Preklady fanfiction Harryho Pottera

Dostat se z šedé

Scattered Logic

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin

Žánr: Romance/humor

Poznámka autorky: Název (PP: v angličtině „Out of the Grey“) je ovlivněný mojí oblíbenou HP ff povídkou „In the Grey“ od sethnaht.

Originál: http://www.digital-quill.org/viewstory.php?sid=1253

Prohlášení: Všechna práva náleží JKR.

Hermiona byla potichu, když utíkala. Nikdy to nestihla k hlavním dveřím, aniž by byla chycena, a přemístit se pryč nebyla schopná. Přitiskla se k hrubým stěnám chodby, hluboko do stínů. Za sebou slyšela volání svého jména – hravé, ale přesto se špetkou zlosti.

Konečně uviděla svůj cíl, a tak posledních pár kroků běžela, aby mohla zaklepat na dřevěné dveře. Ten požadující hlas volající její jméno se blížil a ona už málem rezignovala a nechala se chytit, když se dveře před ní otevřely a ona se dívala do podezřívavých černých očí Severuse Snapea, který na ni mířil hůlkou.

„Poutá vás ke mně životní dluh,“ řekla Hermiona rychle. „Chci ho splatit. Pusťte mě dovnitř.“

Zamračil se. Pohledem se zaměřil na ni a pak na chodbu, kde hledal nějaké nebezpečí. Když se chodbou znovu rozlehl ten hlas, porozumění blýsklo jeho očima. Podrážděně sklonil hůlku, otevřel dveře a ustoupil jí z cesty, aby mohla vejít.

Jen co byla vevnitř, Hermiona za sebou zavřela dveře a s povzdechem si o ně opřela hlavu. Byla v bezpečí.

No… možná bezpečí nebylo to správné slovo.

Narovnala se v ramenou a otočila se čelem k mračícímu se Snapeovi.

„Vysvětlení, slečno Grangerová,“ požadoval. „Hned.“

„Měl byste být nahoře, víte,“ promluvila. „Je páté výročí porážky Voldemorta. Pamatujete? Je tam oslava.“

Založil si ruce na prsou a přimhouřil na ni oči.

Povzdechla si. „No dobře. Kdykoli Ron vypije víc jak dvě sklenice šampaňského, rozhodne se, že k sobě prostě patříme. Úplně zapomíná na to, že jsme se spolu snažili chodit a že jsme se navzájem akorát ničili.“

„Tak proč nepoužít něco z té pověstné nebelvírské odvahy a neodpálkovat ho?“

Znovu si povzdechla. „Protože je to můj kamarád a já ho nechci zranit. Zítra, až bude střízlivý, bude všechno zase v pořádku.“

„Takže jste se rozhodla mrhat vaší kolekcí životních dluhů – a vůbec nepochybujte o tom, že teď ten svůj už považuji za splacený – tím, že se schováte před Ronaldem Weasleym v mých pokojích?“ Jeho tón jasně ukázal, jak velký je podle něj blázen.

„Tady mě nikdy hledat nebude,“ pokrčila rameny. „Nikdy jsem si nemyslela, že by se to vůbec jako životní dluh mělo počítat. Udělala jsem jen to, že jsem vás vzala na ošetřovnu. Madame Pomfreyová byla ta, co do vás dostala ten lektvar.“

„Dělala svoji práci. To vy jste neměla žádnou povinnost, abyste šla zpět do Chroptící chýše, abyste mě zkontrolovala. V kouzelnickém světě se to počítá jako životní dluh,“ prohlásil neochotně. Ukázal na dvě židle u krbu. „Sedněte si tam a buďte zticha. Čtu si a ani trochu si s vámi nechci povídat.“

„Samozřejmě,“ zamumlala Hermiona. „Ani ve snu by mě nenapadlo vás rušit.“

* * * * *

Severus udělal podrážděné gesto. „Ramon Lull byl zmatený mudla, který strávil celý život tím, že se snažil prokázat existenci Boha. Ta jeho Ars Magna nebyla nic jiného než sbírka idiotských nápadů. Rozhodně pro něj není žádné místo v diskuzi o lektvarové historii.“

Hermiona netrpělivě zakroutila hlavou. „Lull byl první, kdo uplatnil systematickou logiku v alchymistické teorii, dokonce ještě před Nicholasem Flamelem. Ta logika se obecně přenesla i do lektvarů.“

Snape se zamračil. „Připomeňte mi, proč jsem vám vůbec ty dveře otevřel?“

„Dlužil jste mi a já chtěla vstoupit,“ odpověděla pohotově, než si usrkla z whisky.

