Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Ať ředitel krvácí

Takže i další hodina nitrobrany proběhla naprosto zbytečně. Začalo se to jevit jako nežádoucí rutina.

Chlapcovými slovy se nezabýval. Potter zjevně nezvládal opiáty moc dobře, to bylo vše. Přešel do své soukromé laboratoře, aby našel neutralizační činidlo, které by měl podat raději dřív než později. Nijak netoužil kluka celou noc monitorovat kvůli škodlivým vedlejším účinkům příliš silné dávky uklidňujícího lektvaru; neměl ani trpělivost, ani chuť hrát chůvu Chlapci, který zůstal naživu, pokud by se během noci rozhodl vyprázdnit žaludek.

V každém případě mu ten nesmysl, který vychrlila Potterova ústa, zabrnkal na nervy. Nic z toho se nemohlo zakládat na realitě.

Nebo mohlo?

Snape se zamračil, když nabíral neutralizační činidlo do kádinky. Myšlenky mu zaběhly k předchozí hodině nitrobrany a probraly záblesky Potterových vzpomínek potvrzujících jeho nesouvislá tvrzení.

Nikdy dřív se nad obsahem Potterových vzpomínek nepozastavil. Sny předchozího roku tvořily výjimku, a že se stal svědkem vztahu s Nymfadorou Tonksovou byla čirá smůla. Pravda, jistým způsobem jej, řekněme, bavilo sledovat, jak syna Jamese Pottera vyhnal na strom jakýsi pes, nebo jak syna Jamese Pottera šikanuje jeho bachratý bratranec, ale vždy si od těch vzpomínek držel objektivní odstup. Natolik ovládal nitrozpyt, aby držel Potterovy vzpomínky stranou od vlastních a nenechal je spontánně vplouvat do popředí své mysli, jako to někdy dělávaly jeho vlastní vzpomínky.

I když teď si vzpomínal na incidenty, které mohly naznačovat, že na Potterových tvrzeních cosi pravdy bude. Potter odhánějící pavouka z nohy ve tmavém, stísněném prostoru… Potter v temnotě křičící skrz zamčené dveře jakési horečné omluvy o učitelových modrých vlasech… Ve tváři fialový muž prskající vzteky: „Zmiz – přístěnek – nikam – žádné jídlo…“

Žádné jídlo.

Severus hleděl do kádinky v ruce a mysl mu zpracovávala implikace. Ten lektvar… lektvar na obnovení chlapcovy kostry… Snapeovské geny nenesly odpovědnost za to, že se kluk zmenšil. Lektvar nebyl na vině…

„Ne že by mě vůbec nekrmili, víte, jenže častěji jsem byl hladový než najezený…“

Ten kluk byl podvyživený.

Jakmile jej tato alternativa napadla, věděl, že je pravdivá. Otázka, proč se po obnovení své přirozené kostry Potter tak zmenšil, do Snapea rýpala už týden. Nedokázal si představit, jak by jej James Potter mohl ještě jednou porazit. Samozřejmě jej napadlo, že k Potterově nedostatku živin mohly přispět špatné stravovací návyky, ale když jej sledoval u jídla, neviděl nic než zdravý apetit dospívajícího mladíka.

Teď ty dvě zdánlivě protichůdné pravdy mohl sladit.

Bylo to ohromující. Naprosto ohromující. Ti mudlovští příbuzní Pottera zavírali do přístěnku a nedávali mu najíst. Přesto Brumbál tvrdil, že on by byl zcela nevhodným opatrovníkem!

Vrátil se do studovny a objevil do klubíčka stočeného Pottera spícího na koberci. Podrážděně si povzdechl, mávl hůlkou a vznesl chlapce z podlahy, aby jej jemně svalil do křesla. V prstech otáčel lahvičkou a zamyšleně nad Potterem uvažoval. Věděl, že Brumbál má o kluka starost. Starý kouzelník nemohl tušit, co se s ním děje. Kdyby si klukova týrání byl vědom, bylo by naprosto nemožné, aby tady dnes Potter ležel a růst měl poznamenaný chronickou podvýživou.

