Albus Potter and the Year of the Badger
Albus Potter a Rok jezevce
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4256837/2/Albus-Potter-And-the-Year-of-The-Badger
Autor: Bartimus Crotchety
Překlad: denice
Beta: Jimmi a Lupina
Banner: Inverarity
2. Čluny, bratři a další rozhodnutí
Albus se proplétal skrz hlučící, pobíhající dav dychtivých čarodějů a zanechal svou sovu a kufr kouzelníkovi hlídajícímu ostatní zavazadla. Náhle ucítil ránu do zátylku. Aniž by se otočil, s reflexem naučeným za roky zákeřných útoků, s neomylnou přesností nabral loktem pachatele do žaludku.
„No hele! Za co to bylo?“ ozval se známý hlas bratrance Freda.
Albus se otočil a spatřil statného chlapce karamelové pleti se sprškou pih na nose, jak si tiskne bránici. Světlehnědýma očima vyčítavě hleděl na Albuse.
„Promiň, Freddy,“ poznamenal lstivě Albus, ale jeho tón dával najevo, že opravdu nelituje, „myslel jsem, že je to James.“
Fred zřetelně přehrával. Ve své pozici šaška rodiny měl docela na výběr z komických reakcí.
„Na dnešní urážku nezapomenu,“ poznamenal tak arogantně, jak jen zvládl, „jakmile se naučíš souboji, mladíku, dáme si schůzku.“
Albus si odfrkl. „Můj táta je Harry Potter. Fakt si chceš zahrávat s jeho oblíbeným synem?“
Fred mávl rukou. „Strýček Harry by si nedovolil zahrávat si se mnou! Ví, že umím věci, vedle kterých je porazit starýho Voldemorta jako nic.“
Rose, která právě procházela kolem, zachytila poslední slova. Zírala na Freda se založenýma rukama. „Můžeme teď jít do člunu, nebo se nás chystáš unudit k smrti svými bludy?“
Fred se s předstíranou vážností přestal zubit. „Voldy, to nic není, ale ona je děsivá!“ zachechtal se.
Náhle vážný, Fred kývl hlavou směrem k osamělé postavě, nyní zavírající svou milovanou kočku do přepravky, aby byla odnesena do Bradavic s ostatními mazlíčky a zavazadly. Fred držel jazyk za zuby, když se Scorpius bez jediného pohledu jejich směrem loudal cestou dolů k přístavišti loděk. Bledý chlapec šel v neviditelné bublině. Nikdo k němu nepřistoupil blíž, ne že by to něčemu pomohlo.
„Viki nám řekla, že ses dobře bavil s tím Malfoyovic klukem. Nemohls najít nikoho lepšího, že? Tohle je typický Zmijozel,“ poznamenal Fred rádoby potichu.
Jak Albus hleděl na společníka, s nímž strávili několik posledních hodin, vzpomněl si na předešlé depresivní poznání, že byli předurčenými nepřáteli.
Pokrčil rameny. „Kdo ví? Kdybych skončil ve Zmijozelu, mohli bychom mít postele vedle sebe.“
Fred se rozchechtal. „Jo, s Teddym jsme Jamesovi, když tu byl první rok, celou cestu k Moudrému klobouku přísahali, že z něj bude had.“
Když viděl Albusovu stále vážnou tvář, spěšně dodal: „Víš, že všichni Potterovi a Weasleyovi mají postele rezervované v nebelvírské věži! Ani na to nemysli, kamaráde!“
„Jen jsem si z tebe střílel, když jsem mluvil o tvém zařazení do Zmijozelu, tak se drž dál od toho Malfoyovic kluka, blbečku!“ ozvalo se hlasitě těsně za ním.
Albus se otočil. Mnohem blíž, než bylo slušné, za ním stál jeho starší bratr James. Kapesné, které měl Albusovi dát už dřív, svíral zapomenuté v dlani. Bylo zřejmé, že slyšel, co Albus říkal Fredovi, a chystal se vnucovat se svými názory. Ty měly cenu asi dvou svrčků. No, to byl James; s jeho mozkem to nebylo možná víc než jeden a půl svrčku.
