Preklady fanfiction Harryho Pottera

"Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj."

"No, já se nehodlám bavit s někým, kdo se baví s Dracem Malfoyem," oznámil Ron chladně.

Harry pokrčil rameny. "To je na tobě. Já se nehodlám bavit s někým, kdo mi říká, s kým bych se měl bavit." V duchu tiše zpíval, prosím jdi pryč, prosím jdi pryč...

Ronova tvář překvapením ztratila jakýkoli výraz, jako by doopravdy očekával, že ta věta zafunguje. Potom se otočil, cukl vodítkem svého zavazadla a odehnal se směrem dolů po nástupišti.

"Pokud se ti nezamlouval," zeptal se Draco zvědavě, "proč jsi prostě neodešel?"

"Um... jeho matka mi pomohla zjistit, jak se dostat na tohle nástupiště z nádraží King's Cross, takže bylo trochu těžké mu jednoduše říct, ať zmizí. A navíc, není to tak, že bych tohohle Rona nenáviděl," řekl Harry. "Jenom, jenom..." zapátral po vhodném výrazu.

"Nevidíš žádný důvod, proč by měl existovat?" nabídl Draco.

"Tak nějak."

"Každopádně, Pottere... pokud jsi skutečně byl vychován mudly-" Draco se na chvíli zarazil, jako kdyby čekal na popření, ale Harry nic neřekl "-pak si možná neuvědomuješ, jaké je to být slavný. Lidé budou chtít zabrat si veškerý tvůj čas. Musíš se naučit říkat ne."

Harry přikývl a položil na tvář zamyšlený výraz. "To zní jako velmi dobrá rada."

"Pokud k nim zkusíš být milý, ve výsledku to jen bude znamenat, že strávíš nejvíce času s těmi nejvlezlejšími. Rozhodni se, s kým chceš trávit svůj čas, a odbyj všechny ostatní. Lidé tě budou soudit podle toho, s kým tě uvidí, a ty nechceš být viděn vedle takových jako je Ron Weasley."

Harry znovu přikývl. "Pokud ti nevadí, že se ptám, jak jsi mě poznal?"

"Pane Bronzový," protáhl Draco, "už jsem vás potkal, vzpomeňte si. Velmi dobře jsem vás poznal. Spatřil jsem někoho, jak chodí kolem se šálou přes obličej a vypadá naprosto k popukání. Takže jsem si zkusil tipnout."

Harry s úklonou hlavy přijal ten kompliment. "Za to se strašně omlouvám," řekl, "naše první setkání, myslím. Nechtěl jsem tě zahanbit před Luciusem."

Draco to odmávl a věnoval Harrymu podivný pohled. "Jen si přeju, aby byl otec přišel, když jsi ty lichotil mně- " Draco se zasmál. "Ale díky za to, co jsi ty řekl otci. Kdyby nebylo toho, měl bych vysvětlování podstatně obtížnější."

Harry se uklonil hlouběji. "A díky tobě, že jsi mi to oplatil tím, co jsi řekl profesorce McGonagallové."

"Nemáš zač. Ale jedna z asistentek musela svou nejlepší kamarádku zapřísáhnout k naprosté mlčenlivosti, protože otec říká, že tu kolují divné zvěsti, jako bysme se ty a já pohádali nebo něco takového."

"Ou," řekl Harry a zamrkal. "To je mi vážně líto-"

"Ne, jsme na to zvyklí, Merlin ví, že o Malfoyových už tak existuje spousta pomluv."

Harry přikývl. "Rád slyším, že nejsi v maléru."

Draco se usmál. "Otec má, um, poněkud vytříbený smysl pro humor, ale rozumí spřátelování se. Rozumí tomu velmi dobře. Po pravdě mě poslední měsíc každou noc před spaním nutil opakovat ,V Bradavicích si získám přátele.' Když jsem mu všechno vysvětlil a on pochopil, že přesně to jsem dělal, nejen že se mi omluvil, ale dokonce mě vzal na zmrzlinu."

Harrymu spadla čelist. "Ty jsi tohle dokázal přetočit do zmrzliny?"

Draco přikývl, vypadal přesně tak samolibě, jak si takový výkon zasluhoval. "No, otec věděl, o co se snažím, samozřejmě, ale on byl tím, kdo mě naučil, jak se to dělá, a pokud se usměju tím správným způsobem, zatímco to dělám, tak to z toho dělá otcovsko-synovskou záležitost, a pak mi musí koupit zmrzlinu, nebo mu dám takový ten smutný obličej, jako kdybych si myslel, že jsem ho zklamal."

Harry si Draca pozorně změřil, cítil přítomnost dalšího mistra. "Ty jsi dostával lekce, jak manipulovat lidmi?"

"Kam až má paměť sahá," řekl Draco hrdě. "Otec mi platil tutory."

"Wow," řekl Harry. Přečtení Ovlivňování: Teorie a praxe Roberta Cialdiniho se s něčím takovým příliš srovnávat nedalo (i když to byla jedna zatraceně dobrá knížka*). "Tvůj táta je skoro stejně úžasný jako ten můj."

Draco zvednul obočí. "Oh? A co dělá tvůj otec?"

"Kupuje mi knížky."

Draco to zvážil. "To nezní moc působivě."

"To bys musel být u toho. Každopádně, jsem rád, že to celé slyším. Při tom způsobu, jakým se na tebe Lucius díval, jsem si myslel, že se chystá tě u-ukřižovat."

"Můj otec mě doopravdy miluje," řekl Draco pevně. "Něco takového by nikdy neudělal."

"Um..." řekl Harry. Pamatoval si, jak to bělovlasé, černě oblečené ztělesnění perfekce vkráčelo k Madam Malkinové, krásnou, smrtelnou hůl se stříbrným držadlem v ruce. Bylo prostě příliš obtížné představit si toho perfektního vraha jako shovívavého otce. "Neber si to špatným způsobem, ale jak to víš?"

"Huh?" Bylo jasné, že se nejednalo o otázku, na kterou by se Draco sám sebe normálně ptal.

"Je to fundamentální otázka racionality: Proč věříš tomu, čemu věříš? Co si myslíš, že víš, a jak si myslíš, že to víš? Co jsi viděl, že tě to přimělo myslet si, že by tě Lucius neobětoval stejným způsobem, jako by obětoval kteroukoli jinou figurku ve své hře?"

Draco střelil po Harrym další podivný pohled. "Co přesně ty víš o mém otci?"

