Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola dvaadvacátá

„To se mi nelíbí,“ ucedil Harry a zamyšleně pozoroval hlavní stůl přimhouřenýma očima.

Hermiona rozzlobeně kontrovala: „Co se ti na tom může nelíbit?“

Jídelna byla plná vzrušeného štěbetání, Remus právě oznámil, že Harry a jeho otec otevřou první schůzku soubojnického klubu, který startuje o víkendu. Lockhartův pokus o klub skončil první a jedinou schůzkou. Studenti usoudili, že Lockhart byl neschopný, a žádný z ostatních pedagogů nechtěl dobrovolně hlídat jeho i děcka.

„Mají něco za lubem,“ odpověděl s jistotou. Otec se tvářil jednoznačně samolibě, i když jeho výraz by kromě Harryho dokázal rozklíčovat tak maximálně Brumbál.

„Kdo?“ chtěl vědět Ron, spolknuv předtím sousto koláče. Hermiona do něho zřejmě konečně vtloukla jakési takési jídelní způsoby.

Harry nespouštěl oči ze zaměstnaneckého stolu. Remus si toho všiml a zazubil se na něho. „Otec s Remusem. Nevím co, ale něco ohledně toho soubojnického klubu.“

„Jdeš tam,“ nadhodila Hermiona napůl jako otázku a napůl jako rozkaz.

Povzdechl si: „Copak mám na výběr?“

„Ne,“ usmála se na něho a poplácala ho po ruce. „Pořádá ho tvá rodina, tak tam musíš být také.“

Zaúpěl: „Proč jen moje celá rodina pracuje tady?“

„Protože ti není dovoleno být normální,“ podotkl Ron bez váhání a doprovodil svá slova gestem ruky, v níž držel kuřecí stehno, z něhož si vzápětí kus odkousl.

Hermiona zkřivila tvář: „Používej nůž a vidličku, Rone. No vážně! Copak ses narodil v chlívku?“

„Kuřecí stehna se můžou jíst rukama!“ bránil se Ron.

Harry se zakřenil do šťávy, hádka se rozhořívala. To, že spolu ti dva chodili, neznamenalo, že by se k sobě po většinu času chovali jinak než po celá léta. Dojedl a vstal.

„Mám nějakou práci,“ usmál se na kamarády. Učitelé začali sedmákům pořádně nakládat, leč Harry měl momentálně namířeno do Komnaty nejvyšší potřeby na trénink boje bez použití kouzel. „Uvidíme se pak.“

„Čau,“ odpověděli mu zběžně a vrátili se k hádce.

Zašel se do ložnice převléknout do pohodlnějšího oděvu, navrch si přehodil hábit. Obul si tenisky, které mu spolu s oblečením nakoupili členové Řádu.

„Vítej, Harry,“ uklonil se instruktor.

Harry pohyb napodobil: „Je příjemné se vrátit.“

Instruktor dodaný místností neměl jméno. Byl stejně vysoký i rozložitý jako Harry, aby mu mohl lépe předvádět jednotlivé pohyby. Jeho rasu nebylo možno určit: vypadal tak nějak průměrně, i co se týkalo barvy pleti, vlasů a očí.

„Ředitel mi dal pro vás dárek,“ řekl instruktor a podal mu krabičku.

Překvapením zamrkal a převzal si ji. Měl čekat, že si bude Brumbál udržovat povědomí o tom, čemu se Harry věnuje. Odklopil víčko; uvnitř byl nůž v pouzdře. Odložil prázdnou krabičku a vytáhl nůž na světlo. Jednoduchá, funkční, a přesto přitažlivá střenka měla zlatavou barvu. Přibližně pětadvacet centimetrů dlouhá čepel byla zvlněná a velmi ostrá.

„Nesmím zapomenout mu poděkovat,“ odtušil s pohledem stále připoutaným k dárku. Rychlým kouzlem si připoutal pouzdro k boku, schovalo se pod hábit, jako kdyby neexistovalo.

„Přeje si, abyste se naučil bojovat více různými způsoby, to pomůže vašeho protivníka překvapit. Odložte svou dýku, začneme s těmito.“

Ve vzduchu se zhmotnily dřevěné dýky se zaoblenými špičkami. Instruktor si vzal jednu, Harry druhou. Napodobil instruktorův postoj – lehce pokrčená kolena, ruce podél boků, svaly napjaté v očekávání.

