Preklady fanfiction Harryho Pottera

Povolení k překladu: Ano 

Originál: http://www.fanfiction.net/s/8477704/1/Silence

Prohlášení autorky: Bohužel mi stále nepatří. 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Romance/Hurt/Comfort 

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 16+

Kapitol: 1

Slov: 8 389

Shrnutí: Ocenění za tisící komentář k povídce Honba za sluncem (Chasing the Sun); Hermiona je otrávená, že tak blízko konci školy nakonec obdržela trest, který se ale ukáže být tím, co ona – a také Snape – nevěděla, že potřebuje. Post-DH AU.

Varování: Nemravné. ÁÁÁCH. 

Poznámka autorky: Tento příběh je dárkem za 1000 komentářů k povídce Honba za sluncem, na prostou výzvu kamarádky frusie: „Trest.“ Zpracováno – ryzí, neslušná, lechtivá fantazie o školním trestu. Pokud nemáte rádi tento pár, nebo Hermionu stále jako studentku, i když dospělou, nečtěte.

Umístění do AU po Relikviích. Válka skončila a Hermiona se vrátila do školy do posledního ročníku, aby dokončila vzdělání a získala OVCE, jelikož my všichni víme, že to musela udělat. Severus přežil (přirozeně) a je zpět tam, kam patří, jako Mistr lektvarů.

Nechť se líbí.

„There are moments when silence, prolong'd and unbroken,
More expressive may be than all words ever spoken,
It is when the heart has an instinct of what
In the heart of another is passing…“

„Život přináší chvíle, kdy mlčení, klid a prodleva
dražší jsou nežli všechna světa slova.
To nastane, když srdce instinktivně rozpozná,
co druhým právě probíhá.“

Owen Meredith

XXX

Někdy se posledních pár let zdálo jako sen.

Hermiona se krátce rozhlédla po třídě, a pak s lehkým zavrtěním hlavy vrátila oči zpět k práci. Onen loňský rok strávila na útěku před lovci a Smrtijedy sem a tam po celé zemi, sotva krůček před neustálou hrozbou polapení. Se svými nejlepšími kamarády se pokoušela najít a zničit zbývající viteály, i když netušili, kde se nacházejí. Fénixův řád se zatím po Brumbálově smrti ve zmatku rozpadl a její rodiče odjeli do Austrálie, aniž by si pamatovali, kým ona je.

A teď, na konci druhého pololetí, si vypisovala poznámky z léčivých lektvarů a připravovala se na OVCE, jako by se nic nestalo.

Jisté věci však byly nesporně zvláštní. Pro začátek zde byla v současné době nejstarší studentkou, téměř s dvouletým náskokem. Stejně jako ostatní si mohla vybrat. Mohla se do Bradavic na poslední ročník vrátit a složit tak zkoušky. Nebo mohla obdržet přibližné hodnocení založené na předchozím akademickém výkonu a jako ověnčená válečná veteránka pak nastoupit do práce, která by se jí líbila.

Nikoho nepřekvapilo, že se rozhodla pro návrat a řádný postup; stejně tak nikoho nepřekvapilo, že byla jediná z jejího ročníku, kdo tak učinil. Většina o rok mladších spolužáků, bohužel i Ginny a Lenka, si zvolila se také nevracet, takže se zde ocitla doslova a opravdu sama. Ve skutečnosti se vrátila jen asi polovina bývalých studentů a jediní Zmijozelové na hradě byli mezi nově přijatými prvňáčky – celá kolej jednomyslně odmítla do Bradavic nastoupit, mnozí přešli do Krásnohůlek nebo Kruvalu. Kolovaly zvěsti, že se správní rada pokusila Zmijozel úplně zrušit a nechat jen zbylé tři koleje, ale ředitelka McGonagallová to odmítla.

Bradavice nešlapaly jako hodinky, ne tak jako dřív. Byl březen a teprve jen něco kolem jednoho měsíce od začátku školního roku; první pololetí prostě neproběhlo. Bylo třeba provést spoustu oprav, aby se odstranily známky boje, a také trvalo, než se našli všichni ti, co uprchli, nebo se ztratili, a než se zjistilo, kdo přežil. A všichni, učitelé i studenti, potřebovali čas na fyzické, ale i psychické zotavení se z války, aby se život mohl vrátit do normálu – v některých případech jedno pololetí pravděpodobně nestačilo.

Pomyslela si, že by tu s ní měli být Ron s Harrym. Bylo to tu bez nich divné. Ale vždy věděla, že je nebude schopná přesvědčit k návratu do školy, pokud nebudou muset. Bylo jednodušší se o to ani nepokoušet; vrhli se rovnou do Výcvikového programu bystrozorů a zdálo se, že zazářili. Stejně by je zde nic nedrželo – Harryho oddanost hradu nepotřebovala jeho fyzickou přítomnost, navíc byl poznamenaný vzpomínkami na bitvu. Kam šel Harry, Ron jej následoval – ona a Ron vydrželi spolu jen do jejích devatenáctin v září. Při zpětném pohledu byl jejich rozchod nevyhnutelný – i bez traumat a ztrát z války se k sobě nehodili tolik, jak doufali. Jen se jí ulevilo, že zůstali kamarády, a byla to dobrá zkušenost. Občas jí chyběl, ale Harry víc; neměla si tady s kým popovídat.

Její bloudící myšlenky přerušil tichý hlas. „Slečno Grangerová.“

Překvapená Hermiona vzhlédla a zjistila, že učitel lektvarů stojí před jejím stolem. „Pane?“

„Položil jsem vám otázku.“

„Ne… neslyšela jsem vás, pane. Je mi to líto.“

Nastalo krátké a poněkud trapné ticho; nebylo překvapením, že jej neslyšela. Hlas profesora Snapea nebyl v těchto dnech o moc silnější než šepot – přímý následek Naginina vybraného chování; často bylo docela těžké ho slyšet, a to zejména pokud jste měli odpolední hodinu a on se celý den snažil ve třídách přednášet. Ale stejně ho neposlouchala; bylo teď pro ni občas těžké se delší dobu na něco soustředit.

