HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
I dnes pokračujeme ze Severusova úhlu pohledu.
Kapitola osmnáctá
„Nevidím jediného důvodu znovu s vámi procházet učivo minulých šesti let,“ zahájil Severus úvodní hodinu se studenty sedmého ročníku, přítomno bylo všech čtyřiadvacet duší, které zůstaly předmětu věrny. Pro praktická cvičení byli studenti rozděleni do dvou skupin, v nichž měli pracovat po dvojicích bez ohledu na kolejní příslušnost. „Být připraveni na zkoušky je vaší zodpovědností, ne mou.“
Severus švihl hůlkou k tabuli, na níž se objevil dlouhý text. „V prvém pololetí se budete věnovat převážně rozpoznávání lektvarů, jejich vlastností, možnostem vzájemných kombinací a reakcí s dalšími látkami, například s kávou – s ohledem na pana Pottera.“ Harry lehce zrůžověl a Severusovi se na tváři objevil mírný úsměšek. „Také se zaměříme na tvorbu neutralizačních lektvarů, což jsou nanejvýš praktické znalosti, obzvláště povede-li se vám pozřít jed. Otázky?“ Jako obyčejně se okamžitě vymrštila paže Grangerové. „Slečno Grangerová?“
Grangerová povstala. „Budeme tyto lektvary v rámci výuky testovat na sobě, nebo použijeme zástupné činitele?“
„Obé, slečno Grangerová,“ ušklíbl se na ni. Její otázka způsobila, že několik studentů zesinalo, bezpochyby dostali strach, že z nich udělá testovací subjekty pro zkoušky protijedů. Pitomci. Albus by ho zabil, kdyby kteréhokoliv studenta vědomě otrávil.
Severus začal bleskovou instruktáží o rozpoznávání charakteristických vlastností Kámových lektvarů, pojmenovaných po hindském bohu smyslné touhy. Toho dne se zaměřil na rozlišování, zda jste pod vlivem nápoje lásky, nebo jestli to, jak s vámi mlátí hormony, je ještě normální – s přihlédnutím k pubertálnímu věku osazenstva učebny. Zmínil fyziologické projevy, například náhlý zálusk na jejich odvěkého nepřítele, stejně jako hlavní složky oněch lektvarů. Na konci hodiny zadal krvavě rudým studentům esej o právních omezeních stran nápojů lásky.
„Ano, pane Weasley?“ Severus čekal, kdo se letos zeptá jako první, a rozhodně nebyl osobou tazatele překvapen.
„Jak dlouhá musí ta esej být?“ zeptal se Weasley s náznakem naděje v hlase.
Severus se usmál, ale takovým způsobem, že několik studentů naprázdno polklo. „Dosáhli jste při svém vzdělávání bodu, kdy přestalo být nutné vyžadovat konkrétní délku domácího úkolu. Napište tolik, kolik uznáte za vhodné. Slečno Grangerová,“ jmenovaná vzhlédla s průzračně nevinným výrazem, „na dané téma není třeba sepsat disertaci. Mírněte se, prosím.“
Grangerová znachověla, studenti se začali balit. Harry šťouchl do své kamarádky loktem a pošeptal jí cosi, po čem barva její tváře ještě potemněla.
„Pane Weasley,“ zahřměl Severus a vychutnal si mladíkovu reakci. Vzdor šrámům, jež jeho pověst na jaře utržila, stále ještě dokázal nahánět hrůzu.
Weasley zbledl: „Ano, pane?“
„Zůstaňte zde po hodině,“ přikázal mu Severus, věda, že jeho hodinou pro dnešní den skončili. Uměl Harryho rozvrh zpaměti, však se také několikrát sešel s Albusem, aby sestavili časový plán zvláštních cvičení.
„Ano, pane,“ přikývl Weasley a mrskl po Harrym zoufalým pohledem. Ten jen pokrčil rameny, jako kdyby netušil, oč jde, a vyvedl Grangerovou z učebny.
