Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3: Potíže se zařazováním

Pohled na Bradavice nebyl zblízka o nic méně působivý. Albus zíral vytřeštěnýma očima na úctyhodnou stavbu, jejíž kameny stály dlouho před tím, než byli jeho praprarodiče mladí. Doplňovaly je mohutné kamenné desky, použité k opravě obrovské vnější zdi. Prapory na vrcholcích věží vlály sem a tam, vzdouvané větrem od jezera. Pak výhled zmizel, protože čluny zajely do podzemní jeskyně ke starobylému přístavišti. Studenti vystoupili, shromáždili se do houfu za Hagridem a po mechem porostlých schodech ho následovali ke vchodu nadlidské velikosti. Albus nebyl jediný, kdo sebou trhl, když Hagrid zvedl pěst velikosti šunky a třikrát uhodil do masivních, věkovitých dubových dveří. Hluboké zadunění se ozvěnou rozlehlo jeskyní.

Tvář, která se v otevřených dveřích objevila, způsobila Albusovi šok. Věděl, že jeho čestný „strýc“ se stal vedoucím Nebelvírské koleje, ale osobou, která vítala první ročníky, býval tradičně zástupce ředitele, což znamenalo, že strýček Neville ještě povýšil.

„Tady jsou, profesore Longbottome. Bezpečně a spolehlivě, jako vždycky,“ oznámil Hagrid s lapáním po dechu.

„Vítejte v Bradavicích!“ vážný tón bez žertů byl cosi, co Albus od svého „strýce“ Nevilla nikdy neslyšel. Začal přemýšlet, jestli se veselý chlapík, který byl v minulosti jedním z jeho oblíbených návštěvníků, nezměnil tak, aby to vyhovovalo jeho nové funkci.

Ostatní studenti se zdáli být zastrašeni žijící legendou, hrdinou velké bitvy proslulým téměř tak jako samotný Harry Potter.

Profesor Longbottom udržel vážně působící tvář ještě okamžik či dva, pak ta maska popraskala a vykoukl ten veselý dobrosrdečný Neville, na něhož byl Albus zvyklý.

„Omlouvám se, ale v tomhle nezvládnu pokračovat. To prostě nejsem já. Tak pojďte, vy všichni!“ volal se smíchem a směroval je ke vstupu. „Dostali jste své dopisy, jinak byste zde nebyli, že. Pojďte nahoru, než tady všichni nastydnete. Tak vzhůru!“

Otočil se a vstoupil průchodem do jeskyně. Prvňáci procházeli v zástupu kolem rozzářeného Hagrida. Poloobrův úsměv některé uklidňoval, jiné děsil. Když jej míjeli Albus s Rose, mrkl na ně.

Vešli do vstupní haly. Byla obrovská. Strop byl tak vysoko, že na něj Albus nedohlédl, do místnosti by se lehce vešel celý čtyřpodlažní dům na Grimmauldově náměstí 12. Kamenné zdi osvětlovaly kouzelné pochodně, jež byly očarovány tak, aby nikdy nedohořely. Albus se snažil sledovat profesora Longbottoma, ale nemohl si pomoci, musel otáčet hlavou sem a tam, prohlížet okolí.

Kamenické práce byly mnohem ozdobnější, než mu popsali příbuzní, a nikdy neviděl tolik kouzelných obrazů na jednom místě. Jak se ukázalo, nebyly zrovna decentní a povídaly si mezi sebou, poukazovaly na rysy bývalých studentů.

„Je to on? Ano, poznávám ty oči. Vyzáblý střízlík, stejně jako jeho otec a otec jeho otce předtím!“

„A hele, weasleyovské vlasy a pihy. Ta rodina se rozrůstá každou minutou.“

„Podívej se na toho kluka, jistě má leprikónskou krev. Víš, můžou měnit velikost. Je to zázrak, že míšenců není víc!“

Albus se rozhlédl a spatřil nejmenšího chlapce ve skupině. Jeho vlasy zářily měděně oranžovým odstínem a měl víc pih, než kterýkoli Weasley. Jasnýma oříškově hnědýma očima se vyzývavě díval na obrazy, které míjel. Jeden z nich náhle spadl ze svého háku, všichni sebou trhli, když dopadl lícem dolů. Albus by mohl přísahat, že chlapec se usmál, jako by to udělal úmyslně.

