Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/10/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 10. Důsledky
Harry sebou trhl a rukou si zakryl oči, aby se chránil před náhlým náporem světla. Dvě paže jej hrubě popadly za límec a vytáhly ho ven do oslepujícího jasu místnosti.
„Co to tu, u Merlina, děláš, Pottere? Hraješ na schovku?“
Snape zněl rozzuřeně a pustil Harryho límec tak nečekaně, že chlapec narazil zády na zeď.
„O co se tu snažíš?“ řval Snape. „Věděl jsem, že jsi spratek toužící po pozornosti, Pottere, ale toto je prostě idiotské! Schovávat se ve skříni jako pětiletý prostě jen proto, že jsme měli menší spor –“
„To jsem nedělal, pane –“
„Jaká ztracená existence musíš být, když se ti líbí panikařit nebohou domácí skřítku –“
Harry si nemyslel, že by zpanikařil pouze domácí skřítku…
„Tak jsem to nemyslel, dobře? A už se uklidněte!“
Svých slov zalitoval v té chvíli, kdy opustila jeho ústa. Přikrčil se, než se ty ruce znovu objevily, vytáhly ho z jeho obranné pozice a bez okolků jím mrštily na postel. Harry se odtrhl od Snapea a přitiskl se na pelest, pryč od profesora, který teď vypadal spíš pohrdavě a znechuceně, než že by zuřil.
V podstatě jako ztělesnění Snapea.
„Vysvětli!“ zavrčel Snape, založil ruce v černém hábitu na hrudi a zíral na Harryho od nohou postele.
„Bolela mě jizva,“ začal Harry a nevědomky si ji protřel. „Teď už to není tak zlé, pane. Potřeboval jsem jen tiché místo.“
„A tvé komnaty jsou nevyhovující?“ zavrčel Snape.
„Přesně tak!“
Dále to nerozvedl; Snape na něj jen zíral. Harry polkl a upřel zrak na přehoz, aby se vyhnul Snapeovým očím. Nemohl zapomenout na tu čirou zlobu, kterou v nich viděl, když se podíval posledně.
ooOOoo
Jen před hodinou Snape připravoval další lektvar na prolomení zjevměnícího zaklínadla a poháněla ho bezbřehá zášť. Ta samá zahořklá emoce, která jej přiměla sdělit Potterovi onu hroznou informaci o jejich strašlivém společném rodokmenu, jej také přiměla náhle a zoufale toužit po tom, aby chlapci vnutil přirozené rysy, které zdědil po Snapech. Modlil se, aby kluk vypadal jako on, sdílel ty mastné vlasy, obrovský nos. Nevadí, že to bude jen dočasné, že bude muset to kouzlo obnovit, než kluka pošle zpět do Bradavic. Dokud bude Potter vypadat jako jeho nenáviděný umaštěný profesor a dokud bude vědět, že nenávidí cosi, co je jeho součástí… Bude to stát za tu námahu.
Jak pracoval, vztek vyvolaný Potterovým pokusem změnit mu vzpomínky mu pod kůží tepal jako hmatatelná síla. Nemohl si pomoci, aby si nevzpomněl na poslední slova člověka, který na něj to kouzlo seslal.
„Nevěřím vám, že jste v tomto bodu objektivní.“
Snape skřípal zuby tak, že mu v čelisti pulzovalo. Nevěřit mu, že je objektivní… Hovadina! Nikdy nebylo na Brumbálovi, aby sám volil, zda může Severus převzít opatrovnictví svého vlastního syna. A on tomu muži věřil. Svým životem. Svojí loajalitou. Vším.
Brumbál jako jediný si získal jeho důvěru. Severus dorazil do Bradavic otrávený hořkým jedem krutého dětství a chvíli trvalo, než mu Brumbál mohl ulevit. Ředitel na něj tehdy pohlédl s čímsi jemným v očích, když jediné, co Snape znal, bylo opovržení, odpor a přezírání. Naslouchal Severusovým slovům, jako by se z jeho úst linulo něco cenného. Jako vůbec první se k Severusovi choval jako k lidské bytosti.
