Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rodičovský večer – část 5.

Autorská poznámka: Ahoj vespolek! Tak jsme se dostali na konec Rodičovského večera! Doufám, že jste si tu jízdu všichni užili! Chtěla bych se v tuto chvíli poklonit mé úžasné kamarádce a betě, ckat44. Napsala jsem tuto fanfiction především pro ni, protože vím, jak miluje pocit úzkosti a interakci mezi Snapem a Harrym :-D Pro tuhle povídku udělala tolik, že se to ani nedá vypovědět. Ohromně mi pomohla zapracovat zejména na charakteristice Snapea a věřím, že jsem se při práci s ní na tomto příběhu hodně naučila. Nikdy se nebála poukázat na věci, které se jí nezdály, či zacházet v dialozích do nejmenších podrobností, které jí k postavám neseděly. Bez ní bych to nedokázala, takže si zaslouží obrovské díky za to, že mě nejen motivovala ke psaní a ke zveřejnění téhle povídky, ale pomohla mi ji také zformovat do konečné podoby. Moc moc děkuji, Katie! Jsi v mnoha směrech naprosto úžasná!

Překladatelská poznámka: Pokud si do předchozí poznámky dosadíte za nick ckat44 jméno Calwen, bude se shodovat i s mým názorem. Naším největším pokladem jsou naše bety!

Díky nastotisíckrát, světýlko moje!

* * *

Snape se zvednutým obočím vzhlédl od známkování. Harry, který seděl naproti němu, měl ruce složené na stole a opíral si o ně bradu. Chlapec ho pozoroval, jak známkuje, a Snape zjistil, že je to lehce zneklidňující.

„Bavíte se?" zeptal se.

Harry se ospale usmál a přikývl, přičemž chraplavě zakašlal, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Předtím se tu zastavili jeho kamarádi a vedli s ním (podle Snapeova názoru) nechutně sentimentální rozhovor o tom, jak je jim to hrozně líto, přičemž se snažili jeden druhého překonat v množství omluv. I když šlo o uslzenou puberťáckou slátaninu, Snapea potěšilo vědomí, že to Harrymu aspoň trochu zvedlo náladu.

„Je legrační vidět proces známkování z tohohle úhlu pohledu. Vypadá to, že máte nashromážděno několikero velmi barvitých urážek, které jen čekají na to, až jimi počastujete nebohé, nic netušící studenty."

„Jestli v tomto případě nic netuší, nemají očividně jejich mozky dostatečnou funkční kapacitu a neměli by být v mé třídě," zamumlal Snape.

„Proč ten člověk dostal F?" zeptal se Harry soucitně.

„Protože je zřejmé, že tu kapitolu nečetl. Smíchal přísady zadaného lektvaru tak příšerně, že kdyby tento návod použil v reálu, jak budou mít on a jeho spolužáci za úkol tento týden, ten výbuch by pravděpodobně zabil polovinu Bradavic."

Harryho obočí vystřelilo vzhůru. „No, to tedy rozhodně není dobré. Budete ho muset usměrnit nějakou mimořádně kreativní urážkou," nadhodil jednoznačně pobaveně.

„Nějaké návrhy, nebo budou stačit variace na frázi ´culící se pitomec´?" zeptal se Snape s lehce potměšilým úšklebkem.

„Co takhle ´Pane Kemmere, je zřejmé, že nerozeznáte zásadité ingredience od kyselin. Dvojnásob je jasné, že nerozeznáte vaši hlavu od vašeho zadku. Ačkoliv je očividné, kde došlo k záměně, prosím pokuste se utřídit si důležité věci dříve, než opět přijdete na moji hodinu´," navrhnul Harry s pochechtáváním, které znělo trochu unaveně.

Snape se pobaveně ušklíbl a podotkl: „Příhodné." Poté na okraj zapsal Harryho návrh slovo od slova, což vedlo k tomu, že se chlapec navzdory své snaze rozesmál. Po obzvláštně bolestivě znějícím zakašlání přivolal Snape šálek horké vody s citronem a posunul ho směrem k Harrymu, který se na něj zašklebil. „Přestaňte dělat grimasy; uklidní vám to krk. Nadechněte se páry tolik, kolik vaše plíce zvládnou. Později mi poděkujete."

Harry nakrčil nos, ale usrkl si z horké tekutiny. „Užijete si s tím docela hodně zábavy," nadhodil zlomyslně s poukázáním na papíry, které Snape známkoval, „ale víte, já už můžu vidět, v čem ta zábava spočívá."

„Dělám to proto, aby studenti věnovali mým komentářům pozornost a uvědomili si závažnost svých omylů. Je to kvůli vzdělávání," trval Snape rozhořčeně na svém.

Harry se uculil a znovu usrkl trochu vody s citronem. „Jasně, že jo. Teď mi dovolte, abych vymyslel další dobrý komentář, a já se dokonce pokusím přimíchat do toho tu frázi o ´culícím se pitomci´. Čistě kvůli vám."

* * *

„Bojuješ víc, než jsem předpokládal," připustil Snape.

„Nikdy nevyhrajete," kasal se Harry sebevědomě.

„Šach mat," prohlásil Snape.

„Do prdele," hlesl Harry a pod profesorovým přísným pohledem se rozpačitě pousmál. „Jejda. Chtěl jsem říct zatraceně."

Snape pobaveně zakroutil hlavou.

Posledních pár dní bylo přinejmenším zajímavých. Díky úsilí zabránit Harrymu, aby se stresoval kvůli škole nebo umíral nudou, se Snape přistihl, že se snaží najít způsoby, jak chlapce zabavit, a že spolu při těch aktivitách překvapivě dobře vycházejí. Snape by to nikdy nepřiznal, dokonce naplno ani sám sobě, ale ve skutečnosti se mu svým způsobem líbilo mít se o koho starat, mít dítě, které ho potřebovalo tak jako Harry, zejména vzhledem ke své nemoci. Snažil se přimět Harryho, aby si uvědomil, že ten vztah, který měl s Lupinem, není zdravý, že by neměl toužit po osobě rodiče, jejíž city jsou něčím podmíněny. Občas se domníval, že se mu to podařilo překonat, a jindy si byl jistý, že se Harry snaží vyzkoumat, jestli existuje možnost, aby mu Lupin odpustil a zachránil ho od jeho bídného života u Dursleyových.

Zrovna teď, když jejich hra v šachy skončila, viděl Snape, že jsou Harryho myšlenky unášeny právě tímto směrem. Podíval se na hodiny. Bylo devět hodin večer, oficiálně po zákazu vycházení. Náhle dostal nápad, jak vzdálit Harryho mysl od těchto záležitostí, takový, který by mu mohl zlepšit náladu. Usoudil, že by to chlapec mohl podniknout, pokud bude dostatečně nabalený.