Profesor je přiváděl po kamenné dlažbě kolem masivních dvoukřídlých dubových dveří, vedle kterých východ z přístaviště vypadal malý. Neustávající šum stovek hlasů prosákl ven. Neville je vedl podél strach nahánějícího mramorového schodiště, které se stáčelo do horních pater, a do malé místnosti hned vedle haly.

Když se tam všichni namačkali, profesor Longbottom začal prohledávat svůj hábit. „Vydržte chvilku, někde tady mám své poznámky,“ poplácal se přes kapsy a z jedné vytáhl malý květináč s rostlinou, který vrátil zpět, zatímco z druhé mu vyskočila opravdová žába.

„Tady jsi, Trevore,“ zamumlal do výbuchu smíchu.

Albus věděl, že strýc Neville není tak roztržitý a neschopný, a tak to musel dělat, aby prvňáky zbavil neklidu. Pobavilo jej sledovat, že to funguje.

„Tady… mé brýle!“ profesor si posadil na nos jakési drátěné obroučky. „No, myslím, že bude třeba trocha magie. Musel jsem nechat své poznámky ležet na stole.“

S tím profesor Longbottom natáhl své dlouhé paže a zatřásl jimi, aby ukázal, že nemá nic v rukávu. S pohybem zápěstí se mu v ruce objevily lístky s poznámkami.

Studenti tleskali.

„No ano, tady je to. Tomu, koho se to týká.“ Zamžoural nad brýlemi po studentech. „Předpokládám, že to jste vy.“

Albus se vtipu zasmál společně s ostatními.

„Začnu asi zařazováním. V Bradavicích máme čtyři koleje.“ Zvedl čtyři prsty, když je odpočítával. „Nebelvír: mimochodem moje kolej, nejsem předpojatý, jen říkám, jak to je. Havraspár: tam jde hodně těch chytrých. Mrzimoři: má žena byla jednou z nich a ukázala se být v pořádku. Řekněte jí, že jsem to řekl, jo? A jasně, nesmíme zapomenout na starý Zmijozel: opravdu dobrá kolej, nedejte na jakékoli fámy, které jste možná slyšeli. Každý z vás bude patřit do jedné z nich. Ze všech vzešli výjimeční kouzelníci. Tyto koleje budou… vaší bradavickou rodinou. Budete spolu jíst, chodit na vyučování, trávit spolu volný čas. Vztahy, které navážete, vám vydrží celý život. To vím ze zkušenosti!“

Albus se koukl stranou, aby zjistil, jestli si Rose všimla, že jejich „strýc“ se podíval přímo na ně. Všimla. Ušklíbli se na sebe.

Profesor pokračoval: „Takže, až vás vyvolají, půjdete dopředu a nasadíte si na hlavu Moudrý klobouk. A je to: žádný zápas s trollem, žádné zkoušení kouzel a podobné nesmysly, o kterých jste slyšeli. Jo, a klobouk nekouše… ne moc.“  Zachechtal se, když několik studentů zalapalo po dechu. „Jen si vás dobírám, nemohl jsem odolat. Promiňte.“

Otočil se ke dveřím. „Za chvíli se vrátím, jakmile budou hotoví. Nepozabíjejte se navzájem. Školní rok teprve začíná, je moc brzo na všechno to extra papírování!“ S jiskrou v oku se usmál a odešel.

