Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Advent 2012 Snamione Bonus

Každý den zdraví netopýr

Advent 2012 Snamione Bonus
Vložené: solace - 26.12. 2012 Téma: Advent 2012 Snamione Bonus
larkinh nám napísal:

 


26. december 2012

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Každý den zdraví netopýr

Autor: Therea
Původní název: Und täglich grüßt die Fledermaus
Originál: http://www.fanfiction.net/s/5472168/1/
Povolení k překladu: Zažádáno, autorka se neozývá (viď)
Věkové omezení:
všichni

Pairing: HG/SS
Obsah: Severus prožívá stále ten samý den.
Prohlášení: Všechny postavy patří J.K.Rowling. Povídka nebyla napsaná ani přeložená za účelem zisku.

ooOoo

V jednu chvíli ještě spal a v další už měl otevřené oči. Pokoj osvětloval jen našedlý svit přicházející skrze nepatrnou štěrbinu mezi těžkými brokátovými závěsy a poskytoval právě tolik světla, aby poznal, kde je. Pohledem sklouzl ke starým hodinám stojícím vpravo na malém nočním stolku. Bylo šest hodin ráno. Ani by se nemusel dívat, jeho vnitřní hodiny ho ještě nikdy nezklamaly. Rychle vstal a oblékl se a odešel do sousedního pokoje.

Na stole v obývacím pokoji už stál šálek kávy a ležel dnešní výtisk Denního věštce. „Promiňte, profesore, pane, Winky neslyšela, že jste už vzhůru. Winky hned odejde, pane profesore, pane,“ řekl malý domácí skřítek. Skložila ještě hábit, který předešlého večera nechal přehozený přes své oblíbené křeslo, a s tichým plop zmizela.

Snape přešel ke stolu. Mrzutě odtáhl židli, posadil se a jednou rukou rozložil noviny. Očima přelétal články na titulní stránce, zatímco druhou rukou uchopil šálek a chystal se napít. Právě když ucítil hladký porcelán na svých rtech, ulomilo se ouško a celý šálek spolu s horkým obsahem přistál na jeho klíně. Stiskl zuby a na poslední chvíli potlačil výkřik. Ouško hrníčku, které do té doby pevně svíral mezi palcem a ukazovákem, rozzlobeně odhodil na noviny.

Své první dnešní kafe si bude muset vypít ve Velké síni. Při tom pomyšlení se mu udělala mezi obočím příkrá vráska. Postavil se, jedním mávnutím hůlky si vyčistil oblečení, přes ramena si přehodil plášť a vyřítil se ven ze dveří.

Velká síň byla v tuto dobu ještě prázdná, kromě několika ranních ptáčat sedících u kolejních stolů a pochutnávajících si na bohaté snídani. Snape se usadil a nalil si šálek kávy, když ho ze zamyšlení vytrhl chraplavý hlas.

„Dobré ráno, Severusi,“ řekla Sibyla Trelawneyová a posadila se hned vedle svého nevrlého kolegy.

Ani se nenamáhal vzhlédnout. Místo toho usrkl ze svého šálku.

„Viděla jsem ve vaší blízké budoucnosti velice bolestivou smrt. Tragická nehoda při vaření lektvaru, kdo by si to pomyslel, že by se vám nepodařil lektvar.“ Zatímco mu Sibyla líčila podrobnosti jeho příšerné smrti, nenápadně se rozhlédl. Kratiknot rýpal vidličkou ve svém talíři a Hagrid jedl koblihu, která nápadně připomínala draka.

„Dobré ráno, Severusi,“ uslyšel za sebou Brumbála, jenž se posadil na místo uprostřed stolu, hned vedle něj. „Podáš mi, prosím, javorový sirup?“ poprosil ho ředitel. Snape mu beze slova podal konvičku, aniž by zvedl oči z Denního proroka, který ležel rozevřený před ním.

„Je tam něco zajímavého?“ vyzvídal Brumbál.

„Ještě jsem nic nenašel,“ odpověděl Snape a podal mu noviny. Brumbál si je s přátelským pokývnutím vzal.

„Když mě omluvíte, musím se ještě připravit na vyučování,“ omluvil se Snape a odešel.

ooOoo

Rychlými kroky procházel dlouhou chodbou. Jak jen mohl zapomenout na čas. Zrychlil, ale myšlenkami se vracel k tomu, co má prozkoumat pro Brumbála. Teprve když došel k učebnám na druhém konci chodby, donutil se přemýšlet o nastávající vyučovací hodině.

Prudce otevřel dveře a zabouchl je za sebou. Podrážděné trhnutí, které se učebnou přelilo jako vlna, ho uklidnilo a ustrašené obličeje v první řadě mu vylepšily náladu. Mávl hůlkou a na tabuli se objevil krátký nápis.

„Dnes budete vařit Munganův lektvar,“ řekl a podíval se na řadu nehybných obličejů, zatímco ukazoval na tabuli, na které bohužel nebyl návod, ale název lektvaru. „Doufám, že si příslušnou kapitolu pamatujete? Budete pracovat ve dvojicích. Dojděte si pro přísady.“

Snape se posadil za katedru a vytáhl knihu o aztéckých artefaktech, kterou si půjčil v knihovně.

„Hermiono,“ šeptal směrem ke své kamarádce po chvíli Ron, zatímco obezřetně pozoroval Snapea, který si jich však nevšímal. I Hermiona na chvíli vzhlédla, a protože Snape vypadal neobvykle ponořen do knihy, otočila se a tázavě se podívala na svého kamaráda. „Musíš nám pomoct,“ žadonil Ron, „zasekli jsme se u skřítčích kořenů a nevíme, co dál,“ pokoušel se jí vysvětlit jejich problém, zatímco Harry jen bezradně krčil rameny.

Hermiona na chvíli zaváhala, pak se opřela o jejich lavici a prohlížela si připravené přísady. „Vlčí bob musíte rozemlít. Nestačí ho jen nasekat,“ zašeptala a dala nasekané květy do hmoždíře. „Pak ho přidejte do kotlíku a-“ Rána za jejími zády ji donutila se rychle otočit ke své lavici.

Snape již vyskočil na nohy a dlouhými kroky spěchal k Hermioně a Nevillovi. Z jejich kotlíku stoupal dým a vytékala z něj kapalina o konzistenci bahna.

„Slečno Grangerová,“ ozvalo se zasyčení, „domníval jsem se, že se mohu spolehnout na to, že zabráníte naší chodící katastrofě v dalším maléru.“ Pohledem zalétl k Nevillovi, který v ruce stále držel poslední – nesprávnou – přísadu.

Mávnutím hůlky nechal Snape zmizet bublající obsah kotlíku a pak se rozhlédl po třídě. „Většina z vás ještě není hotová,“ řekl se zadostiučiněním, „ale přesto teď odevzdáte vzorek vašich lektvarů. Můžete za to poděkovat slečně Grangerové a panu Longbottomovi.“ Počkal, dokud mu žáci neodevzali lahvičky se vzorkem, a pak je propustil.

„Vy ne!“ řekl přísně a ukázal na Hermionu a Nevilla. „Vy uklidíte tenhle nepořádek.“

ooOoo

Zbývající část dne proběhla v klidu. Oběd jako obvykle vynechal a o to víc se mu hlad nyní připomínal hlasitým kručením v žaludku, takže se rozhodl využít poslední půlhodinu a přeci se jen objevit u večeře.

„Ach, Severusi, to je skvělé, že jsi přišel,“ pozdravil ho srdečně Brumbál. Snape mu odpověděl prostým přikývnutím hlavy. Jedl rychle a za celou dobu nepronesl jediné slovo ani nezdvihl zrak od svého talíře, dokud ho zcela nevyprázdnil. Teprve potom se obrátil na Brumbála. „Ta věc,“ řekl tichým hlasem a naléhavě se podíval na ředitele, „napadlo mě něco, co bych ti rád ukázal.“

Zdálo se, že o tom Brumbál chvíli přemýšlí, ale nakonec přikývl. „Dobrá, pojď se mnou do ředitelny, ale nezapomeň při tom na bezpečnostní opatření,“ dodal.

Stejně rychle, jako přišel, se Snape i postavil a bez dalšího slova opustil Velkou síň. Spěchal rovnou do sklepení do své soukromé laboratoře. V přítomnosti téhle věci měl zvláštní pocit a nejlepší by bylo, kdyby ji Brumbál zase někam uklidil. Očima prolétl místnost, dokud ji nenašel. Opatrně věc uchopil do ruky, dbal přitom, aby z ní nespadla černá látka, která měla izolovat veškeré magické vyzařování, opustil laboratoř a co nejkratší cestou se vydal do ředitelny.