„Pottere, vezměte si šálu a rukavice," přikázal náhle. „A nezapomeňte na plášť. Jdeme ven."

„Je noc," poukázal Harry.

„Děkuji za upozornění, jsem si toho vědom," odpověděl Snape a protočil oči, „a od doby, kdy jsem byl sám studentem, vím, že noc je mimořádně příhodná doba na létání kolem famfrpálového hřiště. Je tam mnohem klidněji."

„Chystáte se létat na koštěti?" zeptal se Harry nevěřícně. Snape k němu vyslal mírně podrážděný pohled s němým dotazem, jestli někdy dřív myslí, než mluví. „Aha, vy myslíte, že se můžu proletět já? Už tak dlouho jsem to nedělal..." S nostalgickým výrazem se odmlčel, a pak se rozběhl, aby vytáhl svoje koště a navlékl si na sebe to, co mu Snape nařídil obléct. Ten byl rád, že sem Weasley prostě přinesl všechny Harryho věci místo toho, aby se pokoušel rozlišit, co bude a co nebude potřebovat, protože tím se celá tahle záležitost zjednodušila.

Snape si také oblékl teplý plášť, popadl pár esejí, které stejně potřeboval oznámkovat, a za chviličku už oba mířili prázdnými chodbami k famfrpálovému hřišti.

* * *

Snape seděl v hledišti a kouzlem Lumos si svítil na papíry, které známkoval, ačkoliv těm ubohým parodiím na eseje stejně nevěnoval pozornost. Místo toho chtě nechtě pozoroval Harryho a snaživě se přemáhal, aby mu nenařídil přistát.

Opět se ostře nadechl, protože Harry provedl další smrtelně nebezpečný kousek. Když se rozpustile pokusil postavit a balancovat na svém vznášejícím se koštěti, Snape ucítil, jak se mu sevřel žaludek.

„Pottere!" vyštěkl. „Pottere, ty debilní kluku!"

Když Harry vzhlédl, Snape rozzlobeně zakroutil hlavou a ukázal směrem k zemi. Harry se sesunul zpět do sedu s mírně zmateným výrazem. Snape usoudil, že se mu dřív nikdo nepokusil zabránit v aktivitách, při kterých hrozilo zlámání vazu.

Když Harry prosvištěl kolem tyčí, zavěšený vzhůru nohama a obrácený během letu pravým bokem vzhůru, Snape cítil, jak úzkostí zatíná zuby.

„Ten kluk se chce rozmlátit na kaši," zamumlal si pro sebe a pak sebou škubl, protože Harry vystřelil vzhůru a zase prudce klesl. Netušil, že nechat chlapce si zalétat bude mít za následek potřebu se napít něčeho ostřejšího. Sledoval, jak Harry stoupá vzhůru, až z něj zbyla jen malá tečka, a pak spirálovitě klesal dolů. „Co to děláš co to děláš co to děláš," drmolil si Snape pod nos a pozoroval, jak se Harry závratnou rychlostí řítí k zemi. On sám nebyl v minulosti výjimečný letec, ale i tak věděl, že pokud se Harry chystal pokusit o prudkou změnu směru, neměl by se pohybovat ve spirále, protože by mu mohlo rozhodit rovnováhu, až by se snažil zabrzdit. „Do prdele!" zalapal po dechu, když Harry téměř narazil do země. A když poté začal brzdit, byl díky setrvačnosti shozen z koštěte a s žuchnutím přistál na trávníku.

Snape vyskočil se zaklením toho nejhoršího kalibru a rozběhl se k místu, kde Harry ležel. Jakmile se přiblížil, mohl říct, že je chlapec alespoň při vědomí a trochu se hýbe, přestože se se sténáním držel za hlavu.

Klesl vedle nebelvíra na kolena a rychle pátral po nějakých známkách zlomených končetin, vyčnívajících kostí nebo hlubokých šrámů. Harry měl pevně zavřené oči a rukama se držel za čelo.

„Pottere!" vykřikl Snape naléhavě. „Harry, jsi zraněný? Otevři oči a podívej se na mě!"

Harry zasténal a s trhnutím otevřel oči, aby se podíval do tváře svého učitele, která vypadala jako ztělesněné šílenství. „Řekl jste mi Harry," vypravil ze sebe s úsměvem.

Snape protočil oči a zeptal se: „Kde jsi zraněný?"

„Jsem v pořádku," vzdychl Harry a pokusil se s pomocí Snapeovy ruky posadit. „Jen mě strhl vítr. A myslím, že jsem se trochu praštil do hlavy."

„Nehýbej se," nařídil Snape a přejel mu hůlkou kolem hlavy. Nad výsledkem si oddechl úlevou. „Všechno se zdá být v pořádku. Žádné poranění lebky." Pak se na puberťáka zamračil. „Co sis ksakru myslel? Mohl ses zabít!"

„No, nezabil jsem se," nadhodil Harry a Snape podrážděně zavrčel.

„Tak pro dnešek jsi rozhodně s létáním skončil," poinformoval ho ostře a přivolal si k sobě koště a svoje papíry. „A než si budeš moct jít znovu zalétat, budeme si muset promluvit o takových nezodpovědných kaskadérských kouscích, a jestli tě ještě někdy uvidím dělat něco takového, zabavím ti koště."

Harry na něj hleděl s podivným výrazem a Snape si s trhnutím uvědomil, jak rodičovsky to právě vyznělo.

„Tak jó," řekl Harry, stále trochu omámený nejen z pádu.

Snape mu pomohl se postavit a zachytil ho, když Harry zalapal bolestí po dechu. „Co je?" otázal se naléhavě.

„Můj kotník," přiznal Harry se škubnutím. „Myslím, že jsem si ho podvrknul."

Snape si povzdechl: „Dobře, vrátíme se do mých komnat a já ti to vyléčím."

„Kotníkovým sérem?" zeptal se Harry drze.

„Spíš něčím jako Elixírem pro pitomce," zavrčel Snape, obtočil Harrymu paži kolem ramen a pomohl mu kulhavě zamířit ke sklepení.

„Už tam budeme?" procedil Harry skrz zaťaté zuby, vydávaje zvuky protestu pokaždé, když musel přenést svou váhu na nohu, která ho ukrutně bolela po celou dobu jejich dlouhé cesty.

„Ještě jedno schodiště a krátká chodba," informoval ho Snape.

