HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje slash.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.
Kapitola první
Harry se zhluboka nadechl a poté nechal vzduch zvolna opustit plíce. Seděl v tureckém sedu s rukama složenýma na kolenou a zády od temene hlavy až k bedrům rovnými jako podle pravítka. Oči měl zavřené, brýle odložené na nočním stolku. Když se pořádně soustředil, dokázal usměrňovat svou magii – procházela jím a způsobovala mu lehké mravenčení, které se každou další meditací stupňovalo.
Letěl. Ne doslovně, samozřejmě.
Jeho tělo stále spočívalo na hebkých poduškách postele v nejmenší ložnici domu číslo popisné čtyři na Zobí ulici. Otec zuřil, když na začátku prázdnin dorazili do Surrey, ale raději si zchladil žáhu přestavbou Harryho pokoje, než aby proklel Dursleyovy do bezvědomí. Tudíž nyní Harry obýval nejpohodlnější místnost v domě, vybavenou postelí s obzvláště jemnými přikrývkami, prvotřídními čalouněnými křesly, a navíc opatřenou chladivým kouzlem, jež drželo letní žár pěkně z dosahu. Harry se stále potajmu bavil skutečností, že Snape vůbec ví, jak vykouzlit velké nadýchané polštáře.
I tak cítil Harry vzrušení – vypadalo to, že se s McGonagallovou nemýlili, jeho vnitřní zvíře je letec. Což ovšem znamenalo, že úspěšné dokončení proměny bude pěkný oříšek. Proměna ze savce na savce byla nejjednodušší, většina zvěromágů na sebe brala právě některou z podob z říše savců; těch, kteří se měnili na plaza či hmyz, bylo minimum. Harry začal cítit nečekaný respekt k Ritě Holoubkové, musela být mnohem talentovanější, než si myslel, nebo musela mít nehorázné štěstí, když dokázala přeměnu jak dokončit, tak udržet v tajnosti.
Letěl, plachtil mezi oblaky, vznášel se nad horami, vzdušné proudy ho nadnášely k výšinám a znovu mu dovolovaly klesat k zemi... bylo to ohromující. Rychlostí letu se mu rozechvívala pírka po celém těle. Když krátce zastínil mrak pod sebou, zjistil, že má dlouhá silná křídla s výraznými letkami. Zamířil střemhlav k zemi rychlostí mnohem vyšší, než jakou by mohl kdy vymáčknout z koštěte. Plný radostného očekávání zamířil k břehu jezera.
PRÁSK!
Otevřel oči a hlasitě si ulevil v několika jazycích. Už byl tak blízko, po dlouhých měsících trpělivého meditování mohl vlétnout nad jezero a prohlédnout se v jeho hladině, konečně zjistit, do kterého opeřence se mění, a mít tak lepší oporu pro další práci na proměně v onoho velkého ptáka.
Byla už hodina značně pokročilá, ale teta i strýc budou zřejmě vzhůru čekat na Dudleyho, který neměl stanovenou žádnou večerku ani jiná pravidla a který zůstával mimo dům stále později do noci. Harry očekával, že jedné noci se Dudley nevrátí vůbec a jeho rodiče ho budou muset jít vyplatit do místního vězení, kde bude zadržen pro účast ve rvačce nebo za krádež cigaret na benzínce.
Harry strávil v Zobí ulici už pět týdnů a následujícího dne ji měl opustit. Dokončil už téměř všechny domácí úkoly, včetně těch ze soukromých hodin, a že jich bylo víc než z běžného vyučování. Zbývalo mu už jen procvičovat sesílání kouzel, což ještě pár dní stejně nebude moci praktikovat, a posilovat duševní spojení se svým vnitřním zvířetem; i když si nedělal iluze, že ho jeho tatík nenažene do laboratoře vařit lektvary, jakmile k tomu dostane příležitost.
Přemrštěný zájem o lektvary byl rozhodně největší nectností Snapea jakožto jeho otce, protože Harry byl na jejich přípravu levý.
Kouzlení si procvičovat nemohl, nečekané záblesky by budily nežádoucí pozornost a koneckonců, mezi mudly se stejně čarovat nesmí. Takže se učil pouze inkantace, praktickou stránku odložil na později, až nebudou hrozit kolize s Dursleyovými a pomine nebezpečí stran zvědavých sousedů, kteří by nemuseli přejít bez povšimnutí barevné záblesky vycházející z okna jeho pokoje.
