Preklady fanfiction Harryho Pottera

"Romantické?" řekla Hermiona. "Vždyť to jsou oba kluci!"

"Wow," řekla Dafné trochu šokovaně. "Chceš říct, že to mudlové skutečně nenávidí? Já si myslela, že jde jen o něco, co si Smrtijedi vymysleli."

"Ne," řekla starší zmijozelská dívka, kterou Hermiona nepoznávala, "je to pravda, musí se brát v tajnost a pokud je někdy odhalí, upálí je spolu. A pokud jsi dívka a myslíš si, že je to romantické, upálí tě taky."

"To nemůže být pravda!" protestovala jedna nebelvírka, zatímco Hermiona se stále snažila vymyslet, co by na to řekla. "Žádné mudlovské dívky by nezbyly!"

Tiše dál pokračovala ve čtení a Harry Potter se jí dál snažil omluvit a Hermioně brzo došlo, že si Harry uvědomil, možná poprvé ve svém životě, že udělal něco rozčilujícího; a Harry, rozhodně poprvé ve svém životě, byl vyděšený z toho, že by přišel o ni jako o kamarádku; a ona se začala cítit (a) provinile (b) znepokojeně ze směru, kterým se Harryho stále zoufalejší nabídky ubíraly. Ale stále neměla tušení, jaký druh omluvy by tu byl vhodný, tak řekla, že by o tom havraspárské dívky měly hlasovat – a tentokrát výsledek nezmanipuluje, i když to už nedodala – s čímž Harry okamžitě souhlasil.

Nadcházejícího dne prakticky každá havraspárská dívka nad třináct let hlasovala, aby Draco pustil Harryho.

Hermiona byla lehce zklamaná tím, že to bylo tak jednoduché, i když to očividně bylo fér.

Nicméně, teď když stála před velkými hradními dveřmi mezi polovinou dívčí populace Bradavic, začínala mít podezření, že se tu dějí věci, kterým nerozuměla a o kterých zoufale doufala, že žádný z jejích kolegů generálů neslyšel.

Z té výšky nebylo možné vidět detaily, jen hlavní fakt davu napjatých dívčích tváří.

"Ty nemáš tušení o co tu jde, že ano?" řekl Draco pobaveně.

Harry četl slušné množství knih, které číst neměl, ani nemluvě o několika Jinotajových titulcích.

"Draco Malfoy těhotný s Chlapcem-který-přežil?" řekl Harry.

"Dobrá, víš o co tady jde," řekl Draco. "Myslel jsem, že to mudlové nesnáší?"

"Jen ti hloupí," řekl Harry. "Ale, um, nejsme, no, trochu mladí?"

"Ne dost mladí pro ně," řekl Draco. Odfrkl si. "Holky!"

Tiše došli na kraj střechy.

"Takže, já to dělám, abych se ti pomstil," řekl Draco, "ale proč to děláš ty?"

Harryho mozek provedl bleskovou kalkulaci, zvažoval faktory, zda není příliš brzy...

"Upřímně?" řekl Harry. "Protože jsem chtěl, aby šplhala po ledových stěnách, ale nechtěl jsem, aby spadla ze střechy. A, um, ohledně toho jsem se vážně cítil strašně. Chci říct, hádám, že jsem ji po čase doopravdy začal vnímat jako svou přátelskou rivalku. Takže tohle je skutečná omluva, žádná intrika nebo tak něco."

Nastalo ticho.

Potom -

"Jo," řekl Draco. "Chápu."

Harry se neusmál. Mohl to být ten nejobtížnější ne-úsměv v životě.

Draco shlédl z kraje střechy a udělal obličej. "No, tak tohle bude o dost obtížnější udělat úmyslně než náhodou."

Harryho druhá ruka se držela střechy v reflexivně zděšeném sevření, prsty zbělené kolem chladného, chladného kamene.

Svou vědomou myslí jste mohli vědět, že jste vypili lektvar hladkého pádu, vaše podvědomí si ale myslelo něco úplně jiného.

Bylo to přesně tak děsivé, jak si Harry myslel, že to mohlo být pro Hermionu, a v tom byla spravedlnost.

