Preklady fanfiction Harryho Pottera

Velmi nepravděpodobný den

Každý centimetr zdi zabírá knihovna. Každá z knihoven má šest poliček, ty jdou téměř až ke stropu. Některé příčky jsou přecpané až po okraj knihami s pevnou vazbou: fyzika, matematika, historie a všechno ostatní. Jiné příčky mají dvě řady paperbacků se science-fiction a zadní řadu knih podloženou kartonami nebo dřevěnými deskami, tak, aby bylo možné nad přední řadou vidět přebaly zadní řady knih. A to stále ještě nestačí. Knihy přetékají na stoly a pohovky a pod oknama vytvářejí malé sloupky.

To je obývací pokoj domu obývaného význačným profesorem Michaelem Verresem-Evansem a jeho ženou, paní Petunií Evansovou-Verresovou a jejich adoptovaným synem Harry Jamesem Potterem-Evansem-Verresem.

Na stole tu leží dopis, v neoznámkované obálce z nažloutlého pergamenu adresovaného Panu H. Potterovi, nadepsaný smaragdově zeleným inkoustem.

Profesor a jeho žena na sebe mluví ostře, ale nekřičí. Profesor požaduje křičení za necivilizované.

"To musíš žertovat," řekl Michael Petunii. Jeho tón naznačoval, že se velmi obává toho, že mluví vážně.

"Moje sestra byla čarodějka," zopakovala Petunie. Vypadala ustrašeně, ale trvala na svém. "Její manžel byl kouzelník."

"To je absurdní!" řekl Michael ostře. "Byli na naší svatbě – navštěvovali nás o Vánocích -"

"Řekla jsem jim, že ty bys to neměl vědět," zašeptala Petunie. "Ale je to pravda. Viděla jsem věci-"

Profesor obrátil oči v sloup. "Drahá, chápu, že nejseš obeznámená se skeptickou literaturou. Možná si neuvědomuješ, jak snadné je pro trénovaného kouzelníka zahrát, co se zdá nemožným. Pamatuješ, jak jsem naučil Harryho ohýbat lžíce? A pokud ti připadalo, že vždycky dokážou uhodnou na co myslíš, tak tomu se říká chladné čtení-"

"Nebylo to ohýbání lžící-"

"Co to tedy bylo?"

Petunie se kousla do rtu. "Nemůžu ti to jen tak říct. Myslel by sis, že jsem-" polkla. "Poslouchej, Michaeli. Já jsem vždycky nebyla – nebyla takováhle -" Ukázala na sebe, jako by měla na mysli svoji fyzickou podobu. "To udělala Lily. Protože – protože jsem ji o to prosila. Po léta jsem ji prosila. Lily byla vždycky hezčí než já a já... jsem na ní byla zlá, právě kvůli tomu, a potom získala magii, dokážeš si představit, jak jsem se cítila? Na kolenou jsem ji prosila, aby použila trochu z té magie na mě, abych byla také hezká, abych měla alespoň to, když už jsem nemohla mít její magii."

V Petuniiných očích se hromadily slzy.

"A Lily mi řekla ne, a vymýšlela si ty nejsměšnější výmluvy, jako že by svět skončil, kdyby byla milá na svou sestru, nebo že ji kentaur řekl, aby to nedělala – ty nejsměšnější věci, a já jsem ji za to nesnášela. A potom, právě když jsem odmaturovala, chodila jsem s jedním klukem, Vernonem Dursleym, byl tlustý a byl to jediný kluk, který se se mnou na univerzitě bavil. A on řekl, že chce mít děti, a že jeho první syn se bude jmenovat Dudley. A mě napadlo, jaký rodič by dal svému dítěti jméno Dudley Dursley? Bylo to, jako bych viděla, jak se přede mnou rozprostírá celý můj budoucí život a to jsem nemohla unést. Napsala jsem své sestře a řekla jí, že pokud mi nepomůže, tak raději jednoduše-"

Pettunie se zarazila.