Neměl v Zobí ulici potřebný klid ani pořádné soukromí, ale den, kdy se sem vrátil, stál za to. Pokaždé, když ho Dursleyovi vytočili nebo se mu pletli do studia, tak si na něj vzpomněl a vztek ho rázem přešel.
Když už byla ložnice celá změněná a očarovaná, Harry cítil, jak Snapeova zuřivost polevuje. Dursleyovi museli jejich přimístění slyšet, ale nebylo by zrovna dvakrát rozumné, aby se s nimi Snape setkal, dokud se neuklidnil. Jak tak znal své příbuzné, chovali by se jako sloni v porcelánu – nedokázali by se včas stáhnout a přestat jeho otce popuzovat, takže by zřejmě skončili buď otrávení, nebo přeměnění na cosi malého a slizkého, případně na pouhé neživé předměty denní spotřeby.
Sešli ze schodů a zjistili, že všichni tři mudlovští obyvatelé domu se ukrývají v kuchyni. Dudley, vzdor ovzduší všeobecných obav hraničících s děsem, dokázal za tu dobu, než Harry se Snapem přišli dolů, spořádat večeři o několika chodech. Zajímavá dieta, ušklíbl se Harry v duchu pobaveně. Snapeovi se na tváři usídlil výraz, jaký Harry spatřil jen párkrát za život, naposledy onoho večera, kdy se drze vecpal do mužových vzpomínek v myslánce. Jenže tentokrát Snape neztratil nad sebou vládu, pouze se mu rty zvlnily lehkým úsměškem.
„Petúnie,“ pozdravil Snape chladně, rukou majetnicky svíral Harryho v nadloktí. „Zjišťuji, že se Lily ale vůbec nepodobáš.“
Teta se kysele zaksichtila jako vždy, když padlo jméno její sestry. Strýci Vernonovi naráz zbrunátněla šíje a červeň mu zvolna stoupala vzhůru po lících, kdežto Dudley naopak zcela zbledl a začal vypadat opravdu nemocně.
„V mém domě nemá co pohledávat!“ rozkřikl se Vernon.
Majetnická ruka se zvolna přesunula z paže na rameno, které krátce stiskla, a Harry na tuto pobídku vstoupil do kuchyně následován svým otcem. „Skutečně?“
Jemnému zastrašování Dursleyovi nerozuměli. Jen ječení a křiku plnému silných slov. Neměli ani potuchy, že čím tišší Snape je, tím větší nebezpečí jim hrozí.
„Můžeš u nás zůstat,“ řekla Harrymu teta Petúnie upjatě. „Ale budeš na slovo poslouchat. Nebudeš se věnovat žádným podivnostem, nebudeš se schovávat v pokoji ani nás nutit, abychom ti posluhovali a starali se o tebe.“
Harry povytáhl obočí a vsadil by se, že jeho otec udělal totéž. Snape promluvil hlasem o teplotě tekutého dusíku: „Váš náhled na podmínky Harryho zdejšího pobytu shledávám nanejvýš zajímavým.“ Dursleyovi ucukli. „Ujišťuji vás, budete-li mu vyhrožovat, nenechám to tak. Podívejte, Alastor je sice bystrozor náruživě se věnující lovu černokněžníků, ale já jsem přímo černokněžník, ke všemu v blízkém spojení s Jamesem a Lily. Teprve nedávno jsem zjistil, jak je s Harrym v tomto domě nakládáno, a musím přiznat, že se mne to osobně dotklo.“
Teta Petúnie na ně třeštila oči, zatímco bulvy strýce Vernona už nemohly být vyvalenější, to už by mu byly vypadly z důlků.
Snape si vykasal rukáv působivého černého hábitu a předvedl Dursleyovým znamení zla.
„Dělal pro nás zvěda v táboře toho čaroděje, který zabil naše,“ vysvětlil Harry tiše, zorničky plné strachu se stočily jeho směrem. „Musel s tím seknout, když ho odhalili. Pokusili se ho umučit, ale utekl jim, i když se ho tucet kouzelníků snažil zabít. Jenže nebyl zvědem od začátku.“
„Pravdu díš, Harry,“ kývl Snape na svého syna spokojeně. „Leč nutno přiznat, že jsem nikdy nebyl jeho přesvědčeným stoupencem. Sice jsem zabil a zmučil nepočítaných mudlů, ale to bylo buď oni, nebo já. Můj strýc totiž přesvědčený byl.“ Dursleyovi se rozklepali a Snape se na ně zaksichtil ještě kyseleji, než předtím Petúnie na něho. „A v podezřívavosti se Alastorovi docela vyrovnám.“ Harry si odfrkl. Moody by nedůvěřoval ani vlastní matce, kdyby ještě žila.