Zahnuli za roh, a když zjistili, kdo jim blokuje cestu, ztuhli.

„Remusi?" vydechl Harry měkce, v hlase nádech naděje, který přiměl Snapea přitáhnout si ho ještě blíž k sobě.

Remus se k nim přiblížil se zlostným pohledem.

„Kde jsi byl, Harry?" dožadoval se.

„S profesorem Snapem," odpověděl Harry provinile. „Byl jsem trochu nemocný, takže jsem nemohl chodit na vyučování."

„Nemohl jsi chodit na vyučování, ale mohl sis jít uprostřed noci zalétat?" zeptal se Remus a prudce ukázal na koště v Harryho rukách.

„Harryho nedávná nepřítomnost na vyučování není tvoje starost, Lupine, ale každopádně jsem si jistý, že už jsi byl informován o důvodech, které k ní vedly. Nařídili mu to jeho učitelé," ušklíbl se Snape.

„Takže teď je tak výjimečný, že se nemusí učit tolik jako ostatní studenti a musí si brát nařízené volno, aby si odpočinul od přepracování?" zeptal se Remus nevěřícně. „Copak si už nikdo nemyslí, že kdyby možná pracoval o trochu víc, zemřelo by míň lidí? Potřebuje být pod tlakem, copak to nikdo z vás nevidí?"

„Mrzí mě to, Remusi," řekl Harry zkroušeně, odtáhl se od Snapea a prosebně přikročil k Remusovi.

„Jdi ode mě," vyštěkl Remus prudce a Harry uskočil zpět, naprosto zmatený.

„To stačí, Lupine," odsekl Snape vztekle.

„Nepleť se do toho, Snape!" vykřikl Remus, otočil se k Harrymu a vztekle ukázal na profesora lektvarů. „Co že se tu potloukáš s ním?" spustil. „S Jamesovým a Siriusovým největším nepřítelem? Co si myslíš, že by řekli, kdyby tu byli?"

„Myslím, že by chtěli, abych se měl líp," pronesl Harry přiškrceným hlasem, který prozrazoval, jak zoufale se snaží získat kontrolu nad svými emocemi. „Sn-profesor Snape se ke mně choval o moc líp, než to kdy dělali Dursleyovi, i když to bylo jen na chvíli, takže si myslím, že by byl můj táta šťastný."

Snape se překvapeně zadíval na Harryho. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Harry postavil proti Remusovi, zejména ne na jeho stranu. Pocítil nevysvětlitelný příval hrdosti a ještě o to víc Lupina nenáviděl.

„Tvůj táta by se převracel v hrobě, kdyby tě právě teď viděl!" zaječel vlkodlak napůl hystericky. „Styděl by se! Máš na svědomí Siriuse a je ti to jedno! Pobíháš tady s člověkem, který pravděpodobně nejvíc toužil po jeho smrti!"

„Ovládej se, Lupine!" varoval ho Snape, ale to nezastavilo tirádu pomateného muže adresovanou bezbrannému chlapci.

„Zajímá tě vůbec, že jsi mě připravil o poslední osobu, která mě držela při rozumu?"

Harrymu vytryskly z očí slzy a snažil se vykoktat omluvu.

„Bohužel jsi Voldemortovým úhlavním nepřítelem ty, Harry. Ty jsi jediný, kdo ho může porazit. Nemůžeš si jen tak hrát jako děcko a zdá se mi, že jsem jediný, kdo si to uvědomuje! Myslel jsem, že se po Siriusově smrti budeš snažit postarat o to, aby se to už nikomu dalšímu nestalo! Začal jsi tvrdě pracovat; nedělal bys to, kdyby sis nemyslel, že mám pravdu! Brumbál mě obviňuje, že jsem na tebe příliš tvrdý, a říká, že pro tebe bude nejlepší nechat tě u Snapea! Ale dokud se on..." ukázal ostře prstem na Snapea, „do toho nepletl, souhlasil jsi se mnou! Pomáhal jsem ti! Pomáhal jsem ti, aby lidi, které máme rádi, neumírali, a není moje vina, že ty jsi jediný, kdo tomu může zabránit!"

„To by stačilo, ty pomatený—"

„Dělal jsem to pro tebe!" vykřikl Harry rozzlobeně, přerušil Snapea a zuřivě si otíral mokré tváře. „Jen jsem chtěl, abys na mě byl pyšný! Jen jsem chtěl, abys za mnou přišel a povídal si se mnou o něčem jiném než o válce!"

„Nemůžeš být rozmazlovaný a chlácholený řečmi o tom, že je všechno v pořádku! NENÍ! Sirius je mrtvý! Musíš myslet na svoje místo v téhle válce, Harry!" ječel Remus.

„Myslím na to celou tu zatracenou dobu!" zařval Harry. „Myslíš si, že to potřebuju připomínat? No já to tedy rozhodně nepotřebuju!"

„Očividně ano, jinak by ses nenechal odvádět od výcviku!"

Snape s úšklebkem pokročil vpřed. „Nebalamuť sám sebe představou, že tu předvádíš něco vznešeného, Lupine. Tady nejde o válku a ty to víš! Jde o nemístnou pomstu na dítěti! Harry má dost času na to, aby se začal starat o budoucnost. Nemusíš se ho snažit okrást o každičký kus radosti, kterou v životě má!"

„Jde tu o válku! Harry už není dítě! Nemůže být, jinak budou lidé umírat! Nemůžu uvěřit tomu, že zrovna ty jsi naletěl na takové hovadiny, Severusi. Ty přece musíš chápat, co přijde, když se Harry neujme svojí úlohy," zavrčel Remus.

„Vím, co je to válka, Lupine," pronesl Snape temně. „A taky vím, že v téhle bude mít Harry časem velkou roli a potřebuje na to být připravený. Ale to neznamená, že máš dovoleno používat to jako záminky na to, abys ho psychicky zneužíval!"

„Drž hubu, ty Smrtijede! Jen se ho snažíš přimět k tomu, aby zapomněl, za co bojuje!" téměř zaječel Remus.

„Věřím, že to obstaráš dostatečně ty sám," poznamenal Snape ledovým hlasem.

Remus mu věnoval zamračený pohled a otočil se zpět k Harrymu. „Jsme ve válce, Harry, a ať se ti to líbí nebo ne, naše volby ovlivňují lidské životy. Jestli se budeš takhle flákat, lidi budou umírat! Bereš si týden volna? Kolik je to životů, Harry? Kolik lidí zemře, protože ty nejsi dostatečně připravený dělat svou práci! Máš být zachránce, Harry! Máš lidi zachraňovat, ne je zabíjet!"

