Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Destrukce

Harryho prvním impulsem bylo ušklíbnout se: „Páni, Snape, říká se tomu sex. Nechceš tvrdit, že o něm nic nevíš?“ Ale Snape spal s jeho matkou, takže… šlo o to, že tohle přímo volalo po celém arzenálu urážek.

A kromě toho si nebyl jistý, kolik toho Snape vlastně viděl. Během jejich první hodiny nitrobrany mu profesor řekl, že vidí pouze záblesky Harryho vzpomínek. Takže se teď mohl jen pídit po přiznání.

„No,“ vyhýbal se očnímu kontaktu a probíral se vzpomínkami, jestli najde něco jen vzdáleně usvědčujícího; ani se neobtěžoval zvednout ze země. „No, to strýc Vernon přibíjel hřebíky –“

„Víš, kterou vzpomínku myslím, Pottere!“ zavrčel Snape a trhnutím Harryho postavil na nohy. I když už chlapec stál stabilně, profesor jej držel tak pevně, že mu jistě zůstanou modřiny. Harry nasadil pohled nevinného zmatku a Snapeovy oči se zaleskly, když si chlapce přitáhl blíž. Hlas měl tichý a nebezpečný. „Vzpomínku na dospělou členku Řádu přímo sexuálně obtěžující patnáctiletého kluka! Vysvětli to!“

„Je mi šestnáct!“ protestoval Harry. Pravda, tehdy mu bylo patnáct, ale to Snape nepotřeboval vědět. Natáhl se, aby vypáčil paži ze Snapeova smrtícího stisku; opravdu to začínalo bolet. „A sexuálně mě neobtěžovala.“

Snapeovy prsty ještě víc stiskly. „Nymfadora Tonksová je bystrozorka, Pottere. Její prací je zajistit, aby se nezletilým nedělo to, co ona zjevně provedla tobě!“

Harry na něj hleděl zmateně. „Co to… Podívejte, jen proto, že si Tonksová možná myslí, že jsem trochu roztomilý, neznamená –“

„Vkus Nymfadory Tonksové,“ zavrčel Snape, „nebo jeho nedostatek, není momentálním problémem. Problémem je, že dvaadvacetiletá žena zneužívá mladistvého!“

Harry na něj vytřeštil oči. „Ale, vy myslíte – ji? Vy se zlobíte na ni?“

Na okamžik se mu až neslušně ulevilo, že není objektem Snapeova vzteku. A pak si uvědomil sebe sama. Byl muž. Její muž. Měl chránit ženu, kterou miluje. S pocitem mírného studu Harry pohlédl do Snapeových očí a obnovil svůj boj o únik ze sevření Mistra lektvarů.

„Nezneužila mě,“ řekl drsně.

Trhl rukou, kterou se mu doposud nepodařilo uvolnit ze Snapeova stisku, a nenáviděl mužův úšklebek, když se nedokázal odtrhnout. Upřímně řečeno, před tím zatraceným Snapeovým lektvarem by to možná zvládl, teď však měl příliš malé a slabé tělo. A tohle vše jen díky zatracenému Snapeovi a zatraceným recesivním genům!

„Políbil jsem ji jako první. Viděl jste to! Já to začal.“

„A ona se aktivně účastnila. To, Pottere, je těžký zločin,“ vyhlásil Snape a oči se mu krutě zaleskly. V tom okamžiku uvolnil stisk Harryho paže a chlapec žuchnul na zem. „Tuto skutečnost budu muset oznámit příslušným orgánům.“

Harryho přešel mráz. Jako by z něj kamenná podlaha vysála veškeré teplo. „Oznámit to?“

Ale ne… Tonksová…

„Samozřejmě, Pottere,“ ušklíbl se Snape. „Nemyslel sis, že tuhle informaci nechám jen tak být, že ne?“

Harry polknul; v puse mu vyschlo.

„Počkejte,“ řekl hlasem plným zoufalého strachu. „To není nutné. Nedělejte… Neměl byste –“

Snapeovy rty se zlomyslně zkřivily.

