Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Myslím, že je na místě trocha varování. Bude to drsné.

Kapitola 20. Odvrácená tvář

K Harryho úlevě byl Lucius s postupujícím dnem přátelštější. Ukázal Harrymu výbušné kletby silnější, než jaké se kdy naučil v Bradavicích, a zdálo se, že je hrdý na rychlost, s jakou se chlapec zdokonaluje. Harry již zničil několik keřů, a zkáza rozměrného kamene před Luciusem svědčila o tom, že je na čase ukončit výuku a přivolat Minky kvůli obědu.

„Domácí skřítci,“ zavrčel Lucius po jejím přemístění. „Tak ubohá stvoření.“

Nicméně neupustil od využívání jejich služeb a dvakrát si poručil dolít sklenku vína.

Harry se ve svém jídle chvíli nimral. Sendvič najednou ztratil na přitažlivosti. Nijak si neužíval Luciusovu tirádu o proradnosti úchylných domácích skřítků a bylo mu nanic, když se Lucius chlubil zlikvidováním těch skřítků, jejichž loajalitu zpochybnil po ‚nešťastném incidentu‘ před několika lety. Když se Lucius pustil do třetí sklenice vína, Harry se zabavil krmením kachen zbytky od oběda.

Bylo to dobré rozptýlení. V myšlenkách se vzdálil od bouřlivých ranních událostí, i když fyzický dopad stále přetrvával; v krku ho bolelo, byl celý roztřesený a trpěl zimnicí. Nevěděl, která s kleteb zanechává tyto symptomy, ale bylo mu dost mizerně. Obnovená nejistota ohledně Luciuse jej zanechala na hraně a při každém ostrém slově sebou škubnul. Teď se soustředil na kachny a nechal problémy za sebou.

Začal přemýšlet o Draco Malfoyovi a říkal si, jestli také on byl předmětem Luciusovy nepředvídatelné směsice lásky a krutosti. Vrátila se k němu Snapeova slova:

„Draco Malfoy je malý sadistický šmejd. Víš, proč se jím stal?… To kvůli tomu muži.“

Mohla ta zvrácená, pokřivená bytost v Bradavicích být prostě přirozeným důsledkem rodičovství ve stylu Luciuse Malfoye? Nebo měl Draco krutost pouze vepsánu v genech?

Jak Lucius Dracovi oplatil, když na něj seslal sterilizační kouzlo? Malfoy byl zjevně mužem, který si nadevše cenil poslušnosti… Co jiného mohlo drzostí převýšit okradení vlastního otce o mužnost?

Harry se v myšlenkách vrátil k Luciusově nenucenému použití Cruciatu a zachvěl se.

Do úvah mu vtrhl Malfoyův hlas.

„Zdá se, že se ti líbí ta zvířata.“

Harry ztuhl, cítil, jak se mu do zad propalují Malfoyovy oči, ale neotočil se. „Asi jo.“

„Musí být uchvacující, když se díváš na ně a ne na mě.“ Harry v Malfoyově hlase zaznamenal ostří nebezpečí a rychle se otočil od kachen, aby čelil Smrtijedovi.

„Promiňte. Jen jsem… promiňte.“

V Malfoyových očích se objevilo cosi nečitelného. „No…“

Vyřkl tiché kouzlo a něco jasného a modrého zablesklo nad rybníkem. Harry střelil po Malfoyovi tázavý pohled.

„Jen tak nebudou moci uletět a připravit tě o svoji přítomnost,“ Malfoyovi se roztáhl po tváři dobrotivý úsměv.

Gesto se zdálo dobře míněné, ale Harryho okamžitě posedl neklid.

„Teď,“ pokračoval Lucius stále klidně a přirozeně, „pokračujme v naší hodině.“

Harry si v duchu povzdechl a vrátil se na své místo u Luciusových nohou.

„Temná magie je víc než jen konglomerát ničivých kouzel,“ vysvětloval Lucius líně. „Je to způsob myšlení, forma chování. Použití nejtemnějších kouzel vyžaduje roky tříbení správného myšlení a vloh potřebných pro nasměrování takové síly. Člověk musí být připravený zničit vše, co mu stojí v cestě k získání větších schopností.“

Zastavil se a přimhouřenýma šedýma očima si Harryho vypočítavě přeměřil.