Snape si ochranitelsky stoupl před Harryho.

„Lupine, varuju tě..." zavrčel a vytáhl hůlku, ale Harry ho popadl za ruku a prosebně zavrtěl hlavou.

„Ale Siriuse jsi nezachránil, nebo ano? ANO? Nechal jsi ho zemřít! Nechal jsi ho..."

Chodbou se rozlehlo náhlé prásknutí, jak Snape svou volnou pěstí praštil Lupina do obličeje. Když se vlkodlak vyškrábal na nohy, ocitl se přímo před koncem hůlky, kterou svíral Snape zsinalý vztekem. Harry na něj zíral, po tvářích mu tekly slzy a jeho oči vyjadřovaly emoce tak jasně, jako to vždycky uměly i Lilyiny oči. V těch očích byla nevíra, ale Remus se nedokázal rozhodnout, jestli kvůli jeho slovům nebo kvůli fyzickému násilí, které právě vypuklo mezi dvěma muži, kteří byli pokládáni za zcela dospělé. On sám byl tou Severusovou ránou šokovaný. Ten muž to jednoznačně udělal proto, aby bránil Harryho, aby ho bránil před ním. Kdy se Remus stal někým, před kým je nutné Harryho bránit?

Možná ještě horší byl výraz směsi studu, viny, utrpení a bolesti, které vířily v těch zelených hlubinách. Remusovi to silně připomnělo dobu, kdy ve škole uklidňoval rozrušeného Jamese, a okamžik, kdy v pátém ročníku našel na Astronomické věži plačící Lily. Tak moc ho bolelo, když viděl, jak se jeho kamarádi trápí, a tady stál Harry, kombinace jich obou, oči přetékající všemi těmi hroznými pocity, u kterých si Remus zbožně přál, aby se s nimi chlapec nikdy nesetkal. Onen pocit, že je mu na zvracení, který míval, když byli jeho přátelé nešťastní, se vrátil a zasáhl ho plnou silou. Ale tentokrát to bylo horší. Mnohem horší. Protože věděl, náhle věděl, že ty oči se utápějí v bolesti kvůli němu.

„Harry?" zeptal se napjatě. K jeho zděšení sebou chlapec trhnul, trhnul sebou při zvuku jeho hlasu a Snape ho volnou rukou stáhl víc za svá záda, aby ho mohl lépe zaštítit. Remusovi se udělalo zle. Nedokázal čelit pravému důvodu, proč byl k Harrymu tak krutý, ale náhle uviděl skutečný objem požadavků, které na něj kladl, a že se tak nedělo jen kvůli válce. Hlavně uviděl bolest, kterou způsobil. Nikdy, nikdy nechtěl způsobit bolest, což byl jeden z důvodů, proč se tak styděl za to, že je vlkodlak – protože existovala možnost, že by mohl někomu ublížit. Ale hleďme, co udělal. Nějak ublížil chlapci a ve skutečnosti ho zasáhl mnohem hlouběji, než by to dokázal udělat jako vlk.

„Potřebuješ pomoc, Lupine," pronesl Snape s chladným pohledem. „Necháš Pottera na pokoji, rozumíš?"

Remus téměř neznatelně přikývl a znaveně se opřel o zeď. Snape objal Harryho kolem ramen, přitáhl si ho k boku, aby mu mohl lépe pomáhat, a oba společně zamířili do Snapeových komnat. Harryho obličej byl napůl schovaný v mužově hábitu.

* * *

Snape se posadil na pohovku vedle Harryho a podal zarmoucenému chlapci hrnek s čajem, vylepšený lektvarem na zhojení jeho kotníku.

„Ztratil jsem Remuse a teď už nemám nikoho," popotáhl chlapec smutně a rukávem si otřel tvář.

„Ach, to jistě. Zapomínáš na Grangerovou a Weasleyho? Vypadá to, že jim na tobě musí velmi záležet, když se stále tak zoufale snaží obnovit kamarádství vás tří i poté, co jsi letos dělal všechno pro to, abys je od sebe odehnal," poukázal Snape.

„Jo, choval jsem se k nim hrozně," přikývl Harry na souhlas s očima slepě sklopenýma ke svému čaji. „Ale jde o to, že jediná věc, kterou jsem kdy v životě chtěl, bylo být pro mámu, tátu nebo nějakého dospělého důležitý, víte? Vím, že si asi myslíte, že přeháním, ale mám před sebou na práci pár docela velkých věcí a mí kamarádi, oni povědí svým rodičům o svých problémech a najednou je to tak, že se jejich rodiče strachují s nimi. A někdy se prostě vrátí po rozhovoru s nimi ze svých problémů téměř vyléčení a říkají, že už nejsou tak velké. Jedinkrát jsem tohle cítil ve třetím ročníku s Remusem, když jsem mu pověděl o mozkomorech a on mi řekl, že mi pomůže, takže jsem si kvůli tomu už nemusel dělat starosti, protože jsem věděl, že dá věci do pořádku. A jsou tu ještě další věci. Třeba když měl Ron loni opravdu ošklivou chřipku, odjel domů a starali se o něj rodiče. Já, ať je to se mnou jakkoliv špatné, skončím na ošetřovně a jediný dospělý, který se o mě stará, je Madam Pomfreyová. Jen jsem chtěl mít někoho, kdo by přišel na ten pitomý rodičovský večer, protože chce; někoho, kdo by byl pyšný, až uvidí, co jsem dokázal, nebo by prostě jen chtěl, abych tam nebyl sám. A teď je Remus pryč, tak k čemu to všechno bylo? Proč se ještě starat o známky, když se nikdo na moje vysvědčení ani nepodívá?" zeptal se Harry hořce.

„Protože máš před sebou celý život," řekl Snape přísně. „Nemůžeš žít svůj život kvůli někomu jinému, Pottere, ale jen a jen kvůli sobě, jinak se dočkáš velkého zklamání." Odmlčel se, ale pak neochotně pokračoval: „Podívej se, Pottere, s tvým otcem jsme si pochopitelně nebyli nikdy blízcí, ale myslím, že bys měl vědět, že jsi byl jeho pýchou a radostí. Žvanil o tobě na schůzkách Řádu tak často, že jsme ho málem vykopli. Bylo to opravdu příšerné."

Harry k němu zvedl uslzený obličej: „Vážně?"

„Ještě dneska mám z té sentimentality noční můry," odkašlal si Snape s pocitem trapnosti. „Ale měl bys vědět, že na tebe byli tví rodiče, ehm, pyšní a tak podobně."