"Draco," řekl Harry, hlas se mu nekontroloval snadno, ale havraspárské dívky jim daly scénář. "Musíš mě pustit!"

"Jasně!" řekl Draco a pustil Harryho ruku.

Harryho druhá ruka zašátrala po okraji, a pak, bez jakéhokoli vědomého rozhodnutí mu povolily prsty a Harry spadl.

Nastala krátká chvíle, kdy se Harryho žaludek pokusil protlačit krkem, a jeho tělo se zoufale snažilo zorientovat v absenci jakéhokoli možného způsobu, kterým to provést.

Následoval moment, kdy Harry cítil, jak lektvar hladkého pádu zapůsobil, začal ho zpomalovat, tak trochu trhavý, tlumící pocit.

A pak Harryho něco zatáhlo, a on začal padat dolů rychleji než jen díky gravitaci -

Harryho pusa už byla otevřená a začala ječet, zatímco se část jeho mozku snažila přijít s něčím kreativním, co by mohl udělat, část jeho mozku se pokusila kalkulovat, kolik času mu zbývá, aby mohl být kreativní, a nepatrná zadní část jeho mozku si všimla, že se mu nepodaří dokončit ani výpočet zbývajícího času, než dopadne na zem -

Harry se zoufale snažil zklidnit zrychlené dýchání a nijak mu nepomáhalo, že slyší ječení všech těch dívek, které teď ležely v hromádkách na zemi nebo jedny na druhých.

"Nebesa," řekl nepovědomý muž v staře vypadajících šatech a s lehce zjizvenou tváří, který Harryho držel náručí. "Ze všech způsobů, kterými jsem si představoval, že se jednou znovu setkáme, mě nenapadlo, že na mě spadneš z nebe."

Harry si vzpomněl na poslední věc, kterou spatřil, padající tělo, a zvládl ze sebe vyrazit, "Profesor... Quirrell..."

"Za pár hodin bude v pořádku," řekl cizí muž držící Harryho. "Je jen vyčerpaný. Nemyslel jsem si, že by to mohlo být možné... musel srazit dvě stě studentek, jen aby se ujistil, že dostal tu, která tě zaklínala..."

Muž Harryho jemně postavil na zem, stále ho přitom podpíral.

Harry se opatrně narovnal a pokývl mu.

Muž ho pustil a Harry okamžitě spadl.

Muž mu znovu pomohl na nohy. Dával si přitom záležet, aby neustále stál mezi Harrym a dívkami, které se začínaly zvedat ze země; jeho hlava stále pohlížela tím směrem.

"Harry," řekl ten muž tiše a velmi vážně, "máš nějaké tušení, která z těch dívek by tě mohla chtít zabít?"

"Žádná vražda," řekl vypjatý hlas. "Jen hloupost."

Tentokrát to byl ten cizí muž, kdo málem ztratil rovnováhu, na jeho tváři se objevil naprostý šok.

Profesor Quirrell se na trávě, kam upadl, už posadil.

"Nebesa!" zalapal po dechu muž. "Neměl byste-"

"Pane Lupine, váš zájem je neopodstatněný. Žádný kouzelník, bez ohledu na to, jak mocný, nedokáže podobné kouzlo seslat jen silou samotnou. Musíte být efektivní."

Nicméně profesor Quirrell se nepostavil.

"Děkuji vám," zašeptal Harry. A pak: "Děkuji vám," k muži, který stál vedle něj.

"Co se stalo?" řekl ten muž.

"Měl jsem to sám předvídat," řekl profesor Quirrell s rázným nesouhlasem. "Určité množství z těch dívek se pana Pottera pokusilo přivolat do svých vlastních náručí. Řekl bych, že si každá z nich myslela, že je jemná."

Oh.

"Považujte to za lekci v připravenosti, pane Pottere," řekl profesor Quirrell. "Kdybych netrval na tom, že u téhle malé události bude víc než jen jeden dospělý svědek, a že oba budeme mít připravené hůlky, pan Lupin by později nemohl zpomalit váš pád a vy byste byl vážně raněn."

"Pane!" řekl ten muž – pan Lupin, zjevně. "Takové věci byste tomu chlapci neměl říkat!"

"Kdo to -" začal Harry říkat.

