Autor: E. M. Snape Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2027554/2/In-Blood-Only
Rating: 16+
Kapitola 2. Slabiny
Vzpomněl si na ten den, kdy se objevila u jeho dveří. Nedošlo na slůvka lásky. Nepolíbili se. Dodnes si nebyl jistý, zda to brala jako sex z lítosti, nebo opravdu byla až do morku kostí takovou courou, jak ji v duchu nazýval.
Obrátila na něj své zarudlé zelené oči bez jiskry, z nosu jí teklo a rozedřené nosní dírky si utírala do zmačkaného kapesníku. Sdělila Srabusovi, že je zamilovaná do Pottera, takže ať v tomto nic nehledá. Nemohla uvěřit, že její miláček James… sotva dostudovali Bradavice a on už se otáčí za jinou. Je na ní něco špatného, že neudrží Jamesův zájem? Nadbíhal jí roky – jak mohl ztratit zájem, jakmile souhlasila, že si jej vezme?
Jak ubohé a odporné to bylo. Vše ve Srabusovi se vzpínalo, dokud mu do dlaní nevtiskla teplá ňadra a obkročmo si na něj nesedla. Pak mu přes kalhoty pohladila vzrušení a jeho mysl zahalila žhavá mlha.
Poprvé byl se ženou. S mastnými vlasy, hubený, s obrovským nosem a nepřátelským chováním se na nic lepšího nezmohl a ona to věděla. Věděla to s tím zlomyslným úsměvem na rtech, i když pod jeho doteky vlhla.
Dělal jí to tvrdě, bezohledně. Ani jeden polibek. Když bylo po všem, oba se leskli lepkavým potem a ona vypadala, že se pozvrací.
Ušklíbl se na ni, aby se oblékla a vypadla. Střelil po ní i ‚šmejdku‘. Už byl Smrtijedem. Měl podezření, že ona to ví také. Oblékla se, aniž by se na něj podívala; oblečení si zapínala se ztuhlými rameny.
Pravdou bylo, že ji z povzdálí sledoval už dlouho předtím; hnusila se mu ta jeho podivná přitažlivost k šmejdce, znechutilo jej pokaždé, když ji James Potter vlastnicky chytl v pase. Jak byla odporná, když přijímala Potterův zájem o svoji osobu, nechutná s tou mudlovskou krví v žilách. Přesto se vždy díval. To také nějak věděla. Uhodla to. Vyhledala ho tu noc, kdy zoufale toužila zranit Pottera, aby zranila sama sebe, a on jí jako ubohý, ufňukaný tvor, kterého z něj Potter a Black udělali, prokázal laskavost.
Jak si přál, aby ji tehdy s posměšným smíchem vyprovodil z místnosti. Pak by se na ni mohl ušklíbat a opovrhovat jí po zbytek života. Zůstal by čistý. Ale byl slabý a nahrál jí do karet. Vyspal se s ní a oni se s Potterem k sobě další den měli a v nechutně radostné záplavě slz si vyznávali nehynoucí lásku.
Pokaždé, když ji potom uviděl, cítil se využitý a pošpiněný. Bylo těžké čelit Pánovi zla a nevzpomenout si na pocit nehtů té šmejdky, jak se mu zatínají do zad, na její teplé tělo přitisknuté k jeho, na její oči…
Litoval toho tehdy, litoval toho teď.
Přesto pocítil podivný záchvěv… čehosi, když jen o pár měsíců později zaslechl, že se stala Lily Potterovou. Pak cítil na jazyku cosi hořkého, když se dozvěděl o jejím zdravém chlapečkovi… Další zatracený Potter. A když pro toho spratka zemřela, zavražděná spolu se svým drahým Jamesem, aby uchovala ten bezcenný plod, cosi uvnitř Severuse zmrzlo a ztuhlo, a tak to setrvalo dlouhou dobu, až zapomněl, že to kdysi bylo jinak.
ooOOoo
Uvědomoval si pocit zrady a nemalého zděšení, že to Potterovic štěně je jeho syn a že Brumbál to zjevně věděl. A očividně to před ním aktivně skrýval. Ten kluk vypadal každým coulem jako Potter; muselo zde působit silné zjevměnící zaklínadlo, protože ‚Snapeovský nos‘ byl nepřemožitelný. Seslal to skrývací kouzlo Brumbál, nebo Lily? Byla Pott – Harryho totožnost zatajována na příkaz ředitele, nebo Lily Potterové?
A ne, Snape samozřejmě nebude chtít toho impertinentního spratka pro sebe, ovšem neměli žádné právo mu zatajit pravdu! Zvlášť ne poté, co klukova matka zemřela.
