Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/16/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 16. Podpora
Harry ležel na břiše, Spřízněné a příbuzenské kletby otevřené před sebou, a Lucius Malfoy seděl na kraji postele zabraný do vysvětlování předností kletby Macto Dominus, když do dveří vtrhl Snape. Harry překvapeně vyskočil na nohy, ale Malfoy jen otočil hlavu v nevzrušené reakci.
„Severusi,“ pozdravil vlídně. „Konečně jsi doma.“
Zatímco muž mluvil, skrytě za zády mávl hůlkou a přeměnil název knihy na ‚Starověké runy a současné myšlení: 1790 – 1980.‘
Snape stál před nimi a lapal po dechu. Pohledem nejdřív střelil po Harrym, aby se ujistil, že skutečně ještě žije, načež ostrýma černýma očima přejížděl z chlapce na Luciuse, jako by se snažil zjistit, jaké škody v jeho nepřítomnosti napáchali.
„Luciusi,“ oslovil Malfoye s nucenou zdvořilostí. Ramena mu pokrýval jemný poprašek popela a sotva popadal dech, jak sem běžel přímo od krbu. „Vidím, že jsi mě nepochopil, když jsem ti dával pokyny, abys zůstal mimo toto křídlo!“
„Musel jsem zapomenout,“ odvětil Malfoy s úsměvem; oči měl chladné jako ocel.
„Škoda,“ zašeptal Snape, „že obrany na tomto pokoji ti neosvěžily paměť.“
„Nemohl jsem si pomoci a podlehl zvědavosti. Omlouvám se, Severusi,“ Malfoy elegantně sklonil hlavu. Na Harryho se usmál s jistou mírou laskavosti. „Došel jsem k závěru, že v tomto mladém muži není nic, co by ospravedlnilo uvěznění; přijde mi docela příjemný.“
Snape zneklidněně přelétl zrakem z jednoho na druhého. Harry si uvědomil, že je na něm rozhodně cosi v nepořádku. Vypadal špatně.
„Ujišťuji tě, že tato kárná opatření jsou naprosto nezbytná,“ své podráždění skrýval Snape jen lehce, „a ocenil bych, kdyby ses nevměšoval, zatímco jsi hostem v mém domě. Jsi zde jen tolerován.“
„Ach ano, to,“ projevil Lucius mdlý zájem a začal si ostentativně prohlížet nehty. „Měl náš přítel pochopení pro naši situaci?“
Vypočítavé šedé oči se zvedly ke Snapeovým. Ve tváři stojícího muže se objevilo pochopení a celé tělo mu ztuhlo.
„Takže,“ vydechl Snape, „jsi to byl ty.“
„Ale samozřejmě,“ prakticky zapředl Malfoy, jehož oči teď zářily krutým triumfem. „A ty by sis to měl dobře pamatovat.“
Harry tam stál a najednou si vzpomněl na vysvětlení Snapeova odchodu: „Odvolán. Doufejme, aby se naučil nějakým způsobům.“
Malfoy hleděl s klidnou arogancí na Snapea, který před nimi čněl a vyzařoval potlačovaný vztek. Harry si všiml drobných záchvěvů Snapeových rukou, když zatínal a uvolňoval pěsti. Očima střelil po jeho hubené tváři; nažloutlá kůže vypadla vyčerpaně, černé oči měl podlité krví a lehce šílené.
Vzpomněl si na útržky včerejšího rozhovoru mezi Malfoyem a Snapem, když Snape vznášel námitky proti Malfoyově přítomnosti v domě. Ten muž zjevně nesouhlasil a dnes ráno Snapea odvolali. Teď projevoval příznaky následků kletby Cruciatus.
Snape váhavě vykročil a mračil se na Malfoye. Jeho klid se rozpadal přímo před Harryho očima. „Jak jsi překroutil moje slova? Ty zrádný, odporný bastarde – co jsi řekl?“
Harry nebyl na pochybách, že Malfoy vypustil něco, co u Voldemorta dostalo Snapea do potíží a za co byl dnes potrestán. Ale co to bylo?
„Je to diskuze vhodná pro citlivé mladé uši?“ zeptal se Lucius jemně.
Snape zrakem našel Harryho a chvíli na něj otupěle a s mrkáním zíral, jako by zapomněl, že tady chlapec vůbec je. Harry se těm temným očím vyhnul a hleděl do zdi za Snapeovou hlavou. Jen si přál, aby jej země pohltila. Cítil se zde jako vetřelec a vnímal iracionální pocit viny za celou tuto situaci.