Severus nemohl nepřiznat, že Harryho herecké schopnosti jsou den ode dne lepší a lepší. Musel naprosto přesně vědět, proč Severus Weasleyho pozdržel. Severus čekal, až v učebně osamějí, pak podržel otevřené dveře do kabinetu. Weasley nakráčel dovnitř a Severus zaznamenal, že ten kluk už zase vyrostl, byl dobře o coul vyšší než sám Severus. Proklaté weasleyovské geny! Kde tahle generace nabrala takovou výšku? Molly i Artur měli postavy normální.
„Něco jsem...?“ začal Weasley, když za nimi Severus zavíral dveře.
Stačil jediný pohled a zmlkl. Severus ho vedl dál do svého bytu, Weasley koukal na vývoj událostí dosti vyjukaně. Pokynul chlapci, aby si sedl, čemuž dotyčný okamžitě vyhověl se sklopeným pohledem a zády rovnými, jako by spolkl pravítko.
Severus si odložil svrchní hábit, vyčaroval čaj a dva šálky. Weasley zvedl oči, když se konvice objevila v jeho zorném poli, a ulehčeně si oddechl.
„Už jsem myslel, že jsem něco provedl,“ přiznal se a znovu zčervenal.
Severus se také posadil a posloužil si čajem. „A provedl?“
„No, tenhle školní rok ne,“ zadoufal Weasley. Následoval Severusova příkladu a také si nalil.
„Komu jste se svěřil se svými nočními můrami jako prvnímu?“
Pihatá tvář zazářila pochopením, Ron byl ještě čitelnější než Harry. Tihle nebelvíři se neuměli přetvařovat, ani co by se za nehet vešlo.
„Mámě,“ odpověděl. „Té noci, když jsem ji vzbudil, byl táta na pochůzce pro Řád.“
„Ručím vám za to, pane Weasley, že cokoliv jste o oněch vizích svěřil svým rodičům a cokoliv ví mlčenlivý, s nímž jste se scházel, se zcela jistě doneslo panu řediteli.“ Severus usrkl ze šálku a nespouštěl pohled z tváře mladého návštěvníka.
V rychlém sledu se na ní vystřídaly výrazy hněvu, zhrzení, pochopení a viny. To poslední bylo fascinující.
„Hádám, že už vím, jak se musel cítit Harry, když jsme mu s Hermionou stále opakovali, aby si promluvil s Brumbálem, že ten bude nejlíp vědět, jak a co. Ani zdaleka jsme nechápali, nakolik manipulovaně se Harry cítí, protože chránit Harryho byla přeci Brumbálova práce.“ Weasley vypadal opravdu zkroušeně.
„Řekněte mi vše, nač si vzpomínáte a co považujete za podstatné,“ pobídl ho Severus.
Weasley se dlouze napil, ukousl sušenku, zapil ji a začal vyprávět. Byl mnohem konkrétnější než Harry, který mlžil, aby kamaráda chránil. Severus se až divil, odkud se u mladíka vzala taková důvěra vůči jeho osobě, leč předpokládal, že to mělo co do činění s mírou Harryho víry v něj.
