Preklady fanfiction Harryho Pottera

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

Kapitola sedmá

Harry věděl, že jeho úkolem je připravit se na boj proti Voldemortovi, a také byl pevně rozhodnut toho pazgřivce smáznout z povrchu zemského, ale právě teď si jeho pozornost žádal jiný problém. Přesvědčil otce, aby ho naučil vařit vlčí zhoubu, zapůsobil na něho rozumným argumentem, že je nezodpovědné, aby Řád byl v dodávkách lektvaru závislý jen na jediném svém členovi. Co kdyby se Snapeovi něco stalo? Remus přeci zůstává jako učitel v Bradavicích a lektvar nutně potřebuje.

Otec povolil mnohem snadněji, než Harry očekával, přestal vzdorovat pouhé dva dny po Remusově návštěvě. Shodou okolností, nebo možná ne, to bylo zrovna toho večera, kdy nadcházel úplněk. Celý den strávili ve sklepní laboratoři, Harry pozoroval Snapea při vaření dávky na další měsíc a dle možností mu pomáhal. Zhouba si udržela účinnost pouze třicet dní, proto ji nebylo možno navařit do zásoby. Harry bude muset podrobně nastudovat vlastnosti každé přísady i celý proces vaření a napsat o přípravě lektvaru esej: proč se vaří právě takto a jaký je mechanismus jeho účinku. Teprve potom mu bude dovoleno pokusit se o vlastní vaření.

Příštího rána nalezl ve svém pokoji knihu Vlkodlaci Velké Británie a rovnou se do ní zabral. Chtě nechtě ji ale musel po chvíli odložit a jít procvičovat lékouzla, aby dohnal, co během školního roku zameškal. Ke knize se vrátil až večer, vybral si raději čtení než hraní her. Tou dobou už měl načtené téměř vše, co se v domě vyskytovalo o fénixech, jenže toho nebylo mnoho, a tak se už těšil na návrat do bradavického hradu. Remus by mohl ocenit společnost pro úplňkové noci, najmě společnost disponující léčivou mocí.

„Budeme se znovu věnovat tvému kouzlení s hůlkou,“ oznámil mu Snape při snídani toho rána, kdy začínal druhý týden jejich pobytu na samotě.

Harry přikývl, stejně tomu neuteče. S prarodiči si chodil popovídat nejprve do hlavní ložnice, pak je převěsili do studovny. Babička měla několik zajímavých nápadů na řešení jeho problému, největší měrou vycházely z použití meditace, již praktikoval v první části zvěromágského učení, tentokrát aby usměrnil tok své magie. Říkala, že se Harry potřebuje naučit používat ji po částech, ne stylem vše nebo nic.

„Možná bychom mohli začít bez hůlky,“ navrhl Harry, „než abychom to zkoušeli a zkoušeli, dokud se nechytnu.“

„Máš nějakou teorii?“ vyzvídal Snape. Bylo až strašidelné, jak Harry dokázal v každé otcově větě slyšet emoce, které jeho otec navenek nikdy neprojevoval.

Usmál se. „Já ne, ale Viviana ano.“ Harry chvíli tápal, jak prarodiče oslovovat, až mu sami navrhli, aby jim, nepůjde-li mu přirozeně z úst nic jiného, říkal křestními jmény. „Navrhla, abych zkusil při kouzlení bez hůlky měnit intenzitu sesílaných kouzel. Potom teprve mám vzít hůlku a od nejnižší úrovně se propracovat k silnějším a složitějším zaklínadlům. Došli jsme k tomu, že hůlky nejspíš nejsou dělané na usměrňování takového množství magické síly, ale když dokážu použít jen malou část, tak by to mohlo fungovat.“

Snape pomalu přikývl, Harry věděl, že ho přednesená teze zaujala. „Zkusíme to. Začni něčím jednoduchým s jasně rozpoznatelnými účinky.“

Harry si vzpomněl na závěrečné zkoušky po třetím ročníku a zaculil se. Z náhlé změny otcovy nálady vytušil, že otec jeho úsměv vyhodnotil jako průvodní známku rošťárny ve stavu zrodu.

Přešli na dvůr; mudlů se obávat nemuseli, široko daleko nebylo žádné další stavení a hranice pozemků byly opatřeny odpuzujícími zaklínadly. Harry se tak mohl vyřádit při létání nebo odpalování ohňostrojů z dílny dvojčat, aniž by budil nežádoucí pozornost.