„Zjevně ne,“ nakonec pronesl Snape. Sice mohl mít hlas téměř v háji, ale pořád si uměl udržet všechny možné odstíny chladného hedvábného podráždění a černé oči měl jako vždy tvrdé a bez výrazu. „Od svých studentů očekávám velmi málo, slečno Grangerová, ale trvám na věnování pozornosti.“

„Je mi to líto, pane,“ zopakovala a sklonila hlavu. Nemohla se mu už podívat do očí, ne že by to dřív bývalo snadné – pokaždé, kdy to udělala, vzpomněla si na Chroptící chýši a to, jak nahlížela Harrymu přes rameno. Tehdy měl oči skelné bolestí a odcházel z něj život.

„Teprve bude,“ odvětil s posměchem, když zase vzhlédla. „Trest, zde, dnes večer. Devět hodin.“ Otočil se na podpatku, odkráčel zpět do přední části učebny a pokračoval ve výkladu.

Tohle bylo další, co se změnilo, přemýšlela Hermiona, držíc hlavu skloněnou a snažíc se nečervenat při poslouchání jeho tichého hlasu. Nikdy dřív trest nedostala; jak šokující na někoho, kdo roky pobíhal kolem Harryho s Ronem. Sakra.

XXX

Přesně v devět hodin večer Hermiona váhavě zaťukala na pootevřené dveře do učebny lektvarů a nahlédla dovnitř. Snape pracoval u svého stolu; netrpělivě vzhlédl a prudce pokynul, beze slov ukázav na lavici přímo před ním. Zmatená se docela opatrně blížila; lavice byla prázdná, bez známek nějaké hrůzné a špinavé práce, kterou Snape obvykle za trest ukládal. Dveře se za ní zabouchly, až nadskočila; polkla a posadila se na naznačené místo. „Co jste chtěl, abych dělala, pane?“ zeptala se.

„Nic,“ odvětil tiše.

„Pane?“

Ušklíbl se na ni. „Nic, slečno Grangerová,“ zopakoval. „Budete sedět a budete zticha.“

Hermiona na něj dlouhou dobu zírala, než jí to došlo. Ty parchante, pomyslela si pochmurně s jistým znechuceným obdivem, když se mu oči zaleskly potměšilostí. Nemohl vybrat horší trest; nenáviděla nic nedělat. Zvlášť teď, kdy bylo její soustředění tak bídné; myšlenky se jí občas zatoulaly na nebezpečné území. „Jak dlouho, pane?“ zeptala se stroze, přičemž se co nejvíc snažila neukázat podráždění – raději by kuchala žáby.

„Přirozeně dokud neřeknu jinak,“ řekl svým měkkým, lehce nakřáplým hlasem. „Zticha a bez ošívání.“ Vrátil pozornost k psacímu stolu, zvedl opět brko a jal se ji ignorovat. Snažila se uvelebit a připravit se na opravdu strašný večer.

XXX

Když Hermiona s nadějí kontrolovala hodinky po době, která jí připadla jako několik hodin, zjistila, že uběhlo teprve patnáct minut. Přemýšlela, zda tento večer přežije bez ztráty rozumu. Rozhlédla se po místnosti – navzdory příkazu se nevrtět – ale kromě šestého ročníku s Křiklanem se tato učebna nezměnila od začátku jejího studia a nenacházelo se zde nic, co by už tisíckrát neviděla. Do Snapea by klidně řekla, že ji tady nechá dlouho přes půlnoc jen proto, že může. To jí ale moc nevadilo; stejně v tu dobu obvykle ještě nemohla usnout.

Nemajíc co dělat, ani na co se dívat, obrátila zrak zpět na Snapea. To bývalo riskantní – vždy věděl, že ho někdo sleduje; během let se naučila, že potřebovala-li položit otázku ohledně lektvaru, na kterém pracovali, a on nevěnoval pozornost, stačilo jen na něj zírat, dokud nevzhlédl – ale tentokrát si o to říkal. Dokonce i na jeho poměry to byl zlomyslný trest, i když svým vlastním zlým způsobem geniální.

Přinejmenším ji Mistr lektvarů ignoroval – nemohla by to zvládnout, kdyby měl z jejích nepříjemných pocitů škodolibou radost, ale soustředil se na práci a škrábání brku bylo jediným zvukem v tiché třídě. Po svém příchodu sem si nejdřív myslela, že známkuje eseje, ale zdálo se, že si k něčemu vypisuje poznámky. Občas se zastavil, aby zvážil to, co napsal, nebo něco vyškrtnul. Nabyla dojmu, že by se tomu věnoval, i kdyby ve třídě nebyla. Pak by však seděl pravděpodobně v kabinetě a ne v učebně.

Dokonce i teď Hermiona přemýšlela, že ten muž je naprostou záhadou. Navzdory všemu, co o něm zjistili ze vzpomínek předaných Harrymu, se Snape vůbec nezměnil. Byl stále tak přísný, chladný, sarkastický a neoblíbený jako vždy, a stejně tak k těmto faktům lhostejný. Zjevně už se s ním snažili o tom všem promluvit dva nebo tři členové Řádu – přirozeně včetně Harryho – a všichni byli naprosto zticha odmítnuti, ale jeho reakce se změnila do otevřené hrubosti, jakmile zatlačili. Zcela jasně nezamýšlel přežít svoji malou zpověď a teď byl odhodlaný předstírat, že se nic z toho nestalo.

Ani si nebyla jistá, proč je tady; zřetelně neměl rád své zaměstnání a to se také nezměnilo. Byla nakloněna uvěřit klepům, že McGonagallová neměla na výběr a požádala ho o návrat, protože žádný jiný bývalý Zmijozel nebyl ochotný zde učit – všichni byli překvapení Křiklanovým rozzlobeným prohlášením, že se nevrátí a nebude se pokoušet řešit následky poté, co celá jeho kolej byla nespravedlivě uvězněna během závěrečné bitvy jen proto, že byli Zmijozelové. Nikdo si předtím neuvědomil, že starý kouzelník má morální zásady. Další pověsti říkaly, že Snape neměl jinou možnost, než prosit o svoji starou práci, protože nikdo jiný by jej nezaměstnal. O tom Hermiona pochybovala – i kdyby jeho schopnosti a kvalifikace nestačily na to, aby si na živobytí vydělal kdekoliv jinde, jeho pýcha by mu nikdy nedovolila doprošovat se.