„Ale, Pottere, myslím, že to je zcela nezbytné. Ve skutečnosti bych byl nedbalý povinností jako učitel, nebo,“ ušklíbl se, „jako tvůj otec, kdybych to nechal jen tak být.“

Harry si najednou zděšeně uvědomil, že to udělá. Nahlásí Tonksovou. Ta kvůli tomu dostane vyhazov. Nebo – Merline! Strčí ji do basy! Může skončit v Azkabanu… Kvůli Harryho hlouposti bude zničený další život.

Ach, Tonksová…

„Nedovolím vám to,“ prohlásil Harry rozhodně a sbíral se na nohy. To odhodlání jej samotného překvapilo. „Neopovažujte se to udělat, Snape!“

„Jak to tak vidím, Pottere,“ zasyčel Snape, „nemáš do této záležitosti co mluvit. A nyní ti doporučuji, aby ses odebral do svého pokoje, než vymyslím vhodnou reakci na tvůj přestupek. Teď už BĚŽ!“

Harry se ani nehnul. Zíral na svého profesora a v nitru cítil chlad. Mysl se mu zaostřila, jak to obvykle působil ošklivý souboj nebo famfrpálová hra. To se nestane. Zastaví Snapea. Nedovolí mu zničit jí život…

„Neslyšel jsi mě, kluku?“ zeptal se Snape zostra a vykročil k Harrymu. V té chvíli si mladý kouzelník najednou uvědomil, co musí udělat. „Říkal jsem –“

Harry vytáhl hůlku a namířil ji na Snapea, aniž by se nad svým jednáním opravdu zamyslel. Jedno slovo. Jedno kouzlo. Zvládne to. Zvládne to. Zvládne…

„Obliv –“

Obliviate. Poslední slabiky neměly šanci opustit Harryho ústa, když jej do tváře udeřila pěst. V hlavě mu vybuchla bolest a svět se roztočil v explozi světel a hvězdiček. Upustil hůlku a tvrdě přistál lokty a koleny na kamenné podlaze.

Harry měl jen okamžik, aby v šoku klečel a lapal po dechu, když jej nějaká neurčitá síla popadla a trhla jím zpět nahoru, otočila jím a přirazila jej zády o zeď. Na místě jej pod krkem držela neviditelná těžká váha a nohy mu bezvládně visely ve vzduchu.

Omráčený a najednou docela vystrašený střelil očima k těm Snapeovým.

Před ním se čněl Mistr lektvarů se vztyčenou hůlkou, zářícíma očima a se rty stočenými do toho nejkrutějšího výrazu, jaký kdy Harry viděl. Se zvednutím koutků Snape hůlkou pohnul, což exponenciálně zvýšilo tlak na Harryho hrudi a krku. Lapal po dechu a instinktivně sebou trhal proti té síle. Jako by mu na hrudi seděl dospělý muž a rukama Harryho škrtil.

Vtom se před jeho zamlženým zrakem vynořil Snape, temný a rozzuřený. „TY PITOMČE! CO SIS, SAKRA, MYSLEL, ŽE DĚLÁŠ?“

Nad tou čirou, ryzí zuřivostí v Snapeově hlase sebou Harry trhl. Mužův výraz neuvěřitelně zošklivěl, když znovu mávl hůlkou. Váha, která chlapce tiskla ke zdi, se nepředstavitelně zvýšila, ty ruce kolem krku tiskly a Harry najednou bojoval o dech. Snape si toho asi ani nevšiml a hrozivě se přiblížil, oči široce otevřené, černé a rozzuřené.

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ! Sesílat na MĚ OBLIVIATE?“ zařval Snape, až mu od úst odletěla slina. „Mohl jsi tím kouzlem ZNIČIT MOJI MYSL!“

Snape vztekle švihl hůlkou ve vzduchu a najednou se ten neviditelný škrtící muž změnil v hipogryfa drtícího Harryho hrudník. Ta váha byla mučivá. Harry bojoval o dech; nemohl. Byl nehybný a přišpendlený ke zdi naproti Snapeovi a ten chlap se beze zbytku zaměřil výhradně na ventilaci svého vzteku.