"Um... křeslo v Starostolci, křeslo v Bradavické správní radě, neuvěřitelně bohatý, má ucho ministra Popletala, má důvěru ministra Popletala, pravděpodobně má nějaké vysoce inkriminující fotky ministra Popletala, nejvýznamnější krevní purista od doby, co zmizel Ty-víš-kdo, někdejší Smrtijed patřící k užšímu kruhu, o kterém se ví, že má znamení zla, ale dostal se z toho tvrzením, že byl pod kletbou Imperius, což bylo směšně nepravděpodobné a skoro všichni to věděli... Zlý s velkým Z a rozený zabiják... Myslím, že to je všechno."

Dracovy oči se zúžily na štěrbiny. "To ti řekla McGonagallová, že ano."

"Ne, ona mi potom o Luciusovi neřekla nic, až na to, abych se od něj držel dál. Takže během toho Incidentu v prodejně lektvarů, zatímco profesorka McGonagallová byla zaneprázdněná hovorem s majitelem obchodu a snažila se dostat všechno pod kontrolu, jsem popadl jednoho ze zákazníků, a zeptal se jeho na Luciuse."

Dracovy oči se znovu rozšířily. "To jsi doopravdy udělal?"

Harry na Draca zmateně pohlédl. "Pokud jsem lhal napoprvé, neřeknu ti pravdu, jenom protože jsi se zeptal dvakrát."

Nastala malá pauza, jak to Draco vstřebával.

"Ty se zaručeně dostaneš do Zmijozelu."

"Já se zaručeně dostanu do Havraspáru, děkuju pěkně. Chci moc jenom proto, abych získal knihy."

Draco se zasmál. "Jo, jasně... Každopádně... abych odpověděl, na co jsi se ptal..." Draco se zhluboka nadechl a jeho tvář získala vážný výraz. "Otec pro mě jednou zmeškal hlasování Starostolce. Létal jsem na koštěti a spadl jsem a zlomil jsem si spoustu žeber. Vážně to bolelo. Nikdy předtím mě nic tolik nebolelo a já si myslel, že umřu. Takže otec zmeškal tohle vážně důležité hlasování, protože byl u mé postele v Svatém Mungovi, držel mě za ruce a sliboval mi, že budu v pořádku."

Harry, který do té chvíle z rozpačitosti odvracel zrak, se donutil, aby znovu stočil pohled na Draca. "Proč mi tohle říkáš? Zní to trochu...soukromě..."

Draco se na Harryho vážně podíval. "Jeden z mých tutorů jednou řekl, že lidé tvoří blízká přátelství tím, že jeden o druhém vědí soukromé věci, a že důvod, proč většina lidí nemá blízké přátele je, že jsou příliš rozpačití, než aby o sobě sdíleli něco skutečně důležitého." Draco v pozvání otočil dlaně. "Řada na tobě?"

Harry si všiml, že pochopení, že Dracův nadějeplný výraz do něj byl pravděpodobně vpraven měsíci tréninku, ho nedělalo o nic méně účinným. Ve skutečnosti, dělalo ho méně účinným, ale, bohužel, nikoli neúčinným. To samé by se dalo říct o Dracově chytrém použití recipročního tlaku za nevyžádaný dar, technika, o které Harry četl ve svých knihách o sociální psychologii (jeden experiment ukázal, že bezpodmínečný dar pěti liber byl dvakrát tak účinný jako podmíněná nabídka padesáti liber, když šlo o to přimět lidi vyplnit dotazníky). Draco provedl nevyžádaný dar důvěrnosti a teď vyzval Harryho, aby mu nabídl důvěrnost na oplátku... a po pravdě, Harry se cítil pod tlakem. Odmítnutí, o tom Harry nepochyboval, by se setkalo s pohledem plným smutného zklamání a možná malým množstvím opovržení naznačujícím, že Harry ztratil body.

"Draco," řekl Harry, "jenom abys věděl, přesně jsem poznal, co jsi právě udělal. Moje kniha tomu říká reciprocita a mluví o tom, jak dát někomu přímý dar dvou srpců je dvakrát tak účinné jako nabídnout jim dvacet srpců, když jde o to, aby udělali, co chceš..." Harryho hlas se vytratil.

Draco vypadal smutně a zklamaně. "Nebylo to myšleno jako trik, Harry. Je to opravdový způsob, jak se dělají přátelé."

Harry zvedl ruku. "Neřekl jsem, že se nechystám odpovědět. Jen potřebuju čas, abych vybral něco jak soukromého, tak neškodného. Řekněme... Chci, abys věděl, že se do těhle věcí nedám vehnat." Pauza k promyšlení mohla hodně přispět k zneškodnění většiny svolovacích technik, když už jste se je naučili rozpoznávat.

"Dobře," řekl Draco. "Počkám, dokud s něčím nepřijdeš. Ach, a prosím sundej si tu šálu, zatímco to budeš říkat."

Jednoduché, ale efektivní.

A Harry si nemohl pomoci, aby si nevšiml, jak neohrabané, rozpačité a neelegantní jeho pokusy o manipulaci/zachování tváře/předvádění jsou v porovnání s Dracovými. Potřebuji ty tutory.

"Dobře," řekl Harry po čase. "Tady je moje." Rozhlédl se kolem a vyroloval si šálu přes tvář, tak aby odkrývala všechno až na jizvu. "Um... zní to, jako by ses mohl doopravdy spolehnout na svého otce. Chci říct... pokud k němu mluvíš vážně, vždycky tě bude poslouchat a vezme tě vážně."

Draco přikývl.

"Někdy," řekl Harry a polkl. Tohle bylo překvapivě těžké, ale takové to také mělo být. "Někdy si přeju, aby můj vlastní táta byl jako tvůj." Harryho pohled uhnul z Dracovy tváře, více méně automaticky, a pak se Harry donutil podívat se zpátky. 

Pak Harrymu došlo, co to proboha právě řekl, a spěšně dodal: "Ne, že bych si přál, aby byl můj táta  bezchybným nástrojem smrti jako Lucius, myslel jsem jenom, aby se mnou mluvil vážně-"

"Rozumím," řekl Draco s úsměvem. "Tak... nepřipadá ti teď, že jsme o něco blíže k tomu stát se přáteli?"

Harry přikývl. "Jo. Popravdě, docela jo. Um... bez urážky, ale nasadím si znovu svůj převlek, vážně se nechci vypořádávat-"

"Chápu."

Harry si omotal šálu zpátky přes obličej.

"Můj otec bere všechny své spojence vážně," řekl Draco. "To proto jich má tolik. Možná by ses s ním měl potkat."