Otec mu znovu stiskl rameno a Harrymu se podařilo smích udusit hned v počátku. „Letos to nebude žádné – dopis jednou za tři dny. Budu přicházet kdykoliv pocítím potřebu Harryho zkontrolovat, bez ohlášení a nepravidelně. Budou-li Harrymu předepsány k plnění povinnosti v domácnosti, dohlédnu, aby váš syn odvedl naprosto stejný kus práce. Harry má na prázdniny nemálo domácích úkolů, k jejichž vypracování potřebuje nerušený klid o samotě.“
Potom Snape udělal něco, co by od něho Harry nikdy nečekal, tedy přinejmenším na veřejnosti ne. Sklonil se a políbil syna na temeno hlavy. „Brzy tě navštívím. Chovej se slušně, ale pokud nabudeš dojmu, že příbuzní zaslouží proklít, tak se neomezuj. Pochybuji, že by ti to ministerstvo mělo po událostech uplynulého roku za zlé.“
Harry se zazubil a pevně otce objal. „Budeš mi chybět. Pozdravuj ostatní a měj na paměti pravidlo číslo pětatřicet.“ ušklíbl se nad otcovou zmateností, kterou dotyčný navenek nedal znát, ale svého empatického syna zmást nemohl.
Dursleyovi si Snapeova slova vzali k srdci, nervozita je neopustila po celé léto. Při každém hlasitějším zvuku nadskočili a začali se rozhlížet, jestli je nepoctil návštěvou. Dokonce i Dudley v tak vypjaté atmosféře ztrácel chuť k jídlu, díky čemuž ztratil pár kil. Harryho by možná i hryzalo špatné svědomí, pokud by tedy po letech, kdy mu dělali ze života peklo, necítil jisté zadostiučinění. A Dudley koneckonců zhubnout potřeboval.
Harry si dobrovolně přiděloval úkoly navíc k tomu málu, co měl nakázáno od tety, protože Petúnie nenašla odvahu požadovat po svém synovi těžší práce než utírání prachu a mytí nádobí. Harry docela rád pracoval na zahradě a byl by i vařil, jenže teta ho úzkostlivě odháněla od jakékoliv přípravy pokrmů, jako kdyby je snad chtěl otrávit. Nemožné, vždyť to jedl taky! Domácí osazenstvo dokonce ignorovalo, když se Harry usadil na schody a sledoval odtamtud filmy, které si Dudley dotáhl domů.
Snape se v souladu s varováním objevoval naprosto nečekaně. Tu a tam se přimístil jen proto, aby prohodil pár slov s Harrym, a zase mizel, aniž by se setkal s Dursleyovými. Nejednou ovšem strávil v domě na Zobí ulici celý den, cvičil Harryho v nitrobraně a nitrozpytu, případě mu kontroloval úkoly. Sehráli několik partií šachu, a Harry musel přiznat, že se v této hře nikterak nelepší, ať už trénoval, jak chtěl. Ale mohl se vymlouvat na roztěkanost pramenící z blízkosti příbuzných.
Snape také pro Harryho zajišťoval úlohu poštovského panáčka, protože Hedvika zůstala na léto v bradavickém sovinci, kde se mohla kdykoliv prolétnout bez nebezpečí, že by budila nevítanou pozornost mudlů či kouzelníků.
Neville se domluvil s babičkou, že na své narozeniny půjde navštívit rodiče v doprovodu Harryho, Lenky a Snapea. Od Munga půjdou rovnou na Grimmauldovo náměstí a Neville s Lenkou tam stráví zbytek prázdnin. Harry předpokládal, že bude na velitelství bydlet s nimi, ale Snape mu tuto domněnku zatím jednoznačně nepotvrdil, i když se ho ptal.
Nevillova babička vstoupila do Řádu a díky svým kontaktům zajišťovala oboustranný informační tok mezi Brumbálovou organizací a starými čistokrevnými rodinami, které přirozeně tíhly k protivoldemortovským hodnotám. Na schůzky moc nechodila, což ponouklo Harryho k objevu, že Řád má mnoho členů, kteří zůstávají Harrymu utajení. Podle Nevillova i Snapeova vyjádření měla stará paní Longbottomová celkem vliv a dokázala pozměnit i postoj několika členů Starostolce v rámci soudu, jenž přede dvěma lety proběhl s Harrym. Harry neodolal a chvilku Snapea popichoval, že najednou v něčem s Nevillem souhlasí.