„NEZODPOVĚDNÝ, AROGANTNÍ IDIOTE!“ řval Snape, slepý, nebo prostě lhostejný k Harryho strastem. „Jsi jen přesná replika Jamese Pottera! Že zrovna má krev musela vytvořit takovou pohromu kouzelnictva, jako jsi ty… Jsem ZNECHUCEN! Stydím se! Nestačí, že jsi ZABIL SVÉHO KMOTRA, ty doufáš, že MĚ DOSTANEŠ KE SVATÉMU MUNGOVI ZA ZLATOSLAVEM LOCKHARTEM!“

Harry měl pocit, jako by mu plíce měly explodovat. Snažil se kopat nohama, bojovat s neznámým stiskem, který jej dusil, ale nic nepomáhalo. Zoufale si drásal krk. Prsty se mu zaryly přímo do kůže, vidění se zúžilo do úzkého tunelu…

A najednou, s nedbalým mávnutím Snapeovy hůlky, ta tíha zmizela.

Rázem spadl na podlahu jako vykostěná hrouda masa. Celé tělo se mu slabě chvělo a bolavé plíce zoufale lapaly po dechu. Začal se škrábat na všechny čtyři, ale stále se dusil beznadějnými nádechy. Končetiny to však vzdaly a on se znovu zhroutil.

Příliš vyčerpaný, aby zvedl tvář z podlahy, sledoval Harry přivřenýma očima, jak Snapeův černý hábit zavířil a zastavil se těsně u něj. Nebylo mu úplně jasné, jak dokázal vzhlédnout až k té kruté, bledé tváři mračící se na něj, ale najednou si uvědomil, že se Snape zlomyslně usmívá, vychutnává si Harryho bolest, jeho slabost.

„Možná je ten problém v tobě, Pottere,“ zašeptal Snape zlomyslně. „Koho a čeho ses kdy dotkl, jsi zničil. To proto tě tví mudlovští příbuzní nenávidí? Vidí, co děláš ostatním, i těm, na kterých ti údajně záleží? Tvým rodičům, kmotrovi, Weasleymu a Grangerové – kamarádům, které jsi svojí sobeckostí tolikrát téměř zabil…“

Harry si přál utrhnout si uši. Cokoliv. Cokoliv, jen aby to nemusel poslouchat.

„A chudák Sirius Black…“ Snapeův hlas nabral falešně něžný tón. Kus Harryho ztuhl v děsivém očekávání toho, co bude nevyhnutelně následovat. „Dvanáct let hnil v Azkabanu, toužil po svém milovaném kmotřenci, jen aby jej zabili, protože si ten malý spratek zamanul hrát si na hrdinu.“ Snape se znovu usmál, ačkoliv slova zůstala zlomyslná. „Co by Black řekl, kdyby se dozvěděl, že to nebyl syn Jamese Pottera, pro kterého zemřel? Myslíš, že by hnul prstem, aby zachránil tvoji mizernou kůži, kdyby věděl, že jsi Srabusův parchant?“

Snapeův hladký, nenávistný hlas vyslovil Harryho vlastní nejistoty s tak děsivou přesností, že chlapec pevně stiskl víčka, jak se bál, že na něj ten chlap používá nitrozpyt. Ale nemohl před těmi slovy zacpat uši.

„No, ale neříkám, že bys neměl být pyšný na svůj úspěch.“ Ze Snapeova hlasu odkapávala krutá parodie na lásku, ale když Harry zariskoval pohled jeho směrem, oči se mu leskly nenávistí. „Takový hrdinský čin, zabít Siriuse Blacka… Díky tomu jsi téměř hoden svého rodového jména. Málem jsem ti odpustil tvoji bezcennou existenci, když jsem měl to potěšení vidět tvé vzpomínky na tu událost. To zbytečné psisko zažilo neuvěřitelný šok, že? Propadnout závojem.“

Harryho hlava se sesunula na podlahu. Na čele jej ledově chladila. Zíral do ní nevidomýma očima a cítil se podivně otupěle. Ani neposkočil, když mu vlasy na okamžik prohrábly studené Snapeovy prsty.