"Budu o tom přemýšlet," řekl Harry neutrálním tónem. Znovu udiveně potřásl hlavou. "Takže ty vážně jsi jeho jediným slabým místem."

Teď se Draco díval na Harryho vážně podivně. "Nechceš si dojít pro něco k pití a někam si sednout?"

Harry si uvědomil, že už stojí na jednom místě příliš dlouho, a protáhl se, snažil se o křupnutí v zádech. "Jasně."

Nástupiště se teď už začínalo plnit, ale na vzdálenější straně od červené lokomotivy bylo pořád méně hluku. Po cestě prošli kolem prodavače, holohlavého, ale vousatého muže s malým vozíkem nabízejícího noviny a komiksy a naštosované neonově zelené plechovky.

Prodavač se vlastně právě opíral o záda a pil jednu z oněch neonově zelených plechovek, zrovna v okamžiku, když spatřil elegantního a uhlazeného Draca Malfoye, jak se k němu blíží spolu se záhadným chlapcem, který se šálou omotanou kolem obličeje vypadal neuvěřitelně pitomě, což prodavači způsobilo náhlý záchvat kašle a vyprsknutí značného množství neonově zelené tekutiny na vousy.

"Promiňte," řekl Harry, "ale co přesně je tahle věc?"

"Prskavkový čaj," řekl stánkař. "Pokud ho vypijete, neodvratně se vám stane něco, co vás přiměje vyprsknout ho na sebe nebo na někoho jiného. Ale je to očarované, aby to za pár vteřin zmizelo-" Skutečně, skvrna na jeho vousech už mizela.

"Jak zábavné," řekl Draco. "Jak velmi, velmi zábavné. Pojďte, pane Bronzový, najdeme si jiné-"

"Počkej," řekl Harry.

"Ale no tak! Tohle je prostě, prostě dětinské!"

"Ne, je mi líto, Draco, ale já tohle musím prošetřit. Co se stane, když vypiju Prskavkový čaj, ale budu dělat, co budu moci, abych udržel rozhovor naprosto vážný?"

Prodavač se usmál a neurčitě pokrčil rameny. "Kdo ví? Náhle spatříte, jak kolem jde přítel v žabím kostýmu? Něco vtipného a neočekávaného se stane tak jako tak-"

"Ne. Je mi líto. Tomuhle prostě nevěřím. To týrá moji už tak velmi zneužívanou schopnost potlačování nedůvěry tolika způsoby, že je jazyk ani nedokáže vyjádřit. Neexistuje, neexistuje žádný způsob, jakým by zatracené pití mohlo manipulovat realitou tak, aby vytvářelo komediální scénky, nebo to hodlám vzdát a odletět strávit důchod na Bahamách-"

Draco zasténal. "Vážně se tohle chystáme udělat?"

"Ty to pít nemusíš, ale já to musím prozkoumat. Musím. Za kolik?"

"Pět svrčků plechovka," řekl prodavač.

"Pět svrčků? Vy prodáváte realitu-ohýbající nealkoholické pití za pět svrčků plechovku?" Harry se natáhl do svého váčku a řekl: "Čtyři srpce, čtyři svrčky," a plácnul jimi na pult. "Dva tucty plechovek, prosím."

"Taky si jednu vezmu," Draco si povzdechl a začal se natahovat ke kapsám.

Harry rychle zavrtěl hlavou. "Ne, platím to, a ani se to nepočítá jako laskavost, jen chci vědět, jestli to bude fungovat také na tebe." Hodil plechovku Dracovi a začal krmit váček, jehož rozšířený ret plechovky snědl za doprovodu krkavých zvuků, které tak docela neposilovaly Harryho víru, že jednou pro tohle všechno najde rozumné vysvětlení.

O dvacet dva krknutí později držel Harry v ruce poslední koupenou plechovku. Draco se na něj s očekáváním podíval a oba otevřeli plechovky najednou.

Harry si vyroloval šálu, aby uvolnil ústa, a oba dva zaklonili hlavu a napili se Prskavkového čaje. Tak nějak chutnal zeleně – extra bublinkově a citrónověji než citrón.

Nic se nestalo.

Harry se podíval na prodavače, který je shovívavě pozoroval.

Dobře, pokud tenhle chlápek právě využil naprosto přirozeného incidentu, aby mi prodal dvacet čtyři plechovek zelené sodovky, zaaplauduju jeho podnikatelskému duchu a pak ho zabiju.

"Nemusí se to stát ihned," řekl stánkař. "Ale je to zaručené alespoň jednou za plechovku, nebo peníze zpátky."

Harry se znovu napil.

A ještě jednou se nic nestalo.

Možná bych prostě měl vyžblunknout celou tuhle věc co nejrychleji.. a doufat, že mi žaludek neexploduje ze všeho toho oxidu uhličitého, nebo že nekrknu zatímco to budu pít...

Ne, mohl si dovolit být trochu trpělivý. Ale upřímně, Harry nechápal, jak by tohle mohlo fungovat. Nemohli jste prostě k někomu přijít a říct "Teď tě překvapím" nebo "A teď ti řeknu pointu jednoho vtipu a bude opravdu zábavná". To ničilo ten element šoku. V Harryho stavu duchovní obrněnosti by kolem klidně mohl protančit Lucius Malfoy v baletním kostýmku a k pořádnému vyprsknutí by ho to nedonutilo. S jakým ujetým nesmyslem by vesmír měl přijít teď?

"Tak jako tak, pojďme se posadit," řekl Harry. Chystal se znovu se napít a vyrazit k vzdáleným lavičkám, což ho nasměrovalo do správného úhlu, aby se podíval zpátky a všiml si té části prodavačova novinového stánku, která byla vyhrazena novinám s názvem Jinotaj, které hlásaly následující titulek:

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ

S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

"Gah!" zaječel Draco, když ho vydatně poskříkala sprška z Harryho strany. Draco se s plamenným pohledem otočil k Harrymu a popadl vlastní plechovku. "Ty synu mudlovský šmejdky! Podívejme se, jak se tobě bude líbit nechat se poplivat!" A Draco do úst úmyslně nabral lok z plechovky, právě v okamžiku, kdy jeho vlastní oči zachytily titulek.

V čistě reflexní reakci se Harry pokusil zaštítit si tvář, když sprška limonády vylétla jeho směrem. Bohužel k zaštítění použil ruku držící Prskavkový čaj, čímž mu jeho zbytek vyšplouchl přes rameno.