"Jediná osoba, která kromě mě měla čas sledovat," řekl profesor Quirrell. "Představuji vám Remuse Lupina, který dočasně přibyl do Bradavic, aby studenty zaškolil v kouzlu patronus. I když mi bylo řečeno, že vy dva už jste se setkali."

Harry onoho muže zmateně zkoumal. Měl by si pamatovat tu lehce zjizvenou tvář, ten podivný, jemný úsměv.

"Kde jsme se potkali?" řekl Harry.

"V Godricově dole," řekl muž. "Vyměnil jsem ti slušné množství plenek."

Dočasným kabinetem pana Lupina byla malá místnost s malým dřevěným pracovním stolem, a to, že Harry neviděl na čem pan Lupin sedí, naznačovalo, že jde o malou stoličku, stejnou jako byla ta před stolem. Harry odhadl, že pan Lupin v Bradavicích nezůstane dlouho, nebo svůj kabinet nehodlá příliš používat, a tak řekl domácím skřítkům, aby neplýtvali námahou. To, že se pokusil neobtěžovat domácí skřítky o něm něco vypovídalo. Konkrétně to o něm vypovídalo, že byl zařazen do Mrzimoru, protože, pokud Harry věděl, Hermiona byla jediná ne-Mrzimorka, která se strachovala, aby domácí skřítky neobtěžovala. (Harry sám její rozpaky považoval za docela hloupé. Kdokoli to byl, kdo domácí skřítky původně stvořil, musel být samozřejmě nevyslovitelně zlý; ale to neznamenalo, že Hermiona dělá správnou věc teď, když rozumným bytostem odmítá poskytnout dřinu, k jejímuž vychutnávání byli stvořeni.

"Prosím, posaď se, Harry," řekl ten muž tiše. Jeho formální hábit byl nízké kvality, ne tak docela otrhaný, ale plynutím času viditelně obnošený způsobem, který jednoduchá spravovací zaklínadla nemohla napravit; ošuntělý bylo slovo, které Harrymu přišlo na mysl. A navzdory tomu, nějakým způsobem, vyzařoval důstojnost, které by nemohlo být dosaženo kvalitním a drahým hábitem, která by se k hezkému hábitu nehodila, byla exkluzivní náležitostí ošuntělosti. Harry slyšel o skromnosti, ale v akci tu věc ještě nikdy neviděl – viděl jen spokojenou skromnost lidí, kteří o ní přemýšleli jako o součásti svého stylu a chtěli, abyste si ji všimli.

Harry se posadil na malou dřevěnou stoličku před krátkým stolem pana Lupina.

"Děkuji, že jsi přišel," řekl muž.

"Ne, děkuji vám, že jste mě zachránil," řekl Harry. "Dejte mi vědět, kdybyste někdy potřeboval udělat něco nemožného."

Zdálo se, že muž zaváhal. "Harry, mohl bych... ti položit osobní otázku?"

"Položit ji můžete, samozřejmě," řekl Harry. "Já bych pro vás také měl hodně otázek."

Pan Lupin přikývl. "Harry, zacházejí s tebou tví nevlastní rodiče dobře?"

"Moji rodiče," řekl Harry. "Mám čtyři. Michaela, Jamese, Petunii a Lily."

"Aha," řekl pan Lupin. A pak znovu, "Aha." Zdálo se, že usilovně mrká. "To... rád slyším, Harry. Brumbál nikomu z nás neřekl, kde jsi... Bál jsem se, že by si mohl myslet, že bys měl mít zlé nevlastní rodiče, nebo tak něco..."

Harry si nebyl jistý, zda starost pana Lupina byla neopodstatněná, když vzal v úvahu své vlastní první setkání s Brumbálem; ale všechno dopadlo dobře, takže neřekl nic. "Co moji..." Harry zapátral po slově, které by je nepozvedalo výš ani nesnižovalo níž... "druzí rodiče? Chci vědět, no, všechno."