Harry se beze spěchu vypravil do přízemí zjistit původ zvuku, který ho vytrhl z meditace. Dal si na čas, s požitkem nechával už tak nervní Dursleyovy pěkně vydusit. Po příchodu do kuchyně spatřil Snapea, kterak se s rukama založenýma na hrudi zlostně mračí na tetu Petúnii a strýce Vernona. Dudley se zase poflakoval venku, určitě někde kouřil, nebo se vyžíval trápením domácí zvířeny a dětí ze sousedství. Nebýt mudlou, mohl by pomýšlet na kariéru mezi smrtijedy. Pohled, jímž ho Snape obdařil, jasně říkal: ‚Kde to vázne?!‘
„Promiň,“ prohodil Harry na uvítanou; své příbuzné okatě ignoroval. „Neslyšel jsem tě. Věnoval jsem se Minervině úkolu a konečně jsem se odlepil z místa.“ Povytažené obočí mu bylo jedinou odpovědí. Harry se zazubil: „Pták a pěkně velký, zrovna jak jsme čekali.“
Teprve v tu chvíli Harry zaznamenal, že na něho sice Dursleyovi hledí v hrůze, ale ta výjimečně nepramení ze strachu. Zmateně zamrkal a pak mu došlo, že meditaci začal až těsně před spaním, kdy už byl plně připravený zalehnout do postele. Prvně toho léta nebyl v jejich přítomnosti od pasu nahoru zakrytý oděvem, a jeho jizvy byly tudíž volně viditelné. Běžně nosil minimálně tričko, které sundával tak maximálně při práci na zahradě, u níž mu ovšem Dursleyovi neasistovali. Na pleti opálené do bronzova se nerovné linie jizev rýsovaly zřetelně, v zimě tak nápadné nebývaly.
„Jak...?“ začala teta Petúnie s nepředstíraným zájmem. Ve tváři měla lehce zelinkavý nádech, Harry cítil, jak usilovně jeho příbuzná přemýšlí.
Na chvilku ho ovládla ta strana jeho osobnosti, která byla na pěstouny trvale naježená, takže tetu zaštěkl: „Co se staráš? Půlku těch kreseb máte na svědomí vy a váš příkladný synáček, co tak rád šikanuje bližní. Kvůli zavírání do přístěnku a podvýživě jsem pořádně nevyrostl. Bojoval jsem s obřími hady a pavouky, s draky a černokněžníky, ale po celá léta jsem se v noci budil hrůzou při vzpomínce na vás.“
Vzduch jiskřil syrovou magií, Harry ji sám začal vědomě spoutávat, až ji docela ovládl, otec ho nemusel pobídnout slovem, ani jen pohledem. Už se o tom spolu bavili – o skutečnosti, že ocitne-li se v blízkosti Dursleyových, prudce vzrůstá nebezpečí uvolnění divoké magie. Jak v průběhu času nabíral na kouzelné síle, musel se stále lépe kontrolovat, protože prudké výkyvy nálad by mohly vést k velkému průšvihu. Pochopil, proč se Remus pořád drží tak pitomě zkrátka. Jakožto vlkodlak byl vždycky silnější než kdokoliv, najmě pokud se rozzuřil, takže se musel naučit dobře ovládat už v útlém věku.
Tetina šeptem pronesená slova přeslechl. „Cos povídala?“
„Je mi to líto,“ zopakovala Petúnie téměř neslyšně. Harry ji hbitě propátral skrz naskrz, nebral si servítky. Teta sebou trhla, když byla atakována jeho empatií. Nelhala mu, cítil z ní lítost a vinu... jenže ona by vlastně neměla být schopná odhalit jeho pátrání, vždyť ani otec si ho nebyl vědom... pokud ovšem...
