Preklady fanfiction Harryho Pottera

* * *

Draco Malfoy vyrovnaným, ale rozhodným krokem procházel uličkami mezi jednotlivými regály knihovny.

Byl tu klid. Plameny svíček osvětlujících tento kout se lehce třepotaly ve vánku, který sem profukoval skrz otevřená okna, a vytvářely na stěnách mihotavé záblesky.

V místnosti prakticky nikdo nebyl. Když nepočítal tu starou čarodějnici u hlavního pultu, jediná osoba, kterou potkal od chvíle, co před pár minutami vkročil dovnitř, byl pihatý student z pátého ročníku cosi chvatně škrábající na kousek pergamenu.

Kluk si buď nedokázal zajistit partnerku, která by ho doprovodila na ples, nebo ještě honem dohání nějaký úkol na pondělí.

Draco se pobaveně ušklíbl, když mu ta myšlenka proběhla hlavou. Od pohledu se zdálo, že patří do Mrzimoru… nemá partnerku, rozhodl se.

Brzy ale na chlapce zapomněl a myšlenky se mu stočily zpátky k čarodějce, kvůli které na tomto opuštěném místě vůbec byl.

Pozoroval ji celý večer.

Všiml si, když na začátku plesu vstoupila do místnosti, z jedné strany zavěšená do Pottyho, z druhé do Weaslíka.

Viděl Pottyho tancovat s Weaslíčkou.

Viděl Weaslíka tancovat s Brownovou.

Viděl, jak ji musí Potřík kvůli Weaslíkovi utěšovat.

Viděl jak Weaslík nad Brownovou bezmála slintá.

Zavřel oči, aby se na to nemusel dívat, a zhnuseně zkřivil obličej, a zrovna ten okamžik si Grangerová vybrala ke svému úniku z Velké síně.

Netrvalo dlouho, než si všiml, že odešla. V síni plné čarodějek oblečených do křiklavě růžové a do očí bijící rudé byly její jednoduché bílé šaty jako světelný maják zářící do tmy.

Ani mu nedalo moc práce vymyslet, kam mohla jít.

A proto tu teď byl.

Weaslík mohl být idiot… ale Draco takový hlupák není. V žádném případě nehodlá opustit vážené prostory této školy, aniž by ochutnal její panenské rty.

Šlo mu jen o tuhle jedinou věc… nepotřeboval víc, než jedno malé ochutnání. Trochu složitější bohužel byla otázka, jak toho dosáhnout.

Už ale věděl, jak na to… s plánem, který vymyslel, to zaručeně muselo vyjít. Už dřív si všiml, jak strašně ji vytáčí, když má pocit, že někdo zpochybňuje její charakter.

Bylo to, jako byste malému dítěti sebrali dýňový koláček.

Když zabočil za další roh, otevřel se mu pohled přímo na ni. Seděla ve velkém křesle, s kotníky překříženými v indiánském sedu, napůl schovaná ve výklenku ve zdi. Sundala si boty, které teď ležely poblíž křesla, a šaty se jí kolem nohou poskládaly tak, že mohl vidět kousek bledé kůže.

Draco ji na svou přítomnost neupozornil, zatím ji jen v klidu pozoroval. Vlasy jí ve vlnách padaly kolem tváře, jak skloněná zamyšleně studovala tlustou knihu, kterou si opírala o kolena.

Po chvilce si odkašlal. Prudce zvedla hlavu a krátkou chvilku na něj hleděla s prázdným výrazem v očích, pak jí došlo, v čí společnosti se nachází a oči se jí zúžily do tenkých štěrbinek.

Napřímila se v zádech, shodila nohy na zem, spěšně vklouzla zpátky do bot, zabouchla knihu a v rychlosti vstala.

„Malfoyi? Co tady děláš?“ zeptala se.

Draco se usmál a ležérně se opřel o police. „Mohl bych ti položit stejnou otázku,“ opáčil.

