Preklady fanfiction Harryho Pottera

Název povídky:    Baby in a box

Autor:    Sita Z

Překlad:   tiberia

 Link na originál:  http://www.potionsandsnitches.net/fanfiction/viewstory.php?sid=2723

Souhlas k překladu:  ano

Rating:  kdokoliv

 Hrají:  SS + HP, v otcovsko - synovských rolích

Shrnutí:  Každý rok na vánoce chce Harry slyšet příběh o tom, jak se dostal do Tkalcovské uličky.... v krabici.

                         Baby in a box    2/2

Okamžitě ho napadlo, že to nakonec přece jen přišlo z Temného kruhu. To byl jejich styl, poslat zrádci zavražděné mudlovské dítě. Poselství bylo jasné: koukej, Severusi, zabíjíme bez výčitek nebo slitování a ten mudlovský spratek zemřel rychle, na rozdíl od toho, co čeká tebe.

Ale ti by nevyužili mudlovskou poštovní službu, nebo snad ano? Mohli by jednoduše nechat dítě na jeho prahu nebo ho odeslat po sovách. Takže kdo –  pro všechno na světě – by za to mohl být zodpovědný, když ne oni?

Snape ignoroval slabost v kolenou a postavil se. Hodlal se tomu dostat na kloub, což znamenalo, že bude muset dítě vyndat z krabice. Tak jako tak ho tam nemohl nechat, když už nic jiného, měl by aspoň najít způsob, jak malé tělíčko vrátit rodičům. Možná by nebyl špatný nápad vzít ho na mudlovskou policejní stanici, nechat ho na prahu a zmizet.

 Okolo dítěte byly nacpané zmuchlané noviny, nejspíš proto, aby v krabici neklouzalo – jako kdyby to byla nějaká zatracená viktoriánská váza. Snape je jemně vytahal, tak, aby s dítětem moc nehýbal. Bylo to hloupé, vždyť už stejně nic necítilo. Ale nemohl se přimět, aby s ním zacházel jako s věcí, tak jak to zřejmě dělal ten, kdo ho poslal. Měl silné podezření, že v době, kdy byl balík zalepen  bylo dítě ještě naživu a mohl se jen domýšlet, jak malý človíček před svou pomalou a mučivou smrtí trpěl. Proč si ti idiotští mudlové nevšimli, že něco není v pořádku? V některém okamžiku muselo dítě určitě křičet. Copak mudlovští poštovní úředníci přepravují běžně zásilky, které naříkají?

Jednu ruku pod hlavou dítěte, druhou pod jeho zády, Snape vyzdvihl malý ranec z krabice. Byl to zvláštní pocit, byl křehký a zároveň pevný, skutečná lidská bytost z masa a krve. Celá tahle situace byla prostě tak zatraceně absurdní.

Dítě už nevypadalo jako kojenec, mělo tmavou rozcuchanou kštici a pod ní kulaté batolecí tvářičky. Snape odhadoval, že by mohlo mít přibližně rok.

Položil ho na stůl a začal rozbalovat flaušovou deku. Nebyl si jistý, proč to dělá, prohlídkou   malého tělíčka stejně nezjistí nic nového. Příčina jeho smrti byla zcela zřejmá, buď se udusilo, nebo zmrzlo nebo prostě zemřelo šokem, zavřené v těsném prostoru krabice. Při té myšlence se Snape ušklíbl. Jeho první dojem z malé rakvičky byl přesnější, než se mu zamlouvalo byť jen pomyslet.

Pod flaušovou dekou mělo dítě ošuntělé, nadměrně velké tričko, plínku a nic dalšího. Jeho ruce a nohy nebyly tak baculaté, jak by mohly být a Snapeovi se zdálo, že na svůj věk je příliš hubené. Do nosu ho udeřil kyselý zápach a pak si všimnul, že plínka okolo nožiček má nahnědlou barvu. Chudák, umřel ve svých vlastních výkalech. Ať už to udělal kdokoliv, nejradši by ho umučil Cruciatem a poslal do pekla a pak si užíval příjemný pocit z dobře udělané práce. Snape měl pocit, že s tím by dokonce i Albus mohl souhlasit.