Harry se usmál. „Vy sám začínáte být docela sentimentální, pane profesore," pronesl škádlivě, ale Snape viděl, co pro chlapce jeho ujištění znamenalo. Koneckonců byl Snape stěží někým, kdo sděluje pravdu v cukrkandlovém obalu, zejména ne Harrymu Potterovi.

„Ano, až odejdeš spát, budu si muset dát pořádný lok něčeho ostrého a doufat, že mi to pomůže zapomenout na tyhle ubohé sentimentální žvásty, které jsem ze sebe právě teď vypustil," pronesl svým osobitým znechuceným tónem, který u Harryho vyvolal další smích.

„Děkuju vám, pane profesore," řekl chlapec upřímně.

Snape přikývl na souhlas. Harry zamrkal a vážně se na něj zahleděl.

„Ehm, teď jsem si uvědomil, že jsem říkal pár pitomostí a chtěl bych se omluvit. Nechci, abyste si myslel, že si nejsem vědom toho, co jste pro mě udělal," spustil provinile.

„O čem to plácáš, Pottere?"

„No, před chvílí jsem řekl, že jsem nikdy nepocítil, že by se někdo kromě Remuse postaral, aby se věci zlepšily už jen tím, že si o nich promluvíme, ale to není pravda. Cítím se líp, když mluvím s vámi. A hlavně tento týden, věděl jsem, že vám můžu ledacos povědět, a měl jsem zvláštní pocit, jako že už se toho nemusím tolik bát. Jako kdyby v tom bylo nějaké kouzlo. A dneska večer, víte, jsem věděl, že se o tu záležitost s Remusem postaráte, že byste mě bránil, takže nebyla pravda, že Remusova pomoc s mozkomory byl jediný moment, kdy jsem si myslel, že se kvůli mně někdo dospělý stará o moje problémy. Nebyla to pravda. A taky nebyla pravda, když jsem řekl, že vždycky musím zůstat na ošetřovně, když jsem nemocný. Chci říct, že bylo ode mě pořádně pitomé to říct, když jsem nemocný, jsem tady a vy se o mě staráte. Takže jsem jen chtěl, abyste věděl, že jsem si vědom všeho, co pro mě děláte, a nechci, abyste si myslel, že jsem nevděčný, protože já jsem... vděčný, opravdu moc vděčný," dokončil Harry rozpačitě, ale maximálně upřímně.

„Není potřeba děkovat," pronesl Snape po chvíli a nepohodlně se ošil. „Teď si vypij čaj a nech mě, ať se podívám na ten kotník."

* * *

Jak se blížil okamžik, kdy si oba víc a víc uvědomovali, že se Harry bude muset brzy vrátit do školy, oba v duchu zjistili, že nechtějí, aby ten den nastal. Harry konečně našel dospělého, který ho chránil a pečoval o něj, i když poněkud netradičním způsobem, a bylo velmi těžké se něčeho takového dobrovolně vzdát. Jenže se nemohl vnucovat. Přál si mít dospělého, který o něj stojí, a to nebylo něco, k čemu by mohl někoho nutit. Tím méně Snapea.

Během jejich poslední společné večeře před Harryho přesunem zpět do nebelvírské koleje se Snape cítil velmi zmateně. Mělo by se mu ulevit, že ten otravný nebelvír odchází. Bude mít zpátky své soukromí, svůj volný čas k přemýšlení, a nebude se muset starat o zábavu pro znuděného puberťáka. Snažil se myslet na všechny ty nepříjemné věci, které tu Harry během svého pobytu udělal, ale místo toho, aby se jeho podráždění při těch vzpomínkách zvýšilo, cítil podivný záchvěv spokojenosti, s jakým se ještě nikdy dřív nesetkal. Bylo poměrně smutné, že krátký čas, který strávil s Harrym, pravděpodobně představoval nejzábavnější část jeho života, i kdyby to bylo jen proto, že ve skutečnosti strávil čas s někým, o jehož úmyslech nikdy nemusel pochybovat. Nikdy se nemusel sám sebe ptát, jestli na něj Harry nešije nějakou boudu, nikdy nemusel dumat nad Harryho eventuelními postranními motivy nebo nad jeho loajalitou a nikdy nemusel uvažovat o tom, jestli s ním Harry netráví čas z nějakého nevhodného pocitu lítosti. A Harry byl jiný než většina lidí, se kterými se Snape stýkal. Byl nevinný a plný života; přijal Snapeův smysl pro humor takový, jaký byl, a doopravdy se jeho vtipům smál. Nikdo se nikdy jeho vtipům nesmál. Vždycky váhal, jestli jsou lidé příliš tupí, než aby mu rozuměli, nebo jestli z něj jen mají strach.

Ale Harry strach neměl. Zacházel se Snapem jako s člověkem a ne jako s někým nedotknutelným nebo s někým, komu je lepší se vyhnout. Teď, když tenhle pocit okusil, cítil podivnou nechuť se ho vzdát.

„Pane profesore,"obrátil se na něj Harry zvědavě, „co děláte pro zábavu? Všechno, o čem vždycky mluvíte, se týká výzkumů."

Snapeovo obočí vystřelilo k vlasům. Přesně tohle měl na mysli; nikdo se ho nikdy dřív na něco takového nevyptával, jedině s podtextem hanlivého výsměchu.

„To je to, co dělám pro zábavu. Snažím se vymýšlet nové lektvary nebo kouzla, zejména protikletby na temnější zaklínadla." Když viděl Harryho pozvednuté obočí, zamračil se. „Co je?" zeptal se obranně.

„No, bez urážky, pane, ale to zrovna nezní jako zábava," přiznal Harry a Snape musel připustit, že má asi pravdu.

„Rozšiřovat si obzory je velmi přínosné; měl bys to někdy zkusit," řekl s úšklebkem, ale náhle si uvědomil, že to pravděpodobně není vhodná poznámka vzhledem k tomu všemu, čím si Harry letos prošel. Rychle změnil téma. „Co bys navrhoval dělat pro zábavu ty?" zeptal se, obočí stále zvednuté.

„Nevím, jít někam s přáteli?" Harry se odmlčel a svraštil čelo. „Máte přátele?"

Když se Snape zamračil, Harry honem přispěchal s omluvou: „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Zrovna já tak mám co povídat! Až do Bradavic jsem neměl žádného kamaráda a každé léto je ze mě zase samotář. Na základní škole jsem býval vyvrhel. Byl jsem prostě jen jeden bezejmenný mrňous, kterého celou dobu šikanovali. Myslím, že to asi vesmír mínil jako protiváhu ke zdejší části mého života. Každopádně jsem byl jen zvědavý. Už jste někdy měl rande?"