Snape získal přísnější výraz; vzpamatoval se a nabyl svého obvyklého sebeovládání.
„Nepřeji si, abys chodil do tohoto pokoje,“ oznámil Malfoyovi chladně. Když se na něj teď díval, vypadal o roky starší. „Prokaž mi laskavost a vyhov mé žádosti, Luciusi, když už nic jiného.“
„Budu s tím souhlasit,“ usmál se Malfoy mírně, ale stále velmi samolibě, což poněkud narušil tvrdý záblesk v očích. „Ve jménu našeho drahého přátelství.“
Snape zvolna přejel očima k Harryho, kde setrval jen zlomek vteřiny. Cokoliv se chystal říct, zemřelo na rtech. Pak se mlčky otočil a zanechal Harryho a Luciuse v místnosti samotné.
„No, to byla poněkud bolestivá mezihra, co říkáš?“ protáhl Malfoy a pak dodal s úšklebkem, „obzvláště pro našeho drahého Severuse, řekl bych.“
Harry se neodvažoval promluvit; nebyl si jistý, zda by měl předstírat, že je tou výměnou naprosto zmatený, nebo jestli je bezpečné projevit náznak porozumění.
Malfoy nedbale mávl hůlkou, aby obnovil původní podobu knihy Spřízněné a příbuzenské kletby. „Jelikož jsem souhlasil zůstat mimo tvou komnatu, doporučuji ti určit kouzla, která tě obzvláště zajímají, a možná bychom je mohli probrat zítra ráno.“ Střelil po Harrym ironickým pohledem. „V mém pokoji, samozřejmě. Jestli s tím souhlasíš.“
V tónu Malfoyova ‚návrhu‘ nezazněla možnost nesouhlasu. Harry pocítil akutní vlnu nechuti k tomu samolibému blonďatému aristokratovi, ale ztěžka polkl a doufal, že přikývl dostatečně nadšeně.
„Ano, samozřejmě.“ Rty roztáhl do úsměvu. „Budu se těšit.“
ooOOoo
Chtělo to několik jednoduchých kouzel ‚ukaž mi cestu‘ a drobná martyria s různými obranami, aby Snapea našel.
Lucius Malfoy měl pravdu v jedné věci: Snapeovy obrany byly překvapivě neefektivní, když se jeden opravdu snažil je překonat. Harryho napadlo, že možná toto je důvod, proč s kamarády dokázal tak lehce krást ze Snapeova školního kabinetu. Ten muž prostě nebyl nijak talentovaný na budování obranných opatření.
Překonávání překážek, které jej předchozího dne tak účinně nevpustily do zbytku domu, jej docela pobavilo. Snape zjevně spoléhal na psychologický dopad vystavěných obran, a z dobrého důvodu; Harryho ani nenapadlo snažit se je zlomit, protože nevěřil, že by nebyly silné. Až na obrany kolem jeho pokoje však byla většina slabá a snadno zrušitelná.
Samozřejmě, lektvarová laboratoř mu trochu dala zabrat. Patnáct minut zde bojoval, než ucítil, že povoluje. Do místnosti vešel opatrně.
„Dobrý den,“ zavolal tiše. „Profesore?“
Místnost mu připomněla bradavická podzemí – chladná, temná a ponurá. Téměř se zasmál při představě Snapea úmyslně přetvářejícího jednu z majestátních místností sídla na zatuchlou kobku Bradavic, ale pobavení zmizelo, když muže zahlédl. Ve vzdáleném rohu místnosti se opíral o zeď.
Úzkostí se mu sevřela hruď. „Profesore?“ oslovil Snapea tiše a opatrně se k němu přiblížil.
Muž vypadal hůř než před chvílí nahoře. U zdi seděl ochable a v osvětlení laboratoře se bezútěšné kruhy pod jeho očima ostře rýsovaly.
Harry poklekl a šťouchl Snapea do ramene. „Profes –“
Vyskočil, když se Snapeovy oči zprudka otevřely a muž ocelovým stiskem chytl Harryho za zápěstí. Černé oči nechápavě přejížděly po chlapcově tváři, stisk jako od pařátů ještě zesílil a do výrazu se vkradlo poznání.