Jak neuvěřitelné, že si tento muž, tato všudypřítomná postava jeho vlastního života, nebyl vědom šíře špatného zacházení s Potterem. Brumbál kluka miloval jako vlastního, a přesto naprosto neznal chlapcovy životní podmínky.

Postavil lahvičku neutralizačního činidla na stůl, protože se rozhodl je nepodávat a jen počkat, až to z kluka vyprchá. Vlivem lektvaru bude jen spát a pak, možná, svedou krátký rozhovor.

ooOOoo

Chlapec sebou nakonec zmateně zavrtěl a vypadal lehce znepokojeně při zjištění, že usnul ve studovně. Snape mlčky Potterovi pokynul, aby se posadil ke stolu naproti němu, a vyčaroval sklenici dýňového džusu. Potter byl příliš žíznivý, aby se poddal své podezřívavosti, a vděčně se pustil do pití, přičemž občas vrhl pohled na Snapea, který tam seděl a známkoval papíry.

Po dlouhém čase, kdy kluk už pohár téměř dopil, Snape nadhodil plánované téma.

„Řekni mi, Pottere,“ začal stroze. „Je si ředitel vědom toho, že tě tví mudlovští příbuzní drželi o hladu a pod zámkem?“

Chlapci zaskočil dýňový džus a Snape pobaveně sledoval, jak se zakuckal. Nemotorný jako vždy. Jakmile se kluk dostatečně zotavil, zelené oči naplnila panika a střetly se s jeho. Vzápětí z Potterovy tváře vyprchala veškerá barva, tedy až na dva fascinující fleky na tvářích.

„Pro – ja – Musel jste se zbláznit, jestli si –“

Snape protočil očima nad tím nesrozumitelným pokusem o odvedení rozhovoru jiným směrem.

„Pottere, neobtěžuj se s popíráním. Před pár hodinami jsi byl dostatečně sdělný o péči, které se ti dostalo z rukou tvých příbuzných. Požaduji jen vysvětlení, než si vyvodím vlastní závěry. Takže, věděl to ředitel?“

Ještě než jej vůbec napadlo kluka se zeptat, už odpověď znal. Samozřejmě to Brumbál nevěděl. Ať už mysl starého kouzelníka tížilo cokoliv, toho malého chlapeckého hrdinu opravdu miloval. Tohoto si byl Severus vědom až příliš dobře. Pokud by Brumbál o týrání věděl, buď by Pottera z dosahu Dursleyových zcela odstranil, nebo by se mezi ty mudly vrhl s dostatečnou prudkostí, aby je vyděsil natolik, že by se ke klukovi chovali s větším respektem.

Věděl to však i Potter?

Snapea přepadl příval pomstychtivé radosti, když chlapcovou tváří přeběhl temný výraz a zelené oči se zatřpytily dlouze živenou bolestí a trápením.

„Samozřejmě, že věděl,“ hořce odpověděl Harry a upřel pohled na pohár dýňového džusu. „Dopis z Bradavic, který mi poslal, byl dokonce adresovaný do mého přístěnku.“

Pitomý kluk. Ty obálky byly adresovány magicky. Opravdu věřil, že se Brumbál usadil a sám všechny pečlivě nadepisoval?

„Chápu,“ odvětil Snape tiše a v hlase nedal nic znát.

Potter se na něj stále ještě nedíval, jen vztekle zíral do poháru. Na koho se zlobil? Na ty mudly? Brumbála? Na sebe?

Ach, jak doufal, že si představuje Brumbála, když zírá takto upřeně. Jak báječné by bylo vědomí, že kluk se vzteká na ředitele, který jej tak zoufale zbožňuje. Že muži, který se k Severusovi choval hůř než k lejnu seškrábnutému z bot Pobertů, se dostane něčeho z jeho vlastní medicíny.

Snape však v tom hněvu a zášti rozpoznal rozpaky. Klouby chlapcovy tak pevně sevřené ruky ostře zbělely.

„Nikdy jsi o tom nikomu nic neřekl, že?“ uvědomil si Snape najednou. „Jsem první, kdo to špatné zacházení objevil.“

„Dursleyovi ví,“ odsekl Potter ostře. Tváře mu ještě víc zrudly a vytrvale odmítal podívat se Snapeovi do očí.