Harry se otočil k otci a polohlasem se zeptal: „Zdědil jsem to po mamce, že jo?“
„Ano,“ přikývl Snape a počastoval syna drobným úsměvem, „ale nevím určitě, zda si toho byla vědoma. Došlo mi to až letos v zimě a plánoval jsem ti to brzy říct.“
Strýc Vernon se záhy oklepal z hrůzného pohledu na Harryho zjizvený trup a teď nevypadal dvakrát nadšeně ženinou omluvou za výchovu, jakou synovci věnovali. „O čem to, u všech čerchmantů, mluvíte?“
„Teta Petúnie sice není čarodějkou, jako byla má máma,“ usmál se Harry smutně, „ale úplně normální také není. Jsou jistá dědičná nadání, která nevyžadují přítomnost magie. Dudleyho potomci by klidně mohli být kouzelníci, pokud se tedy najde taková, co by byla ochotná mu porodit dítě.“ Potlačil zachvění, které jím při té představě proběhlo. „Myslíš, že je vlastně moták?“
Snapeův úsměv se o stupínek rozšířil. „Pravděpodobně. Koneckonců, se sestrou Lilyina nadání by bylo podivné, kdyby se na Petúnii vůbec nedostalo.“
Teta stála jako vytesaná, zatímco strýc se zřejmě nemohl rozhodnout, zda být rozzuřený nebo znechucený. Jak to tak vypadalo, oženil se se zrůdou. Harry začal tetu litovat, neměla to v životě snadné a navíc se zdálo, že jeho odchodem z rodiny se jí neuleví.
„Promluv si s paní Figgovou,“ pobídl ji laskavě. „Pokud se ti podaří nevšímat si té její posedlosti kočkami, mohla by ti pomoct.“
Petúnii zvlhly oči. „Zkusím to.“
Harry přenesl pozornost na Snapea, aby se konečně dozvěděl, proč přišel takhle na noc, když má Harry následujícího dne od mudlů odejít. Sklonil hlavu k rameni a tázavě povytáhl jedno obočí. Díky vzájemné vazbě neměli jeden před druhým na poli pocitů tajnosti, tudíž jim mnohdy k dorozumění stačilo prosté gesto místo slov.
„Původně jsem se chtěl ujistit, že budeš mít na zítřek sbaleno,“ připustil Snape zdráhavě, „ale nyní mám pocit, že bys tu už na noc zůstávat neměl.“
Harry střelil očima po strýci, z něhož se valily vlny záště, až se z toho zvedal žaludek. Harrymu došlo, že ze svého tučného příbuzného nikdy nesálala čistá láska nebo starostlivost, ani když se zaměřil na svou ženu či syna. Jeho pocity vždy obsahovaly velkou dávku sebelásky a ctižádosti, pýchy na štíhlou atraktivní – jak Vernonovi vždy připadala – manželku a touhy, aby to synek dotáhl daleko. Kdyby strýc nebyl tak úzkostlivě dbalý veřejného mínění, Harry by se bál s ním nechávat tetu v domě samotnou.
Zvolna přikývl. Vernon byl ve stavu těsně před výbuchem. „Asi máš pravdu. Mám si dojít pro věci?“
„Půjdeme na noc k Remusovi,“ rozhodl Severus.
Teta se zajíkla a Harry smutně potřásl hlavou. Určitě Remuse znala ještě z dob, kdy byli Harryho rodiče naživu. Vybavila se mu vzpomínka na historku o Petúniině svatbě, kterou mu Remus vyprávěl. Zúčastnil se oné události jako doprovod Harryho matky.
Vyběhl po schodech a bezhůlkovým kouzlem nadlehčil kufr, měl ho už sbalený na předpokládaný zítřejší časný odchod. Ložnici nechal, jak byla. Tetě Petúnii by se mohly změny líbit, i když se na nich podílela kouzla. Pod schody zavazadlo odložil.
„Mám si vzít plášť?“ zeptal se otce.
Snape zavrtěl hlavou. „Nebudeme venku dlouho. Leč boty by nezaškodily.“
Harry pokrčil rameny. „Nebudeme nikde trajdat, ne?“
„Přemístíme se přímo na práh,“ připustil Snape s povzdechem a Harry se zazubil. Vítězství!
Zadíval se zamyšleně na svou tetu; strýcem se neobtěžoval, stejně to nemělo cenu. „Sbohem. Pokud bys mi něco chtěla, obrať se na paní Figgovou, pošle mi zprávu. Sem už se vracet nebudu.“
„Zaplaťpánbu za ty dary,“ zamumlal Vernon.
Harry se nenápadně podíval po otci, který mu neznatelně přikývl na souhlas. Strýc Vernon pro jednou přesně vystihl i jejich pocity.