"Každopádně," řekla Petunie tiše, "to vzdala. Řekla mi, že je to nebezpečné, a já řekla, že to už mě teď nezajímá a vypila jsem jeden lektvar a týdny mi bylo špatně, ale potom jsem se uzdravila a moje pleť byla lepší a konečně jsem se zaoblila a... byla jsem krásná, lidé ke mně byli milí," zlomil se jí hlas, "a potom už jsem nebyla schopná svou sestru dál nenávidět, zvlášť po tom, co jsem se dozvěděla, co jí její magie nakonec přinesla-"

"Drahoušku," řekl Michael jemně, "onemocněla jsi a zatímco jsi ležela v posteli nabrala jsi trochu váhy a tvoje pleť se zlepšila sama od sebe. Nebo tě nemoc přiměla ke změně stravování-"

"Byla to čarodějnice," zopakovala Petunie. "Viděla jsem to."

"Petunie," řekl Michael. Do jeho hlasu už se začínala vkrádat podrážděnost. "Ty víš, že to nemůže být pravda. Musím ti vážně vysvětlovat proč?"

Petunie zalomila rukama. Zdálo se, že má slzy na krajíčku. "Lásko, vím, že s tebou hádky vyhrát nemůžu, ale prosím, v tomhle mi musíš věřit-"

"Mami! Tati!"

Oba dva se zarazili a pohlédli na Harryho, jako by zapomněli, že nejsou v místnosti sami.

Harry se zhluboka nadechl. "Mami, tvoji rodiče magii neovládali, nebo snad ano?"

"Ne," řekla Petunie se zmateným výrazem.

"Pak o kouzlech ve vaší rodině nikdo nevěděl, když Lily dostala svůj dopis. Jak byli přesvědčeni oni?"

"Ach..." řekla Petunie. "Neposlali jen dopis. Poslali profesora z Bradavic. On-" Petuniiny oči zalétly k Michaelovi. "On nám ukázal nějaká kouzla."

"Pak se o tomhle nemusíte hádat," řekl Harry pevně. Navzdory zkušenostem doufal, že protentokrát, jen protentokrát, ho budou poslouchat. "Pokud je to pravda, můžeme sem také dostat bradavického profesora a vidět ty kouzla na vlastní oči, a táta bude muset připustit, že jsou opravdová. A pokud ne, máma bude muset připustit, že je to podvod. K tomu tu je experimentální metoda, abychom nemuseli řešit věci jenom hádáním."

Profesor se otočil o podíval se na něj přezíravě jako obvykle. "Ale no tak, Harry. Vážně, magie? Myslel jsem, že ty víš lépe, než abys tohle bral vážně, i když ti je teprve deset. Magie je ta nejnevědečtější věc, co existuje!"

Harry se hořce zamračil. Zacházel s ním dobře, pravděpodobně lépe než většina genetických otců zacházela se svými dětmi. Byl posílán do nejlepších základních škol – a když to nefungovalo, byl vyučován několika nejlepšími z nekončících řad hladovějících studentů. Vždycky byl vybízen, aby studoval, cokoli upoutalo jeho pozornost, dostal všechny knížky, které se mu zalíbily a byl podporován v jakékoli matematické nebo vědecké soutěži, které se chtěl zůčastnit. Dostal všechno rozumné po čem zatoužil, až na, možná, nejmenší špetku respektu. Od profesora, který učí biochemii v Oxfordu se stěží dalo očekávat, že bude naslouchat radě malého kluka. Budete poslouchat, abyste Projevili Zájem, samozřejmě; to je něco, co Dobrý Rodič dělá, a pokud sami sebe vnímáte jako Dobrého Rodiče, budete to dělat. Ale brát desetileté dítě vážně? Sotva.

Občas chtěl Harry na svého otce zaječet.

"Mami," řekl Harry. "Pokud chceš tuhle hádku s tátou vyhrát, podívej se do druhé kapitoly první knihy Fyenmanových Lekcí o fyzice. Je tam citát o tom, jak filosofové říkají, co věda nezbytně vyžaduje, a je to celé špatně, protože jediný zákon vědy je, že konečným soudcem je pozorování – že se stačí jen podívat na svět a říct, co vidíš. Uhm... takhle z ruky mě hned nenapadá, kde najít něco o tom, že ideálem vědy je řešit věci pomocí experimentů, ne pomocí hádek-"

Jeho matka na něj shlédla a usmála se. "Děkuju, Harry. Ale -" její hlava se znovu zvedla a podívala se na svého manžela. "Nechci vyhrát hádku s tvým otcem. Jen chci, aby můj muž naslouchal své manželce, která ho miluje, a tentokrát ji věřil -"

Harry krátce zavřel oči. Beznadějní. Oba jeho rodiče byli prostě beznadějní.