Harry nespouštěl oči z plechovky ve své ruce ani při následném kašlání a prskání. Zelená barva mezitím začala mizet z Dracova hábitu.

Harry vzhlédl a vytřeštil oči na novinový titulek.

DRACO MALFOY TĚHOTNÝ

S CHLAPCEM-KTERÝ-PŘEŽIL

Harryho rty se otevřely a řekly, "buh-bluh-buh-buh..."

Příliš mnoho námitek, v tom byl ten problém. Pokaždé, když se Harry pokusil říct "Ale nám je teprve jedenáct!", námitka "Ale muži nemůžou otěhotnět!" požadovala první prioritu a potom byla předběhnuta "Ale mezi námi vážně nic není!"

Pak se Harry znovu podíval na plechovku ve své ruce.

Začínal cítit prudkou touhu zdrhnout odsud a křičet přitom z plných plic, dokud konečně nezkolabuje z nedostatku kyslíku, a jediná věc, která mu v tom bránila, byla, že jednou četl, že naprostá panika je znamením skutečně významného vědeckého problému.

Harry zavrčel, prudce odhodil plechovku do nejbližšího koše a dokráčel zpět k prodavači. "Jednou Jinotaj, prosím." Zaplatil další čtyři svrčky, vylovil další plechovku Prskavkového čaje ze svého váčku a došel k piknikovému plácku k Dracovi, který zíral na svou vlastní sodovku s výrazem upřímného obdivu.

"Beru to zpátky," řekl Draco. "To bylo zatraceně dobrý."

"Hej, Draco, víš co dělá ještě lepší přátele než vyměňování si tajemství? Společné spáchání vraždy."

"Mám tutora, který to také tvrdí," připustil Draco. Natáhl se pod hábit a lehkým, přirozeným pohybem se poškrábal. "Koho máš na mysli?"

Harry práskl Jinotajem na piknikový stůl. "Chlápka, který přišel s tímhle titulkem."

Draco zasténal. "Žádný chlápek. Holka. Desetiletá holka, věřil bys tomu? Zbláznila se po tom, co jí zemřela matka, a její otec, kterému tyhle noviny patří, je přesvědčený, že je jasnovidka, takže když něco neví, zeptá se Lenky Láskorádové a věří všemu ,co řekne."

Aniž by nad tím doopravdy přemýšlel, Harry otevřel další plechovku Prskavkového čaje a chystal se se napít. "Děláš si srandu? To je ještě horší než mudlovská žurnalistika, a to bych si nemyslel, že je něco takového technicky možné."

Draco zavrčel. "Má také nějakou perverzní posedlost Malfoyovými a její otec je náš politický oponent, takže vytiskne každé slovo. Hned jak budu dost starý, znásilním ji."

Zelená tekutina Harrymu vyrazila z nosních dírek a vsákla se do šály. Prskavkový čaj a plíce se nemíchaly a Harry strávil několik dalších sekund zběsilým kašláním.

Draco se na něj ostře podíval. "Něco je špatně?"

A v tom okamžiku Harrymu došlo, že (a) zvuk přicházející ze zbytku nádraží se proměnil v nezřetelný šum zhruba v okamžiku, kdy se Draco natáhl pod hábit, a (b) když mluvil o vraždě jakožto sbližovacím prostředku, byl přesně jedinou osobou v rozhovoru, která si myslela, že oba žertují.

Správně. Protože ti připadal jako takové normální dítě. A on je normálním dítětem, je přesně tím, co byste očekávali, že se stane z běžného chlapce, pokud by byl vychován nejstrašlivějším služebníkem Pána zla a/nebo shovívavým otcem.

"Ano, no," Harry zakašlal, ach bože, jak jen se má dostat z tohohle konverzačního kouta, "byl jsem jen překvapený, že jsi ochotný o tom mluvit takhle otevřeně, že tě neznepokojuje, že tě chytí nebo něco."

Draco si odfrkl. "Děláš si legraci? Slovo Lenky Láskorádové proti mému?"

...to mě teda omyjte a podávejte s oblohou. "Takže neexistuje nic takového jako magický detektor lži, chápu to dobře?" Nebo test DNA... zatím.

Draco se rozhlédl. Jeho oči se zúžily. "Správně, ty o ničem nevíš. Podívej, vysvětlím ti to, myslím, jak to skutečně funguje, jako kdybys už byl ve Zmijozelu a zeptal se mě na tu samou otázku. Ale musíš přísahat, že o tom nic neřekneš."

"Ale můžu o tom mluvit, když neřeknu, že ty jsi ten, kdo mi to řekl, správně? Chci říct, co když se mě jednou jiný mladý zmijozel zeptá na to samé."

Draco se zarazil. "Zopakuj to."

Harry to udělal.

"Dobře, to nezní, jako by ses mě pokoušel podvést, takže proč ne. Jen měj na paměti, že já vždy můžu všechno popřít. Přísahej."

"Přísahám," řekl Harry.

"Soudy používají veritasérum, ale to je jenom fraška, můžeš na sebe jednoduše předtím použít zapomeň a tvrdit, že té druhé osobě byla paměťově přikouzlena falešná vzpomínka. Pokud máš myslánku, a my ji máme, můžeš tu vzpomínku později dokonce i získat zpátky. Teď, běžně se soudy přiklánějí k zapomeň než k možnosti, že by v tom hrálo roli nějaké komplikovanější paměťové kouzlo. Ale tady vstupuje do hry hodně soudní rozvážnosti. A pokud jsem v něčem zainteresovaný já, pak se to dotýká cti vznešeného rodu a jde to rovnou k Starostolci, kde otec drží většinu. A pokud jsem shledán nevinným, Láskorádovic rodina musí zaplatit odškodnění za utrhání na cti. A oni od začátku vědí, že přesně takhle by to dopadlo, takže ani neceknou."

Přes Harryho přešlo zamražení, zamražení které dorazilo i s pokynem držet jak obličej, tak hlas v normálu. Osobní poznámka: Při nejbližší příležitosti svrhnout vládu magické Británie.

Harry si odkašlal, aby se mu lépe mluvilo. "Draco, prosím, prosím, prosím, neber si tohle špatným způsobem, moje slovo je můj závazek, ale jak jsi řekl, mohl bych se dostat do Zmijozelu a vážně se chci zeptat z informačních důvodů, co by se stalo, kdyby, hypoteticky řečeno, kdybych svědčil o tom, že jsem tě slyšel to plánovat?"