„Zkoušel jste různé lektvary,“ pronesl Severus oznamovacím tónem, neptal se. „Vařil jsem je všechny, ačkoliv jsem netušil, komu jsou určeny. Tak už to v Řádu chodí, vykonáváme zadané úkoly bez znalosti širších souvislostí. Většina z těch, kteří se podíleli na střežení věštby, netušila, co hlídají. A my ostatní jsme věděli pouze, že Voldemort se chce dostat k nějakému proroctví, ale už ne, čeho či koho se konktrétně týká.“
„Vážně?“ vyjevil se Weasley. „Vždycky jsem si myslel, že připojením se k Řádu se dostaneme k informacím, co se děje.“
„Pokud dosáhnete oné mety, pane Weasley,“ pousmál se na něho Severus, „možná zjistíte, že počet otázek zodpovězených výrazně pokulhává za těmi dosud otevřenými.“
Weasley zamyšleně přikývl. „Dá se s tím teda vůbec něco dělat?“
„Harry navrhl poutavé řešení, které se může, ale také nemusí projevit jako funkční,“ začal vysvětlovat Severus. Weasley vypadal přímo dychtivě – očividně byl již dlouho zoufalý, ale neodvážil se říci si o pomoc, aby to nebylo považováno za projev slabosti. „Požádal mne, abych vás učil nitrobraně. Pokusili bychom se nejprve vytrénovat vaši mysl proti útokům zvenčí, až je dokážete odrazit, použijeme tuto schopnost k blokaci vnitřní.“
Delší dobu v tichosti pili čaj a jedli sušenky. Weasley civěl do ohně a nejspíše si vybavoval každičkou ze stížností, jimiž ho Harry zahrnoval stran lekcí nitrobrany. Nejmladší ze šesti bratří pátravě pohlédl do Severusových očí, jako by v jeho tváři hledal potvrzení, že se mistr lektvarů skutečně změnil.
„Budete mě učit stejně, jako jste učil Harryho?“ zeptal se Weasley opatrně.
Severus zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Ve vašem případě nejsme pod stejným časovým tlakem. I tak ale uvidím ve vaší mysli mnoho, co byste přede mnou raději skryl. Jinak nelze docílit toho, abyste se proti útokům aktivně zaštítil. Nicméně může nastat i opačná situace, kdy vy přijdete do styku s mými myšlenkami.“
Weasley zamrkal. „Harry viděl vaše vzpomínky?“
„Mnohem důkladněji, než se poštěstí vám,“ odtušil Severus suše, aniž by na sobě dal znát překvapení, že se Harry získanými poznatky nepochlubil přátelům. „To, co si skutečně nepřeji, abyste viděl, se k vám nedostane.“
„Tak jo,“ přikývl Weasley zvolna a postavil se. „Bude mi ctí nechat se od vás učit, pane, pod jednou podmínkou.“
Severus se také postavil, mladíkovo chování na něj udělalo dojem. Vždycky si myslel, že nejmladším z Weasleyů se nikdy nedostalo řádného vychování. Nyní bylo zřejmé, že věděli, co jsou to slušné způsoby, ale používali je jen tehdy, když se jim to hodilo.
„Jaká je vaše podmínka, pane Weasley?“ otázal se zdvořile.
„Že mi budete říkat křestním jménem,“ zakřenil se Weasley, jeho stříbrný prefektský odznak se zaleskl v záři ohně. „Táta mého nejlepšího přítele by mi měl říkat Rone.“
„Dobrá tedy, Rone,“ pronesl Severus přehnaně útrpně. „Který den v týdnu vám bude vyhovovat pro naše večerní sezení?“
„Šlo by úterý?“ navrhl Weasl– ehm, tedy Ron se vzdáleným pohledem. „Pokud si to dobře pamatuju, tak to má Harry lekce s McGonagallovou. Mám tam sice prefektské schůzky, ale ty končí ještě před osmou.“
„Přijďte sem v úterý v osm,“ souhlasil Severus. „Nejjednodušší bude, pokud použijete letax z vaší ložnice. Krby jsou stále spojené.“
„Děkuju,“ zazubil se Ron, jemuž viditelně odlehlo. „Řekl bych, že když už Brumbál ví o těch mozcích, tak o tomhle se může dozvědět taky.“ Odfrkl si. „Pokud to už tedy stejně neví.“
Severus se mírně potměšile pousmál. „Uvidíme. Ode dneška až do naší první hodiny si každý den před spaním vyprázdníte mysl.“
„Jak...?“ zmatkoval Ron.