„Rád krmíš tamty kachny. Přináší ti potěšení, sytit ty… prosté tvory.“

Harryho oči se přesunuly z kachen na Luciuse, ale najednou se mu nějak nelíbil směr této lekce.

„Víš, co by mně přineslo potěšení?“ Luciusovy oči zazářily zlou rozkoší a přes tvrdá ústa mu zahrál úsměv. „Kdybys mi ukázal, jak báječný učitel jsem.“

Harry si s nepříjemným pocitem uvědomil, že po něm Malfoy chce, aby na ty kachny použil výbušnou kletbu.

„Do toho,“ povzbudil jej Lucius. „Nebo se musím snížit k vysvětlování, co chci, abys udělal?“

„Ne, nemusíte,“ odpověděl Harry chladně. „A ne, neudělám to.“

Lucius jej mrazivě sledoval přes vinnou sklínku. „Přecitlivělý?“

„Ano,“ odpověděl Harry rozzlobeně. „Nenechám jednu prostě… vybuchnout. Nechápu, co to má co dělat s –“

„Ach, ale s plánem tvé pomsty to má co dělat všechno,“ odpověděl Lucius hladce, předklonil se a opřel lokty o kolena. „Víš, provést zkázonosné kouzlo proti jinému kouzelníkovi chce jistou… nelidskost. Nenávist sama tě nedostane až tak daleko. Budeš si muset zvyknout na ničení, které způsobíš, dokonce je i vítat –“

„Pak na to zapomeňte,“ odpověděl Harry divoce. „Nepoužiju to kouzlo na žádnou z nich. Je to – je to úplně zbytečné. Myslel jsem, že příbuzenské kletby –“

„Dovol mi ti to ulehčit,“ pravil Lucius mírně, přendal si sklenku do druhé ruky a vytáhl hůlku. „Incendio.“

Harry sebou reflexivně trhl, když za sebou uslyšel pronikavé zavřeštění. Otočil se, jen aby uviděl hořícího tvora, který byl vymrštěn do vzduchu silou plamenů. Všechny kachny z hejna se kolem něj zběsile třepotaly a křičely, jak se snažily uletět, ale věznilo je Luciusovo kouzlo.

Stejně náhle se hořící tvor rozpadl v popel, který odnášel vítr.

Harry delší chvíli zíral na zběsilé kachny, a pak přímo za sebou zaslechl Luciusův hlas.

„Buď je spálím všechny, nebo jednu zabiješ sám.“ Lucius se usmíval, jako by se snažil zadržet smích. „Je to na tobě.“

„Proč vám tolik záleží na tom, abych zabil kachnu?“

„Protože mě zahřeje u srdce, když uvidím, že své znalosti použiješ,“ odvětil Lucius s krutým úsměvem. „Takže – buď hodný hoch a udělej to. Zahřej mě u srdce.“

Harry zaskřípal zuby. Byly to jen kachny; nic víc. Už je v Bradavicích jedl. A kromě toho, už zabil živého tvora. Baziliška, například, a ten měl mnohem větší sebeuvědomění než tito ptáci.

A neměl Lucius pravdu? Jak vůbec mohl doufat, že zraní Belatrix Lestrangeovou, když nedokáže odstřelit obyčejnou kachnu?

Ale toto bylo tak jiné. Nešlo o zranění živého tvora v teorii. Šlo o realitu. Teď se nejednalo o pomstu z nějakého důvodu, ale o naprosto svévolnou porážku, naprosto zbytečnou mimo uchlácholení rozmaru Luciuse Malfoye.

Belatrix Lestrangeová byla lidská bytost. Nakonec ji bude muset zabít. Pro Siriuse… Vše pro Siriuse… Toto by v porovnání s tamtím mělo být jednoduché.

Zvedl hůlku. Neznamenalo to nic; nebyly… neuměly doopravdy myslet, že? Nebude to velký rozdíl. Nebude se za to cítit provinile a Lucius by je stejně zabil –

Kletba opustila jeho hůlku. Trhl sebou nad hlasitou ránou, která třeskla vzduchem, pronikavým výkřikem zvířete, než se jeho tělo rozprsklo. Cítil se otupěle, ztuhlý na místě sledoval krev a tělo rozptýlené nad vodou. Chvíli si myslel, že se pozvrací, ale polkl a na Luciuse se podíval s netečným výrazem.