"Nesnadný požadavek," řekl pan Lupin. Přejel si rukou po čele. "No, začněme na začátku. Když jsi se narodil, James byl tak šťastný, že se celý týden ani nemohl dotknout hůlky, aby se zlatě nerozzářila. A i potom, kdykoli tě držel, nebo viděl, jak tě drží Lily, nebo na tebe jen pomyslel, se to stalo znovu -"

Čas od času Harry pohlédl na hodinky a zjistil, že uplynula další půlhodina. Cítil se trochu provinile, že kvůli němu Remus zmešká večeři, obzlášť když on se později mohl vrátit do sedmé večerní, ale to žádného z nich nemohlo zastavit.

Konečně Harry shromáždil dostatek odvahy, aby se položil tu kritickou otázku, zatímco Remus byl uprostřed rozsáhlého pojednání na téma zázraků Jamesova famfrpálu, které Harry neměl to srdce přerušit dříve.

"A potom," řekl Remus, oči mu jasně zářily, "James vyšvihl trojitý obracený Mulhanneyho manévr s extra otočkou! Celý dav vybuchl, dokonce i někteří mrzimorové začali jásat -"

Hádám, že jste museli být u toho, pomyslel si Harry – ne snad, že by to v nejmenším pomohlo – a řekl“ "Pane Lupine?"

Něco v Harryho hlase ho muselo upoutat, protože se zarazil uprostřed věty.

"Šikanoval můj otec někdy někoho?" řekl Harry.

Remus na Harryho dlouho hleděl. "Chvíli," řekl Remus. "Brzy z toho vyrostl. Kde jsi to slyšel?"

Harry neodpověděl, snažil se vymyslet něco pravdivého, co by odvrátilo podezření, ale nemyslel dostatečně rychle.

"To je jedno," řekl Remus a povzdechl si. "Uhodl jsem od koho." Na jeho jemně zjizvené tváři se objevil nesouhlas. "Říct takovou věc-"

"Měl můj otec nějaké polehčující okolnosti?" řekl Harry. "Špatný rodinný život, něco takového? Nebo byl prostě... nepříjemný z podstaty?" Chladný?

Remus si shrnul vlasy dozadu, první nervózní gesto, které u něj Harry spatřil. "Harry," řekl Remus, "nemůžeš svého otce soudit podle toho, co udělal, když byl malý kluk!"

"Já jsem malý kluk," řekl Harry, "a soudím sám sebe."

Na to Remus dvakrát zamrkal.

"Chci vědět proč," řekl Harry. "Chci to pochopit, protože mě se prostě zdá, že pro to žádná omluva neexistuje!" Hlas se mu trochu třásl. "Prosím, řekněte mi, proč to udělal, i když to nebude znít pěkně." Abych do té pasti sám nespadl, ať už je to cokoli.

"Bylo to něco, co jsi dělal, když jsi byl v Nebelvíru," řekl Remus pomalu, neochotně. "A... tehdy mě to nenapadlo, myslel jsem si, že je to naopak, ale... možná, že to ve skutečnosti byl Black, kdo do toho Jamese vtáhl... chápej, Black chtěl všem ukázat, že je proti Zmijozelu, všichni jsme chtěli uvěřit, že krev není naším osudem -"

"Ne, Harry," řekl Remus. "Nevím, proč šel Black po Petrovi místo toho, aby utekl. Bylo to, jako by Black chtěl navršit další tragédii k tragédiím toho dne." Jeho hlas byl nestálý. "Nebyl tu žádný náznak, žádné varování, všichni jsme si mysleli – myšlenka na to, že by měl -" Remusův hlas se vytratil.

Harry brečel, nemohl si pomoct, slyšet to od Remuse bolelo víc, než cokoli, co kdy cítil sám. Harry ztratil dva rodiče, které si nepamatoval, které znal jen z vyprávění. Remus Lupin ztratil všechny čtyři své nejlepší přátele během necelých dvaceti čtyř hodin; a pro ztrátu toho posledního zbývajícího, Petra Pettigrewa, neexistoval vůbec žádný důvod.

"Občas pomyšlení na něj v Azkabanu stále bolí," dokončil Remus téměř šeptem. "Jsem rád, že smrtijedi nemají povoleny návštěvy, Harry. Znamená to, že se nemusím stydět za to, že nechodím."