Jeho tempo se každou vteřinou zrychlovalo a jeho dech se s každým metrem stával přerývanější. Váha v jeho ruce byla příčinou divného pocitu. Už tam skoro byl. Ještě jedna chodba. Při té myšlence se jeho napětí trochu uvolnilo, ale najednou si uvědomil, že do něho narazilo něco velkého. Ztratil rovnováhu a padal dozadu. Předmět, který předtím křečovitě držel v rukou, mu vyklouzl a upadl na zem přímo před ním. Látka se svezla na stranu. Z kousku nerostu, ležícího mezi ním a Longbottomem, vystřelilo oslepující světlo.

„Pane Longbottome!“ vztekle zaprskal, „nemáte ani tušení, co jste způsobil. Půjdete se mnou ihned do ředitelny.“ Jednou rukou popadl studenta za paži a druhou hmátl po černé látce a zakryl jí kámen.

Světlo se stalo ještě jasnější a osvětlilo celou chodbu. Snape musel zavřít oči, přesto to vypadalo, jako by záře procházela přímo jeho očními víčky. Pustil Longbottomovu ruku a místo toho se snažil zakrýt si oči před světlem. „Profesore?“ slyšel vedle sebe říkat Longbottoma, jako kdyby jemu se vůbec nic nestalo. Pak se mu v hlavě zatmělo a omdlel.

ooOoo

V pokoji, ve kterém se probudil, byla tma. Chvíli se rozhlížel, než si uvědomil, že je ve své vlastní ložnici. Našel ho někdo a vzal ho sem? Na hodinách bylo přesně šest. Posadil se a chvíli čekal, jestli se něco stane. Nestalo se nic, cítil se dobře. Postavil se, oblékl a šel do koupelny. Zvědavě se prohlížel v zrcadle, ale neviděl na svém obličeji nic neobvyklého.

Trochu se uklidnil a přešel do obývacího pokoje, aby si v klidu vypil svůj ranní šálek kávy. Na stole už byla káva připravená a vedle ležel dnešní výtisk Denního věštce. „Promiňte, profesore, pane, Winky neslyšela, že jste už vzhůru. Winky hned odejde, pane profesore, pane,“ řekl malý domácí skřítek. Složila ještě hábit, který ležel na jeho oblíbeném křesle, a s tichým plop zmizela. Snape přešel ke křeslu a nedůvěřivě pozoroval svůj hábit. Kdy ho sem odložil? Možná bude lepší, když si dá nejdřív kafe. Pak by si měl promluvit s Brumbálem.

Posadil se ke stolu. Noviny dnes odsunul stranou – rozhodl se, že si vypije jen kávu. Uchopil šálek a nesl ho k ústům, když se najednou utrhlo ouško. Znovu. Hlasitý výkřik se rozezněl podzemím. „Zatraceně, už zas! Copak jsou na hradě jenom vadné šálky, nebo je to jen Albusův trik, jak mě dostat na společnou snídani?“ Snape se rozzlobeně postavil. Šálek se skutálel z jeho klína na podlahu a s cinkáním se odkutálel pod pohovku. Snape si vyčistil oblečení a vydal se do Velké síně.

Jako obvykle v tuto hodinu byla Velká síň v podstatě prázdná, nicméně na sobotu byla na jeho vkus až příliš zaplněná. Posadil se na jedno z volných míst a nalil si kávu.

„Dobré ráno, Severusi,“ uslyšel za sebou chraplavý hlas Trelawneyové, která si už sedala vedle něj. „Viděla jsem ve vaší…“

„…blízké budoucnosti velice bolestivou smrt. To jste mi říkala už včera,“ přerušil ji. „Kromě toho pochybuji, že bych při vaření lektvaru udělal tak osudnou chybu.“

Trelawneyová na něj hleděla s otevřenými ústy, zatímco si požitkářsky vychutnával svou kávu. „Jak, jak?“ zakoktala zmateně, ale její nevrlý soused jí nevěnoval žádnou pozornost.

Kratiknot se opět rýpal ve svém jídle a Hagrid jedl jednu ze svých koblih. Co to dnes asi bude? Ach, kdo by si to pomyslel, samozřejmě že drak. Snape se opřel ve své židli a chystal se rozevřít noviny, když zahlédl přicházet ředitele. Už z dálky se na něj usmíval a vesele, jako každé ráno, se vedle něj posadil. Podle jeho dobré nálady se dalo tušit, že ta včerejší nehoda neměla žádné špatné následky, přesto si s ním bude muset promluvit o tom, co se stalo.

„Co se stalo včera po tom, co do mě vrazil ten nekňuba Longbottom?“ přešel rovnou k věci a ani netajil, kdo je za tenhle incident odpovědný.

„Neville do tebe narazil?“ zeptal se ředitel jen tak mimochodem a nakládal si na talíř koblihy. Snape na malou chvíli přestal ovládat svůj výraz obličeje a udiveně se na ředitele podíval.

„Znamená to, že o tom vůbec nevíš? Ale kdo mě pak našel a především, kde je ten kámen?“

Brumbál zpozorněl. „Nemluvíš o kameni Aztéků, který zkoumáš?“ zeptal se vážně.

Snape přikývl. „Snažím se ti to celou dobu vysvětlit. Včera večer, když jsem šel k tobě, abych ti ukázal, na co jsem přišel, do mě narazil Longbottom, a další, na co si vzpomínám, je dnešní ráno v mé ložnici.“

Brumbál se zamyslil. „Jak to myslíš, včera večer?“ zeptal se konečně. „Kámen jsem ti dal přece teprve včera v noci a tys ho chtěl zkoumat dnes. Víš co, Severusi, přijď ke mně dnes po vyučování, pak to v klidu probereme.“

„Půjdu s tebou radši hned,“ řekl naléhavě Snape. „Kromě toho je dneska sobota a jak víš, v sobotu se nevyučuje.“

„Co to povídáš? Dneska je pátek,“ odpověděl Brumbál. V hlase mu zazněl náznak obav, a když uviděl zmatený pohled svého přítele, vytáhl z pod jeho ruky noviny a podržel je před ním. Snape si je vzal a rozložil je.

Denní věštec, pátek 25. května 1997, stálo v záhlaví první stránky. Očima projel známé titulky. „Asi jsem si vzal včerejší noviny,“ řekl Snape a vytrhl Kratiknotovi z ruky jeho výtisk. Ten se na něj naštvaně podíval. Nicméně jeho výtisk byl stejný jako Snapeův. Snape zmateně odložil noviny a aniž by něco řekl, opustil Velkou síň.

Dlouhými, rychlými kroky došel do svých pokojů a začal hledat knihu, již si včera vypůjčil, ale nemohl ji nikde najít. Včera večer, než odešel na večeři do Velké síně, ji nechal ležet na malém odkládacím stolečku v obývacím pokoji. Tím si byl naprosto jistý. Krátce se zamyslil a rozhodl se ještě prohledat kancelář, konec konců si na několik věcí ze včerejška nevzpomínal.

Kancelář měl hned vedle obývacího pokoje. Byl to malý tmavý pokoj. Mávnutím hůlky rozsvítil světlo a rozhlédl se. Po knize tu nebyla ani stopa, ale všiml si něčeho jiného. Přešel k regálu naproti dveřím. V prostřední polici ležel kámen Aztéků, přikrytý černou látkou. Odtáhl látku stranou, ale kámen byl studený a nic nenasvědčovalo tomu, že včera večer uvolnil neuvěřitelnou energii.

Znovu ho přikryl a odešel do knihovny. Madame Pinceová seděla za svým psacím stolem a probírala se výpůjčními kartami, když před ni dopadly na desku stolu dvě ruce. Polekaně vzhlédla a uviděla svého zamračeného kolegu, který se dnes tvářil ještě naštvaněji než obvykle. „Staré aztécké artefakty, včera jsem si je vypůjčil,“ řekl příkře, „nevrátil je náhodou někdo?“

„Máme jen jediné vydání této knihy, a tu si už nikdo více než padesát let nevypůjčil,“ odpověděla mu malá žena vážně. Hlavu lehce zaklonila, aby se muži před sebou mohla podívat přímo do očí.

„To nemůže být pravda. Zkontrolujte to,“ pokračoval zvýšeným hlasem a pěstí udeřil do stolu. Madame Pinceová ho raději poslechla. Zamířila přímo k regálu v zadní části knihovny a po chvíli se vrátila s velkou starou knihou, na jejímž přebalu bylo napsáno Staré aztécké artefakty. Položila ji na stůl a otevřela její desky. Hned pod přebalem byl knižní lístek. Vytáhla ho a prstem ukázala na poslední zápis.

„Naposledy si tuhle knihu vypůjčil Amadus Prownig 3. dubna 1947,“ řekla. Snape jí vytrhl kartičku z ruky. Říkala pravdu. Proč by vlastně neměla? Nicméně si docela přesně vzpomínal, že si včera tuto knihu půjčoval a podepisoval se na řádek přímo pod Prownigem.