Snapea znechutilo evidentní Brumbálovo přesvědčení, že klukovi bude líp jako sirotkovi než jako Snapeovu synovi. Věřil Brumbálovi. A přitom ze všech lidí, co jej kdy zradili, on byl ten nejhorší. Přísahal věnovat svoji věrnost Brumbálově věci, kvůli Brumbálovi dal všanc celý svůj život a oddanost… A Merline, ten muž mu lhal a seslal na něj Obliviate!
Formule nikdy nebyly Snapeova parketa, takže mu trvalo hodně dlouho, než vyhledal správné kouzlo na ochranu své nově obnovené paměti před možnými budoucími pokusy ji vymazat. V knihovně seděl kolik hodin, než jedno slušné nalezl, a v hlavě mu přitom běsnily rozzuřené myšlenky řešící nejlepší způsob, jak čelit Brumbálovi. Na Pottera samotného nijak nemyslel; chlapcova genetická totožnost byla až na druhém místě za naprosto strašlivou skutečností, že jej ředitel zradil. Měl by se vrátit k Pánovi zla, jen aby tomu chlapovi ukázal…
Snape tyto myšlenky zastavil dřív, než mohly zajít dál.
O stavu jeho mysli hodně vypovídalo, že záměrně vynechal své odpolední hodiny lektvarů, jen aby to kouzlo našel. Vědomí, že ti spratci vyděšeně čekali pravděpodobně většinu vyučovací hodiny, až se objeví, ve Snapeovi vyvolávalo samolibost. Jen ať si počkají. Věděl, že jej posléze Brumbál předvolá do kanceláře, a on pak tomu chlapovi předvede, že mu to neprojde. Samozřejmě záleží na tom, jak bude Albus znepokojený – mohl by i nakráčet do Snapeových soukromých komnat, což by nevadilo; ocenil by možnost konfrontovat ředitele na vlastním území.
A věrný své povaze, ředitel se toho večera opravdu ukázal v Snapeových komnatách; oči měl velmi smutné a plné obav. Přesně jako tehdy, když jsi mi vymazal paměť, pomyslel si Snape vztekle.
Ředitel jako jeden z mála lidí dokázal číst v jeho tváři; Snape byl rozrušený a zuřil a ten chlap to okamžitě odhalil. „Jak se cítíte, Severusi?“
Snape na něj dlouhou chvíli zíral, načež pokynul mávnutím hůlky k myslánce spočívající na stole. „Možná byste se chtěl na něco podívat, pane řediteli.“ Hlas měl napjatý a podrážděný.
Brumbál na Snapea ještě okamžik hleděl a snažil se přijít na to, co se mu děje v hlavě. Pak elegantně přikývl. Snape chladně sledoval, jak ten muž šťouchá do myslánky a sklání se nad ní; vložil dovnitř duplikát a ne skutečnou vzpomínku, protože Brumbálovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo.
Když se ředitel z myslánky vynořil, tvářil se naprosto neutrálně. „Takže už víte. Asi máte spoustu otázek.“
„Jen jednu: kdy jste se chystal mi o tom říct, Albusi?“ Snapeův hlas zněl i jeho uším neobvykle chladně; vztek a zrada se jaksi promítly do tónu roztaveného ledu.
Brumbálovy modré oči byly ve střehu a víc než jen trochu opatrné, zatímco pozorovaly naježeného mistra lektvarů. Severus Snape, sic kouzelník ne takového kalibru jako Brumbál, byl stále nebezpečný muž zběhlý v temném umění. A byl pravděpodobně rozzuřený natolik, aby své dlouho nevyužívané vědomosti aplikoval na starého ředitele.
„Ve vší upřímnosti, Severusi,“ promluvil tiše Brumbál a stále jej velmi opatrně pozoroval, „neměl jsem vůbec v úmyslu vám to někdy říct.“
Ve Snapeových očích vzplanulo cosi nebezpečného, ale roky sebeovládání to udržely v šachu za bledým, sveřepým výrazem. Zdánlivě mírným hlasem se otázal: „A proč jste se rozhodl mi toto poznání odepřít?“ Pak ztišil hlas do syčení, které plně odhalilo jeho bodající pocit zrady: „Jakým právem jste to přede mnou skrýval?“
„Lily tak rozhodla,“ odmítal Brumbál vzít na vědomí hněv druhého muže. „A já ji podpořil. Nechtěla rozvrátit své manželství a nevěřila, že jste připravený převzít odpovědnost za blaho dítěte. Já souhlasil.“ Když se Snapeova čelist vskutku neskutečně napjala, Brumbál dodal: „A stále věřím, že jsme udělali dobře.“
Snape na něj zíral, jako by najednou odhalil skrytého nepřítele.
