Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devatenáctá

„Harry, vstávej!“ dožadoval se Ronův hlas.

Harry zamžoural a rozloupl víčka. Ron byl navlečený do famfrpálového tréninkového trikotu, v každé ruce třímal po koštěti: v jedné svoje, v druhé Harryho.

„U čertova kopyta, Rone,“ zavrčel Harry a obrátil se na druhý bok. „Ještě je noc.“

Zavrtal se do polštáře s očividným úmyslem znovu usnout. Zaslechl Rona pronést zaklínadlo. V tu ránu byl vzhůru, jako kdyby už hodinu pobíhal okolo, a reflexivně kletbu odrazil. Ron zaprskal, sprška ledové vody ho zmáčela od hlavy až k patě. Harry se sice rozchechtal, ale byl to Ron, kdo slavil triumf: podařilo se mu Harryho úspěšně dostat z postele, i když jinak, než zamýšlel.

„Obleč se,“ nařídil Ron stroze a seslal na sebe sušicí a zahřívací kouzlo.

„Ano, pane kapitáne,“ zasalutoval Harry potěšeně, načež Ron zrudl a opustil ložnici.

Tým navlečený do tréninkového – to jest do vyřazených závodních dresů – se potácel z kopce ke hřišti. Potřebovali doplnit do sestavy jen jediného hráče, a to na Katiinu střeleckou pozici; všechny ostatní posty včetně záložních byly obsazeny. S největší pravděpodobností přiberou jednoho z vlastních záložníků a z konkurzu vzešlý nováček bude posilou zálohy, pokud se ovšem mezi letošními druháky neobjeví nějaký zářný talent.

Neuspořádaně se docourali do šatny, kde Harry vyčarovával kávu pro každého, kdo by si chtěl dát. Sám do sebe hodil první hrnek dřív, než Ron mohl vůbec začít s proslovem – a když se Ron začínal dostávat do varu, byl už v půli druhého.

„Pro letošek jsem vymyslel pár změn,“ vykládal Ron nadšeně. Po boku mu stála Ginny, která po probuzení v tak nekřesťanskou hodinu nijak odvázaně nevypadala, v rukou laskala vlastní hrnek kávy. „Budeme trénovat častěji, tvrději a déle.“

„Jasně, Olivere,“ zamumlal Harry, u něhož to evokovalo vzpomínku na téměř totožný proslov slyšený před lety, a znovu Ronovi zasalutoval.

Ron se zapýřil a ztratil nit. Zadíval se znovu na nákresy hustě pokryté mnohobarevnými klikyháky.

„Dobře, takže to všichni chápete,“ odtušil už méně razantně. Harryho zajímalo, jestli k tomu dvojčata svého brášku nenavedla. Jestli jo, tak zaplatí. „Jdem se ven zahřát.“

„Konečně,“ ozvalo se někde zezadu a Harry se uchechtl.

Kopl do sebe zbytek kafe a nechal zmizet hrnky, za což sklidil nemálo protestů.

„Nemůžete lítat s pitím v ruce!“ okřikl nespokojence. Dohnal Rona a pleskl ho po zádech: „Seš na nás drsnej, kápo.“

„Hmm,“ broukl Ron nejistě, „omlouvám se.“

Harry se jen zasmál: „Nech to plavat. Vždyť to máš za úkol – honit nás jak nadmutý kozy. Před pár minutamas byl hotovej Wood číslo dva.“

„Vážně?“ rozveselil se Ron, kterého to přirovnání potěšilo.

Harry naskočil na koště a s úsměvem na líci vzlétl. Zakroužil nad hřištěm a znovu se spustil k Ronovi: „Vážně, Rone. Před pěti lety, když byl podruhé kapitánem, nám říkal v podstatě totéž. A pak přišel o většinu prvního zápasu – vidíš, vlastně byl taky brankář – schytal to po pár minutách potloukem do hlavy.“

Ron na Harryho němě zíral, jestli to myslí vážně, ale ten už byl zase ve vzduchu. Ginny stála na trávníku u bedny s famfrpálovými koulemi. Kopnutím ji otevřela, vypustila zlatonku, uvolnila potlouky, vzala si camrál a naskočila na koště. Během chvilky se rozeběhl regulérní zápas mezi dvěma týmy, z nichž ovšem jeden měl o střelce míň.

Ostatně Harry si hry nevšímal. Jakmile Ginny nechala vzlétnout zlatonku, Harry se upnul výhradně k tomu drobnému zlatému míčku... který začal světélkovat. Byl výtečně viditelný, kamkoliv se vydal, například právě teď se pokoušel schovávat nad Havraspárskou tribunou, jenže Harry ho stejně viděl.