Albus využil příležitost a rozhlédl se kolem. Dál nalevo stály dvě dívky, které se zřejmě už znaly, brebentily spolu francouzsky. Modrovlasá dívka, které si všiml už dřív, kriticky sledovala krásku, rozčesávající si záplavy zlatých vlasů. Byl tam i velký kluk, skoro stejně široký jak dlouhý, tyčící se nad malým chlapcem, o němž obrazy říkaly, že je zčásti leprikón. Byla tam i Asiatka a vysoká, hezká tmavovlasá dívka s dlouhými rovnými vlasy. Zdálo se, že soupeří o to, která dokáže co nejvíc pohodit ofinou. Za nimi stály nějaké nevlídně vyhlížející dívky a kluci se zmijozelsky zakaboněným výrazem; pak se vzadu opíral o zeď jeden malý kluk s předčasně stříbrnými vlasy, oči se mu třpytily jako dva lesklé srpce. Podíval se na Albuse, jako by věděl, že ho někdo pozoruje, a rty mu zvlnil chladný úsměv. Albus rychle uhnul očima přímo před sebe a sliboval si, že jestli to bude na něm, nikdy tomu klukovi nezkříží cestu.

Profesor Longbottom se vrátil. „Chtěl bych, abyste se srovnali, ale to je naše práce, tak pojďte!“ Otočil se a prošel dveřmi, vedoucími do bradavické Velké síně.

Sál byl tak veliký, jak vždycky Albusovi říkali, ba ještě větší, než si představoval. Velkolepou místnost osvětlovaly tisíce svící. Vysoká okna dosahovala několik pater až k začarovanému stropu, který vypadal jako temná noční obloha, posetá světlými body a pohybujícími se mraky pod žlutým svitem měsíce.

Na stolech plně obsazených studenty ležely prázdné zlaté talíře, stříbrné příbory a poháry. U tabule po jeho levici, se zářivě žlutým ubrusem s černými ozdobami, seděla pestrá směsice studentů s povzbudivými úsměvy. Přes uličku vpravo stál dlouhý stůl zdobený půlnoční modří s bronzem, s žáky bedlivě soustředěnými na proud procházejících dětí, zvažujícími jejich charakteristické vlastnosti. Za nimi, u tmavě zeleného a stříbrného stolu, se skupinka studentů snažila prvňáky probodnout očima.

Albus viděl spoustu bratranců a sestřenic u rudozlatého stolu za mrzimorskými. Fred jednal s několika studenty, zřejmě jim prodával zboží z Kratochvilných kouzelných kejklí. Roxanna na bratra zírala, pravděpodobně se chystala žalovat to na něj hned poté, co pošle sovu o Albusově a Rosině novém příteli. Jako by si neuvědomovala, že strýc George nebo Ron, když mu to dovolí jeho povolání bystrozora, po počátečních odmítavých reakcích pošlou Fredovi sovu s objednaným zbožím a inkasují peníze. Prováděli regulérní ilegální obchod.

Percyho dvojčata jako obvykle vyzařovala kolosální lhostejnost, v tandemu prskala bubliny ze zářivě fialových žvýkaček, a nepřímo sledovala některé kluky, kteří poočku hodnotili jejich útlé postavy.

Proti Fredovi a Roxanně seděl se skupinou svých kumpánů z druhého ročníku James.

Bojí se, že ztrapním rodinu a budu zařazený do špatné koleje? Říkal si Albus, když opětoval jeho zamračení.

Zástup prošel dopředu kolem Dominique a Viktorie, které seděly v čele nebelvírského stolu.  Řeč těla té mladší jasně ukazovala, že není nejlepší kamarádkou své vysoké, okouzlující sestry.

Stříbřitě bíle se třpytící bradavičtí duchové se střídavě objevovali a zase mizeli v jednotlivých stolech. Veselý Tlustý mnich se sklonil, aby pozdravil příchozí Mrzimory a vyjadřoval názory na kolemjdoucí studenty. Nechvalně proslulý Skoro bezhlavý Nick se vznášel nad Nebelvíry a důrazně mluvil o tom, že letos se nepokouší šokovat prvňáky. „Tak ani nezkoušejte přesvědčit mě o opaku!“ vykřikoval duch a hlava se mu nejistě kymácela na krajkovém okruží. Elegantní Šedá dáma seděla s Havraspáry a pronikavě hleděla na nové studenty, zatímco Krvavý baron se na ni tiše mračil ze svého temného místa za zmijozelskou tabulí; se stříbřitými skvrnami od krve na jeho šatu vypadal ponuře a zlověstně.