Procedil skrz zaťaté zuby: „Nebylo na vás učinit takové rozhodnutí. A ani na ní. Pot – ten kluk byl stejně tak můj syn jako její a ona přišla o svůj nárok, když se vrhla do cesty vražedné kletbě!“
Brumbál vážně zavrtěl hlavou, ale nepřerušil oční kontakt s mladším mužem. „Skutečný rodič by Lily ocenil za její oběť, nepohrdal by jí za to.“ Pomalu se přiblížil a střežil se jakéhokoliv prudkého pohybu, který by popíchl toho již tak prchlivého muže. „Zemřela při ochraně svého dítěte. Nepochopil jste to tehdy a nevěřím, že to pochopíte teď. Jen se na mě zlobíte proto, že jsem vám odepřel něco, co považujete za své podle práva; nikdy byste to dítě nemiloval, ani byste jej nebral jako svého syna.“ Vážně se na Snapea zadíval: „A opovrhoval byste jím všechny ty roky, protože má krev své matky, stejně jako jste jím opovrhoval za jeho otce.“
„James Potter nikdy nebyl jeho otec,“ zavrčel Snape.
„A vy také ne.“
„A za to můžu poděkovat právě vám,“ odsekl Snape hořce.
Teď bylo na Brumbálovi, aby zíral. „Přece toho chlapce nechcete.“
„Samozřejmě, že ne!“ zařval Snape. „Ale ocenil bych možnost volby! Vy jste to přede mnou skryl, seslal na mě Obliviate!“
Brumbál si povzdechl. „Severusi, stejné obavy jako tehdy mám i teď.“
„A jaké obavy to jsou?“ hlas měl tichý a nebezpečný. „Kromě mé připravenosti ‚převzít odpovědnost za blaho dítěte‘.“
Brumbál měl oči pevné a naprosto nevzrušené. „Nechtěl jsem, nechci, abyste Harryho použil jako jistý způsob pomsty na Jamesi Potterovi. Co se týká Harryho a Jamese, byli otec a syn. Pokud by byl stále naživu, nepochybuji, že byste Jamesovi Harryho vzal jen z čiré zášti. A teď, když je mrtvý, zmocníte se Harryho, jen abyste zneuctil jeho památku.“
„Neuvědomoval jsem si, jak nízko o mně smýšlíte, řediteli,“ pronesl Snape chladně. Brumbálova slova mu neměla ublížit. Opravdu, neměla.
„Severusi,“ Brumbál jako by chtěl k němu vztáhnout ruku, ale Snapeův chladný zrak ho odradil. „Věřím, že jste dobrý, odvážný muž; přežil jste a vytrval v tom nejhorším, co život nabízí. Jste jedním z našich nejcennějších bojovníků proti Voldemortovi.“ Odmlčel se, jako by pečlivě volil slova. „Ale věřím, že James Potter byl a i dále zůstává vaší slabinou. Nevěřím vám, že jste v tomto bodu objektivní. A váš názor na Harryho byl vždy… rozhodně ne kladný. Nuže, když už jsme si vše ujasnili –“ Lehce pohnul hůlkou.
„Neodvažujte se mi opět vymazat vzpomínky,“ zasyčel Snape se zuřivě přimhouřenýma očima. „Seslal jsem nepropustné kouzlo. Neuspějete a buďte ujištěn, nikdy vám to neodpustím.“
Brumbál na něj chvíli zíral. „Když už jsme si vše ujasnili, mám být kdesi jinde.“ Odmlčel se a snažil se najít cosi ve Snapeově výrazu. „Doufám, že mě budete informovat, pokud se rozhodnete jednat v rámci nově nabytých vědomostí.“
„Doufám, že mě i vy budete informovat, pokud se vyskytnou nějaká další zemětřesná tajemství,“ odsekl Snape. „Možná nějací mí další synové? Dcery? Sestra někde venku? Nedovedu si představit, že bych byl připravený převzít odpovědnost ještě za ně.“
Když se chystal k odchodu, vypadal Brumbál velmi, velmi smutně. „Je mi velmi líto, co jsem musel udělat, Severusi,“ řekl tiše, „ale zdálo se to být nejlepší. Chyby starce –“
„Nepokoušejte se to omlouvat,“ zasyčel Snape. „Prostě vypadněte!“
Se zarmouceným pokývnutím hlavou Brumbál odešel.