Rozhodl se, že ho tak nemůže nechat. Považoval se za racionálního člověka a zřídkakdy podléhal citům, ale nedokázal nechat ležet mrtvé dítě ve špinavé plínce. Když už pro nic jiného, tak aspoň kvůli jeho rodičům, aby alespoň tohoto jediného detailu byli ušetřeni, až si jeho tělíčko přijdou vyzvednout z márnice.

Snape začal rozepínat plínku a když odklopil přední část, musel se obrnit proti smradu. Páchlo to otřesně, to ano, ale to, co našel pod plínkou, okamžitě odvedlo jeho myšlenky jinam. Dítě mělo stehna, zadek i malý penis pokrytý žlutohnědou vrstvou, která rozhodně nevznikla za jediný den. I tak naprosto  nezkušenému člověku, jakým byl Snape bylo jasné, že chlapce už velmi dlouhou dobu nikdo nepřebalil. Kůže pod vší tom špínou byla červená, zanícená a pokrytá boláky. Dítě muselo mít velké bolesti.

Cruciatus, pomyslel si Snape, když vytahoval tu strašnou plínku zpod chlapce, by mohlo být ve skutečnosti ještě příliš rychlé a příliš čisté řešení. Možná by místo toho použil Voldemortovu oblíbenou kletbu na zkroucení střev.

 Plenku na místě spálil a na chlapce a jeho tričko použil čistící kouzlo. Zápach sice nezmizel úplně, ale byl snesitelný, přinejmenším pro mistra lektvarů - v laboratoři zažil i horší smrad, ale slabší povahy by se klidně pozvracely i teď.

Snape přešel ke dřezu, naplnil lavór teplou vodou a donesl ho zpátky ke stolu. Ponořil do vody měkkou žínku a začal chlapce umývat, jemně a důkladně. Jeho pokožka nebyla studená, takže nemohl být mrtvý dlouho. Vlastně…

 „Hepčík!“

Jeho srdce se rozběhlo jako splašené. Žínku upustil a vsunul chlapci ruku pod tričko. A bylo to tam. Slabý tlukot srdce, které to ještě úplně nevzdalo.

Dítě se tím kýchnutím neprobudilo, oči mělo stále zavřené, ruce a nohy pořád ležely bezvládně. Byl v bezvědomí, anebo... Snape si všiml slabého namodralého zbarvení chlapcových rtů, které předtím připisoval zimě. Možná v tom bylo víc.

„Accio testovací proužek!“

Snape ve vzduchu chytil něco, co vypadalo jako malý proužek pergamenu a když ho opatrně vtlačil mezi chlapcovy ochablé rty, proužek skoro okamžitě zezelenal. Kdosi dal dítěti uspávací lék, nepochybně stejný člověk, co odeslal balík.

Snape nebyl léčitel, ale věděl, že takovéto mudlovské jedy by pro někoho s oslabeným imunitním systémem mohly být smrtelné. Dítě by mohlo přestat dýchat, nebo by jeho magie mohla odmítnout neznámou látku a organismus by se dostal do šoku. Snape věděl, že je to kouzelnické dítě od okamžiku, kdy testovací proužek změnil barvu. To kouzlo u mudlů nefunguje.

Přidržel dlaň před chlapcovými ústy. Zdálo se, že přinejmenším dýchá normálně, ačkoliv jeho srdeční tep byl mírně nepravidelný. Existovalo několik lektvarů, které by Snape mohl použít u dospělého pacienta, žádný z nich se ale neodvážil podat tak malému dítěti. A to dítě vypadalo, že jeho život visí na vlásku, který se může kdykoliv přetrhnout. Co kdyby umřel právě tady, na Snapeově kuchyňském stole?