Pak se trenér narovnal a přistoupil k Harrymu: „Ne, držte ji takto.“

Opravil mu postavení zbraně v ruce a lekce začala. Zpomaleně prošli různé pohyby, kryty, výpady, úhybné manévry. Instruktor Harryho provedl několikrát přesnou sekvencí útoků a jejich odrážení, pak začal pořadí měnit, aby si musel Harry vybrat správnou reakci. Poté si vyměnili role, útočit začal Harry.

Po hodině se už dopracovali na tři čtvrtiny běžné bojové rychlosti, zapojovali i výkopy a rány. Harryho tep zůstával na klidové hladině, i když kopal, otáčel se, kryl se a blokoval útoky. Instruktor neměl emoce, ne tak jak je mají opravdoví lidé či kouzelnické portréty, takže Harry neměl výhodu empatického předvídání, musel reagovat čistě na jeho pohyby.

Harryho nohy se pohybovaly intuitivně, jako kdyby měly vlastní vůli, odrážely instruktorovy kopy a výpady. Harry útočil, aniž by o tom musel nějak zvlášť přemýšlet, loňské lekce boje se mu dostaly pod kůži. Komnata stvořila učiteletak věrně, že měl Harry dostatečně reálného soupeře, ale současně ho nebylo možno zranit.

Po další hodině instruktor lekci pro ten večer ukončil. Pobídl Harryho, aby si schoval nůž do pouzdra a příště ho znovu přinesl. Ne poprvé Harry žasl nad tím, jak mu hrad dokázal stvořit trenéra, který měl vlastní nezávislou osobnost a paměť. Bylo snadné zapomenout, že před sebou nemá skutečnou živou bytost.

Loni by po takovéto lekci těžce dýchal a byl zbrocený potem. Jenže letos neshledal žádnou tělesnou změnu oproti klidovému stavu. Vytěsnil to z hlavy jako zřejmě další z efektů Eliziny krve. Netoužil přemýšlet nad ničím, co by ho zase o kus vyčlenilo z průměru.

Následujícího dne měli péči o kouzelné tvory následovanou bylinkářstvím a obranou proti černé magii, očekával tedy, že po návratu z Komnaty najde ve věži své kamarády zabrané do domácích úkolů. Ve společenské místnosti ale žádný z nich nebyl. Převlékl se v ložnici do džínů, weasleyovského svetru, nazul své oblíbené černé pracovní boty, posbíral učebnice a vrátil se dolů.

„Neviděl jste někdo Rona?“ optal se ve společenské místnosti neadresně.

Pár z přítomných zavrtělo hlavami, aniž by se nechali vyrušit od her či práce. Ale Jackie Gudgeonová vyskočila od krbu: „Máme ti vyřídit, že pracuje s Hermionou.“

„Díky, Jackie,“ zazubil se na ni a vyšel portrétem Buclaté... Evangelíny, jestli si dobře vzpomínal, jak ji jmenoval Skorobezhlavý Nick. Ani portrétu se nemůže líbit být nazýván stále jen ‚Buclatá dáma‘.

Hermiona se mohla dostat do nebelvírské klubovny, i do společenských místností ostatních kolejí, přímo z obýváku, který sdílela s Malfoyem, jenže žádnému ze svých kamarádů neprozradila jak. Harry si říkal, že by na to mohl přijít, kdyby prozkoumal magii místnosti, nechtěl však Hermioně vpadat do soukromí, proto raději zvolil delší cestu chodbami hradu. Řekl heslo soše jednorožce ve skoku a vstoupil.

„Čauvejs!“ křikl na něho Ron od stolu, kolem něhož seděli nebelvíři a Lenka.

Naproti přes místnost byl Malfoyův stůl obsazen zmijozely, Annou a několika jejími kamarádkami. Až tehdy Harrymu došlo, že Anna sdílí ložnici s Lenkou a že byla tudíž pravděpodobně jednou z těch spolužaček, které Lence schovávaly věci. Zamračil se.