Naschvál vyrazil opačným směrem, jenže jeho mysl zůstávala se zlatonkou spojená.

Zkusil odvrátit pozornost k něčemu jinému: upnul se na potlouky.

Vražedné koule okamžitě začaly poslušně světélkovat, Harry je byl nyní schopen sledovat stejně dobře jako zlatonku. Vyletěl vysoko nad herní plochu a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl... nádech a výdech... nádech a výdech. Oči otevřel, až když se mu podařilo odblokovat auru okolo kouzelného herního náčiní.

Chvilku si jen tak blbnul ve vzduchu, spouštěl se níž, aby pád v posledním okamžení vyrovnal, zkoušel vývrtky a zákruty, prudké obraty i let hlavou dolů. Vmísil se mezi střelce a odrážeče a překazil pár rozehraných útoků. Jenže jakmile se rozhlédl po zlatonce, začala ta mrcha zase zářit.

„Sakra!“ zaklel na adresu své štěstěny. Vždycky měla něco v zásobě.

Zprudka vypustil vzduch z plic, přistál, seskočil z koštěte a potlačil nutkání rozdupat ho na drobno. Koště za to nemohlo, a navíc to byl dárek od otce... první dárek, který mu dal. A tak veškerou vervu vložil do verbálních projevů. To, co se mu řinulo z úst, by nejspíše donutilo McGonagallovou nabrat odstín dobře vyzrálého rajského jablíčka, ačkoliv by pravděpodobně dobré polovině nerozuměla, neboť kletby byly pronášeny v mnoha rozličných jazycích.

„Ty, Harry?“ nadhodil Ron z bezpečné vzdálenosti několika kroků.

„Co je!?“ štěkl jmenovaný. Pak mu došlo, že na něj všichni zírají. Okolo něho se vzdouvala nekontrolovaná magie, uvolňovala se vlnu za vlnou. Zavřel oči a násilím se zklidnil. Stáhl magii zpět do sebe, jenže palčivý vztek se mu uhasit nepodařilo. Pohlédl na svého nejlepšího kamaráda: „Zlatonka je právě za profesorskou tribunou a míří vzhůru. Teď se dostala před ni a stočila se nad střed pole.“

Harry se nedíval do sektoru, v němž se pohybovala. Ronovi se do tváře vkradla směsice údivu a obdivu. Harry naskočil na koště a rozlétl se za zlatonkou. Chytil ji v plné rychlosti, a aniž by zpomalil, vrátil se znovu na zem. Sesedl a podal zmítající se míček Ronovi.

„A víš, že není zlatá?“ hořce zavtipkoval. „Je zelená.“

Sklonil hlavu, popadl koště a vyrazil k hradu doufaje, že ho nikdo nebude sledovat. Zamířil rovnou k pokojům McGonagallové a zaklepal na dveře. Když se nedočkal odezvy, zabušil znovu, o poznání výrazněji.

Otevřela oděná do županu přehozeného přes dlouhou noční košili, na nohou trepky. „Něco se stalo na hřišti, Harry?“

„Přišel jsem podat oficiální výpověď z nebelvírského famfrpálového družstva, madam,“ oznámil chladně, formálně a pokud možná bez emocí.

McGonagallová se na něho chvilku upřeně dívala, snad si přebírala, jestli dobře slyšela, pak ho pozvala dál.

Zavrtěl hlavou: „Teď raději ne.“

„Mohu vědět proč?“ zeptala se s mnohem větší starostlivostí, než na jakou byl od ní Harry nachystaný. Hrozilo, že se prolomí skrze pracně vztyčenou bariéru, ale on se nehodlal složit tady před ní.

„Cítím zlatonku,“ vysvětlil bezvýrazně. „Mám nespravedlivou výhodu oproti ostatním hráčům. Nikdo by proti mně neměl nejmenší šanci, madam.“

Harry předpokládal, že jeho dlouholetá kolejní vedoucí pochopí bez dalšího vysvětlování, že jeho formálnost je obrannou slupkou proti zuřivosti či pláči, které svorně číhaly na příležitost.

Zvolna přikývla. „To je mi líto, Harry. Mám ti sehnat Severuse?“

Zavrtěl hlavou, tu ránu nemohlo zacelit žádné vlídné slovo. V páťáku alespoň neměl na výběr; tohle bylo horší, mnohonásobně horší, než když se po něm Umbridgeová vozila. Nyní se musel svého největšího školního potěšení vzdát dobrovolně.

