Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Prozatímní nezkontrolovaná verze.
18 stránek, doporučuju najít si dostatek času k vychutnání (a, samozřejmě, k napsání komentáře, kterých nikdy nemůže být dost )
Autorova poznámka: Roger Bacon žil ve třináctém století a je považován za jednoho z nejstarších zastánců vědecké metody. Dát vědci jeho experimentální deník, je jako dát spisovateli pero, nikoli Shakespeara, ale někoho, kdo psaní pomohl vynaleznout.
Harryho Pottera jste neviděli prosit zrovna každý den.
"Prosíííím," zaskučel Harry Potter.
Fred s Georgem s úsměvem zavrtěli hlavou.
Na Harryho tváři se objevil zmučený výraz. "Ale já jsem vám řekl, jak jsem udělal to s kočkou Kevina Entwistla, a s Hermionou a mizející limonádou, a nemůžu vám říct o Moudrém klobouku nebo o pamatováčku nebo o profesorovi Snapeovi..."
Fred s Georgem pokrčili rameny a otočili se k odchodu.
"Pokud to někdy zjistíš," řekla Weasleyova dvojčata, "nezapomeň nám o tom dát vědět."
"Jste zlí! Oba dva jste zlí!"
Fred s Georgem za sebou pevně zavřeli dveře do prázdné učebny, a dali si pozor, aby se ještě chvíli nepřestávali šklebit, čistě pro případ, že by Harry Potter dokázal vidět skrze dveře.
Pak zatočili za roh, a tváře jim sklesli.
"Hádám, že Harryho dohady-"
"-ti nic nenapověděly?" řekli jeden druhému najednou; a pak jim ramena poklesla ještě víc.
Jejich poslední relevantní vzpomínka byla, jak jim Flume odmítá pomoci, i když už si nedokázali vybavit, co že to po něm vlastně chtěli...
...ale museli se poohlédnout jinde a najít někoho, kdo jim pomohl udělat něco nelegálního, jinak by potom nesouhlasili s vymazáním paměti.
Jak jen všechno tohle dokázali udělat jen za čtyřicet galeonů?
Nejprve se lekli, že zfalšovali tak dobré důkazy, že si Harry Ginny nakonec doopravdy bude muset vzít... ale zdálo se, že na to pamatovali také. S protokoly starostolce si někdo znovu pohrál a byly vráceny do původního stavu, falešná zásnubní dohoda zmizela z drakem-střeženého trezoru u Gringottů, a tak dále. Vlastně to bylo docela děsivé. Většina lidí si teď myslela, že Denní věštec si celou tu záležitost z nějakých záhadných důvodů jen tak vymyslel, a Jinotaj ochotně zakroutil nožem v ráně svým následujícím titulkem: HARRY POTTER TAJNĚ ZASNOUBEN S LENKOU LÁSKORÁDOVOU.
Zoufale doufali, že ať už najali kohokoli, řekne jim to potom až vyprší promlčecí lhůta. Ale teď to bylo prostě příšerné, uskutečnili svůj nejdokonalejší žertík, možná nejdokonalejší žertík v celé historii kanadských žertíků, a nedokázali si vybavit jak. Bylo to šílené, poprvé to byli schopni vymyslet, tak proč jim to nemohlo nedojít teď, když věděli o všem, co udělali?
Jejich jedinou útěchou bylo, že Harry nevěděl, že oni neví.
Dokonce ani máma se je na to nevyptávala, navzdory tomu očividnému spojení s Weasleyovými. Ať už udělali cokoli, bylo to daleko za možnostmi jakéhokoli bradavického studenta... možné až na jednoho, který, pokud byly jisté pověsti pravdivé, to mohl udělat lusknutím prsty. Harry byl vyzpovídán pod veritasérem, jak jim řekl... Brumbál byl u toho a vysílal k bystrozorům děsivé pohledy. Bystrozoři se zeptali jen na tolik, aby mohli určit, že Harry ten žertík sám neuskutečnil, nebo nepřispěl k ničímu zmizení, a pak zatraceně rychle vypadli z Bradavic.
Freda s Georgem napadlo, jestli by se měli cítit uraženi tím, že Harry byl zpovídán kvůli jejich žertíků, ale ten výraz na Harryho tváři – z přesně toho samého důvodu – jim to bohatě vynahradil.
Jak Rita Holoubková, tak šéfredaktor Denního věštce nepřekvapivě zmizeli, a pravděpodobně teď už dávno byli za hranicemi. O tuhle část by se se svou rodinou rádi podělili. Táta by jim asi pogratuloval, hned po tom, co by máma skončila s jejich zabíjením a Ginny s pálením jejich ostatků.
Ale i tak bylo všechno v pořádku, tátovi to jednou řeknou, a mezitím...
...mezitím Brumbál, míjející je na chodbě, náhodou kýchl a z kapsy mu nedopatřením vypadal malý balíček, uvnitř něhož byli dva identické monokly lamačů-ochran, a to neuvěřitelně kvalitní. Weasleyova dvojčata své nové monokly vyzkoušela na "zakázané" chodbě ve třetím poschodí, udělala si krátký výlet ke kouzelnému zrcadlu a zpátky, a přestože stále nebyli schopni spatřit všechny detekční sítě, monokly jim jich ukázali o hodně víc, než napoprvé.
Samozřejmě, budou muset být velmi opatrní, aby se s těmi monokly nedali chytnout, nebo by skončili v ředitelně a dostalo by se jim přísného proslovu a možná i pohrůžek vyloučení.
Bylo hezké vědět, že ne z každého, kdo byl zařazen do Nebelvíru, vyroste profesorka McGonagallová.
Harry se nacházel v bílé místnosti bez oken, ničím nezdobené, seděl před stolem, naproti bezvýraznému muži v čistě černém formálním hábitu.
Ona místnost byla jištěná proti detekci, a onen muž uskutečnil přesně dvacet sedm kouzel, než řekl třeba jen "Dobrý den, Pane Pottere."
Bylo zvláštně přiměřené, že se ten muž v černém chystal číst Harryho myšlenky.
"Připravte se," řekl muž bezbarvě.
Lidská mysl, psalo se v Harryho knize o nitroobraně, mohla být nitrozpytu vystavena jen na určitých povrchách. Pokud se vám nepodařilo ony povrchy ubránit, nitrozpytec prošel skrz, a byl tak schopný zpřístupnit si jakoukoli vaši část, které jeho vlastní mysl byla schopná porozumět...
...což obvykle nebývalo hodně. Jak se zdálo, pro lidi bylo těžké lidské mysli porozumět na vyšší než nejpovrchnější úrovni. Harryho napadlo, jestli z něj to, že zná dost kognitivní vědy udělá neuvěřitelně mocného nitrozpytce, ale opakované zkušenosti do něj konečně vtloukly poučení, že s podobnými očekáváními by se měl trochu krotit. Rozhodně to nebylo tak, že by nějaký kognitivní vědec rozumněl lidem natolik, aby nějakého dokázal sestavit.
Pro naučení opaku, nitroobrany, bylo prvním krokem představit si sám sebe jako jiného člověka, předstírat to tak důkladně, jak jen jste dokázali, zcela se do té alternativní osoby ponořit. Později to nebylo vždy třeba, ale na začátku to byl způsob, jak se naučit, kde leží vaše vrstvy. Nitrozpytec se vás pokusí přečíst, a když budete dávat dostatečný pozor, vycítíte, že přesně to se děje, že se snaží vejít. A vaším úkolem bylo postarat se o to, aby se vždy dotkli jen vaší imaginární osobnosti a ne té skutečné.
Až v tom budete dostatečně dobří, můžete si představit, že jste velmi jednoduchou osobou, předstírající, že je kámen, a ze zvyku tuhle přetvářku nechávat na místě, kde se nacházejí všechny vaše povrchy. To byla standartní nitroobranná bariéra. Předstírat, že jste kámen, se nebylo lehké naučit, ale nadále už to bylo lehké udržovat, a ty odkryté vrsty mysli byli mnohem povrchnější než její vnitřek, takže s dostatečnou praxí jste si z toho mohli udělat trvalou kulisu.