Pokud něco, pak dnes byl ještě méně populární, než byl dřív. Ano, teď všichni znali pravdu o tom, co se skutečně stalo – že ve skutečnosti všechny zachránil a že za to i strašlivě zaplatil – ale faktem zůstávalo, že spáchal některé opravdu úděsné věci. Ve škole byly děti, které mučil. Někteří z jejích kamarádů – Neville, Ginny, Lenka – potřebovali hodně lékařské péče, aby se zotavili z toho, co jim udělal. A pro sebe to zhoršoval kategorickým odmítáním si o tom promluvit. Dokonce zašel tak daleko, že uřknul pár reportérů z Věštce, když ho nechtěli nechat na pokoji, a vychrlil přehršel urážek na kohokoliv z Řádu, kdo se s ním pokusil zapříst hovor.

Snape se pohnul, čímž ji vyrušil; automaticky odvrátila zrak ve strachu, že by ztratil nervy, ale jelikož se nic nestalo, znovu skrze řasy vzhlédla. Setřepal z ramen hábit a nechal jej přehozený přes opěradlo židle, pak zajel prstem pod těsný límec kabátu a košile. Lehce za oblečení zatahal, jako by to mohlo pomoci, a rozepnul několik knoflíků na krku. Poté, co se šaty trochu pootevřely, Hermiona na jeho bledé kůži uviděla zarudlé stopy a překvapením zamrkala; neuvědomila si, že ještě nese jizvy po Naginině kousnutí. Strávila v kouzelnickém světě příliš dlouhou dobu, pomyslela si – příliš si zvykla na možnost všechno vyléčit. Pitomé, opravdu, vzhledem k jejím dvěma jizvám, které se úplně neztratily a vzhledem k poškození jeho hlasu, které ukazovalo, že se hrdlo nezahojilo. Nikdy dřív však o tom nepřemýšlela.

Když Snape vrátil pozornost k poznámkám, studovala jeho krk. Potlačila zachvění při vzpomínce, jak sledovali hada sápat se mu po hrdle. Zjevně zranění nebyla tak zlá, jak se zdálo, protože přežil, ale bylo tam tolik krve. A jak křičel… Ne. Nemysli na to. Hermiona byla zvyklá potlačovat nepříjemné vzpomínky a začala v duchu pevně odříkávat prvočísla. Soustředila se na to, dokud tlak v jejím krku nepřešel a znovu se neuvolnila.

XXX

Půl hodiny se vleklo nesnesitelně pomalu. Snape stále potichu pracoval; jednou či dvakrát se na ni podíval s mrzutým výrazem, řekl, aby se přestala vrtět, ale teď, když jej zase sledovala, zdál se zcela pohlcený svojí prací a skoro jako by nevěděl, že ve třídě někoho má – ne že by byla tak pošetilá, aby druhému věřila; koneckonců, byl to Snape. Vidět ho takhle bylo zajímavé, zvláštním způsobem; když nebyl jízlivý a neštěkal, vypadal skoro jako jiný člověk.

Právě teď se lehce mračil, ramena mírně shrbená, jak se skláněl nad poznámkami a nemyté vlasy si odhrnul z tváře a zasunul za uši; celý jeho postoj bylo jedno cílené, uvolněné soustředění. Dřív si mimoděk škrábal jizvy na krku, ne že by ho opravdu svědily, bylo to zřejmě jen ze zvyku, ale teď přestal a zaměřil se výhradně na svoji práci, zatímco brko skřípalo po pergamenu.

Hermiona pozorovala jeho tvář, teď zvědavě; stejně jako ostatní prvňáčci, naučila se i ona dívat na profesora Snapea pro jistotu co nejméně a nikdy dříve mu skutečně nevěnovala pozornost. Orlí nos měl lehce vychýlený; příliš nápadné to nebylo, ale zřejmě byl v minulosti zlomený a špatně srostl. Bledá kůže nenesla nádech oné nažloutlosti a chorobnosti, což jej kdysi charakterizovalo, ale ani zrovna nezářila zdravím. Tvář měl úzkou a téměř vyzáblou. Její zrak přitáhly stíny pod očima; teď mu vlastně poprvé věnovala pozornost, vypadal velmi unavený. Ne způsobem někoho, kdo je příliš dlouho vzhůru, nebo mu chybí hodina či dvě spánku; toto byly hluboké stíny člověka bez týdnů dobrého spánku, jestli ne měsíců.

V jeho případě možná roků, pomyslela si při svém pozorování. Koneckonců musí být pod opravdu šíleně velkým stresem; působit po tři roky jako dvojitý agent za tak nebezpečných podmínek – poslední rok musel prožít naprosto sám, zabití Brumbála ho odloučilo od jeho spojenců. Ona alespoň měla většinu času Harryho a Rona a vědomí, že má kamarády a někde i rodinu a ti všichni čekají, až se k nim bude moci vrátit. Ale Snape… nemohl mít nikoho. Opravdu, když o tom teď přemýšlela, byl zázrak, že je ještě příčetný, a nepřekvapovalo, že byl k lidem tak hnusný.

Při studování jeho tváře si zamyšleně kousala spodní ret, přemýšlejíc, zda ty tmavé kruhy pod očima způsobily také noční můry. Od té doby, co byla chycena a držena na Malfoy Manor, nemohla dobře spát. Její sny uměly být strašlivé. Nutily ji prožívat bitvu na odboru záhad, Belatrixino mučení, sledovat Snapeovo vykrvácení v Chroptící chýši, nebo závěrečnou bitvu… oč horší musely být učitelovy vzpomínky? Dokonce i teď nikdo jistě nevěděl, co se dělo mezi Smrtijedy, ale jestli jen polovina zvěstí byla pravdivá…

Náhle si Hermiona uvědomila, že se Snape na ni dívá a neochvějně jí vrací pohled. Vypadal mírně podrážděný, ale ne tolik, jak by očekávala – ani se moc nemračil. Ty černé oči byly vždy tvrdé a do určité míry studené, ale teď se v nich mísilo něco pátravého a téměř zamyšleného; jako by byl zvědavý. Překvapeně si uvědomila, že on zkoumá ji stejně jako ona jeho.