Snape na něj zíral. Jak pozoruhodné. Jak absolutně pozoruhodné.

Jak úžasný vtip osudu, že právě on byl obdarován takovou informací. Potter si to zjevně neuvědomil, ale Severus ano – tato nová pikantní novinka znamenala naprostou moc. Brumbálovo sentimentální srdce by puklo, kdyby se dozvěděl, do jakého týrání chlapce svěřil.

Zatajil jsi ho přede mnou kvůli jeho ochraně, pomyslel si temně pobavený Snape. Ach, podívej se, řediteli, co jsi mu provedl. Podívej se na svoji úžasnou práci.

„Říkal jsem vám, že mě nikdy přímo netrápili hladem,“ najednou si trval na svém Potter, ale stále se vyhýbal Snapeovým očím. „Jen mě někdy nedali najíst. A nikdy mě nedrželi pod zámkem.“

„Ne?“

„Ne!“ Potter na něj zlostně zazíral. „Ne jako vy, jako vy naprosto bez důvodu. Jen když jsem byl v průšvihu.“

No, v tomto měl ten kluk možná pravdu. Opravdu neměl žádný bezprostřední důvod, aby mu zabránil vyjít z pokoje. To ale Snape rozhodně nebyl ochotný připustit.

„Aha… Vzpomínám si,“ připustil Snape přehnaně zamyšleným tónem. „Já skutečně jsem monstrum vedle tvých milovaných mudlů. Dovolil jsem si uvrhnout tě do opulentní ložnice, zatímco oni ti přidělili úžasnou výsadu používat přístěnek. Máš volný přístup k vybavení pod touto střechou, ale oni ti dovolili jít… na záchod, jak jsi, myslím, řekl. Předpokládám, že byli tak laskaví, a také ti toto privilegium ponechali?“

Potterovy rozpaky neuvěřitelně vzrostly.

Snape se nemilosrdně usmál a ještě přitlačil. „Kolikrát za den tě pouštěli ven, Pottere? Dvakrát? Třikrát?“

Cosi chlapcovýma očima probliklo a to jej zaskočilo. Hanba. Ponížení. Opravdu jej –

„Bylo to pevně dané?“ nevěřícně se zeptal Snape. Opravdu jen doufal, že kluka vytočí. Nemyslel si…

Potter zase zíral do poháru. Tentokrát Snape neměl potíže uhádnout, že pohár zastupuje jeho.

„Dvakrát. Ale v noci jsem vyklouzl, když jsem musel,“ zamumlal Potter. „Nemohl jsem, když jsem pak byl v Dudleyho pokoji, protože měl zámky. Ale když jsem byl v přístěnku, tak vždycky.“

Snape věděl, že by měl tuto informaci zpracovávat v kontextu hodin nitrobrany, kterou se pokoušel kluka naučit, ale opravdu… Bylo to příliš odhalující.

Když teď věděl o jeho výchově, ten kluk najednou dával smysl. Potterova nezodpovědnost, odmítání uposlechnout jednoduché pokyny a neochota důvěřovat ostatním, kteří byli zjevně zkušenější než on. Vzdor, s jakým vždy vítal Snapeovy pokusy o ovládnutí jeho vzpurného chování. Jak by se mohl sklonit před jakoukoli autoritou? Vždy byla použita proti němu.

Jeho teorie se potvrdila, když Potter vybuchl hlasem zesíleným falešnou statečností: „Předpokládám, že to řeknete svým nechutným zmijozelským, že? No, hádejte co? Je mi to jedno. A můžete Draco Malfoyovi říct –“

„Samozřejmě, že jim nic neřeknu, P –“ zaškobrtl o jméno, „Harry.“

To chlapce šokovalo. Najednou zvedl zrak a poprvé mu s nechápavým zamrkáním pohlédl do očí.

„Mezi otcem a synem existují jisté věci, které by měly zůstat uchovány v tajnosti,“ dodal Snape jemně.

V duchu se ušklíbl nad naprostým úžasem vepsaným v chlapcových rysech. Opravdu to děcko věřilo, že by se tak mocné informace vzdal, aniž by ji nejdřív využil?