Bratři se odjakživa lišili, jak vzhledem, tak osobností. Kromě černých vlasů, oproti Albusovým hnědým, byl James drsnějšího vzhledu než jeho intelektuálský bratr, zdědil mnohem víc ze strany Weasleyů než Potterů. Měl v sobě víc uličnictví a sebedůvěra z něj přímo sálala.
Albus se usmál: „Pokud jsi ty vzorek toho, co se dnes dostane do Nebelvíru, možná by mi ve Zmijozelu bylo líp!“
James se zděsil: „Nemyslíš vážně, že by ses skamarádil s tímhle smrtijedským spratkem!“
Odpověděla mu Rose, její zruměněná tvář předznamenávala, že má postoje svého bratrance právě tak dost.
„Alovi a mně je jedno, kdo je jeho rodina, Jamesi. A ty už bys to měl vědět, ty arogantní snobe!“
Albus tiše hvízdl.
James konečně našel hlas a zavrčel: „Jestli nastoupíš do člunu s tímhle malým Smrtijedem, tak ještě teď v noci pošlu sovu rodičům!“
Albus si všiml, že za jeho doruda rozpáleným bratrem se shromáždila tichá skupinka. Molly a Lucy, dvojčata strýčka Percyho, která nastupovala do čtvrtého ročníku, tam stála a synchronizovaně praskala bubliny z Maxových maxižvýkaček, jako obvykle úplně lhostejná. Fred si stoupl za menší a štíhlejší Roxannu, hlavní informátorku o všech aktivitách vnoučat.
Trochu stranou stála s dotčeným výrazem ve tváři Dominique, Viktoriina sestra ze čtvrtého ročníku. Byla míň víla a víc Weasleyová, ale měla stříbroplavé vlasy. Byla hezčí než její matka a sestra, a i když vypadala dokonale schopná se vzepřít, když se jí situace vymykala z rukou, byla dost chytrá na to, aby se do ničeho nezapletla, což věci zrovna nevylepšovalo.
Byli tam všichni příbuzní kromě Viktorie, která momentálně kdesi v mlze dělala přednášku nějakým studentům, lhostejná k dramatu, které způsobily její drby.
Albus slyšel, jak se Rose nadechuje k dalšímu projevu, ale tohle si chtěl vychutnat sám.
„Tu sovu stejně pošle Roxanna,“ řekl; Roxie zčervenala a Fred se marně pokoušel potlačit smích, „a je pravda, že bych byl raději třeba i v Mrzimoru, kdybych se tím zbavil spratka, jako jsi ty!“
S těmi slovy, stále visícími ve vzduchu jako dým nad bitevním polem, vesele zamával svým příbuzným a naposledy znechuceně pohlédl na bratra, než se obrátil k odchodu. Rose sklapla pusu a následovala ho.
Albus se ještě naposled ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že ho nějak nepřekvapí, a viděl Jamese, jak na něj stále zírá, paže zkřížené na hrudi, peníze svírající v pěsti se zbělelými klouby. Než se otočil zpět, zahlédl Freda dotknout se Jamesova ramene a tiše mu říct, že je čas jít. Albus si nemohl být úplně jistý, možná to bylo světlem, ale předtím, než se jeho bratr obrátil ke kočárům bez koní, by mohl přísahat, že na jeho tváři zahlédl cosi jako počátky závistivého obdivu.
„Prváci, prváci ke mně! Tudy!“ nad hlavami studentů zaduněl chraplavý hlas takovou silou, že některé dívky vypískly.
Ten hlas Albus od nepaměti slýchával při rodinných sešlostech a o Vánocích. Opravdu, nad choulícími se novými studenty se tyčila zarostlá hlava a mohutná ramena Rubeuse Hagrida.