„Co s tebou mám dělat?“ Otázka mu z hrdla vyšla jako pouhý šepot. Aniž by si uvědomoval, co dělá, Snape natáhl ruku a shrnul chlapcovy nepoddajné vlasy na stranu. Na jeho čele uviděl náplast, vypadala, že je tam přilepená už bůhvíjak dlouho. Není pochyb, že na ni  někdejší chlapcovi „pečovatelé“ prostě zapomněli. Její odlepení  Snape odsunul na později a věnoval se očišťování dítěte. Množství nečistoty na jeho těle bylo neuvěřitelné. Než byl zadeček konečně bez špíny, spotřeboval Snape několik hadříků a čtyři lavóry s vodou. Ne že by výsledek vypadal nějak radostně. Bez povlaku špíny teď byly v celém rozsahu vidět mokvající a zanícené vředy a  boláky.  Nejspíš bylo skutečně štěstí, že chlapec hluboce spal, protože kdyby byl vzhůru, asi by křičel bolestí.

„ Accio tresť z dobromysli, výtažek z hrbouna, hojivý lektvar!“

Lahvičky, které přivolal, dosedly na stůl. Snape vatovým tampónem pečlivě nanesl malé množství lektvaru  na každou ranku a každý bolák, a započal tak pomalý proces léčení chlapcových zranění. Hojivý lektvar vyčistil a znecitlivěl infikované rány, dobromysl rány uzavřela a výtažek z hrbouna zklidnil podrážděnou pokožku. Bylo to to nejlepší, co teď mohl pro chlapce udělat a jen léčitel mohl rozhodnout, jestli budou potřebná nějaká další opatření.

„To by ti mělo pomoct, aby ses cítil líp, maličký,“ zamumlal Snape. „Jsi bojovník. Chtělo by to víc, než jen jízdu v kartonové krabici, aby tě to odrovnalo, že?“

Chlapec spal dál, ale Snapeovi se zdálo, že jeho dech je nepatrně klidnější. I v hlubinách spánku možná cítí, že ta neustálá bolest na zadku se konečně trochu zmírnila.

Snape přeměnil papírový ručník na plenku – potřeboval na to několik pokusů, protože neměl zcela jasnou představu, jak by taková plenka měla vypadat. Výsledek nebyl moc přesvědčivý, ale předpokládal, že prozatím by to mělo stačit. Umouněné tričko po chvíli uvažování přeměnil na měkký, volný overal, podobný oblečení, jaké zahlédl na batolatech v Příčné ulici.

„Teď vypadáš jako správný kouzelník, dítě.“

                                                           *   *   *   *

„Bál ses?“

Snape nezaváhal. “Ano, bál jsem se opravdu hodně.“

„Protože sis myslel, že bych mohl umřít?“

„Ano. A protože jsem nevěděl, kdo tě poslal a proč.“

„Povídej mi o tom dopisu.“

Ano, dopis. Málem si ho nevšiml, jak byl skrytý mezi zmačkanými novinami...

                                                               *   *   *   *

Dítě držel přitisknuté ke hrudi a zíral dolů na obálku. Předtím si jí nevšiml, ležela až na dně kartonové krabice. Takže nakonec to nebude anonymní zásilka. Přiložili dopis.

Jestli byli skutečně tak šílení, jak si o nich začínal myslet, mohlo v obálce klidně být třeba natištěné vánoční přání. A pokud ne... no, pokud ne, mohl by se konečně dozvědět, proč by někdo, u Merlinovy matičky země, posílal dítě.

Vzal dopis i dítě do obývacího pokoje a uvelebil se na gauči. Spící dítě mu leželo na hrudi a vnímal konejšivé teplo jeho těla.  Magie ho ochránila a udržela naživu v situaci, kdy by mudlovské dítě zcela jistě zemřelo.

„Tak se pojďme podívat, co nám chtějí říct.“ Snape roztrhnul obálku. Rukopis byl stejný, jako na balíku, poněkud vyumělkovaný a přeplácaný. Po přečtení prvních pár řádků na něj Snape přestal myslet, přestal myslet dokonce i na dítě ve své náruči. Ať očekával cokoliv, tak tohle teda ne.