Zdálo se, že se nachází v procesu řešení hádanky. Věděla, že je uznávaný nitrozpytec, ale ta síla v jeho pohledu nebyla, žádný pocit, že by jí četl myšlenky – upřímně řečeno si nedokázala představit, proč by se obtěžoval. Odložil opatrně brko, sepjal ruce na stole a pokračoval v jejím sledování, až odhlédla; nebylo to nijak nepříjemné, ale ani se jí to nelíbilo. Oko za oko, myslím, připustila – zírala poněkud neomaleně.

Snape odsunul židli, s protažením vstal a ona na něj pohlédla; hodinky říkaly, že ještě není ani deset. Určitě nezamýšlel nechat ji tu ani ne hodinu? Pomalu došel před svůj stůl, opřel se o něj, nepatrně naklonil hlavu na stranu a pokračoval v prohlížení s mírně otevřenou zvědavostí. Nepřítomně si zase poškrábal jizvu na krku.

Bylo tam něco divného, přemýšlela Hermiona, když mu pohled nejistě opětovala. Atmosféra se nenápadně změnila a ona si nebyla jistá proč. Částečně to muselo být nedostatkem Snapeova hněvu – na veřejnosti vypadal vždycky vším naštvaný a nikdy s ním nebyla o samotě, aby jej viděla trochu uvolněnějšího. Ale bylo toho víc, než toto, něco, co ovlivňovalo ji… nakonec jí svitlo. Nic před ním neskrývala. Snape znal vše, čím si loni prošla, a to nikdo jiný ve skutečnosti nevěděl.

Dokonce ani kluci nevěděli všechno. Nikdy Ronovi neřekla, jak moc ho nenáviděla, když je tehdy opustil; ani teď mu ještě úplně neodpustila, jen se posunula dál a ignorovala to, protože něco takového nemohlo být odpuštěno. Ani Harry to nevěděl a nezjistil, jak těžké to pro ni bylo, jak osamělá a vystrašená byla. Ani jeden přesně nevěděl, co jí provedla Belatrix; slyšeli její výkřiky, ale lhala jim, že to bylo jen pár kol Cruciatů – ‚jen‘ Nepromíjitelná! Ale to je v pořádku, ne? Nevěděli, kolikrát byla skutečně pod kletbou, nebo o Belině vyřezání ‚Šmejdka‘ do paže. Ani nevěděli, že pořád má jizvu od Dolohovovy kletby na ministerstvu. A také nevěděli, jak osamělá se letos cítí; psala jim veselé dopisy stejně jako rodičům, kteří nevěděli prakticky nic z toho, co se stalo.

Nikdo jiný v jejím životě tolik nevěděl. S nikým o tom nemluvila. V průběhu pololetí si našli všichni její staří učitelé záminky, aby si s ní promluvili a přesvědčili se, jak se jí daří; všechny ujistila, že je jí opravdu dobře. To předstírala i před kamarády, nezmiňovala noční můry nebo problémy se soustředěním, nebo příležitostné záchvaty úzkosti. Nebylo to těžké – polovinu života tak strávila, tvářila se, že ví, co se děje, že je spolehlivá a sebejistá, že jí nevadí, když si z ní lidé dělají legraci.

Její předstírání Snapea nikdy neoklamalo. Některé komentáře napsané na okrajích jejích esejí to jasně ukázaly. A podle toho, jak se na ni díval teď, pořád ho neoklamala; očima jako by se díval přímo skrz všechny její obrany. On jediný ze všech členů Řádu věděl, co si prožila. Téměř celý rok je všechny tři sledoval tak často, jak jen mohl; byla si tím jistá, i když jeho vzpomínky to přímo nepotvrdily. A Phineasův portrét mu pravidelně podával hlášení, a on zaslechl o jejím mučení, možná od samotné Belatrix. A, napadlo ji, pravděpodobně ví víc, než kdokoliv jiný v kouzelnickém světě o psychologických dopadech takových zkušeností. Možná to byl důvod, proč jí nesebral body, stejně jako proč jí uložil trest; možná uhodl, proč nedávala pozor.

Nemusela předstírat, že je v pořádku. Jen v tyto minuty se nemusela přetvařovat; Hermionu překvapilo, jak uvolněněji se jen díky tomu cítí. Dívajíc se do jeho klidných očí, mohla vzít na vědomí, že je stále vyděšená a rozhněvaná a vůbec ne v pořádku; nikdo jiný nebyl v postavení, aby to pochopil.

Ale musí to být pravděpodobně oboustranné, uvědomila si. Harry vychrlil jeho největší tajemství před celým bojištěm, takže teď celý svět věděl o Snapeově celoživotní oddanosti k Lily Potterové a jejímu synovi, ale její přítel trval na utajení soukromých detailů a jen ona a Ron viděli Snapeovy vzpomínky. Harry se přirozeně zaměřil hlavně na to, jak to ovlivnilo jeho život – bylo to pochopitelné a Snapeovo odmítání s ním promluvit ho udržovalo v jeho sobeckosti; a pochybovala, že by o tom Ron skutečně popřemýšlel. To znamenalo, že byla pravděpodobně jedinou osobou, která se doopravdy zabývala tím, jak se Snape musí celou tu dobu cítit a jakou tvrdou daň za to loni zaplatil.

Pomalu, vůbec ne jistá, co vlastně dělá, Hermiona odstrčila židli a vstala, nejistě pozorujíc jeho tvář. Zvedl obočí, ale nepohnul se, ani nic neřekl, zatímco obešla lavici a postavila se k němu čelem, odrážejíc jeho postoj. Trochu toho tvrdého chladu vybledlo, štíty se mírně ztenčily; za tím zjevně upřímným zájmem v jeho pohledu opravdu vypadal unaveně. Nebyla si jistá, jestli jej kdy viděla tak snadno čitelného. Musel jí to z nějakého důvodu dovolit, ale proč?