„Nazdar, všichni,“ pozdravil Harry. „Lenko, na něco jsem se tě zapomněl zeptat.“ Dívka vzhlédla, aniž by hnula brvou. „Mělas loni na konci školního roku zase problémy s děcky z koleje?“

Místnost ztichla, několik nebelvírských se po Harrym nejistě podívalo.

„Všechno se našlo,“ odpověděla zasněným hlasem. „Díky za optání, Harry.“

„Našlo...?“ Hermiona v náhlém záblesku pochopení zúžila oči a pohlédla přes místnost na havraspárské. „Nikdy by mě nenapadlo spojovat Havraspár se systematickou šikanou.“

Dívky vypadaly nesvé, Malfoy pohlédl na Harryho, povytáhl obočí, pak se sklonil ke své dívce a zašeptal jí otázku. Nevypadal, že by ho obdržená odpověď potěšila. Ani Neville se netvářil dvakrát nadšeně a nehezky zahlížel na Lenčiny spolunocležnice.

„Také jsem se dopouštěl různých dětinskostí, ale toto nebylo nic než krutost,“ pohrdavě se ušklíbl Malfoy. „Už jste téměř zletilé. Věřím, že se to nebude opakovat.“

Všechny havraspárky zavrtěly hlavami jako jeden muž, tedy jako jedna dívka, a sklonily se k učebnicím. Harry se zaculil. Hermiona se věnovala povinnostem primusky velice poctivě a Malfoy si s ní v tomto ohledu rozhodně nezadal. Pokud oba věděli, co spolužačky Lence provádějí, mohla si být jistá, že už bude mít pokoj.

Harry si přivolal židli a posadil se mezi kamarády. „Co studujete?“

„Lenka s Ginny píší esej do lektvarů,“ mávla Hermiona rukou k jmenovaným, které jim nevěnovaly ani nejmenší pozornost, zřejmě protože na ně právě cosi sypal Neville s tváří podmračenou jako nebe před bouří. Lenka se mu asi nikdy nezmínila o podivném zvyku svých věcí dávat se na útěk. „My dáváme dokupy zaklínadla na zítra pro Remuse.“

„Nějak moc přítulná k profesorům, co Grangerová?“ zašklebila se na ni Pansy Parkinsonová od svého stolu.

Hermiona na ni tvrdě pohlédla. „Profesor Lupin je členem Harryho rodiny, vídáme se s ním i mimo hodiny a to má raději, když ho oslovujeme křestním jménem nebo přezdívkou.“

„Potter není s Lupinem příbuzný,“ ohradila se Parkinsonová příkře.

Harry se mezi ně vložil: „Ale jsem.“

„Jak?“ chtěl vědět Malfoy, jemuž to, vzhledem ke znalosti téměř kompletní kouzelnické genealogie, nešlo na rozum.

„Můj otec, teda jako James, patřil do jeho smečky, takže tam patřím i já,“ vysvětlil Harry prostě a vytáhl učebnici a poznámky na obranu. Pohledy, které se k němu upínaly od Malfoyova stolu, ignoroval. „Patronovo zaklínadlo už všichni umíme, takže se musíme podívat na poutací kletbu a protikletbu. Je to tak?“

„Vy všichni umíte patrona?“ zeptal se Nott, u něhož Harry předpokládal, že blízkost Malfoyovi a jeho názorům nepředstírá.

Seamus se široce usmál: „Jasně že jo. Harry nás ho naučil v BA před koncem páťáku.“

Žádný nebelvírský se neobtěžoval připomenout, že Seamus byl za doby původní BA pouze na jediné schůzce. Ginny ho hravě cvrnkla do tváře, což Ron ocenil okázalým nezájmem, a všichni se usmáli na zmijozelské a havraspárské s Malfoyem.

„A mohl bys mi s tím teda pomoct?“ zeptal se Nott nejistě Harryho. „Nějak tomu stále můžu přijít na kloub.“

Harry pokrčil rameny a otočil se ke své skupince: „Nějaké další problematické kouzlo?“

„Hermiona s Ginny je všechny prošly už loni,“ ledabyle mávl rukou Dean. „Jen si opakujeme.“

Harry kývl a přešel ke druhému stolu. Znovu si přivolal židli a sedl si mezi Notta a Malfoye, Parkinsonové s Crabbem a Goylem si statečně snažil nevšímat. Ostatní zmijozelští sedmáci přítomni nebyli.

