Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1: Zaškatulkovaní

Albus Potter se prodíral Bradavickým expresem.  Hnědé vlasy, které se pokusil aspoň zčásti ulízat na pěšinku, se mu vzdorovitým vírem vlnily dozadu. Razil si cestu proudem studentů v černých školních hábitech s kufrem a sovou, hledal prázdné kupé.

Jeho rodiče očekávali, že zůstane se svým starším bratrem. Měli by si uvědomit, že za několik posledních týdnů měl popichování od Jamese Siriuse Pottera dost na celý život!

„No jo, ty máš tuhle zakrslou, malou slizkou povahu,“ mumlal si James pod vousy, když máma s tátou nebyli v pokoji.  „Měli bychom teď vyrazit a sehnat ti nějaké zelené hábity, aby ti ladily k očím!“

James opravdu strčil obyčejnou užovku, kterou sebral v parku, do šuplete mezi Albusovy ponožky! Tenhle vtípek mu vynesl soukromý rozhovor s tátou v jeho pracovně. Poté, co byl Albus přizván, aby přijal omluvu, James poznamenal: „Promiň, Albusi. Jen jsem si myslel, že si tím hadem budeš rozumět!“

Když si dali své věci do vlaku a rozloučili se, Albus s Rose tlačili své zavazadlové vozíky chodbičkou. Jejich sovy, Rosin velký upištěný puštík Celestina a Albusův Nox, uhlazený černý dlouhokřídlý výr, tiše houkaly v klecích, uložených nahoře na kufrech.

Když dorazili k oddělení, v němž by měli cestovat, viděli Jamese bavit několik dívek přibližně jeho věku, čile se před nimi chvástal. Z jeho gest bylo jasné, že líčí ukrutnosti, které v posledních týdnech provedl svému citlivému malému bratrovi. Protože už od kolébky si s Rose Weasleyovou rozuměli, jako by byli dvojčata, stačil jeden němý pohled a její přikývnutí k dohodě, že se vzepřou přání svých rodičů. Takže prošli kolem Jamese, aby si našli jiné kupé.

Navzdory napětí z toho, že se vyhnul bratrovi, Albuse cesta vlakem těšila. Kolem něj vířily útržky živých rozhovorů a všude na něj shlížely dějiny. Tolik kouzelníků putovalo stejnou cestou a prošli těmito nóbl rudě obloženými chodbičkami s položenými koberci. Jedním z toho zástupu byl i vystrašený a osamělý kluk jménem Harry, s jizvou tvaru blesku na čele, kráčející cestou k svému osudu. Bylo to zvláštní, ale Albus načerpal odvahu z pomyšlení, že jeho táta byl malý, sám a vyděšený.

Teď byla řada na něm.

Rose se svým pihami postříkaným, drzým nosíkem a huňatou hřívou kaštanových vlasů šla hned za ním. Jako obvykle žvatlala o tom, co si přečetla ve svém výtisku Bradavických dějin, který dostala k minulým Vánocům. Prakticky je zhltla, nyní byla schopná citovat celé kapitoly.

„A pak čtyři zakladatelé přišli se svými měřítky pro koleje po nich pojmenované. Godric Nebelvír měl jistý starý klobouk, který všichni očarovali, a to bylo…“

Albus poslouchal jen na půl ucha, jen tolik, aby věděl, že pořád jde za ním. Cítil, že zvládne cokoli, když zůstane s ní.

Netrvalo dlouho a Albus se začal obávat, že odejít od Jamese nebyl dobrý nápad. Byli už skoro na konci vlaku a pořád ještě nenašli prázdné kupé. Většina byla plně obsazená a v těch, kde byla volná sedadla, se osazenstvo netvářilo na procházející prvňáky přívětivě. Zlobil se, protože nemohl najít místo a zůstane stát na chodbě celou cestu do Bradavic, až ho Rose zarazila rukou na jeho rameni.

