Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/3/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 3. Nešťastná genetická vazba
Harry cítil mravenčení v zátylku a zvedl oči, aby se střetl se Snapeovým temným pohledem. Zase.
Dokonce i na Snapea byla úroveň pohrdání a odporu v jeho výrazu ohromující. Harry vrátil pohled do svého talíře; cítil se šťastný, že ‚P‘ z lektvarů u zkoušek NKÚ jej vyloučilo z hodin připravujících studenty na zkoušky OVCE. Už nemusel snášet Snapeovy jízlivé komentáře při vyučování, ani neztrácel body v nebelvírských přesýpacích hodinách jako nějaká chodící katastrofa.
A ne, nemohl se teď stát bystrozorem, ale z dlouhodobého hlediska na tom stejně nezáleželo. Ne, když se dozvěděl o proroctví.
Studenti kolem něj klábosili a smáli se. Neville důvěrně hovořil s Hermionou a Ron se hádal se Seamusem kvůli Kudleyským Kanonýrům. Harry seděl v tichosti, jak už bylo v poslední době jeho zvykem; raději se spokojeně ztrácel ve vlastních myšlenkách, než aby se nutil soukat ze sebe nějaká slova. Když jej ze snění vytrhlo další Snapeovo jízlivé zírání, zaměstnal se bodáním vidličkou do svého masového koláče a hlavou mu proběhl obšírný výčet tváří – Umbridgeová, Snape, Voldemort, Brumbál, otec. Pak mu myslí probleskl obraz jeho otce zaklínajícího mladého Snapea. Znovu bodl do jídla. Nebo to byla jeho vlastní tvář, kterou viděl? Byli si tolik podobní.
Ron si jeho chování všiml a zamračil se.
„No jo, krusta je trochu vysušená,“ začal tlumeně s pusou plnou koláče, „ale není třeba toho chudáka vraždit.“
Harry se na něj ušklíbl a náhle rozpačitý zlehka odložil vidličku na stůl.
„Snape na tebe zírá,“ podrážděně podotkl Ron a za svého přítele se na Snapea zamračil. „Co má zas za problém? Slyšel jsem, že včera vynechal všechny hodiny. Škoda, že to neudělal, když jsme ho ještě měli my, co?“
V Hermioně se probudila zvědavost a napřímila se, aby pohlédla přes Velkou síň a ověřila si, o čem to kluci mluví. S ustaraným výrazem ve tváři se obrátila zpět k Harrymu. „Harry, provedl jsi něco? Zírá na tebe.“ Hlas měla prosycený nesouhlasem.
„Ne,“ odpověděl upřímně a najednou mu nebylo příjemné, jak na něj v tu chvíli všichni od Hermiony, Rona, Nevilla a až po Snapea upírají zrak. Co měl jako provést? Veškeré volno trávil v ložnici. Známky měl ucházející, ne-li slušné. Nehrál famfrpál, ani se nedostal do rvačky se zmijozelskými. Letos neporušil žádné pravidlo, jakkoliv to znělo divně. Snape teď neměl důvod jej jakkoliv kritizovat. Vždyť toho chlapa ani nevídal!
Skvělé, teď se jeho směrem dívali i Seamus a Dean. A z nějakého důvodu i pár studentů od havraspárského stolu… ačkoliv ti mohli sledovat někoho za jeho zády. Harry cítil, jak jej svědí kůže; nebylo příjemné, že na něj míří tolik očí. Měl by na to být zvyklý – zařazování bylo peklem se vším tím prvňáckým ‚ócháním‘ a ‚ácháním‘ při zaslechnutí jeho jména – ale tyto poslední dva měsíce se opravdově a intenzivně snažil zneviditelnit a rád by si myslel, že alespoň trochu úspěšně.
Po ztrátě Siriuse s ním učitelé jednali velmi citlivě. Jakmile vyšlo najevo, že ve třídě nechce mluvit, nevyvolávali jej. Bez Snapea, který mu z lektvarů dělal peklo na zemi, neměl žádnou skutečnou Nemesis, která by se na něj zaměřila a přitahovala k němu pozornost. Výlet do Prasinek se teprve měl konat, ani nebyl na tréninku famfrpálu, i když mu zákaz zrušili, a většinu volna trávil v knihovně nebo v ložnici. Jinde ve škole pobýval co nejméně. Na nedostatek pozornosti už si začal zvykat. Ale teď, všechny ty oči! Málem vyletěl z kůže.