A pak jej zradil kvůli Pobertům.
Těm čtyřem tyranským bastardům… Jejich mučení, jejich pokus o vraždu blednoucí vedle Brumbálova tak nenuceného přehlížení jejich snahy připravit jej o život. Nevyhodil ty kluky, sotva je potrestal. Potter – zatracený Potter – se dokonce stal primusem. Severusův svět se poprvé zhroutil, když mu ředitel ukázal, na jak slabých základech stojí. Snape se naučil, že ředitel jej vždy vnímal jako nevýznamného studenta, další z jeho povinností.
Což, samozřejmě, nikdy nebyl případ Jamese Pottera a zlatých Nebelvírů. Nakonec si to uvědomil. Znamenali víc. Byli čímsi důležitým. Severus Snape byl stínem a Pobertové plamenem. Ostré, zlaté světlo, které podněcovalo lásku a obdiv, a ředitelovy oči vždy jiskřily pýchou, když na ně pohlédl.
Stejně tak zářily, když pohlédl na Harryho Pottera, kterého měl snad ještě raději než je. Mohl jej Snapeovi sebrat kvůli tomuto? Proto chlapcovu totožnost skrýval celé ty roky? Miloval snad chlapce až tolik, že mu nechtěl přisoudit Srabuse?
Ano, to muselo být ono. Koneckonců, muž tak ubohý a bezcenný jako Srabus Snape nemohl nikdy být otcem Chlapce, který zůstal naživu!
Ó, jak Brumbála nenáviděl. Ruce se mu třásly záští, když rozmíchával hnis z dýmějových hlíz. Vzpomněl si na to, jak v kruhu Pána zla usiloval o přijetí a uznání, kterého se mu nikde jinde nedostalo, a na ty dny, kdy si pomalu uvědomoval, že ono začlenění bylo stejně prázdné jako Brumbálova náklonnost. Vzpomněl si, jak se připlazil zpět k řediteli, opatrný a kajícný. Především prohrál. Zcela a naprosto prohrál. Neměl nic. Tehdy si přísahal, že se už nikdy nenechá ukolébat falešnou nadějí; nikdy se neshýbne před tou jemnou nadvládou falešné lásky, ani nebude doufat v něco většího než jen v pustou osamělou existenci.
Přesto se tak jaksi zachoval. Opět se nechal oklamat. Jak to, že se nechal podruhé stejně napálit?
Nějak, někde začal Brumbálovi opět věřit. A ten jeho důvěru opět zneužil a zradil jej. Ale tentokrát, tentokrát šlo o zlomyslnou, strašnou zradu. Když se nad tím zamyslel, chtělo se mu zvracet nad skutečností, jak rozsáhle jím Brumbál opovrhuje. Ten chlap odmítl nechat Snapea i jen nakazit zlatého hocha svojí přítomností. Než by Snape mohl pošpinit něco tak čistého a krásného, jak Pottera vnímal, ředitel jeho mysl znásilnil. Věřil, že Severus je tak ubohý, že není hoden péče o svého syna.
Za to Brumbála nenáviděl. A za to nenáviděl toho kluka.
Jakmile dodal zbývající přísadu, síla jeho hněvu se obrátila k posledně jmenovanému. Ach, ano, nenáviděl toho kluka. Nenáviděl ho, protože je pro něj příliš dobrý. Že to jeho Brumbál skutečně miluje. Že je miláčkem kouzelnického světa a následníkem Pobertů. A v této chvíli především za to, že se pokusil přesně o totéž, co mu Brumbál provedl jen před několika měsíci.
Jak se mohl OPOVÁŽIT!