„Tady je jedno! Málem jsi ho přešel. Namouduši, Ale, nemůžeš dávat pozor?“

Podíval se na ni dobře známým dotčeným pohledem strýce Rona, jak se jen mohla opovážit něčeho takového! A klidně ji ujistil, že skutečně dával pozor. Ona odpověděla klasickým pohledem tety Hermiony, kterým mu sdělila, že ho okamžitě prokoukla. Chvíli se na sebe mračili, ale pak se museli smát. Albus tam nahlédl přes sklo a viděl, že nakonec kupé prázdné není.

Byl tam ten samý štíhlý chlapec s bělavě plavými vlasy, ostrými rysy, špičatou bradou a panovačnými způsoby, kterého viděli na nástupišti. Seděl ve školním hábitu a s hlavou podepřenou rukama nešťastně zíral z okna.

„To je ten Malfoyovic kluk, táta mi řekl, že mu to musím natřít v každém testu,“ oznámila Rose. Jako obvykle zapomněla, jak daleko se její hlas rozléhá. V průběhu let ji tato malá chybka dostala do víc než jednoho nepříjemného problému. Když se osamělý obyvatel kupé s úzkostným trhnutím otočil a viděl je zírat skrz dveře, situaci nejlépe vystihlo slovo „trapné“. Albus Malfoye sledoval; když neviděl žádnou hrozbu, ušklíbl se a obalil se studenou lhostejností jako těžkým pláštěm, krátký okamžik zranitelnosti byl okamžitě pryč. Odmítavě se odvrátil a sledoval oknem okolí. Mírně řečeno, nebyl to ten nejlepší první dojem.

Albus se rychle rozhodl. Mohli jít celou cestu zpět až ke služebnímu vozu a nemuseli najít místa, nebo se mohli snažit zachránit situaci zde. Pokud tenhle kluk nebyl znovuzrozený lord Voldemort, on a Rose zvládnou, cokoli na ně Malfoy zkusí.

„Tady to bude dobré,“ řekl a vtáhl dovnitř svůj těžký kufr s rozhořčeně houkající Nox a zavřel dveře. „Opravdu nerad ruším, ale tohle je jediné volné kupé.“

Zachmuřený, jako by to byl první náročný den v jeho životě, Malfoy si zřejmě nemyslel, že tohle vyrušení bude nějaké zlepšení. Albus se nicméně domníval, že touha nesedět v kupé sám jako nějaká muzeální rarita převáží nad pocitem omezení svých práv. Odpověď, ve kterou doufal, přišla v podobě krátkého pokývnutí, než se druhý chlapec otočil zpět k oknu.

Pak si Albus uvědomil, že provedl něco, čemu James říkal okamžiky příšerného malého kluka, protože svým způsobem byl právě nepopsatelně hrubý. Řekl tomu chlapci, že je poslední možností.  Snažil se vymyslet způsob, jak odčinit svůj poslední výrok, ale Rose ho předešla.

„Albusi, ty prevíte! Říkala jsem ti, že jsme měli zůstat v tom minulém oddělení, ale ty ne! Říkal jsi, že nevypadají tak, abys s nimi chtěl sedět, a teď kvůli tobě vyrušujeme tohoto chlapce. Zřejmě netouží po naší společnosti!“

Brilantní, Rose, pomyslel si Albus. Teď Malfoy nebyl poslední možností, ale někým, koho si vybrali! Albus na ni pohlédl, vděčný, že zaretušovala jeho společenskou chybu. V odpověď roztomile pokrčila nos.

Začala tahat své věci zpět ze dveří, aby dokončila svou lest, když velmi kultivovaný a vzdělaný, ale jaksi měkký hlas řekl: „Je tu spousta místa…“

Albusovy oči se nad Celestininou klecí střetly s Rosinými, k novému společníku byl obrácený zády. Když jí pomáhal zvednout kufr přes práh, mrkla a on se na ni usmál. Budou skvělý tým!