„Ale na druhou stranu, Black měl vědět, že se to blíží. Koneckonců – chránil drahého Harryho Pottera. A my víme, co se stane s těmi nešťastníky, kteří se o to pokusí.“

ooOOoo

Nebyl si jistý, co se dělo pak. Snapeova slova, tak děsivě přesná, tak velmi pravdivá, jej propichovala jako nože… Všechna ta slova, která se v Harryho hlavě ozývala měsíce, slova, která popíral a ignoroval a popíral… Ty myšlenky se staly realitou, jakmile je Snape vyslovil, odhalil světu tu temnou pravdu, kterou znal jen Harry, kterou tajil před ostatními, dokonce i sám před sebou.

Ale realitu už dál ignorovat nemohl. Udělal to.

Zabil Siriuse.

Ani nevěděl, kdy a jak se z té katastrofické hodiny nitrobrany vrátil do svého pokoje. Nebyl při sobě, dokud mu do vědomí neproniklo, že zírá do stropu; nejasně si uvědomoval, že to trvá už nějakou dobu. Pokrývky jej začaly dusit a byly nesnesitelné, přesto příliš těžké, aby je odhrnul. Ten známý pocit, že chce vyskočit z kůže, jej zcela přemohl a nedal se setřást. Jako by na něj hledělo tisíc očí a on ležel zcela vystavený jejich zkoumání.

Tělo se mu otřásalo. Lehké, nekontrolovatelné chvění. Proč…?

Něco jej vytáhlo z toho strnulého šoku… V jizvě jej brnělo.

Poprvé za celé měsíce, poprvé za tak dlouhou dobu, se objevilo brnění. Voldemort si jej opět uvědomoval. Ta provizorní bariéra, která rozdělovala jejich spojení, se nějakým způsobem roztrhla.

A pak tu podivnou apatii zlomil náhlý příval vzteku. Varoval Snapea, že se to stane, když zase začne s nitrobranou. Varoval ho, sakra!

Harry si promnul jizvu a ta mu odpověděla ostrým bodnutím, které ustoupilo do tupé, ale přetrvávající bolesti. Zavřel oči, pokusil se ji ignorovat, snažil se vyčistit si mysl. Ale ta se vydala zpět k té strašlivé lekci. Tonksová, Snape, Sirius… Nitro se mu stísněně stáhlo. Jizva se trýznivě rozpálila.

Začaly se jím rozbíhat úponky strachu. Nikdy nezapomene ty děsivé okamžiky na oddělení záhad, když mu přímo do mysli vrazil Voldemort, bolestivě otevřel jeho obrany a prohlásil jej za své vlastnictví. Nikdy nebude moci ignorovat, jak bezmocný se cítil, jak slabý… Jak se mu rty hýbaly cizí vůlí, na agónii spalující tak, až toužil po smrti…

Ty poslední měsíce, kdy dny sestávaly z hladké otupělosti ke světu a noci z tiché tísně, když se choulil v tom nejužším a nejtemnějším koutě, který dokázal nalézt, téměř zapomněl na Voldemortovo stálé spojení s jeho myslí; téměř jako by i Voldemort zapomněl na něj.

A teď se bolest vrátila.

Harry si dlaněmi držel jizvu a vroucně doufal, že jde jen o projev anomálie, že Voldemort po mnoha měsících klidu znovu neaktivoval jejich spojení. Možná to způsobil stres nebo strach. Koneckonců, Snape jej dováděl téměř k šílenství. Prakticky jej unesl. Uvěznil. Podvedl. Urazil. Napadl.