Nebo, pokud jste byli dokonalým nitroobráncem, mohli jste předehnat všechny sondy, odpovídat na dotazy tak rychle, jak byli pokládány, takže nitrozpytec by prošel přes všechny vaše povrchy a spatřil by mysl nerozeznatelnou od mysli kterékoli to osoby, kterou jste předstírali, že jste.
Dokonce i nejlepší nitrozpytce bylo možné takto ošálit. Pokud dokonalý nitroobránce tvrdil, že shazuje všechny své bariéry, neexistoval způsob, jakým se přesvědčit, že nelže. Co hůř, ani jste nemuseli vědět, že jednáte s dokonalým nitroobráncem. Byli vzácní, ale samotný fakt, že existovali znamenal, že jste s nitrozpytem nemohli věřit nikomu.
Smutný komentář k tomu, jak málo si lidé rozumí, jak málo dokáže jakýkoli kouzelník porozumnět hloubkám, které leží pod povrchem lidské mysli, když i ty nejlepší telepaty jste mohli ošálit předstíráním, že jste někdo jiný.
Ale lidské bytosti jedni druhým už od začátku rozumněli jen díky předstírání. Lidské chování jste nepředpovídali tak, že jste si představili stovky trilionů synapsí v jejich mozku jakožto oddělené objekty. Požádejte nejlepšího sociálního manipulátora na zemi, aby vám od podlahy stvořil umělou inteligenci, a jen se na vás prázdně podívá. Lidské chováni jste předvídali tak, že jste vlastnímu mozku řekli, aby se choval jako jejich. Položili jste se na jejich místo. Pokud vás zajímalo, co by udělal vzteklý člověk, aktivovali jste své vlastní mozkové obvody, a cokoli ty obvody vychrlily, takový byl váš předpoklad. Jak nervové obvody pro hněv vypadali z vnitřku? Kdo to mohl tušit? Nejlepší sociální manipulátor na zemi nemusel vědět, co jsou to neurony, a zrovna tak i nejlepší nitrozpytec.
Cokoli, čemu nitrozyptec dokáže porozumnět, nitroobránce dokáže předstírat. Tak jako tak to byl ten samý trik – pravděpodobně i v obou případech zprostředkovaný stejnými obvody, jediná souprava pro rekonfigurování vašeho vlastního mozku, aby se choval jako model někoho jiného.
A tak závod mezi telepatickým útočením a telepatickou obranou skončil rozhodujícím vítězstvím obrany. Jinak by celý kouzelnický svět a možná i celá Země vypadali velmi odlišně...
Harry se zhluboka nadechl, soustředil se. Na tváři měl lehký úsměv.
Pro jednou, jen pro jednou, Harryho v oddělení pro tajemné osobní síly neoškubali.
Po takřka celém měsíci práce, a spíš z rozmaru než z nějaké předtuchy, se rozhodl zkusit dostat se do chladného stavu a pak znovu zkusit nitroobranná cvičení z knihy. V té době už se svých nadějí v podobné věci téměř vzdal, ale pořád mu připadalo, že to stojí za rychlý test...
Všemi nejobtížnějšími cvičení z knihy prolétl během méně než dvou hodin, a následujícího dne profesorovi Quirrellovi řekl, že je připraven.
Jak se ukázalo, jeho temná stránka byla velmi, velmi dobrá v předstírání, že je někým jiným.
Harry pomyslel na svůj standartní spouštěč z té chvíle, kdy poprvé zcela propadl své temné stránce...
Severus se odmlčel, vypadal docela spokojeně sám se sebou. "A to bude... pět bodů? Ne, udělejme z toho rovných deset bodů z Havraspáru za drzé odmlouvání."
Harryho úsměv zchladl, a on pohlédl na černě oblečeného muže, který si myslel, že Harrymu bude číst myšlenky.
A pak se Harry proměnil v někoho naprosto jiného, v někoho, kdo mu pro tuto příležitost připadal vhodný.
...v bílé místnosti bez oken, ničím nezdobené, seděl před stolem, naproti bezvýraznému muži v čistě černém formálním hábitu.
Kimball Kinnison pohlédl na černě oblečeného muže, který si myslel, že bude číst mysl Lensmana druhého stupně z Galaktické patroly.
Říci, že Kimball Kinnison si byl výsledkem jist by bylo hrubé podřeknutí. Byl trénován mudrcem z Arisie, nejmocnější myslí známou tomuto nebo kterémukoli jinému vesmíru, a pouhý kouzelník sedící naproti němu uvidí přesně to, co Šedý Lensman chce, aby uviděl...
...mysl chlapce, za kterého se právě vydával, nevinného dítěte jménem Harry Potter.
"Jsem připraven," řekl Kimball Kinnison nervózním tónem naprosto vhodným pro jedenáctiletého chlapce.
"Legilimens," řekl černě oděný kouzelník.
Následovalo ticho.
Černě oděný kouzelník zamrkal, jako by spatřil něco tak šokující, že to stačilo k tomu, aby to přimělo jeho oční víčka k pohybu. Jeho hlas nebyl tak docela bezbarvý, když řekl, "Chlapec-který-přežil má tajemnou temnou stránku?"
Po Harryho tváří se zvolna začínalo plížit horko.
"Dobrá," řekl muž. Jeho tvář se znovu usadila do naprostého klidu. "Omluvte mě. Pane Pottere, je dobré znát své silné stránky, ale to není to samé, jako klást v ně divoce přehnanou důvěru. Doopravdy můžete být schopný naučit se nitroobranu v jedenácti letech. To mě udivuje. Myslel jsem si, že Brumbál znovu předstírá, že je šílený. Váš disociativní talent je tak silný, že mě překvapuje, že nenacházím žádné další znaky dětského zneužívání, a časem se můžete stát dokonalým nitroobráncem. Ale je významný rozdíl mezi tím a mezi očekáváním, že se vám na první pokus podaří vytvořit úspěšnou nitroobrannou bariéru. To je prostě směšné. Cítil jste něco, když jsem vám četl myšlenky?"
Harry, teď s divokým ruměncem, zavrtěl hlavou.
"Pak příště dávejte lepší pozor. Cílem není stvořit perfektní obraz prvního dne vašich lekcí. Cílem je naučit se, kde leží vaše povrchy. Připravte se."
Harry se znovu pokudil předstírat, že je Kimball Kinnison, zkoušel dávat větší pozor, ale jeho myšlenky teď byly tak trochu roztříštěné a náhle si uvědomil všechny ty věci, na které by myslet neměl...
Ach jo, tohle bude stát za houby.
Harry sevřel zuby. Alespoň, že tomu instruktorovi bude později vymazána pamět.
"Legilimens."
Nastalo ticho-
...v bílé místnosti bez oken, ničím nezdobené, seděl před stolem, naproti bezvýraznému muži v čistě černém formálním hábitu.
Byla to jejich čtvrtá lekce, v neděli večer. Když jste platili tolik, mohli jste si schůzky určit na kdy se vám sakra zachtělo, víkend nevíkend.
"Dobrý den, pane Pottere," řekl telepat bezbarvě, po tom, co seslat kompletní sadu kouzel k zajištění soukromí.
"Dobrý den, pane Bestere," řekl Harry unaveně. "Proč prostě ten počáteční šok nedostat z cesty hned?"
"Vám se podařilo mě překvapit?" řekl muž, teď lehce zaujatým tónem. "Dobrá tedy." Namířil hůlku a pohlédl Harrymu do očí. "Legilimens."
Nastalo ticho, a pak s sebou černě oděný kouzelník trhnul, jako by dostal ránu elektrickým proudem.
"Pán zla je naživu?" zakuckal se. Náhle se mu rozšířily oči. "Neviditelný Brumbál se plíží do dívčích ložnic?"
Harry si povzdechl a podíval se na hodinky. Přibližně za další tři vteřiny...
"Takže," řekl muž. Ještě se mu tak úplně nepodařilo zotavit se zpátky ke své bezvýraznosti. "Vy skutečně věříte, že se vám podaří odhalit tajné zákony magie a stát se všemocným."