Lucius jej poplácal po rameni.

„Velmi dobře, Septimusi,“ pochválil jej vřele. „Myslím, že bys měl zničit další… Abychom se ujistili, že se lekce zažila. Tentokrát to bude snazší, věř mi. Ano a použij Incendio.“

Se zvedajícím se žaludkem Harry namířil hůlku na další – obyčejnou kachnu, která sebou naléhavě házela proti Luciusově omezujícímu kouzlu – a tu také zabil.

Lucius měl pravdu; ta druhá šla lépe.

Jsou to jen kachny, říkal si přísně. Jestli nedokážu zabít kachnu, nedokážu zabít ženskou.

Bylo to pro Siriuse. Vše pro Siriuse.

Harry ale nějak věděl, že Sirius by nikdy nic takového nechtěl.

ooOOoo

Snape o rulíku nelhal. Vyskytuje se pouze při jedné příležitosti každý rok a je rozhodující složkou několika jeho nejdůležitějších lektvarů. Načasování prostě náhodou vyšlo; právě když chtěl dostat Harryho z Luciusova vlivu, obdržel zprávu od profesorky Prýtové, že klíčový den nastal.

Jediná lež se týkala času potřebného ke sběru. Než o celé odpoledne šlo spíš o dvě hodiny stříhání bylin z nedalekého výskytu.

Myšlenkami prodléval stále u Luciuse Malfoye a Harryho.

Chlapce skutečně postihla jakási choroba. Kdyby nebyl zcela přesvědčený o tom, že Lucius okamžitě odstraní zaklínadlo, které na kluka seslal, jakmile se Severus ztratí z dohledu, měl by strach opustit Harryho v takovém stavu.

Vzhledem k tomu bylo ovšem šílenstvím, že málem promrhal tyto neocenitelné byliny ve prospěch nemocného děcka. Ve prospěch nemocného Harryho Pottera.

Ta myšlenka ho trápila téměř stejně jako vyhlídka na ponechání Chlapce, který zůstal naživu, celý den o samotě s Luciusem Malfoyem. Nenáviděl tu čirou úzkost, která bouřila na pozadí jeho myšlenek, a proklínal Luciuse, že ji způsobil. Necítil potřebu toho spratka ochraňovat, dokud Lucius nerozběhl tu směšnou hru.

Ačkoliv si byl jistý, že se Lucius ve skutečnosti do žádných neřestných aktivit s jeho synem nepustil, vadilo mu, když viděl kluka opouštět večer Malfoyův pokoj. Něco se dělo právě jemu před nosem, a on jen nemohl přijít na to, co. Dráždilo ho, že se Lucius vychloubá Severusovou nevědomostí, aniž by ho poučil, v čem je nevědomý.

U Merlinových vousů! Ten chlap utekl z Azkabanu ani ne před dvěma týdny a už si hrál na pána panství Snapeů a nárokoval si Snapeova syna!

Ano, Potter byl ničema a veš, ale byl jeho. Jeho. Ne Malfoyův, ne Pána zla. Už musel skousnout, že se Brumbál a Pobertové zmocnili jeho potomka, jeho syna, a teď v to doufal i Lucius Malfoy?

Probíhala ta největší bitva v jejich válce o nadvládu a Severus žalostně prohrával. Bylo to naprosto k vzteku!

Uvědomil si, že v zaťaté pěsti drtí plnou hrst rulíku, a vynadal si do pitomců. Magické vlastnosti byly účinné pouze tehdy, pokud rostliny zůstaly nedotčené. Nepoužitelné zbytky rozzuřeně rozsypal na zem.

Musím přestat s touto pošetilostí, pomyslel si Snape temně. V poslední době, zejména od onoho katastrofálního předvolání k Pánovi zla, žil od jedné prudké emoce k druhé a to mu ovlivňovalo racionalitu.

Takže Malfoy na něj vyzrál a pro dnešek získal vládu nad chlapcem a sídlem. Nuže, pak… Severus potřeboval tento čas využít pro sebe. Lucius mu neúmyslně dopřál čas na pletichy.