„Co ti na to táta řekl?“ mrkl Malfoy na Harryho.

Ten obrátil oči v sloup – když spadl ze židle, vysvětlil Malfoyovi důvod, k velkému zmijozelovu pobavení. „Musím napsat esej o vlivu alkoholu na kouzlení.“

Malfoy nechápal: „Proč?“

„Byl jsem tehdy pod parou,“ odpověděl Harry, stále ignoruje upřené pohledy.

„No tak ukaž,“ pobídl ho Malfoy a opřel se pohodlně v židli. Nikdo další nepromluvil, jen sledovali Malfoyovy narážky.

Harry si povzdechl a vstal. Otočil se zády a stáhl si přes hlavu svetr, pod nímž nic neměl. Záda neměl ani moc zjizvená. Pokaždé věděl přesně, kde se tetování nachází, teď je cítil, jak ho oběhlo.

„Velmi zmijozelské,“ podotkl Malfoy. Harry pootevřel bránu empatii – Malfoy byl pobavený, ale ti tři zahlížející zmijozelové vyzařovali čistou nenávist. Havraspárky byly celé nesvé, asi ještě kvůli Lence. Nott si držel odstup.

„Harry Pottere!“ Hermiona se hbitě vydala k němu. „Neříkals, že máš tetování!“

Harry zamrkal, slyšel, jak se kamarádi pochechtávají. „Promiň, Miono. Říkal jsem to ve vlaku. Nedošlo mi, žes tam nebyla.“

Hermiona se postavila vedle Malfoye a studovala Harryho hřbet. Byla podrážděná, až si Harry povzdechl. Podráždění vybledlo a na jeho místo nastoupila laskavost s příměsí smutku. Harry se nad tím posledním podivil, ale nechtěl se ptát ve společnosti, v níž se nacházeli. Znovu se oblékl a otočil se k Nottovi.

„Tak... co ti na patronovi nejde?“ otázal se zpříma.

Příprava na druhý den se zvrhla v cosi ne nepodobného setkáním BA. Harry nakonec musel ustanovit sedmácké dvojice, vždy člena BA s nečlenem, aby pracovali na domácím úkolu pro Remuse. Harry na ně dohlížel. Havraspárky se od Malfoyova stolu přesunuly k Ginny a Lence. Z Lenčiných spolubydlících sálala váhavost, ale ona se k nim chovala jako vždy jindy.

„Potřebuješ šťastnější vzpomínku,“ naváděl Dean Goyla.

„Šťastnou?“

Malfoy si odfrkl: „Vzpomeň si, Gregu, jaks objevil celou krabici máminých domácích karamelek.“

Harry se statečně držel, aby se nerozesmál.

Malfoy si vedl velice dobře, stříbřitá mlha, již vykouzlil, začínala nabírat podobu ptáka, pravděpodobně fénixe. Harryho to zarazilo... až si začal říkat, jestli v něm Malfoy nevidí svého ochránce. Hermiona nechávala svou přízračnou vydru pobíhat po místnosti.

Nevilla spároval Harry s Nottem, ten byl z přítomných zmijozelů nejméně děsivý. Teď k nim zamířil, aby se podíval, jak se jim daří. Nott nedokázal vyčarovat víc než řídký obláček stříbřité mlhy, Neville se mu snažil vysvětlit, proč je potřeba zaměřit se na šťastnou vzpomínku.

„Podle tebe potřebuji pouze šťastnější vzpomínku?“ ušklíbal se Nott, hlas mu přetékal sarkasmem.

„Co je to mozkomor?“ vložil se mezi ně Harry otázkou.

Neville se nadechl k odpovědi, ale Harry ho umlčel pozdvihnutou dlaní a rychlým zavrtěním hlavy. Chtěl to slyšet od Notta. Některé z ostatních dvojic ustaly v práci a pozorovaly je.

„Dušisaj,“ odpověděl Nott.

Harry zavrtěl hlavou. „Duši ti vysají, až když tě políbí. Pouhou přítomností ti odsávají pocit štěstí. Jedinou obranou proti nim je zformovat štěstí do tělesné podoby. Tím, že ho zhmotníš, je zahltíš a donutíš je dát se na útěk. Proto potřebuješ myslet na něco opravdu šťastného.“

„A jakou používáš ty?“ vyptával se Nott z čisté zvědavosti, jak si Harry ověřil.

