Chapter 10 - Birds, Bees and Cottage Cheese
originál: https://www.fanfiction.net/s/5168945/10/Diary-of-a-Weasley-Kid
autor: ChocolateRosePetals; překlad: arabeska; beta: ladyF
13. prosince, 12:08
Kuchyně
Milý Deníčku,
stále jsem ještě traumatizovaný z toho, co mi povykládal Al, a na pomeranč se už nikdy nepodívám tak jako předtím!
Což není jednoduché vzhledem k tomu, že mě mamka nutí jíst ovoce a celer. Tak prosím omluv tu skvrnu od pomerančové šťávy tadyhle.
Nikdo nekomentoval fakt, že jsem byl zanechán opuštěný ve vlaku. Vlastně se mamka ani neomluvila. Ani táta ne, ale od něj bych to ani nečekal.
Veškerý rozhovor se točí kolem Rosiných narozenin, které budeme slavit před návratem do školy. Mužolapka chce óbr párty, ale mamka myslí, že by to měla být jenom menší oslavička.
O dvě minuty později
Milý Deníčku,
myslím, že táta exploduje a já u sebe nemám deštník! Rose právě prohlásila, že by bylo kůlový pozvat si na párty striptéra.
Ale počkej, dodala, že to byl vtip, takže žádná exploze. Naneštěstí. Táta se teď směje tím svým protivným smíchem a spolu s ním i mamka. Mně to teda vtipné nepřipadá, jelikož Rose nevtipkovala, takže pokračuji v prokousávání se nechutnými zelenými stonky a ten blivajz zapíjím pomerančovou (BLÉ!) šťávou.
Zdá se mi to, nebo moje sestra právě utrousila moje jméno? Ne, nezdá, asi to raději zaznamenám pro budoucí výpověď.
Mamka: No, jestli máš mít velkou oslavu, potom ať si Hugo také někoho pozve.
Hmm, koho bych asi pozval? Samozřejmě Škorpa, ale rozhodně ne usoplené děcko.
Rose: Ne, mami, a navíc Hugo nemá přátele.
Deníčku, právě šílím vzteky více než vzteklý šílenec rozohněný v šílené budově, která vztekle hoří ohněm šílenství!
Já: No tak to bacha, mám přátele! Ala a Škorpa a, chmm, Škorpa…
Rose: Vidíte, v podstatě nikoho nemá! A Scorpiuse nepozvu.
Já: Proč?
Rose po mně vrhla pohled, kterým mi naznačila, že bych měl raději zmlknout, než dostanu ránu do velmi citlivého místa. A já mám svůj obličej vážně rád bez modřin.
Měla na mysli obličej, že?
Já: Jo aha, protože jste se Škorpem…
AU! Rose na mě právě zvrhla plnou sklenici pomerančového (BLÉ!) džusu. Táta se chechtá, zatímco mamka mi odběhla pro ubrousek.
Rose: Zmlkni, Hugo! Jsi někdy tak naivní! Jen proto, že já měla přítele a tys nikdy neměl…
Já: No to teda měl!
Táta se přestal chechtat a teď na mě zírá. Ajaj, právě mi došla ta chyba.
Já: Chci říct, že jsem měl přítelkyni. Mám. Jmenuje se Chaney.
U stolu se rozhostilo naprosté ticho. Dokud jsem nevykvikl jako holka (asi jsem právě přišel o značnou část mužnosti), když po mně mamka v překvapení hodila roli papírových utěrek.
Mamka: Hugo, drahoušku, opravdu? Nejsi na to trochu malý?
No, vzhledem k tomu, že ve svém věku si to Rose už rozdává a randila už v jedenácti, myslím, že jsem trochu pozadu.
Táta: Hugo, nemám rád, když lžeš. Je to nevychované.
Já: Já nelžu! A když mi nevěříte, tak prosím, beru si svůj kousek dortu a odcházím. Nashledanou.
Zatím, Deníčku.
O pět minut později
Můj pokoj
Milý Deníčku,
dort je dobrý.
Stejný den, 15:16
Stejný pokoj
Milý Deníčku,
nemůžu uvěřit, že si táta myslí, že lžu!
A my o tlustoprdovi a on právě za dveřmi. Sedl si na moji postel. Teď budu muset spálit matraci. Skvělé, a to se mi zrovna krásně vytvarovala podle těla. Snad má James zápalky na půjčení.
Já: Nemá se vstupovat do místnosti bez vyzvání. Jsem si jistý, že je to v některých státech nelegální.