„A vy jste slíbila, že mě nebudete rušit,“ vyštěkl. „A protože jste se courala po místnosti a dotýkala jste se mých věcí…“

„No, ale to byl ten největší lotroskop, jaký jsem kdy viděla,“ přerušila ho a ukázala přes celou místnost.

„…prohrabovala mé knížky…“

„Máte tolik krásných knih,“ stočila pohled plný obdivu na jeho knihovnu.

„…sama si nalila whisky…“

„Ale vám jsem dala taky sklenici.“ Ukázala na stůl mezi nimi, kde u jeho lokte ležela sklenice. „Ze které pijete, jestli můžu dodat.“

„…hádala se se mnou o těch nejtriviálnějších tématech…“

„Já teda vůbec Twitterbalmovo pojednání o Tasmánských kapraďorostech nepovažuju za triviální,“ ušklíbla se.

„… a celkově obtěžovala svou přítomností,“ dokončil.

Hermiona se podívala po pokoji, na krb, v němž vesele praskalo, a pak se otočila zpět na muže pohodlně sedícího vedle ní.

„Strávila jsem zimu ve stanu s dvěma kluky, kteří střídavě fňukali a vypouštěli ze sebe plyny,“ prohlásila. „To bylo na obtíž; tohle je v porovnání s tím jen klidný večer. I když teď naprosto chápu, proč jste nešel na tu oslavu, teď, co jsem tady, mám o dost příjemnější večer.“

„I když mě nepřekvapuje, že Potter a Weasley jsou plní plynů, tak to byl můj klidný večer. Ne váš,“ Severus se podíval na hodiny. „Oslava už musí končit. A jestli ne, tak jsem si jistý, že Weasley už bude buďto v bezvědomí, nebo bude obtěžovat svou přítomností jinou ženu. Takže vypadněte, slečno Grangerová.“

„Jste si jistý, že nechcete další sklenici whisky?“ zeptala se s úsměvem. „Viděla jsem, že máte kopie Radleyových tlumočících run a v Egyptě nedávno ve vykopávkách objevili…“

„Ven!“ vstal a ukázal na dveře.

Když vyšla ven, otočila se k němu. „Vážně jsem si to dneska užila. Nechtěl byste si to zopakovat?“

Nevěřícně na ni koukal. „Musíte být šílená.“

„Příští týden ve stejný čas?“ usmála se na něj s nadějí v očích. „Přinesu večeři.“

Severus jí práskl dveřmi před očima.

„Nesnesitelná holka,“ zamumlal.

* * * * *

Příští sobotu večer Severuse překvapilo klepání na dveře. S hůlkou pevně v ruce je prudce otevřel.

Stála tam Hermiona se zářivým úsměvem a taškou z nějakého bistra. „Máte rád kari?“ zeptala se a zvedla tašku.

„Proč tady jste?“ zamračil se.

„Řekla jsem, že přinesu večeři.“

„A já odmítl.“

„Vlastně ani ne. Práskl jste mi dveřmi před nosem, ale prakticky jste neodmítl.“

Ušklíbl se. „Sice se budu opakovat…“ A opět dveře zabouchl.

* * * * *

Příští sobotní večer na jeho dveře zaklepala znovu.

„Thajská kuchyně?“

„Proč jste tak odhodlaná dát si se mnou večeři, slečno Grangerová?“ zeptal se.

„Protože jste inteligentní a zajímavý a prosím, říkejte mi Hermiona.“

„Běž pryč, Hermiono.“

* * * * *

A příští týden.

„Kuře vindaloo?“

* * * * *

Následující ráno zamířil Severus do Minerviny kanceláře. Neděle obvykle nebyly moc náročné a zaměstnanci nebyli povinni jíst ve Velké síni. Věděl, že Minerva obvykle snídala u sebe. Jen co byl uvnitř, vrhl kradmý pohled na obraz ředitele Brumbála a lehce si povzdechl, když zjistil, že spí. Pořád mu nebylo moc příjemné mluvit s bývalým ředitelem.

Jak očekával, Minerva seděla u svého malého jídelního stolku v rohu místnosti.

„Dobré ráno, Severusi. Dal by sis čaj? Toast?“ Minerva ukázala na podnos s čajem na stole.

„Ne, děkuji.“ Stál s rukama za zády a díval se na ni. „Nejsem tady, abych snídal.“

„Tak proč tedy? V neděli si obvykle trochu přispíš, že?“

„Chci, abys Hermioně Grangerové zakázala vstup do Bradavic.“

Minerva zvedla toust a začala si ho mazat máslem. „Proč bych to měla dělat?“

„Protože je otravná,“ vyštěkl.