Snape,

nevím, jestli je tato adresa stále aktuální, ale jsi jediný -však víš co - který mě napadl. Ten muž, Brumbál, nenechal na svém dopise zpáteční adresu, nepochybuji, že zcela záměrně. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný normální způsob, jak někoho z vás kontaktovat, je tohle to nejlepší co jsem mohla udělat. Doufám, že se máš obstojně a jsi střízlivý.

Možná nevíš, že Brumbál nechal syna mé sestry u naší rodiny, nechal ho na našem prahu den po tom, co zemřela. V dopise nám vysvětlil, že ho hledá nějaký podivínský šílenec a jediný způsob, jak ho „udržet v bezpečí“ je, že zůstane s námi. Nikdo nám nedal na výběr, nikdo se nás ani nezeptal, jestli jsme ochotní ohrozit naše životy – a hlavně život našeho syna! Nikdy předtím, než jeho rodiče zemřeli, jsme ho ani neviděli! Jsem si jistá, že moc dobře vím proč, jsme totiž jenom „mudlové.“ To je to slovo, kterým jste mi říkali, když jste tenkrát sedávali u našeho stolu a jedli naše jídlo.

Každopádně můžeš vyřídit Brumbálovi, Snape, že to fungovat nebude. Nebudu předstírat, že rozumím té směšnosti o „krevní ochraně“, ale jedno ti řeknu. Ten kluk u nás nikdy domov mít nebude. Můj manžel o to nestojí a upřímně řečeno, já taky ne. Nikdy jsme nežádali, abychom patřili do vašeho světa a ten kluk bude stejně nenormální, jako jeho rodiče. Ani bych nevěděla, jak ho vychovávat a rozhodně nehodlám sledovat, jak můj Dudley trpí s šílencem v rodině. Takže Brumbálovi hezky vyřiď že děkuji, nechci. Co si nadrobil, ať si vyřeší sám. My, můj manžel a já, to zcela jistě dělat nehodláme.

A pokud jde o posílání těch směšných vyřvávajících dopisů, může si ušetřit námahu, protože v téhle zemi už dlouho nepobudeme. Můj manžel přijal nabídku na práci v zahraničí a brzy odjíždíme. A jestli nám toho kluka pošlete znovu, tak ho prostě opustíme – varovali jsme vás. Nehodláme se nechat vydírat.

Přikládám deku a nějaké oblečení, víc nám toho nezbylo.

Petunie

P.S. Hodila jsem mu do lahve pár temazepamů, aby zůstal zticha.

Snape zíral na list papíru, dokud se mu dopis nezačal rozplývat před očima. Pak ho zmačkal a mrsknul s ním přes pokoj, ruku zaťal v pěst a třísknul do opěradla od gauče.

„Ty hnusná mrcho!“

Dítě se ani nepohnulo, stále hluboce ponořené ve svém drogovém spánku. Snape zíral na tmavou hlavu, spočívající pod jeho bradou. Tahle... napůl mrtvá maličkost byl Harry Potter, chlapec který přežil. Nacpaný do lepenkové krabice a poslaný pryč jako nepotřebná veteš. Petunie musela přijít o rozum... tak jako tak ho moc neměla.

Posadil se na pohovku a přesunul si dítě v náruči, aby mohl prostudovat malý obličejík. Ano, neposlušné tmavé vlasy byly otcovy, ale něco v křivce chlapcových rtů Snapeovi připomnělo jinou, ženskou tvář, kterou tak dobře znával. A ta náplast... jizva musí být schovaná pod ní, slavná jizva, kterou na jeho čele zanechala Voldemortova kletba. V Proroku pořád spekulovali o tom, jak vypadá, jako kdyby si klidně nemohli opatřit vlastní.

Snape začal odlepovat rožek náplasti, ale držela příliš pevně. Kdyby ji teď strhnul, mohl by chlapce zranit, nejlepší bude ji později jemně odstranit teplou vodou. Ale napřed si potřeboval s někým promluvit.

                                                        *   *   *   *

„Zavolal jsi krbem strejdu Albuse.“

„Ano, musel se hned dozvědět, že už nejsi v domě své tety.“

                                                          *   *   *   *

„To je.... nešťastné, Severusi.“ Brumbálův odraz v plamenech se tvářil ustaraněji, než Snape kdy viděl. „Mohu vstoupit?“

Snape přikývnul a odstoupil od krbu, aby udělal řediteli místo. Dítě v jeho náruči se ani nezavrtělo.