Pohledem přelétl psací stůl, vzal brko a podepsal se na první volný řádek, přesně tak, jak to udělal už včera, a odešel z knihovny. Jeho hlava neměla čas přemýšlet o správné cestě do jeho pokojů, nechal tedy své nohy, aby ho automaticky donesly do sklepení. Když chtěl ale odbočit ke svému kabinetu, vzpomněl si najednou na učebnu na opačném konci chodby. Opravdu je dneska pátek? To není možné. Došel na konec chodby a otevřel dveře. Jeho příchod nebyl tak působivý jako jindy. Stál v učebně lektvarů a zaraženě se díval na nebelvírské sedmáky.

O malou chvilku později se vzpamatoval a zavřel za sebou dveře. S vlajícím hábitem přešel ke katedře. „Napíšete mi pojednání o přesné přípravě Munganova lektvaru, tři stopy dlouhé. Slečna Grangerová a pan Longbottom mi napíší další tři stopy o tom, jaké chyby se lze dopustit při přidání vlčího bobu a jaké následky to může mít,“ řekl a ostře se přitom podíval na Hermionu a Nevilla.

Vzal si svou knihu a hledal informace, které by mohly vysvětlit, co se stalo. Bohužel nenašel nic, co by dávalo smysl. Unaveně si protřel oči, zavřel knihu a zdvihl hlavu. „Slečno Grangerová!“ zahřměl. „Měla to být samostatná práce, ale když tak toužíte pomoci svým přátelům, vydělím vaši známku třemi, takže se z toho stanou velmi rychle tři Mizerné. Přijďte po večeři do mého kabinetu. A jelikož pan Potter a pan Weasley vás nepřestanou ani po desátém školním trestu prosit o pomoc,  doufám, že si to příště dvakrát rozmyslí. Vy,“ obrátil se na Harryho a Rona, „mi napíšete pět stop dlouhé pojednání o tom, proč je důležité, aby člověk občas něco zpracoval samostatně.“

Když domluvil, akorát zazvonilo. Žáci se sbalili tak rychle, jak mohli, a chvatně opustili učebnu dřív, než si Snape najde další oběť.

ooOoo

Ticho kabinetu přerušilo nesmělé zaklepání. Snape stále seděl za svým psacím stolem a listoval ve Starých aztéckých artefaktech. Teprve když se zaklepání ozvalo potřetí už o něco hlasitěji, zvolal přísným hlasem: „Vstupte!“

Do kabinetu vešla Hermiona Grangerová. Na chvíli se na ni tázavě zadíval, ale pak si vzpomněl na její trest. Stála přímo před ním, přesto ji nevyzval, aby se posadila, ale pokračoval ve čtení knihy. Teprve když dočetl na konec stránky, knihu zavřel a podíval se na ni. Byl tak ponořený do svého pátrání, že na ni úplně zapomněl. Však on už pro tu malou šprtku něco najde.

Sice už přišel na to, co se mu stalo, nevěděl ale, jak tento stav zvrátit. Musí provést několik testů. Jestli se ve svých odhadech nespletl, bude muset provést jednotlivé testy pokaždé ve stejný den, protože druhého dne ráno by mohlo být zase všechno pryč.

Bylo půl deváté. Možná by mu ta Nebelvírka mohla pomoct. Schopná asistentka by mu určitě ušetřila čas. Postavil se a šel přímo ke dveřím do své soukromé laboratoře. „Chcete zvláštní pozvánku?“ zeptal se jí, když se neměla k tomu, aby ho následovala.

Hermiona si pospíšila za ním. Laboratoř nebyla nijak velká, byla ale čistá a magicky osvětlená, uvědomila si.

„Nebudete se na nic ptát, pusu udržíte zavřenou a uděláte přesně to, co vám řeknu. Je to jasné?“

Hermiona přikývla. Snape přešel ke skříni a vyndal z ní různé přísady, které položil na velký pracovní stůl. Potom Hermioně podal tři sklenice s pokynem „Nakrájet na drobno!“ Sám znovu otevřel knihu, položil vedle ní kámen a začal si dělat poznámky.

Když Hermiona všechno nakrájela, vzhlédla, aby obdržela další pokyny, ale Snape byl tak ponořen do četby knihy, že nic jiného nevnímal. Odvážila se udělat jeden krok k němu, možná by pak mohla zjistit, o co se jedná. Kniha, kterou četl, byla napsaná runami používanými v oblasti Tichomoří. Naklonila hlavu, aby je mohla lépe přečíst.

„Máte to špatně,“ řekla nakonec, když si přečetla i jeho poznámku. Snape, násilně vytržený ze svých myšlenek, se na ni rozzlobeně podíval.

„Když jsem říkal, že se nemáte na nich ptát, měl jsem tím na mysli i to, že se nebudete do ničeho plést,“ zasyčel. Hermiona přesto necouvla a nyní prstem ukázala na jeho poznámku a pak i na příslušné místo v knize. Konec ukazováku položila na jednu runu. „Chybělo mu něco, ne ve smyslu nemoci, ale spíše ve smyslu neúplnosti, nekompletnosti,“ řekla tónem, ze kterého Snapovi doslova vstaly všechny chlupy vzadu na krku. Bezeslova vzal z police malou knížku a vyhledal v ní tuto runu. Ta malá Nebelvírka měla pravdu. Všechno v něm vřelo a to jediné, co činilo celou situaci aspoň trochu přijatelnou, bylo, že si to už zítra ráno nebude pamatovat.

Chytil ji za ruku a přitáhl si ji na svou stranu stolu. Hermiona sebou trhla, ne kvůli bolesti, ale kvůli teplu na svém zápěstí. „Víte, co to je?“ zeptal se suše. Vzala kámen a převracela ho v ruce. Jemná linka uprostřed rozdělovala kámen na dvě poloviny. Na každé z nich byla vyrytá jedna runa.

„Už jsem o tom někde četla,“ řekla zamyšleně. „Je to Muaka. Dárek, který dostává každý muž ke svým šestnáctým narozeninám, jako znamení plnoletosti. Takové příležitosti se velkolepě oslavovaly. Muaka měla dotyčnému pomoci ukončit dětství a vstoupit do nového života jako muž. Samozřejmě symbolicky. Někteří, když se druhého dne probudili, tvrdili, že celé dny či týdny prožívali ten samý den, dokud konečně nepochopili, jak by měli začít své nové životní období, ale to mělo spíš něco společného s omamnými prostředky, které se při takových ceremoniích běžně používaly.“

Snape ji zamyšleně pozoroval. „Podobně je to popsané i tady,“ řekl a zavřel knihu, aby jí ukázal její název. „A jak se to těm lidem podařilo, aby začali žít nové období svého života?“

Hermiona se na něj zmateně podívala. „To byly jen divoké sny, vyvolané drogami, které si vzali.“

Snape ji uchopil za ramena a odstrčil ji zpět na druhou stranu pracovní plochy. Z jedné zásuvky vytáhl roli pergamenu a podal ho Hermioně. „Uvařte tyhle tři lektvary, musím ještě něco naléhavého vyřídit,“ řekl a odešel z laboratoře.

ooOoo

Ozvalo se naléhavé zaklepání. „Dále,“ zvolal starý muž přátelsky a do ředitelny se vřítil nevrlý mistr lektvarů.

„Ten kámen, který jsi mi dal k prozkoumání – máš o něm nějaké informace?“ přešel rovnou k věci.

„Jen že je to rituální předmět, proto jsi ho měl pro mě prozkoumat,“ vysvětlil mu klidně Brumbál. „Stalo se něco, Severusi? Vypadáš uštvaně.“

„Zatím jsem přišel na to, že je to Muaka.“

„Já vím, co to je, chci se dozvědět něco o jejím působení,“ přerušil ho ředitel.

„To znám také,“ zamumlal Snape. „Zřejmě jsem se ocitl v časové smyčce,“ vysvětloval zřetelněji, „nevím proč nebo jak, ale jsem si jistý, že je za to zodpovědný ten kámen.“

„Časová smyčka?“ zeptal se Brumbál. Snape přikývl. „Podle toho, co o tom kameni zatím vím a co se mi přihodilo, budu nadále neustále prožívat dnešní den, dokud nepřijdu na to, co mi ‚chybí‘, ať už to znamená cokoliv,“ řekl nevrle, zatímco zběsile pochodoval sem a tam.

„Co ti tedy chybí?“ zeptal se zvědavě Brumbál.