„Dáme si lekci?“ nabídla vlídně.

Bylo to od ní velice pozorné, poskytnout mu náhradní rozptýlení, jenže on se nemohl v danou chvíli soustředit na přeměnu. Znovu zavrtěl hlavou, omluvně na ni pohlédl a odkráčel. Nechala ho jít beze slova, ale neslyšel, že by zavřela dveře.

V minulých letech nebral na vědomí, že se může na svou kolejní vedoucí obracet v těžkých chvílích, a teď toho litoval. V soukromí nebyla zdaleka tak přísná a strohá, jak se jevila. Uměla se uvolnit, když chtěla, dokázala být starostlivá a laskavá, téměř mateřská.

Vydal se na jediné místo v budově, kde mohl dát průchod svým citům, aniž by způsobil rozsáhlou destrukci. Přecházel sem a tam před tapisérií Barnabáše Blouznivého.

„Potřebuju bezpečný úkryt, místo, kam mohu jít, kde nikomu neublížím,“ opakoval si třikrát, při každém průchodu před zdí. Snažil se představit si požadovanou místnost co nejpřesněji.

Ve zdi se objevily hladké, elegantní dveře z masivního dřeva, vycíděné do vysokého lesku. Neměly kliku, samy se před ním otevřely. Vešel a zjistil, že se nachází uvnitř silnostěnné skleněné cely umístěné v obrovském prostoru.

Sklopil bariéry, každou jednu z nich, a klesl na kolena. Vydal ze sebe táhlý řev, neartikulovaný pravěký vřískot frustrace a zuřivosti. Vykřičel v něm všechen hněv, vinu, zmarněné touhy. Vzpomínal na vše zlé, co se mu kdy stalo, na každou potíž. Na špatné zacházení Dursleyových, na ředitele, co ho rozčiloval už prostou existencí. Na všechny mrtvé, které viděl naživo, i na ty, o niž se mu za nocí zdávalo. Pak si vzpomněl na Charlieho a udeřil pěstí do podlahy. Další ranou ocenil stále nemotorný vztah s vlastním otcem.

Napětí vzrůstalo, cítil divoce vířící magii, jak vyplňuje téměř celý prostor cely. Její vlákna jasně zářila, víc než si pamatoval z přechozích zkušeností, doslova oslepovala. Křižovatky magických toků v jeho těle pulzovaly a vysílaly další a další vlny magie – omotávala ho, vinula se k němu, až ho posléze zvedla na nohy.

Vidiny všeho, co kdy musel obětovat, včetně dětství, které ho minulo, mu bušily do spánků následované představami toho, o čem věděl, že zanedlouho také padne na oltář. Náhle toho bylo víc než příliš, vyvalila se poslední vlna magie doprovázená finálním výkřikem.

Třeskot tříštěného skla byl očistný a ohlušující zároveň. Úlomky se od Harryho rozlétly rychlostí kulky z mudlovské zbraně, aniž by ho jediný zranil. Zvuk rychle odumřel. Víry magie zmizely.

Harry se zhroutil na zem jako hadrová panenka. Objal se rukama, zhluboka dýchal a snažil se dát dokupy. Nezbyly mu už žádné emoce, vydal se z poslední. Vlasy se mu zplihle lepily k čelu. Teď toužil už jen spát a nic nevědět. Pokud by požádal, místnost by mu poskytla postel i úkryt před celým světem, jenže Harry věděl, že to nesmí.

Vstal, opustil Komnatu nejvyšší potřeby; napůl předpokládal, že před ní najde polovinu sboru a kompletní nebelvírský famfrpálový tým, jak ho úzkostně očekávají, jenže chodba byla prázdná. Procházel tichými koridory, většina osazenstva hradu ještě dřímala. Nohy ho donesly před vstup do věže, ale u obrazu zaváhal. Tady být nechtěl.

Vše mělo svou vlastní auru. Každičký kámen zářil magií vloženou do něho zakladateli a stovky let přiživovanou procházejícími studenty a učiteli. Zřetelně viděl i skryté průchody, neobtěžoval se obnovováním bariér. Celý svět se před ním rozvíral, na kolejích to vřelo, emoce probouzejících se studentů se vynořovaly z ticha spánku.

Otočil se na patě a začal se proplétat chodbami, žádné ze schodišť ho nezaneslo, kam by nechtěl. Dospěl ke dveřím, o nichž většina studentů neměla ani zdání, koneckonců byly kryté sochou, stejně jako vstup do ředitelny.