Harry stále tvrdě spal a kdyby Snape necítil teplo jeho těla, připadalo by mu, že drží v rukách hadrový uzlík.

Brumbál vystoupil z krbu a mávnutím hůlky odstranil saze ze svého hábitu.

Snape si odkašlal. „Kominík už tu dlouho nebyl....“

Brumbál mávnutím ruky odmítnul jeho vysvětlení. „Nic se neděje, chlapče. Jak je Harrymu?“

„Spí,“ odpověděl Snape. „Petunie ho omámila nějakým druhem mudlovských léků, zdá se...“

„Je to nebezpečné?“

„Nejsem si jistý,“ Snape  si přál muže uklidnit, ale neupřímnost by Brumbál prokoukl. „Zdá se, že je stabilizovaný, ale nemám moc zkušeností s mudlovskými léky.“

„Mohu vidět ten dopis?“

Snape přivolal zmačkaný kus papíru a podal ho Brumbálovi. Muž ho rychle přelétl očima, aniž by na něm byla vidět jakákoliv emoce. Což samořejmě nic neznamenalo, Brumbál dokázal schovat svůj hněv za bezvýraznou masku stejně  dobře jako každý Zmijozel.

Konečně sklonil dopis. „Chudák Petunie.“

Snape zamrkal. „Promiňte...?“

„Měla pocit, že jsem si cenil bezpečnosti její rodiny méně, protože byli mudlové,“ řekl Brumbál s povzdechem. „To bylo odjakživa její citlivé místo.“

„Citlivé místo?“ Snape zvedl hlas, pak s výrazným úsilím pokračoval klidněji. „Mohla toho chlapce zabít!“

„Pravda.“ Brumbál vypadal, že cítí spíš smutek, než vztek, který lomcoval Snapem. Doufal, že s ním bude starý muž pro jednou sdílet stejné pocity, ne že předvede tuto scénku plnou pochopení a odpuštění. Další otázka proto vyzněla mnohem nedůtklivěji, než zamýšlel.

„Takže co teď? Nebo jste to prostě pustil z hlavy?“

„Samozřejmě, že ne.“ Brumbál se něj podíval tím pohledem, jako by mu viděl až na dno duše. Snape se přinutil neuhnout pohledem. „Zdá se, že pokud jde o Harryho, budeme muset vymyslet další plán.“

„Tentokrát žádní mudlové,“ řekl Snape důrazně, udivený, kdy mu na tom začalo tak záležet. Ale konec konců, slíbil, že bude toho chlapce chránit.

„Nemysli, že všichni mudlové jsou neschopní o někoho pečovat, můj chlapče.“

„Možná je to to jediné, co o nich vím,“ odsekl Snape a vzápětí si přál, aby to neudělal, když na staré tváři zahlédl zklamaný výraz. „Každopádně, ...proč si ho nemůže vzít kouzelnická rodina? Jsem si jistý, že mnozí by víc než rádi přijali chlapce, který přežil.“

„A to je právě to,“ řekl Brumbál. „Přijali by chlapce, který přežil, ne chlapce, který jednoduše  potřebuje rodinu.“

„Určitě nepotřebuje rodinu, která ho nacpe do krabice a nechá na poště.“

„Ne, to ne.“ A zase ten pohled, který Snapa vždycky vyvedl z míry. Co starý muž v jeho očích viděl? „Potřebuje někoho, kdo ho bude chránit.“

„Dobře...napadá vás někdo?“

V Brumbálových očích se mihnul znepokojivý záblesk, když konečně odvrátil pohled. „Ve skutečnosti napadá. Ale zatím žádám tebe, abys na něj dohlédnul. Droga může mít nějaké vedlejší účinky a já se budu cítit lépe s vědomím, že je v rukách odborníka.“