"Kdybych byl kdokoli jiný než Malfoy, nastaly by mi potíže," odpověděl Draco uhlazeně. "Ale vzhledem k tomu, že jsem Malfoy... Otec má většinu. A potom tě rozdrtí... no, hádám, že nijak lehce, jseš Chlapec-který-přežil, ale otec je v takových věcech vážně dobrý." Draco se zamračil. "Kromě toho, ty jsi byl ochotný mluvit o jejím zavraždění, proč jsi sám nebyl znepokojený, že já budu svědčit, pokud by se objevila mrtvá? Nejsem sám o sobě tak proslulý jako ty, ale tví, hmm, stoupenci budou podstatně neochotnější podpořit tě, pokud uděláš něco, co vypadá špatně. A vražda s mrtvolou je o mnoho vážnější než znásilnění."

Když rozhovor nemůže jít dopředu a nemůže jít zpět, strhněte ho stranou. "Je to mudlovská věc, v mudlovské Británii je zatracený politický rozdíl mezi vyváznutím s vraždou a vyváznutím se znásilněním malé dívky."

"Vážně? Podivné. Proč není vražda horší? Takže to znamená, že pokud bys ji znásilnil ty, bylo by to pro tebe vážně výjimečné? Protože pokud to je pravda, s radostí ti přenechám první místo. Páni, představ si, jak Lenka Láskorádová tvrdí, že byla znásilněná Draco Malfoyem a Chlapcem-který-přežil, ani Brumbál by jí neuvěřil."

Naštěstí, Harry v tu chvíli nepil Prskavkový čaj. Jak, jak jen se můj den takhle pokazil? Harryho mozek zoufale kalkuloval a pak přišel s dalším úhybem.

"Popravdě, s tímhle bych být tebou trochu počkal. Potom, co jsem zjistil, že ten nápis vymyslela dívka o rok mladší než já, nemyslel jsem zrovna na vraždu nebo znásilnění."

"Huh? Povídej," řekl Draco a znovu si lokl svého Prskavkového čaje.

Harry netušil, jestli očarování funguje vícekrát než jednou za plechovku, ale věděl, že to na to může svést, takže si dal pozor, aby to načasoval přesně:

"Pomyslel jsem si jednoho dne si tuhle ženu vezmu."

Draco udělal příšerný prskavý zvuk a zelená tekutina mu protekla z pusy jako z rozbitého automobilového karburátoru. "Zbláznil jsi se?"

"Právě naopak, jsem tak příčetný až to bolí."

Draco se zahihňal, byl to dětský, vysoko posazený zvuk. "Máš ještě divnější vkus než Lestrange. Ale stejně bys ji mohl prostě znásilnit. Je pravděpodobně dost šílená, aby se jí to líbilo a slyšel jsem, že tak začíná dost manželství. A pokud ne, můžeš jí jednoduše vymazat pamět a udělat to znovu další týden."

Hodlám tenhle váš patetický malý magický zbytek středověku roztrhat na kousky menší než jeho základní atomy. "Nevadilo by ti, kdybys tyhle starosti přenechal mně? Pokud jsi myslel doopravdy vážně, že ji chceš znásilnit, mohl bych ti dlužit laskavost-"

Draco to odmávl. "Nah, tohle máš jako pozornost."

Harry zíral na plechovku ve své ruce, jeho krve se zmocňoval chlad. Okouzlující, šťastný, štědrý s laskavostmi pro své přátele, Draco nebyl psychopat. To na tom bylo to smutné a příšerné, znát lidskou psychologii natolik, aby věděl, že Draco není netvor. V průběhu historie na zemi existovalo přes deset tisíc společností, ve kterých by se podobná konverzace mohla odehrát. Ne, svět by byl skutečně velmi jiným místem, kdyby bylo zapotřebí zlého monstra, aby řeklo to, co Draco. Bylo to velmi jednoduché, velmi lidské, bylo to základní nastavení, pokud nic jiného nezasáhlo. Pro Draca jeho nepřátelé nebyli lidé.

A ve zpomaleném čase téhle zpomalené země jako v temnotě před úsvitem, který označoval Věk rozumu, syn dostatečně bohatého šlechtice by jednoduše považoval za samozřejmé, že stojí nad zákonem. Alespoň co se týkalo malého znásilnění tady nebo tam.

V mudlovské zemi byla stále místa, kde to bylo stejné, země, kde tenhle druh šlechty stále existoval a stále takto přemýšlel, nebo i pochmurnější místa, kde se nejednalo jen o šlechtu. Takové to bylo ve všech místech a ve všech časech, které nebyly přímými pokračovateli osvícenectví. A linie potomků tak docela nezasahovala kouzelnickou Británii, i když tu byly mezikulturní kontaminace v podobě věcí jako jsou limonády v plechovkách.

A pokud si to Draco nerozmyslí pokud jde o pomstu a já neodhodím svou vlastní šanci na štěstí v manželství s nějakým ubohým šíleným děvčetem, pak všechno, co jsem získal, je čas a ne zrovna moc...

Pro jednu dívku. Ne pro ostatní.

Zajímalo by mě, jak těžké by bylo udělat seznam všech krevních puristů a zlikvidovat je.

Přesně tohle více méně zkoušeli během francouzské revoluce – udělat seznam všech nepřátel pokroku a odstranit všechno, co sahalo nad jejich krky – a podle toho, co si Harry vybavoval, to nedopadlo nejlépe. Možná by potřeboval oprášit některé z těch dějepisných knih, které mu otec koupil, a podívat se, jestli by se tomu, co se pokazilo během francouzské revoluce, nějak nedalo vyhnout.

Harry vzhlédl k obloze, k bledému tvaru Měsíce, toho rána stále viditelnému na bezmračné obloze.

Takže svět je pokřivený a pokažený a šílený a krutý a krvavý a temný. Je to snad novinka? Vždycky jsi to věděl...

"Najednou vypadáš strašně vážně," řekl Draco. "Nech mě hádat, tví mudlovští rodiče ti řekli, že podobné věci jsou špatné."

Harry přikývl, svému hlasu příliš nevěřil.

"No, jak říká můj otec, mohou existovat čtyři koleje, ale nakonec patří každý buď do Zmijozelu nebo do Mrzimoru. A upřímně, ty nepatříš na mrzimorskou stranu. Pokud se rozhodneš se s Malfoyi potají spojit... naše síla a pověst... mohly by ti projít věci, které ani mně ne. Nechceš si to na chvíli zkusit? Zjistit, jaké to je?"