Malfoyovic chlapec byl vyšší než oni, pomohl jim zvednout zavazadla do horních polic. Sovy položili na podlahu mezi sedadla.

Albus napřáhl ruku, aby představil sebe a Rose. „Jmenuji-“

„Samozřejmě jsi Potter a ona Weasleyová.“

Albus to prohlášení přijal klidně, ale viděl, jak chlapce zasáhly blesky sršící z Rosiných očí. Do tváře se mu vplížil zrádný ruměnec.

„No a?“ odsekla. „Máme křestní jména, víš!“

Malfoy vypadal zaskočeně její reakcí. Hned bylo zřejmé, že si neuvědomil, jak urážlivá byla jeho slova. „Promiňte,“ řekl tiše.

Rose, zvyklá na neustálé slovní potyčky s tatínkem, maminkou a bratranci, se zdála být vykolejená jeho nedostatkem námitek. „To je v pořádku,“ vykoktala, „já jsem Rose a tohle je Albus.“

Jeho ruka byla stejně dlouhá a štíhlá jako zbytek těla, když ji vztáhl. „Jsem Scorpius Malfoy.“

„Omlouvám se, jestli jsem se zdál trochu strohý,“ řekl po chvíli, když se usadili naproti sobě, „ale můj vzhled a pouhá zmínka o mém příjmení způsobí, že lidé mají pěnu u úst.“

„No,“ opáčila ledabyle Rose, „jsi syn a vnuk jediných dvou Smrtijedů, kteří byli osvobozeni po bitvě o Bradavice. Měl bys předpokládat, že lidé, kteří to zjistí, budou útoční, nemyslíš?“

Její nedbale pronesená slova okamžitě obrátila věci k horšímu. Otrávený chlapec, který už měl dost toho, že musí pořád bránit svou rodinu, vyhrkl: „Tak pokud si už nepamatujete, když se tak vyhříváte na výsluní slávy a všeobecného zbožňování vaší rodiny,“ jeho bledá tvář zrudla hněvem, „velký Harry Potter je ten, kdo mluvil v jejich prospěch! Vděčí za svůj život mé babičce!“

Rose neustupovala a Albus už viděl na obou stranách blýskat se zbraně připravené k boji. Shledával situaci velmi ironickou. S tímhle chlapcem toho měl víc společného než s kýmkoli jiným v celém vlaku! Překonávání nerealistických očekávání, protože v rodinné anamnéze byly výzvy, které zjevně sdíleli. A byli předurčeni, či spíše Rose byla, stát se nepřáteli. Touto nadcházející hádkou se dosáhne toho, že bude oddělen od jediného dalšího kluka, který mohl pochopit, čemu Albus čelí.

Ve chvíli vzteku vychrlil na Rose: „A co na tom záleží! Jsem Potter, ty Weasleyová, a tady Scorpius je potomek bandy velkých zlých Smrtijedů! Můžeme se hádat později a teď si sednout?“

Ohromeně se na sebe podívali. Najednou se všechno napětí, obavy a zlost uvolnilo ve smíchu tak intenzivním, až je rozbolela břicha.

Scorpius se pochechtával: „Vzhledem k tomu, že tvůj otec… je svatý Harry Potter… zachránce kouzelnického světa, potřebujete doma světlo… nebo jen využíváte jeho svatozář?“

Albus se řehtal:  „Když tvůj táta pral spoďáry lorda Voldemorta… ručně… jak se zbavil… smradu síry?“

Doslova vyli, když se odsunuly dveře a dovnitř vstrčila hlavu krásná Viktorie Weasleyová. Její jahodově plavé vlasy se leskly v záři nástropních světel, několik víl v jejím rodokmenu zřejmě způsobilo, že i tento prudký pohyb byl plný půvabu. Odznak primusky zajiskřil na tmavém školním hábitu.