„Prváci, pote za mnou. Tudy!“ volal, tvář odstrašující svou velikostí mu ozářil radostný úsměv. Albus a Rose se připojili k proudu školních hábitů kráčejících za polovičním obrem. Albus, rozptýlený pohledem na modrovlasou spolužačku, se málem srazil s kouzelníkem v černé kápi.
Muž s rozložitými rameny zachytil Albuse, příjemným barytonem řekl: „Promiň,“ a pokračoval v cestě. Rose zasyčela na Albuse, ať dává pozor, ale na to byl příliš rozrušený. Přece jen, byla to jeho první cesta do Bradavic.
Hagrid viděl Albuse mířit spolu s Rose dolů k jezeru a mírně zvýšeným hlasem na něj zavolal: „Řekni Kráturovi, že se, ehm, vomlouvám za ty židle. Nabíd sem se, že je spravím, ale nechtěl.“
Albus se musel smát. „Táta je spravil Reparem hned, jak jsi odešel. Krátura víc štěká, než kouše, není na tebe naštvaný. Mamka řekla, ať přijdeš na návštěvu, kdy budeš chtít. Prostě někde najdeme pevnější nábytek!“
Hagrid si dobromyslně odfrkl. Pokynul jim k dalšímu člunu v řadě, ale oni viděli, že v tom předchozím, stejně jako v kupé, sedí jen jeden známý světleplavý cestující a hledí do vody. Štěstí Scorpiusovi Malfoyovi zase moc nepřálo.
Albus intenzivně vnímal tu ironii. Tady byla první cesta jeho otce, při níž dal přednost Ronu Weasleyovi před Dracem Malfoyem; a teď to vypadalo, jako by se situace obrátila. On se moc neznal ke kamarádění se Scorpiusem Malfoyem, ale jeho rodina dala jasně najevo, co si myslí o vznikajícím přátelství.
Vyměnil si pohled s Rose, a jak viděl, všimla si toho taky. A to mu pomohlo dospět k rozhodnutí.
„Hagride? Dej nás ještě do tamté,“ navrhl.
Rose horlivě souhlasila.
Hagrid se odmlčel, přes jeho velkou neupravenou tvář přeletěl zmatený výraz. „Vopravdu nerad vidim, jak někoho vodstrkujou. Ale, ehm, jeho táta nebyl příjemný chlapík. Vím, že on za to nemůže, ale musim se tě optat, esli seš si jistý, Albie.“
Albus přikývl a Hagrid se na něj rozpačitě usmál. „Vohromně hezký vod vás. Ale fakticky ho nespustim z vočí.“
Scorpius vzhlédl, když se loďka zhoupla a podezíravě přivřel oči, jeho obrana byla opět na svém místě.
„Druhé čluny byly obsazené?“ poznamenat stejně jízlivým, arogantním tónem, jaký použil při jejich prvním setkání.
„Samozřejmě ne!“ vyštěkla Rose. „Teď máš přátele. Zvykni si na to, Mal-íčku!“(*
Konečně to bylo vysloveno; až do této chvíle to nebylo oficiální. Jaksi vyřčená slova se spojila a vytvořila pouto. Albus viděl Rose odvrátit se od nich se zrudlou tváří, zatímco Scorpius se opět zadíval na jezero – ale ne dříve, než mohli zahlédnout nepatrný vděčný úsměv, pohrávající mu na rtech.
„Držte se všichni!“ zvolal Hagrid a v hasnoucím světle mávl otlučeným růžovým deštníkem. Loďky se pohnuly kupředu, což vyvolalo výkřiky překvapení u mudlorozených dětí.