Profesoři a vedoucí kolejí stáli v řadě za učitelským stolem v čele sálu. Žáčci následovali Nevilla k osamělé stoličce mezi studenty a zaměstnanci. Ze svého místa u stolu zvedl svitek a trpělivě čekal, až se všichni postaví do řady, aby mohl začít zařazovací ceremoniál.

Na konci tabule stál Arcturus Flint, profesor lektvarů a ředitel Zmijozelu, mohutný muž očividně impozantního zevnějšku. Měl tmavou kozí bradku a hlavu plešatou jako kulečníková koule. Vedle něj krásná, něžná Padma Patilová, ostrá jako zobák hipogryfa, ale jemná jako indický květ lotosu, ředitelka Havraspáru. Jako profesorka kouzelných formulí kladla na své žáky značné nároky. Příjemný, usměvavý muž po její levici, omlouvající se, protože se trochu opozdil, byl Atticus Pharrel, o němž Albus slyšel jen tak mimochodem. Pevně stavěný plešatějící hnědovlasý muž byl hlavou mrzimorské koleje a v posledních pěti letech mistrem obrany proti černé magii.

Z návštěv u nich doma znal Albus ještě několik profesorů.

Viktor Krum přibyl před dvěma léty poté, co odstoupil z místa jako nejmladší ředitel v historii Kruvalu. Nyní učil létání a dohlížel na bradavickou famfrpálovou ligu. Říkalo se, že legendární bulharský chytač, nyní v důchodu, se do Bradavic zamiloval při turnaji tří škol a od té doby hledal možnost, jak se tam vrátit. Husté prošedivělé vlasy si stahoval do culíku a hákovitý jestřábí nos měl mírně vybočený od nevyzpytatelného potlouku, který ukončil jeho mezinárodní kariéru. Zpod huňatého obočí se rozhlížel po síni, a když poznal Albuse s Rose, přimhouřil tmavé oči a kývl na ně.

Freya Bastová, bývalá bystrozorka, která učila přeměňování, k sobě jako obvykle přitahovala nejvíc pohledů. Dlouhé popelavě plavé vlasy byly na ní to jediné normální. Z její hřívy vykukoval pár uší, které se běžně vyskytují u domácí kočky.

Bylo třeba nějaké doby, než si člověk zvykl na jasně žluté oči, které jako by přitahovaly a odrážely okolní světlo, vousky na jejích chlupatých kočičích tvářích, roztomilé tesáky v úsměvu a dlouhé drápy na žlutohnědou srstí porostlých rukou, jimiž mávala studentům na pozdrav.

Freya jako jeden z nejlepších bystrozorů Albusova táty měla dobrý čich na potíže. Nejčastěji ji posílal tam, kde situace vyžadovala pátrání. Její poslední případ zapříčinil, že se částečně změnila v domácí kočku. Ta proměna neustále pokračovala.

Vyšetřovala v obchodě se zvířaty na Obrtlé ulici, který prodával neobyčejně inteligentní mazlíčky. Setkala se s majitelkou, scvrklou starou čarodějkou, a požádala záznamy o chovatelích, ale pak se k ní netypicky otočila zády. Byla okamžitě napadena přeměňujícím prokletím, ale než mohlo být dokončeno, reflexivně se jí povedlo čarodějnici omráčit. Staré srdce to nevydrželo a žena okamžitě zemřela. Ukázalo se, že přeměňovala mudly na domácí mazlíčky s použitím temného kouzla, které znala jen ona sama.

V průběhu let, kdy se snažila kouzlo zastavit a zvrátit jeho účinky, Freya získala úžasné množství znalostí z přeměňování. Učila se od každého, od koho mohla, i od samotné Minervy McGonagallové, ale kvůli svému vzhledu musela odejít z veřejného života. Protože Albusův táta stále cítil zodpovědnost za její stav, požádal, aby byla jmenována prozatímní profesorkou přeměňování v Bradavicích, než McGonagallová odejde do důchodu. Nyní zde Freya našla útočiště a platila za jednu z nejnáročnějších, ale nejoblíbenějších učitelek.