Polkla. „Odešla jsem z plesu trochu dřív.“

„Já to samé.“

Sledoval, jak přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Bleskla pohledem ke knize, kterou před chvílí četla a znovu se podívala na něj.

„No… tak já už půjdu,“ řekla a vykročila k východu.

Když už byla skoro u něj, Draco se narovnal a vyrazil jí naproti. Přesně jak čekal, zaváhala a neochotně zastavila. Došel až k ní.

„Před pár minutami jsem viděl Weaslíka s Brownovou.“ Poznamenal a čekal na její reakci. Kromě nepatrného zatnutí čelistí zůstala její tvář bez výrazu.

„Málem ji celou poslintal. Kdybych si měl vybrat mezi ním a psem toho obra, jednoznačně bych volil psa.“

Draco se pousmál, když viděl, jak se po jeho poznámce uvolnila a ramena jí nepatrně poklesla. Rty se jí také prohnuly do drobného úsměvu.

„Ale co, předpokládám, že když tě někdo políbí tak, že se ti všechno ostatní vykouří z hlavy… A to jsem si myslel, že jediným klukem, schopným políbit dívku tak, že přijde o rozum, jsem tady já.“

Její oči se opět zúžily a Draco se znovu usmál, tentokrát si vychutnával triumf.

„Prosím tě, Malfoyi. Levandule věděla naprosto přesně, kde jsou a Ron to samé. A co se týče toho, co jsi právě řekl – takovému nesmyslu sotva věřím.“

„Nevěříš?“ Zatlačil.

„Ne, Malfoyi, nevěřím. Ať už děláš cokoliv, nikdy nemůžeš vypnout vlastní mozek. Vždycky přece víš, kde jsi a jaké lidi máš kolem sebe.“

„A co když se někdo nadýchá výparů Elixíru euforie?“

„Fajn, Malfoyi. Ne, člověk evidentně nemůže myslet s jasnou hlavou, když se zdroguje. Ale já mluvím o tom, co je normální.“

„Takže nevěříš, že čarodějka může ztratit hlavu potěšením?“

Hermiona na něj mlčky upřela pohled a zamračila se, až se jí uprostřed čela udělala malinká vráska. Pak se krátce, nepohodlně zasmála.

„Myslím, že už opravdu půjdu.“

Ukročila doprava, aby ho mohla obejít, ale on jí rychle zastoupil cestu. Vzhlédla k němu s rozšířenýma očima. Rychle se v nich začal objevovat hněv.

„Uhni, Malfoyi.“

„Odpověz a nechám tě jít.“

„Cože?“

„Odpověz na mou otázku a nechám tě jít.“

Její další výdech se proměnil v popuzené odfrknutí. „Dobře, Malfoyi. Ne. Odpověď na tvou otázku je ne. A kdyby ztratila, očividně nebyla moc silná.“

Draco si ji dlouhou vteřinu zkoumavě prohlížel. „Co bys řekla tomu, abychom to otestovali?“

„Prosím?“ řekla pomalu.

„Pokud vážně věříš slovům, která vypouštíš z úst, je zjevné, že ses na tom aktu nikdy nepodílela.“

„Už jsem se líbala!“ prohlásila rozhořčeně.

Krum a Weaslík… zaplavila ho touha odkouzlit jim pusy. Draco ten pocit setřásl.

„Je vidět, že ne správně.“

„Tak abys věděl, náhodou to byly… velmi příjemné polibky.“

Draco se zasmál. „Příjemné?“ zeptal se sarkasticky.

Sledoval, jak semkla rty a zaskřípala zuby. Zamračila se na něj, v očích vražedný pohled.

„Uhni, Malfoyi,“ zasyčela.

Draco ovládl smích a na rtech mu zůstal jen pokřivený úsměv. „Mám ti to dokázat, Grangerová?“ zeptal se jemně.

„Dokázat co?“ zeptala se naštvaně.