Táta: Přestaň to dělat těžší, než to musí být. Tvá matka a já jsme si promluvili…
Přestanu psát, co říká. Nemá to hlavu ani patu a navíc koktá. Proč bych měl poslouchat, co mi chce říct? Rozhodně není z toho nejlepšího otcovského materiálu, chci říct, podívej se na Rose! Docela mě překvapuje, že vůbec ví, kde je můj pokoj, SVATÝ HYPOGRIFE, CO TO PRÁVĚ ŘEKL?!?!
Já: Zopakuj to poslední, prosím.
Táta: Neměl bys jíst ve svém pokoji.
Já: Ne, to potom.
Teď se červená a něco si pro sebe mumlá. Není to známka prvního stadia šílenství?
Táta: No, my, no, tvoje mamka, víš, ta, která tě přivedla na svět…
No to ne!
Táta: …když máš mít tu přítelkyni, je načase, abych si s tebou promluvil.
Já: Ne, díky, tati, ale už všechno vím. Al mi to nedávno vysvětlil.
Táta teď nasadil vtipný výraz. Bože, je tak těžké zadržet smích. Budu se smát v duchu.
Chachachachachacha. Tak, zpátky k poslouchání.
Táta: No neříkej, chytrolíne. Co teda víš?
Slyším v jeho hlase výzvu? Ano! Inu, oslním tedy tátu zářivým úsměvem a povím mu, co jsem se dozvěděl. Možná dokonce zmíním i pomerančovou kůži.
Já: Fajn, tati, takže začíná to u ptáčků a včeliček a pomerančů.
O dvacet minut později
Milý Deníčku,
je mrtvý? Měl bych to ověřit.
O třicet vteřin později
Milý Deníčku,
ne, jen omdlel (sakra), ale musel jsem ho pořádně praštit, abych se ujistil.
Mamka: Co se stalo?
Copak tady nikdo neslyšel o klepání?
Já: Mami, v několika zemích je neklepání nelegální. Nebo aspoň myslím.
Jak nezdvořilé! Ani mě neposlouchá. Stará se jedině o tátu a novou bouli, která mu roste na hlavě.
Mamka: Okamžitě mi řekni, co se stalo!
Já: No, táta se chystal k tomu rozhovoru, ale řekl jsem mu, že už o tom všechno vím. Pak mě vyzval, ať mu řeknu, co teda vím. Tak jsem mu to řekl.
Mamka nesouhlasně mlaskla a pomohla tátovi na nohy. Překvapuje mě, že ho dokáže zvednout, když je tak macatý a ona tak štíhlá. Táta vypadá dost omráčeně a mumlá si něco o zlobivém ďábelském dítěti.
Kdy jsme začali mluvit o Rose?
14. prosince, 2:00
Můj pokoj
Milý Deníčku,
mluvil o mně, že ano, Deníčku!
Stejný den, 3:03
Milý Deníčku,
měla Rose na mysli můj obličej, že?
Stejný den, 18:45
Obývací pokoj
Milý Deníčku,
bylo by teď nevhodné zmínit návštěvu u Škorpa?
Jo, asi bylo. Už nějakou chvíli jsem tátu neviděl. Asi se schovává. Nechť je to naposledy, co mě vyzval a zpochybnil mé vědomosti!
Jo, čas večeře!
O dvě minuty později
Milý Deníčku,
táta se mi vyhýbá pohledem a mamka dodělává jídlo. Jen ať to není dušené hovězí. Rose dělá vlezdoprdelku a snaží se tátu uklidnit.
Mně je to upřímně jedno.
Deníčku, málem jsem zapomněl, co bych měl dát Chaney k Vánocům! Možná bych s ní mohl zapřáhnout ten rozhovor!
Vážně se v povídání na to téma zlepšuju.
O další dvě minuty později
Milý Deníčku,
pamatuješ, jak jsem říkal, že pomeranč už pro mě nikdy nebude jako dřív? Tak to samé platí o buchtičkách.
A mamka právě udělala buchtičky s krémem!!
Táta při pohledu na dnešní jídlo taky nabral zářivě rudou barvu! Možná konečně exploduje. Tentokrát u sebe mám deštník, kdyby náhodou.
Po večeři
Můj pokoj
Milý Deníčku,
žádná exploze se nekonala a mamka mi zkonfiskovala deštník.
* v originále je cottage cheese, což je dle urbanu jiný výraz pro celulitidu. A jelikož se pyšním Betou s velkým B, jsou z toho pomeranče a pomerančový džus. Buchtičky na konci kapitoly je v originále cabbage = hlávkové zelí (Hermiona místo buchtiček s krémem vařila sekanou se zelím). Cabbage je na urbanu rozebrán velmi zajímavě (cabbage, muff cabbage, hot red cabbage). No, buchtičkám jsme nemohly odolat!