"Správně," řekl Harry vyrovnaně, pohled stále upřený na hodinky. "Jsem tak přehnaně sebevědomý."
"Nevím, nevím. Zdá se, že Moudrý klobouk si myslí, že se stanete příštím pánem zla."
"A vy víte, že se snažím, co jen dokážu, aby se to nestalo, a viděl jste, že už jsme měli dlouhou diskuzi na téma, jestli jste ochotný mě nitroobranu učit, a nakonec jste se rozhodl to udělat, takže mohli bychom se prostě posunout dál?"
"Dobrá," řekl muž přesně o šest vteřin později, zrovna jako minule. "Připravte se." Odmlčel se, a pak tak trochu toužebně dodal, "I když si přeji, abych si dokázal zapamatovat ten trik se stříbrem a zlatem."
Harry zjistil, že ho mimořádně znepokojuje, jak reprodukovatelné jsou lidské myšlenky, když lidi zresetujete znovu na ty samé počáteční podmínky a znovu je vystavíte těm samým podnětům. Ničilo to iluze, které by dobrý redukcionista v první řadě vůbec neměl mít.
Harry se příštího pondělí ráno vyřítil z výuky bylinkářství v docela špatné náladě.
Hermiona vřela vzteky vedle něj.
Ostatní děti byly stále uvnitř, věci ještě neměli sesbírané protože mezi sebou vzrušeně žvatlaly o havraspárské výhře ve druhém letošním famfrpálovém zápase.
Vypadalo to, že včera večer, chvíli po večeři, jedna dívka třicet minut létala na koštěti a pak chytila nějaký druh obrovského komára. Existovala i jiná fakta o tom, co se během toho zápasu stalo, ale ta byla naprosto nepodstatná.
Harry tuto vzrušující sportovní událost zmeškal díky svým lekcím v nitroobraně a díky tomu, že měl vlastní život.
V ložnici se veškerým hovorům vyhnul, nebyly utišující kouzla a magické kufry prostě skvělé. Snídani snědl u nebelvírského stolu.
Ale bylinkářství se vyhnout nemohl, a havraspárští o tom mluvili před výukou a po výuce a během výuky, dokud Harry nevzhlédl od malé furkotky, které vyměňoval plenky a hlasitě oznámil, že někteří z nich se tu pokouší dozvědět se něco o rostlinách a zlatonky na ničem nerostou, takže mohli by všichni prosím zmlknout o famfrpálu. Všichni přítomní něj šokovaně pohlédli, až na Hermionu, která vypadala, jako by chtěla začít tleskat, a profesorku Prýtovou, která ho odměnila bodem pro Havraspár.
Bodem pro Havraspár.
Jedním bodem.
Těch sedm idiotů létajících na svých idiotských koštětech hrajícících svoji idiotskou hru získali Havraspáru sto devadesát bodů.
Jak to tak vypadalo, famrfpálové skóre se přidává rovnou do celkového školního skóre.
Jinak řečeno, chycení zlatého komára bylo hodno 150 školních bodů.
Harry si nedokázal ani představit, co všechno by musel udělat, aby získal sto padesát školních bodů.
Teda kromě, no, však víte, zachránění sto padesáti mrzimorů, nebo vymyšlení patnácti tak dobrých nápadů jako dávat na stroje času bezpečnostní schránky, nebo vymyšlení patnácti set kreativních způsobů, jak někoho zabít, nebo být Hermionou Grangerovou po celý rok.
"Měli bychom je zabít," řekl Harry Hermioně, která šla vedle něj ve stejně uražené atmosféře.
"Koho?" zeptala se Hermiona. "Famrfpálový tým?"
"Měl jsem spíš na mysli kohokoli kdekoli jakkoli zapojeného do famrfpálu, ale ano, havraspárský tým by byl dobrý začátek."
Hermiona nesouhlasně sešpulila rty. "Víš, že zabíjení lidí je špatné, Harry?"
"Ano," řekl Harry.
"Dobře, jen kontroluju," řekl Hermiona. "Chytačku bysme mohli vzít jako první. Četla jsem pár detektivek od Agathy Christie, nemáš tušení, jak bysme ji mohli dostat do vlaku?"
"Dva studenti plánující vraždu," řekl suchý hlas. "Jak šokující."
Zpoza rohu vyšel muž v lehce potřísněném hábitu, s mastnými vlasy padajícími mu přes ramena. Zdálo se, že z něj vyzařuje smrtelné nebezpečí a celou chodbu plní vůní nesprávně namíchaných lektvarů, a nešťastných pádů a lidí umírajících v postelích z důvodů, které později bystrozoři označí jako přirozené.
Aniž by o tom přemýšlel, Harry vykročil před Hermionu.
Za jeho zády se ozval prudký nádech, a o chvilku později se o něj Hermiona otřela a vykročila před něj. "Utíkej, Harry!" řekla. "Kluci by neměli být v nebezpečí."
Severus Snape se nevesele usmál. "Zábavné. Požaduji chvilku vašeho času, Pottere, pokud se dokážete odthnout od vašeho flirtování se slečnou Grangerovou."
Hermiona se náhle zatvářila velmi znepokojeně. Otočila se k Harrymu a otevřela pusu, pak se se zoufalým pohledem zarazila.
"Ach, nebojte se, slečno Gragerová," řekl Severusův sametový hlas "Slibuji, že se váš beau vrátí nezraněn." Jeho úsměv zmizel. "Potter a já teď půjdeme pryč a v soukromí si promluvíme, jen mezi námi. Doufám, že je jasné, že vy nejste zvaná, ale jen pro případ, považujte to za příkaz od havraspárského profesora. Jsem si jistý, že hodná mladá dívka jako vy uposlechne."
A Severus se otočil a vzdálil se zpátky za roh. "Jdete, Pottere?" ozval se jeho hlas.
"Umm," řekl Harry Hermioně. "Mohl bych prostě tak nějak odejít a sledovat ho, a nechat tebe vymyslet, co jsem měl říct, abys nebyla celá ustaraná a uražená?"
"Ne," řekl Hermiona třesoucím se hlasem.
Zpoza rohu se ozval Severusův smích.
Harry sklonil hlavu. "Promiň," řekl tiše, "vážně," a odešel za mistrem lektvarů.
"Takže," řekl Harry. Kolem se neozýval jiný zvuk, než dvou párů nohou, jedněch dlouhých a druhých krátkých kráčejících přes blíže neurčenou kamennou chodbu. Mistr lektvarů šel rychle, ale ne tak rychle, aby mu Harry nestačil, a nakolik se Harrymu podařilo uplatnit svou představu o Bradavické směrovanosti, vzdalovali se od rušných oblastí. "O co tu jde?"
"Nepředpokládám, že byste dokázal vysvětlit," řekl Severus suše, "proč jste vy dva plánovali vraždu Cho Chang?"
"Nepředpokládám, že byste vy dokázal vysvětlit," řekl Harry suše, "v rámci vaší kapacity uvnitř bradavického školního systému, proč je chycení zlatého komára považováno za akademický výkon hodný sto padesáti školních bodů?"
Přes Severusovy rty se mihl úsměv. "No tedy, a to jsem si myslel, že máte být vnímavý. Doopravdy jste natolik neschopen pochopit své spolužáky, Pottere, nebo je nenávidíte příliš, abyste to zkusil? Pokud by se famrfpálové skóre nepřipočítávalo ke školnímu, pak by nikoho z nich školní body ani v nejmenším nezajímaly. Stala by se z toho jen nesrozumitelná soutěž mezi studenty jako jste vy a slečna Grangerová."
To byla překvapivě dobrá odpověď.
A to překvapení Harryho mozek také plně probudilo.
V retrospektu nemělo být překvapující, že Severus svým studentům rozuměl, rozuměl jim velmi dobře.
Četl jim myšlenky.
A...
...v té knize se psalo, že úspěšní nitrozpytci jsou velmi vzácní, vzácnější než dokonalý nitroobránci, protože takřka nikdo nemá nezbytnou duševní disciplínu.