Přistoupil o krok blíž. „Mám ti dokázat, že… fyzický prožitek… může způsobit, že čarodějka ztratí rozum?“

Znovu si odfrkla. „A jak bys to chtěl asi dokázat, Malfoyi? Viděla jsem holky, se kterými randíš. U těch bys nenašel dvě mozkové buňky, ani kdybys dal všechny jejich mozky dohromady.“

Drsné… ale pravdivé, pomyslel si Draco.

„A co kdybych pro náš pokus vybral čarodějku, která má víc než dvě mozkové buňky… jednu z nejchytřejších čarodějek, jaké jsem kdy potkal?“

„Silně pochybuji, Malfoyi, že by na to kdokoliv z tvé koleje stačil.“

„Kdo říkal, že musí být ze Zmijozelu?“

„Havraspár? Padma Patilová?“

„Ne. Ta ne. Nemyslím si, že by byl Blaise nadšený, kdybych se muchloval s jeho holkou.“

„Tak některá z jejích kamarádek?“

„Proč si myslíš, že bych si vybral Havraspárku?“ Zeptal se.

Opět si odfrkla. „Jako bys ses ty někdy snížil k muchlování s námi nehodnými Nebelvíry a Mrzimory.“

„V zájmu dokázání pravdy bych byl ochotný snížit se kamkoliv.“ Prohlásil.

Hermioně unikl překvapený povzdech. Mávla rukou. „No tak kdo?“ Zeptala se, hlas podbarvený podrážděností.

„Ty, Grangerová.“

Draco pozorně sledoval, jak zareaguje. V duchu si pobaveně odškrtával.

Rozšířily se jí oči. Fajfka.

Růžové rty se pootevřely v překvapeném výdechu. Fajfka.

Zavraždila ho pohledem. Fajfka

Pobouřeně vyjekla. „Pardon…?!“ Fajfka.

„Uhni mi z cesty, Malfoyi. Odcházím.“

Draco ji nechal projít a sledoval její záda, jak se vzdalovala rázným krokem. Nechal ji odejít dost daleko, aby uvěřila, že se ho zbavila, než zavolal:

„A to jsem si doteď myslel, že nebelvírská odvaha a statečnost nikdy nezklame.“

Zabodla se na místě… Fajfka!

Do obratu vložila všechen svůj vztek. Rozlétly se jí vlasy i šaty a nepochyboval, že kdyby ji to jen napadlo, letěly by i boty.

Ty podpatky vypadaly docela nebezpečně.

„Cos to právě řekl?“ zeptala se za zvuku klapání podpatků, když dusala zpátky k němu. Nedala mu čas na odpověď a hned pokračovala. „Já nejsem zbabělec, Malfoyi. Nemáš právo mi tak říkat. Po všem, co se stalo během války – řekla bych, že tohle je ten případ, kdy zloděj křičí, chyťte zloděje, nemyslíš?“

Zasáhla hodně citlivé místo. V duchu si poznamenal, že ji za to později musí potrestat.

„Domnívám se, že jsi právě potvrdila, co jsem předtím řekl. Během války jsi byla tak statečná. A teď jsi strachem bez sebe, když se mnou máš podstoupit malý experiment?“

„Tohle je sotva nějaký experiment, Malfoyi!“ řekla zvýšeným hlasem.

Bleskově přejel očima okolí, aby se ujistil, že jsou stále sami. Byli.

„Samozřejmě, že se jedná o pouhý experiment. Ty máš svou hypotézu, já mám svou hypotézu. Jediný způsob jak ověřit, kdo z nás má pravdu, je tenhle.“

„Máš o sobě pěkně vysoké mínění, viď?“

Draco se hrdě napřímil v ramenou a samolibě se usmál. „Ještě si žádná nestěžovala, Grangerová.“ Odpověděl hedvábně.

Zdálo se, že ji jeho odpověď na chvilku vyvedla z rovnováhy, ale brzy se vzpamatovala.