„,“ šeptl Harry. Malfoy musel nad Hermioniným výběrem hesla pro tento měsíc nadávat jako špaček. Vstoupil do obýváku přiděleného společně primusovi a primusce s jasnou nadějí, že pak budou snáze spolupracovat. Místnost byla obsazena Malfoyem.

„Pottere, vypadáš jako kýbl sraček,“ usoudil Malfoy pozorně. Harrym zacloumala směska starostlivosti a zhnusenosti, zvyk je železná košile. Malfoy také světélkoval, jeho magie vykazovala velký potenciál, obdobný jako u Harryho otce.

„Taky tě rád vidím, Malfoyi,“ vymáčkl ze sebe Harry a zaklepal Hermioně na dveře.

Zhouply se v pantech a odhalily navrčenou Hermionu v županu, s ručníkem omotaným okolo hlavy. Zaostřila na Harryho, viditelně spolkla protesty, vtáhla ho dovnitř a zavřela za ním, když předtím ještě mávla Malfoyovi na pozdrav. Hemiona zářila mnohem jasněji než Malfoy se Snapem, i když zase ne tolik jako Harry.

„Harry, co se stalo?“ zkoumala, zatímco ho směrovala k posteli, kde se smotal na přehozu do klubíčka, a sama se usadila vedle něho. „Nemáš mít trénink?“

„Rezignoval jsem,“ řekl mrtvě.

Cítil emoce, které v závratném tempu zazmítaly jeho kamarádkou. Zapřemýšlel, jestli její myšlenky dokáží pádit stejně svižně jako její city. Netroufl si k ní vzhlédnout a pro jistotu se odtáhl z dosahu.

„Nic víc tě nepálí?“ vyzvídala něžně. Také byla rozčilená – bolelo ji, když ho viděla takto.

„Zmohlo mě to, Miono,“ zamumlal do pokrývky. „Byla to řádná rána pod pás. Jsem vyřízenej, můžu se tu vyspat?“

Začal vztyčovat ochranné valy, zdi, které ho chránily před světem. Bylo fajn na chvíli se od nich oprostit, jenže současně to působilo děsuplně a tíživě: cizí pocity se na něho sápaly ze všech stran, ale nebyly nezvládnutelné – viděl je a ukočíroval je. Kdyby vkročil neodcloněný do jídelny, zbláznil by se z toho, ale takto po ránu, když hrad ještě dřímal, to byla ohromující zkušenost.

Na čele ucítil polibek a pak už se nechal zalít temnotou nevědomí. Slabě si byl ještě vědom kouzel, která jej obklopila. Byl nadzvednut a uložen pod přikrývku, pod hlavu mu vklouzl měkký polštář, do něhož se vděčně zabořil. V poslední vteřince se ještě podivil, jak to přijde, že její ložnice voní daleko lépe než ta jeho.

„Von je zalezlej v tvý posteli!“ zaječel Ron ublíženě. Trénink už zřejmě skončil a Ron se vydal po jeho stopách. Byl zvědav, kolik času mu zabere ho vyčenichat.

„Seš jak malej, Rone!“ štěkla na něho Hermiona tiše. Tiché nadávání v Hemionině podání znělo opravdu zajímavě. „Přišel sem a vypadal hůř, než jsem ho kdy viděla, když tedy počítám ty stavy, kdy byl při vědomí. Nevzpomínáš si snad, jak se cítil, když mu Umbridgeová zakázala famfrpál?“

„Jasně, že si to pamatuju!“ Ron přešel do obrany.

„Tak zapoj mozek!“ zasykla. „Tentokrát byl přinucen vzdát se dobrovolně hry, kterou miluje a která mu bude chybět! A čistě pro tvou informaci: usnul na přehozu, pod peřinu jsem ho šoupla já.“

„Omlouvám se, Miono, to jen že...“ Ron se pokoušel odprošovat i vysvětlovat najednou.

Harry se zavrtěl, než se situace vyvine natolik, že by se jeho probuzení stalo silně nespolečenským. „Hele, Rone, já ti píchám bráchu, ne holku. Kdybych si začal s Hermionou, to by bylo jako... kdyby ses vrhal na Ginny.“

„Blééé... Harry, jak můžeš něco takovýho vypustit z pusy?“ Ronovo znechucení bylo tak silné, že z toho měl Harry málem žaludeční problémy.

Raději hbitě posílil bariéry, což se mu okamžitě vyplatilo, neboť mu Hermiona bez varování prohrábla vlasy. „Proč to všichni dělaj?“

„Cožeco?“ nechápala Hermiona, která se začala věnovat stlaní.