Řekl mu pravdu.

A opět, bezděčně, mu myšlenky zamířily k tomu, jak zradil Tonksovou a jak jeho pokus seslat Obliviate na Snapea selhal. (Co si jen myslel?) K jeho téměř zadušení nějakým kouzlem, ať už sakra bylo jakékoliv.

A ke Snapeovým slovům. Těm strašným a pravdivým slovům.

Alespoň někdo to přiznal. Někdo mu to konečně řekl. Měsíce mu všichni lhali. „Nebyla to tvá chyba, Harry…“ Kolikrát tohle slyšel? Ale nikdy se nenechal zmást. A zjevně ani Snape. Snape svalil vinu na toho pravého. Věděl, že Harry je vinen. Ochotně mu řekl, že je to jeho chyba. Přiměje Harryho trpět za všechny hříchy.

Takový hrdinský čin… Zabít Siriuse Blacka.

A teď ho jizva bolela tolik, že mu slzy vhrkly do očí. Zkusil si poručit, aby na nic nemyslel; tyto myšlenky bolest jen zhoršovaly. Jen jej otevíraly a zanechávaly jej zranitelnějším…

Tvým kamarádům, které jsi svojí sobeckostí tolikrát téměř zabil…

Kurva drát. Co udělal posledně, kdy se cítil takhle? V létě… jak to zvládl? Tady ale neměl svůj přístěnek jako útočiště. To jediné mu vždy poskytlo cestu k úniku. Co jen mohl udělat?

Pohled mu sklouzl ke skříni. Vypadala, že by se tam mohl vejít, i když byla stísněnější, než by si přál. Dovrávoral k ní a roztřesenýma rukama otevřel dveře.

Ze skříně se vyvalil pach zatuchliny a vzduchem poletovala oblaka prachu. Harry se postavil do dveří, mlčky a nerozhodně. Avšak ostrá, probodávající bolest v jizvě rozhodla za něj a on se rychle vrátil k posteli, stáhl pokrývku a dovlekl ji do skříně. Schoulil se do deky a usadil se do rohu. Zavřel za sebou dveře.

Prostor se rychle zahalil tmou. Harry natáhl nohy, ale zjistil, že tady na ně nemá dost místa. Skutečně tu bylo docela nepohodlně. Malé rozměry jej přinutily zůstat sedět ve vzpřímené poloze, ale pokud by kousek deky zasunul za záda… Ano. Mnohem lepší.

Hlavu opřel o studenou zeď a zpomalil dýchání. Pokusil se ignorovat okolnosti, které jej sem dovedly, zapomenout na bodající jizvu. Musel se jen soustředit na jiné místo… malé a tmavé… právě jako toto. Už nebyl na Snapeově panství. Nebyl důležitým zachráncem kouzelnického světa. Nebyl nic. Nikdo.

Teď se mu dýchalo lépe, v tom pomalém, přirozeném rytmu, a Harry si představil, jak Dursleyovi dupají nahoru a dolů po schodech nad jeho hlavou, jak k němu proniká skrz větrací otvory vůně slaniny, kterou nemůže jíst.

Stal se jen klukem v přístěnku pod schody. V malém, černém přístěnku. Byl jen bezcenná zrůda. V tomto světě nebyl naprosto ničím. Ne víc než špína na botách strýce Vernona.

Ještě nikoho nezabil. V žádném případě nikdo nezemře pro kluka pod schody. Je jen divný, bezcenný Harry.

Ani od něj nikdo nebude nic očekávat.

Začal se uvolňovat a cítit se podivně příjemně. Bolest z jizvy pomalu ustoupila. Čas se zpomalil. Ale bylo to v pořádku. Žádná zodpovědnost, žádný strach. Nic. Nikdo. Nic.

Uplynula nekonečná doba. Možná usnul. Myšlenky vyprchaly do ticha, když se uvolnil do uklidňující tmy těsného prostoru, když bolest pomalu mizela…

A v té chvíli jej našel Snape.