Rozhlédl se, všichni poslouchali. „Poprvé, když jsem použil patrona na mozkomory, jsem myslel na to, že se od mudlovských příbuzných nastěhuju ke kmotrovi.“ Nevšímal si reakcí, které jeho přiznání vyvolalo.

„A co používáš teď?“ nedal se Nott.

Harry pokrčil rameny a zalhal: „Už pár let jsem ho nepoužil.“

Hermiona s Ronem a Ginny ho naštěstí neshodili. Ostatní věděli jen tolik, že ho předváděl na setkáních BA; přenosní patroni byli stále přísně střeženým tajemstvím Řádu. Nikdo o nich nevěděl žádné podrobnosti.

„Zkus ho,“ navrhl Malfoy.

Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu, která pokrčila rameny. Jelikož tu nebyli mozkomorové, nepotřeboval se o kouzlo nijak moc snažit. Pro efekt se zamračil, jakože se pevně soustředí, předpažil ruku s falešnou hůlkou, pomyslel na rozhovor s babičkou a dědou a vyslovil nahlas zaklínadlo: „Expecto Patronum!“

Dvanácterák vyrazil z atrapy, cvalem oběhl místnost, stejně obrovský a zářivý, jako byli jeho bráškové na Grimmauldově náměstí. Goyle s Crabbem bojácně ustoupili, Harry si s úsměvem vzpomněl na famfrpálový zápas ve třetím ročníku. Patron se k němu po obhlídce místnosti vrátil, Harry ho pohladil po nozdrách a propustil. Jelen se rozplynul.

„Tedy,“ prohlásil Nott, na něhož to udělalo dojem. „Na co jsi myslel?“

„Nedávno jsem našel portréty babičky a dědy,“ usmál se Harry. „Do té doby jsem se s nimi nesetkal, zemřeli, než se naši vzali. Táta říkal, že ty portréty byly prý na svatbě matky s otcem, otec mu to ukázal v myslánce. Nevillova máma šla té mojí za družičku.“

Hermiona přistoupila k Harrymu, krátce ho stiskla v náručí, pak mu nechala ruku ovinutou kolem pasu. Opřel se o ni. Ron, který se k němu přidal z druhé strany, ho objal volně okolo ramen. Harrymu došlo, jak zvláštně dokáží být vzpomínky současně šťastné i smutné.

„Moje také.“ Harry se otočil k Anně. Stála vedle Malfoye, všechny šesťačky se přidaly na čumendu. Lenka stála za Nevillem a zezadu ho objímala. „Sdílely spolu v Nebelvíru ložnici... ještě s Cedrikovou tetou.“

Zabojoval s výrazem, do něhož se jeho tvář chtěla zformovat, nebude se obnažovat v místnosti, jejíž osazenstvo z poloviny tvořili zmijozelové. Hermiona trochu zpevnila své objetí, snad mu chtěla naznačit, že ví, jak se cítí.

„Ruším nebelvírské skupinové tulení,“ pohodila Parkinsonová s úsměškem vlasy. „Ještě se musíme naučit poutací kletbu s protikletbou.“

Harry se ušklíbl, zmijozely se provokovat nedá. Máchl hůlkou nejprve směrem ke Crabbeovi, pak na Goyla, a aniž by řekl slovo, pevně je spoutal.

„Jsi na řadě, Parkinsonová,“ pronesl studeně. „Rozvaž je.“

Ron se uculil, Harry cítil, že naprostá většina přítomných, včetně Malfoye a Notta, se dobře baví. Parkinsonová popadla hůlku, šlehla pohledem po Harrym, ale nedovolila si ho v přítomnosti obou studentských představených a několika prefektů proklít. Raději se zaměřila na znehybněné hromotluky a začala s pokusy je osvobodit.

Dalo jí to přes půl hodiny, než přišla na správnou protikletbu. Během té doby se šesťačky vrátily k práci na formulích a zbylí sedmáci začali probírat bylinkářství pod vedením Nevilla, který se po NKÚ stal učedníkem profesorky Prýtové a měl nakročeno ke zvládnutí mistrovských zkoušek do cirka dvou let.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-