Možná je také osamělý? Bylo divné si myslet, že Snape cítí něco takového, ale Hermiona si pamatovala, jak jí bylo při prvním sledování oněch vzpomínek. Byl tak izolovaný, neohrabaný kluk; ve skutečnosti ho považovala za sladkého, tolik se snažil, aby byl někým jiným. A nezasloužil si takové jednání. Nakolik mohla říct, byl separovaný celý život, a pochybovala, že by se ho lidé ptali, jak se cítí. Přestát to, čím si prošel, byl zázrak; a že to vydržel úplně sám, bylo téměř neuvěřitelné. Nikdo jiný by to nebyl schopný přežít. A nakolik mohla soudit, nikoho to ani nezajímalo. Muselo to bolet, vším tím si projít a nedostat za to uznání od nikoho; kdokoliv jiný by byl oslavován jako hrdina, a místo toho se nezměnilo nic. Stále byl uvězněný v životě, který nikdy nechtěl.

V těch tmavých očích zajiskřilo něco, co odráželo, že uhodl pravdu, záblesk prozrazující zvláštní vytvořené vzájemné porozumění. V tomto okamžiku ze všech ostatních lidí na hradě byli jedinými, kteří znali vše, co se událo, jediní dva, kteří si nelhali, nebo před sebou nic nezakrývali.

Pak se pousmál a ona jen zírala; nikdy dříve neviděla Snapea se opravdu usmát. Bylo to jen nepatrné zakřivení rtů v jednom koutku, ale zasáhlo to oči, změnilo je z tvrdých a studených na výmluvné a hluboké, změkčilo některé drsné rysy jeho tváře. Na chvíli vypadal jako jiný člověk a ona cítila, jako by poprvé za sedm let zachytila letmý pohled na skutečného Severuse Snapea.

Ta podívaná se jí líbila.

A zatím jí myslí začaly probublávat desítky možných vysvětlení – některé byly ovlivněny jistým druhem soucitu, nebo skutečností, že se s Ronem rozešli téměř před šesti měsíci a tady nikdo jiný nebyl, nebo hormony, nebo bůh ví čím. Jeho úsměv se nepatrně rozšířil a teď už byla napůl přesvědčená, že jí opravdu může číst myšlenky; shledávala obtížným se neusmát na oplátku. Přestaň přemýšlet. Ve skutečnosti jen… přestaň myslet.

Nebylo třeba to tak komplikovat. Cokoliv se mezi nimi dělo, nepřetrvá to, až se tato podivná atmosféra zničí, nebylo toho zapotřebí. Oba byli dospělí, oba zranění a osamělí a koneckonců oba si prošli mnohým, zač jim svět tolik dlužil. Hermiona se zhluboka nadechla; nebyla si vůbec jistá, co říct, ale Snape natáhl ruku a v tom nejjemnějším doteku jí položil prsty na rty. Měl je teplé a na jednom, opřeném o její spodní ret, cítila slabou drsnost tvořícího se mozolu. Pochopila náznak; nebylo třeba vůbec nic říkat.

Snape ruku trochu snížil a pokynul směrem ke dveřím, lehce se opřel a vůbec se neměl k tomu se sám pohnout. Dával jí šanci se vzdálit. Ani jeden neřekl, či neudělal nic kompromitujícího; nyní mohla bez následků odejít a věděla, že by ani jeden tuto noc nikdy nezmínil. Ale kdyby teď odešla, už by nedostala další šanci; toto se znovu nepřihodí. Hermiona na okamžik zaváhala, než učinila rozhodnutí; narovnala se, takže se už o lavici neopírala, znovu se setkala s jeho očima, pomalu vykročila a vztáhla ruku k jizvám hyzdícím jednu stranu krku. Téměř nepostřehnutelně sebou při tom doteku trhnul, ale nechal ji. Přivřel oči, když ucítila hrubé zjizvení, a přejela rukou dál k rychle pulsujícímu místu pod čelistí. Polkl a zavřel oči úplně; měl dlouhé řasy. Nikdy dřív si toho nevšimla.

Jemně posunula ruku přes čelist k ostrým rysům jeho obličeje a spočinula mu dlaní na tváři. Cítila slabou drsnost jednodenního strniště. Nenápadně se jí naklonil k ruce, načež otevřel oči; nebylo teď snadné přečíst jejich výraz, ale lehký úsměv se znovu dotkl koutku úst, když vztáhl ruku a zlehka jí odhrnul kadeře z tváře, aniž se dotkl pokožky. Zachvění čistého elektrického výboje jí v reakci projelo zády a Hermiona zavřela oči. Cítila snad závrať, ale nebyla si jistá, proč není nervózní. Bylo to naprosto šílené a tak jako tak neměla moc zkušeností, a byl to Snape. Ale teď na tom nezáleželo. Na ničem již nezáleželo, pouze na tomto. Prsty jí sjel dolů po líci k bradě a zlehka na ni zatlačil, aby jí pozvedl tvář. Cítila na kůži jeho dech; zoufale toužila zase žít.

Měl měkké rty, mnohem jemnější, než by čekala, kdyby ji toto někdy napadlo. V polibku nebyla žádná agrese, žádné požadavky, jen jemný tlak jeho úst. Když jí rukou na tváři vklouzl do vlasů a druhou paži jí obtočil kolem pasu, aby si ji přitáhl, uvolnila se proti jeho tělu. Byl hubený, ale silný, a bylo dobré ocitnout se na chvíli u někoho v náručí; vdechovala jeho vůni, cosi jemného a komplexního, co jí připomínalo déšť. Rozevřela rty a povzdechla mu do úst.

Nevyužil to, udržel polibek jemný až do konce, kdy zvedl hlavu; Hermiona otevřela oči a pohlédla na něj, znovu přemýšlejíc, proč nepanikaří. Hloubal nad jejím pohledem a tmavé oči měl klidné, ale bylo tam ještě něco. Cosi sálavého a úmyslného do ní vyslalo chvění, až se na něj roztřeseně usmála a olízla si rty. Ruka v jejích vlasech zatáhla správným množstvím síly, sklonil se a ještě jednou ji políbil; začalo to nejdřív opatrně, dokud jí váhavě nepřejel spodní ret jazykem a pažemi si ji víc nepřitáhl. Pak polibek prohloubil a přestal být tak jemným.