Vztáhl ruku k otci a se zavřenýma očima se soustředil na svou magii. Zjevila se mu v podobě rudě a zlatě zbarvených vláken, jež ho obklopovala i jím procházela. Malinko ho polekalo, že se vlákna na několika místech městnala – na středu čela, okolo srdce, ve spodní části hrdla a ve slabinách – i když si nic podobného vědomě nepředstavoval. Menší zářivě rudozlatá místa se nacházela v oblasti zápěstí, kotníků, ramen, loktů a kolen. Probudila se v něm zvědavost, zda to celé je dílem jeho podvědomí, anebo zda to znamená něco důležitějšího: bude si muset promluvit s Ollivanderem a Brumbálem.

Připravil se k seslání kouzla a magie mu okamžitě začala prýštit z dlaně. Pokusil se ji stáhnout a uklidnit, jenže se mu to nepodařilo, dokud docela nepřestal myslet na vybrané zaklínadlo. Plný bezmocného vzteku otevřel oči.

Na otcovu nevyřčenou otázku ucedil: „Ještě chvíli.“

Uvelebil se v tureckém sedu do vřesu, narovnal hřbet a odložil si ruce na nohy. Znovu si vyvolal představu magie a jejího toku, zjevila se mu nanejvýš ochotně. Pokusil se od hlavního proudu oddělit malý pramínek a nasměrovat ho do pravého zápěstí. Usmál se, když se daná oblast rozzářila jasněji. Teď už zbývalo jen sílu chycenou v zápěstí spustit do dlaně a prstů. Zvedl pravačku.

Když otevřel oči, Snape se široce zubil, takovou grimasu na něm zřejmě nikdy nikdo neviděl. Harry se usmál: rozjařující kouzlo bylo skutečně sesláno s nejmenší možnou silou. Pokud by do něho dal plnou dávku magie, Snape by se nyní byl svíjel na zemi v křečích hysterického smíchu. Účinky kouzla rychle pominuly, nepřirozený škleb zmizel. Nebo se možná Snapeovi pomocí nitrobrany podařilo uřknutí přemoci.

„Dobrý výkon, Harry,“ řekl otec opatrně. Od člověka natolik nezvyklého chválit to bylo nejvyšší uznání. „Zkus to s hůlkou... ale chraň tě ruka Merlinova, pokud mne ještě někdy zkusíš rozjařit.“

Harry se uculil. Z otcova přísného výrazu si nic nedělal – cítil pod ním bublat veselí. Vytasil hůlku a málem ji upustil, když se do toho kousku cesmínového dřeva překotně vlila jeho magie.

„Panečku,“ třeštil oči na ruku s hůlkou. „To bylo... měli jsme pravdu. Cítím to.“

Snape k němu fascinovaně pokročil. „Mluv.“

„Totiž... já...“ Harrymu se nedařilo najít správná slova. „Zkus to.“ Uchopil otcovu ruku a ovinul ji přes svou vlastní, v níž svíral hůlku.

Soustředil se znovu na toky magie, potom vyslal své pocity a myšlenky jako osobní verzi obráceného nitrozpytu. Snape se zajíkl a Harry pocítil změnu. Rozšířil své vnímání okolí a uviděl víření Snapeovy magie: jeho otec byl omotán a protknut temně modrými vlákny, jež stříbřitě pableskovala, jako by se v nich snoubily barvy Havraspáru a Zmijozelu, přičemž havraspárská modř byla výraznější.

Otevřel oči, ale vlákna, která je oba obtáčela, nezmizela. Některá se svíjela a prolínala zemí – ta byla šťavnatě zelená, hnědá i modrá s rudými záblesky mihotajícími se hned tu a hned zase onde. Vzduch se chvěl, obklopoval je jako velká kupole a Harry zčistajasna věděl, že se právě dívá na ochrany, které je drží v bezpečí před vnějším světem. Částečně z nich sálalo cosi removského, jedna jejich součást působila podobně jako Harryho vlkodlačí ‚strejda‘. Muselo se jednat o Fideliovo zaklínadlo skrývající dům, očarované pozemky i jejich obyvatele.

