Název zamlčen, část první
Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Název zamlčen, část první
" Je natolik férovým cílem, jak jen to jde."
"Abbottová, Hannah!"
Pauza.
"MRZIMOR!"
"Bonesová, Susan!"
Pauza.
"MRZIMOR!"
"Boot, Terry!"
Pauza.
"HAVRASPÁR!"
Harry krátce pohlédl na svého nového spolužáka, hlavně, aby zaznamenal jeho tvář. Pořád se ještě snažil uklidnit po svém setkání s duchy. Smutné, velmi smutné, opravdu vážně smutné na tom bylo to, že se zdálo, že se skutečně uklidňuje. To se mu nezdálo přiměřené. Měl by si na to vzít alespoň den. Nebo celý život. Nebo věčnost.
"Finnigan, Seamus!"
Klobouk se nadlouho napínavě odmlčel. Téměř na minutu. Hermiona se vedle něj točila ze strany na stranu, vrtěla se tak energeticky, že by Harry věřil, že se nohama nedotýká země.
"NEBELVÍR!"
"Grangerová, Hermiona!"
Hermiona vyskočila, plnou rychlostí dosprintovala k Moudrému klobouku, popadla ho a prudce si ten záplatovaný kus látky narazila na hlavu. Harry zamrkal. To Hermiona vysvětlila jemu podstatu Moudrého klobouku, ale sama s ním rozhodně nezacházela, jako by se jednalo o nenahraditelný, životně důležitý, 800 let-starý artefakt zapomenuté magie, který právě na její mozek měl použít komplikovanou telepatii, a nezdál se v nejlepší fyzické kondici.
"HAVRASPÁR!"
A pak něco říkejte o předčasných závěrech. Harry vážně nechápal, proč z toho Hermiona byla tak napjatá. V jakém podivném alternativním vesmíru by se tahle dívka nedostala do Havraspáru? Pokud by Hermiona Grangerová nešla do Havraspáru, pak ta kolej postrádala jakýkoli důvod existence.
Hermiona dorazila k havraspárskému stolu a dostalo se ji zdvořilého potlesku. Harry zauvažoval, jestli by ten potlesk byl hlasitější nebo tišší, kdyby měli sebemenší představu, konkurentku jaké úrovně právě u stolu uvítali. Harry znal číslo pí až k 3.141592 protože přesnost na jednu milióntinu pro většinu praktických účelů postačovala. Hermiona znala pí na sto desetinných míst, protože právě tolik čísel bylo vytištěno na obálce její učebnice matematiky.
Neville Longbottom přišel do Mrzimoru, jak Harry s potěšením zaregistroval. Pokud ta kolej skutečně ztělesňovala onu loajalitu a soudržnost, kterými se měla pyšnit, pak kolej plná spolehlivých přátel Nevillovi rozhodně prospěje. Chytré děti do Havraspáru, zlé děti do Zmijozelu, rádoby hrdinové do Nebelvíru a všichni, kdo dělají skutečnou práci, do Mrzimoru.
(I když, Harry měl pravdu v tom, že by se měli s havraspárskou prefektkou poradit jako první. Ta mladá žena ani nevzhlédla od své knihy, ani si Harryho nevšimla, jenom švihla hůlkou Nevillovým směrem a něco zamumlala. Na to Neville nabyl omámeného výrazu a vyrazil do pátého vozu, čtvrtého kupé na levo, kde svého žabáka skutečně našel.)
Draco se dostal do Zmijozelu a Harry si lehce oddychl úlevou. Zdálo se to jako sázka na jistotu, ale nikdy nevíte, co by mohlo narušit průběh vašeho mistrovského plánu.
Teď už se blížili k písmenu P...
A u nebelvírského stolu se v šeptu odehrával následující rozhovor.
"Co když se mu to nebude líbit?"
"Na to nemá žádné právo-"
"- ne po tom žertíku co sehrál na-"
" - Nevilla Longbottoma, tak se jmenoval-"
" - je natolik férovým cílem, jak jen to jde."
"Dobře. Jen se ujisti, že nezapomeneš svůj part."
"Nacvičovali jsme to víc než dost-"
" - během posledních tří hodin."