„Nehodlám se s tebou líbat, Malfoyi, na to můžeš rovnou zapomenout.“ Briskně se otočila a rázným krokem se vydala pryč.

Draco si útrpně povzdechl. Doufal, že útok na její charakter bude stačit, ale dnes večer byla obzvlášť tvrdohlavá. Věděl, co bude muset udělat.

Otevřel pusu a zhluboka se nadechl. „Dák, ko ko ko ko dák!“ zaskřehotal neobratně.

Když uslyšela jeho zakdákání, zastavila se na své cestě ven z knihovny a znovu se otočila.

„Vážně jsi tak hrozně nedospělý?“ položila řečnickou otázku.

„Vážně jsi tak hrozně vyděšená?“ opáčil.

V tu chvíli věděl, že ji dostal.

Prudce zdvihla bradu, chřípí rozšířené, oči do štěrbinek a vyrazila k němu.

„Jaká jsou pravidla?“ zeptala se bojovně.

Draco se spokojeně usmál. No vážně, jako když vezmete dítěti dýňový koláček. „Nejdřív tě políbím. Potom ti položím jednoduchou otázku. Když odpovíš správně, vyhrálas. Odpovíš špatně a vyhrávám já.“

Zamračila se a ruce si založila na prsou. „Jeden polibek?“

„Jeden polibek.“ Potvrdil. To bylo vše, co potřeboval…

„Dobře.“ Souhlasila.

Draco se na ni chvilku upřeně díval, než ji popadl za nadloktí a táhl dozadu do spoře osvětlené uličky mezi regály, u které si předtím četla. Samozřejmě, že nešla bez vzpouzení.

„Co si myslíš, že děláš?“ vřískla a pokusila se paži z jeho sevření vykroutit.

„Říkal jsem si, že oceníš trochu soukromí.“

Okamžitě se přestala svíjet. „To je pravda. Nechci, aby někdo viděl, jak se líbám s tebou.“

Draco si v duchu poznamenal další prohřešek. Když se dostali na konec uličky, přitáhl ji blíž k regálu a lehce vmanévroval tak, že zůstala uvězněná mezi jeho tělem a těžkými svazky knih za sebou.

„Připravená?“ zeptal se.

Protočila panenky. „Ano, Malfoyi.“

Rty se mu naposledy zkroutily do úsměvu, než se k ní sklonil. Vzal do dlaní její hlavu a lehce ji zaklonil, aby zmenšil výškový rozdíl.

Nejprve jen lehce přejížděl rty přes její, aby měla čas si na něj zvyknout. Když ucítil, že se proti němu její tělo uvolnilo, políbil ji trochu silněji. Měla tak teplá ústa. Tak sladké rty. Škádlivě je lákal, aby se otevřely, neustále si dával pozor, aby udržel polibek mírný.

Neměl ponětí, kolik času uběhlo, než ucítil, jak se rty pod jeho zachvěly v počátku zasténání.

Zvedl hlavu a viděl, jak se jí po tvářích rozlévá ruměnec. Víčka měla stále semknutá a rty lehce pootevřené. Musel potřást hlavou, aby ji pročistil a vzpomněl si, se jí má na něco zeptat.

„Otázka.“ řekl nahlas. Otevřela oči, ale pohled v nich byl stále napůl zamlžený. „V Amazonském pralese roste kousek od zurčící řeky vysoký datlovník. Které z následujících zvířat se může dostat na vrcholek nejrychleji a fík si utrhnout? Opice, tygr nebo had?“

„Opice.“ Okamžitě odpověděla.

Draco se usmál. „Špatně.“ Řekl. Zatvářila se zmateně. „Na datlovníku fíky nerostou.“

Rty se mu samy roztáhly do širokého úšklebku, když viděl, jak si otázku v hlavě znovu pomaleji prochází. Když si uvědomila, že odpověděla chybně, celá se zamračila.

„To byl chyták. Dej mi novou.“

Draco se zakřenil. „Jak chceš.“ Řekl a znovu k ní skláněl hlavu.