„Nejprve to zkuste, až pak se ptejte,“ odbyl ho Severus. „Nemůžete vědět, s čím budete mít problémy, dokud to nezkusíte. Můžete se otázat Harryho, ale příliš ho neobtěžujte, už tak toho má hodně co na práci.“
„Ano, pane.“ Ron se rozhlédl a zaváhal nad dvěma možnými východy z místnosti: „Neměl bych odejít přes kabinet? Ví se, že jste mě zdržel po hodině.“
Severus nadzdvihl obočí: „Dobrý postřeh, Rone. Dojde-li na šachy či praktické použití, jsou vaše analytické schopnosti obstojné. Pokuste se letos využít jejich služeb i při psaní esejů.“
„Ehm, ano, pane... děkuji... zkusím to,“ usmál se Ron křivě a odešel skrze kabinet.
Severus sešel do jídelny ještě před Weasleym, trasa od učitelských bytů byla výrazně kratší než ze sklepení. Harry ze svého místa u nebelvírského stolu pokukoval po hlavní tabuli, a když uviděl svého otce, tázavě zdvihl obočí. Severus jednoduše kývl s nečitelnou tváří a usadil se na své oblíbené místo mezi Minervu a Remuse.
„Co se zase děje?“ nevydržela to Minerva. „Dobře deset minut úzkostlivě pozoruje dveře.“
„Pan Weasley se bude letos dobrovolně vzdělávat nad rámec osnov,“ odtušil Severus se spokojeným úsměškem na rtech.
Kolegové vypadali, že je to zaujalo, ale byl to Albus, kdo zareagoval slovně: „Stále má potíže?“
„Jistěže ano, Albusi,“ utrhl se na něho Severus polohlasem. „Tyto zážitky patří k nezapomenutelným.“
„Doufal jsem, že už to pominulo,“ povzdechl si Albus. „Nevykazoval známky přetrvávajících následků a jeho matka hlásila, že nočními můrami už netrpí.“
Severus protočil panenky: „Tišící kouzla a skrývání. Vnímá své potíže v porovnání s Harryho jako nicotné, tedy s nimi nechce nikoho obtěžovat. Jenže i když nejsou tak vážné, stejně je třeba se s nimi vypořádat. Sedmnáct mu bylo na konci minulého školního roku, k oklamání matky používal celé léto magii.“
„Jak ses k tomu přimotal ty, Severusi?“ vyzvídal Albus.
Severus zaznamenal příchod Weasleyho, který zamířil od vchodu rovnou k Harrymu a Grangerové. Množství krmě, jež si zrzek na svůj talíř navršil, bylo obdivuhodné – dokázal spořádat více než dvojnásobek objemu, jaký jídával Harry.
„Harryho vzbudil zlý sen a všiml si, že Weasley se topí ve svém vlastním. Probudil ho a pohovořili si,“ vysvětloval Severus. „Nitrobrana byl Harryho nápad.“
Naslouchající Remus i Minerva vypadali krajně zmateně. Jelikož nebyla reálná naděje na praktické využití Weasleyho vizí budoucnosti, členové Řádu o nich nebyli informováni.
„Dva nitrobranci v jednom ročníku,“ potřásl Albus hlavou. „Jaká to pozoruhodná skupina dětí.“
„Nutnost je naučila, Albusi,“ namítl Severus smutně, i když výraz tváře jeho rozpoložení nevyzrazoval. „Na tom není nic pozoruhodného. Pokud bychom v těchto dovednostech trénovali i ostatní, měli bychom nutně výsledky.“
„Máš úplnou pravdu, Severusi,“ odtušil Albus věcně.
Minerva začínala vypadat frustrovaně. Severus věděl, že nesnáší, když o svých nebelvírech něco neví. Koneckonců, on měl stejné pocity vůči svým zmijozelským.
„Myslíš, Remusi, že by zvládli tři dvanáctiletí uvařit mnoholičný lektvar?“ zeptal se Severus zdánlivě bez souvislosti.
