zajímavě. A když přišel čas přeměnit borovicové jehličí na špendlík, přišla k Albusovi, Rose a Scorpiusovi.

„Albusi, chci, abys pracoval na tomhle,“ řekla, když na stůl položila kostku ledu. Mrkla na něj: „Přeměň ji na dřevěnou kostku.“

Albus viděl, jak Scorpius rudne ve snaze nerozesmát se. Rose měla skloněnou hlavu, ale třásla se jí ramena. Albus na ně hleděl, ale pak se pokusil přeměnit ledovou kostku.

Zanedlouho potom si Scorpius s Rose vytřásali z vlasů kousky rozbředlého sněhu. Profesorka Bastová to nikdy nekomentovala, ale vždycky mu dala novou kostku a pár rad k tomu.

Rose se povedlo přeměnit jehličí, aby bylo tvrdé tak, že se dalo zabodnout do stolu, což jí vyneslo pochvalu. Scorpiusovi se však vůbec nepovedlo jehličí zpevnit. Rose se k němu naklonila. „Máš moc volné zápěstí, drahoušku,“ řekla. Mazaně na něj pohlédla, on se jen zamračil.

Na konci hodiny se na Albusově kostce ledu objevily letokruhy.

Obrana proti temné magii se Zmijozely Albuse trochu zklamala. Poté, co viděl všechny ty trofeje v kanceláři profesora Pharrela, očekával, že jim přímo předá nějaké znalosti. Vlídný muž věnoval většinu hodiny čtení knihy Bránit svůj život, která byla uvedena v osnovách. Když se ho na cokoli zeptali, odkázal je na knihu. Ani nevytáhli své hůlky. Zadal jim další četbu a skončil hodinu.

Profesor na ně zamával, když ostatní odcházeli.

„Získal jsem koště pro Scorpiuse, teď na něj vkládám nějaká kouzla, samozřejmě legální, ale předám mu ho v pondělí.“ Albus plácl Scorpiuse po zádech: „Prima!“

Bez dalších slov jim profesor pokynul ke dveřím.

Po zbytek odpoledne se dohadovali, jaký typ koštěte Pharrel Scorpiusovi dá. Rose se nezúčastnila, jen občas pozvedla oči ke stropu, jako by nevěřila, že se o tom stále ještě mluví.

Když dorazili k útulnému malému srubu na okraji Zakázaného lesa, Hagrid je vřele přivítal. Tesák Čtvrtý nejdřív Scorpiuse ohromil, když ohlušivě vyštěkl, ale brzy by chlapce dočista olízal, kdyby mu v tom jeho pán nezabránil.

Hagrid zářil, když táhl psa pryč. „Líbíš se mu. Dobře, že je to teprve štěně.“ Scorpius zbledl. „T-to monstrum je štěně?“ „Jasně!“ řekl Hagrid, „ještě trochu povyroste.“ Scorpius se snažil být zdvořilý. „No, jsem rád, že to slyším.“

Albus s Rose strávili příští hodinu ohlodáváním kamenných koláčků, odrážením Tesáka a sledováním Scorpiuse, jak se snaží neudusit se poprvé ochutnanou pampeliškovou šťávou.

Hagrid byl nezvykle mlčenlivý ohledně svého překvapení; všechno, co z něj dostali, bylo: „Uvidíte ho, až se sem dostane.“

„Takže překvapení je on!“ snažila se ho vyprovokovat Rose.

Hagrid na ně mlčky zíral, jako by z něj dostali už příliš.

Brzy poté někdo hlučně zaklepal. Hagrid přešel ke dveřím na tak velkého muže pozoruhodně rychle.

Muž, kterého vpustil dovnitř, měl pod pihami zdravě opálenou pleť člověka zvyklého pobytu pod širým nebem, zrzavé vlasy ostříhané na ježka a na tváři jizvu od drápu. Byl středního věku, s šedě prokvetlým hustým ryšavým knírem a bradkou. Jeho oděv byl stejně podivný, měl na sobě kabát z dračí kůže a v uchu náušnici s dračím drápem. Usmál se překvapenému výrazu v Albusově a Rosině tváři. „Objednal si tady někdo instruktora létání?“ zavrčel.

Albus ze sebe dokázal vypravit jen: „Strýčku Charlie?“

Myšlenka pro tento den: Narazil jsem na zádrhel na Místě-které-nesmí-být-jmenováno*, když jsem napsal třetí kapitolu. Že prý můj Neville Longbottom nebyl dost profesorský. Že byl OOC. Zřejmě bude nutné, abych jej udělal více oficiálním, než byl v té kapitole. Rád bych věděl, co si myslíte o mém Nevillovi? Měl by být spíš jako McGonagallová? Nebo je potrhlý, přátelský, zmatený, ale schopný Neville v pořádku?

*zřejmě jiné stránky