Harry se posadil a protáhl si krk. Projel si rukama vlasy, takže se rozježily ještě hůř, než mívaly ve zvyku. „Ty, paní Weasleyová, Ginny, Poppy, táta, Charlie. Všichni máte neodbytné nutkání mi uhlazovat vlasy. Je to marný.“

„Už je ti líp?“

Oba ignorovali Rona, který si v koutě tiše žbrblal.

Harry přikývl: „Díky za postel. Do věže jsem nemoh´ a tátu jsem děsit nechtěl.“

„Takže je to natuty?“ připojil se Ron ke konverzaci. „Úplně určitě?“

„Jo, Rone,“ Harrymu se zase sevřelo srdce. „Nebylo by fér, kdybych hrál.“

„No, já tě z družstva docela nepropustím,“ vyhlásil Ron rázně.

Harry povytáhl tázavě obočí, Hermiona taktéž. „Hrát nemůžu.“

„Ale furt s námi můžeš trénovat,“ nezaváhal Ron. „Potřebuju někoho, kdo se bude věnovat novému chytači, když odcházíš, a to je práce spíš pro tebe než pro mě.“

„Nejsem si jistej...“ představa tréninků s týmem nenásledovaných účastí v zápasech nebyla o moc lákavější než varianta načisto s tím seknout.

„Prosím, Harry?“ pronesl Ron bez náznaku soucitu. „Potřebuju tě. Všichni tě potřebujeme.“

Harry kývl na souhlas a sklopil hlavu. Ron skočil na postel vedle něho a praštil ho do zad. Hermiona se usadila mnohem elegantněji a potřásla nad nimi hlavou.

Harry zavětřil a nakrčil nos. „Hele, Rone, nemohl by sis laskavě nejdřív dát sprchu?“

Naplocho do tváře ho zasáhl polštář. Harry se nechápavě podíval po šklebícím se Ronovi. Už párkrát zaslechl slovní spojení „polštářová bitva“, ale nikdy nebyl přítomen praktické ukázce. Základní princip pochytil hravě: natáhl se za sebe a poduškou vyproštěnou zpod přehozu majzl Rona po hlavě. Ten bez váhání odpověděl stejnou, jenže Harry se shýbl a letící polštář přistál Hermioně na založených pažích.

Zpražila je pohledem, švihla hůlkou a vmetla jim dva polštáře do tváří. Oba se zaksichtili a během chvilky se vzduch zaplnil létajícími polštáři a rozjařeným jucháním tří puberťáků. Jeden povlak nevydržel a trousil všude po místnosti bílá pírka.

„Co to tady vyvádíte?“ prořízl vzduch Malfoyův hlas.

Hermiona, Ron i Harry se váleli po zemi v záchvatech smíchu, které jim pomalu nedovolovaly zvednout ruku a hodit polštář po soupeřích. Všichni byli pokrytí peříčky, měli je zamotané ve vlasech i přichycené na oblečení. Pokoj vypadal jako zachumelený.

„Co myslíš, Malfoyi?“ odpověděl Ron na otázku otázkou jasně naznačující, že přítomný zmijozel je idiot. Pak se široce zazubil: „Dáváme si čaj.“

„Jste doložitelně šílení,“ usoudil Malfoy s mírným úsměškem. „Všichni tři.“

Podívali se po sobě a jako jeden muž mu trojhlasně odpověděli: „Taky tě máme rádi, Draco!“

Plavá obočí se vyklenula v elegantním oblouku, Malfoy jedním pohybem smetl bílé pírko, které si dovolilo se snést na jeho rameno oděné do temné černi, a opustil místnost za tichého mumlání: „Poťachtaní nebelvíři.“ Dveře za ním zapadly.

Jen byl pryč, Harry párkrát mávl dlaní, čímž uvedl ložnici do perfektního pořádku. „Abychom nepřidělávali skřítkům práci.“

„Uzavřeli jsme dohodu,“ oznámila Hermiona pyšně. „Oni nejsou zodpovědní za čistotu této místnosti a já se je nebudu snažit propouštět z Bradavic.“

Harry vyklenul obočí dočista po malfoyovsku a spráskl dlaně. „Výtečně, Hermiono. Jsem ohromen.“

Jen se na něho zakřenila a poděkovala mu za úklid peří. Posnídali u ní v pokoji, o bohatost tabule se postarali Harry s Hermionou. Po jídle se Harry odporoučel, cestou varoval Malfoye, ať ty dva teď delší dobu neruší, odebral se do své ložnice, napsal vzkaz otci, pověřil Hedviku jeho doručením, posbíral knihy, pár pergamenů a per a vyrazil do knihovny věnovat se úkolům.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-