Teta se zatvářila, jako by polkla cosi obzvláště kyselého. „Sbohem, Harry. Tví rodiče by byli pyšní.“
Asistované přemístění bylo stejné jako vždy – vyvolávalo pocity někde na pomezí přemístění a užití přenášedla, nechalo ho dezorientovaného a se žaludkem na vodě. Ještě dva dny, pomyslel si Harry. Pak už mu bude sedmnáct, bude si moci pořídit přemisťovací licenci a sbohem, přenášedla!
Ron s Hermionou i ostatními nadskakovali radostí, že se k nim Harry připojil o den dřív, ale Snapea zřejmě bude čekat nějaké vysvětlování, až se to donese i Brumbálovi. I když, vzato kolem a kolem, dělat rozhodnutí ohledně Harryho měl právo Snape, a ne Brumbál.
Do postelí zamířili hned poté, co se přivítali s ostatními a co Harrymu paní Weasleyová vnutila trochu jídla a šálek horké čokolády. Letos ho sice Dursleyovi tolik hlady netrápili, ale kuchyně paní Weasleyové vítězila nad Petúniinou rozdílem třídy.
Trio si špitalo dlouho do noci u kluků v ložnici. Harry se neubránil zklamání, že se v domě nezdržuje Charlie, ale chápal, že zrzek má práci a nemůže všeho nechat a naklusat do Londýna pokaždé, kdy se tam Harry objeví. Navíc Charlie neměl dost síly k přemisťování na takovou vzdálenost.
Málokterý kouzelník se dokázal na jeden zátah přemístit na víc než nějakých sto padesát kilometrů. Čím byla vzdálenost větší, tím víc sil si vyžádala. Letaxová síť s rostoucí vzdáleností ztrácela spolehlivost, nota bene byla v každém státě postavená jinak. I proto se anglická a americká kouzelnická komunita příliš nestýkala. Nejjednodušším způsobem dálkové přepravy byla přenášedla, ale ta byla dostupná jen v omezené míře, protože jejich výroba byla náročná.
Harry po celé léto používal lektvar na dobré snění, protože se necítil na to, aby v pořádku vzdoroval jak příbuzenstvu, tak nočním můrám. Před první nocí na Grimmauldově náměstí si ho vzal také, i když menší dávku, protože šel spát pozdě. Chtěl těch pár hodin věnovat nerušenému odpočinku, aby byl na návštěvu Longbottomových čilý.
„Harry, kámo, tak už se prober!“ Ronův hlas ho vytrhl z pokojné dřímoty.
Zamrkal, otevřel oči a vzal si z Ronovy ruky brýle, které si nasadil. „Kolik je?“
„Deset,“ zasmál se Ron. „Jinak bych byl ještě v limbu, ne? Snape chtěl, aby ses vyspal, jenže za chvíli budete muset vyrazit.“
Harry přikývl, vyštrachal se z postele, popadl nějaké oblečení a zmizel v koupelně. Po rychlé sprše se na sebe zadíval do zrcadla a napadlo ho, jak je to divné, že se ještě nepotřebuje holit, když všichni ostatní kluci z ložnice se dávno holí. Pak to s potřesením pustil z hlavy, pročísl si prsty vzpurné háro, na jehož úpravu pomocí hřebenu rezignoval už před lety.
Paní Weasleyová mu na stole nechala nezbytný hrnek kávy a snídani, na niž se hladově vrhl. Po druhé kávě zaregistroval otcův pobavený úsměv. Nastartovat se po ránu bez kofeinové podpory přišlo Harrymu stále obtížnější.
„Připraven?“
Harry přitakal a zamířil k ohništi. „Jo.“
Snape protočil panenky. „Říká se ano, ne jo.“ Harry zaslechl zachichotání a otočil se po Ronovi, aby ho zpražil pohledem. Otcovy výchovné pokusy mu nevadily, vážně ne. Nikomu nikdy nezáleželo na tom, jak se Harry chová, nebo alespoň ne natolik, aby si dal tu práci ho zcivilizovat. „Ke Gringottům se dnes nedostaneme, ale můžeme se u nich zastavit zítra cestou z ministerstva.“
Harry přikývl a zazubil se. Návštěva na ministerstvu voněla zbrusu novou povolenkou k přemisťování, konečně. Schůzku s Longbottomovými měli naplánovanou hned po obědě. Bude zajímavé sledovat Snapea s Nevillem, jak se k sobě chovají mimo zdi školy. Vhodili do ohně hrst prášku a zmizeli směrem na Příčnou.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-