„Já.. nikdy jsem se nestaral o dítě.“

„To jsem slyšel od spousty novopečených rodičů.“ Brumbál si zřejmě všimnul výrazu ve Snapeově tváři, protože dodal. „Je to jen dočasné, Severusi. Jen dokud se neujistím, že osoba, kterou mám na mysli, si ho vezme.“

„A co jeho širší rodina? Má Lily ještě jiné příbuzné?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Petunie je jeho jediná žijící příbuzná. A má samozřejmě pravdu, krevní ochrana nebude fungovat, když není poskytnuta dobrovolně. Pokud jde o Harryho bezprostřední bezpečí, prozatím budeme muset použít Fideliovo zaklínadlo.“

„Co myslíš tím prozatím?“

Brumbál se usmál. „Krevní ochrana pracuje nejrůznějšími způsoby, Severusi. Možná přijde den, kdy někdo bude ochoten sdílet s chlapcem svou krev a přijme ho za vlastního. Pak bude mít novou krevní ochranu. Do té doby bude Fidelius stačit.“

Snape přimhouřil oči a pohlédl na něj. „Krevní adopce? Koho máte na mysli, Brumbále?“

A opět ten podivný pohled a úsměv, ačkoliv Snape nechápal, kde Brumbál vidí něco zábavného.  „Postačí když řeknu, Severusi, že je to někdo, komu bych svěřil i svůj vlastní život.“

                                         *   *   *   *

„Strýček Albus byl tvůj strážce tajemství, že jo?“

Snape kývnul. „Provedli to kouzlo hned druhý den, McGonagallová byla svědkem. Nikdo jiný se to nesměl dozvědět, ne tak brzy.“

„Koho strýc Albus požádal o krevní adopci?“ chtěl vědět Harry.  „Myslel jsem, že chtěl, abych zůstal s tebou.“

Snape si povzdechl. „Řeknu ti něco důležitého o tvém strýci Albusovi, Harry. Nikdy – nikdy nepředpokládej, že nemá něco za lubem, dokonce ani když tě u stolu požádá o sůl.“

„Co znamená, že má něco za lubem?“

„To znamená, že má tajný plán.“

„Aha. Harry se nad tím na chvíli zamyslel.

„A podařil se mu ten jeho tajný plán?“

Snape se tomu skoro zasmál. „Nakonec ano.“

                                                             *   *   *   *

Harry prospal osmnáct hodin v kuse, obklopen pohodlím a v bezpečí, zabalený do deky opatřené trvalým ohřívacím kouzlem. Snape do své ložnice postavil přeměněnou dětskou postýlku, aby na něj mohl lépe dohlédnout a během dne nosil chlapce v šátku, jak mu navrhla Poppy. Přišla se na Harryho podívat a prohlásila, že se „krásně zotavuje, ale je strašně hubený.“

Trvalá přítomnost jiného člověka, to byl pro Snapa zcela nový pocit, i když ten člověk nedělal nic jiného, než spal. Přistihl se, že na chlapce mluví, předčítá mu z Proroka a stěžuje si na Pendergrafta, který si objednal Sluneční elixír na konci prosince. Několikrát za den natřel Harryho bolavý zadek hojivými lektvary, do žaludku mu vkouzlil Výživný doušek a žasl nad změnami, které byly za pouhých pár hodin na chlapci vidět. Harryho kůže už nebyla vlhká a bledá, tváře mu zrůžověly a se svými dlouhými tmavými řasami vypadal jako anděl – aspoň podle madam Pomfreyové. Snapovi spíš připadal jako obzvlášť vychrtlé kotě, které někdo vyhodil na mráz.... s bleskem na čele. Slavná jizva měla skutečně tvar runy „S“ a Petunie ji přelepila náplastí nepochybně v tom samém okamžiku, kdy ji uviděla. Něco tak očividně kouzelnického musela před normálním světem skrýt.