Minerva se slabě usmála. „Severusi, kdybych sem zakázala vstup každému, kdo ti přijde otravný, nikdo by tu nezbyl. Proč s ní prostě nepovečeříš? Možná ti její společnost přijde milá.“

„Takže ty o tom víš?“

„Jistě. Kam si myslíš, že jde potom, co ji pošleš pryč? To jídlo jsem si opravdu užila, i když to kari na mě bylo až příliš kořeněné.“

Zmateně se posadil naproti ní. „Ty jí dovoluješ, aby mě obtěžovala?“

Na okamžik Minerva stáhla rty k sobě. „Tak to vidíš?“

„Jak jinak?“ I když předtím odmítl, nalil si šálek čaje a vzal si z misky kousek slaniny.

Minerva k němu misku posunula blíž. „Já nevím, možná by ses na ni měl koukat jako na někoho, kdo se s tebou snaží spřátelit? Říkala, že si rozhovor s tebou velmi užila.“

Posunul misku zpátky. „Co dalšího o mně řekla?“

„Jen to, že doufá, že ohledně té večeře změníš názor. Nepomlouváme tě, jestli se ptáš na tohle.“

„Já jen nevím, co po mně chce.“ Frustrace se dotkla jeho hlasu.

„Myslím, že tvoji společnost. Je osamělá,“ odpověděla mu.

„Osamělá?“ ušklíbl se Severus. „Je neustále obklopená Weasleyovými a Potterovými. Rozhodně netrpí nedostatkem společnosti.“

„Ano,“ přikývla Minerva. „Je obklopena společností těch, jejichž základním tématem rozhovoru jsou děti, vnoučata a famfrpál. S Teddym Lupinem, Harryho a Ginniným novým miminkem a Billovou Viktorií není nedostatek dětí k diskuzi a víš, jak rodiče a prarodiče dokážou být na své maličké pyšní. Samozřejmě, že když je tohle téma unaví, vždycky můžou začít s famfrpálem. A to je velmi strhující téma pro někoho, kdo se o tu hru ani trochu nezajímá. Nemůžu si představit, proč se Hermiona cítí osamělá.“

Severus převrátil očima. „Měla bys sarkasmus přenechat někomu jinému. Nesluší ti.“

Minerva položila svůj šálek a chvíli ho přes své brýle jen pozorovala. „Severusi, podle mého názoru jsi na ni příliš nevrlý a ona je moc veselá na tebe. Ale zaujal jsi ji, a to bys měl brát jako kompliment. Jestli jsi spokojený se svým životem, tak ji klidně posílej dál domů. Ale,“ její pohled se přiostřil, „jestli si myslíš, že chceš víc, než pár rozhovorů ve sborovně o studentech a famfrpálu a občasnou návštěvu v domě Rozpustilého veselí u Madam Frannie, tak bys možná měl dát Hermioně šanci.“

Severus zvedl obočí. Neuvědomil si, že Minerva věděla o jeho návštěvách v tom zařízení. Trochu se začervenal a odkašlal si. „Hermiona je na mě příliš mladá.“

„Ne,“ odporovala mu Minerva. „Ty jsi příliš starý na ni, v tom je rozdíl. Někdy si myslím, že ty jsi ten nejstarší pětačtyřicátník, jakého jsem kdy potkala, ale v jiném pohledu jsi rozhodně ten nejmladší.

Zamračil se, když Minervin výraz změkl. „Minulost je pryč, Severusi. Pokud o Hermionu opravdu nemáš zájem, ujistím se, že už nikdy na tvé dveře nezaklepe. Ale doporučuji ti, abys o tom dlouze a usilovně přemýšlel, než se nějak rozhodneš. Buď si jistý, že je to Hermiona, kterou odmítáš, spíš než vzpomínku na někoho, kdo už je dávno pryč.“

Zbledl. Když promluvil, byl to napjatý šepot. „Opatrně, Minervo.“

Minervin úsměv byl smutný. „Nechci ti způsobit bolest, ale Albus používal vzpomínky na Lily, aby tě kontroloval po dlouhá léta. Možná tehdy měl svoje důvody, ale já už dál ten nesmysl nebudu podporovat. Splnil si ohledně Lily svou povinnost; je čas to nechat jít. Když si přišel od Munga zpátky sem, slíbila jsem si, že udělám cokoli, abych ti pomohla zapomenout na tvou minulost. Přiznávám, že jsem neměla moc úspěchu, ale Hermiona je zcela něco nového. Nechce po tobě, aby sis ji vzal, Severusi, chce jen, abys byl její přítel. Ale pokud si seš jistý svým životem, tak slibuji, že jí řeknu, aby za tebou přestala chodit. Jen neudělej chybu jen pro to, abys mohl jet ve svých vyjetých kolejích.“

* * * * *

V pátek odpoledne se zúčastnil tradiční porady a nenápadně se vrtěl na židli, aby se mu zadek úplně neotlačil. Jen napůl poslouchal Kratiknota, který drmolil o nutnosti rozšíření osnov na OVCE. Aby se neunudil k smrti, přemýšlel, která z kleteb, které se nepromíjejí, by se hodila na kterého kolegu.