A teď se znovu dostávali do jednoho z těhle sporů, kdy se jeho matka snažila, aby se otec cítil provinile, a otec se snažil, aby se matka cítila hloupě.

"Půjdu do svého pokoje," oznámil Harry. Hlas se mu trochu třásl. "Prosím, nehádejte se o tom moc, mami, tati, brzo zjistíme, jak to dopadne, dobře?"

"Samozřejmě, Harry," řekl jeho otec a matka mu dala ujišťující pusu, a pak pokračovali v hádce, zatímco Harry stoupal po schodech do své ložnice.

Zavřel za sebou dveře a snažil se přemýšlet.

Zvláštní na tom bylo, že by měl souhlasit s tátou. Nikdo nikdy neviděl důkaz pro magii, a podle mámy, by měl někde existovat celý kouzelnický svět. Jak by někdo něco takového mohl udržet v tajnosti? Pomocí více kouzel? To vypadalo jako velmi podezřelá výmluva.

Řešení by mělo být jednoduché, máma buď žertovala, nebo lhala, nebo byla šílená, pokud by to Harry měl seřadit od nejlepšího po nejhorší. Pokud by máma poslala ten dopis sama, to by vysvětlovalo, jak dorazil do kaslíku bez známky. Trocha šílenství byla mnohem, mnohem pravděpodobnější, než že by svět vážně takhle fungoval.

Až na to, že jedna Harryho část byla naprosto přesvědčená, že magie je skutečná, byla skutečná od okamžiku, kdy spatřil onen domnělý dopis z Bradavické školy čar a kouzel.

Harry si promnul čelo a zašklebil se. Nevěř všemu, co si myslíš, říkala jedna z jeho knih.

Ale tahle bizardní jistota... Harry zjistil, že sám očekává, že ano, objeví se tu bradavický učitel a mávne hůlkou a vyjde z ní magie. Ta zvláštní jistota nevyvíjela žádnou námahu, aby se ochránila před falsifikací – nevymýšlela si dopředu žádné výmluvy, pro případ, že by učitel nepřišel, nebo kdyby byl jenom schopen ohýbat lžíce.

Odkud pocházíš, ty zvláštní malé očekávání? Harry nasměroval tu myšlenku na svůj mozek. Proč věřím tomu, čemu věřím?

Obvykle byl Harry velmi dobrý v odpovídání na tuhle otázku, ale v tomto případě neměl ani ponětí, proč by si něco takového měl myslet.

Harry v duchu pokrčil rameny. Kovový plát na dveřích vybízel k zalačení, klika na dveřích vybízela k stisknutí, a jediná věc, která se dala dělat s otestovatelnou hypotézou bylo ji otestovat.

Ze stolu si vzal list linkovaného papíru a začal psát.

Drahá zástupkyně ředitele

Harry se zarazil, zamyslel se, potom vyměnil papír za jiný a stiskl mikrotužku, aby vyjel další milimetr grafitu. Tohle si žádalo pečlivou kaligrafii.

Drahá zástupkyně ředitele Minervo McGonagallová,

Nebo komukoli, koho se to týká:

Nedávno jsem obdržel váš dopis přijetí do Bradavic, adresovaný panu H.Potterovi. Nemusíte si být vědomi toho, že moji genetičtí rodiče, James Potter a Lily Potterová (dříve Lily Evansová) jsou mrtví. Byl jsem adoptován Lilyinou sestrou, Petunií Evansovou-Verresovou a jejím manželem Michaelem Verresem- Evansem.

Mám mimořádný zájem o navštěvování Bradavic, za podmínky, že takové místo skutečně existuje. Pouze má matka Petunie říká, že ví o magii, ale že ji sama neovládá. Můj otec je vysoce skeptický. Já sám jsem nejistý. Také nevím, kde sehnat žádnou z knih nebo vybavení, které jste zmínila ve Vašem přijímacím dopise.

Matka se zmínila, že jste poslali bradavického pověřence k Lily Potterové (tou dobou Evansové) za účelem dokázání její rodině, že magie existuje a, jak předpokládám, rovněž s cílem pomoci ji sehnat školní pomůcky. Pokud byste mohli totéž poskytnout mé vlastní rodině, bylo by to velmi užitečné.