Klouzali přes klidnou jezerní hladinu, větřík si pohrával s Rosinými bohatými kučerami. Nevšímala si toho, byla příliš zaneprázdněna zíráním do temných hlubin. Vyhlížela ďasovce, vodní lidi, nebo dokonce proslulou oliheň, proslavenou tím, že zachraňovala studenty prvních ročníků, kteří vypadli z loďky. Albus jen obdivoval zvlněné svahy, útesy a hustě zalesněné stráně, které vytvářely kraj mezi Prasinkami a Bradavicemi. V tlumeném světle zapadajícího slunce všechno vypadalo ještě kouzelněji, než – jak dobře věděl – to bylo ve skutečnosti.
Albus se odvrátil od tohoto výhledu a viděl, že Scorpius už opět zapadl do svého způsobu hlubokého zamyšlení s podepřenou bradou. Bylo úžasné, jak rychle se v něm naučil číst, jako by se znali už léta. Přál si, aby mohli skončit ve stejné koleji, všichni tři dohromady. On a Rose ale prostě nebyli materiál pro Zmijozel, a on to věděl. Bez ohledu na to, jak ho štvaly řeči, že by tam mohl být zařazen, v hloubi duše mu to bylo jasné. Kupodivu si ani nemyslel, že by tam patřil Scorpius.
Ve snaze ho povzbudit poznamenal: „Víš, ne všichni Zmijozelové jsou špatní. Můj táta mě pojmenoval Albus Severus po Severusi Snapeovi. Vždycky říkal, že Severus měl na Voldemortově pádu stejnou zásluhu jako Brumbál, ale nikdo nikdy mu tenhle dluh nesplatil. Tohle říká můj táta.“
Scorpius se posměšně uchechtl. „Albus Severus? Tím bych se tedy nechlubil.“
„Proč? Tvoje je lepší?“ z Rosina hlasu odkapával sarkasmus.
Scorpius se v loďce trochu napřímil, zřejmě hrdý: „Je to Hyperion.“
Rose se uchichtla. „Scorpius Hyperion Malfoy? Proč prostě nevystoupili vpřed a nenapsali ti ‚zlo‘ na čelo?“
„Z reakcí okolí soudím, že už jako by se to stalo,“ poznamenal Scorpius se smutným úsměvem.
Všichni už by se rozesmáli, ale v mlze obklopující jezero se objevily impozantní třpytivé věže Bradavické školy čar a kouzel. Pohled na jejich rozlehlost po celém kopci bral dech. Mlha se vinula kolem úpatí, takže se zdálo, že hrad vystupuje z ostrova mraků. Nedávno postavené čtyřpodlažní arboretum v místech, kde kdysi stály skleníky, se třpytilo jako smaragdy, což ještě zvyšovalo tajemnost a majestátnost scény.
Táta sem nikdy nevzal Albuse na návštěvu, řekl, že chce, aby Albusův první pohled na Bradavice byl stejně tak výjimečný, jako kdysi pro něj. Albus oněměl, ale jako obvykle Rose našla ta správná slova.
„Týý jo!“ zašeptala.
„Týý jo!“ souhlasil Albus. „Jo, tohle to vystihuje!“
Myšlenka pro tento den: V komentářích bylo zmíněno, že moje verze Scorpiuse se s Albusem a Rose příliš rychle spřátelila. To je můj názor na jeho osobnost. Je rozmazlený, osamělý, tichý, nesmělý a naivní. A jestli jste si všimli, neroztál hned, ale když osamělý kluk, prožívající první špatný den svého života, najde jiné děti, s kterými má něco společného, okamžitě si vytvoří pouto. Kromě toho, v jedenácti letech jsme se všichni spřátelili tak snadno, jako když luskne prsty! Tohle není Draco Malfoy, jak ho známe díky událostem v Princi dvojí krve a Relikviích smrti, Draco Malfoy není Draco Malfoy… jeho syn bude odrazem této přeměny, k tomu si přidejte neznámý vliv jeho matky. Očekávání, že bude reagovat a chovat se jako Draco v prvních knihách o Harry Potterovi… je pro mne ještě míň reálné! Dobrá. Teď končím s kázáním. Díky za přečtení
(*V originále Mal-boy