„Ach tak tady jste, vy dva,“ silný francouzský přízvuk její matky zanechal ve Viktoriině řeči pouze lehký dotek exotiky. „Řekla jsem vašim rodičům, že se po vás poohlédnu. Zeptala jsem se Jamese, ale nadutě řekl, že vás neviděl od King’s Cross, tak jsem se přišla podívat.“

Rozhlédla se po třech mladších studentech, válejících se po kupé. „Co se to tady děje?“ zeptala se své sestřenice s očima upřenýma na jediného z osazenstva, jehož neznala. „Proč se nedržíte u Jamese? Nejsem si jistá, že by vaši rodiče chtěli, abyste seděli s chlapcem, kterého neznáte.“

Rose se uculila stejně sladce, jako Viktorie. „No, my ho známe. Je to syn zlých Smrtijedů, neslyšelas o nich? Před tím, než jsme byli tak hrubě vyrušeni, nás obšťastňoval mrzkými plány, jak zničit celý kouzelnický svět ve zralém věku jedenácti let.“

Salvy smíchu doprovázely toto prohlášení; Viktorie obrátila oči v sloup a zavřela za sebou dveře, což učinilo věc ještě zábavnější, a tak se ještě víc rozesmáli.

„Ale vážně... musíme s tím... přestat, už to začíná... bolet!“ Scorpius se svíjel a převaloval na sedadle. Albus ležel na zemi mezi lavicemi a snažil se potlačit škytání, zatímco na něj s rozhořčenou důstojností ze svých klecí umístěných na podlaze shlížely dvě sovy a sledovaly, jak se snaží nad sebou získat vládu. Rose si vyhrnula svůj školní hábit přes hlavu, takže z ní byly vidět jen huňaté weasleyovské dohněda tónované vlasy, jak se pokoušela otřít si oči.

Nakonec se jim povedlo obnovit sebeovládání, ale k hysterickému smíchu rozhodně neměli daleko. Seděli v družném tichu. Albus, který se konečně dostal k tomu, aby si oblékl hábit, vytáhl opotřebované karty na Řachavého Petra, které měl vždy po ruce. Za tichého souhlasu ostatních je rozdal. Po dvou kolech hry přijel vozík s jídlem. 

Dáma s občerstvením, která pracovala v Bradavickém expresu téměř dvacet let, poznala význam seskupení, jež uviděla, když nahlédla dovnitř. „Dá si někdo nějakou svačinu?“ zeptala se viditelně zmatená. Zmatek ještě zesílil, když Scorpius spontánně nakoupil množství zboží a podělil se o ně s Albusem a Rose. Odjela s mumláním o „divné době, ve které žijeme“.

Rose a Scorpius se dobývali do čokoládových žabek, aby přidali další karty kouzelníků do svých sbírek, a brzy začali zaujatě vyjednávat o jejich vyměňování. Pak Scorpius ukázal kartu s Harry Potterem Albusovi, který je sledoval a přitom spokojeně žvýkal lékořicovou hůlku s příchutí kyselého hroznu.

„Řekl bych, že nebudu jediný prvňák se slavným příjmením!“

Albus spatřil, jak na něj mává známá pohledná tvář s rozevlátými vlasy, zjizveným čelem a brýlemi. Roztržitě jí zamával na oplátku.

„Myslím, že jsem na tom přece jen trochu líp.“

Scorpius studoval kartičku, aby jeho prohlášení znělo jako pronesené zpatra, ale mělo příliš nervózní podtón, než aby se to úplně povedlo.

„Jsem jedináček, nemám bratrance. Kromě rodičů, prarodičů a teď vás dvou neznám moc lidí...“

Rose obrátila oči v sloup. „Věř mi, že ti nic nechybí! Máme tolik bratranců, příbuzných, přátel, přátel svých přátel...“

„Tím myslíš zásluhou toho být příbuzní se svatým Harry Potterem!“ přerušil ji s úšklebkem Albus.