Duševní disciplínu?
Harry sesbíral historky o muži, který ve třídě pravidelně ztrácel nervy a řval na malé děti.
...ale ten samý muž, když Harry řekl, že Pán zla je pořád naživu, odpověděl okamžitě a perfektně – zareagoval přesně tak, jak by zareagoval někdo, kdo naprosto nic netušil.
Ten muž se po Bradavicích plížil se stylem nájemného vraha vyzařujícího nebezpečí...
...což je přesně to, co by skutečný nájemný vrah dělat neměl. Skuteční assassini měli vypadat jako pokorní úředníčci, přesně až do chvíle, než vás zabili.
Byl ředitelem koleje pro hrdé a aristokratické zmijozely, a nosil hábit se skvrnami od lektvarů a přísad, které by dvě minuty kouzlení mohly odstranit.
Harry si všiml, že je zmatený.
A jeho odhad nebezpečí ředitele zmijozelské koleje astronomicky vystřelil.
Zdálo se, že Brumbál si myslí, že Severus je jeho, a nebylo tu nic, co by tomu protiřečilo; mistr lektvarů byl "děsivý, ale nediskriminující", jak bylo slíbeno. Takže, jak si Harry odvodil dříve, tohle byla záležitost Společenstva. Pokud by Severus plánoval něco zlého, určitě by pro Harryho nepřišel před Hermionou, před svědkem, když si mohl jednoduše počkat, až bude Harry sám...
Harry se tiše kousl do rtu.
"Jednou jsem znal chlapce, který opravdu zbožňoval famrpál," řekl Severus Snape. "Byl to naprostý tupec. Přesně jak bychom očekávali, my dva."
"O co tu jde?" řekl Harry pomalu.
"Trpělivost, Pottere."
Severus otočil hlavu, a pak ve svém assissinském stylu vzklouzl do blízkého vchodu ve zdech chodby, menší a užší chodby vedoucí pryč.
Harry ho následoval, přemýšleje, jestli by nebylo moudřejší jednoduše utéct.
Zabočili a ještě jednou, a přišli do uličky ústící slepě v jednoduchou holou zeď. Pokud byly Bradavice opravdu postavené, a ne vykouzlené nebo přivolané nebo zplozené nebo cokoli, pak by Harry měl pár pěkně ostrých slov pro architekta, který lidem platil za vybudování chodeb, které nikam nevedou.
"Quietus," řekl Severus, a pak pár dalších věcí.
Harry se zaklonil, založil si ruce na hrudi a sledoval Severusův obličej.
"Díváte se mi do očí, Pottere?" řekl Severus Snape. "Vaše lekce v nitroobranně ještě nemohli pokročit tak, abyste dokázal zablokovat nitrozpyt. Ale možná už pokročili dost na to, abyste ho byl schopný vycítit. Vzhledem k tomu, že si nemohu být jistý, nebudu to riskovat." Muž se lehce usmál. "A myslím, že to samé platí pro Brumbála. Což je důvodem, proč se tenhle náš malý rozhovor koná teď."
Harryho oči se bezděčně rozšířily.
"Pro začátek," řekl Severus s lesknoucíma se očima, "bych rád, abyste přísahal, že o této konverzaci nebudete hovořit s nikým. Pokud jde o celou školu, mluvíme o vašem úkolu z lektvarů. Zda tomu budou věřit nebo ne je bezpředmětné. Pokud jde o Brumbála a McGonagallovou, zrazuji důvěru, kterou ke mně chová Draco Malfoy, a nikdo z nás si nemyslí, že je vhodné mluvit o dalších podrobnostech."
Harryho mozek se pokusil vykalkulovat všechny ramifikace a implikace a došla mu volná operační paměť.
"Takže?" zeptal se mistr lektvarů.
"Dobrá," řekl Harry pomalu. Těžko si představit, jak mít konverzaci a nemoci o ní nikomu říci, by mohlo být víc omezující než nemít ji, v kterémžto případě by její obsah také nebyl schopen nikomu sdělit. "Přísahám."
Severus Harryho upřeně sledoval. "Jednou jste v ředitelně řekl, že nebudete tolerovat šikanu ani zneužívání. A tak jsem přemýšlel, Harry Pottere. Jak moc, to připomínáte svého otce?"
"Pokud nemluvíme o Michaelu Verresovi-Evansi," řekl Harry, "odpověď zní, že o Jamesovi Potterovi vím velmi málo."
Severus si, jako by sám pro sebe, přikývl. "Je zde jeden zmijozelský páťák. Chlapec jménem Lesath Lestrange. Je šikanován nebelvíry. Já jsem... omezen ve svých schopnostech vypořádat se s podobnými situacemi. Vy byste mu možná mohl pomoci. Pokud byste chtěl. Nežádám vás o laskavost, a nebudu vám žádnou dlužit. Je to jednoduše příležitost udělat, co chcete."
Harry se na Severuse zamyšleně díval.
"Přemýšlíte, jestli to není past?" řekl Severus, nepatrný úsměv mu přeběhl přes rty. "To není. Je to test. Nazvěme to zvědavostí z mé strany. Ale Lesathovy problémy jsou skutečné, zrovna tak jako mé problémy v zasahování."
V tom spočíval ten problém, když ostatní věděli, že patříte k těm dobrým. I když jste věděli, že oni vědí, stále jste tu návnadu nemohli ignorovat.
A pokud jeho otec také ochraňoval studenty... nezáleželo na tom, že Harry věděl, proč mu to Severus řekl. Stále ho to uvnitř hřálo a naplňovalo pýchou, a znemožnilo mu to jen tak odejít.
"Dobrá," řekl Harry. "Řekněte mi o Lesathovi. Proč je šikanován?"
Ze Severusovy tváře se ztratil ten lehký úsměv. "Vy si myslíte, že pro to existují důvody, Pottere?"
"Možná ne," řekl Harry tiše. "Ale napadlo mě, že možná mohl strčit nějakou nedůležitou mudlovskou šmejdku ze schodů."
"Lesath Lestrange," řekl Severus, teď chladným hlasem, "je synem Bellatrix Blackové, nejfanatičtější a nejpodlejší služebnice Pána zla. Lesath je uznaným levobočkem Rastabana Lestrange. Krátce po smrti Pána zla byli Bellatrix, Ratastaban a Rastabanův bratr Rudolfus zajmuti během mučení Alice a Franka Longbottomových. Všichni tři jsou na doživotí v Azkabanu. Longbottomovi byli opakovaným Cruciatem přivedeni k šílenství a zůstávají v oddělení Svatého Munga pro nevyléčitelné případy. Je něco z toho dobrým důvodem, proč ho šikanovat, Pottere?"
"Není to vůbec žádný důvod," řekl Harry, stále tiše. "A Lesath sám neudělal nic špatného o čem víte?"
Přes Severusovy rty znovu přeběhl ten slabý úsměv. "Není o nic svatější než kdokoli jiný. Ale žádné mudlovské šmejdky ze schodů nestrčil, ne, pokud jsem slyšel."
"Nebo viděl v jeho mysli," řekl Harry.
Severusův výraz byl mrazivý. "Nenarušil jsem jeho soukromí, Pottere. Spíše jsem se podíval mezi nebelvíry. Je jednoduše vhodným cílem pro jejich malé radosti."
Harryho páteří projela chladná vlna vzteku, a musel sám sobě připomenout, že Severus by nemusel být důvěryhodným zdrojem informací.
"A vy si myslíte," řekl Harry, "že intervence Harryho Pottera, Chlapce-který-přežil by mohla být efektivní."
"Přesně tak," řekl Severus Snape, a pověděl Harrymu kdy a kde si Nebelvírští plánovali svou další malou hru.