Chlapce z Malfoyova vlivu nedostal, ale alespoň z něj dostal sebe. Od té chvíle, kdy v Bradavicích poprvé potkal Luciuse Malfoye, ten uhlazený a rozvážný prefekt, který svedl Severuse na jeho současnou cestu, mu vždy tak či onak zaměstnával mysl. Lucius byl kultivovaný, charismatický, rafinovaný, pohledný, takový, jaký Severus nemohl nikdy být, a ten bral vždy za samozřejmé, že Malfoy je předurčen k triumfu.

Ale teď takový vůbec není, pomyslel si Snape zlomyslně, když si srovnal toho elegána, primuse z jejich mladších let s vychrtlým uprchlíkem dneška. Nemá jméno, bohatství, ani moc. Nic.

A pak se temně usmál, protože měl pravdu. Lucius Malfoy nebyl nic.

Bez své síly a vlivu mohl věci Pána zla přispět jen nevýrazně. Jediné, co teď dodával, byly jeho impozantní kouzelnické schopnosti a něco vrozené mazanosti… Nic význačného v řadách Pána zla.

Na druhou stranu, Severus byl špion. Stal se jediným z následovníků Pána zla, který se dostal blízko k Brumbálovi, jediným, který svému Mistrovi neustále předával spolehlivé a přesné informace o Fénixově řádu. Na rozdíl od Luciuse Severus mohl své Znamení aktivovat, aby podle svého přání požádal o předvolání.

Malfoy již nebyl zástupcem velitele. Už neměl žádnou funkci. Ve skutečnosti se jako stíhaný uprchlík stal ze všeho nejvíc zátěží.

Možná Luciusův útěk z Azkabanu znamenal slabost ve více směrech.

O uprchnutí Luciuse Malfoye z vězení se nemluvilo. Popletal, v zoufalé snaze získat zpět podporu veřejnosti po přívalu smrtijedských ohavností, svévolně odsoudil uvězněné Smrtijedy k polibku mozkomora. V následujícím směšně patetickém zvratu pak Malfoy apeloval na Popletalovu povýšenou představu o odvěké důstojnosti jich obou, a požádal o poslední audienci. Při této jejich schůzce přemohl jediného strážného, vyrval Popletalovi hůlku z ruky, odehnal mozkomory a vítězně uprchl, a to vše za Popletalova breptání o mužově strašlivé zradě.

Celý debakl jen předvedl to nejlepší z očividné ministrovy nekompetentnosti a Popletal si dobře uvědomoval, že to bude jeho konec. Detaily tudíž zůstaly nejasné; jen Luciusův výčet událostí Pánovi zla posloužil jako ilustrace toho, co se onoho dne přihodilo.

A ten výčet byl nepřesvědčivý a skýtal celé spektrum možností k útoku. Bude stačit jeden ledabylý komentář –

„Neustále mne ohromuje ředitelova neochota svěřit mi podrobnosti o Malfoyově útěku…“ prohodí Severus tónem výrazně naznačujícím důsledky. Jeho Mistr se postará o zbytek.

Všechny možné intriky a obavy kypící v té paranoidní, zvrhlé mysli neustále na pokraji šílenství… Pán zla si Snapeova slova zapamatuje a bude o nich dlouze uvažovat, ve svém horečnatém mozku o nich znova a znova přemítat; Brumbála uvidí v každé jednotlivé Luciusově akci, uvěří, že samotný útěk je důkazem Malfoyovy zrady.

Moc odsoudit Luciuse Malfoye ležela ve Snapeových rukách.

A možná, jen možná si to Lucius celou tu dobu uvědomoval.

Severus zavrtěl hlavou v úžasu nad posledními dny. Zmátla jej Malfoyova nečekaná a vnucená přítomnost, ale i mužův první tah; možná by Luciusovi za dnešní přestávku měl poděkovat, protože mu umožnila vidět přesně to, co si měl už dávno uvědomit – ty hry, které s ním ten chlap hrál, boj o ovládání Snapeovy osoby, opanování Snapeova domu, zmanipulování Snapeových obran…

A to vše jen proto, aby zakryl svoji naprosto slabou pozici. A Severus, tak zvyklý stát na opačném konci jejich vztahu, se nechal ukolébat zpět do jejich obvyklé dynamiky pána a zdráhavého sluhy.

Malfoy bude litovat dne, kdy jej napadlo ovládnout Severuse Snapea.