A Minerva McGonagallová, ze svého místa na řečnickém pódiu u profesorského stolu, vzhlédla k dalšímu jménu na svém seznamu. Prosím, ať nepřijde do Nebelvíru, ať nepřijde do Nebelvíru, ACH PROSÍM, ať nepřijde do Nebelvíru... Zhluboka se nadechla a zvolala:
"Potter, Harry!"
Všechno šeptání ustalo a v síni naráz zavládlo ticho.
Ticho, které bylo prolomeno příšerným bzučivým zvukem, který se odvíjel a měnil v odporné parodii na hudební melodii.
Minervina hlava se v šoku prudce otočila a zjistila, že bzučivý zvuk přichází z nebelvírského směru, kde Oni stáli na stole a foukali do jakýchsi malých udělátek, které drželi u rtů. Ruka se jí začala pohybovat směrem k hůlce, aby na Ně seslala silencio, ale zastavil ji jiný zvuk.
Brumbál se pochechtával.
Minerviny oči putovaly zpátky k Harrymu Potterovi, který zrovna začínal kráčet z řady, když klopýtl a zastavil se.
Potom se ten mladý kluk znovu rozešel, přičemž nohy kladl v divných širokých pohybech a rukama pohyboval dopředu a dozadu a luskal prsty, vše v souladu s Jejich hudbou.
Na melodii "Ghostbusters (Krotitelé duchů)"*
(Jak bylo zahráno na kazoo Fredem a Gergem Weasleyovými,
a zazpíváno Leeem Jordanem.)
Pán Zla nablízku?
Žádný důvod se bát!
Koho zavoláš?
"HARRYHO POTTERA!" zařval Lee Jordan a Weasleyovic dvojčata k tomu dodala triumfální chór.
A smrtící kletba?
Ha, mohlo by být hůř!
Koho zavoláš?
"HARRYHO POTTERA!" Tentokrát se přidalo o dost víc hlasů.
Weasleovic Postrachové pokračovali s prodlouženým vytím, teď se k nim přidali i někteří ze starších mudlorozených, kteří se vytasili s vlastními malými nástroji, bez pochyby přeměněnými ze školního stříbra. Když jejich hudba dosáhla vrcholu, Harry Potter zakřičel:
Nebojím se Pánů Zla!
Následovalo jásání, obzvlášť od nebelvírského stolu a další studenti vyrukovali se svými vlastními nemúzickými nástroji. Hlasitost toho příšerného bzučení se zdvojnásobila a vystoupala do dalšího příšerného crescenda:
Nebojím se Pánů Zla!
Minerva pohlédla na obě strany profesorského stolu, toho pohledu se děsila, ale měla velmi dobrou představu, co uvidí.
Trelawneyová se zběsile ovívala, Kratiknot to zvědavě pozoroval, Hagrid tleskal do rytmu, Prýtová vyhlížela vážně a Quirrell se na Harryho díval se sardonickým pobavením. Přímo po její levici si Brumbál pobrukoval s písničkou, a přímo po její pravici Snape zbělenými prsty svíral prázdný pohár vína, tak pevně, že se tlusté stříbro pomalu začínalo deformovat.
Tmavý plášť a maska?
Nemožný úkol?
Koho zavoláš?
HARRYHO POTTERA!
Ohnivá ropucha?
Starý netopýr v kápi?
Koho zavoláš?
HARRYHO POTTERA!
Minerviny rty se stáhly do bledé čáry. O té poslední sloce si s Nimi promluví, pokud by si snad mysleli, že je bezmocná, jenom protože je první den školy a Nebelvír ještě nemá žádné body, které by mohla strhnout. A pokud je nevzruší ani školní tresty, najde si něco jiného.
Potom náhle vyděšeně zalapala po dechu a podívala se Snapeovým směrem, určitě mu muselo dojít, že ten Potterovic chlapec nemohl mít žádné ponětí, o kom to je-
Snapeova tvář přešla za hranici hněvu do stavu příjemné lhostejnosti. Na rtech mu hrál slabý úsměv. Nedíval se na nebelvírský stůl, ale přímo na Harryho Pottera, a jeho ruce držely zkroucené zbytky někdejšího poháru...