Nejsme my to ale chytré hádě. Jedenáct let staré a už chlácholí váhavou oběť. Je příliš pozdě tě zachránit, Draco?

Harry si rozmyslel, zvážil a zvolil svou zbraň. "Draco, nechtěl bys mi vysvětlit celou tu věc s čistou krví? Jsem v tom tak trochu nový."

Široký úsměv přelétl Dracův obličej. "Vážně by ses měl setkat s otcem a zeptat se jeho, on je náš vůdce."

"Dej mi eskalátorovou verzi. Třicetivteřinovou, chci říct."

"O.k.," řekl Draco. Zhluboka se nadechl a jeho hlas se stal lehce hlubším a nabral kadenci. "Naše síly jsou slabší a slabší, generace za generací, jak se mudlákovská poskvrna rozšiřuje. Když Salazar a Godric a Rowena a Helga svou silou kdysi pozvedli Bradavice z prachu, stvořili Přívěsek a Meč a Diadém a Pohár a Klobouk, žádný současný kouzelník se jim nemůže rovnat. Upadáváme, všichni upadáváme do mudlů, když se křížíme s jejich zplozenci a necháváme své motáky žít. Pokud poskvrna nebude kontrolována, naše hůlky se brzy zlomí a naše umění zaniknou, Merlinova linie skončí a krev Atlantidy zanikne. Naše děti budou zanechány v bahně, odsouzeni k životu jako pouzí mudlové a temnota navždy přikryje svět." Draco si znovu lokl ze své plechovky, vypadal spokojeně. To se zdálo být celým argumentem, alespoň pokud šlo o něj.

"Přesvědčivé," řekl Harry, mysle to spíše deskriptivně než normativně. Klasický, klasický vzor. Pád ze Slávy, potřeba střežit vlastní čistotu proti kontaminaci, skvělá minulost a vize jen mizerné budoucnosti. A ten vzor také měl svůj protiúder... "V jedné věci tě ale musím opravit. Tvoje informace o mudlech jsou trochu zastaralé. Už dávno se neválíme v bahně."

Dracova hlava se prudce otočila. "Cože? Co tím myslíš, my?"

"My. Vědci. Linie Francise Bacona a krev Osvícení. Mudlové jen tak neposedávali a neplakali, že nemají hůlky; máme teď naše vlastní schopnosti, s magií nebo ne. Pokud se vaše síly vytratí, pak ztratíme něco velmi cenného, protože magie je naším jediným vodítkem k odhalení, jak vesmír skutečně funguje – ale nenechá vás to v bahně. Vaše domy budou stále chladné v létě a teplé v zimě, budou tu doktoři a léky. Věda vás může udržet naživu, když magie selže. Byla by to tragédie a měli bychom se tomu všichni pokusit zabránit, ale nebyl by to doslova konec světa. Jen říkám."

Draco o několik kroků ustoupil, jeho tvář byla směsicí strachu a nedůvěry. "O čem to při Merlinovi mluvíš, Pottere?"

"Hej, já jsem poslouchal tvůj příběh, neposlechneš si ty ten můj?" Neohrabané, pokáral se Harry, ale Draco přestal couvat a zdálo se, že poslouchá.

"Zkrátka," řekl Harry. "Snažím se říct, že se mi nezdá, že byste věnovali moc pozornosti tomu, co se děje v mudlovském světě." Pravděpodobně proto, že celý kouzelnický svět nahlížel na zbytek země jako na slum, zasluhující si asi tolik pozornosti, kolik Financial Times věnovaly každodenní bídě Burundy. "Dobře. Rychlý test. Byli kouzelníci někdy na Měsíci? Však víš, na tamté věci?" Harry ukázal vzhůru na to obrovské a vzdálené těleso.

"Cože?" řekl Draco. Bylo naprosto jasné, že něco takového ho nikdy nenapadlo. "Jít na- to je prostě-" Jeho prst ukázal na tu malou bledou věcičku na nebi. "Nemůžeš se přemístit někam, kde jsi nikdy nebyl, a jak by se tam někdo mohl dostat jako první?"

"Vydrž," řekl Harry Dracovi. "Rád bych ti ukázal knížku, kterou jsem si s sebou přinesl, myslím, že si pamatuju, ve které je krabici." Harry se zvedl, klekl si, vytáhl schody vedoucí do dutiny jeho zavazadla, seběhl schody a začal odhazovat jednu krabici po druhé - nebezpečně se přitom přiblížil k neuctivému zacházení s knihami - sundal kryt z jedné z krabic a rychle, i když opatrně, z ní vypáčil štos knih-

(Harry zdědil téměř magickou schopnost rodu Verresů pamatovat si, kde přesně má všechny své knihy, i když je viděl jen jednou, což bylo poněkud záhadné, uvážíme-li naprostý nedostatek genetické příbuznosti.)

A Harry vyběhl po schodech nahoru, patou zastrčil schodiště zpátky do kufru a, s lapáním po dechu, začal otáčet stránkami knihy, dokud nenašel obrázek, který chtěl Dracovi ukázat.

Ten s bílou, suchou, kráternatou půdou a s lidmi ve skafandrech a s bílo-modrou planetou v pozadí toho všeho.

Ten obrázek.

Ten obrázek, i kdyby všechno ostatní na zemi mělo být zničeno.

"Takhle," řekl Harry, jeho hlas se třásl, protože z něj tak docela nedokázal udržet všechnu pýchu, "takhle vypadá Země z Měsíce."

Draco se pomalu naklonil. Na jeho mladé tváři byl zvláštní výraz. "Pokud je to opravdová fotka, proč se nehýbe?"

Nehýbe? Oh. "Mudlové umí udělat pohyblivé fotografie, ale k jejich ukázání potřebují větší krabici, ještě je nezvládnou dát na stránky."

Dracův prst se přesunul nad jeden ze skafandrů. "Co je tohle?" Jeho hlas se začal chvět.

"To jsou lidské bytosti. Mají na sobě oblek přes celé tělo, aby dával jejich tělu vzduch, protože na Měsíci žádný vzduch není."

"To je nemožné," zašeptal Draco. V jeho očích byla hrůza a naprostý zmatek. "Žádný mudla by něco takového nikdy nezvládl. Jak..."