Po pečlivém použití magie na Znamení zla Snape konečně ucítil pálivou odpověď. O chvilku později zmizel.

ooOOoo

„Proto jste mě pobízel, abych je krmil?“ zeptal se Harry později, a cítil se chladný a izolovaný. „Chtěl jste, aby to mělo větší váhu, až je zabiju?“

„To byla vždy možnost,“ přiznal Lucius a přivolal si domácího skřítka pro další sklenici vína. „Ale když jsem tuto lekci plánoval, měl jsem na mysli jiný cíl. Jen jsem si prostě nebyl jistý, že Severuse dostaneme z cesty na dostatečně dlouhou dobu.“

„Co?“ vyštěkl Harry s bodnutím surového hněvu k Luciusovi, ale i k sobě. „Snad vás Voldemort dokonce nezásobil mudlou, kterého zabiju?“

Lucius se k němu pomalu otočil a Harry si najednou uvědomil dvě chyby, které udělal. Pokud věděl, Malfoy by jej vybídl k zabití člověka i bez Voldemortova zásahu. A… nazval Voldemorta jménem.

K tomu prvnímu – okamžitě si slíbil, že v tomto Malfoye neuposlechne bez ohledu na cokoli, čím mu muž pohrozí. Raději tu kletbu obrátí na samotného Malfoye a následky ať jdou k šípku, než aby zranil jinou osobu. Nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy.

A co se týče druhého problému… Ztuhl, napjatě studoval Luciusův výraz a jen čekal, až na jeho hlavu ten muž sešle trest. Poněkud jej překvapilo, když se na něj starší kouzelník usmál s něčím, co připomínalo respekt.

„Statečný hochu,“ zašeptal Lucius.

Tuto reakci nečekal. Po chvíli strachu se Harry téměř uvolnil.

„Ale nemohu dopustit drzost,“ dodal Malfoy s lítostí a další, co si Harry uvědomil, bylo svíjení se bolestí pod kletbou Cruciatus.

ooOOoo

Proklínání probíhalo déle a mnohem bolestivěji než minule. I Malfoye zjevně vystrašila jeho intenzita, takže nakonec zmizel v domě a vrátil se s uklidňujícím lektvarem, který připravil sám Harry.

„Opatrně,“ zašeptal Malfoy, když Harry dopíjel poslední trošku. Mávnutím hůlky nechal starší kouzelník lahvičku zmizet.

Harry zavřel oči, když jej Malfoy kymácejícího vytáhl na nohy. S uklidňujícím lektvarem měl posledně jinou zkušenost; opiát teď nebyl potěšením, ale bariérou, která jej oddělila od bolesti přetrvávající nejen v jeho paměti, ale i svalech. Nezbavil jej celé bolesti způsobné kletbou; stále mu bylo pod psa.

Nicméně dezorientovaný se cítil stejně jako posledně.

„Opatrně, chlapče,“ zopakoval Malfoy a pomohl mu udržet rovnováhu. „Pochopil jsi, proč jsem to musel udělat, že ano?“

Harry otupěle přikývl, svět kolem něj nevypočitatelně vířil.

Stejně jako ty pochopíš, až já na tebe sešlu krev vařící kletbu, Malfoyi.

Malfoy si k němu přiklekl, aby jej přidržel za lokty, a šedýma očima se nořil do Harryho: „Dnes sis vedl velice dobře, Septimusi. Už zbývá jen jedno, než ti dovolím odejít.“

„Hm?“

Opravdu na něj padala únava; stejně se cítil posledně, kdy požil tento lektvar.

Skrz ten opar se na něj Malfoy usmál, ale Harry nepostřehl hrozbu v tom zlověstném záblesku mužových šedých očí.

„Víš, máme takový malý problém. Severus určitě přesvědčil to proklaté malé skřítčí stvoření, aby sledovalo naše aktivity. Dnes jsem si několikrát všiml, že číhá v křoví; máme teď kolem sebe utajovací kouzlo, ale nejsem si jistý, kolik toho vidělo.“

„Aha,“ zamumlal Harry. Myšlení se mu čím dál víc rozmazávalo, ale nějak chápal, že nejde o dobré zprávy.