Existuje hlavní chodba vinoucí se přes celý střed bradavického druhého patra na severo-jižní ose, a blízko středu této chodby se nalézá vchod do kratší chodby, která pokračuje asi tucet kroků dál, než se stačí do pravého úhlu, ve tvaru písmene L, a pak pokračuje dalších tucet kroků dál, než končí u jasného, širokého okna, shlížející z třípatrové výšky na lehké mrholení snášející se na východní pozemky Bradavic. Když stojíte u onoho okna, nemůže zaslechnout nic z hlavní chodby, a nikdo v chodbě nemůže slyšet, co se děje u okna. Pokud si myslíte, že je na tom něco zvláštního, pak jste očividně v Bradavicích ještě nebyli moc dlouho.
Čtyři kluci v červeně-lemovaných hábitech se smějí a kluk v zeleně-lemovaném hábitu ječí a rukama zběsile svírá kraje otevřeného okna, jak ti čtyři kluci dělají, jako by ho chtěli vystrčit ven. Je to jenom vtípek, samozřejmě, a krom toho, pád z téhle výšky by kouzelníka nezabil. Prostě dobrá zábava. Pokud si myslíte, že je na tom něco zvláštního-
"Co to děláte?" ozval se hlas šestého kluka.
Čtyři kluci se poplašeně otočili a chlapec v zeleně-lemovaném hábitu se zběsile odstrčil od okna a spadl na podlahu, tvář zmáčenou slzami.
"Oh," řekl s úlevou nejhezčí z kluků v červeně-lemovaných hábitech, "to jsi ty. Hej, Lessy, víš, kdo tohle je?"
Od chlapce na podlaze, který se snaží ovládnout vzlykání, se neozve žádná odpověď, a chlapec v červeně-lemovaném hábitu pokrčí nohu ke kopanci-
"Přestaň s tím!" zakřičí šestý kluk.
Chlapec v červeně-lemovaném hábitu zakolísá jak přeruší kopnutí. "Umm," řekne, "víš ty, kdo tohle je?"
Dýchání šestého chlapce zní zvláštně. "Lesath Lestrange," řekne, nádechy a výdechy z něj vycházejí přerývavě, "a on mým rodičům nic neudělal, bylo mu pět let."
Neville Longbottom zíral na čtyři obrovské rváče z pátého ročníku před ním, a pracně se snažil kontrolovat svoje chvění.
Měl prostě říct Harrymu Potterovi ne.
"Proč ho ty bráníš?" řekl ten pohledný pomalu, zmatený z těch prvních náznaků ofensivy. "Je to zmijozel. A Lestrange."
"Je to kluk, který ztratil své rodiče," řekl Neville Longbottom. "Já vím jaké to je." Netušil, odkud se v něm ta slova vzala. Znělo to cool, jako něco, co by řekl Harry Potter.
Třást se ale nepřestal.
"Kdo si myslíš, že jseš?" řekl ten pohledný, začínal znít vztekle.
Jsem Neville, potomek vznešeného a nejstarobylejšího rodu Longbottomů-
Neville to nedokázal říct.
"Já myslím, že je to zrádce," řekl jeden z dalších nebelvírů, a Nevillovým žaludkem se začal šířit nanicovatý pocit.
Věděl to, prostě to věděl. Harry Potter se přeci jen zmýlil. Rváči nepřestanou jenom protože jim to Neville Longbottom řekne.
Ten pohledný o krok postoupil a ti tři ostatní ho následovali.
"Takže tak to tedy s vámi je," řekl Neville, překvapený tím, jak jistě z něj hlas vyšel. "Nezáleží vám na tom, jestli jde o Lesatha Lestrange, nebo Nevilla Longbottoma."
Lesathovi Lestrangovi, ležícímu na podlaze, uniklo náhlé zalapání po dechu.
"Zlo je zlo," zavrčel ten samý kluk, který promluvil předtím, "a pokud se se zlem přátelíš, jseš zlý sám."
Ti čtyři postoupili o další krok vpřed.
Lesath se nejistě zvedl na nohy. Tvář měl šedou. Postoupil o pár kroků dopředu, opřel se o zeď a nic neřekl. Oči měl upřené na zabočení do chodby, na cestu pryč.
"Přátelé," řekl Neville. Teď mu hlas vyskočil o trochu výš. "Ano, mám přátele. Jedním z nich je Chlapec-který-přežil."
Pár nebelvírů náhle vypadalo znepokojeně. Ten pohledný se nezachvěl. "Harry Potter tu není," řekl tvrdým hlasem, "a pokud by tu byl, nemyslím, že by se mu líbil pohled, jak Longbottom brání Lestrangeho."
A nebelvírští postoupili o další krok, a za nimi se Lesath plížil po zdi, čekal na svou šnaci.
Neville polkl a zvedl pravou ruku s palcem a prostředníčkem přitisknutými proti sobě.
Zavřel oči, protože Harry Potter ho donutil přísahat, že se nebude koukat.
Pokud tohle nebude fungovat, už nikdy nikomu nebude věřit.
Hlas z něj vyšel překvapivě jasně, vzhledem k tomu všemu.
"Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi. Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi. Harry Jamesi Pottere-Evansi-Verresi. Při dluhu, kterým jsi mi povinován a při síle tvého pravého jména tě přivolávám, otevírám ti cestu, vzývám tě, aby jsi se přede mnou objevil."
Neville luskl prsty.
A pak Neville otevřel oči.
Lesath Lestrange na něj zíral.
Čtyři nebelvíři na něj zírali.
Ten pohledný se začal smát a to odstartovalo i zbylé tři.
"To měl Harry Potter vyjít zpoza rohu nebo tak něco?" řekl ten pohledný. "Ou. Vypadá to, že tě někdo napálil."
A postoupil o další hrozivý krok k Nevillovi.
Tři ostatní ho v závěsu následovali.
"Ehm," ozval se Harry Potter zpoza jejich zad, opírající se o stěnu u okna, ve slepém konci chodby, kam se nikdo žádným způsobem nemohl dostat, aniž by byl spatřen.
Pokud sledovat křičící lidi bylo vždycky takhle příjemné, pak Neville dokázal tak trochu pochopit, proč se lidé dávali na šikanování.
Harry Potter přešel dopředu, postavil se mezi Lesatha Lestrange a ostatní. Přejel svým ledovým pohledem přes chlapce v červeně-lemovaných hábitech, a pak se jeho oči zastavily na tom pohledném, jejich vůdci. "Pane Carle Slopere," řekl Harry Potter. "Myslím, že jsem této situaci plně porozuměl. Pokud Lesath Lestrange sám spáchal cokoli špatného, mimo to, že se narodil špatným rodičům, vám to není známo. Pokud se v tom mýlím, pane Slopere, navrhuji, abyste mě o tom informoval ihned."
Neville spatřil strach a hrůzu na tvářích ostatních. Sám to cítil. Harry tvrdil, že to všechno bude jen trik, ale jak by mohlo?
"Ale on je Lestrange," řekl ten vůdce.
"Je to chlapec, který ztratil své rodiče," řekl Harry Potter, jeho hlas ještě zchladl.
Tentokrát sebou škubli všichni tři ze zbylých nebelvírů.
"Takže," řekl Harry Potter. "Viděli jste, že Neville nechce, abyste mučili nevinného chlapce jménem Longbottomů. To na vás nikterak nezapůsobilo. Pokud vám řeknu, že Chlapec-který-přežil si také myslí, že nejste v právu, a že to, co jste dnes udělali je příšerná chyba, změní to něco?"
Vůdce udělal krok směrem k Harrymu.
Ostatní ho nenásledovali.
"Carle," řekl jeden z nich s polknutím. "Možná bysme měli jít."
"Říkají, že z tebe bude další pán zla," řekl jejich vůdce s očima upřenýma na Harryho.
Přes tvář Harryho Pottera přeběhl úšklebek. "A také říkají, že jsem tajně zasnouben s Ginevrou Weasleyovou a existuje proroctví, že spolu dobyjeme Francii." Úsměv opadl. "Vzhledem k tomu, že jste odhodlán trvat na svém, pane Carle Slopere, dovolte mi věci ujasnit. Nechte Lesatha na pokoji. Budu vědět, pokud to neuděláte."
"Takže ti Lessy bonzoval," řekl jejich vůdce chladně.