Sakra, i ten drzý fakan by měl vědět, jak nebezpečné to kouzlo je. Potter viděl, jak Zlatoslav Lockhart zničil vlastní mysl; věděl až moc dobře, co se může s myslí stát, když se kouzlo sešle špatně. Vypíchnutí té správné vzpomínky ke zničení, proniknutí psychikou druhého… To vyžadovalo dovednosti a zkušenosti, jinak se mohlo lehce stát, že došlo k vymazání celé paměti postižené osoby.
Ten kluk se o to pokusil s takovou bezohlednou lhostejností ke Snapeovu duševnímu zdraví, že si musel klást otázku, jestli jej ten fracek opravdu tolik nenávidí. Musel to být zlý úmysl, pravá zloba. Jinak taková arogantní nedbalost…
Ano, ale je to Chlapec, který zůstal naživu. Je to Harry Potter. Brumbálův oblíbenec. Samozřejmě cítil oprávnění ohrožovat všechny kolem sebe. Koneckonců ten kluk byl zvyklý, že mu svět leží u nohou. Proč by měl teď hodit za hlavu privilegium zraňovat své oběti?
Snape, stále ztracený v myšlenkách, konečně dokončil lektvar a vlil jej do lahvičky. Zrovna čistil kotlík, když k němu vpadla Minky s hysterickým pláčem a prohlášením, že mladý pán zmizel.
Snape prožil pár vzácných okamžiků znepokojení. Ten kluk neměl ve své mysli žádné štíty. Jestli nějak dokázal prolomit obrany a utéct, bude naprosto bezbranný vůči manipulaci Pána zla.
Ale vzápětí jednoduché kouzlo ‚Ukaž mi,‘ situaci rychle vyřešilo. Následoval jeho směr, dokud nedorazil, neuvěřitelně, ke skříni v chlapcově pokoji.
Velký a komplikovaný útěk Pottera, který si představoval, se změnil v pár metrů dlouhou cestu ložnicí. Všiml si, že z postele zmizela prošívaná pokrývka a že se její cíp zaklínil pod dveřmi. Minky se omlouvala za svoji nevšímavost a s pláčem utekla, možná aby si někde vyžehlila nohy.
Snape jen iritovaně zíral na zavřené dveře.
Schovávat se ve skříni, no toto! Ten drzý spratek se v něm zjevně snaží vyvolat vinu. Nejspíš doufal, že se Snape bude cítit strašně, až nalezne Chlapce, který zůstal naživu, jak se jako děcko krčí ve skrytém rohu.
Přikročil, aby trhnutím otevřel dveře. Ano, muselo jít o pokus o manipulaci. Znal Pottera; ten kluk byl příliš pyšný blázen, aby si dopřál zbabělosti, i kdyby byla oprávněná.
Snape vítal znovuobjevené podráždění, když hocha vytáhl na světlo.
Chlapec sebou v jasném světle trhnul a zkroutil pohmožděnou tvář. Nad viditelnými známkami jeho vlastní předchozí brutality Snapeovi cosi nepříjemného stisklo nitro. Kluk měl opuchlý obličej. Kolem oka se fialověla tmavě modrá modřina, která ostře kontrastovala k bledé pleti. Krk mu pokrývaly škrábance. Zrakem spočinul na posledním. Na chvíli jej přemohlo déjà vu tak silné, že sám nemohl dýchat.
Potter na něj zíral kalným zrakem, stál znatelně roztřeseně a byl poněkud omámený. Až teď si Snape vybavil skelný pohled v chlapcových očích, jak zmateně a dezorientovaně vypadal, když mu přikázal odejít z místnosti po jejich střetu.
Tvář znepokojivě postrádala výrazu tehdy, a stejně tak i teď. Modřiny potlačily barvu Potterových zelených očí a ty sledovaly každý Snapeův pohyb s tak zaníceným a neochvějným soustředěním, jaké mohla vyvolat jen úzkost. Snape cítil, jak se v něm vzmáhá podráždění nad chlapcovým zjevným neklidem a strčil toho zmetka do postele. Chtěl jej konfrontovat, aniž by musel sledovat představení Potterova pádu na ústa, až mu povolí nervy.