Na Štědrý den ráno seděl Snape u kuchyňského stolu se svým obvyklým hrnkem kafe. Vánoce byly pro mnoho osamělých lidí smutným obdobím, během vánoční sezóny byl od Sv. Munga nahlášen dvojnásobný počet pokusů o sebevraždu.  Ale to, co teď cítil Snape, nebyl smutek nebo deprese. Vnímal jen určitý druh míru,  když tam tak seděl se spícím dítětem na klíně a věděl, že později    sejdou dolů uvařit další várku Žaludek zklidňujícího lektvaru. Po svátcích se na něm vždycky dalo dobře vydělat.

„Aspoň pořád nežvaníš, jako tvůj přesvatý otec,“ prohodil směrem k chlapci, podepřel ho pod zády a prohlížel si poslední číslo Praktického lektvaristy. „Studijní hodiny ve Velké síni bývaly peklo, když s tím uštěkaným podvraťákem v jednom kuse mlel jak kafemlejnek.

„Ba“

Snape málem převrátil svůj hrnek. Kouknul dolů a zjistil, že se dívá do světlezelených očí.

„Da ba,“ řekl chlapec tiše. „Videlibubhablahbha“

„Ano, jistě....“

„Havvy.“

Snape zamrkal. „Ano, to jsi ty. Jsem rád, že znáš své jméno.“

„Havvy fpát.“

„Spal jsi,“ řekl Snape a lámal si hlavu, jestli dítě čemukoliv z toho rozumí... a jak se vlastně mluví s osmnáctiměsíčními dětmi.... a jestli vůbec někdy slyšel někoho, jak mluví s batoletem. „Ale teď už ses probudil.“

Zní to jako by mluvil idiot, Snape, komentuješ naprosto zřejmou skutečnost.

„Havvy sedět?“

Snape o tom chvíli přemýšlel a pak risknul otázku. „Chceš zůstat na klíně?“

„Avabvadva.“

„Dobře.“

Chlapec se rozhlédl po kuchyni, nakrabatil obličej, když uviděl neznámé prostředí a Snape si chvilku myslel, že začne plakat. Ale dítě k němu jenom zvedlo oči a malou ručkou se chytlo za jeho černý hábit.

„Bublublu.“

„Ne.“ Snape zavrtěl hlavou. „Severus. Já jsem Severus.“

„Havvy.“

„Severus.“

„Evvu“

Snape přikývl. „To je dost blízko. Takže, Harry... půjdeme teď dolů a uvaříme Žaludek zklidňující lektvar pro všechny ty otravy tam venku?“

„Evvu.“

Sklopil oči dolů k dítěti a zjistil, že pohled do těch kočičích očí mu nezpůsobuje bolest. Na rozdíl od těch, na které vzpomínal, v těchto očích byla spousta života a zdálo se mu, že ho dokážou prokouknout jako málokteré předtím.

Doopravdy  už začínáš být sentimentální jako ten stařec.

Snape setřásl myšlenku a postavil se, dítě na ruce. Ale nezamířil hned ke schodům do sklepa. Přešel k oknu a když odhrnul záclonu, objevila se zářivě modrá obloha a ulice pokrytá jiskřivým sněhem. Se vší tou bílou nadílkou nevypadala Tkalcovská ulička tak sešle, byla vlastně docela hezká.

„Vidíš?“ řekl Snape a zdvihnul dítě, aby lépe vidělo. „Dnes jsou vánoce.“

                                          *   *   *   *

„A pak jsem s tebou zůstal.“

Snape se natáhl a odhrnul Harrymu z čela neposlušný pramen vlasů. „Ano.“

„A pak jsi mě krví přijal za vlastního?“

„Ano.“

Harry se zamyslel. „A co kdybys nebyl doma, když ten pošťák přišel?“

„Nechal by balík ležet na prahu, předpokládám.“ V mrazu, už si nechal pro sebe. Ta mrcha Petunie. Ten účet ještě nebyl vyrovnaný a Snape neměl v povaze zapomínat křivdy. Jeho vztek s uplynulým časem spíš rostl. Kdyby se znovu setkali.... potom by Albus udělal lépe, kdyby se díval jinam.