„Samozřejmě, že jsem měl rande!" odsekl Snape rozhořčeně. „Je mi třicet šest, pro Merlina!"

„Můžete mi o tom vyprávět?" zeptal se Harry vzrušeně. „Nikomu to neřeknu, přísahám."

„Absolutně ne. Nebo by se ti líbilo, abych se vyptával na tvoje dostaveníčko se slečnou Changovou?"

Harry pokrčil rameny: „Ohledně mě a Cho toho není moc k povídání. Hodně brečela, dokonce i během okamžiku, kdy jsme se políbili, chovala se jak malá holka a po jediném rande, které jsme měli, začala žárlit, protože si myslela, že se mi líbí Hermiona. A to je víceméně všechno. Jste na řadě!"

„Přestože jsem uchvácen poslechem tvých pubertálních romantických strastí, rozhodně ti nejsem povinen vyprávět o svém vlastním rande. Pokud jsi o takový příběh stál, měl sis ho pojistit předtím, než jsi vytáhl svoje trumfy. Vážně by ses měl naučit chovat víc zmijozelsky."

„Fuj, to není fér," zakňučel Harry hravě.

„A vůbec, proč automaticky předpokládáš, že jsem svobodný?" zeptal se Snape rozhořčeně.

„Protože nenosíte snubní prsten a nikdy neopouštíte školu. Profesor Kratiknot má manželku a každý víkend odjíždí z Bradavic za ní. Kromě něj jsem předpokládal, že musí být většina zaměstnanců svobodných, když pracují v internátní škole," vysvětloval Harry taktně.

„Možná prostě nechci, aby někdo věděl, že mám ženu," nadhodil Snape. „Umím být velmi diskrétní, když je to potřeba."

„Proč byste to dělal?" přistoupil Harry na hru o této hypotetické situaci.

„Možná odmítla účastnit se války a moje pozice špeha by ohrozila její i můj život, kdyby to Pán zla zjistil," navrhl vysvětlení Snape.

„Ovšem poté, co jste musel skončit s rolí špeha, byste s tím mohl vyjít na světlo," poukázal Harry.

„Stále by mohla být v nebezpečí," argumentoval Snape.

„Nebo se možná neskrývá kvůli vám, ale kvůli sobě," navrhl Harry. „Protože kvůli své kariéře musí vystupovat jako svobodná." Harry ztišil hlas do šepotu a konspirativně se k mistrovi lektvarů naklonil. „Tajně jste se oženil se supermodelkou, že jo?"

Snapeův výbuch smíchu překvapil dokonce i jeho samotného. Opravdový, hlasitý smích. Nedokázal si vzpomenout na okamžik, kdy se v životě takhle bezstarostně smál. „Tedy, Pottere, rozhodně doufám, že bych se oženil s někým, kdo má aspoň pár mozkových buněk."

Harry mu věnoval pohled plný rozhořčení. „I supermodelky mohou být chytré! Jsem si jistý, že vaše tajná manželka by zuřila, kdyby slyšela, že ji považujete za hloupou." Uculil se a sklopil oči k talíři. „Kromě toho oba víme, že stejně jde jen o sex," pronesl nedbale a pustil se do jídla, aby skryl svoje hihňání.

Snape zalapal po dechu. „Pottere!" napomenul ho, ale přesto nedokázal nepokračovat v jejich škádlivé hře. „To je samozřejmě naprostá pravda, ale absolutně to není vhodné téma pro konverzaci u večeře."

K jeho uspokojení se Harry málem zadusil svým soustem, když propadl záchvatu hysterického smíchu.

* * *

Když dojedli, atmosféra zesmutněla, protože Harry odvlekl svůj kufr ke dveřím. Snape si odkašlal, aby se rozloučil, ale zjistil, že mu slova uvízla v krku.

„Mockrát vám děkuju, pane profesore, za všechno," řekl Harry, hlas prosycený upřímností.

Snape trhaně přikývl. „Radši na sebe tentokrát dávej lepší pozor. Drž se rozvrhu, který jsme pro tebe vypracovali, a nedostaň se do potíží. Pravidelné jídlo, spánek a odpočinek, bez výjimek."

Harry přikývl: „Jo, já vím."

Oba zůstali stát chvíli mlčky, protože nevěděli, co říct.

Náhle Harry přistoupil ke Snapeovi a objal ho tak krátce, že si muž vzápětí nebyl tak úplně jistý, jestli se to doopravdy stalo. Ale pak si Harry rychle otřel z tváře osamělou odbojnou slzu.

„Uvidíme se ve třídě," zamumlal, otočil se a spěšně zamířil ven.

„Pottere!" zvolal Snape po chvilce uvažování a chlapec se s nadějí otočil. „Jestli nemáš nic jiného na programu, přijď sem zítra na večeři. Rád bych se ujistil, že ses s tím vším dobře srovnal."

Harry přikývl s trochu veselejším výrazem, než jaký měl v obličeji předtím. „A pane profesore? Mimo vyučování mi prosím říkejte Harry."

* * *

Snape se rozhlédl po všech těch vykulených očích a věnoval každému z jejich majitelů svůj tradiční ostrý pohled, který okamžitě úspěšně celý tento zírací problém ukončil. Sám, vyhlížeje ze situace stále trochu užasle, se otočil k vedle sedícímu Harrymu, který se zoufale pokoušel nerozesmát.

„Klid, Harry," zamumlal a prakticky zavrčel na jakéhosi třeťáka, který na něj zíral s pusou dokořán.

„Víte, jestli chcete odejít, pochopím to. Nemusíte tu zůstávat," zopakoval Harry po čtyřicáté sedmé.

„Nebuď pitomec, samozřejmě, že zůstanu," řekl Snape pevně. „Byl to můj nápad. A jestli mi ještě jednou řekneš, že tu nemusím zůstávat, splním ty pohrůžky, které jsem vyslovil po tvém třicátém čtvrtém upozornění."

Harryho vděčný úsměv představoval všechno, co potřeboval pro povzbuzení, aby zůstal v této extrémně trapné situaci klidný. Přece jen bylo čím dál těžší ignorovat uslzené výrazy vděčnosti, kterými ho častovaly paní Weasleyová a to Grangerovic děvče, nemluvě o stovkách překvapených pohledů, kradmo mířících jeho směrem.

Jakmile Brumbál vstal od učitelského stolu, u kterého Snape obvykle seděl, šum hovorů utichl.