Až když se kluk přitiskl k protější stěně, si Snape přiznal, že předtím byl zbytečně krutý.
Měl nadání na lektvary a obranu. Ještě větší pro černou magii. Ale slovní rozcupování soupeře… To vždy představovalo jeho jedinečnou schopnost. Nedostatky protivníků se daly tak snadno vyzdvihnout. A poté, co se ten pitomý, imbecilní idiot odvážil na něj seslat ono kouzlo, zaútočil přesně tam, kde věděl, že to nejvíc zabolí.
Aktuální poznatky získal z hodiny nitrobrany, kdy se představy bezvědomé Grangerové, nesouvisle blábolícího Weasleyho a umírajícího Blacka stále prolínaly veškerými myšlenkami. Bylo snadné napadnout toho kluka tam, kde to nejvíc zabolí.
Jeho kamarádi. Mudlovští příbuzní. Kmotr.
Ano, ale hlavně ta poslední vzpomínka. Ta vyvolávala chlapcovo ucuknutí i za těch nejmírnějších okolností. Ta zraňovala.
V posledních dnech, když občas řekl něco obzvláště sžíravého, něco, co Pottera opravdu zabolelo, viděl, jak sebou ten kluk trhnul, a na jisté úrovni jej těšilo, že skrze kluka může zranit i ředitele. Brumbálovo srdce bolelo spolu se srdcem Severusova nelegitimního syna. A on chtěl víc než co jiného přimět Brumbála trpět stejnou bolestí, kterou sám zažil.
Nešlo jen o toho klacka, kterého vypráskal, jakmile proti němu pozvedl hůlku. Hlavní byl Brumbál. Brumbál trpící kvůli tomu zatracenému kouzlu. Kvůli všemu, co Snapeovi provedl. Merline, jak si přál, aby tehdy stihl toho starocha zranit dřív, než mu vymazal paměť. Kdyby jen reagoval dost rychle, kdyby se nepodvolil chvilce ochromení a neposkytl tak staršímu kouzelníkovi otevřené…
Ale… možná to přehnal. Ano, zranil toho kluka. Způsobil mu monokl. Sebeobrana. Jinak by Potter kouzlo dokončil.
Ale škrtící kouzlo… Severus opět pohlédl na škrábance, které si kluk způsobil na svém vlastním krku, a cítil se nesvůj. Sám si stále pamatoval ten pocit bezmocnosti, když mu kouzlo svíralo hrdlo, tisklo hrudník, onu bezmoc, zatímco jeho otec, jeho vlastní otec –
K čertu s tím pitomým idiotem.
Potter jej ostražitě sledoval. Vytáhl jizvu jako omluvu pro své infantilní chování. Snape se na něj kabonil a hledal v klukových očích lež.
Jen se snažíš mě zmanipulovat a víš to, ty drzý zmetku!
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že v Potterových očích nevidí nic. Naklonil se blíž a ještě zuřivěji se ponořil do chlapcových myšlenek. Nebo se o to alespoň pokusil.
Setkal se jen s prázdnou mlhou.
„Pottere!“ vyštěkl.
Potter vyskočil a přitiskl se ke zdi, celé tělo ztuhlé napětím; Snape si vynadal za prchavý pocit lítosti.
„Ano, pane?“
Snape si jej chvíli přeměřoval. Mohl to ten kluk skutečně zvládnout? Bylo to možné…?
„Ještě tě bolí jizva?“
To zjevně nebyla otázka, kterou mladík čekal. Ramena mu poklesla, jak se viditelně uvolnil. „Ne, pane. Říkal jsem vám, že už je v pořádku.“
Snape zvedl obočí; neuniklo jeho pozornosti, že ho teď Potter oslovuje ‚pane‘. Obyčejně jej k tomu musel donutit.