„Pottere!“ vyplivl Snape. „Co si, sakra, myslíš, že tu děláš?“
„Jen jsem chtěl vidět, zda jste v pořádku,“ odvětil Harry a naježil se před hněvem, který blýskal mužovýma očima. Samotného jej v této chvíli zajímalo, co tu dělá. „Nahoře jste vypadal zdrchaně.“
Snape se ušklíbl. „Ano? Jak mimořádně vnímavé od vás, pane Pottere. A ty sis myslel, že tvá přítomnost nějak zlepší můj stav?“ Pustil Harryho zápěstí a chlapce odstrčil. Druhou rukou šmátral po zdi a snažil se získat oporu, aby se vytáhl na nohy.
„Můžu vám pomoci –“
„Ne!“
Harry sledoval Snapeovo úsilí udržet si důstojnost, tápání po zdi a pokusy vytáhnout se do stoje.
„Pane –“
„Nechci tvoji pomoc, ani ji nepožaduji, ty drzý spratku!“ Snape už stál zpříma a nebezpečně se kymácel. „Už nejsem na podlaze, jak vidíš, tak vypadni!“
„Sotva stojíte!“ vybuchl Harry. „Předpokládám, že úplně sám zvládnete vyjít tři schodiště do svého pokoje?“
„Ne,“ odpověděl Snape pohrdavě. „Mám v úmyslu zdolat jen jedny schody a usadit se na pohodlném gauči v salónku. Když na to přijde, vedlo se mi docela dobře i na podlaze, než jsi mě vyrušil. A teď už běž.“
Harry tam tvrdohlavě stál dál. Proč jen mu ten chlap nedovolí doprovodit jej nahoru? Co má, k čertu, za problém?
Zaznamenal, že Snapeovi se začaly ruce třást ještě víc, jak se potácel místností a opíral se o zeď. A věděl, že následky se ještě zhorší.
„Nemáte na to něco?“ zeptal se Harry tiše. Vzpomněl si, že uklidňující lektvar, který mu Snape onehdy dal, byl určen na zmírnění následků kletby Cruciatus.
Snape se napůl otočil k Harrymu, který tak mohl vidět rty zkroucené dolů hořkostí. „Ne, Pottere. Poslední jsem dal tobě při hodině nitrobrany. Neměl jsem příležitost připravit další.“
A opět Harry ucítil bodnutí viny. Snape pokračoval směrem ke dveřím a v pohledu na impozantního mistra lektvarů snažícího se udržet na nohou bylo cosi žalostného.
K čertu se Snapeovou pýchou.
Harry vytáhl hůlku a zezadu k němu přistoupil. „Mobilicorpus.“
„Pottere!“ vykřikl Snape, zatímco se vznesl do vzduchu. „Hned mě polož dolů!“
„Promiňte, ale nenechám vás chodit.“
„Pottere!“ zavrčel Snape tišeji, když opouštěli laboratoř; i ve svém stavu si uvědomoval hrozbu Luciuse Malfoye.
Tuto skutečnost Harry využil a zvládl tak pomoci Snapeovi dokonce mnohem šetrněji, než by se muži očividně líbilo. Vznášel Snapea nahoru schodištěm, zatímco ten trhal tělem v boji s kouzlem. Pár vybraných urážek a tři schodiště trvalo, než Snapea jemně položil do postele.
Dvě černé, nenávistí naplněné oči se setkaly s jeho.
„Vypadni!“
Harry se od toho vzteku odvrátil a nechal Snapea samotného s jeho bolestí.
ooOOoo
Nebyl si jistý, co jej přimělo vrátit se do laboratoře a navíc se pokusit uvařit ten samý opiáty nasycený uklidňující lektvar, který mu dal Snape. Mimoděk jej napadlo, zda by někde ve Snapeově laboratoři nenašel návod; užasl, když jej v hromadě papírů skutečně nalezl.
Využil šťastné náhody a zjistil, že se opravdu připravuje podobně jako uklidňující lektvar, který dělali ve druhém ročníku. Harry pracoval mlčky a nějak mu to šlo lehčeji než kdy v Bradavicích. Když lahvičku nesl do Snapeova pokoje, nepochyboval, že bude fungovat, jak má.
Nejdříve si myslel, že Snape spí, ale ten se na něj kysele podíval, jakmile se přiblížil k posteli.
„Pane…?“ zeptal se opatrně.
Při pohledu na lektvar se Snapeovi rozzářily oči, ale nespokojenost v jeho tváři se ještě zvýšila. „Kdes to sehnal, Pottere?