„To právě nevím,“ odpověděl Snape, „ale přijdu na to. Už mám i potřebné diagnostické lektvary.“

„Nemyslím, že by se jednalo o fyzickou stránku,“ řekl Brumbál a na Snapeův vkus se až moc zářivě usmál. „Jsi naprosto zdravý, možná by sis měl jednoduše dopřát jen víc zábavy.“

Snape se zastavil a vztekle se na svého starého přítele podíval. „Nebuď hloupý, Albusi,“ rozhořčil se. Ředitel se ale nepřestával usmívat a naopak k němu přisunul šálek čaje.

ooOoo

Hermiona už měla všechny tři lektvary uvařené. Nebyl to nijak těžký úkol, tyhle lektvary uměla bezchybně uvařit už ve třetím ročníku.

Snape se stále ještě nevrátil. Kam tak náhle odešel a co vlastně chtěl s Muakou dělat? Hermiona přešla na druhou stranu stolu, aby si kámen ještě jednou důkladně prohlédla. V jejích očích byla patrná úcta, ale nakonec zvítězila zvědavost a ona opatrně položila na kámen ruce. Ve stejném okamžiku si uvědomila, že zadržovala dech, a tak se zhluboka nadechla. „Nebuď hloupá, Hermiono,“ šeptala sama sobě, „jsou to jen povídačky. Ještě dnes neznají kouzelníci všechna tajemství času, jak by tedy mohli něco podobného vytvořit před dvěma tisíci lety?“

Kde je ten Snape tak dlouho? Už byla dávno hotová. Mohla by jen tak odejít? Ne, raději ne, ona i její kolej by za to těžce pykali. Všechno tedy řádně pouklízela a odešla do Snapeova kabinetu, aby tam na něj počkala. Kabinet na ni působil ještě svíravěji než předtím laboratoř a v krku ji nepříjemně škrábalo. Snad tu někde bude aspoň sklenička vody.

Přešla k jeho psacímu stolu, podívala se okolo všech poliček, když ji z myšlenek vytrhl temný hlas.

„Mohu vám nějak pomoci? Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se Snape zostra a zdvihl jedno obočí, což ještě víc zvýraznilo jeho hrozivý pohled.

„Já… jen jsem chtěla… měla jsem žízeň a chtěla jsem se jen napít trochu vody,“ dostala ze sebe konečně Hermiona.

Snape ji neustále pozoroval, zatímco kolem ní přecházel k jedněm dveřím, kterých si Hermiona předtím nevšimla. Byly tam vůbec? Šla za ním a vešla do prostorného pokoje. Uprostřed stála pohovka, dále pohodlně vyhlížející křeslo a stolek. Snape jí podal sklenici vody a posadil se do křesla. Na chvíli zaváhala a pak se posadila na pohovku. Když zdvihala sklenici k ústům, aby se napila, došlo jí, že drží v ruce vinnou sklínku. Sedí se Snapem v jeho obývacím pokoji a pije víno. Úsměv, který nedokázala potlačit, se objevil na jejích rtech. Pokusila se ho skrýt tak, že se napila. Bez úspěchu.

Snape už svou sklínku vyprázdnil a teď si naléval podruhé. Místo aby tuhle otravnou vševědku poslal zpátky do věže, pije s ní víno ve svém obývacím pokoji. Naštěstí si už za pár hodin nebude nic z toho pamatovat. On se stane zase tím starým, nevrlým a protivným učitelem lektvarů a pak konečně bude moci začít hledat, co mu chybí. Albus říkal zábava. Při té myšlence si odfrkl.

„Takže, slečno Grangerová, díval jsem se na vaši práci o veritaséru. Chcete se s ní ucházet o vyšší studia lektvarů na Oxfordě?“ zeptal se náhle. Hermiona překvapeně zdvihla hlavu. Přikývla a připravila se na jeho kritiku.

Snape znovu dolil víno sobě i Hermioně. „Vynechala byste tak celé základní studium, ale jsem si jistý, že to pro vás nebude znamenat žádný problém.“ Jediným znamením toho, že víno začalo pomalu působit, byl jeho trochu rozostřený pohled. „Překvapilo mě, že jste navrhla přidání modrokropky, ale já jsem váš postup vyzkoušel. Modrokropka trochu omezuje jeho pozdější projevy.“

„Vy jste ho zkoušel?“ zeptala se Hermiona s vykulenýma očima a řádně si lokla vína.

Snape se postavil a opustil pokoj, aby se za chvíli vrátil s malou lahvičkou a podával ji Hermioně.

„Je to modré,“ řekla ohromeně.

„Ano, barvu nebylo možné změnit,“ odpověděl Snape.

Když si od něj brala lahvičku, jejich ruce se o sebe otřely. S překvapením zjistila, že jí to bylo příjemné. Jeho ruka byla teplá, vyvolávala v ní hezký pocit. Jak si mohla až doteď myslet, že má studené ruce?

„Můžete si to klidně vyzkoušet,“ řekl se zlověstným úsměvem.

„To by se vám opravdu hodilo,“ nedala se Hermiona. Otevřela lahvičku a nadechla se. Nevonělo to po ničem, co by očekávala. Lahvičku zavřela a podala mu ji zpátky.

„Můžete si to nechat,“ řekl Snape.

„Vím, že vlastnictví veritaséra musí být schváleno Ministerstvem kouzel,“ odvětila Hermiona. A navíc doufáš, že by ses mohla zase dotknout jeho ruky.

Její přání se vyplnilo. Snape sáhl po lahvičce a konečky jejich prstů se o sebe otřely.

Měla strach, že se červená, proto se raději rozhlížela kolem, aby se nemusela dívat na něj. Najednou vykřikla. Vstala a rychle přešla k jednomu regálu. „To je… to je…“ zajíkla se a ukázala na přebal tlusté knihy.

Snape byl hned za ní, ale jakmile zjistil, co způsobilo její hysterický záchvat, uklidnil se. Ještě nikdy nepotkal člověka, který by byl tak hodně nadšený dílem Francoise Laurentové. „To je originál Francoise Laurentové! Bible všech lektvaristů! Je určitě aspoň pět set let stará!“ vyhrkla Hermiona. Otočila se a její nadšený výraz mu málem vyrazil dech. Uvědomoval si, že toho příliš vypil, ale se zřetelem na situaci mu to bylo úplně lhostejné.

„Smím si ji prohlédnout?“ zeptala se Hermiona.

Snape přikývl, ruce položil na její ramena a opřel ji o regál. Jednou rukou jí shrnul vlasy za ucho. „Jistě,“ odpověděl.

Hermionu ovanul jeho teplý dech a po zádech jí přeběhly zimomřivky. Nohy měla pevné asi jako pudink. Když Snape opatrně přitiskl své rty na její, nepatrně otevřela ústa. Snapeův jazyk se vydal na průzkum.

Co to proboha děláš? ozval se Snapeovi v hlavě malý hlásek. Je to tvoje studentka! Ano, a už zítra ráno se tohle nikdy nestane, je to jen neškodný polibek, a Albus přece sám řekl, že se potřebuju trochu víc bavit.

Jazykem plenil její ústa. Hermiona byla poddajná a voněla nepopsatelně krásně. Jednou rukou ho pevně objala kolem krku, aby se jí nepodlomila kolena, přestože ji pevně držel. Bylo to neuvěřitelné. Sama netušila, jak se to stalo a co to právě dělá, ale bylo to úžasné.

Po chvíli od ní odstoupil. Sklenička, kterou stále držela v ruce, byla prázdná. Snape přešel do vedlejší místnosti a přinesl druhou lahev vína. Hermiona zatím vyndala z regálu starou knihu a fascinovaně jí listovala, zatímco, aniž by si to uvědomovala, pomalu klesala do sedu, dokud jí kniha neskončila na klíně. Snape si při tom pohledu nedokázal odpustit ušklíbnutí. Znovu jí dolil skleničku a klekl si vedle ní. Vzhlédla a v očích měla výraz překvapení. Bylo v něm něco, co v něm znovu probudilo touhu ji políbit.

Sklonil se k ní a v dalším okamžiku ležel zase ve své posteli. Byl ospalý a cítil se, jako by se právě probudil. Přišlo nové ráno nebo to byl jen hrozný sen? Snape se postavil a ještě napůl spící přešel do koupelny. Skutečně se to stalo? Měl pocit, že se to muselo přihodit jen před několika minutami. Postavil se pod proud vody a před očima se mu znovu promítal obrázek smějící se Hermiony. Raději si pustil studenější vodu.

Chvějící se zimou vylezl ze sprchy a mávnutím hůlky se osušil a oblékl. Pak odešel do obývacího pokoje. Dvě lahve vína, které vypili, byly pryč, a kniha byla uložena na svém místě v knihovně. Hábit ležel složený na jeho oblíbeném křesle. Pohledem sklouzl na stůl, na němž stál šálek kávy a Denní věštec. Rozložil noviny – byl pořád pátek, stejný den, stejné články. Šálek uchopil za okraj a jedním prstem opatrně klepl do ouška, které se vzápětí odlomilo.