Na jediný kratičký okamžik se Harry cítil jako nahý, vystavený na odiv celému světu. A v téže chvíli uviděl svého otce, jeho pocity, myšlenky, zahlédl jeho duši. Před očima mu prolétly propletené útržky obrazů vynořujících se a znovu zanořujících jeden do druhého. Viděl scény z otcova života a pak uviděl, jak otec vnímá jeho samého.

Oba, navyklí na bezohledné šílencovy pokusy o vydrancování jejich myslí, zpanikařili ze ztráty pečlivě budované obrany a hbitě obnovili bariéry. Oddělení bylo příliš náhlé a matoucí. Harryho srdce zběsile tlouklo a hrudník se rychle zvedal a klesal v zoufalých pokusech polapit dostatek vzduchu. Kdysi mezitím Harry zahlcený informacemi znovu spustil víčka, když nyní oči opětovně otevřel, už se s otcem nedotýkali, stáli vzdáleni několik kroků od sebe.

„Co to...?“ začal Snape, jehož dech byl neméně splašený, ne snad tělesnou námahou, ale vinou strachu a duševního vyčerpání. „Co to bylo?“

Stále je obklopovaly zářivé proudy a Harry si začal masírovat spánky ve snaze vidět znovu normálně.

„Nevím... ta vlákna... moje magie...“ Harry provedl pokus se několika násilně pomalými nádechy uklidnit a shledal, že blábolí. „Cos viděl?“

„Barvy, ale nijak výrazné, pomotané bez ladu a skladu,“ otřepal se Snape a Harry cítil, že mu ve stejnou chvíli projel mráz po zádech.

„To byly barvy magie...“

„Magie?“ ujišťoval se otec, že se nepřeslechl.

„Tak ji vidím,“ doplnil Harry, znovu zavřel oči a soustředil se na sebe. Pramínky v zemi se stávaly znovu neviditelnými a stejně tak se i vzduch přestával chvět. „Proplétá se, vzpíná, točí a spojuje... a síla ochranných kouzel se dotýká všeho... nás... domu... pozemků... vzduchu.“

Jak to popisoval, téměř se znovu dostal do stavu změněného vnímání, ale zavčasu se vzpamatoval a donutil se zaostřit na realitu.

„Ty vidíš magii,“ ověřoval si Snape.

Harry otevřel oči a přikývl. „Ne pořád, jen když se na to zaměřím.“

Náhle spolu s kousavou bolestí vytryskla ze Snapeova levého předloktí temně karmínová skvrna s náznaky do hněda a černa. Harry naznal, že ani obnovené bariéry je s otcem plně neoddělují. V tu ránu se ocitl na kolenou, ale podařilo se mu spojení zcela přerušit, ve chvilce na bolest zbývala jen nevýrazně štiplavá památka podobná té, kterou cítíval ve své jizvě, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. Několikrát se zhluboka nadechl a pohlédl na otce, jehož tvář byla bledá a plně soustředěná. Okolo obou stále pableskovaly náznaky viditelné magie.

„Harry, jak ti je?“

„Jde to,“ odpověděl po pravdě, „ale tobě je mizerně.“

Snapeova tvář ztratila poslední zbytky výrazu a stala se starou známou maskou. „Není. Nemusíš se starat.“

„Nemusím se starat?“ ohradil se Harry dotčeně. „Copak ty by ses nestaral, kdyby mě znovu rozbolela jizva? Nemůžu tě mít za otce a bát se o tebe a věřit ti, a přitom se nestarat, když je ti mizerně!“

„Harry...“ začal Snape přísně, ale Harry cítil, jak napjatý jeho otec je, zřejmě se pokoušel ignorovat bolest předloktí. Na chvíli dokonce zavřel oči, s odpovědí pokračoval, až když se trochu posbíral: „Tak jsem to nemyslel. Se znamením stejně nic nenaděláš, takže bude nejlépe, když se budeme věnovat něčemu jinému.“

Tomu Harry rozuměl dokonale. Snape nemohl dovolit bolesti, lépe řečeno nemohl dovolit Voldemortovi, takto mu narušovat život. Sklonil hlavu a přikývl, i když si slíbil, že najde způsob, jak se znamením zatočit. Vypadalo to tak, že Voldemort mohl mít před sebou ještě celá léta života, a Harry rozhodně nechtěl, aby celou tu dobu byl jeho otec nucen protrpět.