„A toto…“ Snape neurčitě pokynul ke stále otevřené skříni; dalo se tomu klukovi věřit? „… vede k tomu, že bolest zmizí?“
Potter ke skříni krátce zalétl pohledem. „Ano, pane.“
„Proč?“
Chlapec o tom dlouze přemýšlel. „Nevím, pane. Je temná a tichá. Cítím se bez – no, uvolněně. Poklidně. Jako bych si tam nemusel s ničím dělat starosti. Taky mi to fungovalo v létě. S přístěnkem. Ale… nevím přesně proč.“
Hloubavě se na kluka zadíval. Uvědomoval si vůbec, co dokázal?
„Pottere,“ pokračoval Snape pomalu a přemýšlel, jak jen mohl být ten kluk tak pitomý. „Co myslíš, že nitrobrana je?“
Potter se zatvářil zmateně a Snape pocítil podráždění. Všechny ty měsíce, které strávil vedením toho kluka, a on stále ještě nezískal ani základní porozumění toho, co nitrobrana znamená?
„Vyčistíš si myšlenky,“ vysvětloval Snape a mluvil co nejtrpělivěji. „Uklidníš se a zanecháš stranou všechny emoce, které umožňují narušiteli přístup do tvé mysli.“
Snape se odvrátil od chlapce, který s jistou nedůvěrou opět zíral na skříň.
„Ani by mě nenapadlo doplnit tvůj trénink…“ znechuceně si přeměřil tu těsnou temnotu, „… nějakou berličkou, ale zdá se, že to u tebe funguje.“ Vrátil se zrakem k chlapci a viděl, že ten mladý blbec stále nic nechápe. Netrpělivě si povzdechl. „Zvládáš nitrobranu už celé měsíce! Na našich lekcích jsi nedemonstroval nic víc než naprostou neschopnost, přesto jsi našel způsob, jak sám uzavřít mysl před Pánem zla.“
Potter zamrkal a pak změnil výraz na opatrně potěšený. „No… páni. Nemyslel jsem si – neuvědomil jsem si –“
„Samozřejmě, že sis neuvědomil, ty hňupe,“ odsekl Snape netrpělivě. „Proto ti to tady vysvětluji.“
Pocit hrdosti Potterův výraz opustil.
Snape přimhouřil oči a zkoumavě kluka pozoroval. Potter toho nějak dosáhl. Teď jen ty schopnosti implantovat do praktických situací…
„Budeme muset zapracovat na uplatnění tvých dovedností nitrobrany ve skutečném světě, Pottere,“ řekl Snape. „Musíme určit, jak izolace v těsném prostoru pomáhá s vyčištěním mysli, a ten efekt napodobit.“
„Dobře,“ stručně odpověděl Potter a v očích se mu zablesklo odhodlání. Jen to černé kolo modřin poněkud ztlumilo efekt.
Snape protočil očima. „Myslím, že budeš nejdřív potřebovat léčivé kouzlo.“
Na krátký moment chlapcův výraz zahalilo zmatení. „Co myslí… aha, tohle? Ne, to není problém. Mám dojem, že jsem si to zasloužil.“
Při těch slovech Snape pocítil cosi podivného a nepříjemného; instinktivně poznal, že s chlapcovou reakcí je něco špatně, ale když promluvil, hlas zůstával stále chladný a bezcitný. „Zasloužil. Nikdy ses o to kouzlo neměl pokusit.“
Kluk měl tolik slušnosti, aby vypadal zahanbeně.
Snape ustoupil. Z jakéhosi důvodu se necítil na to směrovat rozhovor k jeho vlastnímu závěru – a to napráskání a ponížení Harryho Pottera. „Ale lituji, že jsem tě napadl. I mého… následného chování.“
Ach, ale ta slova se říkala tak těžce.