"Jistě," řekl Harry Potter suše, "a také mi řekl, co jste dělal dnes potom, co jste vyšel z třídy formulí, v soukromém a odlehlém místě, kde vás nikdo nemohl vidět, s jistou mrzimorskou dívkou s bílou stuhou ve vlasech-"
Vůdci v šoku klesla čelist.
"Ííp," řekl jeden z ostatních nebelvírů vysoko posazeným hlasem, otočil se na patě a vyběhl z kouta. Jeho kroky se rychle vzdalovali a pak odezněli.
A tak jich tu zbylo šest.
"Ach," řekl Harry Potter, "tady máme lehce inteligentního mladého muže. Zbytek z vás by si mohl vzít z Betrama Kirkeho příklad, než se, řekněme, dostanete do problémů."
"Vyhrožuješ, že na nás budeš bonzovat?" řekl ten pohledný nebelvír hlasem, který se snažil být vzteklý, ale docela kolísal. "Bonzákům se stávají špatné věci."
Zbylí dva nebelvíři začali pomalu couvat zpět.
Harry Potter se začal smát. "Ale, ne, to jsi právě nemohl říct. Vážně se mě snažíš zastrašit? Mě? Ale no tak, to si upřímně myslíš, že jsi děsivější než Peregrine Derrick, Severus Snape, nebo, když už jsme u toho, Ty-víš-kdo?"
Na to se otřásl i vůdce.
Harry Potter s připravenými prsty zvedl ruky, a všichni tři nebelvíři klopýtli nazpátek, a jeden z nich vyhrkl "Ne-!"
"Pochopte," řekl Harry Potter, "tohle je ta část, kdy já lusknu prsty, a vy se stanete součástí nějaké zábavné historky, která bude dnes kolovat u večeře spolu se slušným množstvím nervózního smíchu. Ale jde o to, že lidé, kterým věřím mi říkají, abych to nedělal. Profesorka McGonagallová mi říká, že se ze všeho snažím lehce dostat a profesor Quirrell říká, že se musím naučit, jak prohrát. Takže, pamatujete si ten příběh, jak jsem se nechal zbít staršími zmijozeli? Mohli bysme to udělat. Mohli byste mě chvilku šikanovat, a já bych vás mohl nechat. Ale... pamatujete si na tu část, kde jsem řekl svým mnoha, mnoha přátelům ve škole, aby ohledně toho nic nedělali? Tu část tentokrát přeskočíme. Takže jen do toho. Šikanujte mě."
Harry Potter postoupil dopředu, ruce ve výzvě široce rozevřené.
Tři nebelvíři utekli, Neville musel rychle ustoupit stranou, aby se nepřehnali přes něho.
Následovalo ticho, jak jejich kroky doznívaly, a potom se ticho ještě prohloubilo.
A tak tu zbyli tři.
Harry Potter se zhluboka nadechl, pak vydechl. "Uf," řekl. "Jak jsi na tom, Neville?"
Z Nevilla hlas vyšel v podobě vysokého pískotu. "O.k., tohle bylo vážně cool."
Přes tvář Harryho Pottera přeběhlo zašklebení. "To jsi byl i ty, víš."
Neville věděl, že to Harry Potter říká jen tak, že se ho snaží potěšit, ale i tak mu to v hrudi rozdmíchalo vřelý pocit.
Harry se otočil k Lesathovi Lestrangeovi-
"Jsi v pořádku, Lestrange?" řekl Neville, než Harry stihl otevřít ústa.
No, to bylo něco, co by nikdy, ani za milión let, neočekával že řekne.
Lesath Lestrange se pomalu otočil, a upřel oči na Nevilla, tvář sevřenou, už nebrečel, ale zaschlé slzy se mu leskly na obličeji.
"Ty si myslíš, že víš, jaké to je?" řekl Lesath vysokým a třesoucím se hlasem. "Myslíš si, že to víš? Moji rodiče jsou v Azkabanu, snažím se na to nemyslet, a oni mi to vždycky připomenou, oni si myslí, jak je skvělé, že moje matka je tam v chladu a ve tmě a mozkomoři z ní vysávají život, přeju si, abych byl jako Harry Potter, jeho rodičům alespoň nic neubližuje, moji rodiče neustále trpí, každičkou vteřinu každého dne, přeju si, abych byl jako ty, alespoň svoje rodiče můžeš někdy navštěvovat, alespoň víš, že tě milují, pokud moje matka někdy milovala mě, mozkomoři už to z ní stačili vysát-"
Nevillovi oči se rozšířily šokem. Tohle neočekával.
Lesath se otočil k Harrymu Potterovi, jehož oči byly plné děsu.
Lesath se vrhl na podlahu před Harryho Pottera, čelem se dokl země, a zašeptal, "Pomozte mi, pane."
Nastalo příšerné ticho. Nevilla nenapadala jediná věc, co by mohl říct, a soudě podle toho čistého šoku na Harryho tváři, jeho také ne.
"Říkají, že dokážete cokoli, prosím, prosím, můj pane, dostaňte mé rodiče z Azkabanu, navěky budu vaším věrným služebníkem, můj život bude váš a má smrt zrovna tak, jen prosím-"
"Lesathe," řekl Harry lámajícím se hlasem, "Lesathe, já nemůžu, já takové věci ve skutečnosti nedokážu, všechno to jsou jen hloupé triky."
"To nejsou!" řekl Lesath, hlasem vysokým a zoufalým. "Viděl jsem to, ty historky jsou pravdivé, dokážete to!"
Harry polkl. "Lesathe, celou tu věc jsme s Nevillem nastražili, naplánovali jsme ji v předstihu, zeptej se ho!"
To ano, i když Harry neřekl, jak cokoli z toho udělá...
Když Lesath vzhlédl od podlahy, tvář měl sinalou a hlas z něj vyšel ve výkřiku, který Nevilla zabodal v uších. "Ty synu mudlovský šmejdky! Mohl bys ji dostat ven, jenom se ti nechce! Klesl jsem na kolena a prosil jsem tě, a ty stejně nepomůžeš! Měl jsem to vědět, jsi Chlapec-který-přežil, myslíš si, že tam patří!"
"Já to nedokážu!" řekl Harry, hlasem stejně zoufalým jako byl Lesathův. "Není to o tom, co chci, nemám k tomu sílu!"
Lesath se zvedl na nohy, plivl na podlahu před Harrym, a pak se otočil a odešel pryč. Když byl za rohem, zvuk jeho kroků se zrychlil, a než se zcela vytratily, Neville si myslel, že zaslechl vzlyknutí.
A tak tu zbyli dva.
Neville se podíval na Harryho.
Harry se podíval na Nevilla.
"Wow," řekl Neville tiše. "Nevypadal moc vděčně za to, že byl zachráněný."
"Myslel si, že mu dokážu pomoct," řekl Harry ochraptělým hlasem. "Poprvé za léta měl naději."
Neville polkl a řekl to. "Omlouvám se."
"Co?" řekl Harry naprosto zmateně.
"Nebyl jsem vděčný, když jsi pomohl mě-"
"Každá jediná věc, kterou jsi mi předtím řekl byla pravdivá," řekl Chlapec-který-přežil.
"Ne," řekl Neville, "to nebyla."
Současně se jeden na druhého krátce smutně usmáli, oba blahoskloní k tomu druhému.
"Vím, že tohle nebylo skutečné," řekl Neville, "vím, že bych nic nedokázal, kdybys tu nebyl, ale díky, že jsi mě to nechal předstírat."
"Dej mi pokoj," řekl Harry.
Harry se otočil od Nevilla a pohlédl z okna na temné mraky.
Nevilla náhle napadla naprosto směšná myšlenka. "Cítíš se provinile, protože nedokážeš dostat Lesathovi rodiče z Azkabanu?"
"Ne," řekl Harry.
Uběhlo pár vteřin.
"Ano," řekl Harry.
"Jsi hloupý."
"Vím o tom."
"Musíš udělat doslova všechno, o co tě kdo požádá?"
Chlapec-který-přežil se otočil zpátky a znovu na Nevilla pohlédl. "Musím udělat? Ne. Cítit se provinile, když to neudělám? Ano."