„Co kdybych se ti nelíbil?“

Snape zvednul obočí. „ Chceš říct, co kdybych věděl, že se z tebe vyklube malá příšera, která pokape čokoládou celou moji kuchyň a navíc krade perníčky?“

Harry se zahihňal. „To jsem doopravdy neudělal schválně.“

„Jsem si jistý, že perníčky ti do kapsy nevlezly omylem.“

„Ale ne, myslím tu čokoládu. Perníčky jsem chtěl vzít, ale čokoláda byla nehoda.“

„Jako ty nehody, které se tobě a panu Weasleymu přihodily v koupelně minulý týden?“

Harry přikývl, sarkasmem ve svých šesti letech naprosto nedotčený. „Jo.“

„No, nemůžu tě dost dobře poslat zpátky, nebo ano?“

Od Poppy nebo Molly by to za takový komentář nepochybně schytal, ale Harry se jen ušklíbl. „Stejně bych se už nevešel do krabice.“

„Věčná škoda.“ Snape pečlivě zastrkal peřinu kolem chlapce a zkontroloval, jestli má dobře přikryté nohy. „Už je čas spát, Harry. Lupin přijede během zítřka a jsem si jistý, že chceš být dobře odpočinutý na všechny ty partie Řachavého Petra, ke kterým ho přinutíš.“

„Strýček Moony!“ Harry vykřikl a Snape by si nejraději nakopal, že mu oznámil tu vzrušující novinku, když už byl přichystaný usnout.

„Ale jen když půjdeš teď hned spát, „dodal spěšně a nepravdivě. Jako kdyby vlkovi zabránilo přijet něco tak malicherného, jako že Harry nespí.

„Dobře. Dobrou noc, Severusi. Uvidíme se zítra a to už budou vánoce!“

„Snape stál a shlížel na chlapce, zakutaného do peřin. „Dobrou noc, Harry.“

Tiše odešel z místnosti a cestou zvedl nějaké zatoulané ponožky. Lupin trval na tom, že přijede, tak jako to dělal každé vánoce, velikonoce, Harryho narozeniny a kdykoliv to šlo mezi tím. No, mohlo by to být i horší, říkal si Snape, když házel ponožky do koše na prádlo. Když zrovna nebyl přeměněný v krvelačné zvíře, byl Lupin přijatelným společníkem. Tedy ne, že by mu to Snape někdy hodlal říct.

Vyhlédl oknem do zahrady za domem, právě včas, aby zahlédl osamělou vločku, jak se snáší dolů a  usedá na zmrzlý trávník. Brzy se přidaly další, létaly v nočním větru sem a tam a vypadaly jako by tančily. Harry by byl nadšený, miloval hry ve sněhu.  A pokud to bude Lupin, kdo ho bude tahat kolem dokola na saních a ne já, tím líp. A potom by Harry nejspíš trval na tom, aby se k němu připojili oba dva … a nedej Merlin postavili sněhuláka. Snape si při té myšlence povzdechl. Podle jeho názoru byl sníh nejhezčí, když ho člověk obdivoval z okna.

Podobný názor míval na děti – a jedno teď žilo přímo v jeho domě. Malý expert na perníčky s čokoládou, povodně v koupelně a neustálé vyžadování pohádek před spaním. Albus ho tenkrát před pěti lety pěkně vypekl a on mu naletěl jako ten nejzelenější prvák z Mrzimoru.

Domnívám se, že vrátit vánoční dárek by bylo velmi nevychované, řekl starý muž, když ho Snape stroze informoval, že Harry může zůstat v Tkalcovské uličce a dokonce ani Snapeovo nejzuřivější zamračení nedokázalo setřít úsměv z té vrásčité tváře. Sentimentální starý blázen.

Bylo by nesnesitelné, kdyby někdo vypátral krabici, ukrytou ve Snapeově pracovně a obsahující starou modrou flaušovou deku. Krabici, kterou Snape vytahoval každý Štedrý večer protože... prostě proto. Ne že by plakal nad odřenou starou věcí, nebo byl hloupě sentimentální. Chtěl se na ty věci jenom podívat. A připomenout si, jak k němu přišlo dítě, a naplnilo jeho dům i jeho srdce novým životem.

Jen jedenkrát za rok. Právě na vánoce.

                                                                K O N E C