Ron byl jejím prvním a jediným milencem, a ačkoliv spolu nebyli dlouho, celkově to bylo docela dobré; většinou se jí líbilo s ním být, i když to nefungovalo po emocionální stránce. Ale nikdy se necítila takhle; při Snapeově objevování jejích úst se jí nitrem pomalu začínal šířit oheň. Poté, co jej políbila a on si ji víc přitáhl, běhal jí mráz po zádech. Pro jednou k čertu se všemi následky; potřebovala to a zdálo se, že i on. Polibky se staly hladovými a on s ní zacouval k lavici, za níž předtím seděla.

Zvedla ruku a zapletla mu prsty do vlasů, aby nepřerušil polibek; mimoděk zjistila, že nejsou tak mastné, jak vypadaly – ne úplně čisté, to ne, ale ne tak zlé, jak se zdály. A navzdory špatnému stavu jeho zubů ústa chutnala sladce a perfektně. Vklouzl jazykem proti jejímu; opravdu se zdálo, že se mýlila téměř ve všem, co se týkalo tohoto muže. Zcela jistě se jí nesnilo o tom, že takto líbá – prohnula se v zádech, aby se víc přitiskla, a potlačila zasténání.

Při přerušení polibku oba začali těžce dýchat. Oči mu teď hořely nezastíraným hladem, až se z toho znovu zachvěla. Vztáhl ruku, zataháním jí rozevřel hábit a sundal jí ho z ramen. Naklonil se přes ni a roztáhl jej přes lavici; Hermiona se znovu dotkla jizev na jeho krku a začala pracovat na knoflících od kabátu; nervozitou a očekáváním se celá chvěla. Snape jí pomohl a rychlým tahem jej rozepnul, teď se zjevnější touhou. Když mu konečně sejmula z ramen těžké oblečení a on je nechal nedbale padnout k zemi, naklonil se pro další polibek a sevřel její spodní ret svými nerovnými zuby.

Snažíc se nekňourat, zaryla mu prsty do úzkých ramen a vracela mu polibek co nejdivočeji; teď ji celým tělem tiskl k hraně lavice, až cítila, jak ji tlačí jeho vzrušení. Vnímala jeho odpověď ve zrychleném dechu. Rukama jí sklouzl dolů po zádech, přitáhl si ji těsněji k sobě a ona zaslechla jeho těžký trhaný dech, než ji popadl za boky; pochopila náznak a chytila se jej pevně kolem ramen, aby ji snáze vysadil na školní lavici.

Hermiona se málem začala smát; stůl byl perfektně vysoký, a ona se nemohla ubránit iracionální myšlence, kdo jej tak navrhnul. Opravdu si nedokázala představit Snapea dělajícího něco takového záměrně, navzdory tomu, že se jeho tmavé oči zatřpytily momentálním pobavením. Trošičku to odlehčilo náladu, a když si skopávala boty, usmívala se. Nohy mu ovinula kolem pasu a přes hlavu si přetáhla svetřík. Jakmile přitlačil boky k jejím, zachvěla se. Pak se naklonil, aby se pomazlil s jejím krkem. Oždiboval jí kůži a nacházel citlivá místa, o kterých ani nevěděla.

Teď již s namáhavým dýcháním jí začal rozepínat košili a vytahovat ji zpod pásku sukně; opožděně si uvědomila, že nepoužila kouzlo na zakrytí jizvy na hrudi a paži. Cítila spíš úlevu, než obavy; jediným důvodem, proč byla zde, seděla na lavici a nadšeně líbala Snapea, zrovna jeho ze všech lidí na světě, bylo to, že věděl, čím si prošla. Vždycky cítila trochu viny při jejich skrývání před Ronem. A zcela jistě vypadalo, že to Snapeovi nijak nevadí. Netrpělivě jí sundával košili z ramen a ona se jí snažila zbavit, zatímco zápasila s jeho vlastními knoflíky.

Kdyby měla čas na přemýšlení, mohla by se začít cítit rozpačitě; studený vzduch sklepení zasáhl její kůži a ona si uvědomila, jak je odhalená. Ale Snape už sklonil hlavu a oždiboval jí klíční kost a zamířil dolů. Dechem ji hřál ve výstřihu a ruce se začaly sunout nahoru po stehnech pod sukni. Byla příliš rozptylovaná, než aby se soustředila na něco jiného, jen mu rozevřela košili a nechala své ruce bloudit po hrudníku a mírně vystouplých žebrech. Pak sebrala odvahu, zajela níž a dlaní jej pohladila přes kalhoty. Byl téměř bolestně tvrdý a chvěl se v potěšeném očekávání.

Snape vydal tichý zvuk, který se v jeho zraněném hrdle změnil ve skřípavé zavrčení, naklonil se nad ní a zatlačil ji do lehu na lavici, zatímco rukou mířil výš a prsty jí na vnitřní straně stehen začal kreslit dráždivé vzory. Ještě jednou ji hluboce políbil, zatímco druhou ruku jí vsunul pod záda, aby zapracoval na háčcích od podprsenky. Prohnula se pod ním, aby mu poskytla víc prostoru, opět mu vklouzla rukama pod košili a od hrudníku pokračovala na záda. Zachvěl se a přerušil polibek, jakmile přejela po hladkých vyvýšeninách poměrně velkého množství jizev. Odtáhl se a varovně se na ni podíval; pochopila. Nelíbilo se mu to, což byl pravděpodobně důvod, proč si nechal košili.

Hermiona se na něj omluvně usmála, posadila se a namísto toho mu propletla paže kolem krku, zamotala prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Políbil ji jemněji, oběma rukama se mu podařilo podprsenku rozepnout a stáhnout ji. Ještě jednou se na ni podíval očima ztemnělýma oceněním, což udělalo jejímu egu velmi dobře. Nad tím pohledem se jeho rtů znovu dotklo malé pousmání. Odkašlal si a naklonil se, aby ji přiměl zase ulehnout na lavici. Hlavu sklonil k jejím ňadrům; dlouhými vlasy se jí škádlivě otíral o kůži a způsobil jí tak chvění, než sevřel rty kolem jedné bradavky. Bojovala, aby zabránila sténání.