Několika doušky vypil kávu a odešel ze svých pokojů.

ooOoo

Dnes byl ve třídě dřív než studenti, jak s politováním zjistili nebelvírští sedmáci. Hermiona se jako obvykle posadila vedle Harryho a Rona. Snape ji nemohl celé ráno dostat z hlavy. Byl tohle ten druh zábavy, který měl Albus na mysli? Blbost, napomenul se, ale jedna jeho část byla více než ochotná to zkusit znovu. Předevčírem i včera se na hodině něco stalo a dnes také určitě dostane příležitost jí uložit trest. „Munganův lektvar, máte na to hodinu,“ řekl chladným hlasem a znovu sklonil pohled ke knize, kterou si musel opět vypůjčit.

Neustále nenápadně pozoroval Hermionu, aby ji přistihl při činu, ale akorát tím ji i její přátele znervózňoval. Ani jeden z nich se neodvážil k sobě jakkoliv obrátit jeho pozornost. Na konci hodiny odevzdali Hermiona a Neville prvotřídní lektvar. „Slečno Grangerová, rád bych s vámi o něčem mluvil,“ řekl, když si už balila svoje věci.

„Počkáme venku,“ zamumlal Ron a společně s Harrym odešel z učebny. Když se dveře zavřely, přešel Snape k Hermioně, uchopil ji za rameno a dovedl k tabuli, opřel ji o ni a políbil. Hermiona okamžitě ztuhla. Když se od ní Snape odtáhl, dala mu facku a utíkala ke dveřím.

„Jaká je vaše oblíbená květina?“ zeptal se.

Hermiona se na něj udiveně podívala. „Narcisy,“ odpověděla a vyběhla z místnosti.

„To bylo naprosté fiasko,“ řekl si nahlas a rozhodl se, že bude nejlepší, když se na zbytek dne hodí marod. Ta malá Nebelvírka to určitě poví Brumbálovi nebo ještě hůř McGonagallové.

ooOoo

Dalšího dne ráno se opět neobjevil na snídani. Velká síň se pomalu zaplňovala. Před Brumbálem se objevil malý domácí skřítek a podával mu obálku. Ředitel ji zvědavě otevřel, po chvíli vstal a přitáhl tak k sobě veškerou pozornost. „Protože se zítra koná závěrečný ples, odpadá vyučování profesora Snapea,“ řekl a rozhlédl se po učitelském stolu, ale svého mrzutého přítele nenašel.

Ve Velké síni panovalo chvíli naprosté ticho. Když si studenti uvědomili, že to ředitel myslí vážně, začali si vzrušeně povídat.

„To je neuvěřitelné, že dneska máme volno. Naše jediná dnešní vyučovací hodina odpadla,“ řekl Ron a začal na židli doslova poskakovat.

„Co budeme dělat? Půjdeme k jezeru?“ zaptal se Harry.

Ron důrazně přikývl, ale Hermiona vypadala, že o něčem přemýšlí. „Co je?“ šťouchl do ní Ron.

„Ale nic, jděte napřed, přijdu hned za vámi, musím ještě do skleníku,“ odpověděla.

Snape si byl jistý, že půjde k jezeru, přesně jako to dělala několik posledních týdnů. Potloukal se kolem hradu a pokoušel se ji odchytit. Musí něco vymyslet pro případ, že by nešla sama. V tom okamžiku uviděl Harryho, Rona, Ginny a Hermionu vycházet. Byli dost daleko, takže je neslyšel. Zůstali stát a Grangerová jim pokynula. Kam chtěla jít? Snape ji nenápadně sledoval. Zdálo se, že má namířeno do skleníků, to bylo skvělé. Pospíšil si a rychle přeběhl na okraj lesa, odkud se mohl dostat přímo ke skleníkům.

„Copak tu hledáte?“ obořil se na ni. Hermiona leknutím nadskočila. Snape stál před ní, jeho redingot zapnutý až ke krku podtrhoval jeho přísný pohled, jen košík v jeho ruce do celkového obrázku nějak nezapadal. Hermiona si nedokázala pomoct, aby do něj nenahlédla.

„Když tak očividně dychtíte po nějaké práci, pomůžete mi očistit bylinky.“

Hermiona mlčky přikývla a následovala ho do jedno ze skleníků. Snape položil na stůl košík, oba se postavili na opačný konec stolu a začali čistit bylinky. Netrvalo dlouho, když Snape vzal poslední svazek. Když do košíku nahlédla Hermiona, aby si vzala další bylinky na očištění, její obličej se rozjasnil. Vytáhla kytici narcisů, převázanou hedvábnou nití. „Tohle je také přísada?“ zeptala se.

Snape se na ni letmo podíval. „Plevel,“ řekl nakonec. „Prostě to zahoďte.“

„Ale to jsou…“

Stačil mu pouhý pohled, aby ji přerušil. „Jestli se vám ten plevel líbí, tak si ho samozřejmě můžete nechat,“ řekl upjatě, shrnul skutečné bylinky a kořínky zpět do košíku a opustil bez dalšího slova skleník.

Hermiona držela v ruce květiny a přivoněla si. Podívala se za odcházejícím profesorem, a teprve když jí z dohledu zmizel i poslední kousek jeho černého hábitu, vzpamatovala se. Je čas vydat se k jezeru. Ostatní na ni už určitě čekají.

„Konečně jsi tady, Hermiono,“ volal už z dálky Ron. „Odkud máš ty kytky?“ zeptal se zkroušeně, když k nim přišla.

„Od Snapea,“ řekla duchem nepřítomně a ani si nevšimla zděšených výrazů svých přátel. „Není to tak, jak si myslíte,“ dodala, když hrozilo, že ji Ginny svým pohledem probodne. „Zachránila jsem je, když je chtěl vyhodit společně s dalším plevelem.“

„To kvůli tomu jsi šla do skleníku?“ zeptal se nevěřícně Ron.

„Ne, jen jsem ho tam náhodou potkala,“ odpověděla Hermiona a uzavřela toto téma posunkem ruky.

ooOoo

Snape pochodoval po svém obývacím pokoji sem a tam. Ty kytky se jí očividně líbily. Znovu se podíval na hodiny. Měla už pět minut zpoždění. Nepochybně se jí nemohl dočkat. Přesně osm hodin, ani o minutu méně, ani o minutu více. Konečně mu půjčila svou práci o veritaséru a teď, když s ní o tom chce mluvit, si přijde pozdě.

Ozvalo se zaklepání a on se vrhl ke dveřím. Prudce je otevřel, popadl ji za ruku a vtáhl dovnitř. „Jdete pozdě,“ zavrčel.

Byl to neobvyklý pohled. Snape neměl oblečený hábit a dva vrchní knoflíčky na jeho košili byly rozepnuté. Přešel ke kulatému stolu v obývacím pokoji, který stál hned vedle velkého okna. Ve sklepení jsou okna? Hermiona zatřásla hlavou a následovala ho.

„Něco k pití?“ zeptal se jí.

„Čaj, prosím.“

Čaj? Doufal spíš ve sklenku vína, ale nevadí, jestli na rozehřátí potřebuje čaj, bude ho mít. Jenom kde ho teď sežene. Jediné, co měl, byla káva. Snape přešel do kuchyňky a prohledal všechny skříňky, dokud nenašel malý balíček, stále zabalený ve veselém vánočním papíře, který kdysi dostal od Albuse. Rozbalil ho a vypadla z něj stejně pestrá krabička s čajem.

Do obývacího pokoje se vrátil s podnosem, dvěma šálky, jednou čajovou konvicí a cukřenkou. Tác opatrně položil doprostřed stolu a oběma nalil čaj. Když si do něj Hermiona nasypala čtyři lžičky cukru, zdvihl jen vysoko jedno obočí.

Hermiona si jednou usrkla, když najednou odložila šálek stranou, rukama se chytla za krk a začala kašlat. Když nepřestávala, Snape se k ní vrhl. „Jalovcový čaj,“ zachrčela, „jsem alergická na jalovec.“ Krk a obličej měla ošklivě oteklé a měla potíže s dýcháním.

Snape ji popadl a vyřítil se s ní ze sklepení. Ještě nebylo nijak pozdě, chodby byly plné žáků, a mistr lektvarů bez hábitu, s po dechu lapající Hermionou v náručí, se stal okamžitě středem pozornosti.

„Ty moje dobroto, co se stalo?“ přispěchala mu naproti Poppy a ukazovala mu cestu k volné posteli.

„Slečna Grangerová je patrně alergická na jalovcové bobule,“ řekl klidně, zatímco Poppy jí mazala krk mastí, dokud se Hermionino lapání po dechu nepřeměnilo v klidné nadechování a vydechování.