Avadu pro Kratiknota. Ten tu klapačku nikdy nezavře. Jeden ne moc dlouhý Crutiatus pro Hoochovou, protože už byl unavený z toho, jak si pořád stěžovala na zmijozelský tým, ale na druhou stranu to byla dobrá trenérka, takže by jí umožnil dál žít.

A Imperius pro ostatní. Podíval se na Prýtovou. Chtěl by po ní, aby začala s rozséváním ďáblova osidla mezi ty keře růží. To by studenti koukali, až by se tam příště chtěli muchlovat. Pak strávil pár chvil tím, že si představoval, jak Minerva stojí před bránou a přikazuje Hermioně Grangerové, aby šla pryč.

S myšlenkou na Hermionu se zamračil. Pracovala na oddělení záhad, ale on se nikdy neobtěžoval s tím, aby zjistil, co přesně pro ně dělala. Nesporně byla inteligentní a v rozhovoru nikdy nezůstávala pozadu. Rozhodně ji nezastrašil, spíš jen mávla rukou nad tím nejhorším, a na jeho kousavé komentáře reagovala pobaveným výrazem.

Kdy se ta Vševědka, kterou znal, změnila v ženu?

Po tom rozhovoru s Minervou ignoroval její varování tak, jak nejlépe mohl. Se svým životem byl spokojený.

Byl, že?

Podíval se na své spolupracovníky a zastavil se, když uviděl Binnse v rohu místnosti. Ten duch sotva kdy přispěl k rozhovoru, ale pokaždé přišel. I po smrti se nikdy nevyhnul plnění své povinnosti. Najednou Severuse začal škrtit límeček od košile a nemohl popadnout dech. To se z něj stávalo? Duch muže stále lpícího na povinnosti, kterou už dávno neměl? Pokoj s ním se zatočil a najednou se čas v něm protáhl v nepřetržitý proud šedé. Nekonečné zástupy studentů, nekonečné porady a občasné návštěvy ve vykřičeném domě, aby získal nějaké fyzické uvolnění, a chladné vzpomínky mu budou poskytovat jako jediné nějakou útěchu…  A to mělo být všechno?

Vyskočil na nohy a snažil se povolit si límeček. Ta hrozná šedá mu stále zůstávala v očích, usadila se v obličejích jeho kolegů a zanechávala po sobě stříbrný odstín.

„Něco musím udělat,“ řekl přiškrceně. Nebyl si jistý, jestli to říká jim nebo sobě, ale musel se dostat pryč z té místnosti.

„Severusi, jsi v pořádku?“ zeptala se ho Minerva s obavami.

„Je mi dobře.“ Nepodíval se jí do očí. „Jen jsem si vzpomněl, že ještě musím něco udělat.“

„Dobře,“ přikývla stále ještě s obočím nahoře. „Stejně už jsme skoro skončili.“

Severus přikývl a přinutil se k chůzi místo toho, aby z místnosti vyběhl jako blesk.

Když se dostal do svých pokojů, vzal si hrst letaxového prášku z krbové římsy a hodil ho do plamenů. Jen co se rozhořely, zvolal: „Hermiona Grangerová, oddělení záhad.“

Po krátké době se v plamenech objevil Hermionin obličej. Měla na sobě laboratorní plášť s jejím jménem vyšitým na kapse. Překvapeně zamrkala a pak řekla: „Profesore Snape?“

„Mám rád rybu s hranolky,“ vyhrkl. „A hráškové pyré.“

Její ústa se nejdřív zaokrouhlila do překvapeného O a pak se pomalu usmála. „Tak tedy rybu s hranolky. A hráškové pyré.“

Jednou přikývl a mávl hůlkou do ohně, čímž přerušil jejich spojení.

Když se narovnal, dech se mu uklidnil a ta hrozná šedá pomalu ustupovala.

„Zatraceně,“ zamumlal si pro sebe. „Budu se s ní muset ještě jednou spojit, abych jí řekl, aby si vzala vlastní whisky. Přece nebude pořád ucucávat tu moji.“