Ne, nikdy se takto necítila; jako by se jí mozek rozplynul v oblaku touhy. Kňourala a vymotala mu prsty z vlasů, než skončí s tím, že jich plné hrsti vytrhá. Namísto toho mu přes košili zarývala nehty do ramen. A on ji olizoval, sál a velice jemně okusoval. Ztracená v pocitu jeho horkých a vlhkých úst na prsou sotva cítila, když jí položil dlaň na podbřišek. Po slabém zavlnění magie se zachvěla. Hodně o něm vypovídalo, že myslel na antikoncepci; kdyby se jí zeptal, mohla mu říct, že to není nutné, protože brala mudlovské pilulky z hormonálních důvodů. Bylo to od něj ale překvapivě zodpovědné. Znovu vklouznul rukou pod sukni, sunul ji nahoru po vnitřním stehnu, až ji mohl pohladit přes kalhotky. Cítil její vzrušení a zase uslyšela jeho tiché hrdelní zavrčení. Ten dotek do ní vyslal vlnu radosti a ona se tiše zajíkla.

V této chvíli zmizelo i to málo zdrženlivosti, co v nich zbývalo. Snape se s trhaným dýcháním narovnal a vyhrnul jí sukni k pasu. Zvedla boky, aby mu pomohla, a on ji bez okolků svlékl kalhotky. Netrpělivě je odkopla pryč, posadila se, chvějíc se při pohledu v jeho očích. Upřeně ji sledoval, když mu rozepínala opasek a knoflík na kalhotách, záměrně hladíc jeho vzrušení tak jako dříve, a usmívajíc se při zaslechnutí jeho zasyčení, ale pak jí odtáhl ruce pryč. Stáhl si kalhoty i spodní prádlo přes úzké boky, téměř ztratil rovnováhu, jak se snažil ve změti oblečení neklopýtnout a frustrací málem vrčel, než se osvobodil.

Chvilku trvalo, než si jej prohlédla odshora dolů, snažíc se popadnout dech. Byl hubený a zjizvený a celkově vypadal, že ho život pořádně semlel. Ale černé oči měl tolik plné života, jak u něj nikdy neviděla. Planuly potřebou a touhou při opětování jejího pohledu, a když se pohledem přesunula níž, začala se zase usmívat. Kdyby se v onen den Pobertům podařilo jej svléknout, pravděpodobně by to pro Snapea nebylo tolik ponižující, jak doufali. Rozhodně se neměl za co stydět. Znovu se setkali pohledy a ona viděla, jak poslední zbytky sebekontroly vyprchaly.

Zatlačil ji na lavici, sklonil se a hladově ji líbal, svoji vahou ji zalehl a rukou jí klouzal nahoru po noze; zavřela oči a polibek mu vracela. Obtočila mu nohy kolem pasu, jejich rty se střetly a do úst mu zalapala po dechu. Cítila, jak sáhnul mezi jejich těla, zápolil, aby našel to správné místo, a pak zatlačil dopředu a ponořil se do ní. Zasténala rozkoší a její svaly se mu uzpůsobily. Bylo to pro ni dlouho a asi ji to bude zítra i bolet, ale teď jí to bylo úplně jedno.

Očividně se snažil hýbat pomalu a dát jí šanci přivyknout, ale vnímala jeho chvění a slyšela jeho namáhavý dech. Pro něj to evidentně bylo také docela dlouho. A kromě toho, byl to Snape, a být gentleman pro něj nebylo přirozené. Jako povzbuzení mu zatlačila patami do zadní části stehen, prohnula se pod ním a zabořila mu prsty do zad. Cítila, jak tenká látka košile mírně zvlhla, když se začal potit. Velice tiše zasténal, zachvěl se a důrazně přirazil, takže i při vší snaze zůstat zticha vykřikla.

Po několika okamžicích nalezli společný rytmus, sladili se a ona se přistihla, že je vděčná za bytelné lavice v učebně lektvarů. Začal se totiž hýbat tvrději a rukou ji popadl za bok. Uchopila jej za ramena, šla v ústrety každému jeho přiražení a beze slov jej popoháněla. Když uvnitř našel ten správný úhel a zasáhl jedno konkrétní místo, trhaně se nadechla a sevřela se kolem něj. Snape znovu zasténal, zachvěl se, snažil se udržet rytmus a přenesl váhu do volné paže, aby dosáhl mezi ně a pohladil ji.

Síla a moc jeho štíhlého těla byla překvapivá, a bylo to tak dobré; cítila, jak se mu svaly s každým pohybem, napínají. Tak blízko… Hermiona nemohla zadržet sten rozkoše a uchopila plnou hrstí jeho vlasy, aby si jej přitáhla k polibku; hladově jí ho vracel, pak trhl hlavou dozadu a zalapal po dechu, zjevně blízko ke ztrátě kontroly. Každé přiražení zvýšilo pocit budujícího se tlaku; kňourala, dívala se na něj, na tu otevřenou a téměř šílenou touhu a potřebu v jeho očích; prsty kopíroval pohyby svých boků, až se cosi spustilo. Pevně zavřela oči, když vykřikla. Její tělo sebou pod ním trhalo a reflexivně jej na zádech poškrábala, třesouc se intenzitou orgasmu.

Když mohla znovu zaostřit, Snape se stále hýbal, teď mnohem pomaleji; houpal se proti ní a sledoval ji. Poté, co se setkali pohledy, náznak úsměvu se dotkl jeho rysů a zase začal tempo zrychlovat. Zvedl se na pažích, stále se na ni díval, každým přírazem obnovoval tu sílu, a jak v ní doznívaly poslední záchvěvy vyvrcholení, uspokojená fascinovaně pozorovala změnu v jeho výrazu, a jak jeho už tak namáhavé dýchání ještě ztěžklo. Trhl boky a ztratil tak pečlivý rytmus. Zavřel oči a zachvěl se. Pak beze slov vykřikl svým měkkým chraplavým hlasem. Ještě jednou přirazil a ona ucítila, jak se hluboko v ní uvolnil. Pak se zhroutil na lokty a zabořil se jí tváří do krku.

Po několik minut leželi natažení na lavici, přicházelo uklidnění. Hermiona vnímala jeho dýchání na krku a přistihla se, že se líně usmívá. Zatímco jeho přerývaný dech postupně zpomaloval, přes nyní již pomačkanou košili jej hladila na zvlhlých zádech. Teď při slábnutí extáze byl těžší, než by tak hubený muž měl být. Ale zatím jej nechtěla poprosit, aby se posunul; hřál a na pohyb stejně neměla dost energie.