S pozdravem,

Harry James Potter-Evans-Verres

Harry přidal jejich současnou adresu, potom dopis složil a dal ho do obálky, která byla adresovaná do Bradavic. Další zvážení ho přimělo sehnat si svíčku a nakapat vosk na zadní stranu obálky. Do vosku pak, za pomoci svého kapesního nožíku, vryl iniciály H.J.P.E.V. Pokud se téhle šílenosti má zúčastnit, hodlal to udělat se stylem.

Pak otevřel dveře a sešel dolů. Jeho otec seděl v obývací místnosti a četl knihu o vyšší matematice, aby ukázal, jak je inteligetní; jeho matka byla v kuchyni a připravovala jedno z otcových oblíbených jídel, aby ukázala, jak je milující. Nevypadalo to, že by spolu mluvili. Jakkoli byly hádky hrozné, nehádání bylo ještě horší.

"Mami," řekl Harry do toho nervního ticha. "Hodlám tu hypotézu otestovat. Podle tvé teorie, jak se posílají sovy do Bradavic?"

Jeho matka se otočila od kuchyňského dřezu a šokovaně na něj vytřeštila oči. "Já – já nevím, myslím, že prostě musíš mít kouzelnickou sovu."

To mělo znít krajně podezřele, ach, takže pak neexistuje žádný způsob, jak tvou teorii otestovat, ale ta zvláštní jistota v Harrym byla ochotná jít o krok dál.

"No, ten dopis se sem nějak dostal," řekl Harry. "Takže jím prostě budu mávat venku a křičet ,dopis do Bradavic!´ dokud si pro něj nepřiletí sova. Chceš se jít podívat, tati?"

Jeho otec nepatrně zavrtěl hlavou a pokračoval ve čtení. Samozřejmě, pomyslel si Harry. Kouzla byla nízká věc, ve kterou věřili jen hloupí lidé; takže pokud by jeho otec tu hypotézu byť jen otestoval, nebo jen sledoval, jak je testovaná, znamenalo by to, že se s tím sám asociuje.

Teprve, když Harry vyšel ze zadních dveří do zahrady, napadlo ho, že pokud by sova skutečně slétla a jeho dopis si vzala, vyskytl by se tu lehčím problém, a to, jak to otci sdělit.

Ale -no- to se doopravdy nemůže stát, ne? Bez ohledu na to, čemu můj mozek věří. Pokud by skutečně přiletěla sova a popadla tuhle obálku, budu mít mnohem větší starosti, než abych se zabýval tím, co si o tom bude myslel táta.

Zhluboka se nadechl a zvedl obálku do vzduchu.

Polkl.

Křičet ,Dopis do Bradavic!' a držet při tom obálku vysoko ve vzduchu ve své vlastní zahradě bylo... vlastně dost zahanbující, když se nad tím jeden zamyslel.

Ne. Jsem lepší než táta. Použiju vědeckou metodu, i když se kvůli tomu budu cítit hloupě.

"Dopis-" řekl Harry, ale vyšlo to z něj mnohem více jako zašeptané zakrákání.

Harry se obrnil a zakřičel do prázdné oblohy, "Dopis do Bradavic! Mohl bych sem dostat sovu?"

"Harry?" zeptal se pobavený ženský hlas jedné z jejich sousedek.

Harry trhl rukou dolů, jako by se ocitla v plamenech a skryl obálku za záda, jako by obsahovala špinavé peníze. Jeho tvář červeně žhnula z ponížení.

Tvář starší ženy nakoukla přes sousední plot, šedivé vlasy ji padaly z čepce. Paní Figgová, příležitostná chůva. "Co to děláš, Harry?"

"Nic," řekl Harry přiškrceným hlasem. "Jen – testuju jednu hloupou teorii-"

"Dostal jsi svůj přijímací dopis do Bradavic?"

Harry ztuhl na místě.

"Ano," řekly Harryho rty o chvilku později. "Dostal jsem dopis z Bradavic. Říkali, že očekávají můj dopis do 31. července, ale-"

"Ale ty nemáš sovu. Chudáčku! Nevím, co si mysleli, poslat ti standartní dopis."

Svraštělá ruka se natáhla přes plot a otevřela dlaň. Harry, v této chvíli takřka neschopný jakékoli myšlenky, jí podal svou obálku.

"Jen to nech na mě, drahoušku," řekla paní Figgová, "a během vteřinku tu někoho budu mít."

A její tvář zmizela zpoza plotu.

Na zahradě se rozprostřelo dlouhé ticho.

Potom chlapecký hlas řekl, klidně a tiše, "Cože."