„Štěstí, že jste tam zrovna byl, profesore,“ řekla Poppy, „ale teď potřebuje klid. Zítra ráno vám dám vědět, jak na tom je.“

Snape jen přikývl a opustil ošetřovnu.

ooOoo

Dnes opět zrušil vyučování a místo toho prověřoval výsledky včerejšího „testu“,  do té míry, do jaké to bylo samozřejmě možné. Všichni studenti se včera divili, když jim zadal test, ale nikdo se neodvážil nic namítat, a tak vyplňovali, jaká je jejich oblíbená barva, oblíbené jídlo, oblíbený nápoj, alergie a mnoho dalších údajů. Snape pak celý večer strávil tím, že se učil zpaměti odpovědi Hermiony Grangerové, protože dnes ráno už zase neexistovaly.

Hned ráno napsal krátkou zprávu, aby Grangerová přišla v osm večer do jeho kabinetu, a odeslal ji po sově. Rozhodl se promluvit si s ní znovu o její práci pro univerzitu v Oxfordu. Získal tak dost času, aby se mohl připravit na setkání. A jako první zašel za Albusem a půjčil si od něj balíček černého čaje.

Malá Nebelvírka měla opět zpoždění, ale proč by měla dneska přijít včas, když bylo zase včera. Pět minut po osmé zaslechl zaklepání na dveře. Tentokrát ji nechal chvilku čekat, než přešel ke dveřím a otevřel je. Pohled na Snapea v košili Hermionu opět překvapil. Ona sama měla na sobě jako předchozí dny modré džíny a jednoduchou bílou halenku.

„Posaďte se,“ nabídl jí místo na pohovce a pak se posadil vedle ní. Pohodlné křeslo zůstalo prázdné.

Na malém stolku před nimi stála konvice a dva šálky. „Čaj?“ zeptal se Snape a začal nalévat, aniž by počkal na odpověď. Do svého šálku si nasypal čtyři lžičky cukru. „Kolik cukru chcete, slečno Grangerová?“

„Tolik jako vy!“ odpověděla překvapeně. Byla by se vsadila, že on svůj čaj pije neslazený, pokud vůbec nějaký pije.

V tichosti vypili čaj. Snape pak pomocí hůlky uklidil nádobí a přivolal si její práci o veritaséru a malou modrou lahvičku, kterou jí vtiskl do ruky.

„Co to je?“ zeptala se zmateně Hermiona, ale jeho obličej zůstal bez výrazu.

Hermiona lahvičku odzátkovala a nadechla se. Téměř vůbec to nevonělo. Kápla jednu kapku na špičku ukazováku a rozmělnila ji mezi prsty. Kapalina byla lehce olejnatá a zanechávala po sobě studený pocit, jak se odpařovala. „Vypadá to jako veritasérum, ale je to modré,“ poznamenala.

Jedno Snapeovo obočí vylétlo vzhůru. „To způsobuje modrokropka,“ odpověděl a čekal na její reakci.

Zdálo se, že Hermiona přemýšlí, ale za chvíli se její obličej rozjasnil.

„Vy jste to zkoušel?“ zeptala se nevěřícně.

„Má to mírnější vedlejší účinky, přesně jak uvádíte ve své práci,“ odpvěděl Snape. „Modrá barva je jen průvodní jev. Modrokropka je dost tvrdý oříšek, ale jsem si jistý, že když budete trvat na bezbarvém veritaséru, najdete prostředky a cesty, jak tu modrou neutralizovat.“

Hermiona mu vrátila lahvičku. Vtom si všimla květin na stolku.

„Jsou pěkné,“ poznamenala, a hned by si za to nejraději dala jednu za ucho. Snape se určitě naštve. Udělal si čas, aby s ní probral její práci, a ona tu plácá něco o kytkách.

„Ano, také si to myslím. Narcisy jsou mé nejoblíbenější květiny,“ řekl a šarmantně se na ni usmál.

Hermiona na ně zůstala civět. Nechtěla na něj zírat, ale nemohla s tím jednoduše přestat.

„Něco je špatně?“ zeptal se po chvíli Snape.

„Ne, ne. Vlastně jsem vůbec netušila, že si necháte něco, co se nedá použít jako přísada do lektvaru,“ zamumlala.

„Něco mě napadlo ohledně vaší práce. Všechny vaše údaje a závěry jsou samozřejmě správné, ale i přesto bych ji do Oxfordu neposílal,“ řekl a vzal do ruky její zápisky. „Chcete přeskočit základní studium. Musíte proto znít trochu víc profesionálně. Je sice pěkné, že se mezi řádky dá přečít vaše nadšení pro dané téma, ale nemělo by to znít jako nadšení dítěte. Pokuste se svou práci napsat trochu víc abstraktně. Červeně jsem vám podtrhl ta místa, kde je to nejmarkantnější,“ dodal a podal jí její práci.

Hermiona si ji prohlédla. Ve skutečnosti byla podtržená každá druhá věta a u každé byl krátký komentář.

„Děkuji, vaše poznámky si později důkladně prostuduji.“

Snape si myslel, že bude zklamaná, když v její práci opravil tolik věcí, ale mýlil se. Nicméně jeho plán neběžel úplně tak, jak zamýšlel.

„Pokud máte nějaké otázky, ptejte se. Nemyslím, že byste k tomu měla ještě další příležitost.“ Statečně upil ze svého přeslazeného čaje.

Hermiona o jeho nabídce přemýšlela.

„Mám spoustu otázek. Necháte mě chvíli přemýšlet?“ zeptala se váhavě.

„Jen do toho,“ odpověděl a rozhodl se ten čas využít k tomu, aby přinesl dvě sklínky a lahev vína. Nalil do obou sklínek a jednu nabídl Hermioně.

Má to risknout? Už jen to, že právě jí, ve svém vlastním obývacím pokoji, nabízí skleničku vína, jí zrychlilo dech.

„Proč učíte?“ zeptala se a donutila se pohlédnout do jeho černých očí.

Její otázka ho překvapila. „Mám rád lektvary,“ odpověděl nakonec.

Hermiona si vzdychla. „Nenávidíte děti a se svou kvalifikací byste si jako soukromý výrobce vydělal mnohem víc peněz.“

„Mám rád Bradavice, a peníze nejsou všechno, slečno Grangerová,“ řekl chladně a díval se na ni, dokud nesklopila zrak.

„Máte pravdu, omlouvám se.“ Raději se pořádně napila ze své sklenky.

„Proč lektvary?“ zeptal jí nyní Snape, aby udržel rozhovor v chodu. Loket si opřel o opěradlo pohovky, čímž se k ní nenápadně přiblížil.

„Mám je ráda,“ odpověděla a drze se na něj ušklíbla.

„To jsem už pochopil. Jak to, že zrovna vy mě musíte mučit každou hodinu svými otázkami?“ Přísně se na ni podíval, ale místo toho, aby se schovala pod jeho vše provrtávajícím pohledem pod stůl, jen se začala smát a málem by rozlila víno, kdyby Snape včas nechytil její ruku. Nezachránil tak pouze svou pohovku od fleků, nýbrž i přiměl Hermionu přestat se smát a začít se červenat.

Červená jí opravdu slušela. Možná by jí to měl říct, a kdyby to nedopadlo dobře, tak by to musel zítra celé zopakovat bez toho malého komplimentu.

„Omlouvám se, měla jsem dávat pozor,“ řekla Hermiona.

Snape byl díky tomu incidentu těsně u ní.

„Ta červená vašim tvářím opravdu sluší,“ řekl a odhrnul jí z obličeje pramen vlasů. Na chvíli měl pocit, že zadržela dech. Možná to opravdu udělala. Seděla strnule a jen se na něj dívala. Bylo těžké rozluštit, co se skrývá v jejím pohledu, ale rozhodně v něm nebyl žádný odpor. Rukou ji pohladil po tváři a pomalu se k ní nakláněl. Zastavil se až těsně před tím, než se dotkl jejích rtů, aby mohl cítit její dech a vůni. O vteřinu později udělal i ten poslední krok a ochutnal její hebké rty, které se okamžitě otevřely a pozvaly dovnitř jeho jazyk. Byla sladká jako med, dokud se od něj neodtáhla a šokovaně se na něj nepodívala.

„Je mi to líto… Není… Je… Nemůžeme…“  zakoktala, popadla svou práci o veritaséru a zmizela za dveřmi.