Opustili sporné téma, a co byli v Horské Boudě, tak se k němu nevrátili. Pokračovali v zaběhlé rutině, Harry si také často povídal s prarodiči. Dozvěděl se mnoho historek z otcova dětství a něco málo z matčina, měla totiž k Vivianě blízký vztah ještě před tím, než se skamarádila s Jamesem.

Jednoho odpoledne, během sezení ‚vyprávěj mi o sobě a já ti povím něco o mně‘, se Harry otce zeptal, kdy má narozeniny. Snapea otázka očividně zaskočila, až si Harry říkal, jestli si na jeho narozeniny od Jamesovy a Lilyiny smrti vůbec někdo vzpomněl. Možná tak Brumbál, ale jen jeden člověk, to je zatraceně málo.

Tehdy o Harryho jedenáctinách, jak se objevil Hagrid s přáním všeho nejlepšího a dárkem, dostalo se Harrymu víc pozornosti, než v kolik doufal. Jenže současně to bylo vlastně strašně smutné. Když se potom musel vrátit k Dursleyovým, prvně plně vnímal citovou prázdnotu domu; nepřítomnost sebemenšího zájmu o jeho osobu ho zčistajasna mohla udusit.

Harry se učil, mluvil se Snapem i prarodiči a pokračoval v procvičování praktického kouzlení. U poslední činnosti dbal, aby se s otcem znovu nedotkli – nevěděl totiž, co způsobilo jejich spojení, a rozhodně si je nechtěl zopakovat. Bylo to totiž téměř tak šílené jako příval pocitů a bolesti od Franka Longbottoma, ale tomu se těžko kdy co vyrovná.

O samotě zkoušel vidět magii v sobě i ve všem, co ho obklopovalo. Pokoušel se svou magii usměrňovat, brát si z ní různá množství a plynule měnit intenzitu kouzel, dokonce se pokusil čerpat kouzelnou sílu ze svého okolí. S magií vyzařující ze země se mu to i podařilo, což ho vyděsilo natolik, že od dalších pokusů na několik dní upustil.

Na následujících návštěvách, které probíhaly po úplňku, vypadal Remus zdravěji; rýma byla pryč. Při druhé ho Harry zatáhl do studovny, otec se právě v kuchyni věnoval přípravě oběda pro ně pro všechny. Remus zůstal jako opařený, když uviděl, že v místnosti visí portréty, a Harrymu se následně dostalo poznatku, že Remus se s rodiči svého nejlepšího kamaráda svého času blízce přátelil. Opětovné shledání bylo slzavé, Remus totiž předpokládal, že obě podobizny byly zničeny spolu s panským domem.

„Zničený Potterův zámek?“ usekl Áron. „Není možná.“

Remus smutně potřásl hlavou. „Když se od Harryho odrazila smrticí kletba, budova se zřítila. Těla Jamese a Lily i Harryho v dětské postýlce vytáhli z ruin.“

Viviana se na Harryho ostře zadívala. „Byl ses tam podívat?“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Vždyť ani nevím, kde ten Godrikův Důl leží.“

„Tak zničený není,“ pronesl Áron břitce a podíval se lehce opovržlivě na Remuse. „Vezměte tam se Severusem Harryho a uvidíte. Panství je chráněno prastarou magií datovanou do dob příchodu prvních Potterů na ostrovy, každá další generace ochrany vylepšovala a posilovala. Jedna odražená kletba nemohla budově zámku ublížit o nic víc, než by byla ublížila Bradavicím.“

Snape dovnitř vmanipuloval oběd, a zatímco jedli, všech pět živě diskutovalo o novinkách, které Remus přinesl z Řádu. Jakmile byli Viviana s Áronem seznámeni s nejnovějšími událostmi ve světě, byli více než ochotni udílet dobré rady a sdílet s ostatními své názory. Áron Harrymu dával záludné otázky ohledně pokročilých soubojových kouzel, zatím se mu nepodařilo ho nachytat. Oba prarodiče se v rámech často nadýmali pýchou na vnuka, což sice Harryho hřálo, ale také ho to uvádělo do rozpaků, obzvláště byli-li přítomni otec a Remus.