„Ne,“ pronesl vlkodlak váhavě svůj úsudek.
Severus se otočil k Minervě, která, jsouc přehlížena, očividně trpěla. „Měla bys vážně dávat víc pozor na své svěřence, Minervo. Vaří se dva měsíce.“
„Kdo...?“ zapojila se přímo do probíhající konverzace.
„Hádej, můžeš třikrát,“ prohloubil úsměšek, „stalo se to před pěti lety.“
Lehce vykulila oči a Severus úplně cítil, jak se za ním Remus tiše směje.
„Oni?! Proč...?“ Chudinku vedoucí Nebelvíru čeká těžká noc.
Severus se nevzrušeně věnoval večeři. „Mysleli, že pan Malfoy má informace stran Zmijozelova dědice. Bylo mi sděleno, že sehrát pana Crabbea a pana Goyla nevyžadovalo žádné hluboké herecké nadání, prý stačilo na každého okolo tupě hledět.“
„Slečna Grangerová je primuskou!“ děsila se Minerva.
„Skvostné pozorovací schopnosti,“ složil jí poklonu Severus.
Remus hvízdl: „Nedráždi draka, Severusi.“
Minerva zavile zahlížela na jisté strávníky u nebelvírského stolu, čehož si dotyční šťastně nebyli vědomi, až dokud se Harry nezachmuřil a nezačal zkoumat, odkud z rozlehlé síně k němu plyne tak silný proud emocí.
„Uklidni se, Minervo,“ varoval Albus svou zástupkyni. Severus ji tak rád vytáčel! „Dozvěděl jsem se to ještě před koncem onoho školního roku. Harry se mi přiznal, i když do dneška nevím, jak si obstarali přísady.“
Na Severuse se upřely tři tázavé pohledy. Lehce se usmál: „Harry vyhodil do vzduchu kotlík a Grangerová se mi v nastalém zmatku proplížila do kabinetu.“
„Odvaha jim rozhodně nechybí,“ připustila Minerva, které se konečně podařilo poněkud zklidnit. „To je za mnoho let ten nejsmělejší z nebelvírských činů, o nichž jsem se doslechla. Kdybys je načapal, vyloučil bys je.“
„Bezpochyby,“ souhlasil Severus. „Harry mi ten příběh vyprávěl se značnou pýchou.“
„Bez nich to tu už nebude ono,“ pronesla Minerva posmutněle, jako kdyby už školní rok měl co nevidět skončit.
Remus se uchechtl: „Pravda, budeme všichni pokojně spát nerušeni obavami, že škola vyletí do povětří.“
Minerva s Albusem se rozesmáli, ale Severus stočil pohled k nebelvírskému stolu, kde jej zachytil Harry. Usmál se na svého otce a otočil se zpět ke kamarádům a diskusi, kterou vedli. Škola bez těch tří nebude, co bývala, jenže oni sami budou tam venku, mimo bezpečí poskytované Bradavicemi.
I když by chtěl odložit nutnou konfrontaci mezi svým synem a Voldemortem, jak jen by to bylo možné, Severus věděl, že by bylo nejlépe, kdyby k ní došlo ještě před koncem tohoto školního roku. Jakmile totiž Harry odejde z Bradavic, bude nemožné najít mu domov s odpovídající ochranou, ne, pokud by nechtěl zůstat stále zamčený, jak se to stalo jeho kmotrovi. Harry by takové omezení nebyl schopen snést. Voldemort by jej zajal a Harry by mu čelil sám.
Nalezení prostředku na odstranění toho monstra se zdálo být palčivějším než kdy dříve. Severus přimhouřil oči, jak v něm zahlodal ochranitelský instinkt. Nemůže se mezi ně vložit, až boj započne, ale může stát po Harryho boku a pomáhat mu, seč bude s to. Nikdo Harrymu neublíží, dokud tu bude Severus, aby tomu zabránil.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-