„No teda, podívejte se na to,“ samolibě pokynul Ron.
Proti svému nejlepšímu přesvědčení Harry následoval jeho pohled, až spočinul na Snapeovi, nyní zabraném v tichém, ale prudkém rozhovoru s Brumbálem. Snape vypadal, jako by snědl citrón. Brumbál se tvářil neúprosně, zaujatě a trochu rozzlobeně.
„Myslíš, že má s Brumbálem nějaké problémy?“ uvažoval Ron.
Harry sledoval ředitelův otřesený výraz a přemýšlel, co právě probírali, že to starého kouzelníka tak vyvedlo z míry. Něco se děje se Smrtijedy? Voldemort? dumal Harry mimoděk, když se natáhl, aby upil z dýňového džusu. Podle Hermionina ustaraného výrazu, který se jí vkradl do tváře, poznal, že ta necharakteristicky intenzivní slovní výměna mezi ředitelem a Mistrem lektvarů by měla být důvodem k obavám. Harry se však ke znepokojení přimět nedokázal. Loňský rok jej naučil nevměšovat se tam, kde nemá co dělat. Jen tím věci komplikoval a díky němu končilo víc lidí na ošetřovně.
Vždycky tomu tak bylo.
Snape se náhle zvedl od učitelského stolu a jak tam chvíli stál, vysoký a nehybný, vypadal jako černá věž v odrazu světla nad obzorem. Rty se mu stočily do úšklebku a výraz vyzařoval jakýsi vzdor. Brumbál zavrtěl hlavou. Snape jej ignoroval a toporně odkráčel kolem stolu, pryč od ředitele, který jej s obavami sledoval.
Brumbálův pohled se přesunul na Harryho.
Harry se pod dalším párem očí zachvěl a divoce se rozhlédl, kudy co nejrychleji zmizet pryč, pryč z toho tlaku. Avšak než stihl vymyslet únikový plán, vysoká postava s černým, vlajícím hábitem se rychle přiblížila k nebelvírskému stolu. Harry slyšel tlumené výkřiky překvapení a hrůzy, když Snape jako obří netopýr sestoupil mezi studenty. Harry se naopak snažil vzít do zaječích a rychle utéct – když vtom jej náhle za rameno sevřel Snape a zabránil mu v úniku.
„Na okamžik, Pottere,“ zazněl chladný, panovačný hlas.
Harry ztuhl a znenadání nemohl dýchat. V ruce stále držel pohár s upitou dýňovou šťávou a křečovitě jej sevřel, jako by byl přenášedlem a on se díky němu mohl dostat z přítomnosti toho muže.
„Pojďte,“ přikázal krátce Snape.
Harry neochotně šoupal nohama, když jej Snape vedl ven ze dveří, dolů nekonečnou chodbou k jedné z prázdných kobek. Pak byl Harry strčen na první dostupnou židli a Snape sám se posadil naproti. Ty chladné, černé oči chlapce probodly pohledem a pak Harry zaslechl Snapem zamumlané tlumící kouzlo. Mužův zrak pohrdavě zamířil dolů a Harry si uvědomil, že celou cestu z Velké síně držel pohár se šťávou. Vzdorně si z něj upil.
Snapeovi se stočily rty. „Tady můžeme svobodně mluvit. A když říkám ‚my‘, myslím tím, že já budu mluvit a ty, pro jednou v životě, budeš v tichosti poslouchat.“ Opřel se, aby Harryho chladně prozkoumal, a po tenkých rtech si přejížděl prstem. „Co ti řeknu, nesmí opustit tuto místnost. Budu k tobě mluvit krátce, jelikož si nijak nepřeji prodlužovat náš kontakt víc, než je nezbytně nutné. Považoval jsem se docela za šťastlivce, že letos na svých hodinách nemusím snášet tvoji přítomnost, a tento nový vývoj nic nemění.“
Harry se zhluboka napil ze svého poháru, aby Snapeovi ukázal, že není vynervovaný. „Dobře. Sem s tím.“
Snape na něj zazíral a v očích mu podivně zablesklo. „Pottere – před víc než šestnácti lety jsem měl sex s tvojí matkou. Jsi produktem toho spojení. Primitivně řečeno – jsi můj syn.“
Harrymu zaskočil dýňový džus a rozkašlal se.
„Nejsem nadšený o nic víc než ty,“ pokračoval Snape suše.