Příliš dobře si uvědomoval, že Snape nikdy nebude mít důvěru v lektvar, který uvařil Harry sám, a tak pokrčil rameny. „Prohledal jsem vaše zásoby a měl jsem dojem, že jej poznávám. Musel jste jej přehlédnout.“
Snapeovy oči se jeho směrem temně zaleskly a vzápětí mu muž hrubě vyrval lahvičku z ruky. V pološeru tekutinu soustředěně prozkoumal, střelil po Harrym pochybovačným pohledem a pak ji polkl.
Ve výrazu se mu mihla nechuť, než se jeho rysy uvolnily. Harryho málem přemohl zlomyslný impulz odhalit mu, kdo ten lektvar uvařil, ale okamžitě jej zamítl. Už nenavštěvoval hodiny lektvarů; nezáleželo na tom, jestli mu Snape přiřkne nějaké schopnosti pro tento předmět.
Snape uvolnil ruku s lahvičkou a Harry ji rychle zachytil, než spadla. Sledoval, jak profesor klesl zpět do polštářů, uvolnil se a zdál se spokojený; s jistou závistí si vzpomněl na nádherný opar, který použité opiáty doprovázel.
Už se otáčel k odchodu, když Snape promluvil: „Co myslíš, že tím získáš, Pottere?“
Harry svraštil obočí a tázavě se na Snapea podíval. „Pane?“
Profesor se zvedl na lokty a měřil si Harryho černýma očima třpytícíma se zvláštní intenzitou proti smrtelně bledému obličeji.
„Ptal jsem se, Pottere, co myslíš, že tím získáš?“
Z čehosi v jeho výrazu a v nezřetelném hlasu Harrymu hrůzou naskakovala husí kůže na těle.
„Dáš mě do postele, uvaříš lektvar…“ při Harryho překvapeném pohledu se Snapeových rtů dotkl strašný úsměv. „Ano, poznám svoji vlastní práci, ty pitomče.“
„Proč si myslíte, že tím chci něco získat?“ ptal se Harry s plíživým pocitem stísněnosti, zatímco do Snapeovy tváře se vkradlo cosi skutečně neblahého.
„Jak to já vidím,“ zasyčel Snape a nepatrně se k chlapci naklonil; oči se mu krutě třpytily, „buď chceš uspokojit svůj hrdinský komplex, v kterémžto případě se asi cítíš docela samolibě, žes pomohl chudákovi, ubohému profesorovi…“
„Neuspo –“ začal Harry rozhořčeně.
„Nebo možná,“ Snape zvedl hlavu a pohledem propaloval Harryho kůži, „tě ti mudlové nechali tak zoufale toužícího po pozornosti, že chceš tímto získat moji lásku.“ Snapeův hlas pomalu přešel do hlubokého a zlomyslného, s krutým pobavením. „Není to tak, Harry?“
Harry cítil, jak jej zaplavuje hněv a ponížení.
„Předpokládám,“ pokračoval Snape zamyšleně, „že se ty dvě možnosti vzájemně nevylučují. Možná tvoje směšná a destruktivní potřeba být hrdinou všech je prostě maska, takže my ostatní nebudeme vnímat toho bezcenného, nemilovaného kloučka, který tolik let strávil v přístěnku. Pořád tam pod povrchem je, že? Jen doufáš, že jej neuvidíme.“
Harryho tváře rudě žhnuly; pevně zaťal pěsti, jako by mohl vůlí odehnat to ponížení, které v něm bouřilo.
„Ujišťuji tě, Harry…“ Snape se naklonil blíž, až mu vlasy vrhaly stíny do tváře. Oči se mu zlomyslně leskly, když zašeptal: „Já do tebe vidím.“
Harry na něj strnule zíral.
Snape se zhroutil zpět do polštářů; ta zlovolná energie z něj najednou vyprchala. „Vypadni!“ zachraptěl. „Ven! – Ty smutný, ubohý chlapečku!“
Harry na něj zíral. Ty hrozné emoce, co v něm vířily, splynuly do rozžhaveného vzteku.
„Příště, Snape,“ sliboval tiše třesoucím se hlasem, „tě tam nechám shnít.“
Snapeův drsný, chraplavý smích jej vyprovázel z místnosti.
PB:
Macto Dominus
Doslova oslavuj, uctívej pána. Kletba určená pro použití mezi příbuznými, ačkoli si dovedu živě představit, že by ji s chutí aplikovali i někteří politici na své voliče. Formule je latinská, kdy macto, -are znamená „zvelebovat, uctívat“ a dominus, -i „pán (domu), hospodář“.