A Harry s úsměvem kráčel dál, rukama a nohama pohyboval v rytmu melodie Krotitelů duchů. Byla to skvělá scéna, na to, že ho zaskočila naprosto nepřipraveného. Poslední, co mohl udělat, bylo přidat se a nezkazit to.
Všichni mu jásali. Naplňovalo ho to hřejivým a zároveň tak trochu příšerným pocitem.
Jásali mu kvůli něčemu, co udělal, když mu byl jeden rok. Kvůli něčemu, co ještě ani neskončilo. Někde, nějak, Pán zla stále přežíval. Také by mu tolik jásali, kdyby to věděli?
Ale moc Pána zla už jednou byla zlomena.
A Harry je znovu ochrání. Pokud skutečně existovalo proroctví, které to tvrdilo. No, vlastně bez ohledu na to, co říkalo nějaké zatracené proroctví.
Všichni tihle lidé, kteří ho oslavovali a věřili v něj – Harry by nesnesl, kdyby to mělo být falešné. Kdyby zazářil a zhasnul, jako tolik jiných nadaných dětí. Kdyby byl zklamáním. Kdyby se mu nepodařilo dostát své reputaci jako symbol Světla, bez ohledu na to, jak jí získal. Rozhodně, naplno, bez sebemenších pochyb a bez ohledu na to, jak dlouho to zabere a dokonce i kdyby ho to mělo zabít, splní jejich očekávání. A potom bude pokračovat a překoná jejich očekávání, takže se jednou lidé budou divit, jak je možné, že toho po něm žádali tak málo.
A zakřičel větu, kterou vymyslel, protože do toho tak hezky zapadala a písnička po ní volala:
Nebojím se Pánů Zla!
Nebojím se Pánů Zla!
Harry došel k Moudrému klobouku zrovna, když hudba doznívala. Uklonil se Řádu chaosu u nebelvírského stolu, potom se otočil a uklonil se druhé polovině síně a počkal, dokud aplaus a chichotání nedoznějí.
Kdesi hluboko uvažoval nad tím, jestli je Moudrý klobouk skutečně sebe-uvědomělý** v tom smyslu, že si je vědomý svého vlastního vědomí a pokud ano, jestli je spokojený s tím, že jediné k čemu se dostane je povídání s jedenáctiletými dětmi jednou za rok. Jeho písnička to naznačovala: Jsem Moudrý klobouk a je to fajn, zařazuju, pak celý rok nic nedělám...
Když se ticho rozmohlo, Harry se posadil na stoličku a opatrně si nasadil na hlavu 800 let starý telepatie schopný pozůstatek zapomenuté magie.
Pomyslel si tak důrazně, jak jen byl schopen: Nezařazuj mě ještě! Mám otázky, které ti musím položit! Byla mi někdy vymazána pamět? Zařazoval jsi Pána zla, když byl dítě a můžeš mi říct o jeho slabých stránkách? Můžeš mi říct, proč mám sesterskou hůlku Pána zla? Je duch Pána zla nějak vázán k mé jizvě, a není to důvodem, proč jsem občas tak vzteklý? To jsou ty nejdůležitější otázky, ale kdybys měl ještě chvilku, mohl bys mi říct něco o té zapomenuté magii, co tě stvořila?
Do ticha Harryho duše, kde se nikdy předtím neozval jiný hlas než jeho vlastní, pronikl druhý a nepovědomý hlas, znějící lehce znepokojeně:
"No tohle. To se mi ještě nikdy předtím nestalo..."
* V originále se to rýmovalo. Teď se to nerýmuje. Je to všechno velmi smutné.
** Napadlo vás někdy, jak je český význam slova "sebevědomí" zcestný? Mě při překladu téhle povídky v průměru třikrát za stránku. Doufám, že výraz "sebe-uvědomělý" říká to, co by říkat měl...
Překladatelčina poznámka: Při prvním zveřejnění této kapitoly autor nabídl čtenářům hru: tomu, kdo jako první uhodne, o čem přesně Moudrý klobouk mluvil, prozradí celou budoucí zápletku. Já pravděpodobně tak nebezpečná nebudu, ale... zkoušejte to, vážně mě zajímají vaše typy :D