Harry se stále dusil džusem a Snape vstal, aby jej bouchl do zad, pořádně. Tekutina vystřelila z úst a rozprskla se po podlaze podzemí.
„Nádhera,“ poznamenal Snape chladně a s pohrdáním si ten svinčík přeměřil, než zamumlal čistící kouzlo. „Zjevně jsi podědil matčinu eleganci.“
Harry se už nedusil, jen na něj zíral a ústa přitom otevíral a zavíral jako ryba na suchu.
„Tak co?“ zeptal se Snape stručně. „Nemáš něco na srdci? Tento konkrétní výraz je tupý i na tebe.“
„To má být nějaký vtip?“ zasípal Harry.
Snape protočil očima. „Ano, Pottere, protože nemám lepší využití svého volného času, než sdělovat směšné lži drzým spratkům.“
Harry na něj zděšeně zíral. „Nevěřím vám. Brumbál –“
Snape jej umlčel mávnutím ruky; toužil tento hovor rychle ukončit. „Ředitel by tě nechal v nevědomosti našeho spojení až do konce tvých dnů. Já zvolil říct ti to teď, takže náš politováníhodný genetický vztah neobjevíš nešťastnou náhodou a v budoucnu se tak nerozhodneš mě vyhledat. Nepřijal bych přátelsky, kdybys mě kontaktoval… leda bys potřeboval ledvinu, například, což bych mohl být ochotný poskytnout po vzájemné dohodě s ohledem na zdravotní okolnosti.“
„Ledvinu?“ zopakoval Harry bezvýrazně.
„Nebo krev, jak jsi potřeboval před dvěma měsíci kvůli vytvoření protijedu,“ pokračoval Snape. Harry na něj dál tupě zíral. Snape si povzdechl. „Což si zjevně nepamatuješ.“
„V poslední době jsem byl na ošetřovně jen kvůli opravdu zlé chřipce,“ nadhodil Harry opatrně a zvažoval, jestli tam zrovna teď neleží a netrpí děsivou halucinací.
„Použij mozek, Pottere!“ pokáral jej ostře Snape. „Kdy naposledy jsi kvůli chřipce trpěl křečemi nebo krvácením do střev? Každý idiot by poznal, že ho otrávili!“
Dobrý bože, doufal, že je na ošetřovně. Tohle byla noční můra.
ooOOoo
Snape začal přemýšlet o tom, zda nejednal trošku ukvapeně. Nebyl impulzivní člověk; celou neklidnou noc se snažil usnout a zvažoval své další kroky. Čím víc času uběhlo, tím větší zlost cítil k řediteli a později i Lily Potterové, a ke konci kupodivu i na Jamese Pottera.
To Severus sám oplodnil manželku druhého muže, takže v tomto případě byl jeho vztek na Jamese Pottera zcela iracionální. Nicméně stejně skřípal zuby, kdykoliv pomyslel na svého dávného mučitele. Jako by se mu odkudsi ze záhrobí James Potter vysmíval. Ó, jak si přál, aby byl James stále naživu a viděl to. Jak si přál mu hodit do tváře, že vychovával syna Severuse Snapea. Zoufale rád by toho chlapa připravil o zadostiučinění, jež musel cítit při obětování vlastního života pro syna, kterého miloval a který jeho synem vůbec nebyl. Kdyby se mu ze života toho Nebelvíra podařilo ukrást jeho poslední velkolepé chvíle, stal by se šťastným mužem.
Jak si věci stály, zradil jej ředitel, zneužila jej žena, kterou miloval přesně třináct minut, než vyvrcholil, a pošlapala jej společnost, která prohlásila hrdinou Potterova syna, zatímco ve skutečnosti zastavil Pána zla Snapeův parchant.
Příští den na obědě se napůl hroutil vyčerpáním a jen na toho kluka zíral přes celou Velkou síň. Ono stvoření s tváří Jamese Pottera vrhlo jeho směrem letmý pohled. Jak strašná tvář to byla. Jednoduše toho kluka nenáviděl. Jak by cosi takového mohlo být jeho synem? Realita a ta tvář se mu prostě v hlavě nesrovnají.
„Severusi, přál bych si, abyste to nedělal,“ poznamenal tiše ředitel, když vklouzl na sedadlo vedle Snapea.