Harry si knihu vzal zpátky, listoval stránkami, dokud nenašel, co viděl. "Tohle je stoupající raketoplán. Ten oheň ho tlačí výš a výš, dokud se nedostane k Měsíci." Znovu otočil stránky. "Tohle je raketoplán na zemi. Ta malá skvrnka vedle něj je člověk." Draco zalapal po dechu. "Dostat se na Měsíc stojí ekvivalent... pravděpodobně okolo dvou milionů galeonů." Draco se zakuckal. "A vyžádalo si to práci... pravděpodobně více lidí, než žije v celé kouzelnické Británii." A když tam dorazili, nechali za sebou plaketu, na které stálo "Přišli jsme v míru, pro celé lidstvo." Ale ty ještě nejsi připravený slyšet ta slova, Draco, i když doufám, že jednou budeš...

"Říkáš pravdu," řekl Draco pomalu. "Nezfalšoval bys celou knihu jen pro tohle – a slyším ti to ve  hlase. Ale... ale..."

"Jak, bez hůlek nebo magie? To je dlouhý příběh, Draco. Věda nefunguje máváním hůlek a říkáním zaklínadel, funguje díky znalosti pravidel vesmíru v tak hlubokém rozsahu, že víš, co přesně udělat, abys přiměl svět udělat, co chceš. Pokud kletba Imperius někoho dokáže přinutit udělat přesně to, co chceš, pak věda je o tom, že je znáš natolik dobře, že je dokážeš přimět udělat, co chceš, a oni si přitom pořád budou myslet, že to byl jejich vlastní nápad. Je to o hodně těžší než mávání hůlkou, ale funguje to, i když hůlky selžou, stejně jako pokud selže Imperius můžeš pořád zkusit přemlouvání. A věda se buduje generace po generaci. S vědou musíš vědět, co přesně děláš – a jakmile to pohopíš, můžeš to vysvětlit někomu dalšímu. Nejslavnější vědci minulého století, nejzářivější jména, o kterých se stále mluví s úctou, jejich schopnosti byly ničím v porovnání s největšími vědci současnosti. Není tu žádný ekvivalent vašeho ztraceného umění, které pomohlo postavit Bradavice. Síla vědy každým rokem stoupá. A začínáme rozumět a odhalovat tajemství života a dědičnosti. Budeme se schopni podívat právě na tu krev, o které jsi mluvil, a zjistit, co z jednoho dělá kouzelníka, a během jedné nebo dvou generací budeme schopni krev přesvědčit, aby ze všech našich dětí také udělala čaroděje. Takže, jak vidíš, ten problém není tak strašný, jak se zdá, protože během několika desetiletí ho věda bude schopná vyřešit za tebe."

"Ale..." řekl Draco. Třásl se mu hlas. "Pokud mudlové mají tenhle druh síly... pak... co jsme my?"

"Ne, Draco, o to nejde, copak to nechápeš? Věda napájí sílu lidské schopnosti pozorování světa a pochopení, jak funguje. Nemůže selhat, aniž by selhalo celé lidstvo. Tvoje magie může zmizet a ty to budeš nesnášet, ale pořád to budeš ty. Budeš naživu, abys toho mohl litovat. Ale věda spočívá v lidské inteligenci, je to síla, která ze mě nemůže být odstraněna, aniž bych já zmizel s ní. I když se pravidla světa přede mnou změní, takže se všechny mé vědomosti stanou neužitečnými, jednoduše si najdu nová pravidla; to už se také stalo. Není to mudlovská věc, je to lidská věc, jen zlepšuje a trénuje schopnosti, které používáš každý den, když se díváš na něco, čemu nerozumíš a ptáš se ,Proč?' Jsi ze Zmijozelu, Draco, nechápeš ty důsledky?"

Draco vzhlédl od knihy k Harrymu. Jeho tvář ukazovala vzrůstající pochopení. "Kouzelníci se mohou naučit použít tuhle sílu."

Velmi opatrně, teď... návnada je nastražena, teď háček..."Pokud se dokážeš naučit přemýšlet o sobě jako o člověku, místo jako o kouzelníkovi, potom můžeš trénovat a zlepšovat svou sílu jakožto člověka."

A pokud tahle instrukce nebyla ve všech vědeckých osnovách, Draco to nemusel vědět, že ano?

Dracovy oči vypadaly hluboce zamyšleně. "Ty jsi... ty jsi tohle už udělal?"

"V určitém rozsahu," připustil Harry. "Můj trénink není u konce. Ne v jedenácti. Ale můj otec mi také zajistil tutory, pochop." Jistě, byly to hladovějící univerzitní studenti a celé to bylo jenom kvůli Harryho 26-hodinovému spánkovému cyklu – co s tím profesorka McGonagallová vůbec hodlá udělat? - ale to teď ponechme stranou...

Draco zvolna přikývl. "Ty si myslíš, že dokážeš zvládnout obojí umění a..." Draco na Harryho vytřeštil oči. "A stát se pánem obou světů?"

Harry ze sebe vydal zlý smích, v té chvíli mu to prostě přišlo naprosto přirozené. "Musíš si uvědomit, Draco, že celý svět, jak ho znáš ty, celá kouzelnická Británie, je jen jediným políčkem na mnohem větší šachovnici. Ta šachovnice zahrnuje místa jako je Měsíc a hvězdy na nebi, které jsou světla něčeho jako je Slunce, jenom nepředstavitelně vzdálené od nás, a věcí jako jsou galaxie, které jsou nesmírně větší než Země a Slunce, věci, které jsou tak velké, že je mohou vidět jenom vědci a ty ani nevíš, že existují. Ale já jsem vážně havraspár, ne zmijozel. Nechci vládnout vesmíru. Jen si myslím, že by mohl být rozuměji zorganizován."

Na Dracově tváři byl obdiv. "Proč tohle říkáš mně?"

"Oh... není moc lidí, kteří vědí, jak dělat pravou vědu – porozumět něčemu napoprvé, dokonce i když tě to pekelně mate. Pomoc by se mi hodila."

Draco na Harryho zíral s otevřenou pusou.

"Ale nepleť se, Draco, pravá věda není jako magie, nemůžeš se jí jen tak zabývat a pak odejít nezměněný, jako by ses naučil, jak pronést zaklínání nějakého nového kouzla. Ta síla přichází s cenou, cenou tak vysokou, že ji většina lidí odmítá zaplatit."

Draco přikývl, jako by konečně slyšel něco, čemu rozuměl. "A ta cena?"

"Naučit se přiznat, když se mýlíš."

"Um," řekl Draco po tom, co se ta dramatická pauza začala vléct až příliš dlouho. "Hodláš to rozvést?"