„Vítejte na letošním závěrečném rodičovském večeru. Jako kdyby to bylo teprve včera, když jsme se tu sešli na uvítací hostině, ale nejvýmluvnějším svědectvím toho, kolik času uplynulo, jsou studenti sedící zde před námi. Každý z nich je na hony vzdálen osobě, kterou byl o prvním rodičovském večeru a já rozhodně nejsem jediný, kdo to vnímá. Cítí to také jejich rodiny a blízcí, kteří z dálky sledovali, jak se kousek po kousku mění z dětí ve skutečné čarodějky a kouzelníky. Doufám, že vy všichni jste na zde přítomné studenty hrdí tolik jako já."

Snape děkoval nebesům, že se konečně objevilo jídlo a ten příšerně sentimentální projev skončil. Snažil se potlačit své znechucení nad cukrováním okolo sedících rodičů. Cítil, jak na něj lidé znovu civí a bezpochyby čekají, jestli se bude rozplývat nad Harryho úspěchy. Střelil po nich pohledem, který jasně říkal ´ne v tomto životě´a také vyvolával obavy, že by možná byl stále schopen na poslední chvíli pozměnit jejich známky z lektvarů, jestli toho civění nenechají.

Samozřejmě, že ve skutečnosti byl na Harryho trošku hrdý. Koneckonců došel chlapec dál než většina ostatních studentů, kteří jen získali soubor vědomostí, nebo to přinejmenším aspoň tvrdili. Naštěstí Harry chápal jeho postoj k veřejným projevům náklonnosti jakéhokoliv druhu a byl spokojený (no, spíš radostí bez sebe), když mu během včerejší večeře, u které byli jen sami dva, dokázal nějak, samozřejmě nepřímo, dát najevo, že je na něj hrdý.

„Tak co, Rone a Ginny, nikde žádné známky, před kterými nás potřebujete varovat, než si půjdeme promluvit s vašimi učiteli?" zeptala se paní Weasleyová přísně.

Ron zrudl a rozpačitě se na matku podíval: „Ehm... myslím, že jsem si zhoršil známku z formulí."

Snape se obrátil k Harrymu. „A co ty?" zeptal se se zvednutým obočím. „O většině tvých známek jsem si udržel přehled, ale nevyskytlo se nějaké překvapení?" Byl rád, že se na to musel zeptat, protože to znamenalo, že Harry už teď tak přehnaně o svých známkách nevykládal.

Harry a Ron si vyměnili provinilý výraz. „Ehm, no, možná jsem si zhoršil věštění."

„Ehm, já taky," přiznal Ron.

„Jak se vám to povedlo?" zeptala se paní Weasleyová podrážděně.

„No, většinou jsme si předpovědi vymýšleli a, no, byli jsme v tom fakt dobří, ale pak se Trelawneyová rozhodla založit známkování na tom, jestli se naše předpovědi naplnily..." soukal ze sebe Harry s bezmocným krčením rameny.

Snape se napil vína. „Dobře, že je to za námi. Tenhle předmět nestojí za vynaložení energie. Mnohem víc by mě znepokojilo, kdybys jím prošel."

Harry se uculil a nabral si na lžíci bramborovou kaši. Nemohl uvěřit, že s ním Snape sedí při rodičovském večeru u hostiny. Když ho informoval, že se zúčastní, naprosto ho to uzemnilo. Stále nemohl uvěřit, kolik věcí se přihodilo kvůli těmhle večerům hrůzy*), jak je v duchu nazýval před příchodem tohohle posledního. Díky týdnu, který Harry u Snapea strávil, si muž nemohl nadále udržet roli špeha. Harry se cítil značně provinile, ale Snape ho během jedné z jejich pravidelných večeří ujistil, že je to tak nejlepší, jelikož chystá nějaké plány na léto, kdy by to stejně nefungovalo, ale ať se Harry snažil sebevíc, nemohl z něj vydolovat, co je to za plány.

Když večeře skončila, studenti a rodiče se rozptýlili po chodbách. Ale Harry už ukázal nebo povyprávěl Snapeovi o všech svých projektech. A ani mu nevadilo, že už je tenhle večer u konce. Byl naprosto šťastný, že Snape čelil rozpačité a trapné situaci – sezení u nebelvírského stolu na rodičovském večeru – jen kvůli němu.

„Mockrát vám děkuji, že jste dneska večer přišel, pane profesore," spustil Harry, jakmile se dostali z dosahu stále zírajících rodičů nebo zaměstnanců školy. „Vím, že to bylo trochu hloupé a podobně, ale..."

„Harry, musím se tě na něco zeptat," přerušil ho Snape, ve skutečnosti značně nervózním tónem. Harry k němu ustaraně vzhlédl.

„Je všechno v pořádku, pane profesore?"

„Ano, ano, jen s tebou potřebuji o něčem mluvit." Snape se podezřívavě rozhlédl kolem sebe a odtáhl Harryho do odlehlé chodby v té části hradu, kde bylo velmi nepravděpodobné, že by potkali někoho, kdo by je rušil. „Harry, ptal ses mě, jaké mám plány na léto, když moje kariéra špeha tak úspěšně skončila. Tedy, tyto plány jsou orientační, čekají na schválení rozhodující osoby."

Harry přikývl a snažil se buďto nevypadat, jak moc touží zjistit, o jaké tajemné plány jde, nebo se netvářit příliš zmateně, proč mu Snape vypráví o svých plánech na léto v soukromí.

„Zůstanu toto léto na panství, které jsem zdědil po své rodině. Kromě mě tam nikdo jiný nežije."

„Aha, věnoval jste své manželce supermodelce její vlastní panství?" pozlobil ho Harry a Snape to přijal s nervózním úsměvem, což jen zvýšilo chlapcovu zmatenost.

„Je tam dost místa, ale není tam moc možností pro dítě... dospívajícího, i když mám velkou zahradu, která by mohla být skvělá na létání. Mám obrovskou knihovnu a mohla by dokonce obsahovat i knihy, které by tě zajímaly. Patří k tomu značný díl pozemků a poblíž se nachází potok. Není to nic moc a je to celkem izolované, i když jsem samozřejmě připojen k letaxové síti. Je to bezpečné a chráněné místo, ačkoliv Albus po našem rozhovoru přidal ještě pár dalších ochran, čistě pro jistotu... chápeš, co tím sleduju?"

Harry se opravdu, opravdu snažil chápat, ale byl nucen reagovat vrtěním hlavy. Znělo to, jako kdyby se Snape pokoušel svůj dům prodat, ale nebyl tak pitomý, aby to vyslovil nahlas, protože to nedávalo vůbec žádný smysl.