Ach, ale on ji chtěl využít, a to plně. Měl v úmyslu, aby díky ní Brumbál bolestí krvácel.

Nečekal, že se na to Potter bude dívat z tohoto úhlu pohledu. Kluk sice mohl být Snape, ale nebyl Zmijozel. Viděl pomalý mechanismus nebelvírského mozku, jak luští detaily, pokouší se rozeznat motivy ve Snapeově zdánlivě matoucím chování. Potter však nevěděl naprosto nic o Snapeově minulosti s ředitelem, takže neměl klíč k odemknutí záhady Snapeových myšlenek.

Neuvědomí si zbraň, kterou mu nevědomky vložil do rukou. Nepochopí skutečný směr jeho taktiky.

A ačkoliv tato informace bude časem užitečným nástrojem, v této chvíli se udržení tajemství ukazovalo být prostředkem k chlapcově důvěře…

„Neřeknete jim to?“ žasl Harry, jako by nemohl věřit svému štěstí. „Opravdu? Ale oni by to rádi slyšeli. Vsadím se, že Malfoy by z toho byl celý pryč. Proč –“

„Proč bych měl?“ zeptal se tiše Snape. „Zmijozel může být mojí kolejí, ale ty jsi, koneckonců, má krev.“

Sakra. Sakra! Klukovy oči se přimhouřily a mohlo to být jedině podezřením. Možná zatlačil příliš moc, příliš rychle.

No, možná nastal vhodný okamžik pro trochu zamlžení.

„Toto odhalení vrhá světlo na něco, co mě předtím poněkud mátlo, to musím přiznat.“

Potter na něj zvědavě koukl, podezření mu z rysů vymizelo.

Dobře. Velmi dobře.

Snape ze zásuvky stolu vytáhl jistou inkriminovanou věc a se slyšitelným žuchnutím ji položil před překvapeného chlapce. Potter na knihu nekonečnou chvíli zíral a pak obrátil užaslé oči na Snapea.

Snape ten pohled vydržel, zatímco jej chlapec opatrně, pozorně zkoumal. Vzápětí se do Potterovy tváře vkradl opatrný pocit porozumění prodchnutý jistou nedůvěrou.

Ano, Pottere, pomyslel si Snape bezděčně. V tomto případě si budeme rozumět.

Dlaní udeřil do knihy a obrátil tak k ní chlapcovu pozornost.

„Nic život ohrožujícího, Pottere,“ přikázal přísně. „Nechceš jít do Azkabanu za zabití mudly.“

Potterův výraz byl zcela nečitelný.

Snape najednou ztratil jistotu a naklonil se, aby se setkal s klukovýma očima. „Jestli se něco z toho pokusíš seslat na mě,“ pohrozil tiše, „ukážu ti, jak temné ty kletby dokážou být. Rozumíš?“

Harry mlčky přikývl a zdálo se, že nemůže odtrhnout zrak od svazku Spřízněné a příbuzenské kletby, který nevinně spočíval na okraji stolu. S úšklebkem, který chlapec nedokázal zachytit, se Snape v duchu pobavil představou Brumbálova zklamaného výrazu. Dovedl si představit ředitele, jak nesouhlasně zírá přes stůl na něj, nebo na Pottera poté, co urovná nešťastnou příhodu, která se odehrála v mudlovské domácnosti.

Teď už věděl, proč kluk tu knihu chtěl. A, upřímně, nemohl říct, že by se mu divil. Dopřejme Potterovi trochy té dobře namířené odplaty. A dopřejme řediteli konfrontace s jeho vlastními chybami. Severus si vychutná každý okamžik.

Jakmile Potter použije na své mudlovské příbuzné jednu kletbu, Brumbál to zjistí. A až se všechny ty odhalené skutečnosti díky chlapcovým akcím vyjeví, nikdo nebude moci Snapea vinit z podněcování přímé konfrontace ředitele s následky jeho chyb.

„Řeknu domácím skřítkům, aby připravili něco k snídani,“ pravil Snape. „Minky tě hned doprovodí do tvých komnat.“

S posledním letmým pohledem na Pottera jej nechal sedět a zírat na tu knihu.

Nevšiml si temnoty shromažďující se v chlapcových očích.