„A Severus, zdá se, seslal nějaké ochranné kouzlo, abych je já nezranil,“ pokračoval Lucius tiše. „Zkusil jsem jednoduchou smrtící kletbu, ale zanikla už v hůlce. Nedokážu to malé monstrum zničit.“

Harry začal přemýšlet o Dobbym, jak Luciusem mrštil o zem v chodbě Bradavic. „Možná ji nemůžete nijak zranit,“ zamumlal. „Jsou – myslím domácí skřítci jsou docela silní.“

„Samozřejmě jsou,“ procedil Malfoy. „Ale zmínil jsem se o tom, jak jsem se seznámil s rozsahem jejich síly po onom incidentu před pár lety. Zde žádné problémy nepřipustíme. Shodneme se na tom?“ Aniž by počkal na Harryho odpověď: „Domácí skřítko!“

Minky se přemístila na mýtinu před nimi v témže okamžiku, kdy na ni Malfoy seslal svazovací kouzlo; vyjekla a obrovské oči se rozšířily, když zjistila, že je magicky i fyzicky spoutána.

Harry na ni zamrkal, hlavu jako by měl vycpanou vatou.

„Jde o to,“ pokračoval Malfoy chladně a ještě pevněji Harryho stiskl, „že pochybuji o tom, že by tvůj drahý strýc seslal to ochranné kouzlo proti tobě.“

Oči domácí skřítky naplnila hrůza a vytryskly z nich slzy. „Pane H –“

„Silencio!“ zařval Lucius a umlčel tak skřítčin hlas. Svýma zlýma očima však stále ulpíval na Harrym. „Udělej to. Zabij to.“ Najednou se usmál. „Stejně jako kachny, Septimusi.“

Harry zíral na bezmocnou domácí skřítku.

Ne, neudělá to. Myšlenky měl pomalé, mysl jako v mlze nejen od fyzicky vyčerpávajících událostí, ale i od drog v organismu. Přesto věděl jedno. Nezraní ji.

Je jako Dobby, pomyslel si mimoděk. Myslí, cítí…

Ale odpověď mu zjevně trvala příliš dlouho.

„Imperio,“ vyštěkl Lucius netrpělivě.

Když Harrymu do mysli vklouzlo Luciusovo kouzlo, chlapcův svět se ocitl ve zmatku; říkal si, za co může blažený, rozostřující oblak kouzla a za co droga. Mentálně couvl před cizím příkazem…

Zabij tu skřítku…

… jen aby jej v jiné části jeho mysli obalila podivně podobná mlha. Lektvar vyvolával pocity slasti jako neodpustitelná, netečnost tak lákavou, že se vplétal a vyplétal z vlivu kletby, až si nebyl jistý, zda Lucius stále ještě svírá jeho vůli, nebo zda svoji mysl kontroluje sám.

Zabij ji… trval na svém hlas.

Instinktivně poznával, který hlas je jeho vlastní a který má ignorovat. Ale pak… Jeho zmatená mysl si přehrávala minulou noc, to druhé Imperius. Nebyl to jeho hlas, a přesto jej poslechl. Musel existovat nějaký naléhavý důvod, proč ho poslechl…

Co je s ním špatně? Mozek mu nefunguje dobře. Proč si na ten důvod nemůže vzpomenout? Nastala teď stejná situace – měl stále předstírat –

ZABIJ JI.

Mlha se z jeho mysli nezvedla, ale nějak poznával, kde kouzlo končí, kdy mlha nechutná jako kletba Imperius a namísto toho se zcela přeměňuje do uklidňujícího oblaku lektvaru.

Harry několikrát zamrkal, ale svět kolem se neprojasnil.

Bylo to zvláštní… I s tak vysokou dávkou uklidňujícího lektvaru stále cítil hluboký šok z pohledu na Minkyino mrtvé tělíčko.

„Výborně, Septimusi,“ ozval se Lucius zpoza něj. Už Harryho nepřidržoval a chlapec padl na kolena. „Měl bych se ti teď přiznat – lhal jsem, když jsem ti řekl, že nás sledovala. Motivace, víš.“ Naklonil se k Harrymu, šedé oči zářily do Harryho zelených, ohromených. „Ale určitě ses chopil příležitosti, co?“ Usmál se, ale v tom výrazu bylo cosi chladného a tvrdého. „Ještě z tebe uděláme vynikajícího vraha.“