Snape se naježil a odmítl se na něj podívat. „Neopovažujte se mi říkat, co mám dělat, řediteli. V tomto případě vaše slova nemají žádnou váhu.“
Brumbál si vedle něj povzdechl. „Nenařizuji, jen žádám,“ oponoval s nesnesitelnou jemností. „Při tom vašem upřeném zírání se jen cítí nepříjemně. Navíc i ostatní si začali všímat.“
„K čertu s ostatními,“ zavrčel Snape a nenávistný pohled stočil na staršího muže. Ztišil hlas. „A k čertu i s vámi. Budu zírat, jak jen budu chtít. Je můj syn. Chápete? Můj syn. A já si budu dělat, co budu chtít!“
Brumbálův výraz ochladl. „Chápu dobře, že máte v úmyslu mu to říct?“
No, ne. Ne, neměl, ale Brumbál se tou představou zdál tak popuzený, že si Snape dovolil podivný, zneklidňující úsměv. „To je má věc, řediteli. Podniknu-li nějaké kroky, bude to má výsada.“
„Nezahrávejte si s ním, Severusi,“ varoval jej najednou ledovým hlasem Brumbál. „Hodně si toho prožil.“
Snape se zatvářil falešně soucitně a z hlasu mu ukapával jed: „Ano, musí to být zkouška, vyrůstat jako sirotek. Koho bychom tak z toho měli vinit?“
Do Brumbálova výrazu se vkradla netrpělivost. „Nikdy byste jej k sobě nevzal, Severusi. Znám vás.“ Natáhl se a zachytil Severusovu ruku svým starým, pokrouceným drápem, čímž zabránil pokusům mladšího muže se odtáhnout. „Byl jste po té době s Voldemortem zničený. Jak byste mohl vychovávat dítě? Ani o sebe jste se nestaral!“
Snape pocítil krátký záblesk neklidu při připomínce období po pádu Pána zla, kdy smysl jeho života vymizel, kdy vina prosycovala každou myšlenku, kdy se mu v nočních můrách přehrával znovu a znovu jeden každý z jeho hříchů. Kdy jídlo chutnalo jako šťovík a příprava lektvarů bez skutečného zápalu bylo to jediné, co ho přes den popohánělo. Ředitel jej rozzuřil vyvoláním vzpomínek na tu dobu, kdy byli spojenci. Jak se opovažuješ! Ty starý manipulativní blázne!
Snape vytrhl ruku ze starcova sevření; vlna odporu a hněvu jej vystřelila na nohy. Můj syn. Můj, ty bastarde, řvala jeho mysl na ředitele. Tehdy to měla být MOJE volba. A, Merline, ukážu ti, že bude TEĎ!
Protože ředitel poznal Snapeův záměr a byl si vědom toho, že přitahují nežádoucí pozornost, zavrtěl hlavou a tiše mladšího muže prosil, aby si sedl. Snape se však s posledním vyzývavým pohledem na ředitele otočil. Toto bylo jeho rozhodnutí. A ředitel nemohl nic udělat. Bylo jeho, jak vždy mělo být.
Nyní však Potter seděl naproti němu, zcela ohromený přemýšlel o skutečnosti, že ty křeče, kterými trpěl ve škole, mu nepřivodila žádná chřipka, a Snape si najednou uvědomil, co právě provedl. Aby převzal kontrolu nad celou situací, uznal Pottera jako svého syna – ve smyslu biologickém, jen společnou krví – ale nicméně jako svého syna. Ten kluk byl tak rád, že se jej zbavil, a teď je k němu připoután na celý život.
Na okamžik jej přepadla hrůza při představě, že by se mu Potter mohl vrhnout do náručí a začít plakat, jak je rád, že konečně má otce. Představil si, jak by musel ze svých ramen odlepit malé špinavé pracky a verzi Jamese Pottera se zraněnýma, štěněcíma očima vyhodit z místnosti.
Ale Potter jej překvapil. Dlouhou chvíli zíral na Snapea bez jakéhokoliv výrazu.
„To je vše, o čem jste chtěl mluvit?“
„Ano, Pottere,“ přitakal Snape s lehkým úšklebkem, přemýšleje nad chlapcovou reakcí.
„Nemůžu tvrdit, že bych vám věřil,“ řekl Potter. „Jdu si promluvit s profesorem Brumbálem.“
„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ odvětil Snape tónem, který prozrazoval, jak je mu to jedno. „Jen mi zmiz z očí.“
S posledním zvláštním pohledem Potter odešel.
Severus nedokázal setřást znepokojivý pocit, že se s tím vypořádal úplně špatně.