Snape zůstal sedět přesně tak, jak ho opustila. Co se, u Merlinovy bradky, právě stalo? Všechno přece bylo tak perfektní. Kdyby si to všechno promyslel líp než posledně, když ji nechal po škole. Jedním lokem vyprázdnil sklenku vína a znovu si nalil. Napil se a zase dolil. A zas. Jednou z předností toho, prožívat ten samý den znovu a znovu, bylo, že se večer mohl šíleně opít a druhý den neměl kocovinu.

ooOoo

Bylo šest hodin ráno. Napsal zprávu, že dnes jeho vyučování odpadá, poslal ji po domácím skřítkovi Brumbálovi a rozhodl se, že se dneska konečně pořádně vyspí. Když se znovu probudil, bylo dvanáct. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy tak dlouho spal, ale cítil se naprosto skvěle.

Po dlouhé sprše a důkladném oholení se oblékl a vydal se do Velké síně, ale nejprve udělal malou odbočku. Byla právě jedna hodina a deset minut a asi tak za půl hodiny ho Poppy poprosí o nový lektvar na spáleniny. Vstoupil na ošetřovnu.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila ho Poppy. „Vydržte chvilku.“ Přenášela obrovskou hromadu obvazů, která jí bránila v rozhledu, na druhou stranu místnosti, přičemž se nedopatřením praštila o odkládací stolek a převrhla velkou lahev, již Snape naštěstí zachytil. Poppy odložila obvazy na jejich místo a podívala se na Snapea.

„Tak to se zase jednou povedlo. Ušetřil jste si tím spoustu práce,“ řekla mu.

Snape se samolibým úsměvem přikývl a postavil lahev na bezpečnější místo. Pak se otočil k odchodu.

„Co jste mi to vlastně chtěl?“ zeptala se Poppy.

„Zapomněl jsem,“ řekl Snape a odešel.

Pospíchal do Velké síně. Bylo už dvacet minut po jedné. Měl přesně sedm minut na to, aby si ukořistil jednu z kotlet. Dlouhými kroky došel k učitelskému stolu, posadil se vedle Brumbála, uchopil vidličku a na talíř si naservíroval maso, když Hagrid o dvě židle dál ohlušujícím způsobem kýchl. Nejenom že při tom pokropil profesora Kratiknota, ale také celý tác s kotletami, kterých se po zbytek oběda už nikdo ani nedotkl.

„Co se ti tak veselého přihodilo?“ zajímal se Brumbál, když ho viděl se ušklíbnout. Snape jen pokrčil rameny a pokračoval v jídle. Už ani nevěděl, kolikátý pátek to prožívá. Na začátku se to pokoušel počítat, ale skutečnost, že si to nemohl zapisovat a každý den byl pátek, mu to značně ztěžovala.

Když dojedl, postavil se a odešel stejně bezhlučně, jako přišel. Šel směrem ke knihovně, ale minul ji a pokračoval v chůzi po chodbě, která odtamtud vedla.

Ronova pěst narazila do Snapeovy ruky. Jak se tady mohl Snape najednou tak objevit?

„Ale, ale, pane Weasley, snad jste neměl v úmyslu udeřit svého spolužáka, nebo ano?“ zeptal se ho Snape a pronikavě se na něj podíval, zatímco druhou rukou držel za límec Goyla. „To je dvě stě bodů z Nebelvíru. A vy, pane Goyle, běžte raději na ošetřovnu a nechte se prohlédnout madame Pomfreyovou,“ dodal škodolibě.

„Dvě stě bodů? To nemůžete udělat, povím to paní profesorce McGonagallové,“ řekl rozčileně Ron.

„Jen si poslužte,“ odpověděl mu Snape a nechal ho stát na chodbě. Téměř každý den strhával Nebelvíru stovky bodů, ale už ho to tak nebavilo, když každé ráno byly body zase zpátky.

Konečně přišel do svého bytu. Rozhodl se, že si bude chvíli číst, protože to bylo to jediné, co mohl dělat. Naštěstí všechno, co si den předtím zapamatoval, zůstalo v jeho hlavě i druhého dne ráno. Očima prohlížel svou velkou knihovnu, dokud mu zrak nepadl na knihu Francoise Laurentové. Myšlenkami opět zabloudil k jedné malé Nebelvírce. V minulých dnech to zkoušel znovu a znovu, ale ona ho pokaždé odmítla. Zdálo se mu, že ten jeden jediný případ, kdy ho neodmítla, bylo jen díky šťastné náhodě. Pokusil se vyhostit ze své hlavy ty malé otravné myšlenky. Zcela marně, jak si musel opět přiznat.

Vzal obrovskou starou knihu z regálu a prolistoval ji. Všechny moderní lektvary a postupy vycházely z těchto dvanácti set stránek. Tahle kniha mu už častokrát přinesla inspiraci. Možná to bude pro dnešek to správné čtení. Strčil si knihu pod paži a odešel s ní na stinnou mýtinu daleko od jezera, daleko od hlasitého smíchu studentů. Byl slunečný den, stejně jako spousty dní předtím, ale dnes nějak dostal náladu si tohle pěkné počasí užít. Sundal si hábit, položil ho na zem a posadil se na něj. Otevřel knihu na stránce jedna a začal číst.

Nelistoval knihou a nečetl jen kapitoly, které ho zajímaly, protože všechno v téhle knize bylo svým způsobem vzrušující. Byl na straně tři sta, když mu už slunce neposkytovalo dostatek světla na čtení, a musel použít hůlku, aby osvětlil své okolí, když v křoví kousek od sebe zaslechl nějaký zvuk.

„Kdo je tam?“ zeptal se přísně a hůlku namířil na keř.

„Omlouvám se, nevěděla jsem, že tu někdo bude. Jen jsem hledala klidné místo na čtení,“ ozval se hlas, ve kterém rozpoznal Hermionu Grangerovou. Přesně tohle mu chybělo.

„Můžete tu zůstat, když mi slíbíte, že nebudete mluvit.“

Hermiona snaživě přikývla a přiblížila se k němu na pár kroků. Nevzala si samozřejmě s sebou žádnou deku, a tak se posadila přímo na trávu.

Snape se trochu odsunul stranou. „Na studené zemi akorát nastydnete. Posaďte se sem,“ řekl, aniž by vzhlédl od knihy.

Hermiona se posadila vedle něj a znovu otevřela svou knihu, ale už brzy nedokázala udržet svoje oči na řádcích textu a místo toho neustále pokukovala po Snapeovi.

„Čtete si první vydání ‚Lektvarů‘ od Francoise Laurentové?“ zeptala se ohromeně. „Bylo vydáno jen padesát výtisků a dnes se jich na celém světě vyskytuje už jen pět,“ pokračovala obdivně.

„Já vím, slečno Grangerová, jednu z nich náhodou totiž vlastním,“ odpověděl jí s výrazem, který nedokázala nikam zařadit.

Snape se znovu zahleděl do své knihy a pokračoval ve čtení, ale teď už nebyl sám. Protože to, co Hermiona četla, nebylo ani trochu zajímavé, pokusila se místo toho nenápadně číst Snapeovi přes rameno a pochytit něco málo z historie lektvarů.

„Chcete si to také číst?“ zeptal se jí monotónním hlasem, kterým dal jasně najevo, co si o takovém pronikání do svého osobního prostoru myslí, a zároveň položil knihu mezi ně na zem. Snape četl rychle, což kromě jiného souviselo i s tím, že tyto řádky přečetl už mnohokrát. Hermiona měla potíže s ním udržet krok, přesto si myslela, že bude lepší si nestěžovat.

Už se dávno setmělo a čtení v intenzivním světle hůlky bylo namáhavé. Snape si protřel oči, pak se natáhl na záda a díval se na nebe.

„Už se vám ozvali z Oxfordu?“ zeptal se odlehčeným tónem.

Tma skryla Hermionino překvapení. „Čekají ještě na pojednání o veritaséru, pak se rozhodnou.“

„Je dobrá, co se faktů týče, ale na vašem stylu psaní byste měla trochu zapracovat. Univerzita zveřejnila pro podobné práce určité směrnice, které musíte bezpodmínečně dodržet, pokud chcete mít šanci na úspěch.“

„Vy už jste si to četl?“ zeptala se Hermiona rozrušeně.

„Můžeme si to projít zítra,“ odpověděl jí na otázku, která jí už ležela na jazyku.

„Ale zítra je přece závěrečný ples,“ namítla.

Snape v její odpovědi zaslechl úsměv. „Ach ano, zítra je přece závěrečný ples, jak jsem jen mohl zapomenout,“ řekl sarkasticky. Přesto jeho sarkasmus nepatřil ani tak plesu jako spíš dni, na který připadl.

„Nemáte rád slavnosti,“ poznala Hermiona.

„A vy si nedokážete udržet pro sebe žádnou svou myšlenku,“ odvětil Snape a rozsvítil svou hůlku, aby se na ni mohl podívat.