Snapea poplašily slzy, které se z ničeho nic zaleskly v Potterových očích. Nechybělo mnoho, a byl by se toho divadla zalekl, ale kluk slzy rychle odmrkal a opět se zatvářil netečně a neutrálně.
„Jen jste řekl pravdu,“ připustil Potter dutě. „Jsem rád, že to konečně někdo udělal.“
Nemyslím si, že můžeš za Blackovu smrt. Málem to i pronesl, ale stihl se zarazit. Pořád byl naštvaný, navztekaný na toho malého fracka. Paměťové kouzlo, no teda. Ať jen tomu klukovi srdce chvíli krvácí. To je to nejmenší, co si zaslouží.
Vzteklým švihem hůlky Snape vyléčil Potterův monokl. S větší pečlivostí a temnými pocity vířícími v nitru mu také zaléčil škrábance na krku. Když sklonil hůlku, Potter na něj opět zíral. A zelené oči mu zářily chladným hněvem.
„Mám za to, že jste Tonksovou nahlásil.“
Snape se sadisticky usmál. Pokud by klukovi fungovala alespoň nějaká mozková činnost, uvědomil by si, že Snape nebyl v pozici, aby nahlásil aktivity té zvrácené ženské. Jen stěží mohl ministerstvu říct, že k té informaci přišel během hodiny nitrobrany. A nechtěl připravit Řád o cennou bystrozorku.
Ne, nenahlásil ji, ale ať si to ten pacholek klidně myslí. Potřeboval si uvědomit důsledky svých činů. „Ach, ale samozřejmě,“ protáhl hedvábně. „Ministerstvo sklíčilo, když se dozvědělo o nechutném jednání jednoho z nich. Za to může být jen Azkaban.“
Potterovy oči zaplály zuřivostí a nenávistí. „Jste tak potěšený sám se sebou. Jako tehdy, když byl zabit profesor Meeran a vy jste jen tak stál a tvářil se škodolibě. Těší vás ničit lidem životy? Sledovat jejich utrpení?“
Snapeův hněv se znovu probudil k životu. Promluvil smrtelně tichým šepotem: „Nymfadora Tonksová sklízí, co si zasela.“
„Byl jste Smrtijedem! Nebyl jste vždy špehem,“ nařknul jej Potter. „Sklidil jste vy vůbec někdy, co jste zasel? Zavraždil jste, to se vsadím, ale jste tady, volný a učíte lektvary!“
Snape se chystal poukázat na to, že vtlouct cokoli do hlav tupounům, jako je Potter, je stejně strašné jako zůstat v Azkabanu. Chlapec však ještě neskončil.
„Tonksová ani nikomu neublížila,“ řekl Potter ochraptěle. „Byla… byla tam pro mě, ona jediná se starala. Myslím…“ Chlapec na dlouhou chvíli odvrátil zrak, jako by si teprve teď něco uvědomil. „Myslím, že jsem se do ní zamiloval.“ Vrátil oči ke Snapeovi. „Takže co by na tom mělo být špatného?“
„Aha, tak ty ses do ní zamiloval,“ protáhl Snape a z hlasu mu odkapával sarkasmus. „Zaletaxuji tedy na ministerstvo a budu požadovat zrušení jejích obvinění. Koneckonců Nymfadora Tonksová zachránila Chlapce, který zůstal naživu z útrap jeho pubertálních hormonů!“
Chlapcův výraz potemněl. „Nikdy to nepochopíte. Vsadím se, že jste nemiloval nikdy nikoho.“
No, vlastně ne. Ne, nemiloval. A necítil to jako újmu.
„Přestaň se utápět v sebelítosti, Pottere. Ode mne se ti jí nedostane.“
„Nenávidím vás!“ zachraptěl Potter.
Snape na něj mlčky dlouze hleděl a na rtech jej pálily stovky bodavých odseknutí. Ale skutečně se zdálo, že jen dvě slova jsou vhodná. Jen jaksi neviděl důvod vyslovit je nahlas.
Já vím.