A uprostřed stál současný ředitel Bradavic: Kingsley Pastorek.

O pár let starší, než když po rekordních čtrnáct let zastával post ministra kouzel, byl tím nejvznešenějším člověkem, jakého kdy Albus spatřil. Tmavomodrý hábit a zlatě lemovaná válcovitá čapka na holé hlavě podtrhovaly jeho africký původ. Šedé krátce zastřižené vousy kryjící pevnou čelist a temné oči vyzařovaly sílu charakteru a ocelovou vůli, pomocí níž přebudoval kouzelnický svět po válce s Voldemortem.  Stačilo, aby vykročil kupředu, a celá síň ztichla.

Kingsleyho hlas zněl sálem bez pomoci magie, ale s kouzlem jemu vlastním. „Chtěl bych přivítat naše nejnovější studenty v Bradavicích. Později oznámím potřebné věci, ale nyní pojďme zařadit tyto nadějné mladé kouzelníky!“

Neville přikývl a obřad začal.

Albuse překvapilo, že teď, když nastala obávaná chvíle, nebyl tak nervózní, jak očekával, že bude.

Starý, otrhaný klobouk byl přinesen a trhlinou nad krempou zpíval zastřeným, kouzelným hlasem:

Jsem známý Moudrý klobouk, na světě jediný,

všichni jste slyšeli, čím jsem proslavený,

vřadím vás tam, kde budete stále,

tak dávejte pozor, co uslyšíte dále,

odvážný, ohnivý Nebelvír, jistě první stojí,

kde třeba paže, meče k spravedlivému boji,

Mrzimor nechybí v den, kdy dojde k roztržce,

věřte, že zemitý, věrný bude až do konce,

Havraspár připraven, bystrý a moudrý ten,

v jejich ovzduší srdci rozum je roven,

Zmijozel v kalných vodách bude vždy plnit své cíle,

se lstivým vtipem počká, až nastane jeho slávy chvíle,

všichni jsou si rovni, čas všech nadejde,

své místo v nich si každý nalezne,

však zjistit, kam které mládě patří, to není vaše dílo,

to nechte na mně, Moudrém klobouku, mně to bude milo!

Píseň byla odměněna  bouřlivým potleskem.

Albus neklidně sledoval, jak Neville vystoupil vpřed a začal číst jména.

„Abbotová, Olivia!“

Malá modrooká dívka s růžovými tvářemi a tmavými copánky se posadila. Byla věrným obrazem Nevillovy manželky, až na to, že Hannah byla světlovláska. Albus si vybavil Nevillovu zmínku, že bratranec Hannah má dceru tohoto věku.

Rozhodnutí klobouku velkého tak, že se téměř dotkl dívčiných ramenou, bylo téměř okamžité.

„MRZIMOR!“ vzbudilo jásot u žlutočerného stolu.

Olivia podala klobouk Nevillovi, on na ni mrkl, a vděčně se posadila ke stolu své koleje.

„Baldwin, Allen!“

Hezký, naparující se chlapec přistoupil, zjevně se měl na pozoru.

„NEBELVÍR!“ zvolal klobouk, jakmile mu byl posazen na hlavu. Chlapec jej sundal a ležérně se vydal k hlasitě se projevující partě u rudozlaté tabule.

Skupina se rychle zmenšovala, malý oblý chlapec s nešťastným jménem Gaspar Boone zařazený do Mrzimoru kýchl, když mu sundali klobouk. Velice štíhlý kluk s dlouhými světlými vlasy a nepřiléhavým jménem Thor Boot šel k rozdováděnému nebelvírskému stolu. Kluk s částečně leprikónskou krví, který se jmenoval Cormac Collins, se připojil k šťastně ho vítajícím mrzimorským a po zádech jej poplácal vysoký chlapec s rozcuchanými kadeřemi. Měl široká ramena, sytě šedé oči a okouzlující úsměv. Na hábitu bylo vidět přišpendlený odznak primuse.