Remus přinesl Harrymu dopisy od kamarádů a také odpověď McGonagallové stran dalšího postupu ve změromagii. Zdálo se, že profesorka se na začátek pokusu o proměnu těší snad ještě víc než Harry. Třetího týdne přinesl Remus poštu, kterou Harry očekával nejnetrpělivěji: Brumbálovu odpověď na list, jenž mu Harry napsal předchozí týden. Remus Harrymu podstrčil obálku, když se Snape zrovna nedíval, a Harry ji promptně odeslal do svého pokoje, aby si psaní přečetl později v soukromí.

„Voldemort je stále oprsklejší,“ povzdechl si Remus. „Vypouští mozkomory volně mezi mudly a snímky znamení zla jsou v Denním věštci pomalu každodenně. Bystrozorové jsou na roztrhání a co se Popletala týče, to je kapitola sama pro sebe – naposledy si vzal do hlavy, že uspořádá slavnostní ceremoniál, kde Harryho odekoruje Merlinovým řádem třetí třídy za jeho neúnavnou snahu burcovat kouzelnický svět před nebezpečím, jemuž čelíme.“

Harry si odfrkl: „To ať si strčí...“ Byv čtyřhlasně napomenut za prořízlá ústa, Harry rezignovaně potřásl hlavou. „Pořád trneme, kdy zaútočí Smrtijedi, a Popletal si do toho vzpomene, že mě použije jako poutač v reklamní kampani za znovunabytí své popularity. Ať si trhne! Svou šanci už promarnil.“

„Musí být na Albuse za to celoroční odříznutí pěkně naštvaný,“ ušklíbl se Snape. Harry na něho tázavě pohlédl, ale byl to Remus, kdo mu odpověděl.

„Vzhledem k událostem loňského léta a předchozího závěru školního roku,“ začal Remus smírně, „Albus vyhlásil, a protesty nepřipouštěl, že se k tobě nesmí přiblížit žádný politik ani novinář. Chtě nechtě ti museli dát na rok pokoj, Harry. Ale pochybuji, že by se i nadále nechali držet zkrátka.“

Harryho to dojalo. Netušil, že se Brumbál postavil jako hráz mezi něho a zbytek kouzelnického světa na celou dobu, kdy dával dokupy svou psychiku. V duchu si slíbil, že příště nebude za nemístné strkání nosu do jeho života ječet na Brumbála dřív, než se alespoň zamyslí, jestli náhodou Brumbál pro něho nedělá něco, o čem neví.

„Jak se vůbec taková nula jako Kornelius Popletal mohla stát ministrem kouzel?“ reptal Áron.

„Několik starých rodů, bez debaty vedených Luciusem Malfoyem,“ svraštil čelo Severus, „toužilo po snadno ovladatelném ministrovi. Dnes jsou naštěstí malfoyovské peníze pod kontrolou Draca Malfoye, a ten je důsledně nestranný, a majetek Blacků a Potterů kontroluje Harry.“

Harry si zamyšleně hryzl spodní ret. „Myslíš, že by mi skřeti řekli, kolik vlastně mám?“

Z otce, Remuse i portrétů začalo sálat pobavení. Zvláštní – kouzelnické portréty mají stejně silné cítění jako živí lidé. To nebylo zrovna uklidňující zjištění. Zamračil se a beze slova čekal na odpověď.

„Napiš jim dopis a já ho pošlu,“ navrhl Remus laskavě.

Harry přikývl a zůstal zticha. Co taky říct a přitom neupozornit na své další vážné mezery ve znalostech fungování kouzelnického světa a společenských zvyklostí. Pro dnešek už bylo ostudy právě tak akorát. Napsal skřetům krátkou noticku, v níž požadoval detailní soupis obsahu všech jím vlastněných trezorů, a předal ji Remusovi, který ještě než odešel, musel Vivianě a Áronovi slíbit, že si s nimi znovu přijde popovídat.

Po vlkodlakově odchodu se Harry s otcem odebrali do laboratoře, aby se věnovali vaření. Na pozemcích Horské boudy nemohli procvičovat kouzla z černé magie, ochrany by jim to nedovolily, a otcovy běžné soubojové schopnosti už Harry překonal.

Za pozdního večera si Harry prošel balíček pergamenů, které mu Brumbál poslal, a spokojeně se usmál. Zbývalo mu jen pár dní, než se bude muset Snape vrátit do Bradavic a Harry na Grimmauldovo náměstí. Když vyřídil papíry, vytáhl knížku o vlkodlacích a zabral se do čtení.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-