„Očividně mi tyhle věci nejdou," povzdechl si Snape a rukou si prohrábl vlasy. Harry toho muže nikdy neviděl tak rozrušeného.

„Vypadá to na pěkný dům," nadhodil.

„Nechci po tobě, abys ho chválil, ptám se tě... jestli v něm chceš žít," pronesl Snape opatrně. „Žít v něm se mnou... jako se svým poručníkem."

Harry zkameněl. Nemohl se pohnout, nemohl mluvit, nemohl dělat nic jiného než zírat na mistra lektvarů s pusou dokořán.

„Není se mnou pochopitelně velká zábava, ale nechci se dívat, jak se zase vracíš na léto k těm příšerným mudlům. A nedělám to z lítosti," dodal rychle, protože věděl, jak je Harry na tohle citlivý. „Dělám to proto, že... mě těší... tvoje společnost," vypravil ze sebe s obtížemi.

„Poručník?" vyhrkl Harry. „Ale co krevní ochrana mé tety..."

„Mohu tě ochránit stejně jako tvoji příbuzní, jen jiným způsobem. Ochranná kouzla kolem mého domu nemusí být přímo určena tobě, ale měla by být dostačující. A pokud by byla nějak narušena, budu tě bránit. A samozřejmě budu schopen tě ochránit před tvými příbuznými," dodal s nádechem hněvu vůči Dursleyovým.

Snape sledoval, jak se Harryho oči zalily slzami. „Myslíte to... vážně? Jste si jistý?" zeptal se chlapec napjatě. „Opravdu chcete, abych s vámi zůstal celé léto?"

„Nejen tohle léto. Pokud budeš souhlasit, převzal bych tvoje opatrovnictví natrvalo, ale pokud je to snad příliš, mohl bys prostě..."

Nedokončil. Harry k němu vystartoval, divoce ho objal a začal vzlykat štěstím. Snape se usmál, také ho objal a poplácal ho po zádech, zatímco Harry do jeho hrudi stále dokola opakoval: „Děkuju děkuju děkuju děkuju."

* * *

Harry objal Hermionu, zatímco Ron sledoval jejich laskavé loučení s úsměvem na rtech a nepopsatelně šťastný, že je Harry tak veselý a celé trio je znovu pohromadě.

Hermiona mateřsky přitáhla Harrymu plášť těsněji k tělu, což ho přimělo vyvalit oči.

„Dávej na sebe v létě pozor, Harry. Bez legrace. Postaráte se, aby jedl tuny jídla, že ano, pane profesore?" zeptala se Hermiona muže stojícího za Harrym.

„Samozřejmě, slečno Grangerová," řekl Snape a položil Harrymu ruku na rameno, jako kdyby jim chtěl ukázat, že se chystá brát roli jeho poručníka naprosto vážně a dělat mnohem víc než se jen ujišťovat, že Harry jí jako každý normální člověk.

„A teď, když máš přístup ke krbu, bys možná mohl občas přijít," navrhl s nadějí Ron. Harry vrhl tázavý pohled na mistra lektvarů, který souhlasně přikývl.

„To bude skvělé!" usmál se Harry a oba chlapci se rychle, po chlapsku objali.

Ozvala se píšťalka a do Bradavického expresu naskakovali poslední opozdilci. Hermiona ještě jednou spěšně objala Harryho a pak s Ronem naskočila také. Harry jim vesele mával, dokud vlak nevyjel ze stanice.

„Viděl jsem, že jsi dnes ráno dostal sovu," poznamenal Snape, kdy spolu mířili zpět do hradu, aby se krbem přenesli na Snape Manor. „Byla opět od Lupina?"

„Jo. Vypadá to, že se má díky terapii mnohem líp a tak vůbec. Znovu se omlouval a trval na těch věcech, které už mi řekl tisíckrát, jako že nešlo o mě, že svůj hněv zaměřil špatný směrem a tak dále," vykládal Harry poměrně neutrálním tónem, takže se Snape pousmál, protože to vypadalo, že začíná věřit tomu, co mu Snape říkal. „A ptal se mě, jestli s ním nechci žít. Věřil byste tomu? Po tom, jak jsem kvůli tomu celý rok tvrdě makal a teď už to nechal plavat, mě požádá, abych s ním žil!"

Snape cítil, jak mu zamrzly vnitřnosti, ale ujistil se, že jeho emoce nejsou navenek patrné.

„Co se mu chystáš odpovědět?"

Harry k němu vyslal zmatený pohled. „Co myslíte? Poslal jsem mu hned sovu a v podstatě mu sdělil ´to sakra ne´... No, ve skutečnosti to bylo spíš něco na způsob ´díky, ale ne, děkuji´, ale dal jsem mu na vědomí, že jsem moc šťastný, že vás mám za poručníka." S obavou se na Snapea zahleděl. „Proč? Byl byste raději, kdybych se nastěhoval k němu?"

„Samozřejmě, že ne, ty trdlo," odpověděl Snape a v duchu se usmál. Vypadalo to, že oba stále měli pár nejistot, na kterých bylo potřeba zapracovat, ale měli na to dost času. Vzal Harryho kolem ramen.

„Takže – udělal jsem si přísný studijní plán, abych si vylepšil svoje neutěšené známky z posledního čtvrtletí. Počítám, že budu schopen začít skoro okamžitě," spustil Harry. Snape na něj vyplašeně pohlédl, ale zůstal jako opařený, když se ocitl tváří v tvář šibalskému úsměvu. „No, dobře, když trváte na tom, abych celé prázdniny prolétal na koštěti, proč bych se hádal?"

Snape pobaveně zakroutil hlavou. Tohle určitě bude nezapomenutelné léto.

KONEC

* * *

Poznámka autorky: No a to je vše, přátelé! Doufám, že jste si tuhle povídku všichni užili. Prosím pošlete mi komentáře, abych věděla, co si o tom myslíte, i kdyby to bylo jen jedno slovo a padesát let po dni publikování!

Poznámka překladatelky: Já rovněž doufám, že se vám povídka líbila alespoň tak moc jako mně a mé betě. A těším se na shledání u překladu dalších děl této skvělé autorky. (Víte, že k Recnac Transfaerso existuje alternativní konec? Hádejte, kdo ho plánuje překládat :-D)

*) Čistě pro zajímavost – v originále se vyskytuje nádherná slovní hříčky Family Nights x Family Nightmares, kterou jsem bohužel nedokázala zachovat a udělala z toho jen ´večery hrůzy´. Případné návrhy vítány.