"Když se snažíš zjistit, jak něco ve své nejhlubší podstatě funguje, prvních devadesát devět vysvětlení bude chybných. To sté je správné. Takže se musíš naučit přiznat, že se mýlíš, znovu a znovu. Nezní to příliš obtížně, ale je to tak těžké, že většina lidí nemůže dělat pravou vědu. Pořád se zpochybňovat, pořád znovu zkoumat věci, které jsi vždycky považoval za samozřejmé," jako třeba zlatonku ve famfrpálu, "a pokaždé, když změníš názor, změníš sebe. Ale teď se o hodně předbíhám. Vážně o hodně. Jen bych chtěl, abys věděl... nabízím ti podíl na části svých vědomostí. Pokud je chceš. Je tu jen jedna podmínka."

"Uh huh," řekl Draco. "Víš, otec říká, že když ti tohle někdo řekne, nikdy, nikdy to není dobré znamení."

Harry přikývl. "Hlavně si mě nevykládej špatně a nemysli si, že se snažím vrazit klín mezi tebe a tvého otce. O tom to není. Jen se chci spíš potýkat s někým mého věku, než aby tohle bylo mezi mnou a Luciusem. Myslím, že tvému otci by to také nevadilo, ví, že jednou musíš vyrůst. Ale tahy v téhle hře musí být tvé vlastní. To je má podmínka – budu jednat s tebou, Draco, ne s tvým otcem."

"Dost," řekl Draco. Postavil se. "Až příliš moc. Musím jít a promyslet si to. Nemluvě o tom, že je načase nastoupit do vlaku."

"Dej si na čas," řekl Harry. "Jen pamatuj, že to není výhradní nabídka, i pokud s ní budeš souhlasit. Pravá věda občas vyžaduje víc než jednoho člověka."

Když se Draco vzdálil, zvuky vlakového nástupiště se změnily z šumu do mumlání.

Harry pohlédl na své hodinky, velmi jednoduchý mechanický model, který mu koupil otec v naději, že bude fungovat i v přítomnosti magie. Stále tikaly a pokud ukazovaly správný čas, pak ještě nebylo přesně jedenáct. Pravděpodobně by se měl rychle dostat do vlaku a začít hledat jakjentovypadá, ale teď se mu zdálo vhodné vzít si pár minut na trochu dýchacích cviků a postarat se, aby se mu znovu zahřála krev.

Ale když vzhlédl od svých hodinek, spatřil, jak se k němu blíží dvě postavy, které s tvářemi zachumlanými v zimních šálách vypadaly naprosto směšně.

"Zdravíčko, pane Bronzový," řekla jedna z maskovaných postav. "Neměl byste zájem přidat se k Řádu chaosu?"

Později:

Ne o mnoho později, když všechen denní zmatek konečně opadl, se Draco s brkem v ruce naklonil nad svůj stůl. Měl ve zmijozelském podzemí soukromou místnost, s vlastním stolem a vlastním krbem – bohužel ani on si nedokázal zajistit připojení do letaxového systému, ale alespoň Zmijozel nebaštil ten naprostý nesmysl o tom, že by každý měl spát v společné ložnici. Soukromých místností nebylo hodně, museli jste být ti nejlepší z lepší sorty, ale to se u rodu Malfoyů dalo považovat za samozřejmé.

Drahý otče, napsal Draco.

A pak se zarazil.

Inkoust pomalu odkapával z brku, na pergamenu blízko slov tvořil kaňky.

Draco nebyl hloupý. Byl mladý, ale jeho tutoři ho naučili poznat určité věci už jen tím, že si je dokáže zařadit do vzorů. Draco věděl, že Potter pravděpodobně k Brumbálově sekci cítí mnohem větší sympatie, než dává najevo... ale přesto si Draco myslel, že by se Potter dal zlákat. Bylo přitom křišťálově jasné, že se Potter pokoušel zlákat jeho, stejně jako se on sám pokoušel zlákat Pottera.

A bylo rovněž jasné, že Potter byl geniální a o dost víc než jen lehce šílený a hrál rozsáhlou hru, které sám z větší části nerozuměl, a improvizoval při největší rychlosti s jemností běsnícího nundu. Ale dokázal zvolit taktiku, od které Draco nemohl jen tak odejít. Nabídl Dracovi podíl na své vlastní moci, sázeje na to, že ji Draco nebude moci použít, aniž by se mu nestal podobnější. Tohle otec nazýval velmi pokročilou technikou, a varoval Draca, že často nefunguje.

Draco věděl, že nerozuměl všemu, co se stalo... ale Potter mu nabídl šanci hrát a ta právě teď byla jeho. A pokud celou tu věc vyklevetí, stane se otcovou.

V podstatě to bylo takhle jednoduché. Nižší techniky vyžadovaly neuvědomělost ze strany cíle, nebo alespoň jeho nejistotu. Lichocení muselo být hodnověrně zakryté jako obdiv. ("Měl bys být ve Zmijozelu" byla stará klasika, velmi efektivní na určitý druh lidí, kteří to neočekávali, a pokud fungovala, mohli jste ji zopakovat.) Ale pokud najdete něčí krajní level, nezáleží na tom, jestli oni vědí, že vy víte. Potter ve svém šíleném spěchu odhalil klíč k Dracově duši. A jestli Draco věděl, že to Potter ví – dokonce i když to byl očividný odhad –, to na tom nic neměnilo.

Takže, poprvé za svůj život, měl opravdová tajemství k zachování. Hrál svou vlastní hru. Skrývala se v tom nejasná bolest, ale věděl, že otec by byl hrdý, a tím to bylo v pořádku.

Kaňky nechal na místě – také představovaly zprávu, takovou, které jeho otec bude rozumět, neboť tuhle hru jemných náznaků už hráli víckrát než jednou – a napsal jednu otázku, která ho na celé téhle záležitosti opravdu hryzala, to, o čem si myslel, že by měl chápat, ale nechápal, vůbec ne.

Drahý otče:

Předpokládejme, že bych ti řekl, že jsem v Bradavicích narazil na studenta, na někoho, kdo nepatří do našeho kruhu známých, který tě nazval ,bezchybným nástrojem smrti' a řekl, že jsem tvým jediným ,slabým místem'. Co by jsi o něm řekl?

Netrvalo dlouho, než se sova vrátila s odpovědí.

Můj milovaný synu:

Řekl bych, že jsi měl to štěstí narazit na někoho, kdo se těší blízké důvěře našeho přítele a cenného spojence, Severuse Snapea.

Draco na dopis chvíli zíral, a pak ho konečně hodil do ohně.

* ANO. Opravdu dobrá knížka. Bohužel, zaměřená jednoznačně obranně...