Nakonec se z jejího objetí Snape začal pomalu vyprošťovat, narovnal se s tichým zasténáním a ustoupil. Nejasně truchlící nad ztrátou jeho tepla se spokojeně protáhla; odmítala začít myslet, protože věděla, že v tom okamžiku by ji přepadla panika. Toto bylo šílené a hloupé a každý člověk, kterého znala, by byl šokován a znechucen, pokud by na to přišel. Ona ale ani v nejmenším nelitovala. Sledovala, jak si otřel obličej do rukávu od košile, pak se poněkud vrávoravě ohnul pro kabát a našel si hůlku. Trochu ji překvapilo, ale i potěšilo, že zdvořile namířil čistící kouzlo nejdříve na ni.

Posadila se, přehodila si hábit kolem ramen a poněkud váhavě bezhůlkově svolala zbytek svého rozházeného oblečení. Kalhotky byly ztracený případ a jeden háček na podprsence pokřivený; pro sebe se usmívajíc si co nejvíc stáhla sukni, aniž by seskočila z lavice. Nebyla si vůbec jistá, zda ji nohy unesou vzhledem k té jednoznačné bolesti mezi stehny. Snape ji pozoroval skrz clonu svých docela rozcuchaných vlasů a natáhl si zpět kalhoty; výraz měl poměrně střežený a nejistý.

Napadlo ji, že tímto činem na sebe vzal neuvěřitelné riziko. Pokud by teď vyšla z místnosti a začala vřískat o znásilnění, nikdo z celého kouzelnického světa by ani vteřinu nezaváhal a ihned by ho odsoudili. Vzhledem k jeho historii by se ocitl na popravišti nebo v Azkabanu, než by stihl zvolat ‚právníka!‘. Nezdálo se, že by mělo smysl něco říkat; Snape slovům nikdy nevěřil, jen činům, a Hermiona stejně nechtěla mluvit pro případ, že by je pak udeřila realita. Místo toho si vystačila s úsměvem, který byl lenivější a spokojenější se sebou víc, než zamýšlela. Pomalu sklouzla z lavice a přidržela se jí, aby zvedla svoji košili.

Lehce se uvolnil, ale výraz si pořád ještě hlídal. Rychle si zapnul košili, než se protáhl; oči měl přivřené a v nich nádech klidného třpytu, který jí vyvolal malý úsměv na tváři. Cokoliv se teď stalo, oba si to užili. Rozhodně to stálo za to. Posbírala zbytek svého oblečení, vklouzla do bot a našla svoji zapomenutou brašnu. Nacpala do ní spodní prádlo a opatrně pozapínala hábit, aby zakryla své nedostatečné oblečení. Pak se na něj obrátila s počínajícími obavami, co se bude dít. Věděla, že navenek se nic nezměnilo – Snape byl stále Snape, bude obvykle nepříjemný a drsný, až jej příště uvidí – ale rozhostilo se mezi nimi nepopsatelné porozumění, jakési vzájemné pochopení toho, jak zlé byly jejich zkušenosti s válkou. Věci nebudou stejné, i když se toto už nikdy nestane.

Hermiona přemýšlela existenci hromady věcí, které by v této chvíli mohla udělat. Pokusila se uhladit nejhorší zkrepatění svých kudrnatých vlasů. Mohla říct, že pokládá trest za ukončený. Mohla se zeptat, zda získala pro Nebelvír nějaké body, ačkoliv pochybovala, že by to shledal zábavným – ona ne. Mohla se prostě vykrást a čekat typický příchod hanby, díky kterému by se cítila naprosto mizerně. Mohla by se pokusit s ním promluvit, zjistit jestli se toto třeba znovu přihodí. Mohla se dokonce posadit a pokračovat v zírání, jen aby jej obtěžovala. Prsty si rozčesávajíc zcuchané vlasy, rozhlédla se po místnosti, aby se ujistila, že tady nic nezapomněla. Otočila se ke Snapeovi a klidně se na něj podívala s očekáváním jeho reakce – jeho zdvořilost bylo milé gesto a úspěšně ji ukázalo, že o ní nesmýšlí špatně. Ale bude se muset vytasit s něčím trochu lepším, než toto.

Když znovu vzhlédl, měl oči chráněné a zase téměř nečitelné, ale ani on nedokázal předvést naprostou odměřenost. Před pěti minutami jejich jazyky spolu tancovaly a miloval se s ní na školní lavici! Pokud mohla soudit, opravdu si vůbec nebyl o nic jistější než ona, jak se s danou záležitostí vyrovnat. Odvrátil zrak, jen aby si zapnul pásek, a podíval se zpět na ni. Naklonil hlavu na stranu se stejně přemýšlivým výrazem v očích, kterým ji počastoval dříve tohoto večera, a pak se pousmál a téměř lítostivě zavrtěl hlavou.

Přistoupil k ní blíž a natáhl ruku. Opět jí položil prsty na rty; ucítila se na jeho ruce a pousmála se. Pochopila a zůstala zticha. Sundal ruku, sklonil hlavu a políbil ji tak, jako poprvé, spíše jemněji než vášnivě. Vrátila mu to podobně, zavřela oči a uvolnila se proti jeho tělu, ujištěná ne samotným polibkem, ale tím, že jej začal – zjevně v jejich dnešním jednání neviděl nic špatného a měla podezření, že by se nezdráhal si to zopakovat, kdyby se později rozhodla, že chce. Když se odtáhli, pohlédla mu do očí. Zorničky měl téměř k nerozeznání od černé duhovky; tvář opět pozbyla výrazu, ale ty tmavé oči se mírně usmívaly a ponechaly si trochu vzácné vroucnosti s jemnými vráskami v koutcích.

Nebylo třeba nic říkat; dnes večer sdíleli cosi vzácného a nepopsatelného a nikdy na to nezapomene. Vrátila mu malý úsměv a otočila se, aby opustila místnost. Po dlouhé době se cítila jako své staré já; toto bylo tajemství, jehož existence jí nebude trápit.

http://rashelli.deviantart.com/art/Heated-Silence-324282685