Hermiona ucukla, až se praštila o knihy za sebou. „Co to děláš?“ zeptala se.

„Jeden polibek. Jedna otázka.“

Zlostně zatnula zuby, ale neřekla nic. Když ho naposledy zpražila pohledem a zavřela oči, rozhodl se pochopit její mlčení jako souhlas.

Draco znovu spojil rty s jejími. Tentokrát nebyl tak opatrný. Vzal si, co chtěl, přinutil ji otevřít rty, aby mohl vklouznout jazykem dovnitř. Ovinul jí paže kolem pasu a přitáhnul si ji těsně proti sobě. Bezděčně mu položila ruce kolem krku a prsty zajela do vlasů.

Tentokrát si dovolil počkat, až ji uslyší zasténat podruhé, než se stáhl.

Oba lapali po dechu a dívali se na sebe zamlženými pohledy. Draco s obtížemi vylovil ze zákoutí paměti svou otázku.

„Může si muž v Afghánistánu vzít sestru své vdovy?“

„Co? To – to nevím, asi může.“ Tipla si.

Draco na ni upřel významný pohled. „Být tou sestrou, radši bych si mrtvého muže nebral, ale každému podle jeho chuti.“

Znovu se jí trochu nakrabatilo čelo, jak si promítala otázku v hlavě. Rozčílila se.

„Dej mi ještě jednu,“ přikázala zuřivě, neochotná vzdát se, dokud jednu z otázek nezodpoví správně.

Velmi rád, pomyslel si Draco a políbil ji znovu.

Když polibek skončil, oba těžce oddechovali. V mysli měl tak prázdno, že nedokázal vymyslet vlastní jméno, natožpak nějakou otázku.

„Ptej se.“ Chraptivě zamumlala proti jeho krku.

Draco nastartoval svou neochotnou mysl. „Některé měsíce mají třicet dní, některé třicet jedna. Který z nich má dvacet osm?“

„Únor!“ vyhrkla triumfálně.

Když Draco viděl, jak se jí po tváři rozlévá zářivý úsměv, málem ji nechal věřit, že vyhrála. Ale věděl, jak je paličatá… a chtěl další polibek.

„Promiň Grangerová, ale všechny měsíce mají jen dvacet osm dní.“

„Další.“ Vyrazila se sebe a náruživě přitiskla rty na jeho.

Draco pod neočekávaným útokem zavrávoral dozadu, Hermiona ho ale následovala, v pěstích pevně svírala záhyby jeho společenského hábitu. Polibek byl drsný a nespoutaný. Těla divoce narážela jedno do druhého, jazyky pustošily a braly si bez výčitek, ústa bezohledně sála.

Draco se od ní odtrhl dřív, než stačil úplně ztratit rozum, a pevně si ji přitiskl k hrudi. Hermiona okamžitě zvedla hlavu, ústa zoufale hledající jeho.

„Předběhneš posledního, kolikátá budeš?“ těžce lapal po dechu, když ze sebe vyrážel otázku.

„Je mi to jedno.“ Odpověděla a vytáhla se na špičky, aby dosáhla na jeho ústa.

„Nemůžeš ho předběhnout…“ zašeptal nepřítomně proti jejím rtům a už se znovu líbali.

Tento polibek trval jen krátce. Vyrušil je pronikavý hlas knihovnice oznamující, že se knihovna bude zavírat.

Draco od Hermiony odskočil v ten samý moment, kdy ona odskočila od něj. Zírali na sebe od protilehlých regálů uličky a oba stěží popadali dech.

Draco sledoval, jak Hermioně vylétla ruka a prsty lehce přejely po napuchlých rtech.

„M-měl jsi pravdu… Vyhrál jsi.“ Řekla, víc sobě než jemu, rychle se otočila a pospíchala pryč.

Draco ji nechal jít.

Necítil se jako vítěz.

Kdy to přestala být jen hra? Kdy přestal jeden polibek stačit?