„Aspoň nejsem tak uzavřená vůči svým přátelům.“

A bylo to tu zas. Už zase řekla nahlas něco, na co právě myslela. Vzpurně se na něj podívala. Snape byl ten nejposlednější člověk, který by někomu mohl vyčítat špatné vlastnosti.

„Jste roztomilá, když se zlobíte,“ řekl s povytaženým obočím. Vysloužil si tím její ohromený pohled.

Znovu se položil na záda a zahleděl se na nebe. Ucítil, jak se Hermiona natáhla vedle něj.

„Bradavice mi budou chybět,“ řekla po chvíli.

Slyšel, že začala mělce dýchat, a vzpomněl si na svůj poslední rok ve škole. Byl to jediný domov, který kdy měl.

„Můžete se sem vrátit po ukončení svého studia. Bradavice potřebují schopné lidi.“

Světlo jejich hůlek pomalu pohaslo, přesto Hermiona vnímala jeho blízkost. Cítila se při tom nevýslovně dobře. Nevědomky se k němu přisunula o kousek blíž.

„Proč učíte?“ začala vyzvídat.

Už se zase zeptala. Ale tentokrát se nad odpovědí zamyslel.

„Myslím, že kvůli Bradavicím,“ řekl nakonec, „kvůli Brumbálovi, a protože bych to všechno tady chtěl chránit.“

Na tak upřímnou odpověď nebyla Hermiona připravená. Možná by měla něco vidět, možná by na něj měla ohromeně zírat. Místo toho jen ležela vedle něj a nechala si hlavou procházet jeho slova a skutečnost, že se jí svěřil. Ruka jí sklouzla z břicha a zavadila o jeho. Nezdálo se, že by mu vadilo, že se dotýkají hřbety rukou, takže ji nechala klidně ležet.

Snape pootočil hlavu na stranu. Přímo před obličejem měl její kudrnaté vlasy. Podle očekávání voněly po ovoci. Nadzvedl se a opřel se o loket. Druhou rukou uchopil její vlasy a nechal je proběhnout mezi prsty. Byla už příliš tma na to, aby viděl její obličej, ale alespoň nic nenamítala.

Rukou jí projel vlasy, které byly na dotek velmi jemné. Ucítil, že k němu otočila hlavu. Prošla jím náhlá touha ji políbit, ale měl strach, že by to celé zase pokazil. Raději si dál hrál s jejími vlasy a vychutnával si, že se k němu stále víc a víc přisunuje, dokud neměla hlavu položenou na jeho rameni a ruku na jeho břiše. Hluboké oddechování mu prozradilo, že usnula.

Sám bojoval s únavou, chtěl si ale tento okamžik plně užít, než bude zase pryč.

ooOoo

Ráno ho probudily teplé sluneční paprsky. Něco těžkého se postaralo o to, že měl přeležené celé rameno. Na obličeji ho lechtaly hnědé kudrny a osoba, které patřily, se akorát probouzela.

Hermiona se protáhla, pak otevřela oči a v první chvíli ji překvapilo, že není v dívčí ložnici v nebelvírské věži. Oni tady oba včera usnuli?! Při té myšlence zrudla. Ale Snape na ni ještě nezačal křičet. Musí vypadat rozespale a její vlasy budou zamotané ještě víc než obvykle.

Snape si všiml, jak je Hermiona po ránu okouzlující. Teprve pak mu došlo, že jsou pořád venku.

„Dobré ráno,“ pozdravil chraplavým hlasem. Hermiona se na něj usmála. To bylo dobré znamení. Ruku měl pořád kolem jejího pasu v poloze, ve které usnuli. Zatímco jí jednou rukou hladil po tváři, druhou rukou si ji přitáhl blíž, dokud se nedotýkali špičkou nosu.

Hermiona ho objala kolem krku a překonala poslední dva centimetry, které oddělovaly jejich rty.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 08.06. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Každý den zdraví netopýr Od: Jacomo - 10.08. 2016
Já jsem tohle neokomentovala? Takovou krásnou čistou romantiku? Inspiraci na můj oblíbený film? No že se nestydíš, Jacomo! Tak tedy dodatečně - krása! Užila jsem si to i na druhé čtení a jsem moc ráda, že mi to náhodný výběr nabídl. Mám teď poněkud zastřený pohled a zasněnou náladu... :-)

Re: Každý den zdraví netopýr Od: zuzule - 31.12. 2012
Nakonec přeci jen našel ten správný recept. :) Díky moc za překlad.

Re: Každý den zdraví netopýr Od: teriisek - 27.12. 2012
Krásné, díky moc za překlad!

Re: Každý den zdraví netopýr Od: Chavelierka - 26.12. 2012
Taky by se mi líbilo, kdyby se o mě pokoušel sám Severus. Pěkná vánoční povídka, přesně na zahřátí dušičky. Moc se povedla

Re: Každý den zdraví netopýr Od: siriana - 26.12. 2012
Ach bohové! to je naprosto užasné!! krásné! prostě dokonalé!! díky za překlad!

Re: Každý den zdraví netopýr Od: kamci - 26.12. 2012
tak to Severus nakonec zvládl, nejlepší asi bylo nechat věcem volný průběh. A naví už teď není sám. díky

Re: Každý den zdraví netopýr Od: GwenLoguir - 26.12. 2012
človek si už domyslí, ako dopadol ten ples :) ale pokračko by som aj tak brala. zaujímavé, veľmi zaujímavé...

Re: Každý den zdraví netopýr Od: Koki - 26.12. 2012
Výborný nápad, skvělé zpracování, úžasný překlad. 

Re: Každý den zdraví netopýr Od: doda357 - 26.12. 2012
Milujem poviedky, filmy, knihy a hocičo v čom je časová slučka  A myslím, že toto je jedna z najlepších poviedok, ktorú som kedy čítala  Páčilo sa mi, ako sa Severus usiloval zapôsobiť, dokonca dal aj dotazník o tom, kto má čo rád. Stále ju volal k sebe, pokúšal sa ju bozkávať  Mega veta: Jednou z předností toho, prožívat ten samý den znovu a znovu, bylo, že se večer mohl šíleně opít a druhý den neměl kocovinu.  Ďakujem veľmi pekne za úžasnú poviedku   Len maličká chybička: Hermiona mlčky přikývla a následovala ho do jedno ze skleníků.  
Re: Každý den zdraví netopýr Od: larkinh - 26.12. 2012
Díky za komentář, jsem ráda, že se líbilo. Taky děkuju za upozornění na překlep - když jsem si to před chvílí zase četla, tak tohohle jsem si nevšimla, zato jsem tam našla jiný. Ach jo - člověk to čte po sobě desetkrát a stejně tam po jedenácté zase něco najde :)

Re: Každý den zdraví netopýr Od: Lupina - 26.12. 2012
Moc se mi líbilo, jak Severus zmijozelsky využíval faktu, že si Hermiona ráno nebude nic pamatovat :-) Moooc pěkná povídka, děkuji za překlad :-)
Re: Každý den zdraví netopýr Od: larkinh - 26.12. 2012
A jak se u toho snažil ji co nejvíc poznat, co? Dík za komentář.

Re: Každý den zdraví netopýr Od: Zuzana - 26.12. 2012
Och, tak nakoniec sa podarilo :) Ďakujem za preklad tejto krásnej poviedky.
Re: Každý den zdraví netopýr Od: larkinh - 26.12. 2012
Podařilo - a byla to Hermina, kdo udělal ten poslední krok :) Dík za komentář.

Re: Každý den zdraví netopýr Od: solace - 26.12. 2012
Zaujímavá poviedka s časovou slučkou. Severus mal toľko príležitostí meniť udalosti jedného dňa, až sa nakoniec dopracoval ku krásnemu romantickému záveru. Ďakujem za preklad, larkinh. Čítanie som si naozaj užila.
Re: Každý den zdraví netopýr Od: larkinh - 26.12. 2012
A já děkuji za komentář - jsem ráda, když se povídky čtenářům líbí :)

Re: Každý den zdraví netopýr Od: denice - 26.12. 2012
Nádherná povídka. Film Na Hromnice o den více, který byl zřejmě inspirací, je už pěkně starý, ale pořád je to moc dobrý námět, a tady kouzelně zpracovaný. Díky.
Re: Každý den zdraví netopýr Od: larkinh - 26.12. 2012
TAk na ten film jsem si taky okamžitě vzpomněla. Díky za komentář.

Prehľad článkov k tejto téme:

GinnyW: ( solace )06.01. 2013Do tretice všetko dobré
Mother of Tears: ( solace )01.01. 2013Triumf logiky
ZukoLuver: ( Lupina )31.12. 2012Blondýnka
Therea: ( larkinh )26.12. 2012Každý den zdraví netopýr
Jenwryn: ( Lupina )25.12. 2012Prosba + Pět zlatých prstenů