Neville měl problém najít ta správná slova. "Po tom, co Pán zla zemřel, Bellatrix Black byla doslova tím nejzkaženějším člověkem na celém světě, a to bylo předtím, než šla do Azkabanu. Mojí matku a mého otce mučila až je přivedla k šílenství, protože chtěla zjistit, co se stalo Pánu zla-"
"Já vím," řekl Harry tiše. "Chápu to, ale-"
"Ne! Ne, to nechápeš! Pro to měla důvod, a oba moji rodiče byli bystrozoři! To není ani zdaleka to nejhorší, co kdy udělala!" Nevillovi se třásl hlas.
"I tak," řekl Chlapec-který-přežil, oči upřené do dálky, k nějakému místu, které si Neville nedokázal představit. "Možná exituje nějaké neuvěřitelně chytré řešení, které by dokázalo všechny zachránit a dovolilo jim navěky žít šťastně, a kdybych jen byl dost chytrý, už by mě napadlo-"
"Máš problémy," řekl Neville. "Myslíš si, že musíš být vším, o čem Lesath Lestrange věří, že jsi."
"Jo," řekl Chlapec-který-přežil, "to to hezky vystihuje. Pokaždé, když někdo vykřikne v modlibě a já nedokážu odpovědět, cítím se provinile, že nejsem bůh."
Tomu Neville tak docela nerozumněl, ale... "To nezní dobře."
Harry si povzdechl. "Chápu, že mám problém, a vím, co musím udělat, abych ho vyřešil, dobře? Pracuju na tom."
Harry sledoval, jak Neville odchází.
Samozřejmě, neřekl mu, jaké to řešení je.
Řešením, očividně, bylo pospíšit si, a stát se bohem.
Nevillovy kroky se vzdalovaly a zakrátko už nebyly slyšet.
A tak tu zbyl jeden.
"Ehm," ozval se hlas Severuse Snapea přímo za jeho zády.
Harrymu unikl malý výkřik a okamžitě se za to nesnášel.
Harry se pomalu otočil.
Vysoký, mastný muž v ušpiněném hábitu se opíral o zeď v přesně té samé pozici jako předtím Harry.
"Hezký plášť neviditelnosti, Pottere," protáhl mistr lektvarů. "Mnohé se tím vysvětluje."
Ale, kurva.
"A možná jsem v Brumbálově společnosti strávil až příliš dlouhou dobu," řekl Severus, "ale nedá mi to než přemýšlet, zda to není ten Plášť neviditelnosti."
Harry se okamžitě proměnil do někoho, kdo o Plášti neviditelnosti nikdy neslyšel, a kdo byl přesně tak chytrý, jak si Harry myslel, že si Severus myslí, že Harry je.
"Ach, možná," řekl Harry. "Věřím, že si uvědomujete ty důsledky, pokud tomu tak je?"
Severusův hlas zněl pohrdavě. "Vy nemáte nejmenší představu, o čem to mluvím, že ano, Pottere? Poněkud neobratný pokus se chytit."
(Profesor Quirrell během jejich oběda poznamenal, že Harry se opravdu potřebuje naučit skrýt stav své mysli nějakým lepším způsobem, než nasazením prázdného výrazu, a vysvětlil mu vše o obelstění na první úrovni, obelstění na druhé úrovni a tak dále. Takže Severus si buď skutečně představoval Harryho jako hráče na první úrovni, což by Severuse samotného stavělo na druhou úroveň, a Harryho manévr třetí úrovně byl úspěšný; nebo byl Severus hráčem na čtvrté úrovni, a chtěl, aby si Harry myslel, že jeho obelstění bylo úspěšné. Harry se s úsměvem zeptal profesora Quirrella na jaké úrovni hraje on, a profesor Quirrell mu, rovněž s úsměvem, odpověděl, O úroveň výše než vy.)
"Takže jste to celou tu dobu sledoval," řekl Harry. "Zastírací zaklínadlo se tomu myslím říká."
Tenký úsměv. "Bylo by ode mě pošetilé sebeméně riskovat, že přijdete k úhoně."
"A chtěl jste vidět výsledky svého testu z první ruky," řekl Harry. "Takže. Jsem jako můj otec?"
Přes mužovu tvář přeběhl zvláštní smutný výraz, na jeho tváři vypadal cize. "Měl jsem říci dříve, Pottere, že připomínáte-"
Severus se prudce zarazil.
Upřel na Harryho oči.
"Lestrange vás nazval synem mudlovské šmejdky," řekl Severus pomalu. "Nezdá se, že by vás to příliš trápilo."
Harry svraštil obočí. "Ne, za těch okolností, ne."
"Právě jste mu pomohl," řekl Severus. Oči nespouštěl z Harryho. "A on vám to vrhl zpátky do tváře. To určitě není něco, co byste dokázal jen tak odpustit?"
"Právě si prošel pěkně trýznivým zážitkem," řekl Harry. "A nemyslím si, že být zachráněn prváky by jeho pýše také pomohlo."
"Řekl bych, že pro vás bylo dost jednoduché odpustit," řekl Severus a jeho hlas byl zvláštní, "vzhledem k tomu, že pro vás Lestrange nic neznamená. Pokud by to byl přítel, pak byste se možná cítil více raněn tím, co řekl."
"Pokud by to byl přítel," řekl Harry, "tím více důvodů, proč mu odpustit."
Nastalo dlouhé ticho. Harry cítil, a nedokázal říct proč nebo jak, že se vzduch plní příšerným napětím, jako voda, která stoupá a stoupá a stoupá.
Pak se Severus usmál, znovu náhle vypadal uvolněně, a všechno napětí zmizelo.
"Máte velmi odpouštějící povahu," řekl Severus, stále s úsměvem. "Předpokládám, že váš nevlastní otec, Michael Verres Evans, vám ji vštípil."
"Spíše tátova sbírka sci-fi a fantasy," řekl Harry. "Tak trochu můj pátý rodič. Žil jsem životy všech postav ve všech svých knihách, a všechna jejich úžasná moudrost mi duní v hlavě. Někde tam byl i někdo jako Lesath, řekl bych, ale už si nemůžu vzpomenout kdo. Nebylo těžké vcítit se do jeho kůže. A moje knihy mi řekly i co s tím dělat. Dobří lidé odpouštějí."
Severus se zlehka, pobaveně zasmál. "Obávám se, že nevím moc o tom, co dělají dobří lidé."
Harry se na něj podíval. To bylo po pravdě tak nějak smutné. "Půjčím vám nějaké knihy s dobrými lidmi, pokud chcete."
"Rád bych vás požádal o radu v jedné záležitosti," řekl Severus nenuceným hlasem. "Znám jiného zmijozela z pátého ročníku, který byl šikanován nebelvíry. Dvořil se krásné mudlorozené dívce, která se nachomítla kolem, když byl šikanován, a pokusila se ho zachránit. A on ji nazval mudlovskou šmejdkou, a tím to pro ně skončilo. Omluvil se, mnohokrát, ale ona mu nikdy neodpustila. Máte nějaké nápady, co by mohl říci nebo udělat, aby si od ní zasloužil stejné odpuštění, jako jste vy dal Lestrangeovi?"
"Ehm," řekl Harry, "soudě jen podle téhle informace, nejsem si jistý, že on byl tím, kdo měl problém. Řekl bych mu, aby nechodil s někým, kdo je neschopný odpouštění. Řekněme, že by se vzali, dokážete si představit život v té domácnosti?"
Nastalo ticho.
"Ach, ale ona dokázala odpouštět," řekl Severus pobaveným hlasem. "Proč by se jinak potom stala přítelkyní toho rváče? Řekněte mi, proč by měla odpustit někomu kdo šikanuje, a ne někomu, kdo je šikanován?"
Harry pokrčil rameny. "Pokud si mám tipnout, pak protože ten, kdo šikanoval zranil někoho jiného velmi hodně, zatímco ten, který byl šikanován, zranil ji jen lehce, a jí to nějak připadalo mnohem neodpustitelnější. Nebo, aniž bych na to kladl přílišný důraz, byl ten, se kterým skončila pohledný? Nebo, když už jsme u toho, bohatý?"