„Až se tam dostaneme, většina zaměstnanců už bude sedět u večeře!“ pokračovala Rose. „Profesor Longbottom je náš strýček Neville!“

„Profesor Hagrid polámal na Grimmauldově náměstí dvě židle, když nás naposled navštívil,“ řekl Albus mimochodem. „Náš skřítek Krátura naznačil, že jestli se Hagrid někdy vrátí, on bude trvat na tom, že dostane ponožku.“

Během rozmluvy vyskočila z přepravky smetanově zbarvená koule srsti s čokoládově hnědým ocasem a obličejíčkem a přistála Malfoyovi na klíně. Albus a Rose se lekli, ale Scorpius roztržitě vztáhl ruku, aby ji pohladil.

„Nemějte strach, to je Kublaj, moje kočka,“ řekl jim, když zvedl chlupaté zvíře za zátylek a podíval se do zneklidněných tyrkysových očí v čokoládové tváři. „Už jsi vzhůru? Myslel jsem, že budeš celou cestu spát!“ 

Jako by v odpověď se kočka ohnala packou po špičce jeho nosu. 

„Dobrá, můžeš tady zůstat,“ řekl Scorpius s předstíraným podrážděním, nechal kočku usadit se mu v klíně a začal ji škrábat za ušima. 

Kočka na ně civěla jako král na své poddané, bystrýma očima sledovala oba opeřence, k jejich velkému znepokojení. Rose opatrně napřáhla ruku a podrbala ji za ušima, na oplátku se ozvalo předení.

„Byl bych trochu opatrný, je to Mongol,“ řekl jí Scorpius. „V jednom okamžiku bude příst a chovat se přítulně, ale to se může hned na to bez varování změnit.“

Albus se nesnažil na kočku sahat. „To je v pořádku, koček mám dost na celý život.“

Rose změnila téma. „No, když se ti nelíbí, jak lidé vnímají tvou rodinu, proč nezměníš pohled na to, co znamená být Malfoy?“

Náhle chladné modrošedé oči na ni povýšeně hleděly: „ Říkáš to, jako bych měl možnost volby.“ 

„Proč ne?“ zeptala se Rose. „Kdo říká, že ne?“

„Samozřejmě půjdu do Zmijozelu, jestli víš, co to znamená, tam nejsou zrovna hrdinové.“ S těmito slovy se Scorpius odvrátil. Hleděl z okna, bradu si podpíral rukama stejně, jako když ho uviděli poprvé. Kublaj vycítila jeho náladu, stočila se do klubíčka a strčila do Scorpiusovy ruky. Začal ji hladit pod bradou, takže zvířátko natáhlo krk a blaženě zavřelo oči. 

Ihned nastalo trapné ticho, ale Albus je přerušil. Překvapil sám sebe, když řekl: „Víš, jsou i jiné koleje.“

Rose užasla. „To říká někdo, kdo se celé měsíce stresoval, kam bude zařazený! Nebelvír nebo nic, říkal jsi!“ 

„Vy dva samozřejmě patříte do Nebelvíru a já musím jít do Zmijozelu. Vsadím se, že pak nebude moc šancí, aby z nás byli přátelé, až k tomu dojde,“ rezignovaně řekl Scorpius a hleděl z okna.

Seděli v nepříjemném tichu, které rušilo jen tiché houkání sov. Pak slyšeli hlášení: „Zakrátko přijedeme do Bradavic, ale vzhledem k několika nedávným nepodloženým obviněním,“ poznamenal hlas s odfrknutím, „žádáme, abyste si zkontrolovali všechna svá zavazadla a zanechali je kouzelníkovi na nástupišti.“

Bylo štěstí, že netrvalo dlouho a vlak se s trhnutím a skřípěním zastavil. Dávali si pozor, aby na sebe nepohlédli, když sbírali své mazlíčky a zavazadla, než se vyhrnuli do chodbičky.

Myšlenka pro tento den: Jak se cítí první manžel JK, když vidí, že žena, kterou opustil, se stala druhou nejbohatší dámou na Britských ostrovech? Spí se dobře tomu kreténovi?