Jedna z Francouzek, Aimee Coutureová, se zářivě plavými vlasy ostříhanými na módní mikádo, se usmála tak, že jí byla vidět mezírka mezi předními zuby, když se stala první Havraspárkou.

Zamračený kluk s černým culíkem, Richard Cresswell, byl dalším Mrzimorem.

„Donovan, Liam!“

Dopředu se plížil stříbrovlasý chlapec, který předtím Albusovi naháněl hrůzu. Když klobouk zakryl jeho chmurné oči, Albus se cítil lépe.

„Jistě Zmijozel!“ zamumlal si pro sebe.

„HAVRASPÁR!“ zvolal klobouk a děsivý kluk minul Albuse cestou k havraspárskému stolu, který zdvořile tleskal novému členu.

Ukázalo se, že Margo Duvalová, druhá Francouzka, je příští Havraspár.

„Gormanová, Azure!“ dívka s kouzelně modrými vlasy přistoupila k zařazení do Havraspáru. Albus si pomyslel, že tahle skupina začíná být zajímavá!

Maya Goyleová byla hodně vysoká, nepříjemně hledící dívka, a první Zmijozel. Rozzářila se, jakmile vyrazila ke správnému stolu.

„Grego, Rhys!“

„HAVRASPÁR!“

„Ivyová, Iris!“

„MRZIMOR!“

„Janski, Conner!“

„ZMIJOZEL!“

„Jungová, Joy!“

„NEBELVÍR!“

„Kerry, Kian!“

„ZMIJOZEL!“

Po asijské dívce z Velké síně, Shi Luiové, jdoucí do Havraspáru, se Albusova bloumající mysl opět soustředila, když slyšel,

„Malfoy, Scorpius!“

Najednou se začalo šířit mumlání a Albus viděl, jak se Zmijozelové přesouvají, aby udělali místo. Díval se, jak jeho nový kamarád napřímil ramena a předvedl tu svou chladnou aroganci, když přistoupil ke stoličce. Klobouk byl umístěn na jeho hlavu a po několika chvílích intenzívní debaty s mladíkem, na němž spočíval, oznámil,

„MRZIMOR!“

Celá síň hlasitě zalapala po dechu, když si rozpačitý mládenec sňal klobouk a zíral na obnošený hadr. Neville mu ho vzal z ruky a laskavě mu pokynul k mrzimorskému stolu. Albus viděl Jamesův úšklebek, když se nakláněl, aby něco řekl Fredovi. Scorpius se posadil a vypadal zmateně. Vysoký primus ho poplácal po zádech, ale zbytek stolu na něj jen zíral, jak obřad pokračoval. Z toho šoku ani netleskali.

Neville se snažil skrýt svůj úžas nad touto podivnou událostí tím, že okamžitě vyvolal další jméno na seznamu.

Zařazování pokračovalo; velký chlapec, kterého si Albus pamatoval z dřívějška, Grant Nedved, šel do Nebelvíru.

Albus se snažil zachytit Scorpiusův pohled, ale ten zíral do jednoho impozantního okna a nedával pozor, ztracený v tom, co se zdálo být neradostnými myšlenkami. Albus málem přeslechl své jméno, Neville jej musel vyvolat podruhé.

„Potter, Albus!“

Trvalý šum šeptaných komentářů jej doprovázel ke stoličce a klobouku. Žaludek se mu změnil v chomáč sevřených nervů. Jakmile mu klobouk spadl přes oči, ke svému překvapení zjistil, že slabý pach zatuchliny a připálené kůže je vlastně uklidňující.

„Podívejme se, ještě jeden Potter. Zařazovat vás je vždycky obrovská legrace! Vidím ambice a nedbalost k pravidlům… Zmijozel? Ne… v tomhle není dost bezohlednosti. Neohroženost je tu určitě, možná Nebelvír, jako tvůj otec a před ním jeho otec. Dobrá, on a všichni ti Weasleyovi? To by byla jasná volba… co tomu říkáš, mladý kouzelníku?“

Překvapen, že byl tázán, si Albus uvědomil, že v tomto okamžiku může zpečetit svůj osud. Připomněl si otcova slova: „Nezáleží na tom, kam tě zařadí, budeme na tebe hrdí.“ V temnotě klobouku pohlédl směrem, kde musel být stůl Mrzimoru, a přemýšlel o svém novém příteli, který tam seděl, sám v koleji, s kterou nikdy nepočítal.