Nastalo další ticho.
"Ano na obojí," řekl Severus.
"A tady to máte," řekl Harry. "Ne snad, že bych si sám prošel střední školou, ale moje knihy mi daly na vědomí, že existuje jistý druh náctiletých dívek, které budou pobouřené jedinou urážkou, pokud je daný kluk obyčejný nebo chudý, a přesto dokážou ve svém srdci nějak najít místo k odpuštění bohatému a pohlednému klukovi jeho šikanování. Jinými slovy, je povrchní. Řekněte tomu, o koho se jedná, že ho nebyla hodná a že se přes to musí přenést, žít dál a příště chodit s dívkami, které se pyšní hloubkou a ne krásou."
Severus s lesknoucíma se očima zíral na Harryho. Pak jeho úsměv opadl, a i když sebou Severusova tvář zaškubala, už se nevrátil.
Harry se začínal cítit lehce nervózně. "Um, ne že bych v tomhle ohledu měl sám jakékoli zkušenosti, očividně, ale myslím, že tohle je to, co by řekl moudrý rádce z mých knih."
Následovalo více ticha a více lesku.
Pravděpodobně bylo načase změnit téma.
"Takže," řekl Harry. "Prošel jsem vaším testem, ať už byl jakýkoli?"
"Myslím," řekl Severus, "že mezi námi by se v budoucnu už žádné rozhovory konat neměli, Pottere, a že by od vás bylo mimořádně moudré, kdybyste o tomhle nikdy nepromluvil."
Harry zamrkal. "Vadilo by vám říci mi, co jsem udělal špatně?"
"Urazil jste mě," řekl Severus. "A já už vašemu důvtipu nadále nedůvěřuji."
Harry poměrně zaraženě zíral na Severuse.
"Ale dal jste mi dobře míněnou radu," řekl Severus Snape, "a tak vám dám jednu skutečnou radu nazpátek." Jeho hlas byl téměř perfektně stálý. Jako vlákno natažené takřka horizontálně, navzdory obrovské váze, která visela z jeho středu, natažené napětím miliónů tun z obou směrů. "Dnes jste málem zemřel, Pottere. V budoucnosti nikdy s nikým nesdílejte své moudrosti, pokud nevíte přesně, o čem oba mluvíte."
Harryho mozek konečně provedl to spojení.
"Vy jste byl ten-"
Harryho ústa se zavřela, jak mu došla ta část s málem zemřel, o dvě vteřiny příliš pozdě.
"Ano," řekl Severus, "to jsem byl."
A to příšerné napětí se nahrnulo zpátky do místnosti jako voda tlačící na dno oceánu.
Harry nemohl dýchat.
Prohraj. Hned.
"To jsem nevěděl," zašeptal Harry. "Omlou-"
"Ne," řekl Severus. Jen to jedno slovo.
Harry tiše stál na místě, jeho mozek zběsile pátral po možnostech. Severus stál mezi ním a oknem, což byla vážně škoda, protože pád z téhle výšky by kouzelníka nezabil.
"Vaše knihy vás zradily, Pottere," řekl Severus, stále tím hlasem vyrovnaným z milionů tun tahu. "Neřekly vám tu jedinou věc, kterou jste potřeboval vědět. Příběhy vás nemohou naučit, jaké je ztratit někoho, koho jste miloval. To je něco, čemu nikdy neporozumíte, pokud to nezažijete sám."
"Můj otec," zašeptal Harry. Byl to jeho nejlepší odhad, jediná věc, která mohla zachránit. "Můj otec se vás pokusil zachránit před šikanováním."
Přes Severusovu tvář se natáhl příšerný úsměv, a muž vykročil směrem k Harrymu.
A prošel kolem něj.
"Sbohem, Pottere," řekl Severus, neohlížeje se na své cestě pryč. "Od tohoto dne si budeme mít málo co říci."
A, u rohu, se muž zastavil a bez otočení naposledy promluvil.
"Váš otec, byl tím rváčem," řekl Severus Snape, "a co v něm vaše matka viděla, je něčím, co jsem až do dnešního dne nechápal."
Odešel.
Harry se otočil a přešel k oknu. Třesoucí se ruce položil na římsu.
Nikdy nikomu nedávat moudré rady, pokud nevím, o čem to přesně oba mluvíme. Pochopil jsem.
Harry chvíli zíral na mraky a lehké mrholení. Okno shlíželo na východní pozemky a bylo odpoledne, takže i pokud by slunce bylo přes mraky viditelné, Harry ho spatřit nemohl.
Ruce se mu přestaly třást, ale hruď měl stále sevřenou, jako by byl obmotaný kovovými obvazy.
Takže jeho otec byl rváč.
A jeho matka byla povrchní.
Možná z toho později vyrostli. Zdálo se, že dobří lidé jako profesorka McGonagallová o nich měli neuvěřitelně vysoké mínění, a nemohlo to být jen proto, že byli hrdinými mučedníky.
Samozřejmě, to byla jen chabá útěcha, když vám bylo jedenáct, brzo se z vás měl stát puberťák, a přemýšleli jste, jak vás to může ovlivnit.
Tak strašně příšerné.
Tak strašně smutné.
Tak hrozný život Harry vedl.
Dozvědět se, že jeho genetičtí rodiče nebyli perfektní a hned se kvůli tomu muset chvíli soužit a litovat sám sebe.
Možná by si mohl postěžovat Lesathovi Lestrangeovi.
Harry četl o mozkomorech. Obklopoval je chlad, temnota a strach, vysávali z vás všechny vaše šťastné myšlenky a v tom prázdnu se všechny vaše nejhorší vzpomínky draly na povrch.
Dokázal si představit sám sebe v Lesathově kůži, s vědomím, že jeho rodiče jsou v Azkabanu na doživotí, v tom místě, ze kterého nikdy nikdo neuprchl.
A Lesath si bude představovat sám sebe na místě své matky, v chladu a temnotě a strachu, kde je sama se svými nejhoršími vzpomínkami, i ve svých snech, každou vteřinu, každého dne.
Na okamžik si Harry představil svou vlastní mámu a tátu v Azkabanu, kde z nich mozkomoři vysávají život, berou jim šťastné vzpomínky jejich lásky k němu. Jen na okamžik, než jeho představivost vyrazila pojistky a ohlásila pohotovostní výpadek a řekla mu, aby si to už nikdy znovu nepředstavoval.
Bylo správné udělat něco takového komukoli, i té druhé nejzkaženější osobě na světě?
Ne, řekla moudrost Harryho knih, ne pokud existuje jiná možnost, naprosto jakákoli.
A pokud kouzelnický soudní systém nebyl zrovna tak perfektní jako jejich vězení – a to při zvážení všech věcí, znělo docela nepravděpodobně – někde v Azkabanu byla osoba, která byla naprosto nevinná, možná i více než jedna.
Harryho pálilo v hrdle, a do očí se mu začaly drát slzy. Chtěl všechny azkabanské vězně teleportovat do bezpečí, a z nebe svolat plameny a vypálit to příšerné místo do základů. Ale nemohl, protože nebyl bohem.
A Harry si vzpomněl, co mu profesor Quirrell řekl tehdy pod hvězdami: Někdy, když mi tento pokažený svět přijde až příliš nenávistný, přemýšlím, jestli by tu mohlo být nějaké jiné místo, kde bych mohl být... Ale hvězdy jsou tak moc, moc daleko... A zajímalo by mě, o čem bych snil, kdybych spal dlouhou, dlouhou dobu...“
Právě teď se Harrymu tenhle pokažený svět zdál neobyčejně nenávistným.
A Harry nedokázal pochopit profesorova slova; zrovna tak by se mohlo jednat o projev mimozemšťana, nebo umělé inteligence, něco postaveného na tak odlišném základě od Harryho, že se jeho mozek nedokázal donutit, aby tím způsobem fungoval.
Nemohli jste opustit svou domovskou planetu, pokud stále obsahovala místa jako je Azkaban.
Museli jste zůstat a bojovat.