Harry několikrát těžce polkl než dokázal promluvit. "Mohl byste mi říct něco o Petru Pettigrewovi? Byl to přítel mého otce a tak mi připadá – že bych měl vědět, měl bych si pamatovat -"

Remus přikývl, oči se mu teď leskly. "Myslím, Harry, že kdyby Petr věděl, že tak skončí -" zarazil se mu hlas. "Petr se Pána zla bál víc, než kdokoli z nás, a pokud by věděl, že to tak dopadne, nemyslím si, že by to udělal. Ale Petr znal to riziko, Harry, věděl, že je skutečné, že se to může stát, a přesto zůstal Jamesovi a Lily po boku. Celé Bradavice jsem přemýšlel, proč Petr nebyl zařazen do Zmijozelu, nebo možná do Havraspáru, protože Petr tak zbožňoval tajemství, nedokázal jim odolat, zjistil o lidech věci, které chtěli udržet v tajnosti -" Přes Remusovu tvář přeběhl pokřivený výraz. "Ale on těch tajemství nevyužíval, Harry. Jen je chtěl znát. A pak, když stín Pána zla padl na všechno, Petr stál při Jamesovi a Lily a dobře svého nadání využíval a já jsem pochopil, proč ho klobouk poslal do Nebelvíru." Remusův hlas teď zněl přesvědčeně a hrdě. "Je jednoduché stát při svých přátelích, když jsi hrdina jako Godric, rázný a silný, jako si lidé myslí, že by nebelvíři měli být. Ale pokud z nás byl Petr tím nejvystrašenějším, nedělá to z něj toho nejodvážnějšího?"

"Dělá," řekl Harry. Hlas se mu zadrhával natolik, že sám téměř nemohl mluvit. "Pokud byste mohl, pane Lupine, pokud byste našel čas, je tu někdo, kdo si myslím, že by příběh Petra Pettigrewa měl slyšet, mrzimorský student v prvním ročníku, Neville Longbottom."

"Syn Alice a Franka," řekl Remus smutně. "Chápu. Není to šťastný příběh, Harry, ale mohu ho povědět znovu, pokud si myslíš, že mu to pomůže."

Harry přikývl.

Padlo krátké ticho.

"Měl Black s Petrem Pettigrewem nějaké nevyřízené záležitosti?" řekl Harry. "Cokoli, co by ho mohlo přimět pana Pettigrewa vyhledat, i když to nemusel být důvod vraždy? Například tajemství, které pan Pettigrew znal, které se Black sám chtěl dozvědět, nebo ho zabít, aby ho utajil?"

V Remusových očích se něco mihlo, ale zavrtěl hlavou a řekl, "Ani ne."

"To znamená, že tu něco je," řekl Harry.

Pod stříbrno-černým knírkem se znovu objevil ten suchý úsměv. "Jak vidím, sám v sobě máš trochu Petra. Ale není to důležité, Harry."

"Jsem havraspár, nemám odolávat pokušení tajemství. A," dodal Harry vážněji, "pokud byl kvůli tomu Black chycen, myslím, že by na tom mohlo záležet."

Remus vypadal poměrně nepohodlně. "Asi bych ti to mohl říct až budeš starší, ale vážně, Harry, není to důležité! Jen něco z našich školních dnů."

Harry nedokázal určit, co přesně to bylo; možná to mělo co dělat s konkrétním odstínem nervozity v Remusově hlase, nebo se způsobem, kterým ten muž řekl až budeš starší, co způsobilo ten náhlý skok v Harryho intuici...

"Popravdě," řekl Harry, "Myslím, že jsem to už tak nějak uhádl sám, promiňte."

Remus pozvedl obočí. "Opravdu?" Zněl trochu pochybovačně.

"Byli to milenci, že ano?"

Nastalo rozpačité ticho.

Remus pomalu, vážně přikývl.

"Kdysi," řekl Remus. "Před dlouhým časem. Smutná aféra, skončila obrovskou tragédií, nebo se nám to tak alespoň zdálo, když jsme byli mladí." Na jeho tváři bylo jasně čitelné neštěstí a zmatek. "Ale až do dne, kdy Black zabil Petra, jsem si myslel, že to už je dávno pryč a pohřbeno pod dospělým přátelstvím."