„Ach, vidím,“ zvolal klobouk. „Jsi velmi loajální, mladý Pottere. Chceš spravedlivé, rovné příležitosti pro všechny, i pro toho, jenž měl být tradičně tvým nepřítelem. No, drahý chlapče, existuje jenom jedno místo, kam tě mohu zařadit!“

„MRZIMOR!“

Reakce byla okamžitá. Celý sál vybuchl, jeho příbuzní křičeli, že musí být zařazen znovu. Celý profesorský stůl zíral v otevřeném šoku, všichni kromě profesora Pharrela, který zářil  úsměvem od ucha k uchu, jako by právě vyhrál školní pohár. Albus vstal ze stoličky a podal klobouk náhle zblednuvšímu Nevillu Longbottomovi. Uvědomil si, že poprvé v životě má šanci být sám sebou, stejně jako Scorpius. Na jediného Pottera v Mrzimoru nebudou kladena taková očekávání. Byl trochu smutný, protože věděl, že snad poprvé v životě budou s Rose rozděleni. Mrzimorský stůl jásal, když k němu dorazil.  Procházel kolem všech nabízených míst a usadil se vedle Scorpiuse, který vypadal stejně otřeseně jako Neville.

„Neřekl jsi klobouku, aby tě zařadil do Mrzimoru, protože jsi chtěl být se mnou, že ne?“ řekl potichu, jako by se bál, že jej z toho budou vinit.

„Ne. Ale jsem tady, tak hlavu vzhůru, Mal-íčku! Prostě jsme jen obrátili Bradavice vzhůru nohama,“ zašeptal, protože zařazování pokračovalo. Neville vyhlížel jako náměsíčný, téměř vyděšeně vložil klobouk na hlavu dalšího studenta, ale uvolnil se, když pro tu chvíli nedošlo k žádnému dalšímu překvapení. Ofinou pohazující kráska, jejíž jméno znělo Rachael Vaneová, šla do Havraspáru, a pak přišla na řadu Rose.

„Weasleyová, Rose!“

Kráčela kupředu s napřímenými zády a nebelvírští jásali, teď to jistě dopadne správně.

Rose si sedla a zařazování začalo. Rozmluvila se téměř okamžitě a Moudrý klobouk odpověděl. Rozzářila se širokým úsměvem, když bylo oznámeno:

„Musí to být, MRZIMOR!“

Pokud u Albuse propuklo peklo, kvůli Rose málem nastala vzpoura.  Šest generací trvající sled Weasleyů v Nebelvíru byl právě teď přerušen. Profesor Pharrel tleskal celý bez sebe. Mrzimorský stůl oslavoval, když Rose podala klobouk Nevillovi, který vypadal, že omdlí, a prakticky přeskočila sedadlo k místu, které Scorpius udělal po Albusově šťouchnutí loktem.

„Cos to udělala?“ řekl rozveselený Albus Rose, když se hluk trochu uklidnil.

Usmívala se od ucha k uchu. „Nemůžu být v Bradavicích bez tebe, Ale! A kromě toho, jestli chceme vyhrát pro Mrzimor školní pohár, bude zapotřebí nás všech tří.“

Scorpius se ušklíbl. „To jest, pokud přežijeme noc.“

Albus se rozhodl, že pravdivější slova než tato nebyla ve Velké síni Bradavic nikdy vyřčena.

Myšlenka pro tento den: Jak by fakt, že je synem nejslavnějšího kouzelníka v jeho světě, ovlivnil citlivého malého kluka, jako je Albus? Nehledě k tomu, že by si z vás věčně utahoval  šikanující hňup typu Jamese Siriuse? Oslabilo by vás to? Nebo učinilo mnohem nebezpečnějším?